Maui, Hawaii. Část čtvrtá

Vyrážíme hned další den, tj. v úterý na výlet do Paii. Cestou můžete vidět sklizeň cukrové třtiny.

MauiKooha

Jak jsem již napsal, na většině polí na té placce mezi oběma vrcholy ostrova se pěstuje cukrová třtina. Té trvá dva roky, než doroste do stádia, kdy se dá sklízet. Oni vždy sklízejí ¼ polí jeden rok a to tak, že se pole zapálí, nechají shořet listy a pak se to celé bagrem (kterého tak vidíte na obrázku) nakládá na valníky.  Cukrový business je šílená loby, člověk by neřekl, ale asi jim to sype pěkné peníze. Byl to pan Baldwin, který to tady celé rozjel a na Maui má svoje muzeum z domu, kde bydlel, je po něm pojmenovaná jedna z nejlepších pláží na severu ostrova a fabriku na zpracování třtiny vlastní jeho potomci dodnes. Cukrová třtina je v podstatě taková tráva, která dorůstá dílky v rozmezí 2,5-9 metrů. Protože tak vysoká se neudrží vzpřímeně, padá jedno stéblo přes druhé a vytváří takové shluky. Z jednoho čtverečného akru (což je 0,405ha, což je 4047m2) se dá vytěžit 10 tun krystalického cukru. Světová produkce cukru činí kolem 160 milionů tun ročně a cukr je tak hospodářsky velmi významná komodita. V České republice se vyrábí cca 500 tis. tun ročně. Věděli jste třeba, že kostkový cukr je vynález Jakuba Kryštofa Rada z Dačic. Tak kromě kontaktních čoček chemika Otta Wichterleho jsme světu dali kostkový cukr. Později se podíváme do místního muzea.

Dorazili jsme do Paii. Paia je moc pěkná, takové průjezdné městečko, kde jsou dvě hlavní ulice, podél obchody a restaurace a dál kolem pak rezidenti. Přišlo mi to tam jak v Čabuzích (Doubravčicích). V Paie můžete narazit na dvě Česká děvčata, Dášu a Jitku. Já o nich věděl a tak jsem vyrazil, že je musím vidět. Prodávají trika v jednom obchodě v Paii. Zašel jsem tam a chvíli jen tak pozoroval. Pak jsem prostě naprudko zahlásil na jednu z prodavaček, o které jsem byl přesvědčen, že to je jedna z holek, anglicky, že má český přízvuk. Ona přikývla a kápla božskou. V ten okamžik jsem na ní promluvil česky a byla ruka v rukávu. Mile jsme si popovídali, byla velmi ochotná a pověděla mi její story, jak se na ostrově octnula a co jí přivedlo až sem. Pokud sem budete mít cestu, tak je holky navštivte, budou rády, ostatně dala nám 50% slevu na trika, co jsme tam nakoupily jako dárky.

Chtěl jsem ten den projet sever ostrova, podívat se tam, kde bydlí převážně pracující lid ostrova a co je na tom tam zajímavého, že lidé, kteří zde opravdu žijí (žádní turisté), jsou právě zde. Z Paii jsem to vzal směrem na jih, jakoby opačným směrem, než je oceán a jedete do kopce, protože celá oblast leží na úpatí té vysoké sopky Haleakaly. Krajina kolem mi připomínala domov a právě třeba takové už výše zmiňované Doubravčice. Malé, tenké silničky sotva pro dvě se míjející auta, škarpy neposekané, zarostlé a když dům, drátěný plot zarostlý jakbysmet. Prostě je jim to tady jedno. Řekl bych, že by byla asi zbytečná práce to sekat, protože by to do týdne vyrostlo znovu, tudíž marnotratné úsilí. Pojďme se tedy na pár fotek podívat. Jeli jsme cestou na Makawao. (můžete vidět na mapě)

Tady na cestě zrovna nějaký kostelík, kterých je to celkem morda a náhodně zrovna posekaná tráva. Asi se ovečky snaží, aby to tam měly pěkné.

Toto je klasický pohled na silnici, a jak to tam běžně vypadá. Krom toho, že v bujném porostu spatříte palmy, tak jsou to klasické Doubravčice.

Když jsme se vyšplhali až nahoru, najednou tam byl v dálce hřbitov aut. Co už dál nejelo, skončilo tady. Nebo měl někdo hodně velký vrakáč. Tady si pamatujte, co mi řek Jonathan. „Všechno, co na ostrově vidíte a používáte, sem bylo dopraveno. Jediný původní materiál, který tady byl od počátku, byla láva. Všechno ostatní přišlo později.“ Tudíž všechny ty auta a že jich tady jezdí sem byly kdysi dopraveny loděmi.

Celkem vrásčitý terén, ale pod slabou vrstvou půdy stejně vždy narazíte na lávu. Tady jsem zastavil, protože jsem vám chtěl ukázat, jaké jsou ceny pozemků. Tady co stojím a koukám do údolí je na druhé straně silnice vjezd na pozemek a tam byla tato cedule.

Na té ceduli se píše 4 akry oploceného pozemku, připojeného na vodu za $649.500. Čtyři akry, to je 16.188m2 za 12.340.500Kč, tj. 762Kč/m2, to je láce, ne? :D Běžte do toho, je to levnější, jak v Doubravčicích zasíťovaná parcela.

Hrozně mě fascinují tyhle zvednuté trucky. Tady v Améře to má hodně lidí. Je to hrozně levné, stojí to něco kolem dvojky a udělá vám to z auta auto zabijáka, a pokud to řídí nějaká maličká žabička, tak je to moc i na mě. V LA v takovém autě jezdí převážně „redneck“ a hispánec. Tady měl někdo oblibu a potunil si rovnou všechny auta doma.

Tady už jsme se oklikou vrátili z Paii přes Haiku (kde bydlí Jonathan) zpátky k oceánu na severu ostrova a poté, co jsem zjistil, že kdokoli na ostrově má právo přístupu k vodě kdekoli na ostrově jsem zabočil do náhodné cesty, vedoucí k vodě a nafotil tento záliv. Ono se na severu moc nekoupe. Jednak jsou tam velké vlny a nejsou tam písčité pláže (krom teda nejznámější Baldwin Beach-podíváme se hned v zápětí).

Cestou zpátky těsně před Paiou je pláž, co se jmenuje Ho´okipa. Kdo je surfař, tak toto je místo, které ho bude zajímat a kam se zřejmě vydá. Jsou zde nejlepší podmínky pro surfaření. Taky zde na ně narazíte. Nejenom dudes (čti důds, což znamená paťáci), ale taky místní žabice v bikinách a že jim to sluší. Krásný dlouhý tmavý vlasy, pořádný kozáky, ne žádný „polifky“ , no radost pohledět. Ale co to pletu, dyť já jsem ženatej. No a na této pláži se taky můžete setkat se želvami. Normálně se tam vyhřívají na slunci, ležící v písku. Jsou to krásní živočichové.

Ty želvy leží až tam úplně vzadu, kde začíná láva. Jsou jen tam a odpoledne je tam hlídají ochránci želv.

Tady jsme si dali svačinu a pozorovali místní borce, jak se připravují na surfování.

A tam vzadu za Karen je místo, kde oni surfují. Nejlepší spot na ostrově. Kdo che takové ty třicetimetrové vlny, musí na severní pobřeží ostrova Oahu. My ale na Oahu nebyli a tak jsme si museli vystačit s těmito malými, i když někdy vražednými.

No a vedle nás už to pěkně rozcvičovaly místní „dudes“ (důds) s trenérem. Koho zajímalo, jak špinavé a „použité“ to tam bylo…nikoho. Když vezmu v potaz, že bylo úterý kolem poledne a ty kluci nejspíš měli být ve škole, tam měli pěkný život. Trenér cestou sem koupil trs banánů, pohodil je na stůl a postupně to mizelo.

Tohle už je Baldwin Beach, jedna z těch velkých.

Posíláme pozdravy, Věro!

No a blížil se večer a my se chystali na večeři. No a kam jinam, než na doporučení do místní restaurace v Kihei, která se jmenovala Cafe O´Lei. A bylo to asi ta nejlepší jídlo, co jsem tam měl. Vynikající vepřová pečínka s kaší, fakt vynikající.

Bylo tedy úterý večer a já jsem Karen přesvědčil o výletu na následující den. Jednalo se o výlet na sousední ostrov Lanai. Karen nerada cestuje ferry, protože je jí na lodi špatně (rozumějte mořská nemoc). My ale po pár vyptávání zjistili, že to není tak hrozné. Ostrov Lanai je vzdálený cca 45 minut plavbou ferry a že to je v pohodě. Karen se tedy ukostřila a rozhodli jsme se, že se tam vydáme na alespoň půldenní výlet. Ferry jezdí každé dvě hodiny. Povídal jsem jí, že kdy znovu se sem dostaneme a že by byla škoda si nechat ujít příležitost se podívat na další ostrov. Ostrov Lanai je v soukromém držení, koupil ho v roce 2012 ten miliardář, majitel a CEO Oracle, Larry Ellison od Los Angelského magnáta, Davida Murdocka za $500 miliónů dolarů. Murdock už dříve vlastnil 98% ostrova, kdy zbylé 2% vlastní stát Hawai a který zaručuje, že původní obyvatelstvo ostrova bude mít kde bydlet. Na ostrově je kromě jedné vesnice, velké jak parkoviště, pouze jeden hotel, resort Four Season. Pokud máte v kešeni dostatek dukátů, můžete směle na dovolenou na Lanai do Four Seasonu. Ostatně jedna kolegyně od Karen z práce tam byla s manželem asi týden před námi právě ve Four Seasonu. V roce 1994 tam měl svatbu Bill Gates, kdy si pronajal na týden celý ostrov, jen kvůli tomu, že ostrov poskytl útočiště proti nezvaným hostům a mediím. Murdock již dříve vlastnicí ostrov, tam má stále svoji plantáž banánů DOLE. Že vám to jméno něco říká? Znáte přeci značku banánů Dole, ne? Ona totiž značka Dole vznikla na Hawaii. Byl to James Dole, kterému se přezdívalo ananasový král, přijel na Oahu v roce 1899 s tisícidolarovkou v kapse a založil firmu Dole a první plantáž ananasů. Na to udělal baťoh, jmění, o jakém se mu ani nesnilo. Postupem času, ale to už víte, začal pěstovat na 170 druhů ovoce a zeleniny a dovážet do 90 světových zemí. James Dole byl borec a chtěl bych si o něm přečíst víc. Vizionář a pan pěstitel, který začal z ničeho a nebál se toho. V roce 2003 společnost Dole koupil náš kolega, výše uvedený, pan Murdock. No a od toho už je krůček k informaci, že má na ostrově stále banánovou plantáž. Murdock, kterému je 89 si dal do smlouvy, že si může na ostrově postavit větrnou elektrárnu…pchééé. :D

Ellison, třetí nejbohatší Američan, se jměním $36 miliard dolarů, mu to vysázel v „cashi“ (keši) a ani přitom nehnul brvou. Ono vůbec historie těchto společností a jak s tím souvisí osud ostrova, je zajímavý. Starý pán Murdock sám řekl, že prodej ostrova byla impulsivní myšlenka a že hledal kupce, který by měl to pravé nadšení, závazek a respekt pro původní obyvatele ostrova.

Na ostrově u přístavu je hned resort a jedna pláž. Ta je veřejná (zákon Hawaie) a můžete na ní klidně jít. Pokud byste chtěli na ostrově přespat třeba ve stanu, není problém. Za poplatek to klidně můžete udělat. Jsou tací, co tam jedou, rozbalí stan na pláži a vegetí tam. Na pláži jsou k vidění delfíni, ale jen velmi brzy ráno. Můžete si s nimi zaplavat. Musíte ovšem jet úplně první ferry (6 :45 ráno) a mít štěstí, že tam zrovna budou. Nejsou tam každý den. Trpělivost chlapče, trpělivost.

No, my tam byla dopoledne, ale krom válení na pláži a koupání tam není vůbec nic. Nekoupíte si tam vůbec nic. Všechno si proto musíte vzít sebou předem.

Cestou zpátky pohled na ostrov a přístav.

A tohle je loď, která vás tam (za $30/jednosměrný lístek na osobu) dopraví. Tudíž náš výlet stál $120 jen za loď.

No a odpoledne jsme si zašli znova na sendvič k Leodě. Za $12 dostanete takovýto krásný sendvič.

Fakt to tam vypadá, jak ten stánek s ovocem uprostřed lesa mezi Úvaly a Klánovicemi.

No a tak to byla za námi středa a nám zbýval poslední den. Ten si necháme na zítra, kdy naše putování zakončíme a srovnáme si ceny, pokud bychom jeli se zájezdem a kolik nás to putování stálo dukátů ve skutečnosti. Nakonec z toho bude pět článků. Tak zítra.