Zpětná vazba menopauzy.

Všechno je jednou poprvé a tohle poprvé bylo. Dostal jsem osobní zpětnou vazbu na můj blog, respektive na mužské zamyšlení na něco tak ženského jako je menopauza. Zpětná vazba byla od ženy 55 let a věděla o čem mluví.

Ještě jsem to nikdy neudělal, abych se sešel se svojí čtenářkou. Jednak mizerně odpovídám na zprávy, pokud vůbec odpovím a za druhé je lepší se do ničeho nenamočit zvláště s těmi, kterým dostatečně rychle a podle jejich představ neodpovím na jejich duchaplnou, zpravidla jednoslovní zprávu nebo na obrázek s mávajícím koťátkem. A téměř pravidelně, když už se odpovědět chystám, tak těsně před tím, jako zázrakem dostanu osvobozující zprávu typu: „Jdi do prdele, magore.“ To je to nejlepší, co se může stát a nekomplikovat si život s cizími lidmi bez noblesy. Odlehčí to i mému svědomitému svědomí, které se už nemusí trápit, že někdo někde čeká na odpověď. Na druhou stranu, když už se to stalo, myslím to setkání se čtenářkou, tak se domnívám, že osobní zpětná vazba, mimo anonymní komentáře a vesměs milé messenger zprávy, není úplně tak na škodu.

Jak to tedy začalo. Osobně se tomu vyhýbám a pozvání na kafe s díky odmítám, ale znáte to, jedna známá známé mé kolegyně z práce má sestřenici a její snacha má tchýni co má hausbot na Slapech a o víkendu zahájili slavnostně sezónu na vodě neb bylo konečně léto. Na hausbót pozvali své známé a jeden známý té tchýně měl známého, který tam byl se svojí milenkou, protože manželka byla údajně vyslána pracovně na jakousi konferenci. Tam ji vyslala firma pro, kterou pracovala, a tak se nemohla první „piatiky“ sezóny účastnit, ale nikomu to nevadilo, protože ji nikdo v téhle společenské bublině nemá rád a všichni se mu diví, proč s ní stále je a nevymění ji za onu milenku, kterou všichni rádi mají.

Zahájení sezóny není nic jiného než, že se sejde parta různorodých lidí, ugrilují si nějaké kousky zvířecích mrtvol, popijí něco, co snadno a rychle zvedá promile alkoholu v krvi, povedou chytrácké řeči, trochu si pořvou, nakrmí rybičky a ráno se probudí různě poházení na lodi a blízkém břehu. Dají si horkou česnečku s kafem, chlapi hodnotí, jak se to zase skvěle vydařilo a ženské uklízí.

A ta milenka známého známé té tchýně, shodou okolností čte můj blok i posty na FB a tak při hovoru doporučila během úklidu následků hausbótového mejdanu další „uklízečce“ mé texty jako zábavné čtení pro noční bdění, když žena nemůže spát kvůli návalům, nebo když ji probudí nadměrné pocení ve tři ráno a už nezabere. Ona „uklízečka“ si to nenechala pro sebe a zmínila se o tom své lektorce jógy na víkendovém cvičení.

Lektorka jógy ráda mluví, ostatně to je přednost všech žen a zmínila se o blogu své psychiatričce při jednom sezení. Lektorka se pokouší ambulantně léčit svůj nezvladatelný vztek a skrytou nenávist vůči svému manželovi, kterého několikrát potkala s milenkou, jak se dobře baví a vypadá u toho víc spokojeně než s ní, ale nikdy s tím nemohla nic dělat, protože vždy byla se svým milencem, kterému tvrdila, že je šťastná vdova a pokud by od ní odešel, nic se na tom nezmění, jen bude dvojnásobná šťastná vdova. Psychiatrička následně doporučila můj blog jedné své pacientce, která je na antidepresivech z toho, že ji opustil manžel s o generaci mladší ženou, kterou vydával za svoji neteř a bydlela s nimi v jednom bytě více jak rok, než to prasklo. Muž si vybral do dalšího života onu údajnou neteř a ta nebohá pacientka se z toho zhroutila a hroutí se dál, neb se dlouho nemůže seznámit s žádným osudovým mužem. A přitom by ještě tolik chtěla rozdávat lásku komukoliv, kdo by ji byl ochoten přijímat a aspoň s trochou vlídnosti oplácet, nebil ji a neopustil ji hned po prvním sexu.

Že se nemůže seznámit ve věku 55+ není nic zázračného, to je těžká disciplína, která ji může způsobit a jistě způsobí další a další psychické otřesy a paní bude muset zobat silnější antidepresiva a další pilule na vedlejší účinky vedlejších účinků. A k téhle paní se na patro činžáku na pražském Pohořelci, kde bydlí od svého narození přistěhovala žena se dvěma malými dětmi, která opustila manžela, protože se zamilovala do ženatého pána, jejího nadřízeného v práci a je jeho druhou milenkou. Ale prý bude usilovat být první a snad se i časem pán kvůli ní rozvede. Vzhledem k okolnosti, že pán je téměř o dvě generace starší a pracuje jako generální ředitel v jedné úspěšné firmě, kterou vlastní rodina jeho manželky, tak si nejsem jist, zda se její ambiciózní plán se dvěma malými dětmi, závislostí na bídných alimentech a výplatě sekretářky z firmy, ze které by jistě letěla, jakmile by se nad panem ředitelem vznesl jen letmý stín pochybnosti ze strany jeho manželky, vůbec kdy povede. Ale láska prý dělá divy a když je zamilovaná ona do něj, tak matematicky logicky musí být on zamilovaný do ní, i když je jejich vztah omezen jen návštěvami malého pokoje jednoho luxusního pražského hotelu dvakrát až třikrát do měsíce na několik hodin. Naivita zamilovaných žen nezná mezí, tak ji to přejme. Za mě to je jen ukázka toho, jak si žena sama dokáže komplikovat život.

Ale abych neodbíhal od prvotního sdělení. Ten opuštěný uzlíček nervů, myslím sousedku té zamilované naivky s dětmi se při cigárku a kafíčku na společném schodišťovém balkónu svěřila s doporučením četby od své psychiatričky a ta přistěhovaná naivka posunula doporučení své matce 55+, protože ona sama je z generace Mileniálů, co už nedokáže přečíst souvislý text, který je delší než nadpis.

Její matka dlouhá léta pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí v kanceláři s kolegyní, která po pětiletém a bezdětném manželství zjistila, že se ji víc líbí ženy než manžel. Rozvedla se a odloudila mladou kolegyni z vedlejší kanceláře od snoubence a začaly žít spolu. A protože z biologických důvodů nemůžou mít spolu požehnané děti, přemluvila rozvedená kolegyně svého ex k inseminaci, s tím, že ho neuvede do rodného listu, takže se nemusí ničeho obávat. Chtějí jen s mladou partnerkou vysněné miminko a tohle jim přišlo jako dobrý nápad, neb už spolu kdysi sdíleli jedno lože a bylo by hezké, kdyby jim to požehnané štěstí umožnil, protože mají i po rozvodu spolu tak hezký a vřelý vztah bez nenávisti a zášti. Chvíli se prý zdráhal neb už byl v dalším vztahu, ale když mu ex sdělila, že to bude jen tolikrát, dokud se to nepovede a bude u toho asistovat i její mladá registrovaná partnerka, aby zbytečně nežárlila. Ex se i tak zdráhal, ale pod příslibem, že mu obě předvedou i to co ještě nikdy na vlastní oči neviděl, tak krátce popřemýšlel a penis rozhodl. Souhlasil pod podmínkou, že se to jeho současná partnerka nikdy nedozví, a on to děcko nikdy neuvidí.

To mu potvrdily obě, vždyť nebude uveden v rodném listě. Jde jen o výpomoc své bývalce, aby udělal jeden lesbický pár ještě šťastnějším. Po několika tajných milosrdných a milostných inseminačních dostaveníček neotěhotněla bývalka, ale její mladá partnerka. Těžko říci co mu holky předváděly a asi se to zvrhávalo v něco čemu se říká švédská trojka, při které holky zapomněly, že jsou na holky. Každopádně je udělal šťastné a jeho dobročinná mise byla tak naplněna. Ale vloudila se chybička v podobě jednovaječných dvojčat – kluků, které tato mladá partnerka bývalky povila. Na základě této nečekané skutečnosti bývalka svému ex sdělila, že tohle nebylo domluveno, a že bude platit alimenty, protože živit dvojčata jen z jednoho ženského platu a mateřské, není fér a zapsaly ho jako otce do rodného listu robátek a bývalej se ocitl v pasti na několik dekád. Šach mat.

Ale abych neodbíhal od tématu ohlasu na menopauzu. Všechny, nejen zmíněné ženy, které se více či méně začetly do mých postů si žijí svoje životy s běžnými starostmi a komplikacemi, které jsou si schopné vytvářet i samy a pak jim do toho hodí vidle ta šílená, neodvratitelná hormonální změna, která má mnohdy schopnost vše obrátit naruby, ale i tady platí co člověka nezabije, to ho posílí.

Jedna rozvedená známá mi kdysi vyprávěla příběh, v době, kdy jsem to ještě nechápal a možná ani ona ne. V čase její přirozené hormonální změny přišla o nadějný počáteční vztah, ale nemohla si pomoci. Nevěděla, co se s ní děje. Nerozuměla sama sobě, všechno ji děsilo, její nálady šly ode zdi ke zdi. Možná by se řeklo takový hezký turbulentní vztah, ale to turbo bylo jen ona. Chvílemi ji bylo všechno jedno, pak spřádala plány na společnou zářnou budoucnost, aby ho vzápětí zase od sebe odháněla a další den chtěla, aby ji vedl životem. Lehce se i naštvala sebemenší prkotinou. Například na jeho způsob smrkání, hlasité dýchání ve spánku, usrknutí horké polívky… a pak ji to bylo zase moc líto. Cápkovi to nevysvětlila a ten od hysterky raději utekl, neb chtěl vedle sebe klid a pohodu. Selhání komunikace? Těžko říci. Ženy to nemají snadné, když zrovna přecházejí.

Zpátky ke šťastné mladé mamině dvojčat. Ta se na pískovišti seznámila se známou známé, která znala onu sestřenici, zmíněnou na začátku a ta znala moji kolegyni z práce. Kruh se tím uzavřel. Svět je malý a já dostal po posledním článku o menopauze smsku následujícího znění: „Omlouvám se, že obtěžuji nevyžádanou zprávou, ale dostala jsem na vás telefonní číslo od Lenky (moje kolegyně z práce, moje poznámka) a v první řadě bych vám chtěla dodatečně popřát k vašim narozeninám, hodně zdraví, štěstím, lásky, pohody a hezkých zážitků a ať jste šťastný. Lenka (shoda jmen s mojí kolegyní, moje poznámka)

Tenhle trik, jak někoho neznámého rafinovaně oslovit skrz jeho narozeniny, ať jsou kdykoliv se dá použít vždy. Nikdo tím nikoho neurazí. Narozeniny jsou jen malá milá připomínka toho, že jsme zase o rok blíže k hrobu. Odpověděl jsem ve smyslu, že je to od ní moc milé, a že kamarádky mé kolegyně Lenky jsou i mé kamarádky, neb jsme v práci taková jedna velká rodina a že si samozřejmě večer dám na ni panáka navíc. Jiná odpověď mě nenapadla a musím říct Lence, aby nerozdávala moje soukromé telefonní číslo každému, kdo si o něj řekne. Hlavně ne nezadaným hledačkám lásky, které si denně čtou zaručené horoskopy na pochybných serverech hledajíc v nich zmínku o termínu příjezdu prince na bílém koni a současně jsou zahleděné do vesmíru s očekáváním naplnění svých partnerských tužeb, aniž by pro to cokoliv udělaly. I když někdy nedělat nic a vše vypustit může přinést jiný, neurputný pohled a tím si jistě zviditelní jiné a hlavně racionálnější příležitosti.

Nicméně se s paní Lenkou rozjela zábavná smsková konverzace o seznamování v našem věku 50+, a na otázku, jak jí to jde, dopověděla, že si vždy myslí, že někoho našla, aby to po několik schůzkách utnula. Zřejmě náročná paní, neznající své limity a možnosti na vztah a v tomto smyslu jsem ji chtěl i odpovědět, ale předběhla mě.

„Ne nestává se mi, že bych měla nějaká přehnaná očekávání, znám své limity a možnosti na potencionální hezký vztah.“

Čte mi myšlenky nebo jen dokáže vyděsit? Pak to ještě rozvinula.

„Ke každému, kdo mě zaujme přistupuji stejně, a tak abych ho neodradila. Nevyslýchám ho, nechám ho mluvit, snažím se odpovídat na jeho otázky víceméně pravdivě a dávám mu příležitost být ke mně galantní. Před setkáním většinou chci abychom si zavolali a poslali si aktuální fotky, jestliže se mi ty jeho nezdají zrovna současné. Pokud je jeho mluvený projev na úrovni, tak nemám důvod se s ním nesejít. Stejně nakonec přijde každý druhý až třetí.“

Ta poznámka, že odpovídá víceméně pravdivě mě pobavila, proč ženy neodpovídají pouze pravdivě, ale na to jsem se ji nezeptal. Nepochopila by to a odpověděla by nějakou alternací své pravdy. Zvolil jsem jinou otázku.

„Ale stejně to nevychází, kde je chyba?“ a byl jsem v očekávaní miliónů zábavných důvodů a chyb, v tomto případě pouze na straně seznámení chtivých pánů. A přišlo očekávané.

„No, když přijde chlap na schůzku se špínou za nestříhanými okousanými nehty, koukají mu z nosu centimetrové chlupy a do chlupů trčících z uší nespíš chytá mouchy, má příliš obnošené špinavé oblečení, nevoní na první pohled, nebo přijde v červených teniskách oháklej jak skejťák s pupkem, tak to taky není úplně ono. Chci tak moc? Jsem moc náročná?“

Ty otázky jsem vnímal jako filozofické a nechal je bez reakce. Tak takhle nás vnímají ženy. Vadí jim chlupy trčící z nosu a z uší. To taky nemám rád a nejsem žena a moje starší dcera mě vždy před randem upozorňovala ať si upravím obočí. Ženy tedy sledují i mužovy nehty, fleky na oblečení a barvu bot. Nicméně pípla další esmeska, to značí jediné, že paní bude upovídaná.

„A navíc jsem moc hodná“ četl jsem ve zprávě.

Kde se bere tahle ženská myšlenková posedlost, tvrdit o sobě, že je moc hodná. Někdo jim to říká nebo si myslí, že žijí život Matky Terezy nebo nějaké jiné světice? Či mají zvrácenou představu o životě Dolly Buster a chtějí taky rozdávat mnoha nešťastným mužům tolik potěšení? Jak se to stane, že začnou trpět syndromem „jsem moc hodná“. Hodná na sebe, že si koupí dortík ke kávičce navíc a novou kabelku, kterou nechtěla? Hodná na bližní ve výčepu, kdy v jednu chvíli vykřikne, že tahle runda je na ni a pro všechny? Hodná na chlápky ze seznamky, že s nimi ztrácí svůj čas? Hodná na ostatní řidiče, když se nesnaží v ucpané jednosměrce couvat nebo, že před semaforem čeká poslušně na zelenou? Budu se na to muset někde zeptat, často se s tímto tvrzením setkávám. Než jsem se vymotal z mých myšlenek, proč ženy o sobě tvrdí, že jsou hodné, přišla další smska.

„Z pohledu ženy, když chlap přijde na jedno z prvních setkání jako dobytek, tak to vypovídá o tom, že nemá k ženě jako takové žádnou úctu. Začátky, oboustranného oťukávání musí být přeci hezké pro oba. Já se na první setkání vždy těším, hezky se oblíknu, navoním se, upravím make-up abych se líbila, je to pořád pro mě něco výjimečného a muž přijde jako, když právě nakrmil králíky. Dám tomu šanci a na druhé schůzce mi začne tvrdit, jak mě miluje, jak se mu zjevuji ve snu jako sexu chtivá bohyně a jestli bych ho nechtěla pozvat k sobě, protože mu to dlužím, když zaplatil v levné pizzerii večeři. A vlastně se na nic ani nezeptá, nezná mě, mluví jen o sobě jakej je sekáč, že má skvělou káru, jak zatočil se starou, jak obdivuje moji pleť a dokonalou postavu. Tohle mohl zkoušet ve třiceti na dvacítky, ale teď na prahu šedesátky je to směšné. Už je na to třeba jít jinak.“

Odpověděl jsem, že je jasné, že to musela vždy ukončit, když ani toho králíka nepřinesl. A tvrzení, že se do vás zamiloval, vás v tomto věku rozhodí? To může taky znamenat, že se zamiloval na první pohled a nepotřebuje víc vědět, snad jen to, jak voní povlečení v ložnici, kam za levnou pizzu s kečupem, zaslouží pozvat. A připomněl jsem ji, že měla zájem si promluvit o mém posledním zamyšlení o menopauze. Odpověď přišla vzápětí.

„Ha Ha Ha jste veselá kopa, a jo málem jsem zapomněla. Tak jestli se nebojíte setkání se z biologického hlediska zbytečnou ženou – to mě rozesmálo, když jsem to četla. Měla jsem hned lepší den. Pracuji na Ministerstvu kultury v Nosticově paláci, skoro jako inventář už třicet let. Nastoupila jsem hned po vysoké a zůstala už navždy. Dokonce mi za to dali hodinky, uspořádali malou oslavu a moje fotka visela několik týdnů na nástěnce.“

Tak to je fajn, paní bude držák. Pracuje na Maltézském náměstí, a to je na mé oblíbené Malé Straně. Jeví se i jako dostatečně upovídaná, a to mě jako dobrého posluchače jistě ocení. Domluvili jsme se na odpolední procházce kolem Pražského hradu, což znělo zajímavě neb každá se mnou randící žena chtěla na hrad než do jeho okolí.

Ve tři odpoledne jsem vešel do vrátnice ministerstva, kde stáli tři pozorkové ve stejnokroji jakési bezpečnostní agentury u průchozích turniketů a jednoho rentgenu. Paní širší, než vyšší seděla za vnitřním oknem vrátnice žmoulající v ruce vapovací trubičku, ze které si občas potáhla a páru vyfoukla směrem k otevřenému oknu na náměstí. Nevraživě mě pozorovala, co po ní budu chtít, a ačkoliv byla zhruba v mém věku, tak se mě zeptala zastřeným hlasem.

„Za kým jdete mladej?“ a snažila se mě ještě víc probodnout očima.

Všichni tři pozorkové celou dobu stáli nehnutě, přimhouřeně mě pozorovali a kdyby měli kolty proklatě nízko, tak by jistě byli připraveni okamžitě tasit, při sebemenším mém podezřelém pohybu.

„Jdu za paní Lenkou Adamovou“ řekl jsem téměř neslyšně, ale ta bodrá žena za oknem uměla i dobře odezírat. Pokývala hlavou, asi že ji zná.

„Ta je od druhýho“ utrousila poznámku, aniž by vysvětlila, co tím „od druhým“ je myšleno. Každopádně se atmosféra uvolnila, pozorkové se mi přestali věnovat a začali se bavit mezi sebou. Paní sáhla po telefonu a zašveholila.

„Leni máte tady návštěvu, přijdete si nebo ji máme poslat?“ A po chvilce zavěsila, otočila se na mě a sdělila, co už jsem tušil, že už jde.

Díval jsem se otevřenými dveřmi na vnitřní dlážděné nádvoří Nosticova paláce a přemýšlel, jaké to tady bylo, když v paláci ještě bydlel rytíř Jan Hartvík z Nostic, který si to někdy v sedmnáctém století postavil jako rodinné sídlo. Ani ta nejbujnější fantazie jeho věštců a astrologů mu jistě nesdělila nic o nabíjecích stanicích na ministerská auta, stojících u zdi na původní dlažbě kočičích hlav.

Z přemýšlení mě vytrhl klapot dámských podpatků a záhy na to se ve dveřích objevila paní ve světlých, volných, látkových šatech. Světlé zvlněné vlasy pod ramena uprostřed hlavy volně rozčísnuté a zlehka stažené dozadu nad pevným čelem bez vrásek. Pěkný nos, ani malý ani velký dokresloval její hezkou tvář podloženou dobře stavěnou dolní čelistí a bradou, nad kterou dominovala široká a na první pohled chladná, zpupná ústa s plnými rty jako stvořenými pro polibky. V celkovém výrazu obličeje jako kdyby ji něco chybělo, něco, čemu se říká ženská zářivá noblesa. Měla tvář příliš zkušenou až protřelou. Lidé, respektive muži, kteří ji prošli životem nebo se s nimi jen setkávala, si k ní zřejmě příliš dovolovali a jak před nimi kličkovala a soupeřila, tak se ji ve tváři zrcadlila určitá obezřetnost a mazanost. Ale hluboko pod tím bylo patrné, že se tam stále skrývá malá holčička, která i ve svém věku věří na čistou a ryzí lásku, které se tvrdošíjně odmítala, navzdory svým zkušenostem vzdát. Velké, světlé, prostoduché, ale upřímné oči to prozrazovaly. Usmála se ze široka a bylo vidět, že její zuby jsou ve skvělé péči. V obličeji se ji dorážela i jakási urputnost, že dokáže vyřešit každý problém, který způsobí. Byla tak o půl hlavy menší než já. Malou kabelku si přehodila přes rameno, hned jak do ní uložila plastovou kartičku, kterou použila pro průchod turniketem. Pozorkové zase stáli v pozoru, připraveni po nás skočit, pokud by se jim zdálo, že paní vynáší nějaký erár, ale ona sama byla erár, takže zůstali v klidu. Paní z okýnka teď kouřila před budovou a vřele se s paní Lenkou zdravila. Možná tam pracují stejně dlouho, ale do vrátnice žádné hodinky za věrnou službu strážkyně brány, nikdo nikdy nepřinesl. Po pár společenských a zdvořilostních frázích jsme vyrazili do Karmelitské směr Tržiště. Kolem Baráčnické rychty průchodem do Nerudovky a po Radničních schodech na Hradčanské náměstí. Pak jsme to stočili na Nový svět do Jeleního příkopu.

„Tak co mi řeknete k tématu, kvůli kterému jste se chtěla setkat?“ začal jsem, když jsme vyčerpali obecná témata o mužích a ženách a úskalích seznamování ve věku 50+. Respektive je probrala ona. Připadal jsem si jako týpek ve zpovědnici, ale rozhřešení ode mne nemohla očekávat. Jednak nemám žádný glejt na udělování odpuštění pro bližní a za druhé to nedělám, z důvodu, že to není tak jednoduché a žádné účinné zaklínadlo neznám, to musí každý sám za sebe, v sobě.

„Byla jsem vdaná skoro třicet let, mám dvě dospělé děti a muže jsem opustila, respektive byl odejit, protože už to dál nešlo. Stal se z něj někdo jiný, než koho jsem si kdysi vzala. Vytratilo se vše, na čem byl náš vztah postaven a přežívat se spolubydlícím, který ze mě postupně vytvářel silnou, k mužům zatrpklou, nezávislou ženu nebylo nic po čem jsem toužila. Pak jsem objevila váš blog a spousta věcí mi začalo dávat smysl. Uvědomila jsem si některé věci a spoustu věcí jsem začala vidět jinak.“

„Tak to mě těší, má to tedy i jiný smysl než ten, že mě to baví, děkuji“

Nic jiného na to říct ani nešlo, pokud jsem si chtěl zachovat jakési postavení nezávislého pisálka, kterého si sem tam někdo přečte a aspoň trochu se zamyslí nad textem, který ze mě padá tak nějak sám od sebe. Nikdy nevím dopředu, jak ta zamyšlení dopadnou, prostě prsty ťukají do klávesnice, tak jak je mozek navede, já sám nevím, co bude za třetí, čtvrtou větou natož za odstavcem. To se jen mozek zamýšlí a prsty to přepíší. Mě využívají jako přenosový element.

„Jak jsem opustila muže, uvědomila jsem si, že ještě mám na to utvořit s někým kvalitní vztah postavený na základech odpovídacího věku a zkušeností. Můžu mluvit zcela otevřeně? Zdá se mi, že s vámi to jde, mám z vás dobrý pocit. A mám dojem, že ani nemusím přemýšlet co řeknu a zdá se mi, že to i správně chápete.“

Řekla nečekaně a podívala se na mě.

To měl být kompliment nebo, že už se začínám podobat vrbě, kam si frustrované ženy jdou ulevit? Nevím. Zatím povídá spíš ona. Zbytečně ji nepřerušuju, a tak má asi pocit, jak si skvěle rozumíme, nebo jak ji skvěle rozumím a dostala záchvat otevřené mluvy.

„Pokud víceméně budete říkat pravdu tak beze všeho“ řekl jsem v narážce na její smsku, když mi popisovala její neúspěšná rande, ale nepochopila to nebo lépe řečeno přešla to, nebo mě neposlouchá.

„Mám rád povídací procházky, jsou pro mě inspirativní“ dodal jsem.

To se ji líbilo a usmála se jako, když si páv načechrává peří.

„Jé to mi ještě nikdo neřekl, že jsem pro něj inspirací“ a zarděla se.

Takže mě neposlouchá zcela a slyší to, co každá žena, tedy jen to, co slyšet chce. Já mluvil o procházce ne o ní.

Prošli jsme tunelem pod hradem a šli směrem na Malostranskou, ke které jsme už nedošli a vzali to zpět na hrad liduprázdnou ulicí Na Opyši, neb Staré Zámecké schody byly přecpané turisty. Těsně před Černou věží jsme odbočili do mé oblíbené zahrady na Valech a přes zahradu Rajskou vyšli zase na Hradčanské náměstí a paní pořád povídala.

„Tak, kde jsme to skončili?“ zeptala se, ale hned pokračovala.

„Jak jsem prozradila je mi 55 let a jsem v menopauze. Už rok žádný náznak cyklu a můj gynekolog mi to i potvrdil….“

(Nepřerušoval jsem ji, ale občas mi to nedá doplnit to mojí nejapnou poznámkou. To jako vážně, žena potřebuje potvrzení od lékaře, že ji skončila po x letech menstruace, to nepozná sama?)

„…..menopauze předchází perimenopauza a musím říct, že jsem o téhle fázi donedávna neslyšela a přitom ona perimenopauza je mnohem zásadnější období a díky bohu, že se o tom tak poslední tři roky mluví veřejně a funguje i dostatečná osvěta. Já obyčejná žena jsem o menopauze samozřejmě věděla, ale víceméně jsem to měla spojené, respektive odpozorované od mé starší matky jen s návaly a pocením……“

(Starší matka? Měla tedy i mladší? Dvě matky nebo víc? Kdo ji vychovával? Dvě ženy nebo to myslela tak, že jí matka povila ve starším věku, než bylo před padesáti lety obvyklé? Jen jsem si jen tak potichu přemýšlel.)

„……..ale existuje dalších sto padesát příznaků plus. A už to pomalu a nenápadně začíná někdy po čtyřicátém roku věku ženy a někdy i dřív, to jsem vůbec netušila. Jedná se o duševní a fyzické příznaky.“

„Ale už jste v pohodě, že ano?“ přerušil jsem ji abych se ujistil, že emoční stránku má už za sebou a nebude nečekaně vyšilovat z jakéhokoliv důvodu, který nepochopím.

Co se týče fyzické otázky jejího těla, na které narážela, tak to jsem shledal jako v pohodě. Nic neobvyklého ani anomálního nebylo na první pohled patrné, ale měla letní volné látkové šaty, které umí umně zakrýt cokoliv, co by mohlo na postavě bez šatů vypadat nepatřičně, divně a strašidelně.

„Jasně“ usmála se. „Už jsem si tím prošla a když to vezmu zpětně, tak to bylo takové střídavé období variace příznaků. Měla jsem pocit, že jsem nejhorší matka, že jsem blázen a začíná se o mě pokoušet demence, pak pocit, že už se demence rozjela naplno. Začala jsme blbě vidět, když jsem četla neudržela soustředění a měla problém si zapamatovat předešlou větu natož celý text…..“

(To by mohlo vysvětlovat proč mi občas některé čtenářky píšou komentáře, pro mne, se zbytečnou informací a otázkou: „To je dlouhý, to se nedá přečíst – o čem tom vlastně je?“ Neumím napsat jen titulek a ve dvou větách ten zbytek. Nebo se chlubí: „Já to přečetla celý.“ Asi v očekávání, že překonaly samy sebe a dostanou za odměnu lízátko. Tak či tak už to můžou být zmiňované příznaky nebo jen lenost soustředění schovaná za nějakou z forem dyslexie.)

„…….neudržím myšlenku ani pár minut, zapomenu co jsem chtěla a kde jsem to položila. Nemohla jsem si večer vzpomenout co jsem měla k obědu. Viděla jsem sama sebe jako hnusnou, tlustou, starou a ošklivou věc…..“

(Tak to muselo být vážné, když se vnímala jako hnusnou i ošklivou. Asi je to v ženském světě nějak odstupňované, já to mám za jedno a to samé, ale jsem jen muž.)

„…věc, která se rozbrečela téměř bez příčiny, byla jsem chvíli plachá, chvíli nasraná na všechno a všechny, bylo mi všechno jedno a nic mi nebylo jedno, všichni mi ubližovali, nikdo mi nerozuměl, měla jsem pocit, že se mi všichni smáli za mými zády…..“

(Tak to musela být slušná schýza, psycho ženského světa. Jsem rád, že jsem muž a jsem rád, že to, co prožívala dokážu už pochopit a mít empatii, k samo v sobě se zmítající ženě.)

„….ptala jsem se kam mi mizí vlasy, proč mám břicho jako balón, když jsem pila jen vodu, proč ta kůže na rukou a i jinde začala tak podivně viset, kam zmizel můj dokonale vypnutý dekolt, kde se vzal povadlý zadek a kde se bere na stehnech ten hrbolatý vzhled, kde se to najednou vzalo a proč????“

Jen sem krčil rameny, jako že nevím. Naštěstí nečekala, že ji budu na cokoliv odpovídat a samovolně pokračovala.

„Začal mi divně vonět můj parfém, který jsem používala několik desítek let, všichni v mém okolí začali divně smrdět, řízek nechutnal jako řízek a můj oblíbený nízkotučný cheesecake jsem vyměnila za hutný větrník, zblázněné tělo žádalo změnu a hromadu cukru asi jako přísun energie, aby to vydrželo….“

Odmlčela se a podívala se na mě, jestli ji poslouchám neb jsem si fotil zahradní sochu nějakého obnaženého pána, který čůral do kašny skrz otevřenou tlamu lva sedícího mu mezi nohama. Trochu bizár, tak snad v tom neuvidí i paralelu se svým monologem. Usmál jsem se na ni, pokýval jsem hlavou, že vše chápu a doplnil to otázkou, že má pozornost není rozptylována. „To byl teprve začátek všeho?“

To ji uklidnilo, usmála se mile a zdálo se, že je se mnou jako s posluchačem spokojená.

„Ano tady někdy mi začala ta pravá perimenopauza“ a jako by se zasnila, ale nebylo to nostalgické zasnění spíš oddechové, že už to bylo, je to pryč a pokračovala:

„V té době mi nebylo ještě ani padesát, myslím, že tak čtyřicet sedm, kdy jsem začala mít problémy s cyklem, měla jsem ho každých deset až čtrnáct dní, a to byl jak červený hadr na sexuální život, respektive potřeby manžela, ale to už bylo v době, kdy jsem byla rozhodnutá ho opustit, takže mě to ani nemrzelo. Můj gynekolog mi doporučil a já ho poslechla a nechala si dát Mirenu, nízko hormonální tělísko, které má minimum hormonů, ale nejen, že zabrání nechtěnému početí, ale vlastně i tělu nějaké hormony dodá, když začnou ubývat….“

(Neměl jsem ponětí o čem mluví. O něčem cizorodém, co si nechala vložit do dělohy, co i zašpuntovalo vajíčko a mohla tak bez ochrany a bázně řádit nejen ve své ložnici a usnadnit si tak plánované opuštění manžela? Možná té mluvené otevřenosti je už trochu moc.)

„Víte, o čem mluvím, že ano?“ reagovala na můj vyděšený pohled.

Co je mi do toho, co má zavedené v pochvě, ale měla na to jiný pohled.

„Byla to ta nejlepší věc co jsem mohla tenkrát udělat….“

(Tak tomu rozumím, rozvádějící se zašpuntovaná panička utržená ze řetězu bez bázně a hany případného početí. Pocit neohroženosti z „nehody“.)

„Cyklus se asi po třech měsících ustálil a postupně mizel až zmizel úplně, až na občasné mírné špinění. Bylo to moje nejlepší rozhodnutí v tomhle věku a odchod od manžela hned v závěsu.“

(Jen tím potvrzovala zmíněné utržení se ze řetězu, bez manžela a s tělískem…. Stěny ministerstva by asi mohly vyprávět.“)

„Nicméně to, aby tělísko odstranilo veškeré libůstky a rozmary ubývajících hormonů na to nemá, jak bych to řekla, nemá koule. Začaly mě svědit uši, jako tak, že kdo to nezažil tak nepochopí….“

(Co říká pořekadlo a svědění uší? Že dotyčný je někým, koho zná pomlouván. Tedy další důsledek rozvolnění jejího odvázání se. Musela jít dost na nervy svým kolegyním či sousedkám, kamarádkám. Možná to i zkusila na partnera některé z nich, o kterých věděla, že už ten sex doma zanedbávají.)

„Tři roky jsem s ušima lítala po doktorech, nikdo nic nenašel, vše prý bylo v pořádku. Měla jsem pocit, že mě už měli za blázna, až jsem se dopracovala k takovým zánětům v uších, že bych to nepřála ani bejvalýmu a pak jednoho mladého doktora, neb ti starší se mě postupně zbavovali až jsem skončila v nemocniční ambulanci mladého medika, napadlo, že to může být jedna z příčin menopauzy. A když jsem o tom začala na FB psát do skupiny menopauzálních žen, začaly se přidávat další ženský a i ženský v práci mi potvrdily, že se s tím setkaly a nenapadlo je, že to patří k přechodu…..“

(Já bych řekl: „Ach jo, ty ženské kolektivy plné klevet a pomluv“ nebo je to jinak? Co já jako muž – vzdálený posluchač o tom můžu vědět. Jen to, co mi řekne žena, která dle svých slov mluví pravdu jen víceméně)

„…..do dnešních dní mi v uších zůstal tinnitus, trpí tím hodně žen, i bez zánětu, prostě to udělají ty hormony….“

(Tinnitus - pískání, šumění, hučení v uchu nebo v hlavě, to mají i muži, já sám jsem toho důkazem nebo..? Ne, ne zcela určitě nejsem žena, ale taky bych si na to mohl postěžovat.)

„…..a menopauza jela svoji jízdu. Začne se objevovat něco, co bych nazvala mozkovou mlhou.

Máte pocit, že jste dement, úplný dement. Mluvíte s někým a v půlce věty najednou nevíte proč, nevíte, co jste vlastně chtěl říct, co měla být pointa, pak už si ani nepamatujete začátek věty. Nebo vám vypadne slovo, a ne a ne si vzpomenout. Na všechno se musíte ptát několikrát, několikrát se ujistit až si blízcí lidé doma i v práci nejsou jisti jestli to není nějaká legrace, nebo přímo navrhnou hospitalizaci v nějakém ústavu, v tom nejlepším případě mimo klecové lůžko, i když uzlíček nervů, který se z vás stane občas vzteky s něčím praští nebo hodí, nebo aspoň sprostě vynadá jen tak …..“

(Nemá to lehký holka, menopauza s příznaky počátečního Alzheimera, amoku nekontrolovatelného záchvatu běsnící zuřivosti a Touretteuova syndromu, takový nekontrolovatelný balíček čtyř v jednom pod jedním názvem Žena v přechodu)

„……pak vám to je líto a začnete plakat, nezastavitelně plakat, furt. Vidíte broučka, jak se snaží někam vylézt, pláčete. Pláčete i proto, že je tak malinkej a krásnej a bezmocnej. V televizi muž zachrání ženu, pláčete, jak je to krásný, pláčete, protože víte, že se vám to nikdy nestane. Pak začnete plakat ještě víc, poněvadž si vzpomenete, že jste se ráno viděla v zrcadle a viděla jsi tam svého starého tátu a ne sebe. Pláčete, že mu nechcete být podobná, pak si vzpomenete na svoji matku a pláčete, že kdysi byla tak krásná a vy víte, že už se to nevrátí. V ženském magazínu se řeší zralost žen a vy zase pláčete, protože víte, že zralost se rovná stará, hnusná a nikoho už nezajímající…“

(Ženám v menopauze by se hodila nějaká sleva na papírové kapesníčky. V tomhle období ta spotřeba musí být šílená, jeden karton denně možná i víc.)

Vyšli jsme ze zahrad pod Pražským hradem a už jsem ji šteloval přes Jánský vršek do Vlašské ulice a dál dolů přes Tržiště na Karmelitskou a dál k Ministerstvu kultury. Nic nenamítala a nechala se mnou vést. Možná ve svém monologu ani nevěděla, kde právě jsme.

„….oblíbená jídla přestanou chutnat a to, co najednou chutná, tak po tom je vám blbě, zvracíte a máte hlad….“

(Raději jsem se ani nezeptal, co ji najednou začalo chutnat. Psí granule, kočičí kapsičky nebo rovnou syrové maso zdechliny plné proteinů?)

„……vlastně je vám blbě furt, jako v těhotenství. Vadí pachy jídel, které dříve nevadily a vůně jídel nejsou vůně, není to nic a jediný co jsem mohla byly litry kafe a polotmavý Birell.“

Zmlkla. Podívala se kolem sebe, asi aby se ujistila, že jsem ji během jejího dramatického, ale zajímavého povídaní neodvedl někam stranou, do temné uličky, kde by nikdo neřešil její křik. Stáli jsme ve Vlašské kousek od sv. Martina, což je příjemná restaurace s cenami pro našince. Poznala místo a odměnila mě hezkým pohledem. Asi, že jsem nezneužil jejího zapáleného vyprávění inspirovaného mým blogem.

„Můžu vás pozvat na Birell polotmavý?“ vypadlo ze mě na základě její informace.

„Ano ráda“ odpověděla a tentokrát se do mě zavěsila a vyrazili jsme směr restaurace, kde jsme si objednali chlazený nápoj. Měli Birell, ale jen příchuť Pomelo Grep, za mě ok.

„A postava“ pokračovala ve vyprávění na zadním dvorku restaurace „do padesátky to jde. Sportovala jsem a postava byla skoro lepší než ve dvaceti, ale to ráno, kdy nemilosrdně udeří padesátka na dveře vlastního života spadne kůže ke kotníkům, vyskočí plotýnky v bedrech a krční páteři. Nohy, ruce ztěžknou a sport přestane bavit, už to nejde s lehkostí a člověk se musí nutit. Nastane utrum, naroste břicho, pneumatika, ať člověk jí nebo nejí. To, co vždy platilo jako fyzikální zákon, přestane šmahem platit. Nadechnu se a mám o pět kilo navíc. Upravila jsem stravu na nízkotučný přírodní sýr, tvaroh, bílý jogurt, ovoce, zelenina, snížila jsem kalorický příjem na polovinu a nic. Kila jdou stejně nahoru, takže to člověk vzdá a snaží se souznít s tělem. Naslouchat mu co by samo chtělo a do toho zase hlasy v hlavě, že je to už všechno jedno, jsi stará a nic s tím neuděláš.“

(Díky bohu, že nejrychlejší spermie mého otce byla nositelem chromozomu Y)

„Brnění rukou je kapitola sama pro sebe. Prsty brní a to znají všechny ženy, ale pokud se chlap nezeptá tak neví..“

(Tak o brnění nejen prstů něco vím, před lety jsem absolvoval sérií chemoterapií, a to byla brnící jízda. Jogurt jsem si musel z lednice vytáhnout v palčácích, jak ten chlad dokázal ještě rozbrnět brnící prsty.)

„….a pak přijdou potíže se spánkem a to je to nejhorší. A to je kapitola sama pro sebe. Spánek prostě odešel za duhový most. Člověk nespí, nemůže, nejde to, aniž by věděl proč. Někomu to trvá rok a někdo se s tím už potýká do konce života. Je to strašný.“

(Už jsme vypili dva Birelly, dvakrát už byla na toaletě, ale zdá se, že není s vyprávěním zdaleka u konce. Objednala si kávu. Je to opravdu tak strašidelný, jak vypráví? Co vy na to ženy?)

„Návaly, tím trpí hodně žen, já jsem je nezažila a jsem jedna z mála, ale co vím od kamarádek a kolegyň v práci tak jsou nevyzpytatelné a nedají se předpovídat. Mají je ve dne v noci. Přidává se k tomu nekontrolovatelné pocení a některá je schopna vypotit hektolitry vody a převlíká se co každé dvě hodiny. Já měla jiný příznak a to zimnice, třeba dvě hodiny v kuse v létě v horku kolem třicítky a zimnici to bylo jedno, dvě hodiny mi drkotaly zuby. Tohle naštěstí trvalo jen půl roku. Těch příznaků je hodně, některé se opakují častěji, některé jsou méně specifické a kolikrát ani nikoho nenapadne, že to může být nedostatkem ubývajících hormonů v přechodu. Jako je suchá kůže, svědění, padání vlasů, pálení jazyka, pálení kůže na zádech – to se mi stávalo a je to dost šílený. Zmíněné brnění celého těla, záněty očí, pálení ve vagíně a občasná suchost. Ztráta libida a ani nechcete, aby na vás někdo sahal, poněvadž jsem se sama sobě jako žena hnusila.“

(Tak už snad chybí, úzkosti, panické ataky a sociální izolace. Deprese, duševní afektivní poruchy, beznaděj a je zaděláno na slušnou dávku antidepresiv)

„Přijdou psychické příznaky. Deprese, úzkosti a pocit marnosti….“

(Čte myšlenky ona mě nebo já jí?)

„….pocit, že vám nikdo nerozumí, že jste divná i sama sobě. Začínáte se divně chovat a nejde to ovlivnit, útěk od všeho a nejednou je vám zase nejlépe samé se sebou, ale doma za zavřenými dveřmi. Přichází frustrace z partnera, který ničemu nerozumí a dojde to k rozchodu, rozvodu což, i když jsem to chtěla já, mě položilo úplně na lopatky.“

(Tady si neodpustím poznámku o komunikaci ve vztahu. Rozvodu se třeba dalo předejít, kdyby partner pochopil dočasný stav partnerky a byl ji užitečný k překonání tohoto období ženy. Za mě komunikace selhala, pokud vůbec byla.)

Paní Lenka si objednala horký hovězí vývar, tak snad nemá zimnici. Na dvorku je cca 27 stupňů, ale můžu se mýlit, mě je většinou horko, i když okolí má na sobě svetry.

„Další kapitolou je únava, která se dostavuje bez ohlášení. Protivná, šílená únava ze všeho a z ničeho. Těžký ruce a nohy, zavírají se oči v poledne. Hrozný a člověk se musí v práci usmívat, být milá a dělat, že se nic neděje, a přitom se děje. Všechno vás rozčiluje a začínáte být alergický, že na poradě někdo mluví, že někdo nemluví vůbec. Vadí, když mluvíte a nikdo se na vás nedívá, když mluvíte a dívají se na vás a ti největší vlezdoprdelkové vás sjíždějí očima a hltají i slova, které teprve řeknete. Vytáčejí vás děti sousedů, co řvou jak krávy, rozčilujou vás vlastní dospělé děti a pak je vám to všechno líto, probrečíte celou noc nad nesplněnými sny a ráno v zrcadle zjistíte, že jste podobná bassetovi, co se šine líně ulicí a tahá břicho po zemi. Kounete níž a máte pocit, že prsa jsou jeho uši a obraz je dokonán. Zoufalství hormonálního karnevalu.“

(Za mě opravdu slušná schýza, ale zajímavé. Mluví o tom na můj vkus příliš dramaticky, ale ženy jsou královny dramatu, ale ten stav je snad už jen kousek od demonstrativního sebepoškozování se.)

„Co se týče vztahu“ začala z jiného soudku a objednala si panáka anýzového Ouza.

Prý ji uklidňuje pocit vnímání Řecka, kde to miluje a pokračovala „neznám nikoho, kdo by v tomhle zatraceném období neměl vztahový problém a většinou se vztahy rozpadly. I mě se rozpadl, jak jsem už říkala a ač jsem se snažila vysvětlit o co jde, co se se mnou děje, nebylo to pochopeno, tak musel jít, špatně jsem ho snášela. Na druhou stranu, když se na to dívám s odstupem zpětně, tak to bylo dobré rozhodnutí. Už mě neměl rád, nepochopil nic.“

(Mě se vztah taky rozpadl a možná to bylo i menopauzou, ex chytila druhou mízu a bankéři z Dubaje se těžko odolávalo)

„Hodně žen v tomhle věku dává do vztahu všechno i přes tyhle problémy, ale hrozně nás to vyčerpává, protože řeší všechno okolo rodiny, práce, manžela, nikdo je nechápe, a spousta žen to nezvládne a skončí na psychiatrii. Hodně žen končí na antidepresivech jako na poslední možnosti....“

(Nebo na dobrotách jako je Ouzo. Právě začala labužnicky vychutnávat druhou lampu, já cucal už zteplalý Birell)

„Některým ty pilulky můžou pomoc, já sama si občas vzala Lexaurin nebo Neurol, když nebylo zbytí, ale myslím, že je i spousta doktorů, kteří jsou líní vysvětlit ženám co se s nimi děje a že to jde zvládnout i bez chemických přípravků. Ono je to tak, že ženská fakt musí začít jinak. Uvědomit si, že už nezvládne všechno, co zvládala a zvolnit, což spousta žen neumí nebo nemůže, děti na prahu života, manžel zastydlý v pubertě na gauči, staří rodiče na krku…atd.“

(Jo jo je to těžké, přeprogramovat mysl. Tělo se na nic neptá a jede si svůj upgrade po vlastní lajně nezávisle na zaběhnutý stereotyp v mozku.)

„Musela jsem změnit myšlení o sobě, o světě kolem mě, změnila jsem denní režim, a i jiný způsob, jak se udržovat v kondici. Velkou roli pro mě jako pro ženu hraje partner, nejsem typ vyloženě sólového hráče a teď si představte, že se taková žena vydá všanc na seznamku v čisté víře, že najde partnera. Chtěla by chápajícího partnera, který by ji dokázal podržet, ale bojuje sama se sebou.“

(Sice mluví ve třetí osobě, ale zcela jistě má na mysli sebe samou, takže očekávám snůšku hnoje na nechápavé mužské pokolení, kterému jde jen o jedno, asi víme o co.)

„Zkuste si vybrat partnera, když nevíte, jak vám bude, co vám bude. Chce někoho, ale nemá na to dostatek energie. Setkává se s pochybnými týpky, co potřebují půjčit peníze, se životními zkrachovalci, kteří chtějí zachránit. Někteří hledají jen matku a bydlení nebo ošetřovatelku, služku, kuchařku či nymfomanku, která bude kdykoliv připravená podržet a být za to vděčná. Sobce, seladony, mentory, nedospělce a chytráky nad které není. Tak to po chvíli hledání vzdá, poněvadž to nedává a má pocit, že ztrácí sama sebe, svoji sebeúctu, kam až klesla a rozhoduje se být sama, než s někým jen proto aby nebyla sama. Zoufalství ji přináší pocit, že už to hezké bylo a už je čas jen umřít.“

(O tom můžu vyprávět, najít někoho vyhovujícího na poslední třetinu života je těžký obor s velmi nejasnou nadějí na úspěch. Už není potřeba, aby to sedlo na 100%, stačí na 70% a zbytek se časem snad nějak dotlačí, ale chce to hodně trpělivosti, pochopení a tolerance.)

„Tak žena zůstane sama, měsíce a roky plynou a najednou si zvykneš na samotu doma, o víkendech, na dovolené. Prostě je tak dlouho sama až jí to začne dávat i jakýsi smysl. Nějaká trápení ustanou, žena se srovná a zjistí, že vlastně nic nemusí, nemusí se snažit. Nemusí nikomu nic dokazovat, nemusí předvádět, jak je skvělá, schopná, nejlepší pro život. Pro něčí život. Najednou dojde k poznání, že to ona je na prvním místě. Že ona je tou bytostí, okolo které se má vše točit a nedělat co ji nevyhovuje a co nepotřebuje.“

(No konečně, že ji to došlo. Trvalo to jen 55 let, ale co dál? Být či nebýt, to je to oč tu běží, chtělo by se parafrázovat. Žít si konečně pro sebe samu.)

„Takové ženě začne být báječně a začne ji být všechno tak nějak jedno ve smyslu, že to, co ji trápilo a nedovedla si bez toho život představit přestane řešit. Celkově se zklidní poučená tím, čím prošla a najednou má jiný pohled na svět. Začne být zase milá, ví že nic nemusí řešit usmívá se, ale ne tak jako předtím, už ví, co chce, a hlavně co nechce. Najednou si nenechá spoustu věcí líbit a má svůj názor, který se nebojí vyjádřit a stát si za ním, a to mnohým v rodině, známým, kamarádkám, a i kolegům v práci nemusí být po chuti. A pro mnohé to může být i šok“

(To má vepsané ve tváři. Toho jsem si všiml na první dobrou, když se objevila ve dveřích vrátnice. Měla tvář příliš zkušenou až protřelou, ze které se dalo odvodit, že si k ní ostatní možná příliš dovolovali, tak nějak jsem ji popisoval.)

Raději jsem zaplatil abych se v té zpovědi už neutopil a nezpůsobil sám sobě újmu. Nenaskákaly mi pupínky a nechytil tik v oku či nezačal koktat z toho v jakém světě to žiju. Trochu posmutněla neb ji ten řecký šnaps dodával odvahu, ale nemohl jsem dopustit aby chytla větší slinu a já ji pak musel odvézt domů, neb každý drožkař by se zdráhal ji vzít do auta, z obavy znečištění interiéru. Zbytečné riskování s neznámou, upovídanou, byť milou paní není můj styl. Vyšli jsme na ulici a ona povídala dál.

„Některé ženy si užívají single života. Některé nechtěně a těch je fakt hodně. A sporadicky čas od času přece jen hledají kamaráda pro zpestření, a to je tolikrát humorná situace. I vy chlapi si musíte přiznat, že taky máte fázi jakéhosi přechodu, i když spousta mužů ustrne mentálně v mladickém, nevyzrálém věku, a to je fakt peklo. A to jako žena fakt doma nechcete. Na druhou stranu existují vyspělí muži, kteří už vědí, co od života můžou chtít, jsou zcela v reálu svého věku, životní hodnoty mají srovnané a jsou prima. Jen je smůla to, že takový muž je většinou šťastně ženatý.“

(Tak to není můj případ, jsem už stárnoucí kmet, který stále chce od života Maserati Gran Turismo a nechce si připustit, že na co nemá není pro něj. Nejsem ani šťastně ženatý a dá se říci, že v jistém smyslu jsem lůzr. Na druhou stranu mě nepostihla krize středního věku. Nelpím na pomíjivých materiálních hodnotách a nebojím se vlastní bezvýznamnosti. Vím, že Maserati Gran Turismo jsem já, respektive moje já.)

„Co vím ze svého okolí, je těžké se seznámit s mužem a zároveň mu polopaticky vysvětlit, čím žena 50+ může procházet a že prostě vypadá jinak než třicítky, za kterými se ohlíží a ví že na ně nemá. Víte, jak to myslím.“

(Raději jsem přitakal a vyhnul se další přednášce o přednostech zralých a zkušených žen. Vím, že pro mě mají větší hodnotu než mladice lačné po miminku.)

„Hodně mužů má šovinistické narážky a zesměšňují vzhled ženy což ženě na sebevědomí nepřidá, a přitom si na něj u pisoáru ani nevidí natož, aby zahrál nějaké divadlo. Ale to už je o něčem jiném.“

(Byl jsem rád, že si to uvědomila, tohle není téma na končící procházku.)

Zatočili jsme do „Prokopky“ a vyšli na severním konci Maltézského náměstí. Ještě pár metrů a bude zpátky tam, kde jsem ji vyzvedl.

„Tak abych to shrnula. Perimenopauza a menopauza je šílené a opravdu hrozné období. Pro některou víc pro některou méně, ať už fyzicky nebo psychicky. Prakticky v tom období je žena jiný člověk, než jak ji zná okolí. Některé to trvá pár let některé i deset a více let. Nejkritičtější je období mezi cca 45 a 55 lety. Pak přichází úleva, smíření a přijmutí sama sebe. Sice se potýká s určitými neduhy, ale to už je projev stáří a v podstatě začíná hezké období. Období, kdy se zase žena začne cítit hezky, tak nějak jinak hezky. Přijme fakt, že dvacet, třicet už ji bylo a už by se ani do toho věku vracet nechtěla. Uvědomí si, že je stále hezká, i když to už dá víc práce, ale to se nedá nic dělat, spokojenost sama se sebou se nedá uplatit. Žena je více v klidu, je jí fajn, je veselá. Má spoustu času díky absenci manžela a velkých dětí. Užívá si vnoučata, pokud je má, protože ví, že je může vrátit a může si tak život užívat se vším všudy bez zbytečných starostí, dokud to ještě jde. Kolik nám tak asi zbývá aktivních let ve zdraví? V 55 budeme rádi za dvacet možná pětadvacet let aktivního života, když budeme mít štěstí. Pak už to bude jiná jízda.“

Domluvila přesně před už zavřenou bránou do ministerstva. Podívala se na mě upřeně až jsem nabyl dojmu, že musím taky něco říct.

„Tak to byla vyčerpávající zpětná vazba a vlastně jsem se moc v zamyšlení nemýlil, prakticky jste mi potvrdila, co může každý vypozorovat, pokud chce“ vysoukal jsem za sebe blábol.

„Jste milý společník, člověk se s vámi cítí tak nějak uvolněně, bezpečně s pocitem, že vás zná delší dobu než jedno odpoledne. Hezky se s vámi povídá.“

(To jako fakt? Vždyť jsem z devadesáti devíti procent jen poslouchal. Ale některé ženy to tak mají a berou své monology za hezkou konverzaci. Nikdo jim do toku slov neskáče, neoponuje a nevyvrací jejich názor ať už je jakýkoliv.)

„Bylo to příjemné i pro mě. Slyšet názor ženy na mužské postřehy, bylo to poučné“ pochválil jsem i já naše „povídání.“

„Zajímají vás staré knihovny?“ zeptala se znenadání.

Slyšel jsem, že v Nosticově paláci je neveřejná Majorátní knihovna hrabat z Nostic jen pro badatele Národního Muzea, která se pro veřejnost otevírá jen ve dnech otevřených dveří ministerstva a to jen na nahlédnutí mezi dveřmi. Dovnitř můžou asi jen badatelé v ochranném obleku s kapucí, rouškou přes obličej a gumovými rukavicemi. Že by mi ji chtěla paní Lenka ukázat, napadlo mě. No, když někdo může lákat na sbírku motýlů či známek, tak proč ne na starý popsaný papír. Může to být zajímavé.

„Ano za mě každý dotyk historie je zajímavý. Proč se ptáte?“ odpověděl jsem na její otázku.

„Tak jestli vás to opravdu zajímá tak vám jednu můžu ukázat“ řekla a zatvářila se tajemně.

„Chcete mi ukázat sbírku starých knih v unikátním prostředí knihovny ze sedmnáctého století?“ řekl jsem, aby věděla, že nejsem zase takový neználek.

Neřekla nic a zazvonila na zvonek. Po chvíli se celodřevěná brána otevřela tak na půl metru a v ní stál nový pozorka v důchodovém věku o půl hlavy menší než Lenka. Rozcuchaný a mžourající si chvatně dopínal a zastrkával bílou košili do kalhot stejnokroje. Bylo něco po osmé hodině večer. Zřejmě se noční směna už chystala ulehnout. Od nepaměti se na noční směně vždy placeně spí, tak proč by to tady na kultuře mělo být jinak.

„Co chce….“ Nevrle se chtěl zeptat, ale zarazil se a opravil se „Aha to jste vy, dobrý večír“

„Dobrý večer pustíte nás?“ řekla Lenka a já ji následoval do vrátnice. Za okýnkem si vzala od druhého důchodce kartičku s nápisem „Návštěva“ a vrazila mi ji do ruky. Kartičku jsem přiložil na příslušné místo na turniketu a mohl tak následovat Lenku, která jím prošla přede mnou. Prošli jsme nádvořím a vešli do budovy na široké schodiště.

Nikde nikdo už nebyl a já vnímal atmosféru starého paláce a zkoušel si představit jaké by to bylo žít v těchto prostorách v sedmnáctém, osmnáctém století. Samozřejmě jako šlechtic nikoli jako podkoní někde v místních stájích. Takovou ženskou s takovým barákem nemám šanci potkat, ale snění nic nestojí. Prošli jsme několika místnostmi spojenými širokými dveřmi. Mají tam hezké pracovní prostředí. Kancelářské stoly pod původní malbou a s gobelíny na stěnách. Červená kancelář, zelený salonek, teď zasedačka.

„Tady mám kancelář“ znenadání řekla a otevřela dveře do místnosti se zlatým lustrem, vyleštěnou dřevěnou podlahou, starým gobelínem na stěně a pod stolem – replikou starožitného masivního stolu to vypadalo na ručně vázaný peršan. Na koberec se ještě vešlo moderní kancelářské křeslo. Na stole byl položen malý počítač s velkým displejem a před tím vším stála bytelná židle pro návštěvy z masivního dubu s koženým polstrováním. Celé místnosti ovšem dominovaly v rohu bílá, zlatem zdobená kachlová kamna.

„Počkej chvilku“ řekla a sáhla někam do šuplíku a za chvíli jsme pochodovali zase temnými, zpustlými chodbami. Občas se mi zdálo, že jsem zachytil jakýsi pohyb nebo stín vždy na konci chodby, kterou jsme prošli a zahnuli do jiné. A pak jsem ho zahlédl. Byl to ten rozespalý pozorka. Byl nám v patách, ale v úctihodné vzdálenosti asi čekal že nás chytne při něčem, co mu přinese slávu v podobě fotky na nástěnce nejostražitějšího pracovníka týdne.

„Musí vždy v určeném čase projít celou budovu a aktivovat čip na zdi, že tam opravdu prošli“ vysvětlila mi Lenka, když si všimla, že ho podezřívavě pozoruji.

„Aha a já myslel, že nás šmíruje“ řekl jsem na odlehčenou.

„To asi taky“ reagovala Lenka a zasmála se jako Trautenberk na svém statku.

Nechal jsem pozorku pozorkou a vklouznul za Lenkou do nízkých a úzkých dveří, za kterými jsme se ocitli v sedmnáctém století. Knihovna jak vystřižená z filmů Dana Browna o starobylé sektě Iluminátů, která řídí tento svět. Místnost byla obdélníkového tvaru se stropem tak pět metrů. Ve výši cca dvou metrů po celém obvodu byl ochoz a všude na všech stěnách nahoře i dole bylo tisíce svazků knih úhledně zarovnané v policích. Místnost byla bez oken, byli jsme někde uprostřed celého paláce. Osvětlení bylo tlumené ze dvou lustrů, které tvarem připomínaly pověšená kola z dostavníku a na něm zapálené svíčky. U schodů na ochoz stály podivné hodiny, prý osobní hodiny Rudolfa II. Ten chlap měl divný vkus, zlatem posázených pět různých ciferníků s několika ručičkami, a to celé vsazené do skříně se zlatým rámem. Kolik bylo právě hodin věděl asi jen on. Já jsem přesný čas nedokázal odečíst ani nijak rozšifrovat, a to mám rád rébusy. Kolik je hodin nedokázala určit ani moje průvodkyně.

„Co tomu říkáte?“ zeptala se paní Lenka.

„Velmi působivé“ odpověděl jsem.

„Že ano, působí to na mě takovým zvláštním klidem. Víte, že je tady cirka 14 tisíc svazků a z toho 227 originálních rukopisů?“

Na odpověď nečekala a pokračovala s výkladem.

„Nejstarší je ze 13 století, to je až neuvěřitelné. Je tady i uložena nejobsáhlejší kolekce díla Mikuláše Koperníka a tohle je dokonce jeho glóbus.“ Zastavila se u velkého dřevěného glóbusu, usazeného ve dřevěném válcovém podstavci, vypadajícího opravdu staře. Nebyla na něm zakreslena Amerika ani Austrálie. Jen Evropa v podivných tvarech, kus severní Afriky, blízký východ celý a kus Asie někam za Indii. Mikuláš Koperník, pokud se nemýlím žil někdy na přelomu patnáctého a šestnáctého století a podle všeho v té době učenci věděli, že země už není placka. Asi by se divili, kolik lidí ve 21. století si myslí, že když půjdou pořád rovně tak přepadnou přes okraj.

Ještě mě zaujaly dvě staré otevřené knihy v obří velikosti vstavené na speciálním podstavci. Někdo by řekl, že to je důkaz, že s lidmi v té době žili i obři, ale jak by se dostali těmi malými dveřmi do knihovny? Na otevřené stránce byla nějaká malba čerta, tak jsem o tom raději ani nepřemýšlel, aby se mi pak o tom v noci nezdálo.

Asi tak po hodině jsme zase vyšli před ministerstvo a pozorka si mohl jít zase v klidu lehnout.

„Nezajdeme ještě na skleničku?“ zeptala se Lenka a v očích se ji zablesklo. „Teď vás zvu já“ dodala.

Tím měla začít, pomyslel jsem si a souhlasil.

Sedli jsme si do vinárny Na Břehu Rhony. Lenka si šla načepovat do samoobslužné skříně červené víno a já si objednal minerálku. Nechci přijít o řidičák, za to žádná žena nestojí.

„Ještě něco jsem nezmínila ohledně menopauzy“ začala, když se vrátila s dvojkou vína a záznamovým lístečkem kolik toho člověk vypije, aby to pak mohl zaplatit a pingl se bude dožadovat dýška, i když se obsloužíte sami.

„A to je co? Domnívám se, že jste to obsáhla kompletně“

„Kdepak ještě to hlavní chybí“ řekla a podívala se na mě lascivním pohledem.

Ten nešel přehlédnout.

Co tam může chybět ženě 55+? Sex napadlo mě. Je předvídatelná takže to určitě bude něco o sexu.

„Nezmínila jsem sex“ řekla a já věděl, že ve čtení myšlenek se stále zdokonaluji.

„Tak ho zmiňte, třeba se ve svém věku dozvím i něco nového“ pobídnul jsem ji.

„Tak snad jen to, že většina žen přichází o své libido. Ve fázi menopauzy určitě ano, ani já jsem na to prvoplánově nepomýšlela. A co mám kamarádky, tak se většině do sexu nechce ani po menopauze, ať už mají stálého partnera či nikoliv.....“

(Takže na sex prvoplánově nemyslela, asi byla vzorná manželka a jen plnila vyžadované manželské povinnosti, tedy poslušně podržela, aby manžel nebyl zbytečně neklidný nebo nešel jinam.)

„….už tím, že se necítí dostatečně přitažlivá ani pro partnera, je jim špatně nebo jim to prostě nejde tak, aby z toho měly radost. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že ač momentálně nemám žádného partnera, mám na sex chuť poměrně často, až mě to zaskakuje….“

(Co tím chce naznačit? Seznamky jsou plné sexuchtivých týpků jakéhokoliv věku, stačí sáhnout a vybrat si. Kolem zahrádky kavárny prošel Oskar – kdo čte mé posty, tak už ho zná. Dělal sice, že mě nevidí, ale moc dobře jsem věděl, že nás zpozoroval. Možná bych ho mohl dohodit, ale nevím, jak by si zrovna on s Lenkou poradil.)

„….možná je to tou vyrovnanou psychikou a tím, že některé obtíže zmizely“ odmlčela se. Oskar na nás civěl z podloubí konzervatoře přes ulici a posuňky mi něco chtěl naznačit, ale nerozumím jeho znakové řeči. Oskar nebyl důvod jejího odmlčení. Nezná ho a ani ho nevidí, má ho v zádech.

„Nevím, jestli se to hodí být takhle otevřená, známe se pár hodin“ řekla a já neříkal nic. Vstala a došla si k samoobslužné nabídce vín dotočit prázdnou sklenici. Zajímavé zjištění, respektive obrat, ještě před chvíli tvrdila, že ji přijde, že mě zná déle než jedno odpoledne.

Jak jsem osaměl se svojí minerálkou využil toho Oskar a rychlým krokem se přibližoval a něco gestikuloval, ale nedošel až ke mně. Lenka se vrátila a on dělal, jakože nic a sedl si mimo zahrádku restaurace na nedalekou lavičku VH pod košatou lípu, zapálil si cigaretu a zase civěl.

„Omlouvám se, ale můžu být stále otevřená?“ zeptala se Lenka.

„Jasně mluvíme spolu zcela otevřeně o všem, ač se vám zdá, že se známe delší dobu, jsme vůči sobě zcela anonymní, a tedy i anonymně upřímní, nemáme společné známé a mluvíme o vašich postřezích z mého posledního zamyšlení“ řekl jsem to tak, aby to znělo uvážlivě. Už teď jsem věděl, že se s její zpovědí podělím se čtenáři. Přijde mi zajímavá.

„Ano, ano to je pravda, není to tedy nic proti ničemu, a navíc se s vámi dá mluvit opravdu o všem, aniž byste to, co říkám nějak shazoval. Už dlouho jsem si tak uvolněně nepovídala s mužem“ konstatovala.

Tak takhle si žena představuje povídání si s mužem, řekl jsem toho tak 5% oproti jejím devadesáti pěti procentům. Lenka se napila, nadechla se a pokračovala ve svém odpoledním monologu.

„Po menopauze jsem extrémně vzrušivá a můžu mít třeba deset orgasmů za sebou, čehož jsem dříve nebyla vůbec schopná. Někdy je to dost síla a mívám i dost divoké představy, které jsem ještě před deseti lety považovala za zvrácenost, na kterou bych při sexu ani nepomyslela a kdyby ji po mě partner vyžadoval, odpudilo by mě to ….“

(Co to musí být za odpudivou zvrácenost? Obojek s vodítkem nebo latexový obleček s dírami na otvory? Za mě ať si každý dělá co potřebuje a co mu vyhovuje. Možná se jen tak dokáže uvolnit, protože je u sexu sama se sebou bez rušivého elementu další osoby, těžko říci. Já jsem deset orgasmů za sebou nikdy nedokázal. Kdysi za mlada maximálně občas dva a výjimečně tři za noc. Teď jsem dlouhá léta rád za jeden, ale budiž ji to přáno.)

„….ale třeba moje nejlepší kamarádka, ta kdyby už neměla sex do konce života, tak ji to nevadí. Úplně to po menopauze vypustila a ani ji to nechybí. Možná je to tím, že jí dost vadí partner, který se k ní chová dost nevhodně…“

(Jasně, vždy se všechno dá hodit na muže a tím si to omluvit, aby se necítila blbě. Žena za to vlastně nemůže. To muži jsou na vině.)

„Mám i kamarádky, které neměly sex roky a je jim to jedno a vlastně se i smířily s tím, že už zůstanou po padesátce samy. A některé holky mají partnera, který o sex s nimi nejeví zájem. Buď mu to už nejde a přijde mu ta nemohoucnost ponižující, protože jeho mužské hormony odešly do věčných lovišť a jeho chlapské ego se s tím nedokáže vyrovnat. Tak mají jen blbý kecy místo toho, aby tu ženskou objali, pohladili, usínali s ní v náručí a našli společně řešení pro společné intimnosti dle jejich možností a těch je fakt hodně. Raději budou partnerky odmítat úplně a pak se diví, že se žena porozhlédne jinde. Nebaví ji žít s chladným spolubydlícím. Muži jim nedokáží dát najevo, že ač to nejde, tak o ně stále stojí a žena by to ocenila. Nesnaží se ani dojít, asi z nějakého studu, k lékaři – urologovi nebo sexuologovi či jen k praktikovi, aby jim napsal nějaké prášky na podporu, víte, jak to myslím. To není ostuda, to je prostě věk.“

(O tom bych mohl vyprávět, ale je fakt, že můj urolog, stejně starý jako já, pro to má pochopení. Sám trpí erektilní disfunkcí a rád předepíše nějaký ten Tadalefil pro dlouhodobé užívání nebo Sindelafil pro jednorázová použití a můžu potvrdit, že to funguje dobře až překvapivě. Já osobně jsem tento fakt přijal, vím, jak na tom před šedesátkou jsem a nemám s tím problém, když se disfunkce nevhodně dostaví. Navíc si vybírám rozumné partnerky, které to nepřekvapí a zrovna tohle není žádný důvod pro neshody. Mám rád život jako můj urolog, dávám na jeho doporučení a líbí se to všem.)

„A pak taková žena znovu nastartovaná do života, jde na seznamovací a chatovací servery s hlavou plnou ideálů, že se ve věku 50+ bude setkávat s již dospělými a rozumnými muži. S jednoduchým přáním potkat někoho s kým do toho půjde naplno a nastartuje ještě lepší společný partnerský život. Zcela bezelstně se dá všanc v dobré víře na seznamku, narazí na materiál… no, jak bych to slušně vyjádřila…je to takový výběr mezi zvířátky… rozčarování a zklamání, ztráta času nebo jen smějící se smůla?“ odmlčela se a jedním hltem polkla na ex necelou dvojku vína.

(Asi se s tím dá souhlasit. Žena, čím je zralejší, a po zkušenosti s prožitou menopauzou a vším okolo ní se více zamilovává do života, který znovu objevila z jiného úhlu a už nikdy nedovolí, aby v něm trpěla déle, než je třeba. Dokonce by se dalo i říci, že už pravděpodobně ví jak na to, ale naráží na limity nezadaných mužů stejného věku, kteří si ničím podobným neprošli nebo jsou poškozeni tím, že lpí na svých bezvýznamných pozicích patriarchálního vnímání světa ve smyslu „Já jsem muž, vůdce smečky, jaká žena je víc než mé ego?“)

„Ono ať je žena s mužem nebo bez, oboje má své plusy a mínusy. Raději být sama než osamocena s mužem, který není pro ženu přínosem v žádném směru“ podívala se na mě a bylo jasné, že řekla vše co říci chtěla.

Doplnil bych to indiánským „howgh“ – domluvila jsem.

Omluvil jsem se, že si potřebuji odskočit na toaletu. Usmála se, že půjde taky až se vrátím. Jak jsem s touto informací měl naložit? Asi abych se nezdržoval ničím jiným. U pisoáru jsem za sebou uslyšel známý hlas.

„Venčíš slimáka kámo? Ty krávo, co to máš s sebou za roštěnku voe?“

Byl to Oskar.

„Kde jsi to sbalil? Vypadá fabulózně“

Pro Oskara musí každá vypadat fabulózně, myslím, že on už si nevybírá. Pochopil, že musí chňapnout po každé, která naznačí zájem. Stejně to většinou na první schůzce s prominutím posere, respektive dá najevo, jak by život s ním vypadal a žena bere zpátečku. Ještě žádná neocenila jeho opravdovost a upřímnost. Nedokáže se dostatečně přetvařovat, aby se dostal i na druhé rande. Na jednu stranu je to dost osvobozující být sám sebou za každé okolnosti. Na druhou stranu, pokud chce partnerku nesmí, se vše točit jen kolem něj. Jinak mu není žádná dost dobrá, pokud se nepřizpůsobí jeho, tak trochu humpoláckému stylu. Za mě je ne-seznamitelný.

„Není to moje roštěnka“ musel jsem přejít na jeho mluvu.

„Nekecej, takže je volná?“ Oskarovi zasvítily oči.

„To je, pokud se jí dá věřit, mluví pravdu jen víceméně.“ Odvětil jsem a na Oskarovi bylo vidět, že slovíčko víceméně mu udělalo v hlavě chaos.

„Kašli na to, je bez partnera a je na seznamce“ zachránil jsem ho od jeho zmatku v mozku.

„Takže na ni můžu vystartovat kámo? Nebo jsi ji ještě nepřeříz?“ Zeptal se v nadějí v hlase a dodal „Vlastně, to je jedno jestli jsi ji vopígloval nebo ne, ještě ji ani neznám, ale až bude se mnou, tak ruce pryč kámo“

Abych řekl pravdu tak jeho myšlenkovým pochodům někdy nerozumím.

„Za chvíli půjde na toaletu, tak až se bude vracet, tak ji zkus oslovit a řekni si o telefonní číslo a uvidíš“ poradil jsem mu neb vlastní zkušenost je nesdělitelná a musí ji udělat sám.

„Jak to víš, že půjde na hajzl?“ zeptal se užasle.

„Neznáš ženy? Kdyby nešla tak je to chlap.“

„Aha“ kývl, ale myslím, že to moc nepobral.

„Tak good luck“ kámo“ popřál jsem mu k jeho odvaze.

„Tak dík, počkám na ni až půjde zpátky, abych ji neznervóznil a nepochcala se dřív ha ha ha „

Jeho smích zněl až zlověstně. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to Lence mám udělat, ale ona je dostatečně otrlá, že ji neškodný Oskar nerozhodí a zvládne ho levou zadní.

„Tak já musím taky“ řekla, když jsem se vrátil ke stolu.

Nic jsem neprozradil. Oskar si ve dveřích do domu zapaloval cigaretu a mlsně ji pozoroval. Jak k němu došla elegantně ji šel z cesty a přidržel už otevřené dveře. Lenka kolem něj prošla a Oskar mi ukázal zvednutý palec, vyfoukl zadržovaná kouř a křikl.

„Co pije?“

Ukázal jsem na její sklenici a křikl zpět, že červené ze samoobslužné nabídky na chodbě a on zmizel. Usadil jsem se tak abych viděl otevřenými dveřmi do chodby, ve které byly uprostřed dveře na toaletu. Kdyby měli v nabídce popcorn, tak bych si i objednal. Po chvíli vyšel Oskar z lokálu a postavil se čelem k samoobslužné nabídce, a tudíž zády ke mě. Po chvilce vyšla Lenka z toalety a Oskar v té době stál bokem k ní a za zády něco svíral. Oslovil ji, ale nebylo nic slyšet. Lenka se zastavila a chvíli si přehazovali slova proložená jejím uštěpačným krátkým smíchem. Pak jsem uviděl, co Oskar schovával za zády.

Došel si do lokálu pro půllitr a ten naplnil tak do třičtvrtě červeným vínem a nabídl jí ho s velkorysým gestem. Ta ho se smíchem odmítla a dál už se s Oskarem nezdržovala.

„Viděl jste to?“ zeptala se, když se vrátila ke stolu.

„Co máte na mysli? Že vás oslovil muž? Ani se mu nedivím a obdivuji jeho odvahu, já bych to nedokázal, připadal bych si jako otrapa“

„Co to bylo za otrapu?“ zeptala se.

Tím potvrdila moje slova.

„Neříkám, že není nepříjemné, když muž osloví ženu na ulici, to už se ani nevidí, ale nesmí to být, jak bych to řekla slušně… hovado“

„Co se stalo?“ zajímal jsem se, i když mi bylo jasné, jak to probíhalo.

„No už, když mě takový páprda s pupkem osloví milostpaní, jak se máte a z pusy je cítit popelník je dost vypovídající. Pak se mi snažil vnutit půllitr s vínem se slovy, tady něco do volátka paninko, rád bych tvůj osobní foun křehulko, nebo tak nějak to znělo“ otřeseně vyprávěla.

Musel jsem se smát. Oskar nezklamal a možná mu dojde proč byl odmítnut, ale spíš ne.

„No a to nechcete. Takových jsou plné seznamky“

„Ale rychle jste se ho zbavila, takový týpci se hned tak nedají a ani za vámi nešel.“

„Řekla jsem mu, že jsem tady s manželem a jestli mě bude dál obtěžovat, tak sem přijde a on se lekl. Ale říkal, že si to ještě vyřídí, že víno nepije jen pivo, což mi nedávalo smysl, když jsme ve vinárně“ vysvětlila mi jak se ho zbavila.

Trochu mi ztuhnul úsměv. Vymluvila se na manžela tedy na mě? Lhala, ale asi to tak bylo v tu chvíli pro ni nejjednodušší řešení a já Oskarovi dlužím za víno.

„Vy to chápete?“ zeptala se v reakci na ten můj ztuhlý úsměv.

„Já rozhodně ne, já na ulici nikoho neoslovuji.“

„Ale to byste měl, od vás by to bylo jiné, o tom jsem přesvědčena“

Bylo už půl jedenácté a byl čas se rozejít. Ostatně zpětné vazby se mi dostalo dostatečně a nic dalšího v plánu nebylo. Doprovodil jsem ji na dvanáctku neb bydlela někde na Letné a tramvaj ji stojí před barákem.

„Zastavte se někdy za mnou na ministerstvu, opravdu se mi s vámi dobře povídá a abych řekla pravdu, mrzí mě, že jsem vás dostatečně nezaujala“ byla její slova do zavírajících se dveří. Zamával jsem jí a šel zpět na Maltézské náměstí pro auto.

Oskar seděl s půllitrem vína pod lípou na lavičce VH.

„Ty vole jsi mi neřekl, že jste manželé. To víno je na tebe voe“ a trochu z půllitru usrkl.

„Nejsme manželé…“ oponoval jsem, ale přerušil mě.

„Myslím, že by to s ní šlo, kdyby nebyla vdaná, a ještě za tebe kámo. Hezky se smála a oči měla takové vesele šťastné, určitě jsem se jí líbil, to já poznám na první dobrou, tahle ženská potřebuje kus chlapa jako jsem já.“

Zasněně upíjel ze sklenice a zapálil si cigaretu. Nikdy jsem si nepomyslel, že Oskara uvidím zamilovaného a tohle k tomu mělo hodně blízko. Láska na první pohled a zrovna do vdané, jaká to je jen smůla. Šel jsem do lokálu za Kamilou což je provozní a známe se několik let. Povyprávěl jsem jí ten příběh, od srdce se zasmála a dala mi na ten Oskarův omyl s vínem víc než přijatelnou cenu. Každá sranda něco stojí.

Vyšel jsem ven. Oskar tam stále seděl, cigárko v ruce, na zemi před ním asi tak pět zašlápnutých vajglů a půllitr skoro prázdný. Seděl a byl nepřítomný. Možná si představoval Lenku, jak kolem něj běhá a nosí pivko k televizi, aby byla taky šťastně spokojená jako on. Po dnešku to možná bude i víno, které kvůli ní začal dnes pít.

„Jestli se s ní rozvedeš a bude volná, tak mi hned řekni kámo. Na tuhle se vyplatí čekat.“ Houknul na mě a já věděl, že se opravdu zamiloval. Sice blbě, ale přál jsem mu to, ono ho to zase rychle přejde. Je to hezký pocit i pro Oskara. Jenom jsem mávnul ruku. V tomhle stavu, v zajetí vyplavených hormonů jako oxytocin, endorfin či dopamin zalitých pořádnou lampou vínem mu nemělo smysl cokoliv vysvětlovat. Odjel jsem domů, byl to dlouhý den i na mě.

Až Oskara potkám příště tak se tomu zasmějeme a bude mi děkovat, že jsem z něj neuděl blbce na vodítku nějaké ženské, která mu dočasně způsobila stav, kdy potlačil své chlapácké ego. On je tvrdý chlap a projevování citů považuje za slabost.