Speed dating od A do Z

Speed dating neboli Rychlé rande je dle mého subjektivního názoru trochu bizarní záležitost, ale v podstatě neškodná a může být i zábavná. Každopádně, kdo má absenci sociálního kontaktu s druhým pohlavím, tak ten si to užije.

Absolvoval jsem tři neúspěšné rande a kolegyně v práci, rovněž single snažící se najít toho svého prince mi v kuchyňce prozradila, že čas od času chodí na tzv. Speed dating, sice stále neúspěšně, ale doporučila mi tento typ seznámení aspoň vyzkoušet, než udělám konečné rozhodnutí, že ze mě bude navždy šťastný starý mládenec s občasnou docházkou na privát. Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlal. Tento způsob seznamování se mi nezdál příliš šťastným. Nejedná se o jedno rande, ale rovnou o deset randíček s deseti různými ženami najednou. Tedy ne na jednou, ale s každou zvlášť během hodiny, což je jedno rande každých cca 6 minut. Říká se tomu, jak bylo již zmíněno, Speed dating, angličtináři vědí, pro zbytek je to něco jako Rychlé rande, a spočívá v tom, že se v určitou hodinu na určitém místě sejde deset mužů a deset žen a během několika minutové konverzace si mají říci všechno, co chtějí sami říct nebo co chce slyšet protějšek, což je samozřejmě nemožné. Je to příliš krátká doba, ale zřejmě jde jen o nějaké vytvoření prvního dojmu či přímo lásky na první pohled s následným dováděním, již v soukromí, třeba za popelnicemi v průchodu domu přes ulici. Nicméně dobrý business pro organizátory, neb v dnešní době plných seznamek, ti seznámeníchtivý jsou ochotni zaplatit, za tu vysněnou princeznu či prince na bílém koni nemalý peníz.

Zabrouzdal jsem na netu a vybral jednu agenturu z mnohých, které tuto kratochvíli provozují. Ceny měly všechny agentury srovnané. Konkurenční boj, či kartelová dohoda se uplatňuje i v tomto odvětví. Nicméně registrační poplatek 790 Kč se mi zdál za hodinu nejisté zábavy trochu dost, ale co by člověk nedal za šťastnou budoucnost zalitou sluncem, láskou a pohodou. Zaregistroval jsem se v mé kategorii muži 50 – 65 let - ženy 47 – 60 let. Je to poslední možná kategorie s dovětkem, že plus mínus pár roků nehraje žádnou roli. Nad tuto věkovou hranici plus mínus, už lidé u této agentury nemají šanci na svoji lásku, díky absenci další, super seniorské kategorie. Ještě odbočím. Zaujala mě i kategorie s názvem VIP, kde požadovaný věk mužů byl 47 – 60 a věk žen 22 – 29 tedy něco jako taťkové hledají dcery nebo dcery hledají otce, poplatek 1500Kč, něco mi říká, že by to mohlo být dost výživné. Budu o tom uvažovat do budoucna, tady by zábava byla zaručena a ještě bych ji podpočil půjčeným ležérním oblekem od Hogo Bosse, falešnými Rolexy s diamanty (ty mám vlastní z arabského trhu), polobotkami z hadí kůže ze stejného trhu, pravým trikem od Armaniho z Outletu ve slevě a hlavně vypůjčeným červeným Ferrari bez střechy ledabyle zaparkovaným na chodníku či přechodu pro chodce před restaurací, kde by se konala seznamovací akce. A zaručuji, že jedna nebo spíše dvě holčičky by se chtěly o svého nového taťku starat a poskytovat mu veškerou péči i co se týče urologické stránky soužití starého muže a mladé ošetřovatelky.

Zpět do reálu k mým babičkám, to není hanlivé oslovení, mnohé z nich ve vybrané kategorii jistě už babičkami jsou. Akce měla být za měsíc a já se zaregistroval. Přišla hláška, že registrace je platná až po uhrazení poplatku a na to jsem nepospíchal, třeba mi do té doby cestu zkříží ta vyvolená. Storno s úplným zpětným plněním není možné. Cca týden před akcí přišla upomínka, že nemám zaplacenou onu seznamovací zábavu a pokud nezaplatím, budu z ní vyloučen a ještě informace, že místa pro ženy, čekající na své prince, jsou již beznadějně obsazena. To mi mělo asi dodat odvahu či nadšení, že na mě už nedočkavě čekají. U mužů jsou ještě dvě místa volná, ale je velký tlak od žen chtivých náhradníků, kteří se chtějí akce zúčastnit. Této informaci jsem nerozuměl a to jsem si několikrát přečetl. Když jsem neměl zaplaceno, proč mě jednoduše nevyškrtli a neobsadili, dychtivým platícím náhradníkem. Navíc měli dvě mužská místa volná, něco tady nesedělo. Zřejmě marketingový trik na mojí peněženku. Dva dny před akcí mi volala jakási mladá dívčina, dle hlasu, a sdělovala mi, že nemám uhrazenou registraci. Jako kdybych to nevěděl. Zřejmě u účastníků v mé kategorii již předpokládali rozvinutou senilitu, počáteční demenci či rovnou Alzheimera. Ujistil jsem ji, že to vím, že stále váhám ve své introvertní nesmělosti. Nabídla mi slevu 500Kč, tady poplatek jen 290 Kč s důrazem, že k tomu je i drink zdarma a naléhavým hlasem mě ujišťovala, ať si nenechám proklouznout mezi prsty dámu svého srdce, neb všechny platící dámy jsou ženy vyšší společenské vrstvy, což mě vedlo k myšlence, co tím přesně myslí, ale nechtěl jsem být potížista a trochu cynicky jsem ji oznámil, že ženu svého srdce si ocením maximálně na stopade. Nijak ji to neodradilo a začalo smlouvání. Asi o té vyšší společenské vrstvě si myslela své nebo sama nevěděla co si o ní myslet, když se poplatek tak rychle devalvoval. Nakonec jsme se domluvili na 200Kč a navíc jsem požadoval, že když si žádnou nevyberu nebo ona mne, tak příští akci mám zdarma. S tím kupodivu souhlasila a já provedl platbu.

V den akce, po poledni, přišel e-mail s instrukcemi. Prezentovat se budu pod přezdívkou Zoro. Napadlo mě vzít si kominickou kuklu, až budu spravedlivě posuzovat protějšky a sám se tomu nahlas zasmál, jaká to je blbost. Nechápu, proč mě takové blbosti vůbec napadnou. V zaslaných informací mě zaujala zmínka o dres kódu, kdy je mužům doporučován oblek nebo pulovr s límečky košile venku a společenské kalhoty. Co se nedoporučuje, jsou kraťasy, džíny, tričko a tenisky. Byl jsem v práci v džínách, tričku a teniskách a plán byl jít na akci z práce. Rozhodně se nepojedu domu převléknout. Pokud by mě kvůli tomu vyloučili ze seznamování, tak ztráta dvou stovek není žádná tragédie. Je to, ale jejich chyba, takové věci se mají posílat den předem. S tímto svým vysvětlením jsem byl spokojen.

V šest hodin večer, celkem hezkého, teplého a vlahého večera, jsem okukoval dotčenou restauraci. Zdálo se, že si všichni vzali k srdci info o příchodu dvacet minut před akcí. Vešel jsem odhodlaně dovnitř. Dívčina u dveří se na mě smála a podávala mi složku s názvem Zoro. Na můj dotaz jak poznala, že jsem zrovna Zoro, lakonicky odvětila, že jsem poslední a dala mi poukázku na drink zdarma, kterou jsem u baru hned vyměnil za skleničku prosecca. Už teď se dvě stovky vyplatily. Rozhlédl jsem se. Ženy seděly v hloučku vlevo v boxech kavárny a byly v družném hovoru a moc si nevšímaly potencionálních nápadníků. Vpravo u okna postávali i seděli muži, většinou samostatně, nebyli v hovoru a pokukovali po přítomných ženách. Zkontroloval jsem jejich dres kód a mnozí informaci taky dostali pozdě. Byl tam i jeden expert ve značně jetých silonových trenkách Adidas, triko neurčité barvy, černé ponožky, černé polobotky a v ruce soupravu plných igelitek Lidl, Billa a Albert. Ještě jeden se dostavil s holýma nohama, v džínových kraťasech, v tmavé triku s logem Datart, pod kterým byl ještě nápis lednice. Světlé ponožky a sandály co nosil můj děda s tlustými řemínky, velkou přezkou a přes rameno měl tašku, ve které se nosí notebook. Další dva chlápci byli oblečeni tak nějak normálka, kalhoty, polobotky a košile. Dva pánové v uniformním, tmavě modrém kvádru bankovního vyššího úředníka s nohavicemi nad kotníky, oba bez kravaty a jeden z nich byl na boso, bez ponožek v hnědých polobotkách. Pak tam byl jeden oblečen jako já, tedy džíny, triko a tenisky. Jeden týpek v uniformě železničáře i s čepicí, asi vlakový průvodčí neb přes rameno měl ledabyle pověšenou koženou brašnu, ze které visely na krátkém řetízku štípací kleštičky. Asi jde nebo přijel ze šichty. A úplně vepředu u stolku seděl upocený tlouštík cucající, dle barvy, kiwi džus. Na nohou tesilové kalhoty, ponožky a umělohmotné crocsy bez paty, šedý svetr s proužkovým vzorem, ze kterého vykukovaly límečky růžové košile. Očima vyplašeně těkal kolem sebe a na čele se mu tvořily krůpěje potu. Zřejmě ho sem poslala máma v domnění, že ho konečně předá nějaké dámě. Ženy byly oblečeny od modelu upnuté odvážné školačky, přes formální pracovní kostýmy, po ležérní neformální oděv až po šaty, ve kterých by v tanečních ostudu neudělaly. Nebyl čas si je prohlížet, neboť dívčina co mi dala desky Zoro, zacinkala na zvoneček s tím, že začneme. Upocený tlouštík u dveří vstal a s nelogickým vysvětlením, že už nemá čas, chvatně opustil restauraci. Zřejmě nevydržel to napětí z očekávání tolika žen a pomyšlení kolik lásky by se něj nahrnulo za opuštění pohodlí mama hotelu. Tím pádem byly ženy v přesile jednoho kusu.

Dívčina se zvonečkem nám vysvětlila, že ženy u stolů sedí dle své přezdívky a muži se vždy po pěti minutách hovoru přesunou ve směru hodinových ručiček k dalšímu stolu. Jedno cinknutí oznamovalo začátek pěti minut, dvě cinknutí konec pěti minut a tři cinknutí byl povel se zvednout a posunout se o stolek dál. Mezi dvěmi a třemi cinknutími byla pauza třicet sekund na poznámky, které jsme si měli udělat o protějšku na jeden za dvou papíru, které byly v složce. Druhý papír obsahoval všechny přezdívky přítomných dam u mužů a obráceně u žen přezdívky mužů a ten se pak na konci odevzdával se zakroužkovaným protějškem, který nás zaujal pro zářnou láskyplnou budoucnost. Pořadatel poté vyhodnotí shody, tedy pokud muž zakroužkuje ženu a žena udělá to samé u něj. Dostanou na sebe kontakt a už je to čistě v režii těch dvou, jak s tím dále naloží. V naší kategorii, ale miminko už nehrozí. Možná ve zmíněné VIP by možná mnohá chtěla životní pojistku ve formě robátka. To by koukala na alimenty z mého platu, to by bylo jejich životní zklamání. Vysvětlení pravidel jsme všichni rozuměli a pán se soupravou igelitek se zeptal, když půjde na záchod, jestli se pak čas strávený močením nějak nahradí, když ho ta žena bude zajímat. Dívčina tedy vyzvala všechny, kdo potřebují, aby si došli na záchod hned, že jedeme bez přestávky a bez náhrady. Na to vstali další dva muži a pět žen a odebrali se na toaletu. Došlo ke zpoždění téměř čtvrt hodiny neb na dámském WC byla jen jedna toaleta a pánskou se zdráhaly použít. Čtvrt hodiny to je v pohodě, poznamenal nádražák, když se všichni zase usadili ke stolečkům. Zřejmě věděl dobře, o čem mluví. Zvoneček cinknul a začali jsme.

1

Mé první pětiminutové rande na mě civělo rozpačitě zpoza silných dioptrických brýlí, ale mile. Oblečená byla jako zmiňovaná odvážná školačka. Bílá košile s dlouhým rukávem a volány. Zapnutý poslední knoflíček pod krkem ji trochu škrtil. Košile už hodně i pamatovala dle sepranosti, a když si toho všimnu já, přízemní povrchní muž, tak ji zřejmě nosila už i její matka. Kostkovaná sukně po kotníky, zřejmě další nejlepší model její matky a černé sametové boty na malém podpatku, zato s černou mašličkou vpředu. Vlasy učesané do dvou roztomilých culíků s divně střiženou ofinou. Make up mdlý, nevýrazný, rtěnku asi žádnou nikdy nepoužila. Nehty sice nepěstěné, ale ne okousané, zastřižené na krátko. Přezdívku měla Batwoman, jaká ironie. Představili jsme se. Jmenovala se Lýdie a celý život pracovala jako knihovnice univerzitní technické knihovny. Obor knihovnice měla i vystudovaný, jak středoškolsky, tak i následně na katedře knihovnictví. Upřímně nevím, co se dá tak dlouho studovat ohledně knihovny, nicméně musela mít akční a zajímavý život, neb byla ve svých padesáti jedna letech svobodná a bezdětná. Možná i panna mě napadlo, ale pak vyprávěla, že v knihovně mezi regály se dá zažít spousta dobrodružství se studenty z celého světa. Pokud to nebylo vášnivé předčítání chemických vzorečků odborné literatury, tak ji zbytečně podceňuji. A cinkl zvonek, tedy čas udělat si poznámku. Napsal jsem si vášnivá knihovnice, to vypovídalo o všem. Na další zacinkání jsem se posunul o stoleček dál.

2

U stolku seděla bodrá tetka, prostorově výrazná žena ve volné dlouhé černé haleně pod zadek, bílé kalhoty obepínající její široký zadek a černé sandály. Nehty na tlustých prstech nohou v černém laku, nehty na rukou rovněž černé, asi aby ji to ladilo k haleně a černým neupraveným rozevlátým, ale umytým vlasům. Její očička v otylé tváři se na mě smála, tak i její rudě namalovaná pusa na mě občas vycenila zažloutlé zuby. Bylo vidět, že je veselé povahy, což tlustí lidé bývají. Svůj apetit dávala najevo rozjedeným věnečkem a ještě celou koňakovou špičkou, kávou se šlehačkou a sklenicí bílého vína, vše na stolku před sebou. Přezdívku měla DragonLady. „Já jsem Monča“, představila se. Začali jsme si povídat. Monča byla šťastně rozvedená s jedním blbem, jak sama řekla a mně se vždy vybaví otázka, proč si ženy dobrovolně berou blby. Dospělé děti už vylítly z hnízda a pracovala jako vedoucí pokladní v jednom obchodním řetězci, ale v jakém to mi neřekne. Igelitka s logem Bauhaus vedle ní dávala tušení. Pak jsem o sobě řekl i já pár informací. Monča se smála a řekla, „Tome ty se mi líbíš, tebe bych si odnesla hned domů“ a nabídla mi ochutnávku nakousnutého věnečku, že je prý hodně dobrý. Nikdy jsem si nemyslel, jak je pět minut dlouhých. Zvonek mě vysvobodil. „Jaká škoda, že musíme končit Mončo“, poznamenal jsem ironicky, ale nepoznala to. „To nevadí, Tome. Máš můj kroužek a budeme pokračovat jinde a jinak“, řekla jistým a pevným hlasem. Myslela to vážně a já už nečekal na další zvonek a dýchal na krk týpkovi o stoleček vedle, aby už vypadl ze židle.

3

Třetí žena už podle vzhledu byla z východu. Trochu připomínala Marfušu po dvaceti a více letech z oblíbeného Mrazíka. V našem věku jsme na něm všichni vyrostli. Měla výrazný světlý make up se zvýrazněnými červenými líčky, pod levým okem namalované tři pihy a pusu zvýrazněnou růžovou linkou lemující vnější hranici rtů. Vypadalo to směšně. Zrzavé vlasy stažené do culíku. Na sobě měla kalhotový kostým, hnědo červený vršek s volány a spodek černý. Na nohou hnědé ženské sandále na řemínky. Voněla výrazně nějakou levnou sladkou voňavkou připomínající fialky. Přezdívku měla Elejea. Představila se lámanou češtinou se silným ruským přízvukem jako Galina. Po mámě Ukrajinka, po tátovi Běloruska, vystudovaná dirigentka, dirigující do roku 2022 orchestr Doněckého národního akademického divadla, manžel padl někde na frontě a jediný synek se odstěhoval do Polska, kde se vzdal ukrajinského pasu a přijal polskou národnost, neb matka padlého otce byla Polka. Teď pracuje v jedné nemocnici v úklidovém oddělení a ráda by našla pána, ke kterému by se mohla nastěhovat. Na ubytovně ji to nevyhovuje. Smutný osud, tak snad nenarazí na chlápka typu Josefa Fritzla a neskončí někde ve sklepě jako objekt chlípných pudů. Tyhle ženy jsou dost zranitelné, ale Galina se zdála býti silnou, když neváhala investovat osm stovek do této pochybné hry. Snažila se působit vtipně, ale život v pětapadesáti prostě nezačíná tak vesele, jako ve dvaceti. Cink zvonek, přání hodně štěstí a já šel o stůl dál.

4

U dalšího stolku seděla paní přísné tváře, ostrých rysů, blond vlasů a tmavých šatech na ramínka. Přes holá ramena měla volně položený hedvábný šátek. I přesto, že měla šaty, nebylo patrné, jestli má nějaká prsa, zato boky měla jako skříň, vytanula mi v mysli slova známé písně. Boky přepadávaly přes okraj židle, na které seděla. Ale nezdála se být nějak zvlášť při těle, zbytek těla byl v normě padesátileté ženy. Zřejmě tedy práce zdivočelých hormonů ženského přechodu či extrémně sedavé zaměstnání. Měla přezdívku Margaret.

„Já jsem Iva, jaké je tvoje jméno?“ vyštěkla přísně. Tomáš odpověděl jsem.

„Pracuješ, máš pravidelný příjem a stačí ti? Máš dluhy? Co očekáváš od partnerky?“ Vychrlila na mě otázky a přísně si mě změřila. Asi učitelka napadlo mě, to už je diagnóza sama pro sebe. Odpověděl jsem v klidu a zeptal se ji, jestli je vdaná. Nevěděla kam uhnout očima, které se už nezdály tak přísné. A mám ji velitelku.

„Na to je jednoduchá odpověď, ano nebo ne“ pobídl jsem ji. Začala kličkovat.

„Tak ano nebo ne?“ přerušil jsem proud vyhýbavých řečí okolo.

„Ano jsem, ale…..“ nenechal jsem ji domluvit, a doplnil, „…ale není to tak, jak to vypadá.“ To je přece jasný a ujistil jsem ji, že mi to rozhodně nevadí a cením si její upřímnosti. Byla finanční ředitelka jednoho velkého korporátu a jako taková jistě ví, kolik takový rozvod stojí, respektive dělení majetku a i když s manželem žije pod jednou střechou, neznamená to že i pod jednou peřinou, jak dodala těsně před cinknutím. Ještě jednou jsem ji řekl, že mi to fakt nevadí, že to je její život a já nikoho nesoudím. Přesunul jsem se k dalšímu stolku.

5

U pátého stolku seděla Sharon dle přezdívky. Další šprtka od pohledu. Drobná, upnutá až ke krku v šatech po starší ségře, které ji moc neseděly. Někde byly volné, někde nepřirozeně obepínaly a deformovaly části jejího těla. Ségra zřejmě neoplývala jejími vnady, nebo se jen neumí oblékat.

„Já jsem Zoro“, sdělil jsem ji přezdívku.

„Věrka“ špitla a podívala se nedůvěřivě přes skla brýlí v kostěné obroučce. Její tvář byla jistě hezká, kdyby změnila, respektive použila nějakého vizážistu nebo užila rad kamarádky či kolegyň v práci, které se jen trochu malují. Takhle vypadala jak vyplašená, vyoraná šedá myška překvapená lačným kocourem vydaná mu napospas. Oči měla světle zelné, laskavé a hodné. Hnědé vlasy s občasným šedým vlasem měla vyčesané do drdolu a odhalovaly malé uši s dětskými náušnicemi, které zřejmě dostala kdysi dávno od kmotra při křtu, když byla ještě v zavinovačce. Pleť měla hladkou, na vysokém čele několik vrásek a rty úzké a pevně sepnuté až bělaly. Tak jako jsem je měl vždy já, když do mě matka chtěla nacpat lžíci žemlovky, kterou jsem jako klouček nesnášel.

„Tak co mi povíte, Věro“ zeptal jsem se, abych z ní trochu shodil trému. Nadechla se a spustila jak kolovrátek.

„Dobrý den, jmenuji se Věra Všetečková, je mi 52let, deset let vdova, manžel tragicky zahynul, mám syna, který žije v Anglii, pracuji jako hlavní účetní v našem podniku, moje záliby jsou vaření, pečení, pletení, zahrádka a ráda jezdím na dovolenou. Ráda i vyšívám obrazy, které…..“ už to nedokončila, od stolku, kde seděla Lýdie knihovnice se ozval výkřik něco jako, ty sprosťáku a mlaskla facka. Ta se dle zvuku povedla. U stolku s ní seděl týpek v trenkách a soupravou igelitek. Lýdie prudce vstala a ještě na něj vychrstla vodu, kterou nedopila ze skleničky a se slovy, že končí s touhle komedií, že jí nikdo nebude nabádat v restauraci, aby ukázala kozy, že na toho jeho pinďoura, kterého ji ukázal v mobilu, taky není zvědavá. Otázka je, jestli mimo restauraci by je ukázala, když zdůraznila, že v restauraci ne. Týpek za ní ještě hulákal něco jako, že to mu zaplatí a mumlal něco o strašné krávě. Moderátorka nevěděla jak se se touto nenadálou estrádou vypořádat a vyhlásila přestávku, aby si všichni ujasnili, čeho se účastní a proč. Některé ženy, u kterých týpek byl před Lýdií, shodně vypovídaly, že něco podobného po nich taky chtěl, ale bály se cokoliv udělat, aby na sebe nepřitáhly nežádoucí pozornost a ty u kterých ještě nebyl, shodně přitakávaly, jak je to hrozné a že nechtějí, aby si k nim sedal, jak by na ně přišla řada. Moderátorka týpkovi oznámila, že za této okolnosti ho musí vyloučit. Škoda mohla být ještě sranda. Týpek se ale nedal s tím, že si zaplatil, tak at mu vrátí osm stovek plus tisícovku na úhradu čistírny politého oblečení. Dle mého voda jeho oblečení spíš pomohla, ale nemínil jsem se do toho nijak zapojovat. Moderátorka šla někam volat a rozproudila se volná zábava. Někdo se moralisticky pohoršoval nad chováním jednoho či druhého aktéra incidentu, někdo v tom viděl docela slušnou zábavu, další šli ven na cigáro. Po chvíli moderátorka oznámila, že týpek zůstává a ženy, které s ním nechtějí mluvit, si můžou na celých pět minut sednout na židli za barem, tak aby na ně nemohl. Tím pádem odpadly starosti s vracením peněz a vyrovnal se tak počet žen a mužů, za upoceného týpka, co to nedal hned na začátku. Cinkl zvonek a my se přesunuli k dalšímu stolečku a pohoršená DragonLady se přesunula na hanbu za bar i s nedojezenou koňakovou špičkou, protože na ni padla řada s týpkem, co chtěl vidět kozy Batwoman. Aspoň si zákusek může v klidu vychutnat.

6

U šestého stolu seděla žena s přezdívkou Lara, měl jsem dost a přemýšlel, jestli taky neodejít. Za dvě kila jsem si už užil dost zábavy, ale Lara na mě koukla okem zraněné mořské panny a nešlo odejít. Posadil jsem se ke stolku a Lara se začala usmívat, vstal jsem ze židle a úsměv se okamžitě změnil na pohled zraněné feny. Raději jsem si sednul a zase úsměv. Evidentně funguje, respektive reaguje dle pohybu protějšku.

„Já jsem Zoro, Tomáš“ představil jsem se.

„Já jsem Jitka“ špitla. Byla to drobná, hubená, šlachovitá blondýna se zvláštním kukučem, pade ji ještě zdaleka nebylo. Rovné blond vlasy střižené na mikádo v kombinaci s kulatým obličejem a vysoké čelo bez vrásek s nezvykle absolutně vypnutou kůží, připomínal vršek kuželky. Oči měla modré, pronikavé, řasy husté a zřejmě uměle prodloužené. Rty mírně kačerovité, asi po chirurgickém zásahu. Jako celek, ale vypadala spíš rozpustile než vážně.

„Tak já začnu“, přihlásila se o slovo. Neměl jsem s tím problém.

„Mám geniální otázku a podle ní hned poznám na protějšku co a jak.“ Oznámila záhadným hlasem.

„Mám se bát?“ Zeptal jsem se, i bez geniální otázky jsem dost průhledný. Jsem jenom obyčejný přízemní, prvoplánový muž, znající své limity. Ok, kočičko ukaž svoji genialitu, pomyslel jsem si. „Co jsi dělal o víkendu a žádné vytáčky“ zabodla do mě své pronikavé oči ve snaze mi číst myšlenky. No to tedy je geniální otázka, problesklo mi hlavou. Dneska je čtvrtek a nevím, co jsem dělal včera natož o víkendu. Pamatoval jsem si pouze, že jsem v sobotu byl u jedné kamarádky cca dvě hodiny v ložnici a pak udělala večeři, kterou jsme si společně dali na terase jejich bytu, její manžel šel s kámoši na fotbal a pak do hospody jako obvykle.

„Pracoval jsem na zahrádce“, vysoukal jsem ze sebe. Což by se dalo brát jako částečně pravdivý údaj, i když to byla zahrádka cizí a já prošel prošel prvním kolem geniálních otázek.

„A co je na tobě nejhezčího?“ Padla druhá geniální otázka, a ta mě tedy zaskočila víc než ta první, neboť o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Co chce slyšet, erekce či sexy mozek, ptal jsem se sám sebe. „Nevím, jak to myslíš jako fyzicky nebo spíš povahově?“ opatrně jsem se zeptal.

„Tak čeho si na sobě ceníš?“ Opravila otázku. Nevěděl jsem co odpovědět, tak jsem to otočil, že je řada na mě, ať je to fér. Souhlasila.

„Jsi vdaná?“ Moje oblíbená otázka, když se mi intuitivně něco nezdá.

„No, jak se to vezme“, začala váhavě odpovídat. Přerušil jsem ji, že stačí ano nebo ne.

„Ano, ale budu se rozvádět“, vyhrkla. Tak a mám ji, kočička si hledá nového křena, aby se měla kam přemístit, neb jak z ní vypadlo, bydlí u něj a navíc s ním má desetiletého kloučka. Dobrá past, tady to neklapne. Naštěstí cinkl zvonek. Upřeně se na mě podívala. „Budu dělat cokoliv“, špitla a její zoufalost se zhmotnila. Další cink, cink mě zachránilo, popřál jsem ji hodně štěstí a ona mě taky.

7

U sedmého stolu seděla unuděná, absolutně pro mne nezajímavá babka. Tak jo Tome, dal ses na to, tak si to užij, s tímto typem ženské by ses nikdy nikde venku do hovoru nedostal. Paní cca kolem šedesáti, nedbale podivně učesané prošedivělé vlasy, make up velmi mdlý, unuděný vrásčitý výraz naznačoval, že by raději byla někde jinde než u stolku se střídajícími se týpky. Ruce naznačovaly, že o sebe příliš nedbá, prostě se mi nelíbí, když má žena okousané nehty s odlupujícím se lakem. Přezdívku měla Ollie. „Já jsem, Zoro.“

„Já Jiřina“ a unuděně mě sjela pohledem.

„Tomáš“, odpověděl jsem.

„Tak co tě zajímá, Tome.“ Zeptala se a mně a zdálo se, že má zubní protézu, se kterou si mimoděk v puse hrála, neb občas se její horní dáseň nezvykle vysunula a někdy, kdy se vysunula moc, až se zdálo, že skončí na stolku, tak hlavou vždy trhla dozadu a dáseň byla zpět na obvyklém místě.

„Proč jste tady?“ Zeptal jsem se a tvář se ji rozjasnila.

„Na to se mě ještě nikdo nezeptal, každý vypráví kraviny, co ho baví, vyptává se na blbosti a mě to nezajímá. Co tady dělám ani sama nevím, dostala jsem to od dcery k narozeninám. Chce, abych si někoho našla, ale mě to nezajímá, mám doma svoje zvířata psy, kočky, slepice a s tím jsem spokojená, jo kdyby se tak dal chlap vycvičit jako pes, tak to bych o něm možná uvažovala.“ Skončila monolog.

„Přesto jste tady nemusela být a dceři byste řekla, že se vám nikdo nelíbil.“ Namítl jsem.

„No tak to i dopadne,“ odvětila a pokračovala „ale musím tady být, ona sedí támhle“ a vysunutou horní dásní ukázala do prostoru za mnou. Pootočil jsem se. Ve druhé části restaurace, kde tahle veselá akce neprobíhala, seděli u stolků lidi z ulice, co neměli ani tušení, jaké drama se odehrává v jejich blízkosti. Až na jednu paní cca kolem pětatřiceti, která nás upřeně pozorovala s nataženým krkem a nadějí v obličeji. Nebylo pochyb, že to je dcerka, která si přišla ohlídat svoji investici do narozeninového dárku. Ve zbytku času, do cinknutí jsem z ní vytáhl, že celý život byla vztahovou koučkou, ale před lety totálně vyhořela a upnula se místo na lidi na zvířata, asi věděla proč. Pak ještě, že má ráda v létě výlety jak pěšky tak i autem. Na můj dotaz co v zimě, tak to má ráda taky výlety jak pěšky tak autem a cinkl zvonek.

8

Za stolkem číslo osm, seděla exotika v podobě tmavé mulatky. Zřejmě se její matka zapomněla se studentem z Ghany během studijní výměny. Nicméně měla ostré rysy černošské ženy smíchané s měkkostí slovanského etnika. Zajímavá tvář s mírně hranatou bradou, plnými masitými rty, jemným nosem a velkýma hnědýma očima s neuvěřitelnou délkou hustých řas, když mrkla, bylo to, jak zatahování rolety. Na kudrnatých vlasech měla napletené afrocopánky. Vypadalo to zajímavě. Oblečená byla v džínových šatech po kolena a na nohou zvláštní boty. Vypadalo to jako holínky do půli lýtek, ovšem s otevřenou špičkou a patou na vysokém podpatku. Dlouhé prsty a pěstěné nehty s tmavě rudým lakem, sladěným s nehty u nohou a rtěnkou. V uších měla vsazeny jako náušnice velké zlaté kruhy. Usmála se a bílé zuby rozsvítily tmavou tvář.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptala se s akcentem rodilé pražandy a rovnou tykala.

„Já jsem, Zoro.“ odpověděl jsem.

„To vidím na deskách,“ odvětila „a dál?“

„Tomáš,“ řekl jsem. Na jejich deskách bylo napsáno Trinity.

„Co ty, jak se jmenuješ?“ Když už se ona zeptala, tak já taky.

„To si nechám pro sebe, to nemusí nikoho zajímat a nevím, že jsem ti dovolila tykání“ odpověděla trochu nevrle. Co? Co to je za paní tajemnou a jak to myslí s tím dovolením tykat? Rozumím, že tykání je ženská záležitost, a že to v drtivých případech navrhuje žena, ale začala mi tykat, tak jsem to bral jako automatickou formu.

„Proč je to tajný, nebo se stydíte za svoje jméno?“ Tlačil jsem ji do odpovědi a vykal, nechtěl jsem to hrotit.

„To si zatím nechám pro sebe, nikomu do toho nic není a nebudeme se o tom bavit,“ odsekla. Asi se jmenuje Ta protivná nebo Ta vzteklá, maně mě napadlo, jistě se k ní dá vymyslet spousta vhodných jmen. Tak paráda výborný začátek, co teď. Něco se ji zeptám a odpověď bude, co je mi do toho. „Ok, jak se mate?“ zkoušel jsem prolomit ledy.

„Co je vám do toho, teď se budu ptát já.“ Zpražila mě i pohledem. Ach jo, docela pěkná ženská a totální, s prominutím, kravka. Jméno si přeci mohla vymyslet jakékoliv, a že se má fajn nemusí být taky žádné tajemství a přitom má tak hezkou, zajímavou tvář a skvělý úsměv.

„Ok, tak se ptejte.“ vyzval jsem ji odevzdaně.

„Proč jsi tady? Víš co nebo koho hledáš?“ No to jsou další geniální otázky do krátké pětiminutovky. „Jsem tady, protože jsem na to dostal slevu a drink zdarma, který jsem už vypil a hledám lásku pro můj zbytek života, a chci o tom napsat do svého blogu.“ Pravda by ji mohla uspokojit.

Zatvářila se něco jako pchá. „Víš co zajímá mě?“ Zeptala se.

„To nevím, nemám křišťálovou kouli“ odpověděl jsem a dodal „a do hlavy vám taky nevidím.“

„Jaké jsou tvoje majetkové poměry?“zeptala se tlumeně. Jako vážně se na to zeptala? Na prvním pětiminutovém setkání dvou cizích lidí, kteří na sebe chtějí udělat dobrý dojem s potenciálem dalšího seznamování.

„No tak daňové přiznání sebou nenosím, nicméně ho můžu dodat k nahlédnutí.“ odpověděl jsem zase po pravdě. Nijak ji to nerozhodilo a pokračovala.

„Nehodlám žádného muže už sponzorovat, táhnout ho za sebou, chci, aby měl nějaký majetek, aby měl svoje bydlení, ale ne nájemní, chci, aby mě inspiroval, měl všeobecný přehled, abych s ním mohla mluvit o všem, o čem mluvit já chci, chci, aby měl i kulturní a politický přehled, chci, aby mě rozmazloval a to i velkoryse a choval se jako muž přiměřeně dominantně.“

No nazdar, domina chce přiměřeného dominátora či oddaného mača. To jsem se musel v duchu smát, ale aspoň ví co chce, i když nevím jestli toto dostane. Mohla být tak ročník sedmdesát. Asi špatná zkušenost z předchozího vztahu a teď si to chce vynahradit. Trochu pozdě v tomto věku. Chlap co bude vše splňovat, nebude chtít poslouchat její rozkazy, a spíš to dopřeje nějaké mladší, když chytne druhou mízu či krizi středního věku a navíc taková ho bude i obdivovat. Každý normální chlap reálného myšlení, mezi které se řadím i já chce spíš souznění, partnerství a vzájemnost, pohodu a radost, než dominu k rozmazlování, ale můžu se mýlit.

„Jak to myslíte s tím rozmazlováním? Květiny, pozornosti, nebo že vám koupí růžové Porsche?“ Snažil jsem se to dál odlehčovat, ale nepomáhala mi s tím.

„Ano, proč ne, proč by mi Porsche neměl koupit a nemusí být ani růžové, aspoň by bylo vidět, že si mě váží.“ Řekla zcela vážně. Cinkl zvonek.

„A co nabízíte vy? Slyšel jsem, co požadujete, ale co nabízíte?“ rychle jsem to ze sebe vychrlil.

„Já nenabízím nic, já už chci být jen opečovávaná a užívat si to.“ Trochu šokující odpověď byť na exotickou padesátnici, zřejmě opravdu žila v nějakém vzorci, který ji na výběr teď už moc nedává. Neví snad, že co chce ze vztahu brát, měla by i dávat, ale ona chce jen brát a jistě ne málo a jak žila před tím není pro další vztah až tak relevantní. Nový vztah je nový začátek. Nicméně jsem ji řekl, že já z rozmaru jistě nikomu nekoupím ani růžovou Fabii natož zmíněné Porsche, že náklonnost se dá projevit i jinak. Popřál jsem ji tedy good luck, ale myslím, že je bez šance, pokud nesleví ze svých kritérií.

9

Za devátým stolkem seděla, dle přezdívky Ultraviolet. Drobná, hubená, šlachovitá, dobře udržovaná blondýna s výrazným a hezky tvarovaným poprsím, zřejmě práce plastických chirurgů. Obličej téměř bez vrásek, jen nepatrné kruhy pod hezkýma očima, nic dramatického, dlouhé řasy, malý nos - trochu pršáček a úzké rudé rty. Před sebou na stolku měla kávu, skleničku bílého vína a několik papírů s poznámkami, zřejmě se záznamy o předchozích randistech. V dlouhých prstech s ještě snad delšími, zřejmě nalepenými nehty s transparentním lakem držela zlatou propisku Louis Vuitton, která korespondovala s koženými deskami se značkou LV, asi diář. Na sobě měla bílý roláček a černou sukni a na opěradle židle visela černá kabelka s obřím nápisem Dior. No to bude něco, pomyslel jsem si. Těžko odhadnout věk. Krk a dekolt kam chirurg nesáhne, nebyl vidět, tak ani ruce v dlouhých rukávech. Podle prstů bych to odhadoval k šedesáti. Pohodila blonďatou hlavou a pokynula mi, abych si sedl.

„Já jsem Helena“ řekla „a můžeme si tykat“. Představil jsem se a usedl ke stolku.

„Tak o čem budeme povídat?“ zeptal jsem se.

„Tak já třeba začnu“ řekla Helena a pokračovala „Jsem divoká“ začala zhurta „nepoddajná, aktivní žena, která chce najít parťáka pro zbytek života, ráda jezdím na svém koni, na kole, rychlým autem, v létě v motorovém člunu, v zimě na skútru po horách. Rada maluji obrazy, chodím po galeriích a aukcích, cestuji po světě, mám ráda kulturu, zejména operu, starám se o zahradu a…“

Zastavila svůj výčet, asi z důvodu mého vyděšeného obličeje.

„Něco se vám nezdá?“ zeptala se a přešla na vykání. Mimo koně, který byl její, zbytek si asi půjčuje, když na to neupozornila, napadlo mě.

„Ne, ne v pohodě, je to zajímavé. Tolik zájmů, budete mít čas i na partnera?“

Zasmála se. „Nesmí to být lenoch, musí stačit mé divokosti a rychlosti“ vysvětlila a jakoby se zasnila.

No nazdar, takže něco jako živá hračka vlající za svojí majitelkou.

„Můžu se zeptat, kolik je vám let?“ zeptal jsem se neuctivě, ale přešla to. Stejně bych se to do svatby dozvěděl.

„No budu asi starší než vy“ řekla a dodala, že ji je letos šedesát a před dvěma lety ji zemřel manžel. Chtěl jsem se zeptat jak, jestli ho nějak uštvala, ale raději jsem mlčel a řekl svůj věk

„No myslela jsem si, že budete mladší, ale pokud vám to nevadí, já to jen přivítám“

„Co děláte? Myslím profesně.“

„Mám právní kancelář, skoro padesát zaměstnanců z toho polovina právníků, ale nechci to teď víc rozebírat, co děláte vy?“ Zazvonil zvonek.

Rychle jsem ji řekl, kde pracuji a raději se dekoval k dalšímu stolku. Vstal jsem, změřila si mě očima a vrhla se divoce psát poznámky o našem setkání. Dlaní levé ruky zakrývala, co psala. Bylo to tajné a mě napadlo, co vede takovou ženu do téhle pofidérní akce, asi mezi zaměstnanci a klienty je ve své divoké nepoddajnosti příliš osamělá.

10

Konečně poslední stolek a usměvavá baculatá brunetka. Aspoň si na závěr spravím chuť. Už mi to dávalo fakt zabrat. Brunetka měla přezdívku Xena. Byla to hezká baculka a bylo vidět, že s tím umí zacházet. Byla oblečená do šatů s červeným květovaným vzorem a napěchovaným dekoltem. Koketní bříško uměla skvěle maskovat. Když se představovala, tak si elegantně stoupla a podala mi ruku. „Magda“ a zase si elegantně sedla a dala nohu přes nohu. Sukně ji vyjela nad kolena. Měla hezké ženské křivky, vše tak akorát, jistě v mládí byla hezké děvče a teď je z ní hezká zralá žena dbající o sebe. Hnědé vlasy volně spuštěné na ramena, milá tvář, rozpustilé velké oči, nosík jako knoflík a pusa hezky tvarovaná. Byla hezká na první pohled.

„Tak o čem budeme pět minut mluvit, i když já bych se na vás vydržel mlčky dívat celou pětiminutovku“ řekl jsem.

Tvář se ji zalila ruměncem a úsměvem.

„Co děláte, Tome,“ zeptala se. Řekl jsem ji o své práci, kde bydlím a další info, aniž by se ptala. Tak hezky se na mě koukala.

„Já jsem dětská lékařka a bydlím v Hloubětíně“ oznámila, když na ni přišla řada

„Jé tam jsem vyrůstal,“ poznamenal jsem a pokračoval otázkou „Co nebo koho hledáte?“

Podívala se mi hluboce do očí. Tak to asi přijdou nějaké vztahové hluboké životní myšlenky, nicméně měla moje sympatie a já její, to se dalo vycítit.

„Víš, Tome já, jsem vdaná,“ začala a odmlčela se. A je to zase tady. Nespokojená paní lékařka s tím co má doma.

„Takže hledáte pro sebe důvod rozvodu? Nebo vás zajímají jen hezké chvíle, útěky ze všedních dní? Kamarád s výhodou?“ víc mě v tu chvíli na co se zeptat nenapadlo.

„Já se ničemu nebráním, ale ted mi jde opravdu jen o sex jako takový, mám ho ráda a chybí mi“ odmlčela se a dívala se na mě pohledem zraněné laně. Tomu já vždy mám tendenci podlehnout, ale pokračovala. „Chci si najít někoho stálého, stálého milence….a jen pro sex bez citů, city ty mám jinde“ odpověděla. Chce jen sex bez citů, proč nevolí nějaký gigolo escort, nevypadá, že by na něj neměla.

„Co nějaký gigolo?“ zeptal jsem se a až po vyřčení mě napadlo, že to zrovna není to co chtěla slyšet. Mě samotnému se líbí a sex bych si s ní dokázal představit. Je taková plná něhy.

„To nechci, chci nějakou, vím, že se to špatně vysvětluje, nějakou elementární věrnost a stálost, což u gigolo dost dobře nejde.“

Prostě si nechce někoho jen vydržovat, ale mít vztah do trojúhelníku a na to já moc nejsem.

„A manžel, to předpokládám ví“ řekl jsem.

„Ano,“ odpověděla hlasem, kterému nešlo nevěřit, a pokračovala. „ale jak jste na to přišel? Je o sedmnáct let starší a už to nefunguje, víte jak to myslím a navíc nedávno prodělal i rakovinu prostaty. Že jsem tady je samozřejmě po vzájemné domluvě s ním. Dokáže mě sice uspokojit i jinak, ale není to ono, potřebuji prostě cítit, víte jak to myslím.“

Vím jak to myslí, pomyslel jsem si, potřebuje to mužské vzrušení z ní cítit v sobě a to jinak nejde, než klasickou souloží. Jak tahle anonymní upřímnost funguje. Neznám ji, ona nezná mě, nic nás nespojuje, žádné kontakty, tak proč neotevřít karty i s intimnostmi a neříct to naplno, jak to je. O nic v podstatě nejde. Cinkl zvonek.

„A manžel by se chtěl i nějak účastnit, třeba jako tichý pozorovatel?“ zeptal jsem se, neb mi docházelo, že milenec bude vlastně takový rodinný přítel. Tváře ji zčervenaly, takže chtěl. Buď aby ty parohy měl pod kontrolou nebo se mu bude líbit, když bude někdo jeho ženě dělat hezky a on ji u toho bude hladit po vlasech. Obráceně to asi v tomto případě fungovat nebude, tedy aby ona hezky dělala milenci, jde jen o ní. Takový robertek na uspokojení paní doktorky a starého pána jako pasivního a možná časem i aktivního diváka v rámci možností. Pro mě otřesná představa, ale je to od ní férové, nechce manželovi zahýbat za zády a manžel jí chce dopřát tu touhu uspokojení, kterou potřebuje. A pokud city a emoce zůstanou u něj a ona ho neopustí, tak budou spokojeni oba, ale co milenec, co když se zamiluje? Ne, ne a ne, do toho bych nešel. Nejsem emoční masochista. Cink znovu. Hurá, mám ten maraton za sebou.

„Tak prosím všechny, abyste zakroužkovali ty přezdívky, s kým se chcete znovu setkat a pokud dojde ke shodě z obou stran, tak vám pošlu vzájemné kontakty a už je to na vás“, oznámila moderátorka. Já to měl jednoduché, už než jsem tam šel, tak jsem věděl, že zakroužkuji všechny, jen tak mi neuteče, kdo má o mě zájem nebo se dozvím, že už jsem bez šance. Upřímně se mi líbila pouze poslední Magda, ale tam si nejsem jistý, jestli by se mi chtělo dělat rodinného přítele s výhodou a obšťastňovat paničku nemohoucího pána za jeho přítomnosti. Pak se mi líbila, ale pouze fyzicky Trinity, jinak nic, škoda. A pak už to nestálo za nic. Ztráta času. Zakroužkoval jsem všechny jména a šel složku odevzdat. U stolu moderátorky se zrovna dohadoval rebel v trenkách, že to stálo za hovno, že se mu žádná nelíbila a domáhal se slíbeného voucheru zdarma na další akci a právo na akci osobně ženy vybrat. Nebylo mi jasné, jak by to chtěl udělat, nicméně horlivou gestikulací se mu u igelitky Lidl utrhlo ucho, což komentoval slovy, něco jako, dopiče, kurva doprdele se na to vysere a začal svoji vulgaritu stupňovat a verbálně se osočoval na nejbližší ženy okolo něj. Evidentně ženy nenáviděl. V duchu jsem litoval mladou moderátorku, která už chtěla být jinde. Rebel hledal nějakého spojence pro svůj „spravedlivý“ hněv, ale nechytal se. Už jsem se chystal zakročit, ale bodrý a o hlavu větší a dvakrát tak širší nádržák, byl blíž. Zkušeným chvatem, jakým asi pacifikuje černé pasažéry, ho bleskově vyvedl ven. Rebel překvapením zmlknul a nezmohl se ani na fyzický odpor a byl venku i s igelitkami. Nádražák vzbudil obdivné reakce, zejména u Jiřiny od stolku sedm, která se chvatně chytla za ústa, a bylo zřetelně vidět, jak si usazuje horní dáseň. A pak u Moniky od stolku dva, která chytla příležitost za pačesy a nádražákovi navrhla, že by mohli spolu někam vyrazit, že noc je ještě mladá. Na to jí odvětil, že za hodinu nastupuje do služby na spoj Praha Břeclav. Tak, že by prý jela s ním a byla by to jízda. Odevzdal jsem desky a vyšel ven.

Venku už byla tma, pozoroval jsem cvrkot na chodnících a na chvíli jsem se zamyslel, kam všichni ti lidi jdou a kam půjdu já. „Nedáme někde drink?“ ozvalo se za mnou. Byla to Magda. „Už něco mám“ zalhal jsem. „Škoda, líbil jste se mi“ řekla a šla si po svém. Bohužel její formát nabízeného vztahu není to, po čem bych prahnul. „Už vás balí?“ ozvalo se opět za mnou. Divoká Helena na mě cenila bělostný chrup ve svém úsměvu. „Nikdo neví, kdo koho zakroužkoval, takže se nechám překvapit“ odpověděl jsem. „Já vám kroužek dala“ a dál cenila zuby a pokračovala „Dneska nemůžu, ale co kdybychom si vyměnili čísla a domluvil se na jindy. Mně vážně nevadí, že jste mladší“ a významně mrkla. Ne, já nechci být hračka egem a energií nabité vdovy. „Nevíte, koho jsem zakroužkoval, nechme to na nich, když nás spojí, tak se pak domluvit můžeme“ kroutil jsem se jak žížala. „Tak jo, ale myslím, že jste mě označil, líbím se vám“ a odkráčela. Zašel jsem si do nedalekého baru, domů se mi nechtělo a tento zážitek jsem měl chuť spláchnout něčím ostřejším.

Za dvě hodiny přišel e-mail s výsledky. Shoda byla u osmi z deseti. Nezakroužkovala mě Lýdie, ale spíš neodevzdala příslušný papír rozhozená rebelem, který ji vzal všechny iluze nabité četbou růžové knihovny, když po ní vyjel a chtěl to co chtěl. A tajemná mulatka Trinity, ta asi nabyla dojmu, že ji růžové Porsche opravdu nekoupím, a měla pravdu. Nemám na něj zbylé drobné. Pro ostatní jsem byl vysněný partner. Ještě do půlnoci přišli tři e-maily, od Magdy, že jsem byl jediný, koho zakroužkovala a je tedy ráda, že došlo k tak vzácné shodě. To mě pobavilo, asi to psala všem. Pak se ozvala nespoutaná Helena, že to věděla, že dojde ke shodě, ať se nebráním osudu. A jako poslední napsala Galina – dirigentka, češtinou plnou pochopitelných chyb, že ji to překvapilo, že jsem i já ji označil, že to nečekala, a tak pokud to nebyla legrace, tak se můžeme sejít na další schůzku. Neměl jsem v úmyslu nikoho kontaktovat ani odepisovat. Legrace to byla.

Závěrem. Za mě tento způsob seznamování není příliš šťastný, neřekl bych, že to byla úplná ztráta času, ale to by musela být velká shoda několika náhod, aby se zúčastnili akce dva lidé, kteří by si hned sedli a mysleli to vážně. Kdybych nevyhandloval slevu, tak za necelých osm stovek bych tam nebyl. Já bych si jistě vybral, ale jen rozumově, třeba Helenu nebo pudově Magdu, o dalších ženách z akce nejde ani uvažovat. Ale já to chci hlavně srdcem, chci tam mít vášeň a ty správné emoce, pro které stojí za to, to stále zkoušet. Není jiskra, není chemie, není nic a na přetvářku mě neužije.Nebudu ztrácet naději, dám si pauzu a zase se do toho pustím. Myslím do seznamování s tou, se kterou se provedeme životem. Vím, že nechci málo.