Randění v Londýně

Po zkušenostech s randěním doma v Čechách jsem vyzkoušel randění v anglosaském světě, v tomto případě v Anglii, konkrétně v Londýně. Má to jisté jemné sociální a kulturní odlišnosti, ale v podstatě jsme všichni jen lidi.

Nedávno jsem si s dcerou, rozverným patnáctiletým puberťákem dali čtrnáctidenní výlet do Londýna, který jsem si zpestřil sondou místní seznamovací nabídky a zkusil lovit ve vodách města, které je rozlohou třikrát větší než Praha a má šestkrát víc obyvatel. Věděli jste, že Praha už 1 400 tisíc obyvatel a Londýn 8 900 tisíc? Takže tady musí být logicky i šestkrát větší nabídka seznámení chtivých žen. Tak proč to nezkusit.

Do Londýna jezdíme celkem často, tak třikrát - čtyřikrát do roka. Jednak nás to město baví a za druhé Anna se vyjádřila, že je to město, kde by jednou chtěla žít. Takže nemáte moc na výběr. Mě rodiče nevzali ani na Balaton či do DDR na Rujánu a nechali mě vždy celý měsíc prázdnin u mé despotické, silně pobožné babičky, kde jsem zažíval hrůzy ultrakatolické výchovy a pobytu mezi tolika kříži s ukřižovaným Ježíšem na stěnách jejího ponurého domku. Ponurost byla navíc podpořena nezčetnými obrazy s vyobrazením biblického utrpení v té nejsyrovější podobě a to vše za silného odéru všude přítomného kadidla. Pamatuji si, jak jsem se toho jako dítě bál, začal jsem vždy koktat a měl noční můry. Od cca mých devíti let jsem od babičky dostával masáž v podobě přednášek, které jsem v té době moc nechápal, ale mělo to být něco o mém raném rozvoji a to, že onanování je těžký hřích, koupat se ve vaně je nejlepší v trenkách, abych nepodlehl svodům svého těla a nehrál si nepatřičně s ďáblem. Usínal jsem pod přísným dohledem s rukama na peřině. Takové zážitky žádnému svému potomkovi dopřát nehodlám a díky tomu jsem zapřisáhlý ateista s vírou spíš ve vlastní spiritualitu než vnucované náboženství. Ale zpět do Londýna.

Druhý nebo třetí den u snídaně mě napadlo aktivovat Tinder a podívat se na anglickou „seconhandovou“ nabídku. Oznámil jsem to dceři a ta nadšeně souhlasila, jednak že bude zábava a za druhé by to nemusel být špatné, protože bychom v budoucnosti ušetřili za hotel. Tak to viděla ze svého pohledu jednoduše. A, abych ji do toho více zatáhl, domluvili jsme se, že vybere nejen moje fotky na profil, ale bude i lajkovat protějšky, tedy sama si vybírat svoji potencionální macechu. Profil jsem nechal v češtině, bydliště Prague a jen do kolonky o mě jsem napsal následující dvě věty:

„I don’t like drama. I’m better than your ex.“

Něco jako, že nemám rád drama a, že jsem lepší než tvůj bývalý. A jelikož zásadně neplatím za žádné seznamky, tak jsem byl odkázán na tzv společnou shodu, abychom se mohli kontaktovat. Ti co používají Tinder, tak ví, jak to chodí.

Udička byla nahozena a dcerka měla o zábavu postaráno. Venku ten den stejně pršelo, takže jsem nemusel řešit její pubertální rozbředlost z nudy. Podmínka byla jediná a to 50+, to je můj rybníček. „To budou jen nějaké báby, najdu ti nějakou třicítku“ nechala se slyšet Anna.

„Tvoje máma vypadá jako bába?“ reagoval jsem.

„No to ne, to je něco jiného, to je máma“ dotčeně se ohradila.

Moje ex byla o rok starší než já a Annu jsme si pořídili z lásky po čtyřicítce. Kde ty loňské sněhy jsou. „Tak vidíš, nikoho nesuď, dokud je aspoň neuvidíš, třicítku ale ne, nehodlám se stát štvancem.“

Nechápavě se na mě podívala a domluvili se, že spodní hranice bude 50.

„Tak to jich tam moc nebude, tyhle ženský už se nechtěj seznamovat“ mudrovala ve své mladické neznalosti života, i když jsem ji musel dát částečně za pravdu. Tyhle ženy většinou chtějí, aby se muž jen přizpůsobil, a když nechce, tak ze seznámení sejde. Nechtějí nic na svých životech měnit, ale existují samozřejmě světlé výjimky.

„Uvidíš sama, ještě nastavím do 10 km a při počtu obyvatel necelých deset milionů si myslím, že nabídku macech ani nevyčerpáme“ a podal jsem ji telefon s otevřenou seznamovací aplikací.

Krátce jsem ji zasvětil do toho, jak to funguje a ona se ponořila do swipování. Vpravo ok, vlevo nikdy.

Usadili jsme se do pohodlných, kožených klubových křesílek v lobby hotelu. Objednal jsem si kávu a džus pro dceru tou dobou už zcela pohlcenou seznamovací aplikací.

„Ty ženský vypadají fakt dobře“ po chvíli znalecky konstatovala.

„Až tobě bude pade, a budeš po dvou rozvodech, tak se taky budeš snažit vypadat dobře, pokud konečně budeš chtít najít toho pravého aspoň na poslední třetinu života.“

Zakoulela, respektive zvedla oči nad hlavu. Tak daleko ve svých letech není schopna dohlédnout. „Některé mají přefiltrováno, ty rovnou zahazuji“ po chvíli se znovu ozvala.

„Je to na tobě, bude to tvoje macecha“ ujistil jsem jí, že je mi jedno koho lajkuje.

Dohoda zněla jasně.

„A co tuhle tu taky můžu? Nevypadá špatně“ zeptala se a ukázala mi usměvavou, vysportovanou, šlachovitou blondýnu v červených šatech na tělo pózující před žlutým Lambem. Věk 68.

„To už asi ne, nehledáš třetí babičku“ a nastavil jsem ji omezení věku do 59.

„Ale to auto vypadá dobře“ ještě se pokusila zvrátit omezení.

„Auto máme kotě, nemáme třetího do party“

„A potřebujeme třetího? Není nám takhle fajn?“ zeptala se, aniž by vnímala v našeho vztahu rodič + dítě i na mé potřeby partnerské.

„Máma má taky partnera tak….“ nedokončil jsem.

„Ale s ním se nebavím, je to debil“

„Hele klídek, je to mámy rozhodnutí a ty to jen jako dítě musíš přijmout. Bavit se s ním nemusíš, ale trávit čas pod jednou střechou, pokud jsi u mámy musíš, s tím nic neuděláš“

„Já jsem v pokoji a on věčně v pracovně, tak se ani moc nevidíme“ řekla.

„Tak swipuj a nemudruj, je to na tobě koho si vybereš“ ukončil jsem tohle téma.

Mohlo by to sklouznout do blbostí o ničem.

„Ale neodpověděl jsi mi, jestli tu třetí potřebujeme“ vrátila se k nezodpovězené otázce.

„Ty asi ne, ale já ano. Je mít fajn parťáka pro život, radost, vzájemnost, souznění….“ zasnil jsem se. „Sama na to jednou přijdeš.“

„Ale nevyměníš mě, že ne?“ probrala mě nečekanou obavu.

„Rozhodně ne, ty ke mně patříš, jsi moje dcera a mám za tebe zodpovědnost“ ujistil jsem ji.

Aspoň po dobu, než bude plnoletá, pak už zodpovědnost ze mě spadne a bude jen dospělá dcera.

Uvědomuji si, že musím opatrně a vážit slova. V současnosti jsem v podstatě nejdůležitější muž jejího života a nemůžu ji zklamat. Na druhou stranu partner je pro mě vždy víc než dítě, ve smyslu, že dítě jednou odejde do svého života, ale partner v mém životě zůstane. A jak víme, každý si žije svůj život, který nikdo za nás neodžije a ani my neodžijeme životy za své děti. Děti partnerů a partneři se pouze přijímají, mají korektní vztahy a respektují se. Pokud vznikne něco více, tak je to jen plus pro všechny. Myslím, že vždy záleží na chování dospělých. Ti určují pravidla, nikoliv dítě. Myslím, že o tom něco vím, svoji ex jsem si bral před pětadvaceti lety s jejími dvěma synky, dva a šest let. Ale zpátky od tohoto zamyšlení.

„Tak jsem jich lajkla, asi tak stovku“ oznámila mi dcera po dvou hodinách pečlivého a zaujatého vybírání.

„To jsi lajkla všechny ne?“ zasmál jsem se a dál se zajímal „Došly nabídky?“

„Ještě ne, ale už mě to nebaví, je jich moc“

„Vím, o čem mluvíš“ pokýval jsem hlavou.

Předpokládal jsem správně, že v desetimilionovém městě hned tak seznamuchtivé ženy nedojdou.

„Tak to bude stačit, uvidíme, co se bude dít dál. Pokud je jich sto, tak to by se mohlo chytit osm až deset kousků“ přemýšlel jsem nahlas.

„Ale nepůjdeš se všemi na rande, že ne?“ zeptala se.

„To určitě ne, to se ještě vyselektuje a dáme si limit…“

„Maximálně tři“ skočila mi do řeči a po chvíli dodala „až pět.

Asi usoudila, že mít na výběr tři potencionální macechy je málo a nad pět už hodně. Je rozumná.

„Jasně, ale ještě se nikdo do shody netrefil, třeba nebude žádné rande“

Dle počítadla lajků, jsem lajků už údajně dostal 99+. Kdo mě lajkoval nevím a platit za to rozhodně nebudu, ale shoda zatím žádná.

Venku přestalo pršet a v plánu byla procházka po nábřeží od Tower Bridge po Tate Modern Art Gallery, kde vždy strávíme pár hodin. Moderní umění nás baví, i když občas může být i na nás velmi bizarní. Zvláště ty s nespoutanou sexuální tématikou, u které se i Anna začíná červenat, ačkoliv se domnívám, že puberťáci odkojeni neomezeným přístupem na internet nemůže už nic tak překvapit. Ale vždy se objeví něco nového. Umělci tomu můžou říkat umění a my si o tom myslet můžeme cokoliv.

Do večera se žádná nechytila, možná poznaly, že jsem jen obyčejný chlápek ze střední Evropy bez perspektivy pro ně, ani ne s polovičním průměrným platem londýňanek (průměr v Londýně dle AI je £49,700 ročně, tedy cca 115 tisic Kč měsíčně) a s dočasným zázemím, které tvoří tříhvězdičkový hotelový pokoj o ploše 16 metrů čtverčních, bez ledničky a klimatizace.

Ráno při snídani Anna zkontrolovala aplikaci s mojí návnadou a v síti uvízlo třicet tři rybiček v podobě Londýňanek, které uvěřily, že jsem lepší než jejich ex. Slušný úlovek za jednu noc, můj odhad byl do deseti. Let’s go si procvičit pár anglických frází a krátká exkurze do světa 50+ single Londýňanek může začít. Anna si udělala vyhodnocovací tabulku se seznamem seznámení chtivých žen. Uvedla jméno, věk, text inzerátu + překlad a uvedla poznámky pro a proti a fajfku, jako že tuhle doporučuje, anebo křížek, že tuhle tedy ne, ačkoliv ji původně olajkovala.

Bavilo ji to a za chvíli mi podala seznam se svým doporučením. Její kontrolou prošly následující dámy. Je jich patnáct a uznávám, že to může být zdlouhavé si jejich inzeráty číst s mým komentářem, ale nemůžu si pomoc, respektive můj smysl pro poctivost nechce nic vynechat. Jen můžu říci, že oproti českým ženám, které mají na seznamce většinou jen fotku bez dalšího, ty anglické ve velké míře, prakticky všechny, mají u svého profilu nějaký text a kupodivu pokaždý jiný, takže od sebe neopisují.

1, Luisa, 59 let, text inzerátu: „Stále hledám tu nepolapitelnou jiskru, jsem šťastná, nezávislá, ale ráda bych sdílela hezké chvíle a vytvářela si s někým vzpomínky, užila si zábavu a spoustu smíchu.“

(Still looking for that elusive spark, happy, independent, but would love to share good times and make memories with someone, have fun and lots of laughter)

První fotku měla z dálky na pláži v plavkách, zřejmě chtěla zaujmout svoji hubenou postavou. Všechny další fotky byly taky z dálky, takže kromě toho, že je blond s dlouhými vlasy a hubenou postavou nic víc neříkaly. Prostě jen nudné fotky z rodinného alba s informací na zadní straně, kde, kdy a s kým byla na dovolené.

Nicméně dle textu se Luisa už chtěla jen bavit, užívat si života jen v pozitivním slova smyslu, u prvního problému by asi utekla nebo by ji to přestalo zajímat, ale to se dá pochopit. V tomhle věku je už čas na nekonečnou zábavu takřka bez omezení, na kterou ve starobinci chce mít jen hezké vzpomínky.

2, Martine, 56 let, text inzerátu: „Pokud nezvládáš pravdu, tak se na mě nedívej, jsem brutálně upřímná a velmi reálná, srdce na dlani. Jsem typická Ryba, říkám to, co cítím! Tvá instinktivní reakce je vždycky správná, ne tvoje hlava nebo srdce, ale instinkt napoví. Někdo v mém věku, trochu starší je v pořádku. Rozhodně žádní mladí muži, kromě sexy postav nic nenabízejí, a to je pro mě málo. Musíš BÝT neočkovaný, nebo se připravit na detoxikaci, kterou ti udělám. S tím ti můžu pomoct. Všichni máme právo na názor. Strávila jsem víc času zkoumáním, než můj vysokoškolský titul žil tancem - (Asi nějaké metafora, že víc pracovala někde ve výzkumáku a bavilo ji to)

(If you can’t handle the truth, don’t look at me, I’m brutally honest and very real, my heart on my sleeve. I’m a typical Pisces, I say what I feel! Your gut reaction is always right, not your head or heart, but your gut will tell you. Someone my age, a little older, is fine. Definitely no young men, they offer nothing but sexy bodies and that’s not enough for me. You have to BE unvaccinated, or prepare for the detox I’m going to give you. I can help you with that. We’re all entitled to our opinions. I’ve spent more time researching than my college degree has lived to dance.)

Martine je rozhodně zajímavá, mám rád sarkastické ženy, které svůj sarkasmus vydávají za upřímnost, tak snad nebude příliš drzá, zvláště když na první fotografii se prezentuje s vyšpulenými do polibku upravenými masivními rty na tvz. kačera, ještě na hraně skousnutelného vkusu. Obličej byl tak celkově trochu nateklý, asi ošetřen botoxem. Co mi nebylo moc jasné, tak to její rozdělení lidského rozhodování na tři varianty - rozumem, srdcem a instinktem. Za mě je tedy srdce a instinkt jedno a to samé, tedy stejné, ale co já o tom můžu vědět. Ona je detoxikační výzkumnice s vysokoškolským titulem. Nicméně jsem starší o rok, bez sexy těla, tak ji rozhodně oslovím. Jinak opět blondýna s fotkami z pláže, ale ne v plavkách. Má vždy na sobě rafinovaně nastylizované volné letní šaty. A pak fotky z nějaké bujaré párty - oslavy Nového roku, kdy rozjařeně pózuje s lahví šampusu, papírovou čepičkou na hlavě a konfetami kolem krku. Na sobě má černé šaty s výstřihem a minisukní, které prozrazují jejich pár kilo navíc. Na rukách sérii zlatých náramků a masivní zlatý náhrdelník. Nevím, co se Anně na ni líbilo, že ji olajkovala, každopádně Martina bude správný číslo.

3, Jenny 54 let, text inzerátu: Investiční bankéřka, která se stala stavitelem domů s ochrannou přilbou a reflexní vestou. Mám dvě fantastické dospělé děti. Aktivní a pozitivní, miluji chodit do kina a trávit klidné večery doma, ale snadno se nechám přesvědčit k bláznivé zábavě. Hodně jsem procestovala svět. Ty bys měl být bezproblémový, tvrdě pracující, milující zábavu, upřímný a otevřený. Hledám svého nejlepšího přítele X.

(Investment banker turned hard hat and hi-vis wearing house builder. Have two fantastic grown up children. Active and positive, love going to movies and quiet nights in but can easilz be persuaded to have a crazy fun night out. Have travelled the word extensively. You should be easy going, hard working, fun loving, honest and open. I am looking for my best friend X)

Co k tomu říct, angličanky jsou prostě jiný oddíl. Investiční bankéřka hledající tvrdě pracujícího týpka, aby si z něj udělala nejlepšího přítele, nasadila mu přilbu, reflexní vestu a obíhala stavby. Investice by tak byly pod důslednější kontrolou. Více očí více vidí. Nebo chlápek vyfasuje lopatu a bude dělat přidavače u míchačky, i to je možné, že takhle provádí nábor stavebních dělníků. Jenny z fotky mžourá skrze velké kostěné obroučky a tlustá skla jako dno skleničky od jogurtu dělající ji nezvykle velké oči k poměru celkovému drobnému obličeji. Brýle nasazeny na malém nosu, pusa vyšpulená, ale rty přírodní. Drobná pohledná blondýnka v brýlích větších než půlka její hlavy. Kdybych nevěděl, že se jedná o investiční bankéřku, tak by ji otipoval na roztržitou „pančelku“ ze základky. Fotky byly vždy nastylizované v prostředí zařízených bytů, které vypadaly luxusně a draze.

4, Raily 56 let, text inzerátu: Chci chodit s někým, kdo je zcestovalý, asertivní, laskavý, soucitný a cílevědomý. S někým, kdo mě seznámí s novými věcmi. Hledám muže, který je sebevědomý, podporující a pečující. Někoho, kdo si rád hraje, ale umí to udržet v noblese. Cením si soucitu a sebeuvědomění. Sejdeme se na drink a uvidíme co bude. Pokud jsi zábavný a spontánní a máš úžasnou osobnost, budeme si bláznivě rozumět v paradní jizdě. (nevím přesně jak přeložit termín dům v plamenech, nebo to může mít význam, že to bude mezi námi hořet, ale nevím co, můj barák teda ne)

(I want to date someone who is well travelled, assertive, kind, compassionate and driven. Someone who will introduce me to new things.I am looking for a man who is confident, supportive and caring. Someone who likes to play but can keep it classy. I value compassion and self awareness. Let´s meet for a drink and see what we think. If you´re fun and spontaneous and have a gorgeous personality we will get on like a house on fire.)

Z fotky se smála hubená zrzka s větším dekoltem v tanečních úzkých šatech v přítomnosti nějakého tanečníka, který se neusmíval. Každopádně měla hezké nohy na vysokých jehlách. Zřejmě bývalá tanečnice a z nějakého důvodu na to chtěla upozornit. Na dalších fotkách už tak hubená nebyla, i když odvážně pózovala v minisukních. Nohy měla pořád hezké, i když už trochu objemnější. Líbil se mi obrat v textu o hraní si, ale v mezích noblesy. Pod tím si může, každý představit cokoliv. Nicméně je z inzerátu cítit, že si chce užívat, což je v uvedeném věku naprosto pochopitelné.

5, Yvonne 58 let, text v inzerátu: Jsem nezávislá žena, která hledá dlouhodobý vztah. Vím, co chci, a není to žádný sex na jednu noc a nekonečné psaní zpráv. Osobní setkání na drink a pokec bude skvělý začátek. Hledám upřímného, ​​starostlivého, loajálního a rodinně orientovaného muže (mám dvě nádherné vnučky). Přejeďte prstem doprava pro lajk, pokud jste někdo, kdo má stejnou vášeň pro život, oceňuje rovnováhu mezi chvilkami na Nexflixu, dobrým jídlem, miluje hudbu a spontánní taneční soutěže v obýváku! Měřím 173 cm, takže platí omezení výšky 183 cm +, kontaktujte mě jen pokud jste milí kluci. Možná to oboje omezuje možnosti pro kluky tady, ale nechci tu být dlouho.

(I´m an independent woman looking for a long-term relationship. I know what I want, and it´s not ONS and endless texting. Meeting for a drink and chat in person will be a great start. Looking for a honest, caring, loyal, and family orientated man (I have 2 gorgeous granddaughters) Swipe right if you´re someone equally passionate about life, appreciate a balance of Nexflix binges, good food, love music and spontaneous living room dance offs! Im 5ft 9 so height restrictions apply + 6ft, contact me only nice guys. Maybe it limits the options for guys here, but I don’t want to be here for long.)

Z fotek na mě kouká celkem milá paní, bruneta s melíry. Nadýchané, objemné a lesklé zvlněné vlasy tak po lopatky. Asi těsně po návštěvě u kadeřníka. Nicméně to vypadalo hezky a elegantně. Kulatý obličej doplněný slunečními brýlemi. Rty byly plné a temně rudé. Hezká plnoštíhlá postava se dala vytušit z těsných šatů vždy do půli stehen, ale vždy se zakrytým dekoltem i krkem. Taková teta fotící se u formule s deštníkem proti slunci, v klobouku na koňských dostizích a někde v podzemí s helmou na hlavě. Líbí se mi, že má dobré jídlo a koukání na bednu v rovnováze, ale trochu mě děsí to soutěžní spontánní domácí tancování. I její požadavek na výšku je v pohodě, prostě chce, aby chlap zvládnul i její deseticentimetrové jehly a nemusela se na něj koukat svrchu. A že chce jen milé hochy to je jistě omezující, to tady asi dlouho bude.

6, Brea 54 let, text v inzerátu: Teď do Lisabonu z Toronta po mnoha letech v Amsterodamu. Oceňuji poctivost, integritu a citovou vyspělost. Trocha humoru taky neuškodí. Ráda bych poznala vaše oblíbené věci v tomto krásném městě. Učím se portugalsky, ale zatím musíme komunikovat anglicky. Miluji život a užívejte si každý den naplno. Jsem starostlivá a laskavá, vždy pozitivní a plná energie. Neberu se příliš vážně a ráda se při tom bavím. Upřímnost a loajalita jsou pro mě velmi důležité. Hledám svou poslední první pusu, někoho laskavého, zábavného a empatického... musí milovat zvířata!

(New to Lisboa from Toronto after many years in Amsterodam. I value honesly, integrity and emotional maturity. A little homour doesnt hurt either. I´dlove to know your favorite things to do in this beautiful city. Estou aprendendo portugues, mas precisarei me comunicar em ingles por enquanto. I love life, making the most of every day. I am caring and kind, always positive and fun of energy. I don’t take myself too seriously and like to have fun along the way.Honesty and loyalty are very important to me. Looking for my last first kiss, someone kind, fun&empathetic…must love animals!)

Bree se kreativita musí uznat, i když tedy moc nerozumím tomu, zda hledá někoho sebou do Portugalska, kam má namířeno nebo si hledá jen nocleh či spolubydlení s výhodou na pár dní. Proč je v Londýně a loví na místní seznamce? Ale když se nebere vážně a baví se tím, proč ne. Možná ani nechce, aby ji někdo bral vážně. Nicméně, že hledá někoho posledního na vztah do života je sympatické. Jinak Brea je statná blondýna s dlouhými vlasy, šaty s odvážným výstřihem bujného dekoltu. Tvář podlouhlá a příjemná, ale se smutným výrazem v očích, které jako by říkaly „Kdo mě chce? Kdo je sám doma a nudí se?“

7, Kate 57 let, text inzerátu: Mám ráda vtipné kluky, velmi bystré inteligentní typy (musí mít alespoň titul), kteří cestují ekonomickou třídou (nebo business). Žádná závazky, žádné děti. Kočky spíše než psi. Žádní konzervativci ani antivakcinační šílenci (jsem tvrdý vědec). Brexit je katastrofa, takže nebuďte Trumpist/Faraghist. Žádná žena, která platí 8 tisíc měsíčně na účtech, nechce číst otázku „kde pracuješ“ v žádném textu. Mám ráda jemný humor a také černý humor, písečné pláže, cesty autem. Jsem ateistka, trochu levicově orientovaná. Jsem z centra Londýna a chci se s někým setkat. Žádné krátkodobé vztahy, ne ONS (sex na jednu noc), ne FWB (kamarád s výhodou), tetování, ASBO (žádný asociál) ani šlechtické tituly. Vezmeš mě na dovolenou? Jsem šťastná, pohodová, společenská a bez dramat... Hledám to samé! Jak těžké to může být?

(I like funny guys, very sharp intelligent types (must have at least degrees) who travel economy class (or business). No luggage, no children. Cats rather than dogs. No conservatives or anti-vaccine lunatics (I’m a hard scientist). Brexit is a disaster, so don’t be a Trumpist/Faraghist. No woman who pays 8k a month in bills wants to read the question „what do you do“ in any text. I like subtle humor and also dark humor, sandy beaches, car trips. I’m an atheist, a bit left-wing. I’m from central London and I want to meet someone. No short-term relationships, no ONS/FWB/ tattoos, ASBO or coats of arms. Will you take me on holiday? I’m really happy, easygoing, sociable and drama-free... I’m looking for the same thing! How hard can it be?)

Co na to říci. Je opravdu šťastná, a proto je na seznamce? Přeci nebude šťastná do konce života, to ženám nedává smysl. Líbí se mi, jak si dokáže nadiktovat co všechno musí protějšek splňovat. Mít vysokoškolské vzdělání, mít raději kočky než děti. Nesmí se zeptat co dělá, ve smyslu práce, protože si účty platí sama, ale už nemá na dovolenou. Za co platí měsíčně cca 230 tisíc Kč? Žije ve drahém nájmu minimálně v Buckinghamském královském paláci, či si dopřává k snídani krev mladých panen, neb vypadá na svůj uvedený věk dost mladistvě. Nicméně pro dlouhodobý vztah v podstatě nic nenabízí, než svoje levicové vidění světa a vědecký ateismus. Jak těžké to s ní musí být? Možná už do prezentovaného textu implementovala jemný černý humor, jak se o něm zmiňuje. Pokud ne, tak nevím, kam ji zařadit. Nicméně ji napíšu, cítím zábavné setkání. Jeví se vzhledově velmi sympaticky, lehký úsměv na pohledné tváři bez ostrých rysů. Čelo a tváře bez vrásek, zřejmě něčím napícháná. Jen pár vrásek kolem hnědých očí podtrhuje její sympatický vzhled. Hnědé rovné vlasy po ramena, černá halenka s rozepnutými několika knoflíčky až je vidět kousek rudé podprsenky. Levicové smýšlení tedy nezapře.

8, Pudditat 55 let, text inzerátu: Je to záhada. V lesích bez cest je potěšení, na opuštěných březích je rozkošné dovádění, tajná společnost, kam nikdo nevniká, krásná společnost, kam nikdo nevniká, v hlubokém moři a v hudbě jeho burácejícího příboje, nemiluji člověka méně, ale přírodu více... L. B.

Chtěl bych najít toho rytíře v třpytivé zbroji, ne dalšího poraženého zabaleného v alobalu. Miluji muže s kozí bradkou a se smyslem pro humor. Doufám, že najdu své dvojče toho dvoj plamene. Nejsem tu pro ONS, moc si sebe za to vážím, vy byste tady neměli být jen pro loudění sexu. Vše má svůj krásný čas. Jsem zábavná, starostlivá, loajální a upřímná, hledám totéž u mého prince. Miluji večery doma i venku v přírodě a krátké pobyty na moři, posilovnu, běhání, spinning a setkávání s přáteli.

(It is a mystery. In the pathless woods there is pleasure, on the deserted shores there is delightful frolic, a secret society where none enter, a beautiful society where none enter, in the deep sea and in the music of its roaring surf, I love not man less, but nature more... L. B.

I would like to find that knight in shining armor, not another loser wrapped in tinfoil. I love a man with a goatee and a sense of humor. I hope to find my twin flame. I am not here for the ONS, I value myself too much for that, you should not be here just to talk about sex. Everything has its beautiful time. I am fun, caring, loyal and honest, I look for the same in my prince. I love evenings at home and outdoors in nature and short stays at sea, gym, running, spinning and socializing with friends.)

Tak Pudditat bude taky dobrý materiál. To nebude pravé jméno. Pudditat je přezdívka, něco láskyplného až něžného, u nás by to bylo nejspíš „slaďouš“. Paní bude romantického založení, už podle použitého poetického až lyrického textu mě neznámého autora s iniciály L.B., ale i pro další její květnatá slova. Jen by si měla ujasnit, zda hledá rytíře nebo prince, aby jejich zbroj mohla s radostí zmačkat jak alobal a postavit je do řady neúspěšných. Už by ji měl někdo říci, že v tomhle věku by měla stát pevně nohama na zemi, už by ji taky nemusel nikdo hledat, i když pohled na ni a spinningové kolo v akci může mít své kouzlo. Zajímavá je i použitá úvodní fotka. Blondýna s delšími vlnitými, splihlými vlasy a spařeným, růžově lesklým obličejem. Asi použila fotku z prvního dne dovolené někde na slunci a zapomněla se včas namazat opalovacím krémem. Vypadala jak smějící se selátko se mžouravýma očima. Úsměv měla široký a mohla tak ukázat, že zubaře má dobrého. Zdá se, že má všechny zuby a dokonale vybělené. Na sobě měla nějaké letní šaty, a i dekolt napovídal tomu, že slunce hrubě podcenila. Fotka vznikla večer někde na zahrádce stravovacího zařízení při použití blesku, který umocňoval její potem lesklý kulatý obličej. Jen ona sama ví, proč použila jako hlavní tuto fotku. Možná tak chtěla odradit potencionální sexuální loudili, a to mohlo zabrat. Na dalších fotkách byla k nepoznání. Hezká tvář ohraničená nafoukaným blonďatým účesem. Tmavé oči téměř s uhrančivým pohledem nahoře olemované světlým obočím, dlouhé řasy ji oči zvětšovaly. Větší, ale hezky tvarovaný nos, rty v lesku a v mírném úsměvu. Volné jednobarevné šaty dávaly tušit její ženské křivky. Nakonec vypadá k světu. Málo pozorný muž na lovu by si mohl myslet, že se jedná o dvě rozdílné osoby, ale nebylo tomu tak.

9, Sophia 56 let, text inzerátu:

Popisují mě jako osobu otevřenou životu a s otevřeným srdcem. Ráda přemýšlím nekonvenčně. Miluji zábavu. Ráda jím venku i doma, pokud vaříte. A kdybych mohla všude následovat slunce, šla bych. Sluncem zalité pláže mi rozezpívají srdce. Stejně jako moje krásné štěně Gogo. Jsem barevná stylistka, pracuji pouze soukromě. Také mám koncept šperků se dvěma přáteli, kteří žijí v USA. Je založený na vědomém životě. Ráda bych se s někým setkala. Abych mohla krásně tančit životem. Jsem ve vztahu na dálku 5 let a ráda bych se setkala s někým, koho můžu vidět, aniž bych musela nastoupit do letadla. Hledám někoho, kdo umí dobře komunikovat, je inteligentní, má integritu, je důsledný a je ochotný vynaložit úsilí na rozvoj zvláštního spojení/přátelství/vztahu. Cokoli, co nás spojí v jednu bytost.

(I am described as open to life and open-hearted. I like to think outside the box. I love to have fun. I like to eat out and at home if you cook. And if I could follow the sun everywhere, I would. Sun-drenched beaches make my heart sing. Just like my beautiful puppy Gogo. I am a colour stylist, working privately only. I also have a jewellery concept with two friends who are based in the US. It is based on conscious living. I would like to meet someone. So that I can dance beautifully through life. I have been in a long-distance relationship for 5 years and would like to meet someone I can see without having to get on a plane. I am looking for someone who is good at communicating, intelligent, has integrity, is consistent and is willing to put in the effort to develop a special connection/friendship/relationship. Whatever will unite us as one being.)

Sophie se zdá, že bude až éterická bytost s praktickými prvky, viz zmínka, pokud neuvaříš, tak půjdeme do restaurace. Trochu bohémka, duševní zaměření se nedá přehlednou a štěnátko ji k životu nestačí. Vztah na dálku už poznala a nevyhovuje ji. Umělecké zaměření je patrné i z jejího téměř androgynního vzhledu. Špinavá blondýna s upraveným účesem, pohledná, ale až chlapecká tvář, které dominují přísné rty a velké hnědé oči. Štíhlá postava ve volných šatech s indiánskými ornamenty, ženské křivky neviditelné. Na levé ruce asi tak padesát jakýchsi náramků. Možná je to způsob prodeje zmíněného šperkařského konceptu. Ten asi uchvátil i Annu, že ji laikla jako svoji potencionální macechu, zřejmě vytušila snadný přístup k bižuterii a dalším cetkám.

10, Rita 57 let, text inzerátu: Šťastná, ale pouze přátelsky/formálně vdaná žena a majitelka vlastního domu v Covent Garden. Matka dvou dětí (17/18), kariérně orientovaná, všežravec, empatická, miluje komediální show, živou hudbu a cestování. Jsem zábavná, velmi společenská, ráda vařím, mám ráda fitness a zdraví (Zoe/Oura)*. Můj ideální partner by měl být ve věku 40-65 let, finančně stabilní, zaměřený na vztahy, vtipný a laskavý, čím více melaninu, tím lépe. Výška a váha není až tak důležitá, ale musíte se ve svém těle cítit dobře. Důležitá je dobrá komunikace, upřímnost a autenticita, dostatek sebevědomí, mít vyřešenou minulost a neběhat za svou bývalou, když zavolá. Musíte být nekuřák, ne příliš nábožensky založený, ne negativní a nekontaktujte mě, pokud jste stále ženatý nebo ve vztahu. Žiji v Londýně nebo v EU.

*“Oura“ – technologie chytrý prsten monitorující aktivitu těla během dne i noci „Zoe“ – aplikace na zdravou výživu.

(Happy, but only amicably/formally married woman and owner of her own home in Covent Garden. Mother of two (17/18), career-oriented, omnivore, empathetic, loves comedy shows, live music and travelling. I am fun, very social, like to cook, I like fitness, health (Zoe/Oura). My ideal partner should be aged 40-65, financially stable, relationship-oriented, funny and kind, the more melanin the better. Height and weight are mostly irrelevant, but you need to feel comfortable in your own body. What does matter is good communication, is genuine and authentic, confident enough, has his/her baggage sorted and doesn’t run after his ex when she calls. You must be a non-smoker, not too religious, not negative and don’t contact me if you are still married or in a relationship. I live in London or EU.)

Rita na fotkách působila zajímavě, žádné pitvoření ani žádné potápění či skoky s padákem. Dokonce ani žádné akrobatické kousky na pláži a provokativní pozice se skleničkou alkoholu v ruce. Z fotek na mě koukala dáma, vždy elegantně oblečená bez žádné rušivé extravagance. Tmavě měděné vlasy mírně zvlněné jí volně a přirozeně padaly někam pod ramena, velké hnědé oči byly plné laskavosti, make up decentní, nic lacině vyzývavého. Hezky upravené nehty s lakem sladěným s rtěnkou. Vizuálně na mě působila moc dobře. Co už tak slavné nebylo, byl text inzerce. Je fajn, že se hned přizná k tomu, že je vdaná, byť přátelsky formálně. Pod tím si můžeme představit cokoliv, ale proč vyžaduje kontakt pouze od singl mužů. I muži můžou být tak trochu přátelsky a formálně ženatí. Hezká, je i informace o vlastnictví domu v centru Londýna. Tu čtvrť mám rád, je přesně mezi Soho a hotelem na Russell Square, který máme vždy za dočasný domov. Co se týče věkového rozptylu, za mě trochu mimo. Je ji 57 a ačkoliv vypadá dost dobře, tak přece jenom ještě akceptuje seznámení s o sedmnáct let mladším partnerem. Nic proti, ale působí to zvláštně. I zmínka o množství melaninu působí zajímavě. Před randem se tedy budu muset někde vystavit na sluníčku a trochu se do opálit. Co je pozitivní tak to, že před ní nemusím zatahovat břicho. Že žije i v EU je fajn, to by se mnou měnit nemusela. Rita na mě působí celkově velmi sympaticky.

11, Nancy, 59 let, text inzerátu: Hledám upřímného, ​​laskavého, vtipného, ​​atraktivního, tmavého a milého muže, nehledám FWB, ONS ani žádné jiné přiblblé zkratky…... Jsem velmi praktická, říkám to tak, jak to vidím já… Jsem loajální, čestná a důvěryhodná, hledám rande a doufám, že to povede k něčemu speciálnímu… Nelajkujte, pokud hledáte jen trochu zábavy, existuje tady spousta žen, které to dokážou. Já mezi ně nepatřím… Věřte nebo ne, slušné ženy existují, ne všechny jsou zlatokopky, nejsou vdané nebo falešné. Proč tedy lajkovat a pak se nebavit?? Mám ráda chladné dny se slunečnou oblohou. Procházky přírodou. Užívání si panoramatických výhledů. Deka, řeka, piknik a dobrá kniha nebo dobrá společnost. Stejně tak pohodová procházka Londýnem po památkách nebo koktejl v příjemném baru. Zajímám se jen o setkání se skutečnými lidmi. Pokud si budeme rozumět, pojďme se co nejdříve setkat přes videochat, už nechci být kontaktována falešnými profily.

(Looking for a genuine kind funny attractive tell dark nice man not looking for FWB ONS or any other abbreviated crap…... I am very down to earth say it as I see it.. I am loyal, honest and trustworthy, looking to date hope it leads to something special... Don’t swipe if you are just looking for a bit of fun, there are plenty of women out there for that. I am not one of them... Believe it or not, decent women do exist, not all gold diggers are married or fake. Why swipe left and then not talk??

I like cool days with sunny skies. Walks in nature. Enjoying the wide view. A rug, a river, a picnic and a good book or good company. So is a happy walk through London with a view of the sights or a cocktail in a nice bar. I am only interested in meeting real people. If we understand each other, let’s meet via video chat as soon as possible, I don’t want to contact fake profiles anymore.)

Nancy byla statná mulatka s vizáží havajské domovnice. Bylo patrné, že pro ránu nejde daleko. Působila mladším dojmem než prahem šedesátky. Typ krev a mlíko, velká prsa v krátkých černých šatech. Měla neuvěřitelně svalnatá stehna a lýtka. Černé vlasy spletené do afro copánků až na zadek. Podle Anny je měla určitě napletené. A to byl prý důvod proč ji laikla, aby ji je taky napletla. Nancy měla zajímavý obličej, kterému dominoval široký nos, velké oči s neuvěřitelně dlouhými řasy a přehnaná vrstva make upu. Po ránu, po probuzení to musí být děsivé. Nevím proč si mě laikla, když hledá tmavého chlapíka. To opalování na slunci musím urychlit, zřejmě nějaký londýnský trend.

12, Janie, 60 let, text inzerátu: Konec konců hledám nový domov pro své srdce, ale dokud mi muž neprokáže, že to s ním myslí vážně, považuji se za svobodnou. Jsem holka typu „všechno, nebo nic“. Pokud to za to stojí, dám do toho 100 %. Narodila jsem se jako holčička, ale byla jsem nucena stát se silnou a nezávislou ženou, protože co to sakra je tahle generace… Workoholická matka, starám se sama o svůj majetek, s láskou chodím do posilovny, žiji pro své Husky, protože děti už vyrostly a teď jim stačí jen maminčin bankovní účet. Pokud nejsem doma tak mě najdeš, jak dělám problémy.

(Ultimately, I´m looking for a new home for my heart, but until a man proves he´s serious then I consider myself single. I´m an all or nothing kind of girl. If it´s worth it I give 100%. I was born to be a baby girl but forced to become a strong independent woman because WTF is this generation… Workaholic mum, I take care of all my property myself, gym religiously, live for my huskies as the kids are grown up and now only need bank of mum. If I’m not home, you’ll find me causing trouble.)

Janie je hubená až šlachovitá žena středního vzrůstu. Je vidět že posilování je její náboženství. Blond vlasy volně rozpuštěné na ramena, dívčí obličej pokrytý roztomilými pihami kolem nosu. Zdá se, že make up asi nepoužívá a ani další vymoženosti na vyhlazení vrásek. Bílé šaty ji sluší, tak i lodičky na vysokém podpadku. V očích je patrná únava nebo zklamání, proto možná až tak ultimativní první část inzerátu. Asi se spálila v partnerství a možná i v dětech, ale na drouhou stranu si je vědomá, že ji to posílilo do takové míry, že si může dovolit dát do toho vše, když to tak bude cítit … a znovu se napálí. V poslední větě tvrdí, že když není doma tak dělá problémy. Asi to má jiný význam, ale mě stačí vědomí, že doma bude bezproblémová.

13, Tanya 57 let, text inzerátu: Ahoj, ráda chodím do posilovny, potkávám lidi, chodím na procházky, chutnám, tančím a ráda si odpočinu a dívám se na televizi! Miluju řízení... musím si pustit hudbu! Jsem pohodová. Rodina je můj svět. Hledám jen přítele, kterého nemůžu stale potkat. Kde se stále mýjíme? Hledám smysluplný vztah s někým, kdo rád objevuje život a je aktivní. Ať už je to víkendový výlet, vyzkoušení nového sportu nebo objevení skvělé restaurace. Hledám někoho, kdo sdílí mou energii a zvědavost. Nemusíme být nutně manželé, opravdové přátelství je víc.

PS: Jestli něco přehlížím? Jsou to fotky zvířat, přírody, budov, domácích mazlíčků atd. Je to snad nějaké šifra? Určitě by to měly být fotky tebe... Jinak je to bez mého zájmu.

(Hi I enjoy going to the gym, meeting people, going for walks, good food, dancing od happy to chill and watch tv! Love driving…got to have my music on! I´m easy-going. My family is my world. Looking for only a boyfriend. I’m just looking for a friend I can’t always meet. Where do we always wash?

Looking for a meaningful connection with someone who enjoys exploring life and staying active. Whether it´s a weekend away, trying a new sport, or discovering a great restaurant. I´m looking for someone who shares my energy and curiosity. We don’t necessarily have to be married; true friendship is more.

PS. Am I missing something? Are photos of animals nature buildings pets etc some sort of code? Surely, they should be pictures of you…Otherwise It´s a definite swipe left.)

Tanya další blondýna v řadě, vyfocená v retro červených plavkách s bílými puntíky a obřím kloboukem v ruce zahalující klín někde u rybníka, s pusou vyšpulenou pro toho, kdo nastaví tvář. Hledá jen přítele, to tady hledá kde kdo. Možná je vdaná. Nějaké indicie tomu napovídají. Doma má jezevce, který už chce klid. Je unaven neustálými výlety, zkoušením nových sportů a placením v nově objevených skvělých restauracích. Tak ji povolil přítele, který se pak možná stane i přítelem rodinným, i ve smyslu: Kdo oře pole mé, šetří pluh můj. Rodina je její svět, tak proč ji nemít širší o dalšího člena. Možná, ho vybírají spolu, proto vyžadují fotky protějšku rovnou v inzerátu. Kdo ví.

14, Susie 55 let, text inzerátu: Hledám partnera. Miluji tenis a cyklistiku. Žiji velmi aktivním životem. Stejně tak jsem spokojený v dobré restauraci nebo hospodě na nedělní pečeni. Jsem v částečném důchodu, takže můžu hodně cestovat – chtěl by ses ke mně přidat na mých cestách? Žít sama je naprosto v pořádku, ale mnohem raději bych žila ve dvou. Pokud jsi v důchodu, finančně stabilní, bez závazků (malé děti, zvířata a finanční dluhy) a dostatečně štědrý, hledám tebe. Vždycky se usmívám, ráda se směju a neberu život příliš vážně. Jsem ráda spontánní. Hledám někoho, s kým bych se mohla podělit o svůj život! Žádné nezávazné vztahy, děkuji.

(Looking for a partner. Love tennis and cycling. Live a very active life. Just as happy in a good restaurant or a pub for a Sunday roast. Semi retired so able to travel ectensively – are you game for joining me on my travels? Life is totally fine alone but would much prefer to do it with two. If you are financially stable in retirement, without obligations (minor children, animals, and financial debts) and are generous enough, I am looking for you.I´m always smiling I love to laugh and not take life too seriously. I enjoy being spontaneous. I´m looking for someone to share my life with! No hookups thanks)

Sussie se prezentovala úvodní fotkou od barového pultu, kam svítilo naplno slunce přes několik velkých oken na stěně za barem. Proto tam seděla sama jen s kouskem cizí ruky, asi barmana, která byla opřena o pult naproti ní, zatímco ona držela v ruce vysokou sklenici s jakýmsi koktejlem. Měla nakrátko ostříhané tmavé vlasy, které už byly prošedivělé nebo světle melírované, ale taky je to možná jen odraz blesku při focení. Sussie seděla na barové židli v krátkých šedých šatech, které měla vyhrnuty možná až příliš nad kolena. Na nohou lodičky s pevnou patou a tlustým páskem nad kotníkem. Do objektivu se tváří jako kdyby právě spolkla něco nechtěného nebo se už napila a koktejl ji překvapil svojí kyselostí. Rudě namalovaná pusa to nezachrání, ani tmavé přivřené oči. Že by se tedy vždy usmívala, jak uvádí, tak to ani náhodou. Známka úsměvu není ani na žádné další její fotce. Možná si pod úsměvem představuje něco jiného nebo jsem až příliš kritický. Nicméně nejsem štědrý důchodce, tak naštěstí nesplňuji její podmínku seznámení, a to se taky neberu příliš vážně. A že je ráda spontánní vidím pro muže spíše jako hrozbu než lákadlo.

15, Dominique 52 let, text inzerátu: Anglická dívka. Jí zdravě, miluje cyklistiku/procházky u řeky Temže. Miluje cestování, pobyt u vody nebo na vodě, dobré jídlo. Už nemám žádné děti. Jsem svobodná a hledám vztah. Žádné jednorázové vztahy ANI nezávazné vztahy! Hledám vtipného, ​​elegantního muže, který je stabilní a sebevědomý, je hrdý na svůj vzhled a dobře se obléká. Nechci randit s někým, kdo neustále vídá své děti a bývalou manželku. Nechci randit s někým, kdo sdílí „dům/byt“ s jinými lidmi, ani s lidmi, kteří kouří. Musíš bydlet sám a být nekuřák. Hledám někoho výjimečného, ​​kdo mi bude dávat pocit motýlů ve tváři a brnění v břiše, někoho, s kým se můžu dobře bavit a sdílet dobré věci v životě... Mýlím se, když hledám pravou lásku a štěstí? Život je příliš krátký na to, abych byla nešťastná. Miluji zábavu, jsem společenská, sportovní a dobrodružná... ale mám také klidnou a rozumnou stránku.

(English girl. Eats healthy, loves cycling/walking by the River Thames. Loves travelling, being by or on the water, good food. I don’t have any children anymore. I’m single and looking for a relationship. No one-offs OR casual relationships! I’m looking for a funny, elegant man who is stable and confident, takes pride in his appearance and dresses well. I don’t want to date someone who sees his children and ex-wife all the time. I don’t want to date someone who shares a „house/flat“ with other people, or people who smoke. You have to live alone and be a non-smoker. I’m looking for someone special who will give me butterflies in my face and a tingle in my stomach, someone I can have a good time with and share the good things in life... Am I wrong to look for true love and happiness? Life is too short to be unhappy. I love fun, I’m social, sporty and adventurous... but I also have a calm and reasonable side.)

Dominika – další žena toužící rozdávat lásku, pokud muž splní její požadavky, aniž by něco sama nabízela. Jen příkazy co muž musí a nesmí, aby si zasloužil její srdce a mohl rozechvívat příjemným pocitem její břicho. Zvláště ta zmínka o tom, jak a s kým nesmí bydlet, aby se mohla zřejmě hned nastěhovat, pokud ovšem muž zavrhne své děti a vymaže i jejich fotky z mobilu. Poznámka o jejich dětech, které už nemá, se dá vyložit i tak, že je vyklopila někde v lese a ujela. Možná to je jen styl vyjadřování anglických dívek, kterému já jako muž z východu příliš nerozumí. Nepředpokládám, že by nějaké děti ještě chtěla porodit. Každopádně se Dominika na fotce tváří všehoschopně, a udělá vše pro to, aby se její krátký a nešťastný život překlopil do života dlouhého a šťastného. Z fotek na mě kouká blondýna se smutným, ale odhodlaným pohledem a plachým úsměvem. Její až moc vlnité blond vlasy, jako kdyby těsně před focením z nich sundala obří natáčky, jí padaly někam do půli zad. Skoro na každé fotce měla na hlavě kšiltovku nebo jinou pokrývku hlavy.

Pokud jste se jako čtenáři dostali až sem, tak jste stejně poctiví jako já. Uvedené dámy jsem oslovil tak, aby se rozjela nezávazná konverzace a v krátkém čase zakončená pozváním na rande. Nějak takhle: „Hello, koukám, že vám to sluší, jak se máte?“

To mi přišlo nijak nevtíravé a buď se ozvou, odpoví na otázku, abych mohl navázat nebo to přejdou. Doufám, že nedostanu odpovědi, tak jako se to dělo často Čechách, kdy ženy odpovídají jednoslovně: „Dobře“, „Blbě“, „Mám se“ nebo pro mě nelogicky „Ano“, „Jak co“, „Už to bylo“, „Brno“ …..atd. To pak byl člověk na vážkách, zda se opravdu chtějí seznámit. Možná ano, ale jak si potom představují radostně rozvíjející komunikaci? Pokračování v kontaktu mi tím nijak neusnadnily a po třetí, čtvrté jednoslovné odpovědi jsem to vždy vzdal. Tak uvidíme, jak to chodí v anglosaském světe.

Komunikovat začala

č.11 Nancy, č.6 Brea, č.13 Tanya, č.1 Luisa, č.10 Rita, č.8 Victorie (Pudditat), č.2 Martine

Číslo 11, Nancy

Nancy jsem musel vyřadit hned na začátku, aniž by došlo k setkání. Ne kvůli tomu, že měla v inzerci hledám tmavého muže (možná jen měla u lajkování mého profilu stažený jas), ale kvůli tomu, že určila místo prvního setkání v jakémsi klubu Le Boudoir. Je prý jen pro členy, ale registrace je bezplatná na webu, takže pohodička, podala informaci. Anna to hned vygooglila. Jednalo se o ENM klub tedy něco jako Swingers klub, jen oni tomu říkají honosněji. Etický Ne-Monogamní klub (zkratka ENM – Ethical Non-Monogamy) Takže etické střídání partnerů nebo rovnou etická hromadná soulož.

„To jako, že tam jsou nahatý?“ smála se Anna a s očima navrch hlavy měla zájem takový klub navštívit.

„To máš smůlu kočičko, vstup až od 21+“ zklidnil jsem její nadšení.

Zmohla se jen na něco, že je to nespravedlnost, vždyť už má občanku, a navíc jsem ji slíbil, že si může macechu vybrat sama.

„Nepůjdu tam, neboj se neopustím tě. Vybereš si jinou a oblečenou“ a tím jsem o tom ukončil debatu.

Nancy je tedy velmi praktická, jak o sobě píše, neboť evidentně nechce kupovat zajíce v pytli a fyzickým nuda kontaktem zcela eliminuje falešné profily, které ve velké míře uspokojuje jen posílání hanbatých fotek bez dalšího. Takhle je přinutí, aby se sami vyřadili z výběru. Myslím, že ze seznámení Nancy vyřadí i spoustu skutečných mužů, které zcela jistě zaskočí její výběr místa prvního rande. A upřímně, jsem singl a být tam sám bez dcery, tak si tuhle pro mě novou zkušenost ujít nenechám a viděl bych, co by se stalo. Domnívám se však, jak se znám, že by se nestalo nic. Kdysi jsem navštívil jeden privátní podnik, už jako rozvedný a po dvouletém sexuálním půstu, a ačkoliv se ta dobrá paní snažila sebevíc, tak se taky nestalo nic. Jen jsem ležel na zádech, útrpně sledoval velkou ručičku na hodinách na zdi a tlačil ji na dvanácktu, kdy moje utrpení a její marná snaha končila. Chtěl jsem ten trapas skončit dříve, ale paní se bála, že budu požadovat zpět platbu za nevyužitý čas. Nepochopila, že mě vlastně vůbec nazajímala, jen jsem chtěl být už na jiném místě.

Pro mě to byl tenkrát otřesný zážitek a jen jsem se ujistil, že pokud tam nemám nějaké aspoň minimální citové pouto, tak se nemusím o něco ani pokoušet. Proč taky, ale zpět k Nancy. Nejsem založením pro dramatické dobrodružství otevřených vztahů, polyamorii, náhodný sex za čárku na pažbě, či sex na prvním setkání ani pod vidinou vzplanutí lásky a následným procházkám po Londýně a držení se za ruku u srkání koktejlu Sex on the beach v příjemném baru. Setkání s lidmi takhle smýšlejícími mohlo být zajímavé a zábavné, ale zůstal jsem loajální k dceři a neopustil ji za tuto vidinu velmi neobvyklého randete s existující slušnou ženou, jak sama sebe popisuje.

Číslo 6, Brea

S Breou to bylo taky rychle hotové, ale ne tak rychle jako s Nancy. Zatím, jen prozradím, že Brea byla její přezdívka pro seznamku. Zprávy s ní lítaly jak pink pong, nechal jsem Annu ať si ní povídá a procvičuje angličtinu. Má ji už jistě lepší než já, ve škole vždy jen jedničky, to by můj případ nebyl. A je důležité, aby i ona měla pocit, že do výběru může zasahovat, nenudila se u toho a nebyla otrávená tím, jak se sám u toho bavím.

„Ona se chce sejít“ oznámila Anna překvapeně ještě ten den.

„Co tě na tom překvapuje? To je smysl seznamek, lidé se musejí sejít, neb osobní setkání je rozhodující. Bez toho se opravdu neseznámí a vše ostatní je jen ztráta času.“

Zkoušel jsem ji to tak nějak polopatě vysvětlit.

„Já bych tedy nikam nešla, naznám je“ reagovala a pokračovala „s Vale, Ver i Manor jsem se seznámila a nikam jsem nemusela“ zakončila své mudrování.

Vale (Portugalsko), Ver (Litva), Manor (Indie) jsou její kamarádky z internetu. Seznámili se na Instagramu a už přes rok spolu denně komunikují, posílájí videa, vytvářejí společné projekty..., aniž by se kdy osobně potkaly. Pro její generaci je virtuální způsob seznamování lepší než ten reálný.

„Když nepůjdu s Breou na kafe, tak se neseznámím. Mě virtuální vztah nestačí a věřím, že ani tobě nebude k životu stačit, pokud budeš chtít někdy v budoucnu mít své děti“

„A ty chceš ještě děti?“ zeptala se bezelstně a podívala se na mě jako na někoho, kdo už je starý a nechápe novou dobu.

Brea navrhla setkání hned na druhý den.

„How about we go to breakfast tomorrow?“ „Co kdybychom si zašli zítra na snídani?“

Zajímala se o místo, kde bydlím a já ji popravdě řekl, že na Russel Square. A to je prý velká náhoda, neboť údajně bydlí někde hned za rohem. Vzápětí upřesnila setkání v devět ráno v podniku Pret a Manger* na Bernard street, hned vedle Tesca a naproti stanice metra. Určitě to prý najdeme a dáme si společnou snídani. (*Pret a Manger je řetězec rychlého občerstvení se zaměřením na čerstvé sendviče, saláty, deserty, kávu – v překladu připraveno k jídlu) Potvrdil jsem místo a čas a oznámil ji, že to znám, že tam občas zajdu a do Tesca vedle chodíme na nákupy. Anna se na to moc netvářila, pochopila, že budeme snídat odděleně. Ona v hotelu, já na randeti s tím, že hned po snídani přijde za mnou, aby ji omrkla.

Druhý den ráno jsem vyrazil. Pret A Manger je rohový podnik na Bernard street a Herbrand street. Z ulice Bernard má výlohy nablýskané, z boční špinavější ulice Herbrand už je to horší, ale je tam prostor pro několik stolků a někoho napadlo tam strčit i několik popelnic, toho rána přetékajících odpadky. Brea tam už seděla, koukala kolem sebe, kouřila cigaretu a popel odklepávala do prázdného papírového kelímku od kávy, aspoň si myslím, že byl prázdný. Na sobě měla zvláštní kombinaci světle modré šusťákové bundy a tmavě fialových tepláků. Jeden by si myslel, že má za sebou minimálně joging v nedalekém parku, ale z omylu mě vyvedly hnědé lodičky s podpatkem na nohou a bílé ponožky s kačenkami. Ach jo, to bude dílo, maně mi prolétlo hlavou. Cestovatelka, jak to tam měla napsané? Z Amstru do Toronta a teď přes Londýn do Lisabonu. Co tady dělám?

„Hi Tom“ promluvila na mě, jak jsem se přiblížil a zapálila si další cigaretu o cigaretu téměř vykouřenou. Tak jak jsme to dělali na vojně, když došly na stráži sirky.

Poznala mě, mé fotky na seznamce vždy odpovídají skutečnosti.

„Hi Brea, jak se máš?“ vysoukal jsem ze sebe a snažil o co nejlepší britský akcent, ale byl to akcent spíše starého Inda.

„Co si dáme k snídani?“ zeptal jsem.

Brea hodila nedokouřenou cigaretu do kelímku a vstala s tím, že je to podnik bez obsluhy. U pultu jsme si objednali a zaplatili každý zvlášť. Vzal jsem si nějaké koláčky, pudink, křupavou bagetu se mozzarellou, rajčetem a rukolou, vodu a kávu s mlékem. Brea si vzala nějakou sušenku s ořechy a expreso. Získala tak další popelníček, ten původní právě pracovník obchodu sebral ze stolku, v rámci úklidu stolu, když jsme se vraceli zpět.

„Můžu ochutnat?“ zeptala se a otevřela balení s koláčky.

„Of course you can“ (Jasně) řekl jsem.

Svoji sušenku si dala do kapsy šusťákové bundy a začali jsme si povídat. Dívala se na mě tím psím pohledem, který jsem znal z jejich fotek na seznamce, že jsem měl nutkání ji podrbat za uchem, ale ovládl jsem se. Povídala mi, jak celý život cestuje, ale taky to, že už by chtěla někde zapustit kořeny. Má skoro dospělou dceru, která žije v Manchesteru se svým otcem a vídá ji tak dvakrát do roka. Na jejím akcentu se mi něco nezdálo, příliš dobře jsem ji rozuměl. Nabyl jsem dojmu, že to není rodilá Britka, ale na můj opakovaný dotaz, zda je Angličanka mi vždy odpověděla až téměř uraženě, že je rodilá Londýňanka křtěná Temží. Koláčky do ní spadli všechny, ani se nezeptala, jestli si dám taky, a tak nějak přirozeně sáhla po balení s pudinkem. Raději jsem se do bagety rychle zakousl.

Zeptala se, kde v Londýně bydlím. Ukázal jsem rukou na hotel na nedaleké náměstí. Na další dotaz, zda bydlím ve svém domě. Jsem ji po pravdě odpověděl, že ano, že mám v Praze svůj domek. Na to přitakala, že tu čtvrť Londýna zná a zajímala se, zda bydlím sám. Zeptal jsem se ji kam tím míří. Bezelstně mi řekla, že momentálně bydlí v malém jednopokojovém bytě, který sdílí ještě se třemi spolubydlícími, protože nájmy jsou extrémně drahé. Aha, takže moje teorie o diplomatce, která mění své působiště vzalo za své. Holka by se ráda přestěhovala, nejlépe k někomu, s kým by hned utvořila šťastný partnerský pár. Kelímek od pudinku ještě vytřela prstem, který olízla. Otevřela kabelku, aby si vyndala cigarety, došlo ji, že bagetu jíst nebude. Držel jsem ji obouruč. Kabelka byla spíš takový široký vak, asi v něm měla veškerý svůj majetek, pokud spolubydlícím nedůvěřovala a jak ho rozevřela, nahoře pod cigaretami ležel bleděmodrý pas se zlatými písmeny v azbuce, ale i v latince „Republic of Kazakhstan, passport a kulatý znak. Když jsem se zeptal proč, tak se mi dostalo ujištění, že to není, tak jak to vypadá, že se ve skutečnosti jmenuje Alina a její tvrzení o křtěné Londýňance vzaly rychle za své. Raději jsem se rozloučil dřív než, aby bylo pozdě, na hotelovém pokoji máme jen dvě postele.

Annu jsem ještě stihl na snídani, jak zápasila s několik lívanci. Dal jsem si dvě klobásky a něco sladkého v podobě mini koláčků.

„Jak to, že už jsi tady? Jsem ji chtěla vidět“ zeptala se mě nechápavě Anna.

„Nelíbila by se ti a navíc na můj vkus moc kouřila a chtěla se k nám nastěhovat“ odpověděl jsem ji.

„Jak nastěhovat? Na pokoj? A kde bych jako spala?“

„Neboj se, už ji neuvidíme, vždyť víš, že měla v inzerátu napsáno, že jede do Lisabonu.“

„Ale tam chceme taky jet, máme ho na seznamu, tak jsme mohli ušetřit za hotel“ naivně rozvíjela své myšlenky.

„Myslím, že ne, jako spolubydlící mi stačíš ty, víc už bych nedal“

Anna se na mě nechápavě podívala, ale naštěstí se jí rozpípal telefon, tak se začala věnovat svým virtuálním kámoškám.

Číslo 13, Tanya

Další, která se měla zájem setkat s chlápkem jako jsem já byla Tanya. Na nic moc se nevyptávala, jen jestli se ztotožňuji s jejím požadavkem, respektive názorem, že přátelství je a může být víc než manželství. Na tom ji moc záleží a zbytek už doladíme, pokud budou sympatie na obou stranách. Moc jsem tomu tedy nerozuměl, ale asi nechce, aby potenciální partner příliš tlačil na pilu a domáhal se brzkého sňatku. Zřejmě si chce zachovat určitý svůj styl a úroveň svobody nebo je jen vdaná a hledá si milence. Už při čtení její inzerce to tak na mě působilo a můj instinkt vytříben absolvováním velkého počtu randíček za posledních pět let mě málokdy zklamal. Bydlela v části Londýna s názvem Kensigton, tak se nabízelo setkání s procházkou v Hyde parku kolem místního jezírka s několika kavárnami na jeho břehu. Ale to zamítla a navrhla kavárnu v horním patře Tatu Modern Galerie. Tam to s Annou dobře známe a proto víme, že je to takový neveřejný, placený klubový prostor pouze pro členy a sponzory. To mi s Annou ještě zdaleka nejsme a kdo ví jestli někdy budeme. Napsal jsem ji, že nejsem čelem klubu, takže z rande nic nebude. Odpověděla, že to je v pohodě, že ona je a na její pozvaní nás pustí dovnitř. To znělo dobře. Ještě jsem ji informoval, že přijdu se svojí patnáctiletou dcerou. Na nic se neptala a jen odpověděla něco jako beze všeho. Bude nás očekávat na čtvrtou hodinu, kdy se podává anglický černý čaj s mlékem.

Oznámil jsem to Anně, že máme další rande a kde. Byla nadšená, moderní umění ji baví a ještě se podívá do prostor, kam jsme koukali pouze přes skleněné dveře, protože bodrá žena u vchodu nás nekompromisně vždy vykázala jako nevážené nečleny. Teď byla situace jiná a přesně ve čtyři jsme se u strážkyně dveří odkázali na Tanyu Evans Thomson, která nám už šla naproti. Je fajn, když se lidi poznají na první dobrou z fotek seznamky. Ne vždy tomu tak je.

Tanya šla ladně a pomalu proti nám po hnědém koberci. Měla drobné a útlé tělo, ale nepůsobila nijak křehce, jak se mohlo zdát. Měla na sobě světle hnědý kostým se sukní těsně pod kolena a slušelo jí to. Kráčela jako by se vznášela a bylo vidět, že chůzí na vysokých podpatkách si byla naprosto jistá. Měla jemně zvlněné blond vlasy spuštěné po ramena. Začal jsem se trochu cítit nesvůj, přece jenom jako turista jsem nepočítal s tímto prostorem, kde jsem v džínách a teniskách byl snad jen já a ten snědý hoch co leštil skleněné dveře zvenčí. Došla až k nám a naše oči se setkaly. Její šedé oči s dlouhými řasy byly bez výrazu, ale ústa roztáhla do širokého úsměvu. Zuby měla bílé a až porcelánové lesklé. Zajímalo by mě, jakou používá zubní pastu. Rty měla příliš napjaté, vrásky ji ladily k úsměvu, ale její tvář byla bledá a nevypadala příliš zdravě. Asi se vyhýbá přímému slunci. Voněla na dva metry nějakým sladkým parfémem.

„Jé vy jste příjemně vysoký“ začala konverzaci a trochu mě tím zaskočila. Zmohl jsem se na něco jako, že za to nemůžu. Přitakala, ale i tak se jí to líbí, nemá ráda muže, kteří jsou příliš nízcí. Co myslela tím příliš nízcí jsem nezjišťoval a představil ji Annu. Ta udělala cukrle a vešli jsme do klubu, který nám byl do této chvíle vždy zapovězen.

Klub vypadal jako z nějakého anglického filmu pro pamětníky. Dřevěné obložené stěny, kožené tmavě hnědá klubová křesla a pohovky, dubové stoly se skleněnou deskou. Vzadu v místnosti byl bar se stylovými stoličkami, všude na stěnách obrazy v tlustých rámech a jedna stěna prostoru byla prosklená s výhledem na řeku, čtvrť London City a katedrálu St. Paul. Za mě naprosto výjimečné místo. Sedli jsme si do jednoho setu křesel a pohovky u skleněné stěny. Číšník přinesl šálky a čajem, konvičku s mlékem, nějaké máslové sušeny a konverzace mohla začít. Tanya se trochu zahihňala, že je plná očekávání. Zřejmě jsem se ji líbil. Omluvil jsem se za svůj outfit, že jsem nepočítal s tímto prostorem, ale asi jsem na to nemusel upozorňovat. Zpříma se na mě podívala, kousla se do rtu a sklopila víčka až se ji dlouhé řasy skoro přitiskly na tvář. Možná se cítila, tak jako já ráno, když jsem se potkal s Alinou v teplákách. Taky se mi nezdála. Po chvilce řasy zase zvedla jako oponu v divadle.

„Nemám s tím problém, chlap tak prostě vypadat může, a věřím, že máš i formální šaty“ řekla a Anna se tomu zasmála. Tanya ji nabídla nějakou kartičku, která ji opravňovala ke vstupu i do placených prostor galerie. Annu jsem zlehka kopl pod stolem, aby pochopila, že ji má přijmout a jít se podívat, tam kam já ji nevezmu neb vstup je někdy nad moje očekávání. Většinou vymeteme jen prostory bez potřeby zaplatit vstupné.

Jak Anna odešla za kulturou naše konverzace se rozjela. Nejdříve plynula jen tak všeobecně formálně o počasí, o dopravě, o novém autě, co si koupila, o rodině, která je pro ni vším. Rodinou myslela své dvě dospělé děti a jejich děti. A znenadání se mě zeptala, jestli jsem ženatý, když mám tak milou dceru. Řekl jsem ji, že jsem rozvedený a pokud bych nebyl, tak bych tam s ní neseděl na čaji, nedávalo by mi to smysl. Hezky jsem si u toho procvičil „third conditional“ tedy podmiňovací způsob. A zdálo se, že mi i rozuměla a řekla něco jako, že to je milé. Pak se zajímala odkud jsem, že takový akcent angličtiny ještě nezná, ale že na druhou stranu ve všech britských kolonií ještě nebyla, tak jí mám omluvit z neznalosti. Byla roztomilá, ale byl bych nerad, aby se se naše konverzace zvrtla do něčeho absurdního, tak jsem na ni vybalil, že jsem z Prague city z Czech republic. Na to mi odvětila, že si myslela, že budu ze zámoří, že Dominikánskou republiku zná, ale ještě tam nebyla, i když se na to chystá pokaždé, když pobývá vedle na Barbadosu, kam často lítá za dcerou a vnoučaty. Nic jsem se ji nepokoušel vysvětlovat, zřejmě znala pouze jednu republiku, a to tu zmíněnou Dominikánskou. Zeptal jsem se ji, jestli je taky rozvedená. Opět sklopila oponu řas a její bledá tvář se trochu zalila ruměncem. Řekl jsem ji, že nemusí odpovídat. Podívala se na mě jak raněné zvíře, očima plného vzteklého odhodlání po pomstě tomu, kdo ji zranil. Oči se ji zaleskly slzami. Řekla, že je vdaná a manžel ji začal po třiceti letech podvádět s jednou mrchou z domu a ani se s tím netají. Já to tušil, její muž nechává ladem své pole a pluhem jezdí po poli cizím a já bych byl nástroj Tanyi pomsty. Když se tím netají, tak to by se s tím netajila ani ona a naše fotky plné vášně by zaplavily sociální sítě jejich bubliny známých a to nechceš. Takový exhibicionista nejsem.

„Ano hledám přítele, který by mi zase dal pocit žádostivosti, který o mě bude stát, bude mě milovat a bude se mnou utíkat za hranice všedních dnů. Bude si mě vážit jako své ženy a já ho budu milovat. Chci zase zažívat ty pocity štěstí a těšení se na někoho, kdo mě chce. Promiň tu upřímnost, ale jsi mi sympatický.“ Podívala se na mě s očekáváním, že ji padnu pod nohy. Asi bych i padnul, nevolno se mi udělalo. Polknul jsem na sucho a zřejmě jsem byl v obličeji dostatečně zelený, neb dokonalý číšník, který se o nás staral položil beze slova přede mne sklenici s vodou. Její upřímnost jsem kvitoval, ale její plán nebyl v souladu s plánem mým a Anny. Naštěstí Tanya sama pochopila, že vztah se mnou na dálku, by pro nic neřešil. Každopádně jakmile bude na Barbadosu, tak by mě ráda navštívila, pokud zůstaneme v kontaktu. Raději jsem souhlasil, už jsem ji u té teorie s Dominkánskou republikou nechal předtím, tak ji v tom nebudu dělat zmatek. V další konverzaci o všem a o ničem jsme setrvali další hodinu, pak už musela odejít, ale my jsme s Annou mohli zůstat na večeři, která se začala připravovat ve formě švédského stolu.

Výhodou klubu je, že se nic neplatí, vše je zahrnuto v členském poplatku a nikdo neřeší, jestli jste opravdu členem a kolik toho sníte. Jednou jste prošel přes strážkyni dveří, tak je s vámi zacházeno jako s platícím členem. Takže jsme to s Annou využili a pochutnali si na jehněčí pečínce s pečeným bramborem, na Shepherds Pie – mleté jehněčí zapečené pod vrstvou bramborové kaše, na několika anglických klobáskách a došlo i na ochutnávku Yorkshirského pudinku a hráškového pyré.

„Tak jak to s dopadlo?“ zeptala se mě Anna a dodala „ta byla docela jedlá“

Že je někdo jedlý v mluvě mladých, se dá vykládat tak, že by za to stála.

„Byla vdaná“ konstatoval jsem a doufal, že to bude stačit.

„Tak to je hustý a bude se rozvádět kvůli tobě?“ naivně se ptala dál.

„Myslím, že ne, tak daleko jsme nedošli a daleko i bydlíme“

„No to jo, vlastně až za mořem“ řekla Anna aniž by věděla, že má pravdu tak i tak. Obě republiky jak Dominikánská, tak i ta naše Česká je opravdu za mořem.

Číslo 1, Luisa

Během celého dne se chytily do seznamovací sítě další rybyčky. Už jsem je nebral na zřetel, ale kontaktovala mě z první vlny Luisa a k mému překvapení mě oslovila česky. Tak to byla asi jedinná, která si rozklikla můj profil, kde jsem nechal bydliště Praha a ona věděla, kde to je. Zřejmě češka žijící v Anglii. Oznámil jsem to Anně a ta ji doporučila zařadit do seznamu našeho zájmu. Mělo to ovšem háček, Luisa bydlela ve městě Hastings. Město na břehu Lamanšského průlivu, cca 100km jihovýchodně od Londýna. A jelikož jsme zrovna byli po obědě a v kavárně Pret a Manger na Trafalgarském náměstí jsme plánovali odpolední program, bylo rozhodnuto, že si uděláme hezký výlet mimo Londýn. Shodou okolností v Hastingsu žila i jedna z kamarádek Anny z K-pop komunity. Jak se ty sítě hodí. Kamarádku i jejího otce jsem znal z loňského Londýnského koncertu skupiny StrayKids, kde byly ony dvě spolu s dalšími několika tisíci křepčícími holčičkami a jejich milujícími, chápajícími a otrávenými otci.

Luisa psala zprávy na můj vkus dost podivně. V podstatě si vystačila sama se sebou.

Ona: „Zdravím, ahoj“, ona: „Taky zdravím, ahoj“, ona: „Zdravím z práce“, ona: „Taky zdravím do práce, ale už jsem doma“, ona: „Je mi 59, ahoj“, ona: „Proč jenom ahoj?“ ona: „Zdravím, co děláš? Já jsem v práci“, ona: „Ahoj, jsem taky v práci.“ Vše během jednoho odpoledne a jevila se tak trochu jako bláznivá tetka s absencí češtiny. Předvedla slušnou samomluvu povýšenou z brumlání si pod nos pro sebe na úroveň psaných smesek.

Z nedalekého nádraží Charing Cross to do Hastings jezdí každou půl hodinu, a tak za dvacet minut od rozhodnutí co s načatým odpolednem, jsme seděli ve vlaku. S Luisou jsem měl sraz někde na starém městě, před italskou pizzerii na ulici George street. Podle navigace Googlu to bylo cca 900 metrů od nádraží. Je prý v práci, tak mi nemůže přijít naproti, ale utrhne se na pokec se mnou. Anna si domluvila setkání se Sophií, prý na ni bude čekat s tátou před nádražím a půjdou se někam projít.

Holky předvedly velkolepé setkání, plné smíchu a objímání a zvláštního pozdravu s výskokem, který jsem se Sophií absolvoval taky, k jejímu radostnému překvapení. Ještě, než jsem se pozdravil s otcem Sophie, tak ten mě upozornil, že si rozhodně nepřeje se pozdravit s pubertálním výskokem a šavlováním rukama. Omezili jsme to tedy jen na pokynutí hlavou a stiskem ruky. Prostě suchar z východního Sussexu.

Nechal jsem holky holkami a vydal se směrem staré město. Hestings je příjemné staré až starobylé město na břehu moře. Architektura na pobřežní promenádě a dřevěná mola vybíhající do moře, by se hodila do příběhů Hercule Poirota. Uličky dále od moře by byly dokonalé kulisy z dob Robina Hooda. Každopádně městečko působilo sympaticky a příjemně.

Google navigace mě dovedla na místo a Luisa už tam postávala. Hubená blondýna celá v černém. Kalhoty, boty, triko i svetr vše v černé barvě. Buď je v nějakém smutku nebo prostě jen miluje černou.

„Ahoj“ pozdravila mě.

Chvilku jsem počkal, jestli se i sama nepozdraví za mě, tak jak to předvedla ve zprávách. A když bylo jasné, že ne a v jejích očích se objevily rozpaky, pozdravil jsem ji taky.

„Ahoj Luiso“

„Jsem tak ráda, že jsi přijel, projdeme se?“ pokračovala dál.

„Jasně, ale dal bych si někde kafe“

„Vím tady o pěkné kavárně, tak můžeme tam“

„Rozhodně, veď mě“ souhlasil jsem s jejím doporučením a vyšli jsme procházkovým tempem ulící, která se zdála být plná kaváren, výčepů a restaurací.

„Víš kolik tady žije Čechů?“ zeptala se mě.

Nevím, jak si mohla myslet, že tohle můžu vědět, ale vystřelil jsem od boku číslo deset.

„Skoro“ vesele zašveholila „ devět“ zajásala, že jsem se netrefil nebo, že jsem to uhádl, těžko se to odhadovalo „vlastně už jen osm“ upřesnila číslo a posmutněla.

Míjeli jsme kavárnu za kavárnou a byli téměř na konci ulice.

„Tak co třeba sem“ ukázal jsem na sympatickou kavárnu po pravé straně ulice.

„Tady ne, ještě kousek“ řekla Luisa a pochodovali jsme dál.

Po chvíli mě uvedla do útulné kavárničky. Která vypadala jako knihovna. Kolem stěn stály od země až po strop police plné knih. Za mě dobrý nápad pro osamělé návštěvníky. Dřevěné stolečky s lampičkami a dřevěnými židlemi různého provedení na tmavě hnědé surové dřevěné podlaze určovaly onu útulnost. V kavárně sedělo pár hostů a za pultem na zadní stěně se hihňaly dvě mladé servírky, které byly v rozjařeném hovoru, ale jak jsme se usadili jedna z nich hned přiběhla. Dali jsme si latté, brownie, dvě minerálky a nějaký cheescake, který nadšeně doporučila Luisa, že je nejlepší ve městě. Byl zřejmě i nejdražší, jeden kousek osm liber (cca 230Kč).

„Tak ty se chystáš sem přestěhovat?“ zeptala se mě, aniž bych tušil, jak na to přišla a pokračovala „Najdu ti tady nějaké bydlení, než se poznáme a přestěhuješ se ke mně.“

Trochu mě tím šokovala, nic takového jsem v plánu neměl. Musel jsem ji trochu vrátit do reality.

„Neplánuji tady bydlet, jen se zkouším seznámit a potom se uvidí, jestli nějaké plány budou a rozhodně by měli být společné“

„Já myslela, že jsi sem přijel, protože se tady chceš usadit a bylo by pěkné, kdyby ti v tom někdo pomohl a pokud by přeskočila jiskra, tak by to bylo o to hezčí“ rozvíjela svoje představy Luisa, ale jak na ně přišla tomu jsem příliš nerozuměl.

Popíjeli jsme kávu, dávali si dortík a Luisa se rozpovídala o sobě. Jak odešli s manželem do Anglie těsně před revolucí a v plánu měli dál pokračovat do Kanady. Ale umístili je do azylového tábora pro běžence z východu kousek za Hastingsem. Při nekonečném čekání na umístěnku do Kanady, vystudovali oba místní střední hotelovou školu a manžel poté i Londýnskou univerzitu fakultu Anglického práva a už zůstali v Anglii. Koupili si kousek od městské pláže malý domek, kde Luisa žije dodnes. Manžel ji nedávno zemřel a mě dávala smysl její posmutnělá oprava počtu Čechů žijících ve městě a mohlo se tím i vysvětlit její černé oblečení.

Čím víc povídala, tím víc jsem nabýval dojmu, že to mezi námi nebude mít další pokračování. Ráda se litovala a čekala ode mne v tom podporu. Časem by se z nás stali dva staříci, krmící na pláži drzé racky litující se navzájem, že jsme se vůbec kdy potkali. A zdálo se mi, že není ani tak přímá, jak se mohlo zdát na první pohled. Něco mi na ni nesedělo, ale nedokázal jsem to úplně identifikovat.

Mrknul jsem do telefonu na aplikaci „Najít“ abych se ujistil, že Anna je stále ve městě. Byla v nějakém obchodním centru a zrovna mi i od ní přišla smska, že má hlad, jestli si můžou koupit pizzu za 8 liber a zaplatit to mojí kartou, kterou má nahranou v telefonu. Táta Sophie je nechal samotné, což docela chápu. Bylo již pozdní odpoledne.

Bylo načase se s Luisou rozloučit a nějak ji oznámit, že nebudu ta její polapená nepolapitelná jiskra, se kterou si bude vytvářet vzpomínky a smát se, až se za břicho bude popadat, nebo tak nějak to měla uvedeno v inzerátu. Anebo se s ní jen rozloučím s nadějí, že si napíšeme a už si nenapíšeme, protože z té věty není patrné, kdo má začít. A hrdá žena psát první nebude, považuje za svoji slabost. Mávl jsem na servírku a zaplatil 45 liber (1 300Kč). Tahle kavárna není pro uškrcené.

„Dal si jim nějaké dýško?“ zeptala se Luisa, když servírka odkráčela zpět za pult.

„Jasně, mají ho účtované na účtu, třináct procent“ odpověděl jsem ji.

Mě osobně se tahle praktika v anglickém pohostinství moc nezamlouvá. Když se servisem člověk nebude spokojen, tak stejně to dýško bude na účtence a nic s tím nenadělá. Může maximálně ignorovat dózu s popiskem tip, která mi smysl nedává, když si ho už účtují.

„Aspoň dvě libry jim tam můžeš hodit“ prohodila spíš jako štiplavou poznámku než jako prosbu.

Tohle mě vždy baví. Proč ženám nedojde, že když muž zaplatí účet jak má, mají zbytečnou potřebu řešit extra další dýško. Proč ty dvě libry tam nehodí sama, když chce. Poznámku jsem přešel bez reakce.

Vyšli jsme na ulici ve chvíli, kdy nějaká dodávka couvala ke vchodu.

„Tak jak to vidíš Tome? Jsi sympaťák, rozšíříš počty našinců zde?“ zeptala se mě Luisa s nadšeným očekáváním.

„Spíš bych je zase doplnil na původní počet“ odpověděl jsem suše.

Týpek z dodávky se s Luisou pozdravil, na rudl naházel červené kartony Coca-coly a další nějaké bedny. Jedna se servírek mu s tím pomáhala do dveří kavárny. Po složení třetího rudlu přišla druhá servírka, která to zřejmě přebírala a řekla něco jako: „Šéfová, dodané zboží nějak nesedí“

Zpozorněl jsem, jestli jsem slyšel dobře. Luisa si toho všimla a předběhla mě.

„Ano je to můj podnik, jsem majitelka, pokud tě tohle zajímá“ řekla to tak nějak samozřejmě.

Ona se nechala pozvat na nejdražší cheesecake a kafe v mém životě do její vlastní kavárny, a ještě mě nutila do dýška? Určité segmenty české mentality se ani po letech neobrousí. Na druhou stranu neznám hrabičky, co by hrabaly od sebe.

„Tak to gratuluji, máš to hezké“ pochválil jsem ji.

„Musím to jít zkontrolovat, tohle je pořád“ řekla.

Přitakal jsem. „Jasně, taky musím jít, tak pa a napíšeme si“

Luisa se na mě podívala a v jejích očích bylo něco jako pochopení, že se už neuvidíme. Přikročila ke mně a nastavila mi tváře a vzala za ruku. Rozloučil jsem se s ní líčkem na líčko a vyšel směrem k moři.

Prošel jsem se po pobřežní promenádě až v dálce na městské molo, kde mělo místní divadlo letní scénu a udělal pár fotek. Anna mi zavolal, že už bychom mohli jet, tak kde prý jsem, že nejbližší vlak do Londýna odjíždí za patnáct minut. V Hastings je všechno blízko, takže jsem to stihl. Už byla za turnikety a čekala mě na perónu u vlaku. Do Londýna jsme dojeli už za tmy. Když to shrnu tak výlet se místním vyplatil. Já i Anna jsme je nakrmili z našeho rozpočtu. K večeři si ten večer dáme salát z Tesca za libru padesát.

Další na řadě byla s číslem 10, Rita.

Rita už v inzerátu podala informaci, že je přátelsky/formálně vdaná žena a měl jsem problém si ten její stav tak nějak normálně představit. Mohlo to mít nekonečně podob. Manžel jen občas zaskočí plnit manželské povinnosti, jen tak z formálnosti nebo žije někde jinde s jinou a rozvádět se nechtějí neb je něco spojuje co nechtějí rozdělit. Nebo si každý žije po svém a nemají čas na takové formality jako je rozvod. Nebo mají volný vztah či přímo polyamorickou domácnost.

Co je mi na anglických ženách sympatické, že si nechtějí moc dlouze psát. Preferují rychlé setkání. Prostě neztrácet čas nekonečným vypisováním. Tak to bylo i s Ritou a setkání bylo domluveno na půl pátou, tedy na pozdní oběd či brzkou večeři do restaurace Amalfi na rohu St.Paul Church Yeard a Godliman street. Vyšla nám maximálně vstříc, neb jsem ji informoval o našem programu, že odpoledne se chystáme do katedrály St.Paula. Překvapila i s odpovědí na otázku, kde bydlím, když nejsem v Londýně, neb pochopila, že na Russel Squere jsme v hotelu. Věděla, že Praha je někde v Evropě na východě nebo někde jižně na Balkánu v bývalé Jugoslávii, ale neví, jak se ty státy tam teď jmenují. Poradil jsem ji, že se jedná o Czech Republic a na to mi odpověděla, že Czechoslovakii zná tu za Německem. Byl jsem sám rád, že mě nezařadila do Karibiku jako Tanya. Ještě napsala, že v restauraci raději udělá rezervaci na jméno Rita Sternwood.

V půl páté jsme vešli s Annou do domluvené restaurace a v půl páté i pípla smska od Rity, že bude mít zpoždění, ale ať se usadíme, že dorazí do dvaceti minut. Jak mohla vědět, že už jsme tam?

Restaurace se tvářila honosně, zlaté rámy na stěnách korespondovali s kobercem ve zlaté barvě. Ze stropu byly spuštěny lustry ve tvaru koule nad každým stolem, které velmi tlumeně svítily, pokud byl stůl obsazen. Celý prostor byl decentně osvícen oranžově ledkovým páskem na stropě schovaným za lem podhledu. Stoly byly z masivu, dřevěné, tmavě hnědé a ladily se židlemi ve stejné barvě. Mezi stoly bylo dostatečně velký prostor, takže si hosté z vedlejších stolů neviděli do talíře, pokud se nesnažili. Každý z tak třiceti stolů byl prostřen k podávání jídla. V tuto tak brzkou dobu pro večeři byly v restauraci obsazeny pouze tři stoly. Zaujalo mě i několik zdobných lamp rozestavěných v prostoru. Svítidla měli z průhledného porcelánu, myslím, že se tomu říká litofan. Vím to, protože babička měla taky jednu a skoro jsme se jí klaněli, jaká to byla vzácnost a já ji musel jako dítě obcházet ze tří metrů. Ale tyhle byly zřejmě vytištěné na 3D tiskárně, když ji měli postavenou i v dětském koutku v rohu vedle vchodu. Zastavili jsme se s Annou u malého pultíku a čekali na obsluhu, aby nás dovedla k našemu rezervovanému stolu. U barového pultu vzadu na protější stěně byli v družném hovoru tři servírky a jeden číšník. Chvíli trvalo, než si nás všimli, ale jak si nás jedna ze servírek všimla ťukla do druhé a ta se k nám málem rozeběhla a něco gestikulovala. Anna mi špitla, že máme počkat, že se omlouvá. Asi si myslela, že jsme na odchodu a myslela by si to dobře, pokud bychom neměli rande s Ritou.

Oznámili jsme ji, že máme rezervaci na jméno Rita Sternwood a odvedla nás ke stolu u boční výlohy s výhledem na katedrálu a oznámila nám, že náš číšník bude James a přijde za okamžik. Maně mě napadl James Bond, ale ten tady asi svoji kariéru neukončil. Celá ta strana restaurace byla tvořena několika výlohami, před kterými vysely těžké záclony a po stranách tmavé závěsy. Po chvilce se objevil pikolík jak Mario z Nintenda. Malý obtloustlý chlapík v perfektně střiženém pinglovském ohozu. Černé kalhoty s puky, vyleštěné boty, sněhobílá košile, černá vestička a černý motýl pod krkem. Přes pravou ruku měl přehozenou bílou utěrku. Kulatá, plešatá hlava byla zalitá ruměncem. Pleš se mu leskla a pod hustým knírem se na nás dobrácky culil. Představil se a co prý nám může doporučit. Objednali jsme si jen minerálku s tím, že ještě čekáme na paní. Zaculil se a řekl něco jako, že on taky na manželku musí vždy čekat, takže to chápe. A jednou rukou chtěl zřejmě naučeným hmatem ze stolu uklidit skleničky na víno, ale nepovedlo se. Jedna sklenice mu vylítla, minula moji hlavu a jak to chtěl zachránit a rychlým pohybem ji chytit, nakopl nechtěně náš stůl a rukou sklenici odpinkl dál do záclony, ze které se zaprášilo. Pozornost celého podniku byla upřena na tento jeho artistický kousek, který doprovázel tlumeným klením. Naštěstí záclona a hustý koberec dostatečně ztlumili pád sklenice, takže se nic nestalo. Sklenici zvedl a k mému překvapení ji postavil na vedlejší stůl, kde shodou okolností jedna chyběla. Anna mu nadšeně zatleskala, on se uklonil a odešel. Po chvíli se vrátil s objednávkou a s lízátkem chupa chups, které podal Anně. Ta nevěděla, jestli se má urazit nebo si ho vzít. Není přeci žádné malé děcko, kterou si strejda koupí za lízátko, ale nakonec ho s díky přijala.

Anna s někým chatovala na telefonu a já si z nudy promazával fotky, když vešla do restaurace paní Sternwoodová. První si ji všimla Anna a sykla na mě. „Pozor už jde“ Zvednul jsem hlavu od mobilu a uviděl jsem houpavě se přibližující siluetu v záři zapadajícího slunce. Měla na sobě tmavé přiléhavé šaty se sukní těsně pod kolena a pohybovala se s jistou grácií hodící se do téhle restaurace plné navoněné bídy. Než Rita přišla stihli jsme ještě reklamovat špinavý nůž, respektive špatně umytý a jedna sklenička měla na sobě otisk něčích rtů. Rita byla lehce se opalující bruneta, tím byla vysvětlena její zmínka o melaninu v inzerci. Obličeji dominovali velké, tmavě hnědé oči a dlouhé neslepené černé řasy za niž by se nemusela stydět žádná panenka „mrkačka“. Vlasy měla sčesané za uši a v lalůčkách se ji leskly velké náušnice z medového jantaru. Rty měla namalované tmavou rtěnkou a nehty nalakované tmavým červeným lakem. Já byl převlečen za turistu, tenisky, triko, džíny, co už potřebovaly pračku.

Došla k nám s velkou dávkou sex-appealu, která by stačila, aby ji týpci ze všech seznamek světa poslali nějaké drobné, pokud by jim všem napsala, že je potřebuje na letenku. Postavil jsem se. Podala mi ruku a já nevěděl, jestli ji mám políbit nebo s ní jen zatřást, ale tak nějak to vyšumělo samo. Posadila se vedle Anny příčně naproti mně. Lehce se naklonila a upravila si vypadlý pramínek hebkých mahagonově hnědých žhnoucích vlasů. Společensky se usmála a její úsměv by se po lehkém pobídnutí mohl změnit na svůdný. Anna na ni koukala s otevřenou pusou. Byla to pravá anglická dáma. Co teď? Jsem zvyklý většinou na české, nespokojené, mrmlající mandy, které stále očekávají od muže překvapení v podobě záchrany, z jejich nudných životů, které si nezaslouží, aniž by věděly proč. Ale Rita vypadala více než spokojeně, naprosto vyrovnaně s elegancí sobě vlastní. Možná to má souvislost s jejím přátelsko/formálním manželstvím. Prostě, když to nevyjde, má svého manžela, tak nemusí nic řešit a afektovaně předvádět, jak je v pohodě.

„Tak jsme se našli“ řekla.

Anna zavřela pusu a přitakala.

„Omlouvám se za zpoždění, ale měla jsem problém zaparkovat“ řekla důvod svého pozdního příchodu.

„To je jak v Praze, to má táta taky a když to zaparkuje na modré zóně, tak mu vždy přijde milostný dopis z městského úřadu“ začala konverzaci Anna.

Rita se na mě tázavě podívala a já musel vysvětlit, že milostný dopis z úřadu je pokuta z úřadu. To ji rozesmálo, to prý slyší poprvé. Je ráda, že to není milostný dopis od ctitelky.

U Jamese jsme si objednali po deci prosecca, Anna malinovku a k jídlu jsme si objednali pizzu. Rita na nás vyděšeně koukala, myslela si, že si dáme něco „lepšího“, ale zkušenost z Hastingsu a náš napnutý rozpočet nás přinutil do pizzy Margherita. Držela basu s námi a dala si ji taky, čímž zcela popřela svoje „Zoe“ zaměření, ale na druhou stranu neměla na prstě hlídající „Oura“ prsten, takže se aplikace nic nedozví a nebude ji brzdit červeným vykřičníkem.

Anna s Ritou švitořila jako by to byla její kamarádka. Našli si společné téma, a tou byla společenská konverzace o počasí, umění, poměry ve městě a že v televizi dávají stejné pořady, jako je třeba The Chase, což je u nás Na Lovu. Ty dvě si rozuměly až mi to přišlo tak nějak zvláštní, ale dohoda na začátku byla jasná, hledá si svoji macechu, tak ať si ji proklepne, já se pak třeba taky stačím zeptat, jak to je s jejím manželstvím a její představou vztahu s někým, kdo žije v kontinentální Evropě a je single.

Pikolík přinesl tři talíře s pizzou a už od pohledu bylo vidět, že jejich kuchař není expert na pizzu. Mražená Margherita od doktora Oetkera z mrazáku v Lidlu má toho na sobě víc, co se týče správných ingrediencí. Tohle byla jen placka těsta potřená kečupem a posypaná bazalkou. Zřejmě nějaká anglická verze. Bez drcených loupaných rajčat a po mozzarelle ani stopa. Těsto bylo navíc takové gumové. Ale já s Annou jsme se do toho pustili. Po celém dni chození po městě je vám tak trochu jedno čím doplníte energii, když nejste příliš nároční, je to k jídlu a sedíte v restauraci. Ritě to moc nejelo a když se James přišel zdvořile a více méně formálně zeptat, jestli je všechno v pořádku. Tak já ho odbyl tím, co očekával, a to je, že je vše v pohodě, ovšem Rita na něj spustila, že ta pizza je příšerná. James nehnul ani brvou, jen řekl, že je mu to líto a rychle se vzdálil v obličeji červenější než, když přišel. Po chvíli přiběhl s trojúhelníkem parmazánu a struhadlem a každému trochu sýra nastrouhal na zbytek pizzy a tím to pro něj skončilo. Pak už si nás nevšímal. K vedlejšímu stolu si sedl nějaký gentleman v obleku, kterému James nalil víno z karafy do sklenice, která se ještě před chvíli válela na zemi.

Nicméně jsme vše snědli i Rita, asi měla hlad jako my, nebo ji to jen přišlo společensky správné, když nás viděla, jak do nás pizza mizela. James odnesl talíře a už se na nic raději neptal. Po chvíli ovšem přinesl tři deserty Tiramisu a tři panáky se žlutým obsahem jako omluva, za Ritou projevenou nespokojenost, a ujistil nás, že vše, co právě přinesl, je na účet podniku. Vůbec neřešil, že Anna nevypadá jako dospělá, a kompenzace v podobě alkoholického likéru Limoncello přistála i před ní. Objednali jsme si s Ritou dvě espressa a s chutí se pustili do Tiramisu. Ovšem to byla taky nějaká anglická verze, jako pizza. Všechna Limoncella skončila ve mě. Rita byla autem a Anna panáka odmítla se slovy, že už nepije. To říká s oblibou každému, pokud ji někdo z dopělých nabídne alkohol a pak se baví nad reakcí, ale spíš by se hodilo místo už, slovo ještě. Alkohol ve mně vždy probouzí drzého až vyzývavého spratka, kterého rozesměje i to, co jiné ne.

„Tak jak to máš s tím přátelsko/formálním manželem Rita? Hledáte někoho do trojky?“ zeptal jsem se značně nejapně.

Ritu to nijak nevykolejilo, spíš se pobaveně zasmála.

„Nemyslím si, že by manžel do trojky preferoval muže, tak jak ho znám, jako třetí by se mu líbila mladá žena, tak dvacítka než muž před šedesátkou.“ Řekla s anglickým klidem, a to mě baví.

„Otázka je, co preferuješ ty?“ reagoval jsem „A upřímně, mě tvůj manžel nezajímá.“

Anna oznámila, že jde na toaletu. Pochopila, že se bavíme o něčem, co je jí ještě příliš vzdálené, není ji to příjemné a tak taktně opustila stůl.

„Já preferuji muže před šedesátkou a to jen jednoho“ odpověděla, když Anna zmizela.

„No v inzerci máš uvedeno rozpětí zájmu 47-65 let“ oponoval jsem.

„To se přeci nevylučuje“ řekla a záhadně se usmála.

„Co preferuješ ty? Vztah na dálku?“ přešla do otázek ona.

„Vztah na dálku se může změnit na vztah na blízko, když si za to ti dva budou stát“

„To se mi líbí a čistě teoreticky byl bys ochoten přestěhovat do Londýna?“

„To je předčasná otázka, je to na společné domluvě až se k tomu dojde a jak se vztah mezi těmi dvěma vyvine. Vše má svůj čas, není potřeba na nic tlačit“

„To se mi líbí, to máš pravdu, ale čas tak rychle utíká…“ nedokončila neb jsem ji skočil do řeči.

„Proto bychom neměli vběhnout do časové pasti, všem utíká stejně.“

Na to mi přitakala a náš hovor pokračoval tak nějak všeobecně, jaké má kdo své zájmy a jaké životní hodnoty vyznává, co ještě očekává od života a tak, takové to běžné, co jsem už absolvoval nepočítaně. Bylo mi s ní dobře, měla zájem o to co říkám a opravovala mi slovíčka i slovosled, když jsem sklouzl do Czenglishismu. Bavilo jí to a chválila moji snahu o to, aby mi rozuměla. I ona se snažila, dobře artikulovala a mluvila pomalu klidně až rozvláčně. Bylo nám fajn.

S manželem mi to vysvětlila, ale nevím, jestli jsem to pochopil správně, tak snad to budu interpretovat správně. Podle závěti svých rodičů se stala výhradní a jedinou dědičkou činžovního domu v Covent Garden, ale v závěti je uvedeno, že pokud se s manželem rozvede z jejího podnětu, tak manžel získá do vlastnictví třetinu bytů, což je osm bytů. Pokud se nerozvedou má manžel nárok na výnos ze čtyř bytů, ale pokud dá k rozvodu podnět manžel ztrácí na cokoliv nárok. Její rodiče měli manžela v oblibě, když mu takto zajistili nepodmíněný příjem ze čtyř bytů a byl by blázen, pokud by se chtěl rozvést a Rita by byla blázen, pokud by se rozvedla ona a dala tak manželovi do vlastnictví třetinu jejího živobytí. Dávalo to smysl. Takhle mu vyčlenila ty nejhorší čtyři byty s nejnižším nájmem v domě, dva ve sklepě a dva v průchodu, ale za to s nejvyšším vkladem do fondu oprav a údržby. I tak je to jistě slušné přilepšení do jeho nové rodiny. V šedesáti se stal otcem dvojčat s o dvě generace mladší ženou, která bydlela u nich v domě a on se s ní spustil.

„A za to si zasluhuje všechno, co mu to přinese“ u tohoto konstatování se potutelně ušklíbla.

Tomu rozumím, taky nerozumím těmto postarším chlápkům, že se dobrovolně stávají štvanci vlastního života.

Povídali jsme si poměrně dlouho. Venku už byla tma a James nervózně chodil okolo, protože restaurace se plnila a my mu zabírali místa jeho stolů, které měl na starosti neb jsme si už nic neobjednávali a jemu se tak krátily příjmy z dýška. Nechal jsem si přinést účet a i přes protesty Rity, že jsme jejími hosty jsem účet zaplatil. Limoncella, Tiramisu a i espressa byli na účtence v nule. Za zbytek jsem platil celkem 45 liber i s naúčtovaným dýškem. Velký rozdíl oproti Hastingsu a Luisině kavárně. Jamesovi jsem nechal extra tip pět liber a klaněl se nám dokud jsme nevyšli z restaurace. Rita se zeptala, zda se tedy ještě uvidíme, když už za tři dny letíme domů. Ráda by nám oplatila dnešní večeři, kterou si užila tak příjemně, ale jídlem to nebylo. A nabídla nám odvoz do hotelu. Přijali jsme ho auto měla v podzemních garážích za katedrálou.

Jak jsme došli k výjezdu z podzemních garáží, řekla ať počkáme, že s autem vyjede.

„Tak ta je dobrá“ řekla Anna, když Rita zmizela v podzemí „co ty si myslíš?“ doplnila otázkou.

„Ale jo, uvidíme, známe ji jen pár hodin a ona nás taky, z toho se nedá nic usuzovat, ale zdá se sympatická“ souhlasil jsem s ní a pokračoval „Ale máme ještě domluvené dvě rande s Martine a Victorii, co si říká Pudditat“

Anna se na mě zle podívala. Jako by říkala, ještě se ani pořádně neznáte a už ji chceš být nevěrný?

„No moc nekoukej, jsme na lovu a bylo to tak domluveno, není to nic proti ničemu“

„No, ale není to fér, Rita vypadá, že by s tebou snad i chtěla chodit. Fakt ji řekneš, že půjdeš na další rande?“

„Jasně, a co já? Já taky vypadám, že bych s ní chtěl chodit? Není to všechno, o tom, co by chtěla jen žena, že ne?“

„Taky na ní koukáš tak vesele, takže si myslím, že to chceš i ty“ zhodnotila moji situaci.

„Parádní, nechej to tedy na mě a Ritu“

„Ale bude to moje macecha“ hodila do placu její argument.

Ještě chtěla něco dodat, ale slova zanikla v řevu motoru obřího černého Range Roveru, který se vyřítil z podzemí. Byla to Rita. Odvezla nás na hotel, a že se bude těšit na zítřek, že nás za ten dnešek zve na oplátku na oběd. Vyzvedne nás zítra v jednu před hotelem.

Večer od ní přišla zpráva s otázkou, jestli jsem zvědavý, kam nás zítra vezme na oběd, tak ať se jí zeptám. Odpověděl jsem, že zvědavý jsem a zeptal se, kam nás vezme. Odpověděla rozverně, že to je tajemství a pokud budu vyzvídat, tak mi naroste dlouhý nos a dobrou noc a hezké sny. Typicky ženské jednání. Nejdřív se zeptá, proč se neptám a když se zeptám, tak mě utne ať nevyzvídám, že stejně neřekne. Ach jo. Ženám ani v Anglii nebudu rozumět.

ČÍSLO 8, Pudditat (Victoria)

Pozdě večer jsem ještě napsal poetické Pudditat, že zítrejší odpolední domluvené rande u památníku královny Victorie před Buckinghamským palácem ruším, protože jsem se setkal se ženou, se kterou se mi to zdá být fajn, a nebylo by fér, to rozjíždět na vícero stran. Popřál jsem ji slušně hodně štěstí a ať se má fajn. Dostal jsem, pro někoho až, šokující - překvapující odpověď, respektive tři odpovědi přišly ještě do půlnoci během hodiny.

První byla velmi hezká ukázka Londýnského slangu, naštvané ženy, která se proměnila v divou saň. Snad doma nerozbila všechno nádobí, nenapadla někoho nevinného, nerozkopala popelnice v průchodu, nebo nešvihla s telefonem o zem - to podle toho, kde zrovna byla, když odepisovala. Tak to na mě působilo, agresivita ze zprávy přímo stříkala a už dlouho jsem takové obraty neslyšel. Je vidět, že paní zřejmě vyrůstala někde ve slamu na předměstí a nikdo se tam s ní nemazal.

„Life’s a bitch and then you die. You are BIG SHITSTAIN!!! CHICKEN SHIT, EAT SHIT AND DIE! Shit for brains. Shit a brick, you think your shit doesn’t stink. FUCK YOU!!“

Volný překlad jejího průjmu:

„Život stojí za hovno a stejně nakonec chcípneš. Ty jsi VELKEJ HAJZL (doslova skvrna od hovna). POSERA (slepičí hovno) VYLIŽ MI PRDEL (sežer hovno a chcípni). Hroznej idiot (sračky místo mozku) Do prdele (srát cihlu) ty si myslíš, že tvoje hovno nesmrdí. JDI DO PRDELE!!!“

Kdo by to byl řekl, do romantičky hledající rytíře ve třpytivé zbroji. Zbroj při styku s ní je zřejmě třeba, a to rovnou ta plátová, jen železná kroužková košile by nemusela stačit. Jistě nebudu ani dvojče do jejího hledaného společného dvoj plamenu. To by moje máme musela být žižkovská domovnice a táta aspoň dlaždič, abych se naladil na její mluvu. Nemělo cenu reagovat, i když bych to chtěl pochopit, co vede ženu k takové reakci. Vysadila snad antidepresiva nebo pije moc rumu?

Druhá smska byla velice krátká, úderná a s věštbou.

„Listen shit for brains, you owe me an apology!!! You will jack off alone.“

„Poslouchej ty idiote (doslova hovno v mozku), dlužíš mi omluvu!!! Budeš si ocas honit sám.“

Příliš jsem nerozuměl za co se mám omlouvat, ale vím, že nemusím rozumět všemu a její hrozivá věštba mě nevyděsila. Jsem už velký kluk a vím co obnáší být u sexu sám, tak jako dalších 99% mužů, kteří to jistě už zkusili ať už osamoceni nebo s publikem. Publikem samozřejmě myslím ženu v soukromí jejich ložnice, jinou představu do hlavy dostat nechci.

Třetí smska byla nejslušnější.

„Jste všichni stejní, jen slibujete a nic z toho, na sex si najdi jinou děvku a mě nech být, už mám chlapů po krk. Užij si to.“

Netušil jsem, že má o sobě mínění děvky a nevěřím, že se kvůli tomu, že má chlapů po krk, se z ní stane lesba, i když taky takové případy jsem v minulosti zaznamenal. A užij si to? Co? Její předešlopu věštbu nebo jen její smsky? Na mě sice příliš hrubé, ale nikoliv šokující. Od ženy se dá očekávat cokoliv. Ano užil jsem si je, kde jinde bych se setkal s takovým slangem, na Duolingu určitě ne. A tím byla pro mě Pudditat uzavřená záležitost. Vzala to taky tak, neb už se neozvala.

Číslo 2, Martine

Zbývala Martine ve složce rozpracované. Mohlo jich být více neboť došlo k dalším několika propojením, ale vzhledem k tomu, že nám zbývaly necelé tři dny pobytu už jsem akci „hledá se macecha“ dál nerozvíjel. Nehledě na to, že s Ritou se ještě uvidíme mě Martine i tak zajímala.

Zejména její sarasmus, který byl patrný z její inzerce a ten mám u ženy rád, pokud není příliš obhroublý a prvoplánově urážlivý. Věnoval jsem Martine dopoledne, kdy jsme si prohodili pár zpráv a po více méně zdvořilostních smskách přišla zpráva konkrétního obsahu.

„Dost bylo plácání do větru. Tome, zdá se mi, že bys mohl být fajn, líbíš se mi. Pokud se chceš opravdu seznámit, tak dej vědět a můžeme se sejít.“

To bylo řešeno zcela jasně, přesto jsem se neubránil odpovědi, kterou já sám osobně nemám rád, když dostanu.

„Martine a teď přijde otázka, kterou málokdo zvládne. Co nebo koho hledáš? Proč nebo za jakým účelem se opravdu chceš seznámit.“

Styděl jsem se za to takhle se ptát jako nějaký seznamovatelský amatér, ale Anna měla pravdu, Rita bude stačit a pokud odhaduji Martine dobře, tak si řekne další blbec co se ptá jako blbec a smaže si mě. Ale překvapila, ani ne za deset minut přišla odpověď.

„Vyskočil jsi na mě a já tě lajkla. Připadal jsi mi zajímavý a jsem ráda, že jsme se propojili, tedy, že se líbím i tobě, pokud tedy nelajkuješ všechny, které vidíš a doufáš, že se nějaká chytne jen pro tvůj sex chtíč, kdy je ti jedno, koho potkáš. Mě tedy jde o dlouhodobý klasický vztah muže a ženy založený na duševní a fyzické pohodě. Mám syna 29 let, který studuje vysokou školu a je tedy na mě závislý, bydlí se mnou, ale je samostatný – víš, jak to myslím. Je pro mě velmi, ale velmi důležitý. Otce již nemá a je jedináček a chci abys věděl, že je pro mě opravdu v životě ta nejdůležitější osoba. No a teď to druhé. Mám ráda sex, střídání mužů mi radost nedělá, obzvlášť ti mladší, kteří nemají co víc nabídnout než svoje tělo a já chci tolik víc. Píšu ti to, protože vím, že v našem věku se už počet kvalitních mužů, které by bavil sex se snižuje, a proto rovnou píšu, že bez sexu by to nešlo, nebyl by to pro mne plnohodnotný vztah. Dokážu hodně přimhouřit oči, ale úplný impotent nemá pro mě smysl. Přeji hezký večer a pokud máš další otázky tak sem s nimi, nemám problém s odpověďmi. Koho tady hledáš ty?“

Jak to psala v inzerci? Pokud nezvládáš pravdu …. Jsem brutálně upřímná …. Velmi reálná … a co na srdci to na jazyku … musí být neočkovaný? Tak to sedí, otevřená je, a to mám rád. Stačí mi tedy napsat, že jsem očkovaný impotent a mám ji z krku, ale není mým stylem být až tak brutální. Každopádně, když jsem si její odpověď četl několikrát, tak jsem nabyl dojmu, že nejdůležitější pro ni bude vždy synek, kterého ho má na svém mama hotelu. Ve 29 letech ještě nemá hotovou vysokou školu? Buď tedy v mládí nezvládal základku, několikrát propadl a ZŠ ukončil v pokročilém věku na prahu dospělosti. Poté střední škola, která má v Británii obvykle pět let a zpravidla končí v 18/19 letech studenta a následuje studium na univerzitě, které je všeobecně kratší než u nás, a to tři roky. Takže mi to nevychází, buď je to genius a jede třetí univerzitu nebo je to lempl co to dost fláká. Každopádně tak či tak obě uvedené možnosti jsou ideálním základem k hovění si na mama hotelu. Tady by potenciální partner měl zbystřit, nikdy nebude na jejím prvním místě blízkého člověka. Nejdřív synek a pak dlouho nic. Nejdůležitější osoba je jasně daná a do budoucna se musí přijmou fakt, že ve společné domácnosti bude vždy pokojíček vedle ložnice, kam maminka bude nosit teplé kakao před spaním a ráno čerstvé koblihy.

Druhá věc k zamyšlení je její vztah k sexu. Jistě ve vztahu rozhodně vzájemná, fyzická intimita hraje důležitou roli a bez ní to jistě nejde. Ale domnívám se, že by to již nemělo být v našem věku před šedesátkou dáváno na první místo. Vše, co si člověk v sexu chtěl dokázat, tak si to už jistě dokázal a náležitě užil v době plné síly a nemá zapotřebí teď kousek před důchodem ze sebe dělat sexuální monstrum jen proto, aby dokázal uspokojit náruživou ženu a ta mu pak nechodila i jinam. Lze ocenit její přiznání, že nechce střídat muže, pro její více méně jen fyzické uspokojení, ale já už jsem příznivcem kvality nad nekontrolovatelnou kvantitou. Taky mám rád sex a domnívám se, že vím, jak uspokojit ženu, ale fyzicky ne na každodenní bázi, to už mám za sebou. Dvakrát možná třikrát do týdne by to ještě šlo. Něžné dotyky, objetí, letmé pusy, líbání, pohlazení, pozornost, to samozřejmě ke každodenní rutině ve vztahu patří a může to být rovněž dostatečně uspokojující.

Odepsal jsem ji následující.

„Já na seznamce hledám něco tak neběžného jako je spřízněnost duší, obyčejného parťáka pro sdílení společné pohody, ženu, které bude dobře se mnou a mě s ní, vytvoření vzájemného emočního i fyzického pouta, být si pro radost a společně si užívat život se vším co přinese, ve dvou se to lépe žije. Sex je pro mě taky důležitý, ale už dávno ne nejdůležitější. Pokud si ti dva vytvoří dostatečný emoční základ tak i vzájemná intimita a uspokojení může mít hodně smyslných poloh než jen otrockou penetraci s kýmkoliv, kdo se zrovna namane. To potom muži nepotřebují být ve vztahu, bude jim stačit docházka na privát a těm méně náročnějším parkoviště kamiónu za městem. Ostatně vyšlo by je to i levněji než opravdový vztah. Muž, pokud jde do vztahu tak chce rozhodně víc než sex. Myslím, že nebudeme ztrácet čas a není třeba dál pokračovat v konverzaci. Cením si toho, že jsme si to dokázali vyjasnit hned na začátku a předešli tak jistému toxickému vztahu, a navíc jsem očkovaný, nežiji ve středověku :-):-):-)“

Ti smajlíci tam mají svoje opodstatnění. Že z toho není třeba dělat drama. Upřímně, kdo by chtěl společnou domácnost s nymfomankou a jejím dospělým synkem na mama hotelu? Možná to jen příliš hrotím. A navíc jsem byl nedávno na očkování, a to na tetanus a černý kašel. A věřím, že to byly vakcíny bez čipů neb nemám pocit, že mě někdo ovládá přes Bluetooth a ani ze mě není chodící vysílač G5 sítě. Myslím, že i Martine má nějaké očkování za sebou např. spalničky, zaděnky a příušnice v dětském věku, pokud její rodiče nebyli fanatičtí protestanti anglikánské církve ze zapadlého venkova.

Všeříkající odpověď přišla záhy.

„I like that kind of male humor, I like that. It takes all kinds, but we got way too many of one kind and not near enough of others. Its a dog eat dog world. Cheers give me one too if you’re not driving.“

Přeložil bych to asi takhle:

„Mám ráda tento typ mužského humoru, líbí se mi to. Lidé jsou různí, ale jedněch je příliš a těch druhých zase není dost. Život je pes. Na zdraví, dej si i jednu na mě, pokud zrovna neřídíš.“

Já myslím, že to bylo důstojné a na úrovni, jen nechápu, kde v mé zprávě našla nebo lépe řečeno vnímala zmiňovaný humor. Psal jsem to zcela vážně a myslel jsem, že to vážně i zní.

Martine byla tedy taky vyřízená a Anna mohla být spokojená. Nebudu Ritě nevěrný ještě před potenciálním chozením. Oznámil jsem to Anně a myslel jsem, že to ocení.

„Proč? Co když to s Ritou nevyjde? To pak bude trapný zase psát někomu, kdo se chtěl sejít a ty ne, že se zase chceš sejít“ překvapila Anna svoji obratovou úvahou od poslední myšlenky, že není fér si domlouvat další rande, když jdeme na rande s Ritou, na které nás pozvala zatím neznámo kam. Můžeme jen doufat, že to s námi Rita myslí dobře a neprobudíme se někde na periferii Londýna s čerstvou jizvou po odebrané ledvině. Napadaly mě divoké nesmysly v cizím městě.

Druhé rande s Ritou

Druhý den Rita přijela před hotel svým černým Range Roverem přesně na domluvený čas a já si za denního světla mohl prohlédnout její obří káru. Jednalo se o model SV, tedy osmiválec s objemem přes pět litrů a výkonem přes 600 koní. Kdo potřebuje takové auto na ježdění po městě? Vyvstala mi otázka. Nicméně svezení v tom je parádní. Všude plno prostoru a pocitu bezpečí do chvíle, kdy cvakli zámky od dveří a my se rozjeli. Naštěstí vnitřní kliky byly tam, kde se daly očekávat tak jsem věřil, že Rita má nastaveno zamykání dveří jen pro svoji bezpečnost, když jezdí sama. Každopádně jsem na jedné křižovatce zkusil kliku a dveře se otevřely. To mě uklidnilo a Rita se na mě usmála. Řekl jsem ji, že v tomto modelu jedu poprvé a hned mi nabídla, jestli si ho nechci zkusit řídit. S díky jsem odmítl. Nebyl jsem si jistý volantem na druhé straně, než jsem byl zvyklý, hustotou provozu pro mě v protisměru a velkým množstvím dvoupatrových autobusů, které jezdily na můj vkus celkem agresivně.

Vyjeli jsme směrem na jih a po chvíli odbočili na východ po Holborn Viaduct abychom se zase stočili na Warwick Lane na jih a pak už jsem to začal poznávat. Minuli jsme katedrálu svatého Pavla i včerejší restauraci a pokračovali po Cannon Street do London City, tedy do oblasti Londýnského centra mrakodrapů. Objeli jsme to kolem The Monument , kdysi jistě nevyšší stavba v širokém okolí, se ušlápnutě krčila mezi o několikrát vyššími domy z oceli, betonu a skla.

„Jsi už zvědavý, kam jedeme?“ zeptala se Rita

„Zvědavý jsem, ale neptám se, aby mi nenarostl dlouhý nos“ odpověděl jsem v narážce na večerní smsku.

Rita se zasmála. Měla hezký úsměv. Dnes byla oblečena méně formálně, ale i tak elegantně.

Vjeli jsme do nějaké podzemní garáže výškové budovy. Pak vyjeli výtahem někam do přízemí, kde jsme prošli bezpečnostním rámem a pak výtahem někam do výšin nad Londýn. Po vystoupení z výtahu jsme se ocitli na střeše jednoho z mrakodrapů. Střecha připomínala obří skleník. Zastřešená zahrada ve 35. patře, ve výšce cca 140m nad ulicí, po které jsme přijeli. Zahrada měla tři patra a nacházelo se v ní několik restaurací a barů a jedna venkovní terasa, která byla mírně nahnutá nad osu budovy a lidem co mají závratě nebo strach z výšek, by mohla přivodit paniku s trvalými následky. Pro ostatní lidi, kteří ví, že nikam nespadnou, poskytovala snad nejlepší výhledy na město jako takové. Za mě to bylo úžasné a vřele tuto Sky Garden doporučuji navštívit. Trvalo snad hodinu, než jsme se nabažili výhledy a udělali milion fotek, jak z terasy, tak i z vnitřní zahrady. Rita se zdála být spokojená z mého a Annina nadšení místa, kam nás vzala. Pak nás upozornila, že už je čas naší rezervace v restauraci, která byla o dvě patra výše v tom obřím střešním skleníku. Ty dvě patra do Darwin Bresserie jsme vyšli po schodech mezi palmami a různými exotickými keři.

V restauraci bylo živo, byla neformální a dle menu lístku nabízela moderní britskou kuchyní. Hned za dveřmi se nás ujala obsluha a Rita jim oznámila, že máme rezervaci u okna. Dali nám vybrat ze dvou stolů a já vybral ten v rohu, tedy s výhledem na dvě strany. Po cestě jsme míjeli dvě ženy, takové roztomilé prsaté, baculaté třicítky v napasovaných laclových šortkách v růžové a druhá v zelené barvě, které byly až rozpustile nadšené z prostředí restaurace a pořizovaly si selfíčka, tak aby bylo jasné, že jsou vysoko nad Londýnem a požádaly mě zdvořile s úsměvem a pukrletem, jestli bych jim neudělal společnou fotku. Rád jsem souhlasil, ale kdo nesouhlasil byla Rita. Sykla něco v tom smyslu, že si nepřeje, aby mě obtěžovaly. Bylo to dostatečně vážně výhružné, že třicítkám ztvrdnul úsměv a já se raději omluvil, abych neměl k obědu jen kuvert. Rita byla s mojí loajalitou spokojená a já nevěděl co si o tom myslet, ale nechal jsem to být. Třicítky si hned odlovili někoho jiného, kdo to měl víc pod kontrolou.

Usadili jsme se ke stolu a mladý snědý číšník s turbanem na hlavě, zřejmě z Ind, přicupital s jídelními lístky a my si hned objednali dvě sklenice vína, pro Annu džus a společnou karafu s nekonečnou perlivou vodou. Nekonečná pro to, že jsme ji mohli za jednu cenu vypít kolik jsme chtěli, pořád někdo chodil a doléval karafu do plna. Ponořili jsme se do jídelního lístku. Týdenní rozpočet bychom tady s přehledem nechali za oběd. Zásoby do kuchyně asi vynášejí drazí šerpové po schodech nebo je ještě drašší vrtulník spouští na laně. Ritu to, ale nijak neznepokojovalo, vesele švitořila s Annou a smála se mým pokusům o vtipnou konverzaci. Objednali jsme si jídlo a připili si na setkání v oblacích. Bavili jsme se dobře do chvíle, než si k vedlejšímu stolu přisedl značně nesourodý pár. Pán v letech s chodítkem na kolečkách, který už měl vše za sebou a nebylo z jeho výrazu zcela jasné, že ví proč, kde a s kým je ve svých snad sto letech tak vysoko nad zemí. Paní tak o šedesát let mladší na něj hezky mluvila a hezky se usmívala a usmívala se i na číšníka, když objednávala šampaňské „Krug grande“ - lahev za 480 liber a pouze jednu skleničku, protože manželovi už bublinky nedělají dobře. Jemu objednala jasmínový čas a na mě se taky hezky usmála, když zachytila můj nepatřičný pohled. Je pravda, že jsem na ni civěl nepatřičně. Omlouvalo mě snad jen to, že jsem přijel z východoevropského maloměsta, nevýznamné země, kam ještě tahle móda nedorazila. Ta žena byla oblečená jako chytrá Horákyně, tedy v jakési síťovce, která obepínala křivky jejího dokonalého ženského těla a odhalovala smyslné, ale rafinovaně zakrývané sexy spodní prádlo pod sítí. Na můj vkus příliš umělá, ale pohled to byl hezký, jen nevím, jestli to její stařec dokáže ještě vnímat. Každopádně ona sama se jistě ocení jeho kreditkou. Kdo moje civění neocenil byla Rita.

„Vidíš to, co já?“ zeptal jsem se jí, když jsem zachytil její nasupený pohled, kterým mě sjížděla.

„A co? To její pěkné tělo?“ zeptala se a oči se ji zúžily „nelíbí se mi, když se takhle ženy předvádějí a chlapi na ně čumí.“

A jajaj v Ritině přítomnosti si budu muset dávat pozor, kam a jak koukám. To bude výzva, ta paní v síťovce seděla přesně v mém úhlu pohledu.

„Ale tělo má pěkné“ navázal jsem na její otázku.

„To ano a chceš někdy vidět i to moje?“ zeptala se nečekaně.

„To by se dalo zařídit?“ zeptal jsem se a pak si uvědomil, že by ji to mohlo urazit, ale mělo to opačný dopad. Spíš to myslela tak, že bych to její nikdy nemusel vidět. Zasmála se a já vycítil, že to můžu jen vylepšit.

„Když si sedneš místo mě, tak tvoje tělo uvidím v lepším úhlu“ navrhnul jsem, spíš ze zdvořilosti, ale Rita nadšeně souhlasila a já se tak připravil o výhled na tu atrakci vedlejšího stolu.

Po celý čas, před i po jídle jsme si zase povídali a zase jsme si dobře rozuměli. Konverzace nikde nedrhla. Začalo to mezi námi jiskřit a já se bál otočit na paní v síti, abych to nepokazil. Rita byla jistě hodná ženská a byla i vtipná, ale možná chorobně žárlivá viz scéna s focením a vybraná zatáčka s Horákyní. Po pozdním obědě jsme se šli projít mezi mrakodrapy a v nějakém baru v úzkých uličkách původní zástavby jsme se ještě zastavili na drink. Já nějaký bylinný likér, Rita točené malé pivo a Anna domácí velkou malinovku. Když jsme se procházeli Rita měla tendenci mě chytat za paži či dlaň, a když jsem její ruku chytil a stiskl, tak se hned přitulila a zkoušela mi pokládat hlavu na rameno. Bylo to příjemné odpoledne. Vydrželi jsme spolu až do večera a už za tmy se stále pocházeli po nábřeží Temže. Věděli jsme o sobě téměř vše. Londýnská romance se vším všudy. Někde u London Tower Anna začala mrmlat, že už je unavená a bolí ji nohy, tak nás Rita zase odvezla před hotel a podařilo se ji zaparkovat kousek od vchodu.

Anna odešla na pokoj, abychom si prý taky povídali bez jejich uší a nehádal se s ní o koupelnu. Zůstali jsme v autě sami. Díval jsem se na její tvář osvětlenou světlem ulice. Měla ji napjatou a bledou zakrývajíc ji mírný rozcuch vlasů. Oči byly nezbedné a rty stále rudé sepjaté k sobě. Začalo pršet a kolem nás svištěli pneumatiky aut projíždějících kolem nás po mokrém asfaltu. Provoz byl pořád silný. Kapky bubnovali na kapotu a okna auta. Beze slova jsme se téměř současně k sobě přiblížili. Nosy jsme se téměř dotýkali a já cítil její zrychlující dech. Oči měla zavřené, byla hezká. Když se dlouho nic nedělo oči otevřela a zamrkala. Měla je lesklé. Objal jsem ji a její vlasy se dotkly mé tváře. Sevřel jsem ji pevněji a zvolna si její tvář přitáhl ke své. Mrkání jejích očích víček se zrychlovalo. Prudce a rychle jsem ji políbil a hned vzápětí dlouze a zvolna. Její rudé rty se rozevřely a její tělo se mírně chvělo.

„My sweetie“ hlesla tlumeně a její dech proudil do mých úst.

Přivinul jsem ji k sobě až se její chvění přenášelo na mé tělo a jazyky se zase spojily v něžné přetlačování. Nevím, jak dlouho jsme se líbali, ale utnul to zvuk smsky mého telefon. Rita sebou škubla, odtrhla se ode mne a dívala se ne mě, ale ne tak hezky jako do předešlé chvíle, ale tak nějak odhodlaně bojovně.

„Kdo ti píše?“ nevydržela a zeptala se.

„Nevím a není to jedno?“ odpověděl jsem a nechtěl si kazit tu skvělou chvíli vytahováním telefonu. Nepotřebuji se hned přilepit na telefon, když pípne.

„Ne to není jedno, ukaž mi, kdo ti teď píše“ řekla Rita a mě zarazil její až přísný přikazovací tón.

„Nevím, je mi to jedno, nezajímá mě to teď, jsme tady spolu, tak se nebudu zabývat nějakou zprávou“ a pokusil jsem ji zase obejmout.

Vzepřela se a dívala se na mě jak pološílená raněná laň, očekávajíc poslední ránu z milosti.

„Ukaž mi telefon“ řekla skoro neslyšně.

Cože? Ona to myslí vážně, chce mi kontrolovat telefon? To jako fakt? Co teď? Jestli to opravdu udělá, co potom mám udělat já? Jak se zachovat? Mozek pracoval naplno, a hlavně jsem neměl ponětí, kdo mi teď může psát. Pokud to je nějaká bývalka nebo někdo ze seznamky, tak to bude nepříjemné mrzení, které by mi spíše vadilo kvůli Ritě než kvůli mně.

„Myslíš to vážně? Chceš mi kontrolovat zprávy?“ zeptal jsem se.

„Máš snad nějaké tajnosti? Kolik jich máš jako jsem já?“ odpověděla otázkami mimo mísu.

Takže Rita přece jenom je žárlivá stíhačka. To jsem si tedy naběhl, ale jelikož mám rád neobvyklé situace, které si vždy užiji, podal jsem ji telefon. Ťukla prstem na displej a ten se ji otevřel.

„Ty si ho nezamykáš?“ zeptala se překvapeně.

„Ne, měl bych?“ teď jsem ji odpověděl otázkou zase já.

Na to nereagovala a otevřela zprávy. Ona to opravdu udělala a byla tam nová zpráva od Anny, že koupelna už je volná, a že už jde spát, tak ať jsem potichu a nezbudím ji, kdyby usnula dřív, než přijdu.

„Spokojená?“ zeptal jsem se Rity, když jsem ji to přeložil.

Ještě se nenápadně dívala na další, starší zprávy, které tam byly za sebou srovnané, a protože jim nerozuměla podala mi telefon zpět.

„Promiň“ řekla a zase se ke mně přivinula.

Už jsem ji neobjal jako před telefonním výstupem. Její tělo ztuhlo a začala hlasitě oddechovat, jako by se chystala vzteky rozplakat. Její doširoka otevřené oči, lemované bledými kruhy na mě zíraly.

„Promiň, moc mě to mrzí“ pokusila se zase vrátit tam, kde ukončila to příjemné líbání.

„Zajímá tě, kde bydlím? Chceš jet na chvíli ke mě, když Anna už spí? Zase bych tě odvezla sem zpátky“ zkoušela zachránit situaci.

Ale to nešlo, jasně, že mě zajímá, kde a jak bydlí, ale ta jiskřivá atmosféra a proudící chemie se vypařila a nahradila ji otrávenost, rozčarování a únava.

„Jsem unavený, necháme to na jindy“ řekl jsem ji a pohladil ji po tváři.

Chytila moji ruku a položila si do dlaně svoji tvář.

„Ano rozumím, tak dobrou noc a kdy se uvidíme?“

„Pozítří už letíme domů, takže zítra“ řekl jsem a usmál se na ni.

„Zítra nemůžu, mám nějaké rodinné záležitosti“ posmutněle oznámila a hned veseleji dodala „tak pozítří hodím vás na letiště… pokud budete chtít“ dodala až bázlivě.

Možná si uvědomila, co provedla a že se to prostě nedělá, protože tím si může jen všechno pokazit. Nikdy by mě nenapadlo lézt partnerce do telefonu, mohl bych tam najít něco co bych nechtěl a nemuselo by pak už nic být jako předtím. Ale možná, je to její styl, nezvladatelná zvědavost či potřeba vše kontrolovat a tím chránit svoji citovou zranitelnost. V tomto případě opak může být pravdou. Řekl jsem ji, že se ji zítra ozvu a samozřejmě si cením její nabídky odvozu na letiště. Usmála se a v očích se ji mihla naděje. Rozloučili jsme se a ona odjela. Prázdné místo u chodníky vydrželo prázdné asi vteřinu a už tam parkovala nějaká slečna původem z Afriky. Trpěl jsem za ty hezké disky jejího auta, které rašplovaly zvýšený obrubník chodníku.

Druhý den jsme se s Annou zajeli podívat na nějaké londýnské zajímavosti, které jsme ještě neviděli, jako je pán v hodinách, nejužší dům ve městě, slavný přechod pro chodce po, kterém kráčeli Beatles a další městské kuriozity. Rovněž jsme oběhli všechny lokace, kde se vyfotili Anniny oblíbení K-pop idolové. Musela mít všechny fotky z míst, kde se zvěčnili a ve stejném choreografii. Byla nadšená, že jsme našly všechny, ale nebylo to ani příliš složité, žijeme v době rozvíjející se umělé inteligence a navigačních systémů. Ritě jsem se ozval spíš ze zdvořilosti, jak se dnes má a zda nabídka na odvoz platí. Odpověděla okamžitě, jako by čekala až se ozvu a hlídala telefon, protože se bála, že to propásne.

„Mám se dobře a teď, když jsi se ozval tak přímo skvěle“ odpověděla

V podstatě jsme se domluvili, že nás vyzvedne v jedenáct před hotelem a budeme to mít tak akorát, když odlétáme před třetí.

V den odjezdu v jedenáct hodin Ritin černý Range Rover zastavil před hotelem. Portýr nám otevřel dveře auta, počkal až nastoupíme a zase je za námi zavřel. Zřejmě nás považoval za nějaké celebrity, když pro nás přileja černá obří kára s privátní řidičkou. S Ritou jsem se pozdravil polibkem což Anna hned komentovala průpovídkou, že jsme se předevčírem večer asi dost posunuli, když nám nechala prostor. Co si představuje pod slovem posunuli jsem se raději neptal. Cestou na letiště Rita vyzvídala jaké máme plány až budeme doma a když zjistila, že Anna půjde na týden k mámě, obrátila pozornost na mě a můj čas bez rodičovských povinností. Co prý budu dělat, jestli na ni budu myslet a určitě někoho doma mám, že určitě nebudu sám. Nemohl jsem ji říct, že jsem někdy jak utržený ze řetězu a musel jsem ji říct, že nikoho nemám, což byla pravda, a že na ni budu myslet, což nevím jestli to tak bude, ale v tomto případě se nedá říct nic jiného. A že budu chodit do práce, protože mi končí dovolená. Na to se zajímala kolik žen se mnou pracuje, a když jsem ji oznámil, že pracovní kolektiv čítá osmnácti lidí a z toho je jen šest mužů, včetně mě, tak ji to evidentně rozladilo. Pak se zajímala, kdy půjdu do důchodu respektive jestli u nás existuje něco jako předčasný důchod. To jsem ji řekl, že existuje a mám do něj čtyři roky, ale počítám spíše s tím řádným, neboť se to finančně nevyplatí. Na to odpověděla, že to bych nemusel řešit, když bych bydlel v činžáku v Covent Garden. Takže s ní v jejím bytě. Holka o tom asi přemýšlela a má namalovanou nějakou svoji vizi, kterou se mi nenápadně snaží předestřít.

Chlápka z nějaké, pro ni, východní bezvýznamné země, by si vzala na byt, dobře by se o něj starala a za to by požadovala bezpodmínečnou oddanost, přítulnost a poslušnost. Pokud by neposlouchal nebo se podíval na jinou ženu, či promluvil se sousedkou, tak by ho snadno vykopla a chlápek by šel s igelitkou někam pod most. To by možná platilo na nějakého lehkoživku, který by se přizpůsobil a nechal se vydržovat, ale já potřebuji k životu určité pilíře. K těm patří jasná osobní nezávislost. Jsem ve věku, kdy můžu dělat věci tak, jak já je cítím a chci. Pokud budou ve shodě i s jejími pocity a potřebami tak je vše ok. Další jistotu, kterou potřebuji je mít kontrolu nad vlastním bydlení a vlastním příjmem. Nedovedu si představit jak říkám ženě svého života „Drahá zítra máš narozeniny, zvedeneš mi kapesné, abych ti mohl koupit dárek?“

Pak rozhodně neskousnu nucenou závislost. Přizpůsobovat se nad určitou míru .....a vůbec, proč to řešit, když se známe tak krátce, tohle je téma po minimálně ročním vztahu.

Teď jsou na řadě jiné věci, jako je se opravdu poznat, ne že se holka zamiluje, ženám to jde tak snadno, a hned řešit společné bydlení a způsob společného žití v návalu vyplaveného serotoninu, dopaminu a estrogenu. Proč chtějí všechno hned teď?

Moc jsem se o tom nechtěl bavit a ani neprojevil dostatečné nadšení pro její nápady a tak nás vysadila na Terminálu 3 tak trochu roztrpčená až kyselá, ale ovládala se. Políbili jsme se na rozloučenou, vložil jsem do toho trochu vášně a to pochopila tak, že jsem měl zájem, aby nás šla ještě doprovodit do letištní haly. Nějak se nemohla od nás odtrhnout. Držela mě za ruku a když Anna přešla za celní kontrolu do prostoru odkud se už nemohla vrátit tak jsme se ještě dlouze políbili. Ačkoliv mi do ucha šeptala něco jako sweet darling, musel jsem jít. Anna na mě už značně naštvaně koukala za kontrolou a něco gestikulovala. Odtrhl jsem se od Rity a přešel na stranu Anny, tedy tam kam Rita bez platného palubního lístku nemohla. Mávala dokud jsme se neztratili z dohledu a možná mávala i startujícímu letadlu s námi na palubě. Možná tam mávala celou noc.

Po přistání jsem od ní měl několik smsek, proč jsem ji neřekl, že mi bude chybět, proč jsem ji neřekl, že ji miluju, a že s ní chci zůstat, proč jsem ji neřekl, že na ni budu myslet.

Ta ženská se začala projevovat jako blázen. Večer volala s přáním hezké noci a ráno s přáním hezkého dne. Zajímala se co budu dělat přes den a kolik ženských potkám v práci. Řekl jsem ji, že asi všechny co budou ten den v práci a kolik dalších potkám po cestě do práce netuším, ale asi jich taky několik bude. Poslala mi svoji fotku, že by byla ráda kdybych ji měl jako tapetu na telefonu. Sice ji to slušelo a mě se líbila moc, ale začalo mě to unavovat. Vrcholem bylo, když se mě odpoledne ptala, kde jsem a já ji popravdě řekl, že doma, tak chtěla poslat fotku, že jsem opravdu doma na svém gauči. To jsem ji ještě poslal, ale to ji nestačilo a chtěla video s tím, abych prošel celý byt, že jsem tam opravdu sám. To už jsem nedal, co bude chtít dál? Otvírat skříně a nahlížení pod postel jestli tam není schovaná milenka nebo aspoň nafukovací panna s hlavou Pamely Andreson? Bude pak spokojená? Už jsem fakt starej na tyhle hry a oznámil ji, že mi to její, pro mne nepochopitelné chování nevyhovuje a zpochybnil jsem naší kompatibilitu pramenící z odlišného kulturního a sociálního prostředí. Možná i náboženského přece jenom ona je protestantka a já katolík. Ale to už bych šel daleko ve svém odůvodnění neslučitelnosti.

Odpověděla: „To si nemyslím, byla jsem ráda, že jsme se potkali a těšila jsem se z toho. Ale pokud opravdu nikoho nemáš, tak mě moc mrzí, že to nechceš dokázat a pochopit mě. Dovedla bych si představit společně se probouzet, společně jíst, dělat na společných věcech a i jezdit s tebou na motorce, ze které mám hrůzu. Ale takhle mi přijde, že jsi zablokovaný, ale ne kvůli mě, o mě to není, ale protože tam máš ještě někoho jiného. Chtěla bych s někým ještě vytvořit rodinu, chtěla bych aby jsi byl šťastný.“

Za mě slušné blábolení nešťastnice. No nic, tak ani anglickým ženám nebudu rozumět. Nicméně pokud bych měl srovnat české a anglické ženy na seznamce tak ty anglické jsou rozhodně přímější, nekličkují, povídají o sobě otevřeně a chtějí reálné setkání co nejdříve, aby to buď iniciativně společně rozvíjely nebo neztrácely čas. Možná jsou i takové české ženy a jen jim chybí správný protějšek v otevřeném a opravdovém muži, který nekličkuje a je přímý. Je to alchymie.

Ritě jsem už neodpověděl a nedávno cca asi po měsíci přišla od ní smska: „Jsi schopen mi odpovědět? Tohle jsem si nezasloužila, jako chlap jsi zklamal, jsi sobec. Chtěla jsem elementární vysvětlení tvého postoje ke mě.“

Rozumí tomu někdo? O co jde? Co si nezasloužila a co chtěla elementárně vysvětlit? Proč zase já?

Už nebudu lovit v zahraničí. Jiný kraj, jiný mrav – za mě, co se týče seznamování, raději stejný kraj a stejný mrav.