Rande číslo šest - letuška Tereza

Nevzdávám to, i přesto, že se pořád plácám v nezdarech, ale podle fotek a krátkého textu v inzerátu, já prostě nepoznám alkoholičku, která by potřebovala něco jiného než chodit na rande. Ale jsou cenné zkušenosti.

Tereza byla, jak jinak blondýna, vyhledávám je zřejmě podvědomně. Na fotkách seznamky měla jiskřivý úsměv, milou kulatou tváří se slušivým účesem, až umělecky vymodelovaným drdolem a modrýma trochu smutnýma očima. Po nezbytném ping pongu sms zpráv, jsme se domluvili na schůzce v kavárně Slavie, kde jsem nebyl snad od studentských let, tak jsem to jen přivítal.

Dorazil jsem, jako vždy a jak je mým zvykem o deset minut dříve, abych měl vše pod patřičnou kontrolou a do kavárny tak vcházeli společně. Stepoval jsem na schodech Slavie a vyhlížel ji na protějším chodníku, předpokládaje, že přijde pěšky neb bydlela téměř přes ulici. Ve Vojtěšské, tedy asi cca 350m. Dávám tomu vždy tak 20 minut, a když se nic nestane, tak zmizím. Aspoň tak to mám vždy v plánu, ale zatím se nikdy nenaplnil, vždy každá přišla.

Dvacet minut uplynulo a s vědomím, že se to prostě jednou muselo stát, jsem se pomalým krokem vydal směr most Legíí. Ještě naposledy jsem se ohlédl, neboť na přechodu pro chodce přes silnici Smetanova nábřeží, byla červená a z Národní se ozývaly hlasité klaksony aut. U vchodu kavárny stála mohutná maska BMW X7, které zastavilo u chodníku před vchodem do Slavie a zablokovalo tak průjezd dalším autům ke křižovatce. Za stálého, byť přerušovaného zvuku klaksonu nervózních řidičů, kteří museli čekat až a auta vystoupí, respektive seskočí drobná blondýna s vyčesaným drdolem, v černém kabátku pod zadek, hozeným jen tak přes ramena. A jelikož vystupovala zády ke mě, vypadalo to, že si zapomněla kalhoty či sukni. Zpod kabátu ji na zem pokračovaly hezky tvarované nohy, na kterých mě ovšem zaujaly vyjma jejich křivek i zvolený druh punčocháčů. Byly to snad takové ty pevné, kompresní, jaké vám dají v nemocnici proti tvorbě trombózy, když vás vezou na operační sál. Obutá byla v nazouvacích dřevácích s umělohmotnou přezkou a bambulkou. Další výstřední bláznivá tetka v ego káře, projelo mi hlavou. Ještě jsem si všiml řidičky, která byla tak malá a za volantem lehce přehlédnutelná, až byste svoji nepozorností mohli nabýt dojmu, že BMW je plně autonomní. Ale seděla tam nervózní zrzečka s dětským obličejem, ale dítě už nebyla dle silně vyvinutého porsí, které se opíralo o volant. Chvíli jsem přemýšlel, proč její auto vlastně taky netroubí. Asi má tento typ auta klakson jinde než klasická malá auta, která se stale domáhala průjezdu. Došlo mi však, že ten drdol a i paní znám a ještě před chvíli jsem na ni čekal na schodech do Slavie. Chvatně jsem vyběhl schody a uviděl jsem jak kabátek na nožkách rozpačitě postával u pultu s dortíky a rozhlížel se po kavárně.

„Terezo“ oslovil jsem ji a kabátek se otočil. Byla to ona. Milá kulatá tvář, blond vlasy v drdolu, smutné modré oči, nezvykle dlouhé řasy, rudě červené rty a zřejmě namalované obočí. Flaušový kabátek měla jen tak přehozený přes ramena, větší kabelku pod ním přes rameno, na které byl nápis Fendi Roma, a ze které bázlivě vykukovala hlava krátkosrsté Čivavy. „To je Ferda“ představila nás. No sobě pak ještě měla krátké, tmavě rudé upnuté na ramínkách šaty těsně pod zadek, proto při pohledu na ni zezadu, by si jeden myslel, že chodí jen tak na divoko. Pod šaty měla barevně počmáranou halenku s rozhalenkou Disegual. Vypadalo to dost dobře a na to, že byla o rok starší než já, tak postava jak třicítka z fitka. Já byl oblečen jako vždy. Moje klasika: džíny, polobotky, černá košile a kožená bunda. Přistihl jsem se, jak jsem začal automaticky zatahovat břicho, když se na mě podívala. Zřejmě podmíněný reflex. Nicméně jsme si našli stolek s měkkou lavicí do elka a výhledem na řeku, most a hrad. Pomohl jsem ji z kabátku, nasál její parfém s orientální vůní a usadili se. Usměvavá číšnice přicupitala s lístkem a zle se podívala na vykukujícího Ferdu. „Ani se z kabelky nehne“ ujistila ji Tereza, ještě dřív než stačila cokoliv servírka namítnout. Podle výrazu ve tváři, ji to moc neuspokojilo, ale dál to nekomentovala. Objednal jsem klasiku. Prosecco, minerálku, kafe a štrůdl se šlehačkou. Většinou dámy mají námitky na sladký dezert, ale Tereza se potutelně usmála a z kabelky, z pod Ferdy, vytáhla umělohmotnou zavřenou krabičku. „Přinesla jsem ti koláčky, tak to snad nebude blbý, když si je dáme až sníme ten jejich štrůdl“ usmála se a mrkla na mě vějířem řas. Seděli jsme na lavici vedle sebe. Věk by se ji dal hádat, tak o deset let méně, pokud by si ovšem schovala ruce, které to vždy prozradí. Ač je měla hezky upravené, a lak na nehtech ladil se šaty i s jejími rty, tak určitá vrásčitost a počínající stařecké skvrny nelze maskovat. Tak i vrásčitý dekolt vykukující z rozhalenky. Začali jsme si povídat a já se dozvěděl, že celý život pracovala jako letuška a je tedy už dávno v letuščím důchodu. A jelikož jsem i já často cestoval, tak historky z cest letadlem se sypaly z rukávu, tak i vzpomínky na kdejaké letiště. Sdělila mi, že má dvě dospělé děti, kluka a holku s jedním pilotem, který chytil krizi středního věku a odešel za jinou mladší letuškou a udělal ji taky děti, tedy jak Terka zdůraznila, parchanty. „Hajzl jeden“ a oči se ji nenávistně přivřely, ale má ji prý stále rád a občas přijde na návštěvu a přespí. Tak nevím, jak to mezi sebou mají. Syn už má svoji rodinu a ona je už i babička, ale dcera bydlí ještě u ní. Ferdu si pořídila, aby měla aspoň nějakého partnera. Chvílemi se s ním dokonce i radila, přesněji, ptala se ho, co jako na mě říká a tak. Trochu bláznivé. Občas si odskočila na toaletu, s Ferdou samozřejmě, na můj vkus celkem často, ale nijak jsem to neřešil, vím, že ženy prostě potřebují toaletu víc než muži viz například fronty na wc o přestávce v divadle či v kině. Navíc Prosecco do ní teklo víc než cokoliv jiného. Objednával jsem třetí láhev, pila v poměru čtyřikrát víc než já a Terka, jak jsem ji měl říkat, byla stále rozvernější a bližší. Přešla bez skrupulí na oslovení miláčku, chytla mě za ruku, domáhala se objetí a malé pusy. Smála se nahlas, každému mému i byť pokusu o vtip a dožadovala se odpovědi na otázku jestli se mi líbí a co se mi líbí na ní nejvíc. Začala mít takové panovačné opilecké manýry, což se odráželo u nejbližšího okolí našeho stolku. Starší hosty kavárny to pohoršovalo a ti mladší očekávali každou chvíli nějakou estrádu. To tedy moc nevydrží, trocha šumivého vína a co teď s ní, pomyslel jsem si a musel na toaletu pro změnu já. Cestou jsem začal vážně uvažovat nad nějakým nenápadným ústupem. Cestou jsem si všiml malé, dětské, prsaté zrzečky v rohu kavárny, jak usrkává ze sklenice. Kde jsem ji jen viděl, ale nemohl jsem si hned vzpomenout. Když jsem se vracel, viděl jsem, jak si Tereza nalévá do sklenice s proseccem z nějaké čiré kulaté láhve, pak si z ní i rychle přihnula a šup s ní k Ferdovi do tašky. Evidentně znal všechna její tajemství. Možná pije, abych se jí líbil, nic jiného mě nenapadlo. Vrátil jsem se ke stolu a Terka propukla ve veselý vítající jásot, jako kdybychom se potkali po letech, co jsme spolu prožili nějaký nezapomenutelný, zamilovaný románek v Benátkách. Vstala a skočila mi kolem krku, přitáhla se a objala mě i nohama, jak Panda bambus. Šaty ji vyjely nad zadek, snažil jsem ji je stáhnout zpátky, ale boky roztažených nohou okolo mého pasu to nedovolaly. „Miláčku ty jsi se vrátil, já jsem tak šťastná“ halekala. Mladí kavárníci se smáli a vytáhli mobily, starší se odvraceli a ťukali si na čelo. „Tak mami to už stačilo“ ozval se rázný pisklavý hlas za mnou. Otočil jsem se, a už jsem si vzpomněl, kde jsem viděl tu drobnou zrzku s velkými vnady. Byla to její řidička a tedˇmi došlo, že i dcera, která měla zřejmě za úkol hlídat chlastající matku. Ale Tereza se mě pokoušela radostí líbat, asi proto, že jsem zbaběle neutekl a vrátil se. Oslintala mi bradu, tvář a v jeden okamžik, kdy jsem chtěl něco říct, tak toho využila, přisála se a na okamžik mi jazykem přejela po dásni.

„Můžete se uklidnit?“ vložil se do toho postarší vrchní. „Co tím myslíš uklidnit se?“ ohnala se po těm Terka. Konečně se pustila a sklouzla ze mě. „Já jsem naprosto klidná dědulo“ a skočila na lavici tak prudce, že překlopila Fendi kabelku a Čivava Ferda se ocitl na zemi značně zmaten z nenadálé svobody. „Paní chyťte si toho psa“ přispěchala na pomoc šéfovi už neusměvavá servírka. „Já tušila, že budou problémy“ a jakousi utěkou se po Ferdovi nelogicky ohnala.

„Ferdo nedejse“ zakvílela Tereza. Ferda se rozklepal, trhat se nikoho nechystal a ani nevěděl, co se po něm chce, ale pro jistotu si označkoval roh lavice a kulatou nohu stolu a schoval se za dřeváky své paní. Z převržené kabelky se vykutálela téměř prázdná lahev vodky Absolut a vysypaly se nějaké krabičky léků a taštička se šminkami. To už se na obsah vrhla zrzka a vše naházela zpět do tašky, včetně Ferdy. Všimnul jsem si Lexaurinu trojky, jedničky Neurolu, dvou kondomů Durex a dvou krabiček, jedna s nápisem VitagynC a Canesten, to neznám. „Mami jdeme, už je toho dost“ zrzka zavelela a chytla matku za ruku. „A já nikam nejdu, já jsem tady s Pavlem, jdi sama“ odpověděla ji a opět se ke mě přivinula. „Půjdeš se mnou ke mě? Můžeš i přespat, když budeš chtít“ a svůdně si olízla rty. „Tohle je Tomáš a nikam s tebou nepůjde“ ozvala se zase zrzka. Zná moje jméno, asi jsem prošel jejím schválením, ale nedostal jsem takovou důvěru, když ji musela hlídat. „Můžu si dělat co chci“ odsekla ji a „a ty si můžeš dělat co chceš se mnou“ otočila se na mě a pevně mě chytla za ruku. „Jdeme“ zavelela opět zrzavá a odtrhla matku ode mě, hodila na ni kabátek a táhla ji ven. Hodná holka. U dveří se ještě Tereza otočila a prosebně po mě křikla „Pavle, přijď brzo, budu čekat“

Oznámil jsem všem, co to zaujalo, že to není o mě, neb, že já se jmenuji Tomáš, že jsem se do toho přimotal čistě náhodně. V rychlosti a v klidu jsem zaplatil a koukal se rychle spakovat. Byla to ostuda a každý na mě civěl, jako kdybych za to mohl já. Jen jeden mladík mi ukázal palec nahoru a jestli to může zveřejnit, že to má v mobilu. Venku jsem obě viděl přes zastávky tramvaje na piazzetě Národního divadla, jak se Tereza potácí, podpíraná zrzkou a vypadalo to, že každou chvíli obě spadnou. Chvíli jsem váhal, ale pak je doběhl, přece jenom jsem s ní měl rande. Zrzka byla ráda, Terce to bylo jedno a jen chrčela. Podepřel jsem Terezu z druhé strany a došli společně do Vojtěšské ulice. Cestou jsem se dozvěděl, že Pavel je zrzky táta a máma to i přes ty roky, co je opustil ještě nerozdýchala, začala pít a dávat se každému, kdo o ní měl zájem a nechal si říkat Pavle. Když se pak delší dobu léčila s Chlamydiovou infekcí a přemnoženými kvasinkami, tak se domluvila s bratrem a přinutili ji, aby jim oznamovala ve svém zájmu, s kým jde na rande a dle toho, kdo měl čas, tak ji hlídal. Ráda a často přebere. To ostatně i předvedla. Pomohl jsem ji ke vchodu do domu, pak do výtahu a zrzka mi sdělila, že už to zvládne. Já už jsem se stejně viděl na partičce pokeru, kterým jsem si chtěl trochu spravit načatý večer.

Druhý den jsem Tereze napsal zprávu, že to bylo fajn, ale přece jenom si myslím, že se k sobě nehodíme, a popřál ji hodně štěstí. Odpověď přišla téměř okamžitě. „Jdi do prdele Pavle“ No jo, holka to nemá lehké a mě se ulevilo.