Rande číslo 7 - úřednice z finančáku

Tak jsem měl zase absenci sociálního kontaktu a domluvil si přes seznamku další rande, a pokud si o něm čtete, tak je jasné, jak to dopadlo, ale nevzdávám to.

Alžběta se zdála být z počátku fajn. Blondýnám já prostě neodolám, a i když jsme se dokázali v smskové komunikaci i pohádat, jako manželský pár po dvaceti letech vyhořelého soužití, tak se i zase usmířit i bez usmiřovacího sexu, ale to jen proto, že nejsme zmiňovaný manželský pár, ale dva lovci na lovu se stejným cílem. Ale i tak mi byla v mnoha ohledech až protivná nekompromisním prosazováním své pravdy, svých postojů a názorů, které byly v kontrastu s těmi mými. Možná to byl důvod, proč jsem souhlasil s jejím návrhem na schůzku. Asi jsem měl nutkání něco vysvětlovat a dokazovat, že v mnohém nemá pravdu. Ale pak jsem si uvědomil, že by to byla zcela zbytečná námaha a myslím, že by to s ní vzdali i úspěšní misionáři převracející lidi někde v divočině na víru. Vzal jsem to tedy jako poznávací schůzku se ženou, kterou bych nepotkal, další zkušenost a výzvu jestli to dám. Samozřejmě jsem ve skrytu duše doufal, že to bude jinak a konečně poznám svoji paní Božskou, neb osobní setkání vždy rozhoduje o dalším osudu těch dvou a jinak to nikdy nebude. A aspoň nebudu obviňován z povrchního utváření si názoru na ženu, jen podle vzhledu bez poznání jejího dobrého srdce.

Domluvili jsme si rande, pro mě, na jiném místě, než na mé oblíbené Malé Straně. Volba padla na Vinohrady, přesněji na schody sv. Ludmily s tím, že se trochu projdeme a najdeme nějaký podnik v okolí Míráku, kde si dáme kafe. Navrhnul jsem čas 16:30, se kterým nesouhlasila s tím, že to nestíhá a navrhla 17-tou hodinu, ale spíš chvilku po. Potvrdil jsem její návrh, vyměnili jsme si telefony a v uvedený den jsem v 16:30 šel do Karmelitské na tramvaj, na 22-cítku, která jede přímo na Mírák a měla by tam být za 14 minut, když mi pípla smska. „Tak kde jste? Já už jsem tady, jsme domluveni na 16:30, nejsem zvyklá čekat“ To mě trochu zarazilo, měl jsem za to, že tam nebude dřív než v pět, možná až po páté, jak zmiňovala. Odpověděl jsem, že jsem na cestě, a že sama navrhovala až pátou. „A jo máte pravdu, tak já se tady podívám po okolí po krámech, tak až tady budete, tak mi dejte vědět, budu tam hned“ odpověděla. Ona mi dala za pravdu, to se nám stalo zřídka kdy, ale bylo fajn, že tahle zatáčka byla vybrána.

Za deset minut pět jsem stál u schodů do baziliky a rozhlížel se, která to tak z přítomných žen bude. Mrknul jsem na její fotky, ze kterých na mě koukala, už zmíněná blondýna, s nosíkem trochu nahoru, přísným pohledem očí do zelena a strojeným až nepřirozeným úsměvem. Na seznamce měla jen fotku hlavy a bez druhé brady, tak jsem věřil, že se nepřivalí nějaký soudek. Je to vždy risk a to nemám nic proti tlouštíkům, taky mají právo se seznamovat. Ale já rád plnoštíhlé, tlusté už ne. Připomněl jsem si věk, 54 je ok a celý život pracuje jako úřednice na Finančním úřadě pro Prahu 10 a bydlí ve Vršovicích, ve svém bytě, jak několikrát zdůraznila, kdesi v činžáku mezi Grébovkou a Vršovickým nádražím. Bylo už čtvrt na šest, když jsem se periferně otočil a uviděl ženskou postavu s blonďatou hlavou v zimním, rovném, péřovém „oversizedovém“ kabátu až na zem, černých kozačkách a v každé ruce soustavu různých igelitek kombinovaných s papírovými taškami. Supěla si to přímo ke mně a já v ní poznal Alžbětu – finanční úřednici. Vím, že na jaře je těžké trefit se do oblečení, které by bylo vhodné jak po ránu, kdy teplota je na nule a zároveň i na odpoledne, kdy teplota atakuje dvacítku, ale pařit se v zimním kabátu i odpoledne mi přijde už zbytečné. „Tak to jsem já, Alžběta“ řekla, když ke mně dofuněla a podala mi soupravu igelitek, které jsem více méně reflexivně vzal do rukou. Jak měla volné ruce, tak mi jednu ruku podala na přivítanou, ale já je měl obsazené jejími taškami. „No to nevadí, to je vedro“ řekla a sundala si kabát. „Byla jsem si něco nakoupit v okolí“ řekla. Toho si nebylo možné nevšimnout. „Tak to jsem ráda, že jste dorazil, sice pozdě, ale jste tady.“ Pokračovala a zaujatě si mě prohlížela. Jak já pozdě dorazil, došlo mi, co řekla. To ona přišla pozdě, chtěl jsem upozornit, ale předběhla mě. „Byla jsem na vás moc zvědavá a budeme si tykat“ rozhodla. „Jak zvědavá? Vypadám stejně jako na fotkách, tak jsi věděla, koho tady najdeš.“ „No spíš se mi líbilo, jak jsi se mnou komunikoval, rázně, věcně bez servítek“ a v jejích očích probleskl obdiv hodný pro dominantního machistu. „Tak snad jsem tě nezklamal“ řekl jsem. „Ještě nevím, uvidíme“ odpověděla. „Mám tedy ty tašky mrsknout na zem, abys byla spokojená?“ zeptal jsem se, už do zad Alžběty, která si to začala vykračovat směrem ke Slezské ulici. „Dáme to do auta a půjdeme na kafe“ rozhodla a já ji následoval ověšen igelitkami. „Myslel jsem, že bydlíš kousek, prakticky pod kopcem“ řekl jsem cestou, aby řeč nestála. „No právě pod kopcem, nechodím nikam pěšky, ani do kopce“ řekla na vysvětlenou a zastavili jsme u stařičké, prorezlé, červené Mazdy 323 napůl zaparkované na chodníku uprostřed křižovatky Slezská a Blanická. To auto už mělo všechno za sebou a tvářilo se, že se každou chvíli rozsype. Alžběta přesnou ranou do zadního čela otevřela kufr a já se zbavil tašek. „To je moje beruška“ řekla a soustředěným švihem zavřela kapotu kufru. Spíš stará vražda než beruška, ale to jsem nahlas neřekl. „Budu už potřebovat nové auto“ řekla a významně se na mě podívala. Jen jsem souhlasně pokýval hlavou.

Vzpomněl jsem si, že někde poblíž je kavárna La Boheme Cafe , o které mi říkala jedna známá, že stojí za navštívení. Mrknul jsem do mobilu, respektive do map a opravdu byla blízko, hned za rohem v Sázavské ulici. Nasměroval jsem tím směrem i Alžbětu, která se zase navlékla do svého péřového kabátu. „Tak dáme kafe tady, vypadá to hezky“ řekl jsem, když jsme došli před skleněné dveře a výlohy kavárny. I zvenku byl vidět zajímavý interiér, ale Alžbětu více zaujal obchod s látkami v sousedství. „Jo kavárna dobrý, ale já ještě potřebuju patentky na povlečení a nějakou látku na přehoz. Jen se mrknu a pak dáme to kafe“ řekla a zmizela vedle v obchodě. Pomalu jsem došel za ní a čekal, až si vybere, co potřebovala a dovypráví si s jedinou přítomnou prodavačkou v důchodovém věku. „Tak už běžte paní, manžel už se mračí“ ukončila ona důchodkyně proud Alžbětiných slov a já se ptal sám sebe, proč prostě neodejdu. „On počká, zve mě na kafe“ odpověděla ji, pro mě žensky nelogicky, ale zaplatila a my tak mohli na tu kávu.

„To vypadá fakt dobře“ řekla Alžběta před kavárnou a než jsem stačil otevřít dveře a vejít, tak se přede mne nahrnula a tělem odstrčila. Měl jsem dojem, že jsem dostal i loktem, otevřela si a vešla. Byl jsem konsternován. „Tak pojď už“ pobídla mě, když zjistila, že nejdu hned za ní. Tak dáma tahle úřednice rozhodně nebude. V téhle době byla kavárna téměř prázdná. „Kam si sedneme?“ zeptal jsem se, neboť kavárna nabízela hned několik typů posezení. „A mě to je jedno Tome, já si vypiju kafe kdekoliv“ Ukázal jsem tedy na sympatický stolek pro čtyři hned u výlohy s pohodlnými křesílky. „Kam si budeš chtít sednout“ zeptal jsem se, abych věděl, jaké křesílko mám odsunout. „To je jedno a ukázala na nejbližší místo hned vedle sebe.“ Odsunul jsem křesílko a chtěl ji pomoc z kabátu, ale neměl jsem šanci. Kabát ze sebe shodila, zmuchlala do koule a odložila na, pro ni odsunuté, křeslo. Než jsem stolek stihnul oběhnout, abych ji přisunul křeslo jiné, tak už seděla a usmívala se na mě jak sluníčko. V tu chvíli, jak si sedla modrý svetr, který měla na sobě, kopíroval počínající výraznou pneumatiku kolem pasu. Usadil jsem se vedle ní a přiběhl snědý číšník a lámanou češtinou s italským přízvukem se zeptal, co si dáme. Řekl jsem mu, ať nám dá chvilku, že si vybereme z lístku. Ukázal nám bílý chrup, a jak přišel tak odešel. „Ti Ukrajinci jsou všude, já je tak nesnáším migranty, ať jdou zpátky, tady je nikdo nechce, jenom zabírají místa nám Čechům“ řekla pohoršeně Alžběta hlasem vlastenky, hrdé, bílé heterosexuální ženy. „Je to Ital“ opáčil jsem ji a litoval, že jsem neutekl ještě, když jsem stál před bazilikou. „Migrant jako migrant, nenarodil se tu, tak tady nemá co dělat“ pokračovala svou logickou úvahou ve svém vlasteneckém spravedlivém hněvu. „Dobře a co si tedy dáš?“ odvedl jsem řeč jinam. „Proč ten lístek nemají v češtině? Jsme v Čechách!“ pokračovala ve stejném tónu hněvu. Svatá prostoto. „Máš na mysli ty názvy Cafe Latte, Cappuccino, Espresso? Tak to se snad nepřekládá, ne?“ zeptal jsem se a měl co dělat, aby hlas zněl v klidu. „Ale já nevím, jestli si dám kafe, už je pozdě a já bych neusnula“ řekla. „Tak si dej čaj“ navrhnul jsem alternativu. „Ten taky ne, to taky neusnu, ale dala bych si nějakou limonádu“ „Tak jo, mají tady v nabídce domácí limonády“ a ukázal prstem do lístku. „Tak to určitě ne, bůh ví, jak to tady mají s hygienou, pod tím stolem vedle jsou nějaké drobky na zemi“ odmítla i limonádu. „Dobře, tak si dáme minerálku v zavřené petce, pokud ji budou mít“ řekl jsem napůl s vtipem. „Tady ji mít nebudou, je to tady příliš nóbl“ řekla a s mírným nádechem opovržení nebo vtipem vrátila míček ke mně, nevím, nedokázal jsem to ještě poznat. Ke stolu se vrátil číšník. „Já si dám Flat White a pro dámu prosím minerálku jemně perlivou a jaké….“ Alžběta mi skočila do řeči. „Počkej, počkej, já si dám taky ten flát wit“ „Ale to je káva a neusneš, jak jsi říkala, ale možná budou mít bez kofeinu.“ „Bez kofeinu to se nedá pít“ a tím potvrdila, že si dá taky kafe. To bylo řečí. Číšník si nic nezapisoval a jen kýval hlavou. „Dáme si i nějakou bábovku nebo koláček? U baru na pultu to vypadá dost hezky“ zeptala se a zároveň konstatovala Alžběta „Jasně dáme, taky jsem viděl ty tlustý plátky banánového chlebíčku“ „No, ale pro mě ne, já musím ještě shodit vánoce“ otočila Alžběta a svoji porci dezertu odmítla. Objednal jsem tedy jeden kus pro mě, tomu já neodolám. Číšník odpověděl něco jako „grazie mille“ čímž potvrdil moji teorii o Italovi a vzdálil se. Tak složitý začátek jsme zvládli a teď bude příležitost se dozvědět něco o Alžbětě a ona o mě, i když upřímně, nemyslím si, že bychom měli nějaké pokračování, ale když už někde jsem, tak si ty okamžiky vždy chci užít.

„Tak jak ti jde seznamování?“ začal jsem hovor. Nechápavě se na mě podívala. „Tak jsme na seznamce, takže se seznamujeme“ doplnil jsem vysvětlení.

„Abych ti pravdu řekla, tak je to bída a hrůza v jednom, mají starý fotky a pak přijde tlusťoch, co si nemůže vidět ani na špičky bot, jak valí tu cejchu před sebou.“

„To dělají i ženy“ ujistil jsem ji. „To je celkem běžné a ještě tvrdí, že přeci vypadají pořád stejně, že jim to všichni říkají. Asi mají v koupelně místo zrcadla pověšený svůj obraz z před dvaceti lety.“

„Ten poslední přišel, a že prý čekám na něj a já ho ani nepoznala. Prý se ještě nestihl vyfotit, tak použil fotky dvanáct let staré.“

„Dvanáct let se nemohl vyfotit na seznamku? To seděl nebo byl v kómatu?“ položil jsem víceméně řečnické otázky, ale Alžběta se jich chytila.

„Přesně, seděl dvanáct let za ublížení na zdraví s následkem smrti nebo tak nějak mi to říkal“

„To se někde popral nebo nějaké domácí násilí?“ zeptal jsem, aniž bych opět očekával odpověď.

„No s manželkou, tak to si brát domů fakt nechceš, zvláště když se chtěl hned nastěhovat, že nemá kam jít a poflakuje se po noclehárnách. Pustili ho před týdnem.“

„Zase na druhou stranu byl upřímný, nic neskrýval a tomu říkám vyřešená minulost“ reagoval jsem. Nechápavě se na mě podívala.

„Ženy mají často požadavek na vyřešenou minulost muže, i ty to máš v inzerátu. Nevím sice co si pod tím přesně představit, ale pokud je to vdovec a má vše řádně odsezeno, tak si myslím, že tento požadavek je dokonale splněn.“

Alžběta se na mě podívala s odporem. „Ale já tlusťocha doma nechci.“ Reagovala důvodem proč ne, pouze na proporce pána.

Ke stolu přišel Ital a přinesl nám objednané. Dvě kávy, karafu s perlivou vodou, citronem a asi mátou, dal nám k tomu dvě skleničky a jako poslední položil na stůl můj banana bread, který jsem hned dezertní vidličkou ochutnal. Byl výborný. Alžběta na mě koukala a byl bych přísahal, že jsem viděl na okamžik v koutku jejich rtů slinu. „Můžu ochutnat?“ zeptala a ani nečekala na odpověď a do banánového chlebíku zapíchla svoji lžičku od kávy. Rychle jsem řekl, že samozřejmě, aby ten sled ochutnávky měl nějakou štábní kulturu. „Máš pravdu, je výbornej“ konstatovala. „Můžu ještě jednu?“ zeptala se a talířek si přisunula blíž k sobě. „Jasně, ale objednám ti taky.“ Odpověděl jsem. „Ne to ne, to bych nesnědla, už tak jsem tlustá a musím se krotit“ odmítla moji nabídku. Přesto jsem objednal ještě jeden s ujištěním, že je taky pro mě. Během chvilky do ní ten první spadl celý. Nic jsem neříkal. Pokud jen ochutnává cizí tak, že ho sní celý, nemá zřejmě žádný přímý vliv na její tvrzení, že se musí krotit, natož na své svědomí. Prostě to má tak v hlavě nastaveno, když není desert její, tak se vlastně nic nestalo. Číšník přinesl další kousek a já bych zase přísahal, že jsem slyšel mlasknutí, které se potvrdilo její žádostí. „Můžu jen trochu ochutnat?“ Po zkušenosti s předchozím dezertem, jsem ji dovolil jen jeden kousek na lžičku a odsunul ho z jejího dosahu.

„Jsi rozvedená?“ zeptal jsem se. Nevraživě se na mě podívala.

„No samozřejmě, jinak bych tady nebyla“ to znělo logicky. „A co ty?“ hned kontrovala.

„Já taky, po dvacetiletém manželství“ odpověděl jsem.

„A proč jste se rozvedli?“ zajímala se.

„Manželka mě opustila. V jisté době jsem prostě nemohl konkurovat bankéři z Dubaje“ řekl jsem po pravdě. Zakoulela očima a já v nich viděl nevyřčenou otázku. Kde se dá s někým takovým seznámit? Ale předběhl jsem ji. „A proč ty?“

„Jirka mě opustil, nechal se zblbnout o třicet let mladší zlatokopkou“ tváře se ji zalily rudě vztekem „ s takovou krávou, mám vztek, kdykoliv si na ni vzpomenu, nikdo ji nesnáší“ dodala, nahnula se a přisunula si talířek s dezertem blíž k sobě a lžičkou odlomila skoro půlku a nacpala ji celou do pusy. Asi potřebovala zvýšit hladinu cukrů na uklidnění.

„Jako, kdo nikdo?“ zajímal jsem se.

„Máme spolu tři děti a taky ji nesnášejí, víš, jak to bylo těžký, když tě opustí manžel a nechá tě se třemi dětmi, kvůli couře, která s ním byla těhotná?“ a zatvářila se jako ponížená samoživitelka žádající jakýkoliv dar pro své tři věčně hladové děti. Abych řekl pravdu, tak nevím, jak to měla těžké a opatrně se zeptal.

„Tak alimenty snad platí ne?“

„To víš že ne, ani korunu jsem od něj neviděla. Dal mi jen jeden byt.“ Řekla pomalu s pláčem na krajíčku. Tomu jsem moc nerozuměl. Pak jsem se dozvěděl, že ex dělal v realitách a po nějaké době si pořídil tři činžáky ve Vršovicích a žije si na vysoké noze z nájmů. Na moji poznámku, že pokud si to pořídil v době manželství, tak polovina by měla být její, mi odpověděla, že měli oddělené majetky i v době manželství. Kdo si co pořídil, bylo v jeho výlučném vlastnictví. Smlouvy dělal jeho právník. Šikula, když s tím souhlasila i úřednice z finančáku. A když se rozvedli, tak ji Jirka jako odškodné věnoval byt do osobního vlastnictví v jednom z jeho činžáku, ale je to prý jako nájemní bydlení, protože musí platit do společného fondu oprav, ale ona je přece vlastník, tak je to nespravedlivé. Nevím, jak to chodí v činžácích, nikdy jsem v něčem takovém nebydlel, tak to nedokážu posoudit, ale bylo hezké od ex, že ji nevyhodil s dětmi na ulici a dal ji bydlení.

„Jak máš staré děti?“ zajímal jsem se.

„Mám dvě holky a kluka. Holkám už táhne na třicet, jedné 29 a druhé 27, obě jsou vdané a mají malé děti. Kluk je mladší, tomu bylo nedávno 24 a je svobodný. Mám podezření, že je na kluky, pořád si do bytu tahá nějaké kumpány.“

„Aha“ a trochu jsem rychle zapřemýšlel. Nová partnerka Jirky je o třicet let mladší, tak ji svedl jako náctiletou, když zůstala s dětmi sama, jak říká, nebo se to muselo stát nedávno, ale pak mi to nedávalo smysl.

„Kdy se stalo to, že tě opustil a nechal tě s dětmi samotnou?“

„Teď to budou tři roky a dva roky co jsme rozvedení.“ Řekla naprosto bez uzardění.

„Tak to jsi měla děti dospělé, tak jak to bylo těžký? Nechodili do práce a měla jsi je na vyživovacím mama hotelu?“

Podívala se na mě nechápavě. „Ne už bydleli ve svých bytech, které dostali předtím do manžela“

„Tak jak to bylo těžké pro tebe? O všechny se postaral.“ Nechápavě jsem zopakoval otázku.

„Vzal mi je a ponížil mě. Dal jim byty v domě, kde sám bydlí a mě nechal jinde. Chtěl, aby se ode mne odstřihli a mohl je tak ovlivňovat proti mně“ stěžovala si.

Jak se ukázalo tak její děti bydleli o ulici vedle, ale ve stejném bloku. Dobrý a já myslel, že z ní byla chudák samoživitelka bez alimentů a přitom se ex o jejich děti postaral naprosto špičkově a ona si přesto musela najít ve své zhrzenosti něco, v čem potřebovala spatřovat nepřátelství hodné pomsty. Nemůže to vzít jednoduše jako fakt, že děti jsou v pohodě, ex je v pohodě a v pohodě může být i ona, ale to nejde, protože byla ta, co byla odkopnuta. Respektive má ten pocit. Nedokážu to objektivně posoudit, neznám verze dětí a Jirky.

Ach jo, to je zase materiál a objednal jsem třetí banana bread s tím, že ho už budu před ní důsledně bránit.

„Ty nevíš jaké to je být sama ženská na všechno“ začala pomalu s lítostivým až ufňukaným tónem a snad čekala pochopení, souhlasné přitakání, ale já tohle nemám rád. Je to její život a jak si to zařídí, tak to má.

„No to máš pravdu, to nevím, nejsem ženská“ odpověděl jsem asi příliš tvrdě. Šlehla po mě očima a pokračovala.

„Předevčírem jsem si byla koupit postel v Ikea a nikdo mi s ní nepomohl. Musela jsem ty těžké krabice rozdělat a vynosit to po kouskách nahoru. Víš co to je pro slabou ženskou?“

„A proč si neřekneš o pomoc synovi nebo zeťákům, bydlí hned vedle“

„Se nebudu nikoho doprošovat, když se sami nedokáží zeptat, jestli potřebuju pomoc.“

Byl čas to ukončit, začalo to nabírat špatný směr. Ta by byla schopná se začít i sebepoškozovat, jen aby jim ukázala a mohla je označit za viníky svého evidentně nespokojeného života. Vsadil bych se, že nikdo nevěděl, že máma si kupuje novou postel a potřebuje pomoc.

„A ty bys mi nepomohl ji složit? Třeba dneska nebo zítra?“ zeptala se a odchytila číšníka, který se plížil kolem nás a objednala si Coca-colu. Na to že měla strach z jedné pozdní malé kávy, že neusne, tak to tou Coca-colou moc nevylepšila.

„Zítra ani pozítří se mi to nehodí. Mám už domluvené další rande, tak až po pozítří by to šlo“ v klidu jsem ji odpověděl po pravdě. Šlehla po mě zase tím zlostným pohledem, který už jsem během setkání zaznamenal.

„To už je mi houby platné, to mám domluvené techniky z Ikei, že mi to přijedou smontovat“

„No vidíš, jak jsi šikovná, samostatná a nezávislá žena. Hele budu muset už jít, myslím, že z toho nic nebude.“ Řekl jsem a ona se na mě podívala smutnýma očima. Psí pohled ji šel, to se musí nechat.

Oznámil jsem ji, že si ještě skočím na toaletu, a že tu Coca Colu si může vychutnat v klidu a ten kousek banánového dezertu už nebudu. „A proč mi to jako říkáš?“ zeptala se. „Jen tak“ odpověděl jsem a odešel na wc. „Ještě se snad vrátíš, ne?“ slyšel jsem za sebou Alžbětin hlas. Cestou jsem požádal číšníka o účet a při zpáteční cestě jsem ho zaplatil. Alžběta se u stolu soukala do svého kabátu. Prostě mi nedala šanci ani teď, abych byl pozorný muž, kterého žena potřebuje. „Já vlastně taky musím jít“ oznámila mi, když jsem se k ní vrátil. „Vzpomněla jsem si, že mám v pračce vyprané záclony a musím je pověsit, aby se vyvěsily.“ Já nemám záclony, takže nevím, o čem mluvila, ale pochopil jsem, že už taky musí jít. Na talířku s dezertem zbylo jen pár drobků. Tak to všechno vyšlo, jak mělo.

„Zaplatil jsi to i za mě?“ zeptala se zbytečně. „Jasně, vždyť jsem tě pozval“ odpověděl jsem. „Ale další setkání už nebude viď?“ zajímala se. „Nebude Alžběto“ řekl jsem tvrdě a podíval se jí do očí. Okamžitě uhnula stranou. „A proč?“ tlačila mě svou zvědavostí do konkrétní odpovědi. „Prostě nejsi ten typ ženy, který bych si představoval.“ „To jako modelka 60-90-60, ty si myslíš, že na takovou bys měl?“ a uchechtla se tak, abych to slyšel. „ Mě bude stačit, když se bude chovat jako dáma a dávat mi příležitost, abych se k ní chová jako k dámě.“ „Co tím jako chceš říct?“ v hlase byl cítit vztek. „Asi už nic Alžběto, měj se fajn a hodně štěstí.“ Otočil jsem se a šel ke dveřím. Cupitala hned za mnou. „Tak se ukaž, kdo půjde ze dveří první?“ zkoušela mě u východu. Dveře do podniku se otevírají ven, takže je to jasné. V tomto případě vždy muž, jinak by nemohl podržet dveře ženě. Pokud by se dveře otevíraly dovnitř, z důvodů podržení dveří by šla první ven žena. Zkoušela se zase nacpat přede mne, ale tentokrát jsem se nedal, vyšel první a podržel ji dveře. „No ty jsi teda gentleman, na co si to hraješ, z podniku vždy vychází první žena.“ Spustila na mě, jak se dveře za ní zavřely. Jen jsem se usmál a pokrčil rameny. Neměl jsem chuť ji cokoliv říkat a vydal se ulicí nahoru k sv. Ludmile na zastávku dvaadvacítky. „No to bych si dala, nechat se uhnat takovým jako jsi ty, no ty máš fakt dost, já kráva jsem si myslela, že budu mít taky štěstí, no jo dědkovi nejsem dost dobrá, lepší s mladejma než tohle ……“ Její lamentace hodící se spíš na pavlač Vinohradských činžovních dvorků se pomalu ztrácela v hluku ulice. Ačkoliv jsem se vzdaloval, stále šla za mnou a stále něco vykřikovala. Naštěstí přijela moje dvaadvacítka a já se mohl nechat v klidu odvézt zase na druhou stranu Vltavy. Ještě v tramvaji jsem se podíval, kdo mě čeká zítra a potvrdil další rande. Má připravená omluvná smska, že už jsem našel někoho, s kým by to mohlo klapnout, a tudíž by nebylo fér chodit na další rande a rozjíždět to na další stranu, tentokrát příležitost nedostala.