Rande č. 20 - kde bylo všechno špatně.

Ženy na prvním rande občas říkají věci, které ani tak nemyslí nebo jen nedomýšlí, ale možná jsou jen „brutálně“ upřímné.

Tak jsem si dal po delší době randíčko a protože si o tom můžete přečíst, tak to dopadlo jako obvykle. Možná o trochu hůř než obvykle. Bylo tam špatně snad všechno. Pokud chtějí ženy ztratit svůj potenciál na seznámení, respektive na další - pokračující schůzky,tak Simona by to mohla přímo školit a začalo to zcela nevinně SMS zprávou.

„Dobrý večer pane Tomáši, jste velmi zajímavý a sympatický muž od pohledu, vaše články se mě nijak netýkají a ani je nečtu, nicméně si jistě nacházejí své čtenářky i čtenáře. Spíše čtenářky, tak hezky píšete o ženách, opravdu nás tak dobře znáte? Posílám pozdrav z Bílé Hory.“

Za mě klasika žen. Nejdřív kompliment a protimluv. Popření a souhlas a navrch jako bonus otázka za milion. Ne, tomuto já odmítám rozumět a jak říká klasik, ženy jsou na světě proto, aby byly milovány, ne proto, aby byly chápány a odpověděl jsem něco ve smyslu, že rozhodně ženám nerozumím a už se o to nebudu ani pokoušet.

Jsem pouze stárnoucí muž se vším, co to obnáší, tak se nebudu zabývat něčím takovým, jak zacházet s myšlenkovými pochody žen, které nikdo nezná. Obávám se, že ani samy ženy mnohdy ne.

„Copak vás tak zklamalo? Vždyť jsme krásné bytosti a vy hezký chlap, tak hurá do toho. A to s tím stárnutím, respektive v tomto věku to máme asi všichni stejně a jsi jen o půl roku starší.“

Další klasika nevyrovnanosti ženské komunikace. Vyká, ale vzápětí blik a tyká. S tím jsem se setkal už mnohokrát, takže mě to už nepřekvapuje. Co mě překvapilo, tak to její až optimistické „hurá do toho“. Zeptal jsem se na to.

„Do čeho hurá? Do pochopení nepochopitelného? Proč? Čas je lépe užívat něčím smysluplnějším. A ta skvělá zpráva, že jste o půl roku mladší s tou mám naložit jak? Každý je nějak starý.“

„Vůbec s tím nijak nenakládejte, tomu se říká komunikace vy stárnoucí člověče. Z mojí strany nevyžádaná informace, omlouvám se. Přeji ti krásný život a hodně pozitivních myšlenek a radosti tak jako je tomu u mě. Máte manželku?“

„Ne nemám manželku, ale kdysi jsem měl dvě, v čase za sebou“ odpověděl jsem po pravdě a odhadoval, zda zase začne tykat a větu ukončí v opačném oslovovacím zájmenu, tedy vykáním. Kdybych manželku měl, mohla by použít i oslovení ve třetí osobě. Např. Co tomu paní choť říká, že oslovuji?

„A nechceš se seznámit? Začínáte mě bavit. A to vykání bylo jen z úcty ke stárnoucímu muži. Já hrozně kecám, takže pravda je taková, že naše komunikace je poněkud řidší a já si vykání/tykání neuvědomila.“

Může mi tohle někdo z ženštiny přeložit do polopatické mužštiny?

„Já se pořád s někým seznamuji, takže proč ne a za jakým účelem by to seznámení mělo být s vámi? A komunikace je poněkud řidší? Co si pod tím mám představit?“

Možná příliš moc otázek, to ženy zpravidla nezvládnou.

„Tak představit si jistě můžete cokoliv, fantazii se meze nekladou, nicméně já měla na mysli, že se neznáme a nekomunikujeme každý den a ani si úplně nevzpomínám, kdy jsme začali. Jinak já jsem Simona a tím bych tento tvůj problém s vykáním uzavřela. Prostě se mi jen líbila vaše fotka, proto jsem vám napsala. Zaujal jsi mě.“

Svatá prostoto, zdá se mi to nebo opravdu neudrží jednoduchou myšlenku oslovovacích zájmen? Každopádně mě bavila i ona a byl jsem zvědavý kam to zajde. Nepamatuje si ani, že jsme začali komunikovat cca před hodinou a vyměnili si cca deset zpráv, pokud nepočítám několik oznámení: „Simona ruší poslanou zprávu“ asi má dobře vyvinutý autocenzurní smysl.

„Já nemám Simono žádné problémy, a rozhodně ani o žádné nestojím, možná si mě jen s někým pletete, ale nezlobím se na vás“

To je to úskalí psané komunikace mezi cizími lidmi, bez emocí, hlasu a mimiky živé tváře. Oslovování a následná komunikace se z ulice, tramvaje, obchodu přesunula do virtuálního prostoru.

„Tak to je fajn, že se nezlobíte. To je od vás hezké. Můžeme si vyjít na procházku nebo vyjet na kole do přírody, co říkáš?“

„Raději tu procházku, už dlouho nepatřím mezi pražské sebevražedné pumpičky“

Ženy jsem obecně považovány za zvědavější lidský druh a otevřel jsem si její profil. Na první dobrou bylo vidět, že pro své fotky používá nějakou filtrovací aplikaci a chce, aby všichni věděli, samozřejmě jen ten, kdo na ni klikne, že je to buď aplikace hodně levná či zadarmo nebo s ní neumí jen pracovat. A je to škoda, protože, když si odmyslím ty filtry nebo si ji přiblížím z nějaké fotky, kde pózuje vzdáleně, tak jistě umí stárnout s pohodou. S těmi filtry u selfie fotek to vypadalo divně, ale každý se prezentuje jak umí.

Simona měla černé husté vlasy vyčesané ve většině případů do bohatého drdolu. Asi aby se ji nepotil krk pod tou dekou. Na většině fotek měla na nose posazené velké sluneční brýle různých tvarů a velikostí. Snad ji poznám, mě pozná zcela určitě, mě je líto vyhazovat peníze za filtrovací aplikace i za paruky a nastřelení vlasů.

Co mě ještě zaujalo na jejím FB profilu bylo až příliš mnoho motivačních postů tvrdících, že každý jednotlivec je výjimečný, zejména ženy a mnoho obrázků ilustrujících úžasný život, který může mít každý, kdo přijme tu jednoduchou pravdu, že je výjimečný. Výjimečnost tedy přijmout jako svůj standard a život se hned změní ze své reálné průměrnosti až podprůměrnosti do iluzorní výjimečnosti? Jak jednoduché. Tyhle posty u mě vyvolávají úsměv.

Za prvé většina lidí si svůj život žije v šedi průměrnosti a není to nic špatného, spousta lidí nemá ambice dělat něco co by převyšovalo ostatní a jsou s tím spokojeni. Žijí si šťastně ve své bublině. A pak přijdou motivační posty, které můžou být pro slabší jedince i nebezpečné ve smyslu myšlenky, že být průměrný je vlastně selhání, že jsou v podstatě ztroskotanci svého života.

Hlodá v nich falešná myšlenka, že být uprostřed šedého stáda bez pozornosti je znak lůzrovství a nutí tyto falešně uvědomělé slabší jedince cítit se ještě hůř než doposud. Začnou generovat nové, ale nikoliv reálné posty. Posty zcela iluzorní. Začnou všem zcela zkresleně ukazovat svůj úžasný život výjimečné osobnosti, za kterou se považují, když to dle rady někoho osvíceného jednoduše přijali. Stali se tak okamžitě výjimeční a úžasní. Co když to tak udělají všichni? Podle nekompromisní logiky budou všichni výjimeční, takže zase průměrní. Nikdo by tedy zase výjimečný nebyl a vše by jelo na novo. Je to blázinec tyhle ženské motivace a přesvědčování sebe sama, že každá má právo být úžasná ve své výjimečnosti, a už si žít jen a jen skvělý život. Zaslouží si ho a pokud to parner nepochopí, tak za nic nestojí. Je čas ho vyměnit a přitom ženské vzorce chování jsou stále stejné. Skončí na seznamce a budou několik let nespokojeně přebírat z nabídek mužů, aby skončily u toho původního, respektive podobného typu.

To jsem trochu odběhl, ale vždy mě to nutí k zábavnému rozebírání motivačních postů, které často nedávají smysl, když se nad nimi člověk trochu zamyslí. Ukončil bych to tím, že pokud někdo je výjimečný není to určitě tím, že to jen přijal a pouze si to o sobě myslí, ale můžu se samozřejmě mýlit.

„Líbilo by se mi rande na nějakém neobvyklém místě, překvap mě.“

Zaúkolovala mě Simona poslední zprávou.

Ach jo, proč si ženy myslí, že je muž chce překvapovat a raději to rovnou nevymyslí než potom poslouchat, že to není, jak to vypadá, když se překvapeně zjeví někde, kde nemá být, ale i přesto jsem o tom krátce zapřemýšlel.

Co třeba v kotli na Spartě při derby se Slavií.Pokud budeme mít kolem krku slávistickou šálu, abychom se poznali, bude to hodně neobvyklé rande. Nebo pod pilířem Karlova mostu, kam by každý doplaval z opačného břehu. Nebo v balónu vysoko nad zemí a pak skočit padákem, nebo .....čím víc jsem o tom přemýšlel napadaly mě čím dál větší bizarnosti. Nakonec to vyhrála ta myšlenka vysoko nad zemí a rande na vyhlídce Žižkovské věže. Byla nadšená, že to je po dlouhé době něco originálního, a že se moc těší. No nevím, platit vstupné, abych se dostal na místo rande s někým koho neznám mi zase tak originální nepřijde, ale byl jsem rád, že to vzala a já nemusím vymýšlet nic dalšího překvapivého.

V pondělí ve čtyři odpoledne mi studentka před výtahem na vyhlídku prodala zlevněný seniorský lístek pro věk 65+. Neprotestoval jsem, v jejím věku jsem lidi nad padesát považoval v podstatě už za mrtvé nebo vypadám opravdu stářím sešle. Naštěstí předtím po mě v metru bodrý revizor lístek chtěl. Nepovažoval mě za seniora, kteří jezdí zadarmo a já věřím spíše mužskému úsudku, ale doplatit vstupné na vyhlídku jsem se nesnažil. Vyjel jsem rychlovýtahem nahoru a přemýšlel o Simoně. Byl jsem na ni zvědavý, zvláště, když mě několikrát upozornila, že se ráda projevuje stylem, co na srdci, to na jazyku, občas rychleji mluví, než myslí a nesnáší neupřímnost, protože je až brutálně upřímná až s tím mají slabší lidé problém. Tak snad se mi podaří dostatečně zatahovat břicho, neb žádný chlap nechce slyšet na prvním rande tu brutální upřímnost, že je tlustej, i když s věkem na koketní bříško už má nárok.

Před setkáním vždy vyžaduji telefonický hovor, abych se ujistil, že na druhém konci se ozve ta, kterou tam očekávám. Ne, že bych nějak nedůvěřoval virtuálnímu světu, ale mluvený projev mnohdy vydá víc než za mlčící písmenka. A Simona zcela jistě bude ten typ bodré ženy, která bude pokládat otázky, které sama nebude chtít dostat a říkat věci, které by sama od muže slyšet nechtěla. Většinou se můj instinkt nemýlí.

Já se osobně nepovažuji za muže pohledného a úspěšného, a tudíž ani za přitažlivého pro ženy, ale posledních šest let, co se věnuji seznamování žiju v jakési iluzi, že jsem šťastný a užívám si to, ačkoliv mě to ve skutečnosti frustruje a nebaví stále být na začátku. Občas mě přepadne skepse, pochybnost, jestli je možné se ještě opravdu seznámit s někým s kým lze vytvořit kvalitní vztah a být v pohodě. Nároky věkem rostou a energie ubývá.

Postupem času nabývám jakousi zdravou pochybnost vyplývající z kritického myšlení o vztahu, co by ještě stál za to a přistihnu se stále častěji, že prvotně rád vyhledávám rande jen pro své očekávané pochybné pobavení se někým, s kým bych se nikdy ve svém běžném životě neměl šanci potkat. Naštěstí výtah vyjel až nahoru, cinkl zvonek, dveře se otevřely a veškeré skeptické myšlenky zůstaly ve výtahu.

Vyhlídka Žižkovské věže se skládá z několika vyhlídek. Tvoří je samostatné a průchozí místnosti, umístěné dokola okolo tubusu věže, po kterém lezou obří mimina. Celé vyhlídce říkají observatoř a zklamu ty co by měli chuť si skočit, nejde to. Okna, respektive prosklené stěny otočené do prostoru nad Prahu ač jsou od podlahy po strop, tak nejdou otevřít a ani jimi proskočit.

Prošel jsem jednu vyhlídku, kde byly zavěšeny jakési křesla pro rozjímání ve výšce téměř sto metrů nad městem. Nikdo tam nebyl. Vešel jsem do další, kde byl u zdi zaparkovaný kočárek hned vedle pohovky, na které seděla od pohledu ezo žena. Kojila mimino a natáčela si to na telefon. Asi nějaká laktační výzva kojení v oblacích.

Na podlaze byly namalované budovy s popisem, které můžete tušit v dáli ve změti střech. Nějaký pár důchodců byl nalepený na skle a máchal rukama. Když mě zaznamenali, paní se mě zeptala, jestli nevím, co je to za budovu na horizontu se šachovnicovou fasádou, která vypadá jak diamant.

„Je to směrem na Olšanské hřbitovy, které jsme z té výšky poznali. Často tam chodíme za rodinou, ale nikdy si té budovy nevšimli“ říkala, jako by se za to omlouvala.

Podíval jsem se na podlahu a suše oznámil, že je to budova Crystal.

„Tak vidíš dědku, já jsem ti to říkala, že to není, žádný diamant, ale crystal to je.“ Peskovala starouše, který se na ni usmíval a myslel si své.

Nechal jsem je být a vešel do další místnosti observatoře. Simona zatím nikde, ale stále byla v pohodlné dvacetiminutové toleranci.

Hned jak jsem vešel do poslední místnosti v periferním vidění jsem zahlédl postavu tisknoucí se zády ke stěně. Zběžně jsem se tím směrem podíval a uviděl černé husté vlasy vyčesané do drdolu a na nose posazené velké kulaté sluneční brýle. Bezpochyby to byla Simona. Přistoupil jsem k ní a měl jsem pocit, že se celá chvěje. Kdybych byl ješitnější než jsem, mohl jsem snadno sklouznout do pocitu, že je celá rozechvělá ze mě, ale bledost v její nepřítomné tváři byla více vyděšená než roztoužená. Každopádně vypadala, že každou chvíli omdlí.

„Simono?“ oslovil jsem ji neb mě vůbec nezaregistrovala.

Trhla sebou a bylo patrné, že má nějaké neurčité potíže s dýcháním.

„Ahoj.... já...já mám akrofobii“ řekla potichu.

„Tak co tady děláme?“ zeptal jsem spíš akademicky.

Ani kdyby odpověděla tak nepochopím, proč souhlasila s randem na místě, které ji děsí.

„Odveď mě odsud“ požádala a chytla se mě pevně za paži.

Ve výtahu měla zavřené oči a zdálo se, že se ji dech srovnal. Dole na zemi se už usmívala a začala se omlouvat, že to nedomyslela neb trpí úzkostným strachem z výšek, ale na druhou stranu ji doktoři doporučují, aby se v rámci léčebné terapie vystavovala výškovým situacím a tím tak tuto fóbii potlačovat a strach kontrolovat. No evidentně to nefunguje, jak doktoři říkají nebo jen ne na prvním rande. Na rande, kde bylo všechno špatně už od začátku.

Simona byla vysoká, něco málo přes sto osmdesát centimetrů, a to mi moc nevyhovuje, ačkoliv sám mám přes sto devadesát. Nevím, jak bych pobral, případné její deseticentimetrové podpatky, když by na to přišlo. Teď měla na nohou, tak jako já tenisky a málem jsme si koukali do očí. Upřednostňuji, když je žena menší tak aspoň o půl hlavy. Mám rád, když se k ženě při polibku skláním a ona musí trochu na špičky. S jejím vyčesaným drdolem jsem měl dojem, že byla díky němu i o trochu vyšší a převyšovala tak moji hlavu bez vlasů.

Oblečená byla letně, tyrkysově lesklé triko bez výstřihu, jenž vypnutě obepínalo její větší vnady, které navíc umocňovala tmavá dámská elegantní vesta, volné plátěné kalhoty v barvě vesty ji vlály na až nezvykle dlouhých nohách, které zakončovaly elegantní světle hnědé tenisky s výrazným logem LV na boku. Tenisky ladily k hnědému pásku se zlatou přezkou LV a hnědou kabelkou se stejným logem, která ji visela přes rameno. Postavu na svůj věk měla sportovní, zřejmě má svého trenéra ve fitku, tak jako dobrého zubaře. Oslnivě bílá sklovina ze zubů házela prasátka, když je při úsměvu vycenila. Expresivně vyjádřeno: elegantní žirafa, vkusná eifelka nebo jen vytříbená žížala.

Obličej až přehnaně na můj vkus zmalovaný. Jasně červená rtěnka na chirurgicky upravených rtech ji ladila s hezky upravenými nehty z nehtového salonu. Permanentní make-up byl opatrně decentní. Oči nesymetrické, jedno otevřené a druhé jakoby mírně přivřené. To byl asi důvod proč na všech fotkách měla tmavé brýle. Nebylo to rušivé, rychle si na to člověk zvykne a nepřišlo by mu to nepřirozené, tak jako na první pohled, kdy jsem měl tendenci na to přivřené oko civět. Asi pozůstatek nějaké rvačky či úrazu. Zdálo se mi, že přes oko se horizontálně táhne tenká, ale patrná stará jizva. Zřejmě v mládí divoška. Na někoho by to mohlo působit i drsně.

„Tak zajdeme na první rande jinam“ navrhl jsem, když už bylo jasné, že je zcela v pohodě na pevné zemi.

„Tak mě překvap“ řekla a přimhouřeně se na mě podívala.

Zřejmě aby oči dostala do stejného módu. Ještě si nestihla stáhnout z hlavy sluneční brýle.

„Už jsem překvapil a málem vás to zabilo“ narážel jsem na příhodu z věže díky mému nápadu randete v oblacích. Stále jsem nepochopil proč s tím souhlasila. Mohla dostat nějakou panickou ataku a rande by pokračovalo v kantýně nějaké nemocnice či psychiatrického zařízení.

„Zkus to“ vybídla mě, aniž by reflektovala moji poznámku.

„Ok, je hezky tak můžeme na náplavku, projdeme se, a když to se sebou vydržíme, tak si tam dáme nějaký drink.“ Podal jsem návrh.

Chvíli přemýšlela, než z ní vypadlo, že drink jedině nealkoholický, protože bydlí za Prahou a auto má na Vypichu v práci v garážích společnosti pro, kterou pracuje jako finanční ředitelka a to zdůraznila. V podstatě má na starosti centrální účtárnu, a to je velká zodpovědnost. S tím by se dalo souhlasit. Za mě byla vedoucí účtárny, ale rozumím, že finanční ředitelka zní lépe.

„Jaké máš auto?“ zeptala se, když jsme nastupovali v Korunní do šestnáctky tramvaje, aby nás svezla dolů k řece na Palackého náměstí, odkud je na domluvenou Náplavku pár kroků.

„Já mám BMW X 7“ nečekala na moji odpověď a asi mě tím chtěla ohromit dle jejího významného pohledu. Neříkal jsem nic, jen pokýval hlavou, že znám.

„Něco bazarového?“ zkusil jsem podráždit hada bosou nohou.

„Tsss na ojetiny si nehraju, to je funglovka, ani šéfová nemá takové auto“

Ach jo, informace se, kterou jsem nevěděl jak naložit. Tak asi účtárna vynáší ve smyslu, zedník pracuje s cihlami tak má v kase cihly, finanční oddělení pracuje s penězi tak má v kapse…raději jsem tu teorii nerozvíjel ani v myšlenkách.

„Co si o tom autu myslíš?“ tlačila mě do obdivu.

„No, že bych s ním nechtěl hledat místo na parkování“ narážel jsem na velikost auta versus ucpané pražské ulice a malá parkovací místa.

„To parkuje samo, jen zmáčknu čudlík“ kontrovala na moji poznámku.

„O tom se nepřu, mluvil jsem o hledání místa nebo si ho taky najde?“

„No to ne“ zasmála se a vyzvídala „jel jsi někdy v sedmě?“

„Jako v tramvaji? To ano na Bohemku, zrovna jede“ a ukázal jsem směrem, kde si to zrovna jedna sedmička jela na Albertov.

„Nemyslela jsem tramvaj, ale béemvé“ zakroutila Simona očima.

„Ne v sedmě béemvé jsem taky nejel.“ řekl jsem popravdě.

Ve tváři se ji odrazila spokojenost a já věděl, že jsem zase přešlápl. To není žena dle mých skromných představ.

Sešli jsme na náplavku Rašínova nábřeží a vmísili se mezi ostatní lidi, kteří měli podobný nápad projít se podél Vltavy těsně u řeky.

„Já bych nemohla chodit s chlapem, který by jezdil jen ve Fabii nebo nějakém malém a levném autě“ řekla znenadání.

„To je tvoje kritérium na partnera?“ zeptal jsem se.

Podívala se na mě nechápavě. „Jak to myslíš?“

„Tak jak jsi to řekla, pokud nebude mít větší auto než ty, tak tě nebude zajímat. Takže, když ty máš auto velikosti dodávky, tak by měl mít aspoň šesti nebo lépe dvanácti tunový náklaďák abys o něj zavadila?“ rozvinul jsem teorii.

Dívala se na mě nechápavě a zdálo se, že to přivřené oko ji trochu cuká. Snad mi jednu nevrazí.

„No prostě mám ráda, když chlap má chlapský auto“

„Amen“ dodal jsem a dál to už nerozvádět neměl v úmyslu.

Já mám auto na přesun z bodu A do bodu B a nepřemýšlím, jestli to auto je chlapský, ženský, dětský, psí, kočičí....atd. Za mě každé auto dobrý, které jede a je na něj spoleh.

„Dáme si něco? Kafe nebo nějaký drink?“ zeptal jsem se po delší pauze mlčení, kdy asi přemýšlela nad modely aut, které by u svého partnera tolerovala.

„Tady?“ zeptala se s odporem v hlase. Rozhlédla se kolem sebe a pokračovala „Smíchovská náplavka je lepší než tahle. Tady to je takové špinavé, zašlé.“

A zatvářila se jako kdyby právě do vzorku podrážky našlápla psí exkrement.

„Mám raději druhou stranu, tam je takové komornější“

Zrovna jsme se blížili Výtoni, kde přirážel svoji loďku převozník.

„Tak jo“ řekl jsem „můžeme si udělat romantickou plavbu po řece a naproti si opéct buřty na ohni, koukám, že ohniště jsou v provozu.“

Na protější náplavce plápolalo několik ohňů v železných koších. Kdysi jsem tam byl taky na rande a v nabídce místních podniků byly špekáčky, chleba a tři druhy hořčice. Půjčili vám i klacek na buřta a každý si ho sám může připravit tak, aby mu chutnal podle vlastního gusta.

„Cože??“ zeptala se Simona hlasem, který vyjadřoval, že jsem se snad zbláznil.

„Za prvé na vodě se mi dělá nevolno, neumím plavat a buřta bych nepozřela, víš co to je za svinstvo?“

Zakroutil jsem hlavou, že nevím. Tím jsme ji tedy nepřekvapil.

Vyšli jsme na nábřeží a vydali se procházkou zpátky směrem k Tančícímu domu. Vůbec jsem nevěděl, jak začít konverzaci. Za mě byla

příliš zatížená na hmotu a okázalost, když ji řeknu, že mám jen obstarožního Renaulta z druhé ruky a konfekci nakupuji v H&Mku, tak se se mnou odmítne dál bavit, ale na druhou stranu budu mít volno a zajdu si tak konečně na míchaný drink do Forbíny – bar hned vedle Slavie – kavárny na Národní, kam se chystám od doby, kdy zprávami probleskla zpráva, že patří mezi padesát nejlepších barů Evropy a já tam ještě nebyl.

„Můžu se zeptat na něco, řekněme osobního?“ zeptala se samovolně, když Tančící dům byl už na dohled.

A je to tady. Zeptá se kolik beru, co dělám za práci, jestli dosahuji na úroveň její pozice finanční ředitelky a ujasnila si tak jakou míru respektu a úcty má ke mě chovat a také se jistě zeptá jaké mám to auto, když jsem to nechal bez odpovědi. Ale překvapila, i když nevím co je horší. Jestli to, na co se zeptala nebo na co jsem si myslel, že se zeptá.

„Jak je možné, že jsi sám? Přijdeš mi sympatický, zdá se, že se s tebou dá normálně povídat a nic hned nehrotíš, takový na pohodu.“

„Zdá se ti? Zdání může klamat“ odpověděl jsem tajemně abych v ní ještě více umocnil její zvědavost a podezření, že něco tajím. Z čeho mě podezírá, známe se jen pár hodin a ona má jasno. Takový sympaťák a je nezadaný, tady něco nehraje. Co ona? Proč je nezadaná, nebo se tak aspoň tváří, ale ptát se na tohle hned na prvním rande mi nepřijde moc prozíravé. Prostě jsme na rande, protože někoho hledáme a není třeba řešit subjektivní důvody proč jsme se ocitli sami. Co čeká, že ji odpovím? Jsem single

protože jsem problémový týpek, co si rád přihne, občas tu svoji propleskne a jak bude ruka v rukávu, tak ji přiváže v kuchyni a na noc zavře do sklepa? Aby až z něho uteče mohla podat žádost o rozvod a já tak mohl lovit další nešťastnice, kterým se budu zdát jako dobrá partie a ony tak mohly přemýšlet, proč je sakra single? Že jsem ještě nepotkal tu pravou na zbytek života je nenapadne, tak jako je nenapadne, že bych se na to samé mohl zeptat i já.

„Ještě jsem nenašel tu pravou“ odpověděl jsem a ona zalapala po dechu. Snad si vážně myslela, že tajně fetuju a chodím do bordelu pokaždé, když ex rozbolí hlava.

„Myslíš, že já ji budu?“ ptala se nesmyslně dál.

„To nemůžu vědět, máme první rande a ještě jsme se nazačali vzájemně poznávat, vše chce svůj čas.“

„A proč ty jsi sama? Taky se mi zdáš na pohodu, zajímavá, atraktivní, tak je to pro mne překvapující, že jsi bez partnera“ trochu jsem ji zalichotil, aby se rozpovídala.

„To je jedno to nechme být, nechci o tom mluvit“ odbyla mě, i když se mi zdálo, že při slovech zajímavá a atraktivní se libě uculovala.

Došli jsme až na Národní a já jsem ji, ani nevím proč, místo ukončení tohoto seznamovacího nedopatření pozval do Forbíny. Zřejmě v podvědomém očekávání další zajímavé, ovšem bizardní konverzace, která od začátku vykazovala všechny známky omylu,

Mám rád atmosféru temných barů s tlumenou pohodovou jazzovou hudbou, za kterou by se nejeden hotelový řetězec nemusel stydět použít ji ve svých výtazích. Bylo šest hodin večer a právě otevřeli. Byli jsme první a barmani srovnáni za dlouhým pultem byli v tuto chvíli v přesile. Bar byl správně temný. Černá převažovala na všem. Na podlaze, stěnách na sedačkách příjemně oživená tlumeným světlem. Každý stolek byl osazen nízkou designovou chromovanou lampičkou. Simona se uculovala a špitla, že ještě nebyla v pravém baru jako v baru a snad vím, co tím myslí. Nevěděl jsem, prostě bar je bar a má tak i vypadat. Možná měla za to, že bar je jakýkoliv pult kdekoliv v hospodě.

Usadili jsme se v zadní části a Simona hned fotila onu zmíněnou designovou lampičku, asi se ji taky líbila jako mě.

„Ty vole“ vyjekla, když koukala na displej mobilu, který ji osvětloval tvář a to přimhouřené oko opravdu vypadalo drsně „promiň to mi ujelo“ omluvila se hned vzápětí.

„Co tě tak rozdivočelo“ zeptal jsem se, když svůj ujetý výkřik nevysvětlila.

„Ta lampa stojí desítku“ a ukazovala mi co si právě vygooglila.

„Tak to je smůla. Koukej, co jich tady je a ty máš zrovna malou kabelku“ odpověděl jsem pobaveně s tím, že její úlet hodím do vtipu, ale ona to myslela vážně.

„No právě, ani by si nevšimli, že jedna chybí“ řekla sice spiklenecky, ale naprosto vážně.

„Je to vtip viď?“ zeptal jsem se tak aby pochopila, že má říct ano.

„Jasně, ale líbila by se mi doma na nočním stolku“

„Našla jsi ji na netu, tak tam jistě bude i možnost si ji tam koupit“

„Blázníš, tohle za takové prachy, nejsem padlá na hlavu“

Co na to říct. První rande a vím, že designové věci jen ráda dostává nebo pořizuje za pět prstů.

„Co můžeme nabídnout?“ zeptala se sametovým hlasem servírka oblečená, jak jinak, celá v černém a černou mašlí ve vlasech.

Řekl jsem ji, aby nám dala chviličku, že jsme zatím obdivovali interiér a designové detaily, a že drinky ještě promýšlíme. S úsměvem ladně odkráčela do prostoru, kde se rozplynula.

„Tak co si dáme? Nějakou míchačku nebo jen kafe a minerálku“ zeptal jsem se vědomím toho, že ona je autem a potřebuje nenadýchat.

Ale překvapila hned dvakrát.

„V takovém prostředí to by byl bez drinku hřích. Co takhle beton nebo bavoráka?“ zeptala se bez uzardění. „To si dávám u nás na hasičském bále“ dodala bez skrupulí.

Musel jsem přemýšlet, zda to myslí vážně nebo najela na vlnu rozvernosti. Beton, pokud si pamatuji, tak to byl tonik s Becherovkou a Bavorák tonik s Fernetem. Nejčastější pití na mejdanech, když jsem studoval střední školu. Pokud si tohle objedná, tak budeme za burany a nedostaneme ani višeň macerovanou v alkoholu.

„Zkus se podívat do lístku míchaných koktejlů, který nám tu zanechala servírka“ napadla, mě spásná myšlenka.

Doufal jsem, že tyhle oblíbené drinky vesnických zábav a plesů nebudou v nabídce. Doufal jsem správně a otřel pot z čela.

„Mám chuť na něco sladkého“ řekla, když předčítala polohlasem názvy koktejlů, o kterých nikdy neslyšela. Beton ani bavoráka opravdu nenašla.

„Něco mi objednej, nechám to na tobě“ řekla, když se dostala k názvům, které měla problém vyslovit. Objednal jsem ji sladkou PiňaColadu a pro sebe Manhatan více méně z nostalgie na bar Arkádii ve Slováči. Omlouvám se všem mimo pražským, pražáci mého věku jistě vědí, kde se daly za socialismu koupit levné bony a mařeny, kde znuděné papalášské a jim podobné paničky naháněly zajíčky a pánové v letech mladé, ale drahé holky. Ani jeden námi objednaný nápoj nebyl v nabídce, ale barman si s naší objednanou klasikou jistě poradí.

„Tak kde jsme to skončili“ zeptala se, když barman se šejkrem obratně začal pracovat na našem pití.

„Že něco nehraje na tom, že tak skvělí lidé jako my dva jsou singl, je to značně podezřelé“ odpověděl jsem ve smysl předešlé debaty o tom, na co chtěla navázat.

„No abych pravdu řekla, já vlastně žádného muže ani nepotřebuju. Jsem spokojená s tím, že jsem se jednoho zbavila a nepotřebuji se vrhat do dalšího vztahu.“

Opravdu řekla to, co řekla? Proč tedy tady se mnou je? Rozumí sama sobě nebo jen neví co chce nebo je to ta zmíněná brutální upřímnost občas se nechat někým pozvat na drink, večeři, dovolenou….a za chvíli bude na další auto, kterým bude ohromovat další pro ni nepotřebné muže.

„A proč jsi tady? Měl jsem za to, že máme rande za účelem se poznávat, a když se nám bude zdát, že to někam povede, tak i začít spolu chodit a mít vztah.“

„Já se do žádných vdavek nehrnu“ odpověděla pro mě opět nelogicky.

Já v tuto chvíli ani nevím, jestli bude nějaké další rande a ona vytáhne vdavky. Na druhou stranu musím být k sobě brutálně upřímný. Vím, že další rande s ní nebude, ale zajímalo mě, jak o tom přemýšlí.

„To po tobě ani nikdo nechce, já rozhodně ne, to je otázka let společného vztahu a o tom se teď nemusíme vůbec bavit.“

„Už jsem se lekla, že jsi se do mě zamiloval a budeš se chtít ke mně nastěhovat“ trpce se usmála.

„To jsou tvoje zkušenosti z randíček?“

„Tak nějak, je to hrůza abych pravdu řekla“ a opět se trpce usmála.

„Jen muži se dokáží zamilovat hned na první pohled. Spousta žen na to čeká celý život a pak jsou takové jako ty, které to nepochopí, respektive nepoznají a míjí je to…“

„Počkej, počkej“ přerušila můj tok myšlenek „nechceš mi říct, že jsi se do mě zamiloval na první pohled, že ne“ sdělila svoji obavu.

Co teď, pro mě už to byla jen hra. Mám ji říct, jak je úžasná, že nelze odolat se do ní nezamilovat zvláště, když vím, že nepotřebuje muže, a přesto je tady se mnou? Mám ji říct, že jsem poctěn tím, že se mnou tráví svůj čas?

„I ty jsi se zamilovala“ řekl jsem a v její tváři se objevil úžas.

Nadechla se, ale nedal jsem ji šanci.

„Jak jinak si mám vysvětlit, že se mnou trávíš už několik hodin svého času, když muže nepotřebuješ, a přesto jsi tady stále se mnou?“

Zalapala po dechu, ale neřekla nic. Servírka přinesla naše drinky. Objednal jsem ještě nakládané olivy, misku pražených slaných mandlí a pokračoval.

„Zeptám se tě taky na něco osobního. Máš nějakou svou životní vizi? Jak bys chtěla, aby tvůj osobní, potažmo partnerský život vypadal za rok… dva roky?“

Simona se přisála k brčku, které na ni koukalo ze sklenice bílého moku.

„Jejda to je dobrý“ zhodnotila svůj nápoj „tobě brčko nedali?“

„Ne, nedali, každý drink nesnese brčko“

„To je škoda, to by se ti pilo líp“

Co to s prominutím mele? Buď nechápe, na co jsem se ji ptal nebo žádnou svou životní vizi nemá a žije si tak nějak ze dne na den a klouže si zlehka po povrchu vlastního štěstí bez nápadu, jak se jím obklopit.

„Já třeba jsem taky rád single a je mi tak dobře, mám vcelku spokojený život, ale byl bych rád, kdybych ho mohl ještě s někým sdílet. Mám sice dceru, se kterou ho do značné míry sdílím, ale není to ten blízký partner. Přece jenom ve dvou lidech ve vztahu je spousta věcí snazší“ zkusil jsem posunout načaté téma. Ale vzala to po svém.

„Přesně i moje rodina je na prvním místě“ řekla a v tom přimhouřeném oku ji zase začalo cukat.

„Nic takového jsem neřekl“ oponoval jsem „já mluvím o úplně jiném druhu lásky, takové jako je mezi mužem a ženou a každý z nich může mít rozvětvenou rodinu, jak je libo. Nic by to na věci těch dvou neměnilo“

Dívala se zase tak nějak nepřítomně, ale spíš to byla její forma přemýšlení, protože reagovala k věci.

„Nezlob se, ale moje dvě dcery a vnoučata budou vždy na prvním místě, jsou to mé holčičky, já je vychovala, je to moje rodina, jen moje rodina a budou vždy na prvním místě a buď se ten chlap s tím srovná, nebo rovnou může jít“ řekla až odhodlaně.

Tak si to srovnáme, nepotřebuje muže, ale je tady se mnou a chodí i na další randíčka. Nechápe, proč jsou lidi single, když jsou tak sympatičtí a teď ten muž bude u ní vždy dvojka, trojka možná až pětka za všemi členy její rodiny, možná i za chlupatým mazlíkem, pokud by se ji v rodině vyskytoval pes nebo kočka. Pokud její dcery mají děti, jako že mají, když má vnoučata, tak jsou jistě dospělé a mají svůj vlastní život. Plete se jim do života? Asi bude pro zeťáky tchýně k pohledání. Chce tohle muž na prvním rande slyšet? Není smysl partnerského života sdílet život společně, tedy sdílet vzájemně život muže a ženy, kteří se rozhodli utvořit pár a vnímat se jako jeden My? Samozřejmě, že na dětech záleží, ale tak stejně nám musí záležet na partnerovi, se kterým se rozhodneme žít. Je to úplně jiná forma a nedá se to porovnávat natož hodit do jednoho emočního balíčku.

„Dobře, rozumím“ začal jsem pozvolna větu a čekal, co dalšího mozek vyprodukuje, šlo mu to pomalu „na dětech a rodině jistě záleží, ale stejně mi bude záležet i na mé partnerce jako na mém nejdůležitějším a nejbližším člověku, je to zcela něco jiného než rodina, jiná silná emoce. Jiné city a pocity, jiné nastavení, emoční pouto muže a ženy musí být přece jiné než pouto rodiče a dítěte.“

Raději jsem ten tok utnul, abych se do toho nezamotal. Simona usrkávala svoji Piňa Coládu a já nebyl jistý, jestli mě vnímá dostatečně. I když bylo v baru dost temno, nasadila si zase sluneční brýle. Možná jí to oko tikavě začalo mrkat a jen nechtěla, abych na to zíral.

„Takže pro tebe není rodina na prvním místě?“ zeptala se.

Dělá to nebo je tak omezená? Pomyslel jsem si.

„Je na prvním místě a partnerka se s tím smíří, že bude upozaděna, že bude druhá, třetí nebo může jít“ odpověděl jsem v jejím duchu, abychom byli zase na stejné vlně. Bavilo mě to čím dál víc.

„To jako, že žena pro tebe nic neznamená? Strkat ji na druhou kolej? A to je přesně ono, proč nepotřebuji k životu muže. Já chci stát na žebříčku jeho nejdůležitějších lidí nahoře. Chci, aby mě bral jako rovného sobě, staral se o mě a hýčkal si mě. Ano chci být už hýčkaná, zasloužím si to, manžel mě podváděl několik let“ řekla až nasupeně.

Zaslouží si být hýčkána novým partnerem, protože ten starý ji podváděl? Nedává to logiku jen mě nebo nás bude víc? Co je to za zásluhu? Podváděl mě, tak ty mě za to hýčkej? Dobrý vtip. Novým vztahem je nové všechno a všechno by mělo být hezké. Hezké začátky bez stínu či vlivu minulosti. Pokud tohle nechápe, tak na druhou stranu začínám chápat, proč nepotřebuje muže, ale bude ho stále hledat. Muže za zásluhy věrnosti záletnému manželovi. To už je až tajemně obskurní.

Bar se pomalu naplnil do poloviny všech stolů a Simona hlasitým srknutím vyprázdnila svoji skleničku.

„To bylo fakt dobrý“ řekla a labužnicky si pomlaskala.

Hodila do sebe najednou několik oliv, hrst pražených slaných mandlí a stáhla z párátka mojí macerovanou višeň a s chutí ji spolkla.

„Dám si ještě jednu“ rozhodla, zpříma se na mě zahleděla a v jejích očích se zaleskla mírná při opilost, která dávala tušit povolení stavidel všech zábran.

„Neříkala jsi, že jedeš ještě dnes autem?“ nevinně jsem ji připomněl, co sama tvrdila a zdálo se mi, že ji začali zrychleně teď mrkat oči obě.

„Někoho mi připomínáš, někoho, koho nemusím“ řekla zajíkavě. „Ten mi taky říkal, co mám dělat, i když jsem se ho na to neptala a vůbec mě jeho názor nezajímal“

Asi jsem tušil koho má na mysli, ale když už si s tím naběhla, tak jsem se zeptal.

„A koho?“ vyzval jsem ji, k prozrazení toho koho nemusí.

„Připomínáš mi mého manžela“ vyhrkla a pokračovala „taky byl bez vlasů a říkal mi, co nemám dělat.“ Kývla na barmana a ukázala na svoji prázdnou skleničku.

Tak tohle bylo další slušné sousto pro první rande. Každý muž na prvním rande chce slyšet přirovnání k někomu, koho žena nemusí a má s ním špatné zkušenosti, myšleno samozřejmě ironicky. Je to tak trochu podpásovka. Dává jasně najevo, že takto přirovnaný muž nebude nikdy pro ni dost dobrý. Nikdy by mě nenapadlo novou známost přirovnávat či srovnávat k jakékoli své ex. Proč taky, každá žena je jiná, nedá se škatulkovat, a jak spolu začnete, vše si nastavíte po novu a takové to budete mít. Každý muž tak i žena chce podle mého mínění pro toho druhého být někým novým, zajímavým až jedinečným. Pak i baví to objevování sebe navzájem. Stejně jako ona chce být pro toho svého jedinečná, tak i muž to chce podobně a představa pro kohokoli, že je vnímán, jako kopie někoho není šťastná a pro málokoho i přijatelná. I když na druhou stranu mechanika soužití muže a ženy se může zdát podobná je i rozdílná v mnoha aspektech jedinečnosti vzájemného vztahu.

Servírka přinesla Simoně druhou Piňa Coladu a ta se okamžitě přisála na brčko a minimálně půlku sklenice vysála do sebe na jeden zátah.

„To je fakt dobrý, jak to, že jsem to ještě nepotkala“ uznale pochválila objevený mok.

Evidentně nalezla i nový styl, jak pít krémový koktejl.

„Opatrně je to zrádné“ dovolil jsem ji upozornit.

„Zase?“ podívala se na mě káravě „jsem už velká holka a nepotřebuju tyhle rady, manžela jsem už fakt měla“

„Ok, to já nezpochybňuji, jsi to pouze ty, kdo je za tebe zodpovědný“ reagoval jsem v návaznosti na onu informaci, že má v plánu ještě jet autem.

„Bez obav, to není tvoje starost“ odsekla a měla ve své podstatě pravdu.

„Přesto si nemyslím, že je dobrý nápad dnes ještě řídit auto“ nedalo mi to.

„Nebo co jako?“ zeptala se opět nesmyslně.

Dnes už po několikáté.

„Přijdeš o papíry, nabouráš si auto…“ začal jsem vyjmenovávat, co se vše může stát.

„A jak se dostanu domů pane chytrý?“ zase stupidní otázka, já prostě ženám už rozumět nebudu.

A tahle žena nebude ani příliš praktická. Možná by manžel mohl vyprávět, když už o něm byla řeč.

„Co třeba taxi?“ navrhnul jsem řešení neb sám tak domů pojedu, i když auto mi stojí kousek přes řeku, na Kampě.

„Nebudu vyhazovat litr za tágo, říkala jsem ti, že bydlím za Prahou a cestu znám i poslepu. Jezdím do práce denně nebo ty mi chceš snad něco naznačit?“

„Jasně, naznačuji ti, že bys mohla jet taxíkem, máš v sobě dva panáky čtyřicetiprocentního rumu, a ačkoliv ti to tak nepřipadá, tak je to tak“ snažil jsem se ji stále odradit od řízení.

„No je fakt, že už to trochu cítím“ poprvé se mnou souhlasila a zasmála se jako kapsář, když ho mile překvapila naditá prkenice, kterou právě někomu vytáhl z báglu „ale není to nic tragického nebo co se mi pořád snažíš naznačit?“

„Abys jela domů…..“ začal jsem být jak ohraná gramofonová deska, ale skočila mi do toho.

„Nebo s tebou k tobě? To se mi snažíš říct?“

Ty její otázky jsou stále překvapivější. To jediné mě snad nenapadlo, ale když to zmínila.

„Nebo si ještě můžeme dát další drinky a přespat můžeme u mě v práci“ bezelstně jsem navrhl.

V kancelářské budově naší firmy disponujeme dvěma podkrovními garsonkami pro případ, že se někdo ze zaměstnanců zdrží na pracovní večeři, kde se napije nebo potřebuje dodělat nějaký projekt co hoří nebo přijedou kolegové z jiné pobočky a hotely na Malé Straně jsou zbytečně drahé … je spousta důvodů proč je tam máme. Občas je někdo využije, ale většinou jsou prázdné a prázdné byly i ten večer.

„Já to věděla“ řekla Simona vítězně „jsi jako všichni, chceš mě opít a pak mě dostat lehce do postele. Myslíš, že jsem včerejší? Takových by bylo, tsss a to jsem ti chtěla dát šanci.“ Ušklíbla se a pohladila se po ruce.

Tak moment, říká se nejsem dnešní ne včerejší a chtěla mi dát šanci na co? Dostat se navzájem do postele první den setkání není můj styl. Hledám vztah, a to sex na prvním rande většinou vztahem pohrdne, ale teď aspoň vím, jak přemýšlí. Potřebuje se cítit žádaná, nedostupná, dobývaná. Ok nic proti tomu, ale tahle krátká cesta do postele k tomu není ta pravá. Neváží si sebe a možná trpí i nízkým sebevědomím, proto i upozornění na auto, které v základu začíná na třech milionech. To jsem zase kápnul na materiál.

„Simono je mi skoro šedesát, myslíš, že mám zapotřebí chodit na rande za účelem ženu opít, zatáhnout ji do postele a uspokojit své zvrácené sexuální choutky a ráno ji tvrdit, že byla tak opilá, že mě v podstatě znásilnila a já s tím nemohl nic jiného dělat než se podvolit?“

Sledovala moji řeč a v přimhouřeném oku ji teď škubal jen koutek. Roztáhla pusu, vycenila na mě zuby a nahlas se zasmála až z vedlejších stolů tlumeně mluvící lidé na ni pohlédli.

„To by se ti líbilo, jste všichni stejní, myslíš si, že jsem nějaká davajka?“

A několika hlty vyprázdnila svoji skleničku.

Myslím, že byl právě čas ukončit tenhle seznamovací omyl a rukou jsem mávl na servírku. Když přišla zeptala se, zda si přejeme další koktejly, neb moje sklenička byla už taky prázdná.

„Já si dám ještě jednu tu Piňťu“ řekla Simona.

„Já zaplatím bez té poslední objednávky, už odcházím“ řekl jsem já.

„Aha, my už jdeme?“ zeptala se a hrála překvapenou.

V čem Simona vynikala byla její neutuchající schopnost produkovat otázky nedávající smysl. To byla několikátá v jednom sledu. Klidně může zůstat a vychutnat si svoji Piňtu, jak Piňu Coladu roztomile přejmenovala, že ji chutnala nebylo pochyb.

„Tak já si ji nedám, když pán už musí jít“ zrušila Simona objednávku.

Nemá tři kila na něco, co ji chutná, nebo chce jen nadýchat menší promile? Maně mě napadlo. Nebudu už za ni utrácet, i když se královsky bavím.

„Ty jsi se nějak zaťal“ vytrhla mě z přemýšlení.

„Myslím, že jsme to rande už přetáhli. První by mělo být kratší než delší“ řekl jsem.

„Ty jsi ho přetáhl“ skoro se na mě osočila „ty jsi mě sem zatáhl, mě by nenapadlo jít do takového brlohu.“

„Ok, tak jsem to přetáhl, tak to utínám, je už pozdě“ narážel jsem na to, že jsme spolu trávili šestou hodinu, až jsem se divil, že jsem to tak dlouho vydržel, ale říká se, že čím je člověk starší tak mu ten čas rychleji utíká. Asi to bude pravda, ale nevím, zda je to i tento případ.

„Chceš tedy abych přespala u tebe?“ zeptala se nečekaně a vstala.

Mírně zavrávorala, a to ji usadilo zpět do židle.

„Nechci, to jsem ti ani nenabízel“ odpověděl jsem.

„Chtěl si abych šla s tebou do tvé garsonky.“

„Nabízel jsem ti přespání u nás v práci ve služební garsonce, budeš tam sama. Nemusíš jezdit domů pod vlivem, ale byl to špatný nápad“ vysvětloval jsem svoji nabídku a už jsem litoval, že jsem ji něco takového nabídl.

„A ty budeš kde?“ zeptala se nechápavě.

„Já budu jinde, ale zapomeň na to, jak jsem říkal, je to špatný nápad“ snažil jsem se z toho vykroutit.

Koulela na mě tím nepřivřeným okem, zatímco to přivřené se teď nepravidelně třáslo.

„Funguje ti to ještě?“ znenadání se zeptala a oběma bylo jasné, že o funkci rostlináře nešlo.

Měl jsem doobjednat aspoň ty mandle nebo popcorn, v první řadě jsem už seděl.

Na první rande celkem, když ne šokující tak zcela jistě, urážlivá otázka, ale těch má většinu. Mám se ji zeptat, jestli to funguje i jí nebo dělat, že jsem to neslyšel tvz na „zagorku“. Vybral jsem si tu „zagorku“.

„Na něco jsem se tě ptala“ připomněla otázku „taháš mě do garsonky, tak chci vědět, jak na tom jsi“ mlela si víceméně pro sebe, ale dostatečně nahlas abych to zachytil.

Nebyli jsme spolu tak daleko abychom se bavili o intimnostech, i když rozumím tomu, že je na místě se zajímat i o tohle. K prvnímu sexu vždy dříve nebo později v každém vztahu dojde, ale rozhodně ne na prvním rande.

„Co myslíš?“ zeptal jsem se otázkou a dál hned pokračoval, aby mi do toho neskočila „je mi skoro šedesát, takže se už dá očekávat nějaké ta erektilní disfunkce, ale není to nic s čím si neumím poradit, mám skvělého urologa.“

Teď na mě mžourala oběma očima. Možná právě zjistila, že brutální upřímnost nemusí ovládat jen ona.

„Nicméně pokud hledáš gigola musíš na jinou seznamku nebo ti dám tip na pár podniků, kam chodí ženy tvého věku lovit mladíky na sex, ale už tě to bude něco stát. Pokud hledáš vztah….“ Nedokončil jsem, skočila mi do toho.

„To ano to hledám, jinak bych tady nebyla a nedávala si inzerát, já myslela, že ti to je jasné“ a zakoulela očima jako, že jsem mišuge nebo tak něco.

„Tak dneska to byl z tvé strany festival samých přešlapů“ využil jsem její pomlky.

„A co ty? Ty jsi pan dokonalý?“ okamžitě přešla do útoku. „Snad jsem ti nešlápla na kuří oko, mám ráda sebevědomé muže.“

„Řekni mi. Chceš vztah a první co jsem od tebe slyšel, že muže k ničemu nepotřebuješ, další, že se musí smířit s tím, že bude na třetím čtvrtém a dalším místě, pak jsi mě srovnala se svým ex a v závěru jsi se zeptala na něco na co je čas, pokud ten vztah myslíš vážně.“

„Není čas ztrácet čas“ reagovala jen na tu poslední část a zasmála se jako bezdomovec, který objeví v bufetu opuštěný skoro celý párek.

Bylo to už zcela bezpředmětné, další mizerná zkušenost, nic víc. Můžu si za to sám. Vstal jsem a oznámil jsem ji, že si potřebuji odskočit. Dívala se na mě upjatě a v těchto chvílích by bylo celkem zábavné, ale i poučné, číst myšlenky ženy.

Když jsem se vrátil už tam nebyla. Zmizela jako duch. I to je řešení, sice mu neholduji, ale kdo jsem abych to soudil. Každého věc, jak se projevuje. Nemám s tím problém, a navíc to bylo i ulevující. Zaplatil jsem útratu na baru a dostal informaci, že dáma šla napřed, protože potřebovala na čistý vzduch. Vyšel jsem už do letní noci, jediné slunce na obloze už zapadlo. Vzduch se od toho odpoledního ochladil a procházka přes řeku na Kampu byla příjemná. Přespal jsem v práci a kdybych nebyl „blbej“ tak jsem nemusel být tu noc sám. Byl jsem za svoji blbost, ale v podstatě rád. Není to nic s čím bych si chtěl komplikovat svoji lehkost žití.

Druhý den dopoledne mi Simona napsala, že se omlouvá, že už musela odejít, protože dceři slíbila vyvenčit jejich Astu. Jsou na dovolené. Už dlouho jsem neslyšel takhle idiotskou výmluvu. A taky, když jela domu tak někde mezi Vyžlovkou a Jevanami na nějakém rozcestí sjela se svým „bávem“ do škarpy, ale zavolala svého ex. Ten byl naštěstí doma a přijel ji vytáhnout. Sice ho nemusí, ale funguje na zavolání, a to se občas hodí, pomyslel jsem si. Jinak se nic jiného nestalo a domů dojela na pohodu, takže jsem maloval čerta na zeď úplně zbytečně. A jestli budu chtít, tak by zase ráda zašla na skleničku někam do baru. Bylo to příjemné odpoledne i večer a stálo by za to, si to zopakovat. Byla její poslední věta. Rád to přenechám někomu, kdo si ji zaslouží a bude ji hýčkat za, pro mne nepochopitelné, zásluhy nevěrného ex manžela.