Rande č.19 - Sabina právnička.

První rande bez lovu na inzerát. Ano jde to i bez seznamky, ale je potřeba si dát pozor komu se dostanete do hledáčku a jak to s vámi rozehraje.

Potkali jsme se tak, že chodím každé ráno k Vackovi do Mostecké pro koláček, k ranní kávě a tahle paní, když jsme se po několikáté potkali u pečiva nebo u kasy, na mě začala stále více zahlížet, že jsem si toho všimnul. A když jsme se i náhodou potkali v mini papírnictví v Saské, tak na mě zase civěla, i když se snažila necivět. Nedalo mi to a zeptal jsem se.

„Máte pocit, že se známe?“

Zaculila se, sklopila zrak a beze slova odešla. Majitelka papírnictví mi řekla, že bydlí nedaleko a chodí k ní kupovat krepový papír, že její koníček je vyrábět z onoho papíru různé květy a tak. Vzpomínám si, že nás to nutili dělat na základce ve výtvarné výchově a vždy jsem to tak zmatlal klovatinou, že se k tomu přilepila i souška úča, když chtěla pochopit mé výtvarné vlohy a omylem to vzala do ruky. Nevěděl jsem, že krepový papír ještě existuje. Nepotřebuji ho víc jak čtyřicet let a myslím, že se to nezmění. Přemýšlel jsem o tom, když jsem vyšel na ulici a z myšlenek na kreace z krepového papíru mě vytrhla ona neznámá.

Stála na rohu s Lázeňskou před kavárnou TheMiners a zdálo se, že na mě čekala. Jak jsem se k ní blížil, měl jsem čas si ji prohlédnout. Hubená možná až zbytečně moc. Rovné, světle hnědé vlasy sčesané dozadu a stažené do culíku. Velké čelo, špičatý nosík, na kterém byly posazeny velké brýle s kostěnou obroučkou. Moje babička měla taky takové a já se jich jako děcko bál. Dioptrie ji mírně zvětšovaly oči. Přísné úzké rty, pevně sevřené až rty pod tlakem bělaly. Byla nervózní. Rozhodně sebrala veškerou odvahu a čekala, až se přiblížím. Tohle mě baví. Upřeně jsem ji pozoroval a pomalým krokem, aby měla ještě šanci si to rozmyslet, se k ní blížil. Na sobě měla krátký kabát, který vypadal draze. Ovšem pod kabátem nějaké béžové šaty těsně nad kolena s nějakým retro kosočtvercovým vzorem. Hubené nohy obepínaly kožené kozačky těsně na lýtko a odhalené nohy měla oblečené do hrubých silonových punčoch. V ruce papírovou tašku s několika rolemi právě zakoupeného krepového papíru. Byla to taková nenápadná šedá myška, drobná, tak do 160 cm, ničím zajímavá na první pohled. Zdálo se, že není ani příliš hezká. Ale řekl bych, že s tím by se dalo něco dělat. Make up neměla žádný, možná jen trochu pudru. Oči ani rty nenamalované. Kolem nosu několik rozverných pih. Měla, ale dlouhé hubené prsty, nehty hezky upravené a nalakované bezbarvým lakem. Prsty si občas posunula brýle na nose, který se ji leskl potem, ač bylo chladno. Byla ve stresu, ale proč, jsem netušil. Možná jen není zvyklá, čemu i rozumím, oslovovat cizí muže, a že měla chuť mě oslovit, bylo zcela nabíledni. Došel jsem k ní a pomohl jsem ji s tím.

„Dobrý den, čekáte na mě?“

Podívala se na mě, usmála se a stydlivě sklopila zrak. Zdálo se mi, že se i začervenala.

„Ano, já vás znám“ špitla.

„Asi z televize, tam jsem teď pořád“ řekl jsem v žertu první nesmysl, který mě napadl.

Vyděšeně se na mě podívala a zase špitla.

„Já nemám televizi.“

„Dobře, tak vás chodím strašit do vašich snů?“ a sám se zasmál svému dalšímu ostrovtipu.

Podívala se na mě. Oči ji zářily a dokonce se usmála. Tak to byly asi veselé sny.

„Ne, ne, znám vás z vašich randíček, které popisujete na facebooku, jsou většinou tady z okolí, ale nikdy jsem vás nezahlédla, až nedávno.“

„Jo, to se nedalo přehlédnout.“

„Poznala jsem vás podle fotek.“

„Máte skvělý postřeh a chcete jít na rande a pak si o tom přečíst?“ zeptal jsem se ji s očekáváním, že odmítne a já za to budu rád.

Byla zajímavá jak dvě role krepáku, které ji koukaly z tašky.

„To ano, byla bych ráda za rande, a i za to, co si pak přečtu. Líbí se mi styl i forma jak píšete, tak by to mohlo být zajímavé.“ Překvapila.

Domluvili jsme se tedy na pátou odpoledne, že se sejdeme na rohu u Starbucksu na Malostranském náměstí.

Chodím vždy dřív a ona už tam postávala, asi se nemohla dočkat. Není to zrovna typ, který by chodil na rande denně, tak ho zřejmě nechtěla propásnout. Měla na sobě ten samý model co dopoledne, jen igelitka s papírem chyběla. A možná měla rty trochu šmrncnuté nějakým leskem. Úzké, přísné rty údajně signalizují rezervovanost, mírnou odtažitost a nekomfortnost ve vyjadřování citů. Takový člověk tedy jde přímo na věc, než aby se zabýval nějakou omáčkou okolo. Už tohle vědomí stálo za to, si to rande s ní dát. Představila se jako Sabina, když jsme dosedli ke stolu v Lžička café na Tržišti.

Sabina byla právnička na Krajském státním zastupitelství a kancelář měla přes řeku na Starém Městě. Bydlela v Mostecké ulici v půdním mezonetu v traktu jednoho za zadních domů malostranských činžáků. Je rozvedená, ale byt stále napůl vlastní bývalý manžel. Prostě se tak dohodli. Má dvě dcery, devatenáct a pětadvacet a manžel ji opustil po třiceti letech. Odešel za jinou a hned dodala a zdůraznila, jak jinak, a ani mě to nepřekvapilo, že odešel za starší a ošklivější než je ona sama. Manžel byl týpek se zvláštním vkusem, pomyslel jsem si, ale asi u ní už neměl to, co potřeboval a jiná mu to dala. Tohle nepochopím po tolika letech se nedokáží domluvit, ale kdo chce kam, pomozme mu tam. Sledoval jsem její tvář a mimiku a zase to tak nebylo špatné. Svým způsobem byla celkem pohledná na druhý pohled a chtělo to málo a byla by mnohem přitažlivější. Jen změnit kadeřníka, kosmetičku, která by ji zasvětila jak používat make up k dobru věci, optika s lepším vkusem na obroučky brýlí a byla by opravdu mnohem zajímavější. Co měnit nemusela, byly její nehty. Ty měla dokonale upravené. Postupem času začala mít i uvolněná gesta, křečovité chování postupně odeznívalo. Prostě se jen přestala cítit nesvá v mé přítomnosti a nesmělost se změnila ve smělost a při hovoru se mě, snad mimoděk, občas rukou dotkla. I úsměv měla nakonec hezký i přes její úzké rty, vždy ten spodní tak zvláště vyšpulila, vypadalo to v podstatě roztomile. Ale taky to mohlo být tou flaškou vína, co jsme spolu vypili. A snad uměla číst myšlenky neb navrhla, že si dáme ještě jednu lahev průpovídkou.

„Dáme si Tome ještě jednu, je to takové uvolněnější, dlouho jsem se tak dobře necítila a budeme si tykat. Já jsem Sabina“, a na potvrzení tykání mi dala rychlou pusu, která mě překvapila a ji to rozesmálo.

Překvapila tím zřejmě i sebe. Ujistil jsem ji, že se mi samozřejmě líbí i bez alkoholu. Na to se cudně, ale roztomile zaculila až zčervenala. Bylo jasné, že to často neslýchá.

Bylo už k desáté hodině, když jsem ji doprovodil před dům, kde bydlela.

„Pozvala bych tě dál, ale nemůžu najít klíče od domu a bytu“ řekla, když se přehrabovala v kabelce.

„To je trapas“ lamentovala.

Co teď, jelo mi v hlavě. Snad to není jen její nějaký trik, aby mě mělo napadnout si ji vzít k sobě domů. Tome nemáš uklizeno, připomněl mi mozek, nebyl jsem na takovou možnost vůbec připraven. Už jsem chtěl něco říct, ale nezdála se mi, že by byla tak rafinovaně důmyslná a raději jsem byl zticha.

„Zavolám sousedce, to je kamarádka nechá mě u sebe přespat. Už jsem u ní několikrát spala.“ Řekla a vytočila její číslo.

Proč někdo potřebuje spát u sousedky, když může spát doma? Asi ten rozvod nebyla žádná idylka, jiné vysvětlení mě nenapadlo. Sousedka měla zrovna pánskou návštěvu a přítomnost další osoby v bytě by nebylo zrovna to, co by chtěla, ale prý kolem půlnoci vypadne. Tak to budou dlouhé dvě hodiny, zvláště když jsem už sám sebe viděl v posteli. Znovu mě napadlo ji vzít ke mně domů, ale zase jsem to zavrhnul, kvůli zmíněnému „bordelu“ staromládenecké domácnosti, kde se vždy ob týden navíc přežene pubertální dcera ve střídavce, pro kterou je úklid strašidelné a sprosté slovo. „Kde si ty klíče viděla naposledy?“ zeptal jsem se ji, abych projevil účast a stal se tak i součást řešení jejího problému.

„Asi v práci“ špitla a mírně se přikrčila.

Asi čekala, že přiletí pohlavek.

„Tak jdeme, je to jen přes Karlův most a kousek.“

Podívala se na mě, jestli to myslím vážně.

„Dostaneme se dovnitř?“ zpochybnil jsem svůj nápad.

„Ty se nezlobíš?“ zeptala se překvapeně a volně pokračovala odpovědí na moji otázku.

„To ano je tam služba na recepci“ rozptýlila moje pochybnosti a my tak mohli vyrazit noční Prahou.

Nepochopil jsem, proč bych se měl na ni zlobit, jsou to její klíče, od jejího bytu. Kdyby ztratila moje klíče, to bych možná byl trochu rozladěn, než bych si vzpomněl, kde mám a u koho náhradní. Zavěsila se do mě a rameno si opřela o moji paži. Muselo se ji jít, takhle vedle mě nahnutě, dost nepohodlně, ale když jí to vyhovovalo, tak proč ne. Dlouho to stejně nevydržela. Na mostě bylo ještě celkem živo a já se chtěl blýsknout některými nastudovanými zajímavostmi z historie, ale nedala mi šanci a začala z nějakého důvodu mluvit o manželovi. Poznali se na studiích na právnické fakultě a už zůstali spolu. Takže studentská láska. Dost možná to byl její první a poslední muž, víte jak to myslím. Manžel byl advokát a měl vlastní advokátní kancelář založenou po studiích s jejich společným spolužákem-kamarádem. Chvíli pracovali spolu, ale nedělalo to dobrotu. Jakou, to jsem nevyzvídal a ona skončila na státním zastupitelství, v jejím případě na krajském.

„Půjdeš se mnou?“ zeptala se, když nám služba na recepci otevřela barák.

„Pojď, ukážu ti moji kancelář“ vyzvaka mě, když jsem otálel.

Vystoupali jsme do druhého patra domu, z tak patnáctého století, na kterém se socialismus vyřádil svým nevkusem, včetně nábytku, který tam zůstal ještě z osmdesátých let. Kancelář měla vybavenou jako ředitelnu ze seriálu „Okres na severu“. Široký stůl odýhovaný světlým smrkem a k němu do téčka přiraženy dva stoly, jak ze školní jídelny. Okolo této sestavy stály světlé dřevěné židle s modrým čalouněným sedákem. Simona našla klíče okamžitě. Ležely na stole hned vedle rodinné fotky ve stojánku, ona plus manžel a jejich dcery před cca deseti lety.

„Dobře, tak a můžeme jít, problém vyřešen“ řekl jsem.

„Nepospíchaj“ oponovala Sabina se slovenským přízvukem.

„Som zo Slovenska“ přešla na slovenštinu.

„Ty jsi teda tajemná, ani jsem to nepoznal“

„To nikto, kto to nevie“ přišla ke mně a postavila se těsně proti mně.

„Chceš ma pobozkať?“ zeptala se znenadání.

„Ani snad ne, vždyť se neznáme“ odmítl jsem zdvořile a s úsměvem.

„Prečo nie, predsa nie som o nič horšie ako tie ostatné, o ktorých píšeš. Opustil ma manžel, ja nechápem prečo a ja nemám nikoho, kto by ma mal rád, potrebujem niekoho, kto ma bude milovať a ja jeho.“

Objala mě a hlavu si opřela o moji hruď. Proč zrovna já to mám zase odnést, napadlo mě na první dobrou. Teď se bude litovat a já budu poslouchat všechny křivdy, které se na ni život dopustil, ach jo. Objal jsem ji, spíš z nějakého soucitu než z něčeho co si z toho odvodila. Sundala si brýle a zespoda na mě zamžourala.

„Bozkávaj ma“ zašeptala a přitáhla si moji hlavu k té své.

Odér červeného vína z jejího dechu byl cítit intenzivně. Být tady nějaký šíbr místo mě, tak si na místě užije a ještě z ní vymámí nějaké slušné drobné na lehký život. Přisála se mi na rty a její tuhý jazyk byl jak jazyk ještěrky. Kmital mi neohrabaně po zubech sem a tam. V líbání má tedy značné mezery.

„Sabino, vzpamatuj se“ odtrhnul jsem ji od sebe.

„Ty ma nechceš? Neviem sa ani bozkávať viď a pozri sa ako vyzerám, ako šedá myš, neni som atraktívna žena, prečo so mnou strácaš čas?“

To poslední co bych chtěl poslouchat lítostivou ženskou, litující svůj život, ale musím uznat, že seberflexi měla zdravou. Byl čas jít zase zpátky přes most. Půlku cesty se mi omlouvala, že to přehnala, že taková není a lamentovala, že se to nemělo stát. Uklidňoval jsem ji, že je vše v pořádku a abych odvedl řeč jinam, tak se jí zeptal, proč se sebou něco neudělá, když ví že „vyzerá“ jako šedá myš.

„František to po mě nikdy nechtěl“ odpověděla.

„Ok a Franta je bývalý manžel?“

Přikývla.

„A jsi si jistá, že bývalý? Všiml jsem si, že jeden z prstýnků na ruce vypadá jako snubák“

Natáhla prsty před sebe.

„To ano, je to snubák, mám ráda prstýnky, ale moc jich nemám, tak ho nosím, pokud ti to vadí tak ho sundám“

„Mě to nevadí to je tvoje věc, tak jako, že jsi sama se sebou nespokojená, co se týče vizáže.“ Narážel jsem na její mínění o sobě a šedé myšce. A vědomí, že má ráda prstýnky se může třeba někdy hodit do budoucna, i když si to teď nemyslím.

„Nedá se s tím nic dělat, prostě jsem taková a Frantovi to nevadilo“ posmutněle konstatovala.

„Jasně, ale ty nejsi Franta, navíc je to jen bejvalej, ty jsi ty, a když víš, že by ti to pomohlo se cítit lépe, tak to udělej“

„Fakt by to šlo?“

Některé otázky se mi zdály dost nelogické, ale nejsem žena tak nevím, jak to myslí. Došli jsme zpátky před její dům.

„Jo, vždy to nějak jde, máš nějakého kadeřníka? Můžu ti doporučit Toni&Guy v Michalský ulici a hned vedle je nějaké beauty studio, takže bys to měla i s kosmetikou.“

Hltala každé mé slovo.

„Jediné co mi František dovolil, byly nehty, byl na ně zatížený.“

Franta byl ovládaný nějakým fetišem a ten si dopřál a zbytek jejího těla už nebyl důležitý nebo v tom byly jiné choutky. Nicméně s ni asi slušně manipuloval. To mě se nikdy takovou partnerku najít nepovede, ale nevím, jestli by mě to bavilo.

„Tak jo, dobrou noc“ řekl jsem, když odemkla vchodové dveře domu.

„Dobrou a děkuji“ zašeptala a naklonila se ke mně a já dostal pusu na tvář.

Ozvala se za čtyři dny, že tři dny sbírala odvahu a včera byla v tom kadeřnictví, jak jsme o něm mluvili a jestli mám čas na malou procházku. Doufám jen, že pochopila, že to udělala kvůli sobě, ne kvůli někomu jinému. Bylo něco po jedenácté hodině dopoledne, když jsme se potkali pod Zámeckým schody v Thunovské ulici a Sabinu jsem skoro nepoznal. Žádný usmolený, mastný drdol, ale nadýchané, dlouhé vlající vlasy, s padající ofinou přes čelo, jedno oko a tvář. Tak si představuji klasickou eleganci účesu, který sluší snad každé ženě. Ofina ji oživila určité rysy obličeje, kterých jsem si předtím ani nevšiml. Oči zvýrazněné lehce černou linkou s decentní barvou víček, rty do starorůžové jemné barvy. Nedokážu to pořádně popsat, prostě celá vypadala tak nějak čerstvě se šmrcem. Nemžourala na mě šedá myška, ale konečně žena, která ví jak vyniknout. Pokud mezi námi někdy něco bude, mám tu výhodu, že už teď vím, jak bude vypadat ráno po probuzení a nevyděsí mě to. Brýle vyměnila za kontaktní čočky. Vypadala dobře. Kabát dokonale lemoval křivky jejího těla, kterých jsem si před tím nevšimnul.

„Jaký to je pocit?“ zeptal jsem se.

„Fantastický, cítím ako sa ľudia za mnou otáčajú“ sklouzla do své rodné řeči.

Taky jsem se vedle ní cítil dobře. Když byla poprvé za myšku, tak to takový pocit nebyl. Mám rád, když si žena vedle mne sama připadá hezká. Vyšli jsme na hrad a překvapilo mě, že jsme skoro nikoho nepotkali. Svět tady byl jen pro nás. Dolů jsme seběhli Nerudovkou, odbočili na Jánský vršek a pak ve Vlašské ve St. Martinovi jsme si dali lehký oběd. Museli jsme ještě oba do práce. Doprovodil jsem ji k mostecké věži a rozloučili se s tím, že si zajdeme druhý den do kina. Měl jsem z ní podstatně lepší pocit než při prvním rande a keby sa chcela boskávať teraz, asi by som neváhal. Celou naši společnou dobu jsme si povídali o všem možném, nedrhlo to a byl jsem i rád, že na spoustu věcí máme stejný pohled.

Druhý den kino zrušila půl hodinu před setkáním bez dalšího. Nevěděl jsem proč, ale prostě se to stát může. Tyhle věci už jsem přestal dávno řešit. Buď to bude, tak to bude, když ne tak nebude. Není třeba se tím trápit. Napsal jsem ji několik zpráv, ale bez odezvy. Ozvala se sama za další dva dny a třetí den jsme šli do toho kina na Gladiátora 2, už jedno z posledních promítání neb jsme v sále byli téměř sami. A ačkoliv dvojka nebyla tolik drsná jako jednička, tak už na pozadí počátečních scén z bitvy o Numidii proběhly první nesmělé pokusy líbání. Ona opravdu neuměla líbat. Franta se s ní prý nelíbal, bylo mu to údajně protivné. Učit líbat ženu po padesátce bylo zajímavé, měla to více méně odkoukané od jiných a já si vzpomněl, co mi říkala o líbání spolužačka Lucka Černíková, která mě kdysi v sedmé třídě učila líbat na schodech obchodního domu Máj. Naučila to i spolužaky Libora Paťka a Marcela Kokošku a pak i mě a další co si o to řekli. Teď se mi to hodilo a potvrdil jsem si pravidlo o tom, co se v mládá naučíš, jako když, vy víte kde najdeš. Byla snaživá žačka, věděla samozřejmě, o co jde a zdálo se, že ji to i baví. Možná až moc nebo jen chtěla dohnat zameškané. Líbali jsme se pak kdykoliv to jen šlo. V autě, v tramvaji na zadní plošině a průchodu jejich domu. Dá se říct, že jsme spolu začali chodit. Procházky, kavárny, kultura, večeře. Co mi vrtalo hlavou bylo, že občas znenadání domluvené rande zrušila nebo posunula bez vysvětlení. Randili jsme cca měsíc a kousek, vídali jsme se tak třikrát i čtyřikrát do týdne a nikdo z nás netlačil na to, co stejně přijde dříve nebo později v každém počátečním vztahu. Jasně, je to první sex, ten k tomu patří. První intimní sblížení, bylo už silně cítit ve vzduchu.

„Chtěla bych, aby to bylo moc hezké“ řekla mi, když na to téma padla řeč.

„To chci i já, chci, abychom si to užili“ souhlasil jsem.

První sex je vždy takový víceméně oťukávací, seznamovací. Abych si načetl její vjemy, ty správné reakce, které startují vášeň a takový ty pohlcující emoce vymykající se rozumové kontrole vyvrcholení, v tomto věku se už člověk nemusí tolik kontrolovat. A abych i zjistil, co se jí v sexu líbí, co už není úplně ono, čemu se vyhnout, pokud o tom sama nic neřekne. Každopádně jsem se na to první s ní těšil, byl to hezký pocit, dlouho jsem takový neměl. Zatímco jsem o tom takhle přemýšlel, ona se na mě dívala smyslně, nebezpečně až provokativně. Asi si to už představovala. Je neuvěřitelné, jak se ze šedé myšky stane něco tak nápaditého až smyslného. Jsem rád, že jsem poznal její potenciál a hned to neskončil na tom rohu s krepovým papírem v igelitce. Ještě by mohla být více svá a mít v sobě víc ženské energie a sebevědomí. Ale vše má svůj čas. Tak uvidíme. Každopádně mi s ní bylo fajn.

„Tak dneska, šlo by to?“ zavolala mi dopoledne do práce.

„Jasně, kdykoliv, jsem připraven“

„Přijdeš mi naproti? Budu v práci tak do šesti.“ Vyřkla přání.

„Jasně v šest jsem tam, těším se na tebe“

Bylo to i zároveň první pozvání k ní domů. Ona u mne ještě nebyla.

„Udělám něco dobrého k večeři“ pokračovala.

„Jasně, přinesu víno, jaké se bude k večeři hodit?“

„Vezmi červené a počítej, že budeme spolu i snídat. Celá noc bude jen naše“

„Nic jiného nechci“ odpověděl jsem a vážně se těšil, čímž jsem překvapil i sám sebe.

Po cestě k ní jsem ještě koupil kromě vína i kytici tulipánů, právě začala sezóna a vím, že je má ráda a v šest večer mě služba na recepci pustila dovnitř. Vyběhl jsem k ní do kanceláře. Sabina stála zády u okna, kterým mě viděla přicházet a byla tak už připravená k odchodu v dlouhém kabátu. „Ahoj, tak jsem tady pro tebe“ řekl jsem a ona se otočila.

Brada mi spadla úžasem. To ona tam byla pro mě. Pod kabátem měla jen černé krajkové prádlo, punčochy na podvazku a na nohou černé lesklé lodičky na jehlách. Úžasná podívaná. Zalapal jsem po dechu.

„Líbí se ti to?“ zeptala se, když mě viděla, jak jsem zkameněl.

„Jsi nádherná“ vypravil jsem ze sebe.

To se jí líbilo, dle jejího něžného úsměvu jen pro mě. Přistoupila ke mě a naše ústa se spojila v jeden polibek, musel jsem ji pohladit po zadku, zádech, prsou a nohách, abych si vychutnal ženské tělo, křivky a přechody horké kůže a krajky. Bylo to sexy a vzrušující. Mé mužství se probudilo tak, že ho ucítila na svém těle, když se na mě lepila.

„Ale, ale to jsem tak ráda“ řekla a jemně mě pohladila v rozkroku.

„Máme pred sebou celú noc miláčik, ďakujem za krásne kvety, pôjdeme nebudeme sa tu zdržiavať veľmi dlho.“

Ukončila moje rozjímání nad jejím intimně oděným tělem a odpoutala se ode mne. Zapnula si kabát, až ke krku vyrazili jsme. Byl jsem zcela v její moci. Mozek se odkrvil a já cupital jak pejsek vedle své paničky, která pro mě měla pamlsek. Jen já věděl, jak je oblečená pod kabátem.

Vystoupali jsme do nejvyššího patra jednoho z měšťanských malostranských domů, které neměli fasádu přímo na ulici. Byly v tvz zadních traktech, kam se většinou dalo dostat buď průchodem nebo přes dvorek jiného domu. Patro bylo vyzdobeno neuvěřitelnými obřími papírovými květinami. Pochopil jsem tu spotřebu krepového papíru, o které mi říkala majitelka papírnictví a vzpomněl si i na krepák v igelitce při prvním setkání. Květy se houpaly nad vysokým schodištěm, jak oblaka nad obloze. Nebylo to až tak kýčovité, přišlo mi, že to tam patří nebo jen mozek měl stále kyslíkový deficit neb krev se hrnula jinam. Poslední schodiště nejvyššího patra bylo odděleno od spodního patra ještě katrem – dveřní mříží ovládanou čipovým zámkem. Naštěstí si dnes klíče nezapomněla. Za katrem bylo ještě krátké schodiště do chodby za roh, kde byly dvoje dveře do dvou bytů. Vše bez výtahu. No nic moc, za pár let už to může být problém. Ale řidiči od Rohlíku nákup vždy vynesou až nahoru, poznamenala Sabina, jako kdyby mi četla myšlenky. Otevřela jedny dveře a já ucítil vůni, mix ambry a vanilky a to mám rád.

Byt byl mezonetový. Za vchodovými dveřmi byla krátká chodba, která ústila do prostorné obývací haly spojené s jídelnou a kuchyňskou linkou přes celou zadní stěnu a kuchyňským ostrůvkem. Z kuchyně byl východ na malou zastřešenou terasu s výhledem na mostecké věže, Kramářovu vilu a kyvadlo na Letné. Byly tam nějaké květináče s tújemi a dvě křesla a stolek. Za letních večerech tu musí být skvělé posezení. Obývací hala byla moderně, ale vkusně zařízená. Z obývacího prostoru byl vchod do prostorné koupelny. Na můj vkus koupelna měla až moc velké okno, jinak měla všechno i pánskou holící sadu na poličce, a pánské boxerky pověšené na žebříku topení. Obojí prý používá Sabina. Pánské holení je lepší, než to ženské na nohy a v boxerkách se jí dobře spí. Další dvoje dveře byly do dvou pokojů. Ty mi Sabina neukázala a já se spokojil se jejím výkladem, že se jedná o pracovnu a bývalý dětský pokoj. V pravém rohu naproti kuchyně stály točité, celkem široké kovové schody do patra. Sabina mě provedla i tam.

Po vystoupání na vrchní podestu bylo jasné, že jsme pod hřebenem. Přiznané trámy a sklon střechy to jasně prozrazoval. V patře byla koupelna s toaletou, prostorná, vzdušná ložnice s vysokou manželskou postelí s nebesy, dvěma knihovnami a dvěma komodami pod střešními okny. Byla zařízena minimalisticky a vkusně. Zajímavé byly dvě velké lampy, které Sabina rozsvítila tlumeným světlem. Povlečení vonělo. Tulipány skončily ve skleněné váze stojící na jedné z komod. Vypínačem u postele jsem zhasnul obě lampy najednou. Na podestě byl i výklenek lemován vestavěnými skříněmi, který sloužil jako šatna. Mě se to líbilo. Rodičovská část oddělená od zbytku domácnosti. Pomohl jsem Sabině z kabátu a neodpustil si zase jemné dotyky a lehké pohlazení jejího těla. Vzala si na sebe saténový domácí kabátek s délkou těsně pod zadek. Ty podvazky tak dostaly zase jiný zajímavý rozměr.

„Udělej si pohodlí, já připravím večeři“ řekla a sestupovala dolů do bytu.

„A nemohl bych si dát malý předkrm?“ snažil jsem se sexuální radovánky nezdržovat.

„Ne ne miláčik, až po večeři“, a usmála se.

Dal jsem si sprchu a s hrůzou zjistil, že jsem si zapomněl dát do kapsy modrý prášek, který mi dával vždy jistotu dlouhého milování. Měl jsem tam jen malou lahvičku s parfémem. Mám rád, když jdu do postele se svojí dámou, abych ji voněl. Sakra, snad to nebude trapas, pomyslel jsem si po chvilce zoufalého hledání po všech svých kapsách. Bud jsem ho ztratil nebo zapomněl doma v kuchyni na lince, ale Sabina se jeví jako rozumná a navíc jsme to probrali. Prostě věk nezastavím, ale zase pro mě hrál několika měsíční sexuální půst. Raději jsem ty myšlenky opustil a po koupeli vešel do ložnice. Sabina něco smažila dole v kuchyni.

Čerstvě osprchovaný jsem nešel hned za Sabinou dolů, ale do ložnice. Napadlo mě pohrát si se světlem lamp a navodit příjemnou světelnou atmosféru, vhodnou pro to, co se mělo tu noc stát. Při vstupu do ložnice jsem periferně okem zachytil skoro neznatelný setinový záblesk tlumeného, tmavého červeného světla, které mě znehybnělo. Co to bylo? Pohnul jsem se a z druhé strany přišel podobný záblesk. Rozsvítil jsem lampy a v místech záblesku v knihově mezi knihami stála minikamera s nočním viděním a záblesk byl zřejmě spuštění přísvitu onoho nočního vidění, který reagoval na pohyb. Druhá kamera byla naproti v komodě důmyslně schovaná v pootevřených dvířkách. Obě kamery směřovaly na postel. Cože? Na postel? Chtěla si nás nahrávat? Trpí nějakou úchylkou? Nebo sbírá svoje domácí porno či ho zpětně studuje a dělá rozbor elektronickou tužkou nebo rovnou prodává někde na amatérech? V hlavě mi běžely otázky, ale odpověď žádná. Pokud mi to neřekne, respektive nevysvětlí sama, tak mám problém, ale na druhou stranu nervy z absence prášku, by tak byly vyřešeny. Nenechám se natáčet v takových situacích, je to příliš intimní na to, aby to pak viděl někdo další. Jsem a vždy jsem byl zastánce názoru, co se stane v posteli, tam to i zůstane. Můžeme o tom mluvit, ale video s porno záznamem, to ne.

Hodil jsem na sebe triko a kalhoty a sestoupil dolů do kuchyně. Na jídelním stole bylo hezky prostřeno. Pohodová tlumená hudba, zapálené svíčky, skleničky na vysoké noze, talířky, příbory a ubrousky. To mám rád.

„Miláčku naliješ víno prosím?“ požádala mě.

S tím vínem musím opatrně, možná pojedu domů. Auto jsem měl za rohem u práce.

Připravila skvělou večeři. Losos, grilovaná zelenina a nějaký marinovaný pečený brambor. Přiťukli jsme si, políbili se a popřáli si dobrou chuť. A já nevěděl, jak začít o těch kamerách. Jídlo bylo ovšem skvělé. Byla v dobrém rozmaru a já se jí zeptal, jestli se dívá na porno, třeba pro inspiraci.

„Ne proč, jak tě to napadlo?“ udiveně se zeptala.

„Máš zálibu …ehm jak bych to řekl…třeba se ráda u toho natáčíš? Nic proti ničemu, pokud to podněcuje tvoje vzrušení“ tlačil jsem na ní.

„Jak jsi přišel na takovou blbost? Kdybych to tak měla, řekla bych ti to. Netýkalo by se to přece jen mě….“

To byla moje chvíle. Doběhnul jsem nahoru a vzal jednu z kamerek.

„Chceš si nás natáčet. Sabino proč?“ a položil jsem kamerku před ní na stůl.

Zalapala po dechu.

„Kde jsi to našel?“ zeptala se naivně.

„Ta otázka má být vtip? Byly ve tvé ložnici a jsou spuštěné a podle záznamu můžeme zjistit, kdy byly uvedeny do pohotovostního režimu a možná tam bude zachycen i ten kým byly instalovány, protože reagují na pohyb a pokud jsi to nebyla ty, lehce zjistíme, kdo od kamery odcházel na prvním záznamu.“

Koukala na mě vytřeštěně a hryzala se do rtu. Natěšená atmosféra naší první noci dostala trhliny.

„Nechceš mi to vysvětlit?“ zeptal jsem se po chvíli.

Zavrtěla hlavou, že ne. To jsem bral jako přiznání a zajímal mě motiv. Vzpomněl jsem si na pánské boxerky a holící sadu. Vyběhl nahoru do patra a nahlédl do komod v ložnici. Jedna komoda byla Sabiny a druhá byla plná pánského prádla. Tak i skříně v šatně. Obleky a pánské boty. Vrátil jsem se zpátky k jídelnímu stolu. Sabina pořád seděla na tom samém místě a po tvářích se ji kutálely slzy, které rozmazaly stíny kolem očí. Byla z ní zase ta myš.

„Ty nejsi rozvedená viď?“ zeptal jsem se potichu.

Hlavou zakroutila, že není. Paráda tak jsem zase šlápl do ho… tedy vedle. Z vášně první sexuální noci nic nebylo a můj nucený celibát se protáhne na neurčito a můžu jen vzpomínat na Mirku z Madeiry. Chvíli jsem si i vyčítal, že jsem jednal zbrkle. Měl jsem je jen vypnout a dělat jako by nic. Užít si ženu v posteli, ujistit se, že jsem stále nezapomněl, jak přivést ženu do stavu extáze rozkoše. Užít si spánek v objetí, ranní milování a společnou snídani. Dokážu si to tedy, taky sám dobře zkazit a to si vždy říkám přemýšlej a jednej pomalu.

Abych to nenatahoval, důvod snad pochopí jen žena, já jsem ho nepochopil. Manžel si našel milenku a bez skrupulí ji začal podvádět. Chvíli žil u ní a chvíli zase doma. Sabina mu nepřestávala dělat servis v podobě praní, žehlení, vaření. On se ji vysmíval, že ona nikdy nebyla sexy žena, že nechápe proč s ní je, že by si o ní nikdo ani kolo neopřel, že nedokáže mít ani milence, že ho nikdy nepřitahovala…..atd kecy v kleci. Proč s ní tedy byl a má s ní dvě děti? Vzepřela se pouze tomu, že si milenku nenastěhoval k nim do bytu, ačkoliv je několikrát chytla v jejich ložnici. Rozumím tomu peklu, té bezradnosti hroucení jejího soukromého světa, když tohle musela poslouchat od manžela, od svého nejbližšího člověka, který ji zradil a navíc se nechová dostatečně férově. Měl ji oznámit, že se zamiloval jinde a, že se s ní rozchází. Ale bohužel někteří slabí jedinci volí formu týrání a ponižování vlastní manželky, se kterou žijí tolik let. Pro slabochy je to jistě jednodušší než přiznat chybu a čestně na rovinu se s tím vyrovnat. Oba by měli životy klidnější a za určitý čas i šťastnější. Takhle se z ženy stane, pokud není dostatečně silná na to, aby ho vyhodila, zoufalá citová troska a z muže ještě větší sebestředný egoista spokojený sám se sebou, jak tuhle situaci řeší a má skvěle pod kontrolou. Že je matka jeho dětí a stále i manželka nešťastná z jeho chování, to vidět nechce.

Nahrávky z naší noci chtěla použít jako důkaz, že manžel nemá pravdu a je pro muže žádoucí. Chápe to někdo? Tohle udělá právnička? Ale asi to udělá kdokoliv, zoufalí lidé dělají jen zoufalé věci. Mě se vysvětlily ty náhlé změny domluvených termínů rande a její nekomunikace o tom. Ovšem přes co se nepřenesu, je lež, ve které mě držela. V našem věku, kdo má lhaní ještě za potřebí? Já vím, je jich hodně. Nicméně aspoň dodržela to, že si o tom „ráda“ přečte, když změním určité skutečnosti, tak aby ji nikdo z jejího rodinného a pracovního okolí nepoznal. Tentokrát byla ona první, kdo si to přečetl a líbilo se jí to. Prý to bylo, jako by si četla o někom jiném, taková ona není.

Minulý týden, jsem Sabinu potkat v kavárně The Miners s nějakým týpkem. Vypadala dobře, k vizáži šedé myšky se nevrátila. Zamával jsem ji na pozdrav, ale dělala, že mě nevidí. Asi proto abych ji nezkazil snahu dokázat manželovi, že je muži žádaná, tak možná přece jen bude někde na webu video z její ložnice.