Rande č.16 a č.17 - mezinárodní „dabl“

Seznamování se ženou jiné národnosti je zcela jistě vždy ovlivněno kulturou, ze které pochází, i když většinu života prožije v Česku.

Tohle by se dalo s klidem nazvat „extrem“ double rande, neboli opět zase ode zdi ke zdi. Ne, že bych z toho byl nadšen, už na mě zase přichází vlna únavy z hledání té pravé paní Božské. Tak rád bych opustit všechny seznamky a smazal všelijaké zaručené seznamovací aplikace, ale prostě se to zase nějak přihodilo, už tomu odmítám rozumět. Není mi dáno, alespoň co se týče tohoto mého druhého života. Ne, není to chyba, každý máme dva životy a ten druhý začínáme žít, jakmile si uvědomíme, že taky můžeme umřít, a že se to jednou i stane. Všem se to stane.

Rande č. 16

Elena mě oslovila emailem:

„Ahoj Tome, máš velmi milý úsměv, který mě zaujal, tak to s tebou zkusím. Hledám dlouhodobý milenecko-přátelský vztah pro zdraví a kondici….Tak za cca 5 let se odstěhuji, tak proto…. Pokud tedy jsi ještě k mání. Elena P.S. Přiložené foto, včera při návštěvě udělala kamarádka.“

Dychtivě jsem rozkliknul přiložený soubor v touze, ať je tam ta, pro kterou stojí žít. Z fotky na mě koukala, už na první pohled, velmi kultivovaná dáma, oblečená do, byť drahého, ale babičkovského šedého kostýmového modelu včetně černých bot na malém, širokém podpatku. Seděla na židli s nohou přes nohu, ruce zkřížené do klína. Dívala se zpříma. Měla kulatý obličej, úzké rty až zarputile sevřené, malý nos tvz. pršáček, na kterém byly posazeny brýle s kulatou obroučkou. Oči přes skla brýlí se jevila nepřirozeně větší, asi je už potřebné dioptrie neúměrně zvětšovaly. Evidentně byla starší než já. Klidně už ji mohlo být něco málo přes šedesát. Znovu jsem si přečetl text, ze kterého bylo patrné, že paní Elena si chce užívat života, dokud si myslí, že to ještě jde, než za pět let odjede. Nejspíš na důchod, zřejmě někam do Karibiku, kde to bude jiná milenecká liga, pro tyto, na první pohled, bohaté starší dámy. Větrem ošlehaní beach boys se poperou.

Odepsal jsem ji něco ve smyslu poděkování za kompliment a přidal, že i ona se mi jeví velmi sympaticky. Že na mě působí jako šprtka ze základky jsem vynechal a navrhl vyměnit si o sobě pár informací, a že pak uvidíme, zda si dáme společné rande. Souhlasila, i když ne příliš nadšeně. To jsem usoudil z poslední věty její odpovědi: „…..podle mne stejně rozhodne setkání – porozumění, chemie a vzájemná vůně, bez kterých žádný milenecký vztah neexistuje. Dopisování o tom mě, ale nebaví. Hezký den i víkend, těším se na tebe. Elena“

Babka na to jde zhurta, žádné ztrátové časy, pomyslel jsem si a pozval ji na kafe. Odpověděla za týden. Tak to zase příliš horké, s tím očucháváním vzájemných vůní a vytváření chemických koktejlů, nebude. Napsala, že pracuje v jednom v butiku, v jedné ulici kolmo na Pařížskou. Uvedla jméno butiku, tak jsem si to vygooglil. Nikdy jsem to ještě neudělal, ale tady mi to dávalo smysl, už kvůli tomu jménu, které mi evokovalo její východní původ. Butik vlastnila jakási Elena Ševčuk Kirpičová, ročník 1961. Jen se mi potvrdilo, že ji je přes šede, a že pochází z východu. Bydlela nedaleko své práce, v Týnské uličce. To měla uvedeno na svém - butikovém FB profilu.

Byl pátek a byli jsme domluveni, že za ni přijdu do butiku před zavíračkou, ona zavře krám a zajdeme na kafe, kde mi snad osvětlí, co si představuje pod termínem milenecko-přátelský vztah pro zdraví a kondici. Ted den bylo celkem horko a tak jsem si dopřál odpolední osvěžující sprchu. Na každém patře, naší firemní budovy, máme jeden sprchový kout a občas se hodí. Navoněl jsem se v nedaleké Sephoře. Na to mi vždy stačí použít ten správný tester, když se nikdo nedívá a vyrazil směr Pařížská a přilehlé ulice. Butik jsem našel bez problémů, dva květináče před vchodem znamenalo jedno a to nastolit harmonii nerušeným plynutím energie Qi podle filozofie Feng-shui. Vím to, protože v tom jela moje ex a měli jsme taky květináče před domovním vchodem. Do butiku byly dveře otevřená a byly slyšet ženské hlasy mluvící azbukou a moje intuitivní červené světlo mi dávalo znamení, že to bude jen další ztráta času. Ale mysl intuici zahnala s tím, přeci nepojedeš domů, když ses vymydlil, navoněl a můžeš se pobavit. Zhluboka jsem se nadechnul a vešel dovnitř.

Uvnitř u krátkého pultu stály tři dámy, Elena za pultem a mluvily mezi sebou, jak jsem zmínil azbukou, tedy asi rusky. Na pultu stály čtyři skleničky - šampusky, kyblík s ledem a nedopitou lahví „Bohemky Brut“, a vedle stála jedna lahev již prázdná. Butik byl hezky zařízen a byl překvapivě rozlehlý a členitý. Strop tvořily klenby, zřejmě tady byly kdysi stáje, tomu odpovídali i velké výlohy do oblouku – dříve vchod pro koně. Všude bylo čisto, uklizeno a vše srovnáno. Od pultu se odlepila Elena, něco řekla ostatním a přivítala mě s tím, jestli bych chvilku nepočkal, že se rozloučí se zákaznicemi, které mě neskrytě okukovaly. Řekl jsem, že jasně a vypadl ven a zase se ozvala intuice s radou, ať zmizím. Opět jsem ji zahnal. Po chvíli dámy opustili butik s velkými papírovými taškami a Elena mi pokynula, abych přišel za ní.

„Omlouvám se, to byly zákaznice, nemohla jsem je vyhodit, docela hodně u mě utrácejí.“ Řekla na přivítanou a její tvrdý ruský přízvuk se nedal přeslechnout.

„Chvilku počkej, já uklidím tržbu a můžeme jít.“

Jen jsem přitakal a začal si prohlížet nabízené oblečení. Asi to bylo kvalitní a rozhodně značkové pro znalce, ale mě jako přízemního muže to moc neoslovovalo. Kožená bunda 120 tisíc, nějaké sáčko 95 tisíc, halenka 59 tisíc, pásek 49 tisíc... byly cenovky na oblečení, za které bych dal maximálně pár stovek, ale jak jsem zmiňoval, nerozumím tomu. Asi tady má vysoký nájem nebo kupuje drahé šampaňské a víc jsem to neřešil a budu jen doufat, že má potencionální budoucí partnerka bude soudná.

„Můžeme“ ozvala se Elena a já ještě uklidil za dveře, na její žádost, ty dva květináče z chodníku a vyrazili jsme směr Staromák.

Byla tak o dvě hlavy menší než já a ničím na první pohled mě nezaujala. Prostě starší bohatá dáma bez nápadu. Zavěsila se do mě a došli jsme na náměstí. Na sobě měla asi ten samý kostým co na fotce, kterou mi poslala. Zřejmě, abych ji lépe poznal. Šedá, úzká rovná sukně obepínající natěsno zadek do půl lýtek, bílá halenka, šedá vestička a šedé sáčko. Nevypadalo to zle, až na boty. Ty byly takové široké s pevnou špičkou na širokém vysokém podpatku s řemínky nad kotníky. Vypadalo to divně, takže to byly boty asi tak za mé dva měsíční platy. Hnědé vlasy měla střižené nakrátko, na mikádo. Sedli jsme si do Mincovny – restaurace na severním okraji náměstí a pro mne s přívětivými cenami v téhle oblasti. Dala si čaj se zázvorem, já klasické laté s minerálkou a oba jablečný štrůdl, ona se šlehačkou, já bez. Ještě než nám to přinesli, tak jsem se ji zeptal, jak to myslí, že za pět let se odstěhuje a Elena se rozpovídala. Že za pět let jde do důchodu a chce se vrátit do Ruska do Petrohradu, kde se narodila a má tam rodinu. Do Čech přišla začátkem devadesátek s první vlnou Volyňských Čechů, protože její manžel byl jedním z nich, ale brzy po příchodu do Čech se rozvedli a jelikož měli dvě malé děti již školou povinné a s českým občanstvím, tak zůstala a začala pracovat pro ruské společnosti etablované v Česku. Získala taky české občanství, kterého se, ale chce vzdát, protože chce zpátky to Ruské. Ok, kdo chce kam, pomozme mu tam. Po Vrbětické kauze ruské společnosti byly nuceny omezit své aktivity a ona musela hledat jinou práci. S kamarádkou si otevřeli butik s luxusním oblečením, ale kamarádka byla manželka jednoho z vyhoštěných diplomatů. Vrátila se s ním do Ruska a butik tak zůstal jí. Je s ním spokojená. Klientelu tvoří většinou ženy diplomatů z východu – post sovětských států a nákupy u ní je taková společenská událost, kdy si nostalgicky pokecají v rodné řeči o starých dobrých časech, dají si víno a je to takový příjemně strávený čas. Aby nebyl, když si navíc každá koupí za sto-dvěstě litrů hadříky s marží minimálně osmdesát procent. To by mě taky bavilo – pomyslel jsem si. Na dotaz, jak si představuje vztah pro kondici a zdraví a mým dovětkem, že já zrovna na běhání či kolo nejsem, ji zasvítily zpoza brýlí oči a rozzářily se.

„Tak to nebylo myšleno“ řekla a její hlas byl najednou i víc nadšený a jala se mi to vysvětlit, jen se ujistila, zda může mluvit zcela otevřeně. Což jsem přitakal, že to je jen žádoucí. Podívala se mi do oči a chytila mě za ruku. Chtěl jsem ucuknout, ale pevněji sevřela a nepustila a já se dozvěděl, že byla, či stále je nymfomanka, která si prostě nevybírá. Sice se to v přechodu hodně utlumilo, ale má občas stavy sexuálního puzení, které není schopná ovládat. Ach jo, tak opravdovou nymfomanku, bych chtěl potkat asi až naposledy. Na dotaz proč si vybrala mě, mi odpovědí trochu polechtala mé ego. Když mě viděla na seznamce, hned cítila sexuální vzrušení, neb je na mě vidět, že sex mám určitě rád a záleží mi na sexuální spokojenosti ženy, že na to má šestý smysl. Tak moment, tady něco nesedí. Dle mého nymfomance je jedno s kým, hlavně, když je s kým. Zřejmě tohle vypráví každému, aby to nějak zabalila a nebylo to tak přímé. A asi si všimnula mého zmatku v očích, tak dodala.

„Pro mě už je teď důležitá vzájemná chemie, vzájemná vůně a sympatie, dříve to tak nebylo“

Tak to musel být její manžel nadšen, projela mi hlavou myšlenka a Elena jakoby ji zachytila a dodala

„Byl to i důvod rozvodu, v podniku tenkrát nebyl chlap, se kterým jsem mu nezahnula“

Polknul jsem na sucho a byl čas se zdekovat. Představa partnerky, sice kultivované a zřejmě i bohaté, ale závislé na sexu s kýmkoliv, kdykoliv to na ni přijde, není rozhodně má představa kvalitního, dlouhodobého a vyrovnaného vztahu. Držela mě však stále pevně za ruku.

„Vzrušuješ mě celou dobu, co tady sedíme“ řekla a ruku mi ještě víc zmáčkla. Snad cítila mé zaječí úmysly.

Bylo něco málo po sedmé hodině a Elena řekla, že musí zpátky do obchodu pro telefon, který si tam zapomněla. Čeká hovor od dcery, která je v nemocnici po nějakém zákroku a nechce ho propásnout. Tak jo Tome, to je příležitost k útěku, prostě se s ní rozloučíš, řekneš jí, že její představa zdraví a kondice, není tvá představa vztahu a pojedeš domů si lehnout na gauč. Ale na tohle jsem byl vždy měkký, tak jsem s ní chápavě zamířil zpět do butiku. Stejně jsem potřeboval na toaletu, tak si aspoň ulevím. Sám nevím, proč jsem si nedošel v restauraci.

V butiku za námi zamkla dveře a vytáhla klíče ze zámku. Zpozorněl jsem, ale na svazku s klíči měla i klíč od zadní místnosti, kde si ten telefon údajně zapomněla. Pokynula mi, abych šel za ní. Zadní místnost byla opak celého butiku a byla bez okna. Uprostřed nějaká rohová plyšová sedačka, neuvěřitelně špinavá s fleky různých velikostí, to samé i široké křeslo. Uprostřed mezi tím stál nízký konferenční stolek s několika použitými skleničkami, hrnky a přetékajícím popelníkem. Nad stolem svítili dvě zářivky bez krytu. Vpravo vedle dveří byl stolek s neumytým kávovarem na překapávanou kávu. Vlevo od vchodu u zdi stála nějaká skříň, torzo kuchyňské linky s dřezem plným nádobí a v protějším rohu stál velký starožitný trezor. Vedle něj drátěný odpadkový koš s papíry a přes okraj visel použitý kondom. Aspoň to tak vypadalo. Neuvěřitelná špeluňka, doupě v kontrastu co je před dveřmi, kterými jsme vešli. Byl jsem v šoku, ze kterého mě dostalo zaklapnutí dveří.

„Chci tě“ řekla chladně.

„Potřebuji jít na toaletu“ řekl jsem.

„Nepotřebuješ, o to víc to bude vzrušující“ řekla tvrdě a bez pochopení.

„Tak moment, na tohle já nejsem….“ Vzdoroval jsem.

„A co chceš?“ zeptala se mě nelogicky a ještě více nelogicky dodala „Mám tady stejně jen dámskou toaletu“

„Ok, nějak se to vymyká kontrole, raději půjdu“ řekl jsem.

„Chceš za to prachy?“ zeptala se a popošla k trezoru, ale otevřela vedle stojící skříň.

Na policích skříně byla vystavena slušná sbírka robertků a to mě poprvé napadlo, proč zrovna zase já musím narazit na něco takového a co tady vůbec dělám. Kdyby si dala nadržený inzerát, tak tady má denně několik nadržených mladíků ve frontě.

„Tak kolik?“ zopakovala otázku.

„Nic nechci, za nic“ odpověděl jsem.

„Co tím myslíš? Chci se s tebou vyspat tady a teď“ upřesnila svůj záměr.

„Jsem už impotent, takže to nepůjde“ napadla mě spásná myšlenka.

„To nevadí, mám tady i připínáky a mě stejně nejvíc vzrušují chlapské ruce, když mě pevně drží a svírají a tvoje jsou ideální“ nic ji nevyvádělo z konceptu.

Šla si za svým. Přitočila se ke mně, vzala moji ruku a položila si ji na zadek.

„Chytni mě pevně a vyhrň mi sukni“ rozkázala a mírně se ohnula a opřela se v předklonu o záda pohovky.

„Potřebuju tu toaletu“ už jsem se začínal kroutit.

Chytila mě až neurvale za rozkrok. Odskočil jsem.

„Nepotřebuješ, já ti s tím pomůžu“ řekla a snažila se mi rozepnout poklopec.

„A dost“ řekl jsem důrazně a odstrčil ji.

Zavrávorala a spadla na pohovku.

„Jo, buď hrubý, to se mi líbí“ hlesla

„Když budu zlobivá, klidně mi i nafackuj“ vyhrkla a vyhrnula si sukni.

Babičkovské punčocháče a vysoké bombarďáky mě upřímně rozesmály a to mě zachránilo. Šlehla po mě zlým kukučem a já věděl, že mám vyhráno. Babiččina ješitnost nemohla prohrát. Procedila přes zuby něco jako: „idí ty na chuj, ty durak“ a já pochopil, že můžu vypadnout, že cesta je volná. Byla raněná a stačilo tak málo. Odemkl jsem si a vyšel do vlahého večera, ale stále jsem potřeboval nutně na ten záchod, když jsem odmítl její pomoc s tímto mým urologickým problémem. Naštěstí jsem byl na Stromáku, kde ve Strarbucksu znám kód na toaletu, aniž bych si musel cokoliv koupit. Kód je rok bitvy o Midwaye, tedy 1942, toalety jsou v patře a jestli je stejný kód i na dámský záchod to nevím, tam nechodím. Plně si vystačím s panáčkem na dveřích.

Ulevil jsem si a je to vždy paráda, když nic netlačí a nenutí k poskakování. Vyšel jsem zpátky na náměstí a přemýšlel co s večerem, když jsem odmítl geronto hodinu vášně a rozkoše s nymfomanickou ruskou babičkou v jejím brlohu. Na náměstí bylo plno lidí a já si všimnul, že i spousta dvojiček – muž a žena na procházce, za zábavou, na rande … proč ne já? Zase mě napadla ta věčná otázka o mě. Je to pořád dokola. Auto jsem měl zaparkované na Malé Straně před prací, bylo něco před osmou a já splynul s davem turistů mířící Karlovkou na Karlův most.

Rande č.17.

Někde na křižovatce Karlovy ulice s Husovou mi zazvonil telefon.

„Ahoj tady Dimitra“ ozvalo se a já byl mimo. Co je zase tohle?

„Ahoj, řekl jsem nejistě“

„Dimitra Elektra ze seznamky, psali jsme si a vyměnili si čísla, tak to zkouším.“

Trochu se mi rozsvítilo.

„No jasně, že vím“ odpovídal jsem, jak nejjistěji to jen šlo, ačkoliv jsem pořád tápal.

„Jsem teď v Praze na Národní, co kdybychom si dali kafe, pokud máš čas a jsi někde poblíž.“

Druhý rande v tak krátké době? Ale proč ne, větší bizár to snad už být nemůže.

„Jasně, tak co třeba Caffe Platýz?“

„Jo, to vím, kde to je, budu tam, tak do deseti minut.“

„Domluveno“ a zavěsili jsme.

Do Platýzu jsem to měl ani ne pět minut, tak jsem vyrazil. Cestou jsem zkontrolovat seznamku, abych měl aspoň představu, kdo je Dimitra Elektra a mile mě to překvapilo.

Její inzerce: „182/72 pohodová, upřímná, veselá, věrná. Jsem originál. Miluji moře i hory. Minulost mám vyřešenou a nechci nikam spěchat, takže se uvidí. Nikdy ONS !!! Kdo má zájem jen o sex či flirt nebo je zadaný je mimo můj zájem, chci nejdřív budovat citové pouto. Více nemá cenu se rozepisovat, osobní setkání napoví. Zakončeno stydlivým smajlíkem. (pro ty, kteří neví co je ONS – one night sex – něco jako nikdy nepřistoupím jen na sex jedné noci). Projel jsem její fotky, které měla u inzerátu. Bylo ji 52 a z fotek na mě koukala vysoká dobře stavěná blondýna. Její výška je ještě ok, ale je to hrana, při mých193 cm ještě poberu deseticentimetrové podpatky, u patnácti centimetrových by byl problém. Bydlela v Berouně. Možná proto jsem ji vypustil, když lovím v Praze.

Zahrádka v Caffe Platýz byla beznadějně plná a uvnitř nedýchatelné dusno. V protějším rohu toho mezibloku je má taky oblíbená kavárna Cafe McQueen a zdálo se, že jsou tam ještě na zahrádce volné dva stoly. Usadil jsem se a pozoroval všechny kolemjdoucí, abych ji neminul. Poznal jsem ji, už když šla průchodem. Nesla se skvěle, boky se vlnily dlouhým pomalým krokem. Vysoká blondýna v letních volných šatech se žíhaným vzorem, na nohou ji klapaly nazouvací lodičky na vyšším podpatku. Dlouhé světlé vlasy pod lopatky za ni vlály, single chlapi se otáčeli a ti ostatní nenápadně dělali, že se nedívají. Vstal jsem a ona mě zaregistrovala periferním viděním, poznala mě a zamířila ke mně.

„Ahoj“ pozdravil jsem ji. „V Platýzu je plno, tak snad to tady bude taky dobrý“

A oběhl jsem stůl, abych ji mohl přidržet židli. Přes rameno měla větší kabelku Valentino.

„Ahoj“ pozdravila a usmála se.

Zuby si nebělila a je to dobře, vypadá to více přirozeně. Z blízka už tak okouzlující nebyla. Oči měla velké tmavé a řasy sice dlouhé, ale tlusté jako zábradlí s hrudkami. Asi špatná volba řasenky. Nos byl větší, taková skoba, ale ještě to šlo. Pusa plná a červeně namalovaná, ladící k hezkým upraveným nehtům, jak na ruce, tak i na noze.

„Uf to je zase vedro“ řekla, jak dosedla a já jsem ucítil závan jejího pižma střižený sladkou vůní použitého parfému. Postavu měla skvělou, zadek hezky kulatý, svalnaté lýtka a ruce na, kterých se nic netřáslo. V již vrásčitém dekoltu se jí krčily, tak dvojky. Bylo to roztomilé. Měla výrazné ostré rysy v obličeji a na dlouhém krku byl nápadný ohryzek. Jeden by si ji mohl splést s transvestitou, ale tenhle vtípek jsem si nechal pro sebe. Dali jsme si Mochito, já nealko ona alko, byla vlakem a začali si povídat.

Zajímalo mě, zda jméno Dimitra Elektra je pravé. Přidala k tomu i příjmení Konstantinidisová a bylo jasné, že její kořeny jsou Řecké a tím se i vysvětlila její balkánská vizáž. Paráda dneska double mezinárodní rande. Narodila se sice v Řecku, ale už od dětství pobývala v Čechách, respektive rodiče emigrovali z Řecka do Čech v roce 1974. Její otec byl vysoký představitel KKE (Komunistická Strana Řecka) a tak neměli zrovna na růžích ustláno, vládla vojenská junta, hroutila se monarchie a vypadalo to, že vyhraje ultrapravicová vláda a ta komunistům rozhodně nepřála, a když začali záhadně mizet strýčci - spolustraníci, její otec s celou rodinou emigroval do Čech. Celou rodinou bylo myšleno, ona a jejich pět starších bratrů, otec, matka a babička s dědou z tátovy strany. Dimitra byla nejmladší a tudíž mazlíček všech. Otec chtěl holčičku a ta se narodila až na šestý pokus. Mluvila naprosto plynule česky bez přízvuku a říkala, že tak mluví i řecky, ale to jsem nemohl ověřit, neb řecky umím, jen „kalimera“ a to už jsem zapomněl, co to znamená. Vyrůstala v rodině tvrdého patriarchátu, co řekl otec nebo bratři to bylo pro ni a matku svaté. Taková výchova se do vztahu může vždy hodit. Hezky se s ní povídalo a ještě hezčeji se na ni koukalo, když si šla mezi drinky občas odskočit. Povídání bylo příjemné, ale v deset hodin nás ze zahrádky vypakovali, tak jsme se přesunuli přece jenom dovnitř do Caffe Platýz, kde už bylo dýchatelno, jak se vzduch pomalu ochlazoval. Dali jsme si lehkou večeři a v půl dvanácté se ještě přesunuli přes Karlův most do vinárny Na břehu Rhóny, kde měli ještě otevřeno a to už jsem si víno dal i já s tím, že přespím v práci. Byl to nakonec velmi příjemný večer, po divokém ruském začátku. Když už jsme zůstali v Rhóně sami, tak nás personál nenápadně upozornil, že už zavřeli před hodinou. Bylo půl jedné v noci. Na Elenu jsem si už ani nevzpomněl.

„Cože, kolik, že je?“ zděsila se Elektra a podívala se telefon.

„Poslední vlak je pryč“ konstatovala a pohled přesunula na mě, jako kdybych za to mohl.

Ale já nepíšu jízdní řády vlaků do Berouna.

„Pokud tě to neurazí, tak můžeš přespat u mě v práci, která je nedaleko“ navrhnul jsem a pokračoval.

„Asi by se mi nelíbilo tě teď pustit někam na nádraží, ale je to na tobě, když tak půjdu na to nádraží samozřejmě s tebou a počkám na první spoj do Berouna“

To se jí líbilo a líbezně se usmála.

Máme kanceláře nahoře ve Vlašské, respektive celý dům, který kdysi byl domem bytovým vážených měšťanů, tak ještě na počátku minulého století. Teď jsme měli v třípodlažním domě kanceláře. První dochovaná zmínka je ze 14 století a na dvorku se za husitských válek údajně popravovalo. Vchod do domu byl přes vrata do průchodu, který vedl na vnitřní dvorek s pavlačemi. Tak v polovině průchodu bylo schodiště do boku, nahoru do pater. V přízemí má dům stěny tak okolo dvou metrů a nikdo neví, z čeho jsou. Občas řemeslníci vyvrtají díru do zdi i vrtákem na dřevo a občas zničí vrták diamantový. Další dvě patra jsou kanceláře a na půdě půdní vestavba zařízená jako odpočinkový prostor. Tedy i dva gauče, když si někdo ze spolupracovníků potřebuje dáchnout, třeba po obědě, nebo v klidu rozvinout geniální nápad a v leže si o něm popřemýšlet. V každém patře dvě koupelny se sprchou a kuchyňka se vším co je potřeba k přežití, když si nezapomenete nakoupit. Nikdy jsem tam ještě nespal, tak jsem na to byl zvědavý. Dvakrát jsem tam byl kolem půlnoci a zvuky, které se všemožně různě ozývaly, nešly identifikovat, mimo dupotu na dřevěném schodišti, ale na schodech nikdy nikdo nebyl.

Souhlasila s mým návrhem a připomněla mi své ONS z inzerátu, abych na ni nic nezkoušel, ale že se jevím jako slušný chlap, kterému se dá věřit, tak se mě nebojí. Její důvěru jistě nezklamu, obzvlášť když se mi líbila a mohlo to mít pokračování. Oba dva jsme měli něco upito, ale měli jsme zachovanou úroveň a dokázal jsem Elektru podepřít při cestě nahoru do kopce. Policajti před USA ambasádou si nás podezíravě prohlíželi. Elektra na ně promluvila řecky a tím jsme ztratili jejich pozornost. Prostě dva cizinci se vrací na ubikaci. Ještě jsem přemýšlel, zda nezavolám šéfové, že tam budu spát, ale volat ji v jednu v noci by nebylo asi správně pochopeno, tak jsem od toho upustil. Otevřel jsem vrata do průchodu, odkódoval alarm a rozsvítil světla. Elektra ztuhla.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a dodal „pokud jsi senzitivní na duchy, tak si myslím užiješ.“

„Ne, to je v pohodě jen mi ta chodba připomněla něco dávného, takový dávný sen, jako kdybych tady už někdy byla“

Byla zpocená a její pižmo mi začalo během večera vonět a v kombinaci s jejím parfémem mě to i přitahovalo. Šli jsme po schodech nahoru a já trpěl. Šla přede mnou a byl to moc hezký pohled a já si nemohl ani plácnout, musím udržet glanc. Nesmím to pokazit, tahle za to stojí. Na půdě jsem ji ukázal koupelnu a místo, kde budeme spát. Každý na svém gauči pod dekou a polštářky s Minnie a Mickey Mausem. Otočila se ke mně.

„Jsi skvělý Tome, mám pocit, jako bychom se znali roky.“ Řekla a políbila mě. Přidržel jsem si ji v pase a lehce přitáhnul, vzdychla a pootevřela pusu. Začali jsme se hluboce líbat. Jazyky divoce přejížděly dásně na střídačku, a pokud by to šlo, tak bychom si vzájemně olizovali i mandle. Po chvíli se odtrhla.

„Máme dohodu, že ano“ a podívala se mi upřeně do očí.

Pohled jsem opětoval a dodal „Samozřejmě, nic co bychom nechtěli oba“

Usmála se a zavřela se v koupelně.

Vyvětral jsem půdu a vyšel na střešní terasu. Všude byl klid, ticho a tma. Jen na Petřínské rozhledně blikalo červené světlo. Došel jsem si do svého kanclu, kde mám pro jistotu vždy pilulky proti selhání, které mi předepisuje můj 4% urolog. Má je vyzkoušené s manželem a údajně mají účinnost až 24 hodin, pokud ovšem dochází k sexuálnímu vzrušení. Pokud k sexuálnímu vzrušení nedojde, tak mi to maximálně sníží můj vyšší tlak a to taky není na škodu. Spolkl jsem jednu, člověk nikdy neví. Vrátil jsem se zpátky na půdu. Ona už byla zachumlaná pod dekou na svém gauči. Dal jsem rychlou sprchu a šel na ten svůj. Elektra už spala nebo dělala, že spí. Vedle gauče na stolku měla úhledně poskládané šaty, podprsenku a pod ní složené krajkové kalhotky. Boty srovnané pod stolkem. Ona spí nahá? Asi jo, nezdá se mi, že by v kabelce měla nějaké pyžamo. „Nevadí, že spím nahatá?“ z nenadání otevřela oči a líbezně se usmála.

„Mě rozhodně ne, ale já si nechám trenky a triko, dobrou noc.“

Dal jsem ji pusu na čelo a v mém penisu začal proces touhy. Klid kámo, uklidnil jsem ho, chápu, že tě to vzrušuje, ale máme dohodu, a čím později se to stane, tím lépe pro všechny. Uklidňoval jsem sám sebe. Nemohl jsem dlouho usnout a Elektra ještě do toho začala chrápat, ale na zamlaskání vždy na chvíli přestala. Měl jsem dojem, že jsem zabral, až když začalo pomalu svítat, ale moc dlouho jsem nespal. Když jsem se vzbudil, Elektra ležela se mnou na gauči, přitisknutá na mé záda a nohou přes můj bok. Trochu jsem se sebou cuknul, neb jsem se lekl, co se děje. Rozhodně jsem ji tam nečekal.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit“ zašeptala mi do ucha.

Obrátil jsem se na záda a chtěl jsem něco říct, ale ona mi dala prst na pusu.

„Psst, nic neříkej“ pošeptala mi do ucha. Cítila mé vzrušení. Prášek si užíval svojí potřebnost a pak už to bylo jen slastné opakované slovo miláčku a začala vydávat zvuky, jako kdyby lezla do studené vody, která ji překvapovala. Vystačila si sama. Já jsem nemusel nic dělat, jen se bránit jejím nehtům, které se mi nemilosrdně až nepříjemně zarývaly do hrudi. Po chvíli se vzepjala, jak Kleopatra po kousnutí jedovatého hada, prudce vzdychla, až vykřikla a téměř bezvládně se svezla na moji hruď. Trochu mě to vyděsilo, ale jen do chvíle, kdy jsem si uvědomil její dech na mém krku.

Otevřela oči, usmála se na mě a já tak věděl, že je v pohodě, že žije. To bych šéfce nevysvětlil. Koulela na mě své oči a její obličej už neměl ty ostré rysy, ale byl celý rozněžnělý a roztoužený. Přiznám se, že se mi to líbilo. Bylo to moc hezké, ani jsem si už nepamatoval, kdy jsem to viděl naposledy. Po chvíli to celé zopakovala, dokud jsem i já nebyl pohlcen slastným pocitem vrcholu.

Byla úžasná a bylo všechno neuvěřitelně sexy. Chvíli jsme pak, jen tak vedle sebe leželi a oddychovali. Něžně jsem ji hladil po vlasech a těle, a to se jí líbilo. Podíval jsem se na telefon, bylo teprve šest ráno. Uvelebila se mi v náručí, pevně jsem si ji přidržel a za chvíli usnula. Tak jestli je tohle její představa o nikdy ONS, tak opravdu ženám nemůžu rozumět. Byla to její aktivita. Pak mě napadlo, že to vlastně nebylo ONS, když se to stalo ráno. Nebo to bere tak, že jednou nestačí a počítá s opakováním. Při těchto úvahách jsem usnul taky. Proudila mezi námi neuvěřitelná pozitivní a klidná energie.

Procitli jsme se kolem půl deváté. Byla sobota dopoledne a venku to zase vypadalo na horký den. Chvíli jsme ještě leželi jen tak v objetí.

„Co máš dneska v plánu?“ zeptal jsem se.

„Musím k našim, ale až odpoledne“ řekla, otočila se a zvrtala se zadkem do mého klína.

„Dojdu pro snídani, nějak mi vyhládlo“ navrhl jsem s úsměvem.

„I mě“ řekla a já si šel dát sprchu.

Doběhl jsem k Vackovi ke Karlovu mostu pro vajíčka, šunku, sýr, čerstvé bagety, rukolu, čokoládové croissanty, máslo a cherry rajčata. Když jsem se vrátil, byla i Dimitra už oblečená a navíc uklidila oba gauče. Až bude na nich někdo přemýšlet o práci, při těžkém dni, tak mu to půjde dobře neb byly nabité maximálně pozitivní energií. Společně jsme si udělali snídani a prostřeli na střešní terase.

„Nechceš se na něco zeptat?“ zeptala se mě u srkání kávy.

„Jen na to, co mi sama chceš říct.“ Odpověděl jsem.

„V noci tady někdo byl“ řekla a s údivem jsem se na ni podíval.

„Kdo?“

„To já nevím, ale hrozně jsem se bála.“

„Tak proto jsi byla se mnou na gauči“ zasmál jsem se a pokračoval „to je v pořádku, pokud ti to poskytlo klid.“

A v duchu jsem poděkoval tomu hodnému duchovi.

„To ano poskytlo a …. nešlo to ovládnout“ začervenala se.

Můj prášek to její neovládnutí podpořil nebo přímo vykonal, i když to zrovna byla doba i ranní už nepravidelné erekce. Kdo ví.

„Ale nejsi nymfomanka, že ne?“ opatrně jsem se zeptal.

„To ne“ usmála se „nebo ti to tak přišlo? Máš nějaké zkušenosti?“

„Jen takové nedávné… neurčité“ odvětil jsem nedbale a raději ji dal pusu, aby se neptala dál.

Každopádně to s ní bylo skvělé a já se asi začínal zamilovávat. V klidu a pomalu jsme snídali a povídali si, přišlo mi, že si náramně rozumíme a i humor nám šel. Zase zopakovala, že to není možné, co se stalo, že se známe jen pár hodin a ji připadá, že se známe roky a cítí, jak to mezi námi silně proudí. Ubezpečil jsem ji, že to mám podobně, a že je to moc příjemné.

„A dole ten průchod, já znám ze svých sexuálních snů, když jsem byla ještě mladá.“ Z ničeho nic začala vyprávět. Podíval jsem se na ni tázavě.

„Jsou to takové moje sexuální představy, které mě v celoživotně vzrušují, že jdu sama takovým průchodem a tam se mě zmocní nějaký cizí muž a beze slova si mě vezme, pomiluje mě a pak odhodí“

„Ale nechceš to realizovat, že ne“ zeptal jsem se.

„To víš, že nechci je to jen stimulační, nedokázala bych se vyspat s cizím mužem a ….“ Nedokončila větu a silně se zčervenala v obličeji. Snad z hormonálního návalu, na který už měla nárok či z úzkosti pro porušení své zásady o zmíněném ONS.

„To není náš případ Elektro, sama jsi řekla, že máš pocit, že se známe dlouho a já ten pocit mám taky“ uklidnilo ji to, ale začala se dostávat do stavu, že udělala něco špatného, začala o sobě pochybovat a její svědomí si nahlas začalo uvědomovat, co se stalo. Že se vyspala s chlápkem, kterého ještě včera odpoledne neznala.

„Já nejsem žádná děvka“ řekla a podívala se na mě.

V jejích očích byl chaos. Objal jsem si.

„To tedy nejsi, já bych s děvkou nikdy nebyl“ řekl jsem, co jsem musel říct.

Přivinula se mi na hruď a já cítil, jak jí to v hlavě šrotuje, a nebyl jsem si jist, jestli jsem schopen ji dostatečně uklidnit. Ach jo, tak já bych to býval vydržel a z ní se klube ženská, které to bude nakonec všechno líto a bude se užírat tím, že je špatná. Rád bych ji pomohl a nemohl jsem dělat nic jiného, než jen chápavě poslouchat, jak bojuje v její soukromé válce, se svým rozumem a svědomím. Připadal jsem si jako psycholog či zpovědník, který rozebírá černé ženské myšlenky, kterými byla postihnuta. Kdybych byl kněz, dám ji odříkat deset otčenášů a byla by v pohodě. Takhle jsem musel rozebírat její stress, že udělala něco špatně a těžce to nese. Ach jo, ty ženy, něco provedou proti svému přesvědčení a pak chtějí pochopení a ujištění, že se samy sobě nezpronevěřily. Ale to by nebyly ženy, aby nedělaly to, co nechtějí, i když to ve skutečnosti chtějí. Uvažování žen je bláznivá nekonečná smyčka, do které

nakonec chytí samy sebe. Aspoň já to tak vnímám a jako chlap to mám jednodušší. Nemám potřebu stále něco řešit, ve své podstatě blbosti. A tak jsme rozebrali sociální tlak skupinových, všeobecných norem na individuální vnímání. Pak vliv subjektivního úsudku o sobě samém, až po pocit bezmoci, když jsou ženy vystaveny situacím, kterým v podstatě nemůžou uniknout a poddají se jim, i když nechtějí a vědí, že by nakonec mohly skončit ve své rozervanosti na antidepresivech. Když to zkrátím, ujistil jsem ji, že ji nepovažuji za děvku, a ONS jsem měl za to, že nemá zájem o jednorázovku, ale o pokračování a vytvářením společného vztahu a emočního pouta.

„Ty jsi tak skvělej, máš to správně nastavené“ konstatovala po této delší konverzaci o morálních hodnotách. Byla to makačka.

Kolem poledního jsme scházeli po schodišti dolů s tím, že ji odvezu do Berouna na jejich rodinnou akci, o které se zmiňovala. Než jsem otevřel vrata z průchodu na ulici, tak mě zastavila.

„Počkej chvilku“ řekla a objala mě.

„Vezmi si mě ještě tady“ pošeptala mi do ucha.

Překvapeně jsem na ni koukal a nebyl si jistý, zda to myslí vážně po našem psychologickém okénku na terase, ale asi její vyprávěná, tajná představa byla silnější než její já, které ji pak znovu semele v sebelítosti a sebepohrdáním.

„Je mi 57 a nejsem stroj, ani žádný alfa samec, takže to odložíme. Aspoň se můžeme těšit na příště.“

„Ano já vím“ řekla, jak z jiného světa. Ze svého fantazijního světa, který se ji nějak často otevíral.

To co řekla, ji nejspíš nedávalo smysl, ale být mladší o 10 – 15 let tak bych ten její zájem jistě využil a dál to neřešil, ale teď jsem tam, kde jsem a rozhodně nechci s pochopením poslouchat její nářky, že si o ní určitě budu zase myslet, že je jen kurva. Ach jo, a to jsem si ještě před pár hodinami myslel, že budu mít vztah s dospělou, zdravě smýšlející ženou, nikoliv s nevyzrálým děckem, holčičkou, která nedokáže krotit své touhy a posléze ani své svědomí. Nevím, jestli si i uvědomovala, že za vraty je ulice, ze které doléhaly dovnitř hlasy lidí z chodníku. Ale spíš to jen podněcovalo její touhu a fantazii. Objala mě a řekla, že to chápe, a že je ráda, že jsem rozumný. Vůbec si ani neuvědomovala, že kdyby kdokoliv z jakéhokoliv důvodu přišel v sobotu do práce, s největší pravděpodobností po otevření vrat by viděl…raději to ani nedomýšlet, co by bylo v pondělí.

Už po poledni jsme zakódovali a zamkli barák.

„Táta mě zabije“ řekla úzkostlivě.

„Musím být v jednu na rodinném obědě v Berouně.“

„Já vím, mluvila jsi o tom a nabídnul jsem ti, že tě odvezu, mám tady auto“ připomněl jsem ji to, o čem jsem si myslel, že jsme se už dříve jasně domluvili. Obdařila mě pohledem slastné vděčnosti. Najedenou jsem v ní zase viděl tu řeckou bohyni než sprostého transvestitu, vůbec jsem nemohl pochopit, proč mě to včera napadlo a styděl jsem se za to. Zadala adresu Beroun-Tetín a dle navigace jsme to měli zvládnout něco málo přes půl hodiny. Během cesty zase její svědomí otevřelo téma, že je vlastně děvka, když se mi jen tak poddala. Že je špinavá. Na to jsem ji chabě oponoval, že jsme si dali, před i po, sprchu a v průchodu se už nic nestalo. Ach jo, to je fakt peklo a přišlápl jsem plynový pedál. S tímhle ji nepomůžu, jen můžu stále tvrdit, že to tak není, že je zbytečné se trápit něčím, co se už stalo. Spíš bych to viděl na debatu o nás, rozvinout vše hezké a začít spolu uvažovat o vztahu. Bylo mi ji až líto, ale nemohl jsem s tím nic dělat a asi se ji to stalo opravdu poprvé, jak tvrdila. Neuměla s tím vůbec zacházet a já jen doufal, že to nemá nastavené tak, že se za to musí i nějak potrestat, nějak se sebepoškodit, aby ji svědomí dalo pokoj. Čím víc jsme se blížili k Berounu, tím byla truchlivější a nepomáhalo nic. Ani má slova porozumění, útěchy a naděje, ani mé něžné doteky, překlopení celé věci do humoru, až po rozumové vysvětlování, že to co se stalo, není nic tak hrozného, že to není rozhodně nic špatného, že i sexualita je vydatný zdroj energie, do velké míry nezávislá na racionální kontrole, která nás zcela pohltila a my se ji s radostí oddali, protože jsme to považovali za přirozené a bylo nám v té chvíli spolu emočně i fyzicky moc dobře, a že to stálo za to dokazuje i to, že ani mozek neprotestoval a je jen na nás, jak s tím naložíme, jak to rozvineme….atd. Všechno marné, začala plakat. Jedinečnou příležitost pro nás dva v tom neviděla.

Dojeli jsme do ulic Tetína. V jedné ulici prvorepublikových rodinných vilek byla u jedné ozdobená brána fáborky, vlaječky a balónky. Za bránou bylo prostranství pro auta zastavěno stoly s lavicemi a bylo jasné, že se jedná o oběd servírovaný venku v rámci zmíněné rodinné oslavy. Zastavil jsem před vjezdem a všichni u stolů k nám upřeli zrak. Připomínalo to malou tlustou řeckou svatbu. Dva vousatí, tak stopadesátikiloví chasníci vstali a vyšli před vrata na chodník. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit, ještě by si mohli uplakané oči Elektry vysvětlit jinak a moje auto není ještě ani rok staré.

„To jsou dva z bratří, už jsou tady všichni. Napíšu ti, pa“ řekla chvatně a vystoupila z auta.

Dva pořízci i tak šli sestře naproti.

„Kdo je to?“ zeptal se ten větší a obří dlaní levačky si pohladil sevřenou pěst pravačky.

„Taxik, jinak bych to nestihla“ odpověděla klidně.

„Ublížil ti?“ padla další otázka.

„Jak tě to napadlo, jen potřebuje zaplatit.“

Ale tak to nebylo, chtěl jsem jí být jen na blízku, abych se přesvědčil, že je vše ok. Díval jsem se za Dimitrou, dokud se neztratila v domě.

„Kolik?“ zeptala se zarostlá hlava mé hlavy do otevřeného okna auta. Z úst zarostlé hlavy páchlo anýzové Ouzo šmrcnuté Metaxou.

„To je dobrý“ řekl jsem.

„Ne to není, Konstantinidisové nejsou nikdy nikomu nic dlužni“ sáhl do kalhot a hodil mi oknem zmačkaný litr s dovětkem „drobný si nech, dej si odjezd a nečum po Dimě“

Měl jsem sto chutí mu říct, že to dělá patnáct stovek, ale rozmyslel jsem si to. Nic jiného než jet mi nezbývalo, nějaká provokace neměla cenu. Neměl jsem z toho opravdu dobrý pocit. Elektra byla schopná říct všem, co se stalo v domnění, že si uleví či umlčí své svědomí, které nebylo ve shodě s dnešním ránem. A taky, že jo. Večer přišla esmska:

„Tome je mi to líto, ale s takovou hanbou bych nedokázala mít s tebou lásky plný vztah. Není to jenom moje hanba, ale pošpinila jsem celou rodinu, která by tě už nepřijala a pro mě je rodina na prvním místě, nemůžu si dovolit ji ztratit. Odpustí mi, promiň, už se neuvidíme“.

Odmítám tomu ve 21. století u 52 let staré ženy rozumět a překvapilo mě, jak mě to vzalo. Jednou se do toho vložilo i mé srdce, ale vybralo tu nesprávnou nebo spíš podcenilo pouto řecké patriarchální rodiny, kde to poslušná sestra a dcera pod vlivem „svých“ mužů, kteří to s ní myslí jen dobře, nemá vůbec lehké. Chtěl jsem ji odepsat, ale už to nešlo. Zablokovala mě, kontakt na seznamce zmizel a do Tetína nepojedu. Kdo tomu rozumí, tak ať mi odpoví. Nechtěl jsem víc než normální pohodový vztah, který jsem si Elektrou dokázal i během těch několika hodin představit. Prostě jsem to tak cítil, a že začal vášnivým sexem, no a co, stejně by na něj došlo. Ta holka prostě neposlouchá svoji intuici. Vnímal jsem, že instinkt ji říkal to samé co mě, ale rodina a stoleté a více leté zaběhnuté stereotypy spolu s bratry vykonaly své a to je škoda.

A já končím, už na to nemám energii, znovu a znovu být na začátku. Jen ztráta času se seznamováním, které je pro mě už únavné, dlouhodobě nikam nevede a nepřináší tu kýženou radost ze života. Ve věku 55+ je seznámení s přechodem do kvalitního vztahu nemožné a přitom by si jeden řekl, že se vztahovými zkušenostmi už je nasnadě vědět, jak vzájemně si být dobrým partnerem, respektive, jak toho docílit a hlavně je to příležitost pro nastavení si vztahu podle sebe, už víme, co potřebujeme a měli bychom vědět, co od toho chceme. Ale možná je lepší zůstat single a najít životní radost a štěstí v tom dostupném, než být štvanec větných mlýnů. Pokud se něco má stát, tak se to jistě stane i bez téhle seznamovací snahy.

Udělám si prázdniny, vyrazím s dcerou k moři a možná na podzim začnu znovu a jinak, ale jak, to musím ještě promyslet. My silní introverti s touhou mít ještě vztah a být platní v týmu těch dvou, to nemají jednoduché. Seznamování v tomhle věku, aby to k něčemu bylo, je vážně těžká disciplína. Tak hezký zbytek prázdnin.