Rande č.14 - „zoufalka“ Svatava

Některé ženy se nedokáží odpoutat od svého ex, i když ten, už žije svůj život s někým jiným a jinde než v domácnosti, která nedávno byla ještě společná. Zoufalí lidé prostě dělají zoufalé věci.

Nerozumím radám, které často dostávám: „Musíš vybírat podle toho, co je uvnitř té ženy, ne co je vidět na venek“, ale seznamky na netu jsou jako e-shopy, první vidíte většinou fotku obličeje. Pokud se dotyčná/ý prezentuje kočičkou, pejskem nebo kytkou či stromem, nemá cenu se takovým profilem ani zabývat. Když máte štěstí, tak k fotce obličeje je v profilu i fotka celé postavy a když máte úplně to největší štěstí, tak se občas objeví i fotka v plavkách nebo ve slušivém spodním prádle, ale ještě jsem neviděl rentgenový snímek vnitřku, tak je jasné, že prvotní výběr je vždy podle ksichtu, a i když to napíšu, pro někoho příliš silně emotivně, tak je to tak. Následně vám musí sednout psaná či telefonní komunikace a tím pak ve většině případů dojde i na osobní setkání, které je vždy rozhodující pro další pokračování nebo ukončení naděje dříve než začne.

A nebylo tomu jinak ani tentokrát a z ženy zajímavých rysů, havraních vlasů a neuvěřitelně modrých očí se nakonec vyklubala z mého pohledu zoufalá plačka. Je fakt, že mě oslovila jako první, ale značně nesměle: „Dobrý den, můžu si vás dovolit oslovit a požádat o vaši pozornost?“ Uznejte, že to není příliš obvyklé. Navíc byla mladší o dvanáct let a to je o polovinu více, než je můj věkový limit pro výběr partnerky a už oba tyto aspekty mě měly varovat. Kdyby to bylo na mě, já bych ji zcela jistě neoslovil. Ale dostala mě svojí pohlednou, dokonale symetrickou tváří ostrých rysů a zmíněnýma blankytně modrýma očima, ze kterých vyřazovala určitá laskavost. Nutno, ale podotknout, že mé dceři se příliš nelíbila, viděla ji na obrazovce Macbooku, když mě náhodně chytila, jak s ní komunikuji. Něco jí prý na ni nesedělo a navíc vypadá divně. Mě osobně nebyl po chuti uvedený věkový rozdíl dvanácti let. Co vede takovou ženu, aby oslovila o půl generaci staršího unaveného muže? Absence táty či staršího bráchy? Na druhou stranu se mi její fotky moc nezdály aktuální, trochu zaváněly retro stylem. Možná se prezentuje mladší než ve skutečnosti je, ostatně je to častá taktika žen.

Psaná a telefonní komunikace se zdála být v pohodě, tak jsem ji pozval na rande, respektive se na něj pozvala sama, nevydržel jsem ten její rafinovaný tlak, jak chodila v náznacích pořád dokola a čekala jen, kdy se to stane. Hezká ukázka pasivní rezistence, ale možná o tom jen moc přemýšlím. Často dávám výběr lokality prvního rande ženě. Mám za to, že první rande, by mělo být tam, kde to zná, měla to třeba i blízko a bylo to tak, pro ni co nejkomfortnější. Když si nevybere nebo s tím dělá drahoty, tak Kampa či Malá Strana je vždy po ruce.

Svatava tak se představila (a vlastně mě napadá další důvod, proč se s ní potkat, a to je ten, že na Svatavu mám narozeniny a nikdy jsem žádnou ženu toho jména ještě nepotkal). Bydlela na Proseku a doporučila mi i restauraci, jakýsi Svatojánský dvůr. Tím pádem jsem nemusel nic vymýšlet a pozval ji tam. Restaurace uvedeného jména byla na první pohled hezká a stylová, ale lépe by se vyjímala někde na břehu rybníka než uprostřed šedivé, sídlištní - panelové zástavby. Působí to trochu bizarně. Nicméně jsme si tam domluvili rande a v půl páté jsem vešel do lokálu. Restaurace byla zcela prázdná, ale na zahrádce, která byla provizorně zastřešená nějakým nataženým stanovým plátnem proti dešti, už pár lidí sedělo včetně Svatavy. Ačkoliv jsem přišel, díky nevyzpytatelné pražské automobilové dopravě o půl hodiny dříve, tak mě překvapilo, že už tam byla, zvláště když bydlela za rohem, jak se v naší komunikaci zmínila. Jak to, že je tady tak brzo? To jsou ty niance věkového rozdílu. Dáma mé věkové kategorie by přišla cca 10-15 minut po domluveném čase, aby mi dala prostor vybrat ten nejlepší stůl. Ona vybrala stůl pod bočním stožárem šapitó, kde se plátno, pokud není dobře připevněné, změní ve vodní past v podobě vylitého kýble vody, když začne pršet a tento týden pršelo každou chvíli. Nedalo se nic dělat, na stole už měla kávu se šlehačkou a při pohledu na ni jsem pochopil, že ty její zdánlivě retro fotky je vlastně její současnost.

Oblečená byla jak z katalogu Neckermann osmdesátých let. Kárová vlněná sukně pod kolena, punčocháče tělové barvy, přes které se draly ven černé chloupky lýtek a holeně, hnědé střevíce s širokým podpatkem, podobné jsem naposledy viděl na mé babičce, když v rakvi odjížděla za závěs. Nahoře saténově lesklá halenka s volány alá estrádní umělkyně východoněmeckého pořadu Ein Kessel Buntes. Holka se zasekla někde v osmdesátkách, ale s tím se pořád dalo něco udělat. Stačilo by změnit šatník a oholit nohy. Obličej byl, ale velmi zajímavý, pohledné ostré rysy v kontrastu milého úsměvu a neobvykle azurových velkých očí, které byly plné něhy a empatie. Make-up neurážel a ani nebyl nikterak výrazný. Tvořil ho vlastně jen nános pudru a žmolky, laciné řasenky, zachycené v řasách. Rty bez rtěnky, nehty bez laku. Vlasy havraní čerň, husté, lesklé, bohaté a vlnily se po lopatky. Slušelo jí to, co se týkalo hlavy. Postavila se, když jsem přišel, což znovu potvrdila, že vychování dámy nemá, ta by zůstala správně sedět. Nicméně, jsem tak mohl vidět její nezpevněnou a mírně kynoucí postavu. Sport pro ní bude jen zbytečné sprosté slovo a prsa pod volány halenky se zdály být uměle upravené do pevných balónů. Pokud upraveny nebyly, tak byly ukázkově přírodně parádní. Nedalo se to přehlédnout. Představili jsme se a zeptala se, jestli ji nechci tykat, do té doby jsme si vykali, a já zase trpěl. Dáma se neptá, dáma navrhuje, či nabízí tykání, je to vždy záležitost ženy a já nejsem zase tak nezdvořilý, abych odmítl. Objednal jsem si café laté, ona si dala mezi rty „iqosku“, která mě osobně docela smrdí. To už bych snesl normální cigaretu a dali se do hovoru.

Záhy jsem zjistil, že jediné téma hovoru, které u ní přicházelo v úvahu, byl její ex, tedy ještě ne ex úplně neb byla teprve v rozvodovém řízení. Byl to její druhý manžel a ona byla ten typ, co si spolehlivě jistě opět vybere stejně nevhodného partnera, až se vypořádá s tím současným. Tak tohle je asi ta nevyřešená minulost, to zaklínadlo často zmiňované v inzerátech a já myslel, že vyřešená minulost jsou minimálně vyděděné děti, manžel po smrti a vše řádně odsezeno. Takhle jsem se dozvěděl, že budoucí ex má rád meruňkové knedlíky a kachnu se zelím, ale jen s bílým, červené mu nejede, takže ho neumí ani připravit, když mu ho nevařila. Snažil jsem se občas chytit a říct ji, že my dva se k sobě za těchto okolností moc nehodíme, sladké knedlíky já nemusím a ke kachně si dám rád zelí i červené, ale nedala se odbýt. Tak jsem se dozvěděl, že ji manžel nedávno opustil, kvůli mladší sousedce a odstěhoval se k ní patro níž. Tak osobně by se mi nechtělo šťastnou ex potencionálně potkávat po každé, když vlezu do baráku. Ale když ona ho určitě, tak nemiluje jako ona, proč odešel? Ptala se víceméně sama sebe, neb já jsem to vědět nemohl a tak nějak se u toho vždy zvláštně zasnila. Mezitím z jejího strojku na zahřívaný tabák vypadl už pátý vajgl. Inhalovala tabák zdatně a bylo to vidět na jejich zašedlých zubech. Prostě toho jejího týpka dostihla krize středního věku, chytil druhou mízu a zmizel za někým, kdo zřejmě v počáteční zamilovanosti lépe uspokojoval jeho potřeby a uměl pošimrat ne-stereotypně jeho mužské ego. Co na tom, že zmizel do ložnice o patro níž. Nabíral jsem dojem, že Svatavy vztahové maximum bylo to, že tomu týpkovi dokázala uvařit, nosit pivo z lednice k televizi a byla štěstím bez sebe, když měl u sebe dálku TV a rozhodl, na co se budou společně večer dívat. Že zkrátka tomu svému chlapovi, kterého má na gauči může v podstatě posluhovat bez podmínek jen dle jeho potřeb a on ji za to bude bezmezně milovat. V podstatě ji šlo o to, aby tam zase někdo seděl a bylo lhostejno kdo, hlavně aby tam seděl a ona mohla kolem něj běhat a poskytovat veškerý servis. Pro ni představa vrcholného štěstí, pro mě představa otřesná. A čím dřív se její představa štěstí naplní, tím lépe nejen pro ni, každý chlap si přeci přeje, aby o něj žena pečovala. Svatava prostě neumí být sama, chce pro někoho vařit a dělat mu možná i pomyšlení, když by na to přišlo. Pro mě tak trochu zoufalá plačka. Až na ni narazí týpek, co to bude umět využít, tak ji zcela jistě ještě víc srazí na kolena a vysosá její pokladničku úspor, pokud nějaké má a tento typ ženy jistě úspory má. Co kdyby si chtěl její milý na něco půjčit či se zabavit nějaké exekuce. Byla typ klasické kavky pro vojáka na misi nebo doktora na lodi. Měla by si dát čas, čas pro sebe a možná se zkusit i přestěhovat, začít zkrátka znova jinak a jinde. Ale to ona nedokáže, stále cítí, že mu musí být nablízku, co kdyby ji potřeboval nebo se snad chtěl vrátit. Cokoliv si teď s ní začínat nemělo žádný smysl. Kdybych se nezeptal na děti, tak bych se ani nedozvěděl, že má dvě, aspoň to tak říkala, jedno z prvního manželství, dvacetiletou holku a z druhého čtrnáctiletého kluka, který byl příčinou, že se rozvedla a vzala si otce synka, který „teď šuká s tou děvkou o patro níž, a až zjistí, co to je kurvu, tak se jistě rád vrátí“, když budu citovat její nekontrolované emoční slova a já se ptal sám sebe, co tam ještě dělám. Já přijel na rande, nejsem psychoterapeut co přijel za klientkou. Na nic se mě nezeptala, nic o mě vědět nechtěla, ale do obýváku by si mě posadila okamžitě, udělala by si se mnou selfíčko, které by mu pověsila na jeho FB zeď. Vrcholná pomsta její zhrzenosti.

Obloha se zatáhla a začalo znovu pršet. Nebyl vhodný čas se rozloučit neb jsem neměl deštník, abych ji aspoň doprovodil k domu. Měl jsem hlad, tak jsem navrhl, že bychom si dali něco k snědku. Odmítla, ale když jsem ji řekl, že tedy taky jíst nebudu neb se to nesluší v přítomnosti ženy, aby jedl jen muž, tak se nade mnou slitovala a objednala si aspoň salát neb potřebuje zhubnout do plavek, což jsem při pohledu na ni i chápal. Já si dal biftek v úpravě medium s grilovanou zeleninou. Hovor tím pádem musel pokračovat. Objednala si vodku s džusem a po vypití více jak poloviny sklenice začala být uvolněnější a dostávalo se i na jiná témata, než na jejího budoucí ex, kterého se tak křečovitě držela. Začala být s alkoholem v krvi celkem fajn, a zřejmě za jiné situace, bych do toho sezení na gauči v obýváku šel, neb potenciál, aby se odsekla ze zmiňovaných osmdesátek, změnila myšlení ohledně nějaké strategie osobního štěstí a stala se z ní atraktivní moderní žena současnosti, jistě měla, ale rozhodně ne teď. Koho by bavilo srovnávání a neustále vzpomínky na bývalého a já nejsem žádný v tomto směru empatický vztahový kouč, abych věděl jak ji z toho rychle dostat ven.

Začala průtrž a drobné kapičky nás pravidelně s poryvem větru omývaly a plátno nad námi se zlověstně prohnulo pod tíhou vody. Pingl v záchvatu nás zachránit od povodňové vlny přinesl kulečníkové tágo, že vodu vytlačí ven přes okraj střechy. Povedlo se mu pouze to, že vodu vytlačil mezi plachty ve spoji, který byl nad Svatavou a už nikdo nestihl nic udělat a několik desítek litrů vody se tak nezadržitelně vyvalilo na Svatavu. Prsa měla fakt parádní, v mokré halence přilepené na tělo bylo jasné, že jí je i zima, což prozrazovaly výrazné bradavky. Chuděra byla tak vylekaná a nevěděla co dělat. Pingl se začal podivně třást a začal drmolit nějaké omluvy. Může si za to sama, neměla přijít dřív, já bych tohle místo nevybral. Zabalil jsem ji dvou dek, které byly připraveny na křesílkách pro zimomřivé hosty, a nakonec se ukázalo, že to byl dobře zvolený stůl i za cenu komplet mokré Svatavy. Od někoho, kdo byl podniku o hodně výš, než pingl s tágem, jsme dostali jako omluvu vše grátis. Tedy jen konzumaci, deky si chtěli nechat. Zabalil jsem Svatavu to mého pláště s tím, že ji samozřejmě doprovodím domů. Měla výraz páníčkova oddaného a ke všemu odhodlaného kudrnatého pudla.

Vzal jsem ji kolem ramen, ona se přitiskla, srovnali jsme krok a vyrazili. Bydlela nedaleko, hned za místním Lidlem v takové čtyřpodlažní betonové kostce. Bydlela až nahoře bez výtahu. Čtyři patra dám, pomyslel jsem si. Když jsme stoupali do posledního, bylo slyšet, jak někdo vešel do domu a hlasitě telefonoval. Svatava se zastavila, opřela se o zábradlí, stáhla mě na sebe, objala mě rukama i jednou nohou a naléhavě špitla: „Líbej mě.“ Své rty přicucla k mým a jazykem přejížděla přes moji zavřenou pusu. Bylo to jako bych se líbal s popelníkem plných vajglů iqosek, byla jimi slušně prouzená, cítil jsem ten smrad z její kůže i z vlasů. Chlápek co telefonoval, vystoupal do patra k nám, zarachotil klíči, otevřel jedny dveře na chodbě a zase je za sebou zavřel, vše beze slova. Že nás viděl, nebylo pochyb, dveře byly od nás tak na dva metry a Svatava se snažila vydávat zvuky připomínající vzdechy nenadálého záchvatu vzrušení. O tom, kdo byl ten chlápek, taky nebylo pochyb neb jsem si i všimnul, jak ho Svatava pozoruje přivřenýma očima v onom záchvatu hrané vášně na chodbě paneláku. Odtáhl jsem se od ní a ona nahlas řekla směrem k inkriminovaným dveřím něco ve smyslu: „Miláčku dneska se ti dám celá, těším se na to.“ Pokud ten chlápek byl ještě za dveřmi, tak to jistě slyšel velmi dobře. Pochopil jsem tu její hru a rozhodně jsem nechtěl být její součástí, ale její oči úpěnlivě prosily, abych ji to nezkazil. Proč já musím narazit na tenhle typ ženský, nešlo vůbec o mě, ale jen o ni a toho jejího budoucího ex. Došel jsem s ní do jejího patra, a jakmile se za námi zavřely dveře jejího bytu, oznámil jsem ji, že rozhodně odcházím, že mi to přijde už pod moji úroveň, o její zoufalé úrovni nebylo třeba pochybovat, ta byla schopná i postelí narážet do zdi v určitém rytmu a nahlas vykřikovat divoké vzdechy s jistotou, že to o patro níž bude slyšet. Nechal jsem ji v té její divadelní hře pro jednoho herce a nejistého diváka samotnou a vypadl jsem z bytu. Já jako nástroj jakési pomsty či zadostučinění zoufalé ženy to rozhodně není moje parketa.

No nic, to se zase nepovedlo, ale chápu, že zoufalí lidé, dělají zoufalé věci. Já určitě zoufalec jsem, ale ne takhle velký. Má patnáctiletá dcera měla pravdu, když mě varovala, že na téhle potencionální maceše je něco divného.