Rande č.12 - Diblík Kamila

Další seznamovací karambol. Tentokrát s nečekanou a nechtěnou zápletkou i pro mě. I to dokáže život přinést.

Počátkem června jsem se seznámil s Kamilou. Podle fotek na seznamce roztomilá blondýnka, sice nevelkého vzrůstu 158 cm, ale dle rčení co je malé to je hezké, jsem ji oslovil a pokud jí nevadí má výška 193, tak proč se nesejít. Jde jen o první seznamovací kafe, nic víc. Její tvář byla kulatá, rozpustile usměvavá a láskyplně milá, až by jeden řekl, že to je tvář sňatkové podvodnice. Nicméně z obrázků působila sebevědomě, jako někdo, kdo ví o čem už ten život je. Bylo evidentní, že tahle žena si žádné traumíčka za sebou netáhne.

Je jí 53 a chce začít svůj život jinde a jinak. Do Prahy se z Moravy přestěhovala nedávno, do bytu své kamarádky, která ji ho pronajala ve Strašnicích, byt prý sama nepotřebovala. Aspoň takové informace mi sdělila, než jsem ji pozval na rande a jelikož Prahu neznala, tak jsem ji nabídl, že ji budu dělat průvodce, aspoň co se týče prvního rande a to se ji líbilo. Řekla, že před barákem má tramvajovou zastávku a jedna z těch tramvají je i dvaadvacítka.

„Fajn, sejdeme se na Národní třídě, zastávka je u Máje. Rozhodně to poznáte, na fasádě uvidíte motýla.“ Řekl jsem ji, když jsme si den předtím telefonovali.

„Já su, ale malé a nevím, jestli malé motýle uvidím“ řekla roztomilou hatmatilkou, asi hanáčtinou, když je prý od Olomóca.

Potenciál stát se dobrou pražandou tedy má, podle dalšího rčení, že každý dobrý Pražák je z Moravy.

„Prostě vystoupíte, až bude na displeji v tramvaji nápis Národní třída a já si vás najdu“

„Nebo já vás, taky sů šikovná, to sa němusíte bať.“

Tohle mě vždy trošku děsí, když je tam toho přízvuku hodně. Nevím co očekávat. Ženská odněkud z Hané, co tam sekla se svým dosavadním životem, vytrhne kořeny a přestěhuje se do Prahy pro nový začátek. Očekávat můžu cokoliv, od naprosté naivky až po bodrou panímámu, která pro ránu nepůjde daleko. Trochu jsem zapochyboval, jestli já jsem ten pravý průvodce, pro takovou razantní životní změnu, ale už jsme se domluvili a v pátek ve tři odpoledne jsem postával u Quadria na schodech a vyhlížel malou blondýnu, jak se bude plaše, rozpačitě, možná i stydlivě rozhlížet kolem sebe a hledat svůj maják v mé podobě. Ten den bylo teplo a slunečno.

„Tak to su ja“ řekl hlas někde pode mnou.

„Tak vysoké chlapisko, vy budete Tomáš“ hlas pokračoval, když jsem se podíval dolů před sebe.

Stál jsem na dvou schodech výš a to ještě umocňoval náš už tak velký výškový rozdíl.

„Jak to? Neviděl jsem vás vystupovat z tramvaje“ překvapeně jsem řekl té zakloněné hlavě.

„Přijela jsem už o půl hodiny dřív, neumím tu tramvaj odhadnút. Tak jsem se byla eště podívat na to otačejůcůse hlavisko toho Kafky, to mi řekla kámoška, že je to tam za barákem.“

„Kámoška měla pravdu a viděla jste, jak se otáčí? Dříve to bylo každou čtvrthodinu, ale nedávno to změnili na jednou za hodinu, ale zato celou čtvrthodinu.“

Dívala se na mě a bylo vidět, že ji ten časový hlavolam dělá problém. Jen se usmála a pokrčila rameny. Byla tak, jak jsem si představoval. Malá, trochu podsaditá blondýna s plnými tvary. Oblečená byla jako na houby do lesa. Hnědé, přes zadek, vypasované kalhoty s koženým páskem, na nohou nějaké tmavé trekové, kotníkové, kožené boty typu „pohorky“, bílé tričko skrze, které prosvítala krajková podprsenka. Vypasování prsou ještě umocňovaly popruhy hnědého koženého batůžku na zádech. U pasu měla připevněnou ledvinku ve stejné barvě jako batůžek a kolem pasu měla uvázanou světlou šusťákovou bundu. Taková turistka ve městě. Dle mého názoru to byl její styl a rozdíl v oblečení by nebyl velký, ať by šla po hřebenech na Sněžku nebo na operu do divadla. Takový energický „diblík.“ Vlasy blond vlnité po ramena se dvěma sponkami s beruškou – ty jsem viděl naposledy u své první lásky Markétky v mateřské škole. Make up nevýrazný, takový nenápadný, nenadchne, ale ani neurazí. Hezky se smála a bylo vidět, že o zuby se stará příkladně. A v očích měla jiskru a to je vždy dobré znamení, i když mi můj instinkt říkal, že to zase není ono, ale co už. Udělám si hezké odpoledne v její společnosti.

„Bafnete si so mňou?“ zeptala se ještě, když jsme stáli na schodech.

A nabízela mi cigaretu z krabičky zlatých Marlborek. V inzerátu měla uvedeno, že nekouří. Ach jo, ale kvůli ní zase nezačnu, když já sám jsem odložil cigára nadobro před pěti lety.

„Ne děkuji“ odmítl jsem.

Toho se chytil kousek od nás postávající vágus, a jestli by mladá paní neměla volný cigárko. Než se Kamila nadála, pumpl ji rovnou o tři i pro kámoše posedávající ve stínu budovy, v rohu u výlohy na zemi. Když viděl, jak je Kamila štědrá, zřejmě z překvapení, ještě z ní zkusil vyžebrat nějakou pětku. To už jsem zakročil a odehnal ho. Stačil pohled.

„Tak snad se zase tak nestalo šéfe“ brblal, když si sedal ke kumpánům.

Kamila si zapálila sama. Já jsem zapalovač neměl a nestihl jsem ji ho vzít z ruky, abych ji připálil.

„Měla jste uvedeno, že nekouříte“ vznesl jsem poznámku.

„To až teď, jak jsem se před dvěma týdny přestěhovala, jsou to nervy, uklidňuje mě to“ vysvětlila tuhle disproporci.

Na začínající čtrnáctidenní kuřačku, to ale nevypadalo. Labužnicky do sebe tahala hluboké šluky a vyfukovala kouř o nic neméně labužnicky nad sebe a i nosem.

„Tak dáme to kafe, popovídáme si a uvidíme, jestli to bude mít pokračování“ navrhnul jsem a Diblík Kamila nadšeně souhlasila.

„Můžeme jít do Máje na střechu, taková káva s výhledem“ dal jsem další návrh.

„Ale jen, když tam mají schody, já se do výtahů bojím už od dětska“ stanovila podmínku.

„Jasně, že tam mají schody. Na těch jsem se někdy v roce 82 učil líbat, Máj je pro mě taková srdeční záležitost.“ informoval jsem ji o svých citech k té budově, kam jsme směřovali.

Usmála se z povinnosti a cupitala za mnou. Musel být na nás skvělý pohled, já a cupitající diblík menší o pětatřicet cm s batůžkem. Co v něm může mít, přemýšlel jsem. Ledvinku jsem chápal, ale batoh na rande?
V budově Máje nebylo nic, tak jak jsem ji znal z mých školních let. Prostě nová doba a nemůžu říct, že by se mi ty novoty nelíbili. Takové malé Las Vegas uprostřed Prahy, ale bez hracích automatů, u kterých se modlíte za citrónky v řadě nebo třešničky v úhlopříčce. Jsou tam pouze tvz arkádové hrací automaty, ale zato asi několik stovek.

Ve druhém patře mi Kamila oznámila, že potřebuje na toaletu, ale nerozumí nápisu na dveřích „Gendrově univerzální WC“ a ani značkám, které to místo označují v chodbě u výtahů. Ujistil jsem ji, že to jsou společné toalety pro muže, ženy a všechny nebinární jedince, kteří se z nějakého důvodu nedokáží identifikovat jako muž či žena, ale na záchod si taky potřebují odskočit. Koukala na mě jako na blázna a já se ji ani nedivil. Že lidstvo blbne je zcela zřejmé a nejen tento záchod je toho důkazem.

„Je to jen experiment na tomto patře“ oznámila nám dívčina v triku Staff, která procházela a kontrolovala čistotu toalet.

„Paní si klidně může odskočit i tady“ zašveholila ujištění, že je vše v pořádku a zmizela na schodišti.

Kamila po chvilce váhání, koho a co tam může potkat, vešla širokými dveřmi do útrob místnosti WC pro všechny. Čekal jsem venku, přestože jsem mohl vlastně jít i s ní. Po chvilce ze dveří vyšel ebenově černý mladík odněkud u Afriky a vzápětí na to i Kamila, která se zdála být mírně v šoku. „Už?“ překvapila mě rychlost, jakou byla zpátky.

„Taků hadiců jsem v životě neviděla“ vydechla konsternovaně.

„Jdeme najít wc ženy“ dodala a vydala se s rozběhem do dalšího patra.

Tam už to bylo tak, jak to znala a asi, aby si to náležitě užila, trvalo jí dvacet minut, než zase vyšla. Baťůžek se mi zdál trochu větší, ale nepřemýšlel jsem o tom. Odzbrojila mě milým úsměvem a otázkou, kdeže je to místo mého prvního líbání. Tím překvapila, neb jsem se domníval, že mě neposlouchala, když jsem ji to, jako zajímavost sděloval.

„Bylo to někde tady“ řekl jsem, když jsme byli na posledních schodech pod terasou.

„Trochu mě matou ty komiksově pomalované stěny.

„A můžu si taky vypítat hubičku?“ přepadla mě nečekanou žádostí.

Stála o dva schody nade mnou a ještě musela na špičky, abychom si dali pusu. Zase se zasmála a oznámila, že si teď už můžeme tykat, a že už by si pukla válec. Asi myslela vykouřit cigaretu, kterou žmoulala v ruce.
Vyšli jsme na terasu a první opravdu bylo, že si zapálila.

„Koukej, jaké tady mají hezké popelníky“ upozornila mě, když jsme míjeli venkovní stolky.

Otočil jsem se na ni a byl bych přísahal, že byl i na tom stole, který právě Kamila minula. Zastavili jsme se až u zábradlí. Byla to ta spodní terasa, ta panoramatická 360st. byla ještě po schodech z této terasy nahoru. Vstup byl za poplatek 250Kč/osoba nebo zdarma při zakoupení konzumace. Tady mám jeden tip, stačí si na baru spodní terasy koupit espresso za 90,- a vstup je volný a se slevou 160 Kč/osoba. Objednal jsem dvě cappuccina a na dotaz jestli si dáme i nějaký dezert, se Diblík tajemně usmál a odmítl. Sedli jsme si na poloprázdnou terasu a Kamila byla nadšená, že vidí Pražský hrad a i Žižku na koni, Petřín a Žižkovskou věž, věže Vyšehradu a panoráma „mrakodrapů“ Pankráce. Po prvním loku kávy sundala batůžek ze zad a vyndala z něj umělohmotnou krabičku na jídlo. Otevřela ji a já spatřil nakrájené kousky bábovky.

„To jsem přinesla ke kávě.“ usmála se líbezně.

„Co ještě nosíš v tom batohu?“ neudržel jsem svoji zvědavost na uzdě, když jsem tam zahlédl nějakou další podlouhlou krabici.

„Ale nic“ úsečně odsekla, ale pak si to rozmyslela, že když jsme na tom rande spolu a ukázala mi obsah.

Zásobník na mýdlo, nějaké háčky a sadu nářadí - dva šroubováky, kombinačky a štípačky. Nechápal jsem, proč to nosí sebou.

„To je z toho záchodu“ řekla, když viděla, jak tápu.

„Bude se mi to hodit do koupelny.“

Začalo mi to docházet. Nosí nářadí v batůžku, aby byla vždy připravena si vzít z veřejného prostoru vše, co není přilepené či přivařené. Chápavě jsem se usmál. To je nějaká diagnóza, co budu dělat. Mám ji říct, že jdu na záchod a vzít kramle nebo to ještě chvíli vydržet a normálně se rozloučit s tím, že to byl jen omyl.

„Můžu si vzít tu tvoji sušenku? Nebudeš ji viď, já je sbírám“ a sápala se po biskvitu podávaném s kávou.

„A dej si bábovku“ vybídla mě a krabičku strčila přede mne právě ve chvíli, kdy se u stolu objevila servírka.

„Neměli byste tady konzumovat přinesené jídlo odjinud“ napomenula mě.

„Vidíte snad, že něco konzumuji?“ zeptal jsem se ostentativně, ještě v šoku ze zásobníku na tekuté mýdlo.

„Ale ta bábovka ta..…“ namítla.

„Ta tady jen tak leží, nikdo ji nekonzumuje, konzumujeme jen kávu s vaší sušenkou ke kávě, pokud se lépe podíváte“ skočil jsem ji do řeči.

Já tady řeším asi šílenou kleptomanku a sběračku sušenek, která by jim to tady klidně rozebrala a ona mě péruje za bábovku. Naštěstí se urazila a odešla pryč.

„Kráva“ řekla Kamila.

Tak tím jsem si tak jistý nebyl, jestli ta servírka nebo ona, když jsem viděl, že Kamila má v batůžku i dva popelníky ze spodní terasy. Já věděl, že na tom stole byl, když jsme ho míjeli. Odkud byl ten druhý, netuším. Zapálila si další cigaretu a začala mi vyprávět, jaké partaje s ní bydlí v baráku. Kdo bije svoji ženu, kdo je naopak pod pantoflem, s kým se už skamarádila a chodí k nim na Prosecco. Kdy vyvážejí popelnice, ale ten bordel okolo už ne. Že její máma má zahrádku s chatičkou někde u Nákla. Že má ženatého bratra v Prostějově a tím pádem má švagrovou, jaké překvapení, a dvě neteře. Na přímý dotaz jestli ona má děti, odpověděla, tak trochu nejistě, že syna a že bydlí u otce v Olomouci. Prostě nic, žádné konkrétní informace o ní. Jak se chce seznamovat? Měl jsem toho akorát tak dost. Seděli jsme už přes hodinu u prázdných šálků a já poslouchal o činžáku někde ve Strašnicích, který mě začal uspávat. Uražená servírka nás navíc dokonale ignorovala. Začalo se zatahovat a já už nechtěl ztrácet více času.

„Tak půjdeme“ vyzval jsem ji.

„Tak jo“ vesele souhlasila a zeptala se. „A půjdeme k tobě nebo chceš jít ke mně?“

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Nechceš se snad se mnou vyspat?“

„Jak jsi na to přišla?“ zeptal jsem se už bez překvapení.

„Kámošky mi říkali, že v Praze, abych se snadněji seznámila, tak je lepší se s chlápkem po rande, pokud se mi líbí, hned vyspat, jinak je to bez šance.“

Svatá prostoto, je tak naivní nebo prostě podléhá nějakým mýtům vesničanek odkudsi z Hané?

„Na kolika randech si byla, za tu dobu co jsi v Praze?“

„Na šesti“ odpověděla tiše.

„A to jsi hned spala se všemi?“ nechtělo se mi věřit.

„Jenom se čtyřmi, dvěma se nepostavil“ špitla.

„A kde se ta šance na vztah, jak říkaly kámošky, promarnila?“

„Dva byli ženatí, ale to mi řekli, až potom, jinak bych s nimi na rande nešla, jeden mě hned po tom zbil, že jsem děvka, která šuká s každým a ten čtvrtý mi řekl, že se mu to nelíbilo, tak to prý nemá cenu.“

Co si o tom myslet? Neměl jsem žádný nápad, tvz kaine ahnung. Musel jsem si odskočit. Cestou na toaletu jsem vymýšlel konečný plán úniku, už to trvalo fakt dlouho. Zmizet po anglicku není zrovna můj styl, mám rád, když je to jasně ukončené. Prostě se vrátím, řeknu, že to bylo fajn, ale že si myslím, že se k sobě nehodíme, že se to prostě stává. Nebo jí řeknu, že jsem ženatý a musím domů k ženě a dětem, to by taky mohlo zabrat. Nebo že jsem gay a přítel mě už doma čeká s večeří. Nebo že mám službu v baráku a musím ještě vytřít schody. Nebo…… napadaly mě čím dál větší šílenosti, hlavně ať už jsem pryč. Z té ženské koukají jen průšvihy. Když jsem se vracel, všiml jsem si dvou policistů, muže a ženy, jak koukají ze schodů na terasu směrem ke Kamile. Bylo jisté, že koukali po ní, tím směrem už na terase nikdo nebyl. Ta je pitomá, všude kamery a ona si plní batoh místním erárem. Vrátil jsem se ke stolu s tím, že už si pro ní jdou. To jsem samozřejmě myslel v žertu, ale když je viděla, tak se moc nesmála. Zbledla a roztřásly se ji ruce. Za chvíli ti dva policajti byli u našeho stolku a na schodech stáli další dva, ale ti už měli vestu, velké zbraně, ale hlavně kukly na hlavě, čili zásahovka. Legrace šla stranou, i když jsem se to snažil odlehčit, že to zase všechno vrátíme, v klidu odejdeme a nikomu se nic nestane.

„Doklady“ řekla policistka hlasem, že každý další vtípek by se už použil proti nám.

„Tak půjdeme paní Labčíková v Praze se neschováte.“

Nasadili ji želízka a žena policistka ji odvedla a předala těm dvěma ze zásahovky. Kamila po mě hodila očima, které křičeli o pomoc, ale nejsem Spider-man, abych po ní skočil a odskákal s ní na lanech po okolních domech do bezpečí. Chvíli se ještě cukala, ale ti hoši ze zásahovky ji zkrotili a prakticky odnesli.

„A my půjdeme taky“ řekl policajt, když mi vracel občanku.

„Kam a proč?“ zeptal jsem se.

„Pokud mě chcete zatknout, tak mi sdělte obvinění“ bránil jsem se, vybaven frázemi z detektivek.

„Můžete být zadržen na 48 hodin bez obvinění, pokud nepůjdete podat vysvětlení dobrovolně.“ Poučil mě s výhružkou.

Sedět dva dny někde na cele předběžného zadržení se mi tedy nechtělo, tak jsem souhlasil, i když jsem stále nevěděl o co jde, jaké vysvětlení a k čemu po mě chtějí. To já bych chtěl vysvětlení co se tady děje.

„Dáte mi taky želízka?“

„Myslím, že to nebude nutné“ řekl a tím skončila veškerá milá konverzace.

Došli jsme o blok níže do Bartolomějské ulice na místní oddělení. Tady už jsem kdysi byl, a kdybych měl pouta, tak by to bylo dokonalé dežaví po 35 letech. To jsem byl tenkrát na opušťáku z vojny a šel na domluvené rande s dívčinou, se kterou jsem si rok psal a nikdy neviděl, na Václavák pod ocas s tím, že půjdeme do Alfy do kina na Básníky a pak na diskotéku, ale pod ocas jsem se už nedošel. Jak jsem vylezl z metra, dostal jsem zásah z vodního děla, pak obuškem za krk a už jsem seděl v antonu s dalšími asi třiceti máničkami. Odvezli nás do Bartolomějské a nechali stát mokré asi dvě hodiny venku na mrazu, protože byl leden 89 tvz Palachův týden, jak tu událost později pojmenovali. A protože jsem byl v nesprávnou chvíli, a jako voják záklaďák v civilním oblečení, na nesprávném místě, tak jsem byl předán vojenské prokuratuře jako živel podkopávající socialistické zřízení ve zbrani mi svěřené pracujícím lidem, ale to je jiný příběh, jak s stát disidentem a nevědět o tom, ale zpátky ke Kamile.

„Jak dlouho se znáte s paní Ivetou Labčíkovou?“ zeptal se mě obézní, opocený starší strejda, který se představil jako poručík Vokurka.

Seděli jsme v místnosti se zamřížovaným oknem za jednoduchým stolem, který dost možná už tenkrát se mnou zažil výslech a třemi dřevěnými židlemi. Dveře byly otevřené, kdybych chtěl, tak bych mu snadno utekl pouhým rychlým krokem.

„Neznám, žádnou Ivetu“ odvětil jsem po pravdě.

„Tak Simonu, Lucii nebo Kamilu“ nenechal se vyvést z míry.

„Představila se mi jako Kamila a dnes jsem ji viděl poprvé.“

Takže Kamila je zřejmě nějaká lumpice co má problém se zákonem.

„Co po vás chtěla?“ zeptal se znovu.

„Abych se s ní vyspal a tím s ní začal vztah do konce života.“

Povytáhl obočí a okem zkušeného policajta si mě přeměřil, ale nic neřekl a listoval v notesu, který si vytáhl z kapsy vesty.

„Kde jste byl v 8. a 10. května?“

Jak to mám vědět, nepamatuji si, kde jsem byl minulý týden, ale počkat, to jsem byl s dcerou na výletě v Paříži. Že by v tom taky jela? Málo pravděpodobné. Proč zrovna tyhle dva dny? Náhoda nebo jsem oběť něčeho většího, nějakého spiknutí... jelo mi v hlavě.

„Byl jsem v Paříži na výletě.“ odpověděl jsem po pravdě a dceru jsem neprozradil.

„To se dá lehce prověřit“ řekl a já na to, že klidně a uvedl jsem leteckou společnost, den odletu a příletu, a jméno hotelu.

Do místnosti vešel další policajt v civilu. Chvíli si se strejdou něco šeptali, pak tlouštík něco napsal na papír, vytrhl ho z bloku a podal ho tomu druhém se slovy, ať se na to podívá a dá mu vědět.

„Proč tady jsem?“ zeptal jsem se.

„Jenom si musíme něco ověřit a budete moci odejít.“

„Já vážně Kamilu viděl dnes poprvé, co udělala, že pro ni přišla i zásahovka?“

„Výhýbá se opakovaně nástupu do výkonu trestu, je pravomocně odsouzena“ řekl suše Vokurka.

„A jak jste na ni přišli? Takhle to vypadá, že jsem ji udal.“

„Prošla pod nějakou kamerou, která ji poznala a policie si pro ni došla“ držel si věcný a suchý tón

„To jsou kamery s rozpoznáváním obličejů už reálně nainstalované?“ zeptal jsem se z údivem, že nás velký bratr fakt sleduje.

Na to nic neřekl a vytáhl ze šuplíku stolu cigarety a popelník. Vstal, otevřel s námahou okno a zapálil si.

„Co provedla? Ona si teď vážně musí myslet, že jsem ty policajty přivedl já. Snad není sériový vrah, hlava mafie či nějakého gangu nebo tak něco, abyste mi nemuseli měnit identitu, až jí pustí a bude mít pocit práva na pomstu.“

„Vybírala zálohy na stavební práce firmy jejího bratra, aniž by o tom věděl. Dostala osm a půl roku.“

Tak to mě uklidnil a na druhou stranu jsem Kamilu chápal, kdo by chtěl jít za mříže, když má někde schovaný balík peněz. Je jen usvědčená podvodnice s důvěrou lidí. Vybrala a zpronevěřila více jak deset milionů - to jí prokázali, ale prý toho bylo víc. Za jak dlouhou dobu nebo co s těma prachama udělala, jsem se už nedozvěděl. Kamila zase nebyla až tak špatná partie, kdyby prozradila, kde peníze schovala, projelo mi jen tak hlavou. Do místnosti zase přišel ten druhý policajt, chvíli si spolu šeptali a pak mi oznámili, že můžu jít a pokud by ještě něco potřebovali, ale nemyslí si to, tak mě předvolají. Kamilu jsem už neviděl a ani nevím, kde sedí, takže vánočku s pilníkem nepošlu.