Rande č. 11 - Romana generál

I když je někdo finančně úspěšný, neznamená to automaticky i úspěch v navazování vztahů, zvláště, když navíc i lež má krátké nohy.

Romana měla zajímavý inzerát, který mě zaujal na první dobrou tak, že jsem se neudržel a reagoval. Za normálních okolností bych ji přešel, neb nebyla, pro mě jednoduchého a povrchního muže, příliš podle obrázku zajímavá. Nebyla blondýna, které si primárně a zcela vědomě vybírám na „e-shopech“ seznamek. Proč seznamkový e-shop? Protože vybíráme potencionálního partnera podle vzhledu, výrazu a sympatií, které nás osloví nebo neosloví nejdříve z fotek, těch nejlepších fotek, které vybírá sám inzerent – zájemce o seznámení. Sekundární jsou pak další většinou superlativní informace ohledně dané osoby. Superlativy ovšem píše ta daná osoba, tak to nemusí sedět přesně. Subjektivní popis není to samé jako objektivní vidění sebe očima druhých. První dojem je buď neutrální, negativní či pozitivní. Romana mě rozhodně zaujala tím, co o sobě v inzerátu uváděla, kromě katolické víry, vysokoškolského diplomu a, že je vdova ve věku 52 let, s vyřešenou minulostí – a to mě vždy zajímá, jak se dá vyřešit minulost, která je daná a nedá se změnit. Možná tím, že je vdova, to dávalo smysl, ale já to beru spíš tak, že přítomností si chci vytvářet partnerskou budoucnost a minulost prostě jen přijmout, vzít si z ní jen to nejlepší a nevracet se, není to společná minulost.

Dále měla uvedeno, že je už babička, ale taky matka i teta i tchýně. Označit se za matku není nic proti ničemu, pokud to tedy nebylo nějaké naznačení samovýroby vnoučků a ve skutečnosti je zasloužilou matkou v pokročilém věku. Podpořeno fotkou, tak třicátníků s Romanou uprostřed s miminkem v zavinovačce v její náručí a několika malými dětmi okolo. Raději jsem o tom nepřemýšlel, i když v zájmech měla uvedeno děti, velká rodina. Tak snad to dítě v zavinovačce není její.

Dále měla uveden sebe-rozvoj života muže a ženy. Tomu jsem nerozuměl, ale třeba by mě mohla mentálně i někam posunout, udělat ze mě lepšího člověka.

Povahu měla následující: neústupná, veselá, chápající a plánovací. Což by se dalo i přeložit slovem panovačná, a když to pochopíš, budu i veselá.

Očekávané vlastnosti partnera: pohodář, gentleman, seriózní, spolehlivý, poslušný. Opět si neodpustím překlad: chci, abys byl submisivní a oddaný své paní a moc to neřešil. Aspoň tak ta očekávaná kombinace na mě zapůsobila.

Povolání: rentiér. Je tedy zajímavá informace pro spoustu vyžírek a pánů co se chtějí vydržovat, v tomto případě zřejmě bohatou vdovou. Jistě bude mít plno nabídek v celém věkovém spektru od 18 – 99 let. Tuto úvahu podpořila majetkem, že bydlí ve vlastním domě, vlastní luxusní auto a že má mobil, ke kterému uvedla Apple 19. Paní jde zkrátka s dobou a nové technologie ji nebudou cizí, zvláště, když tento model iPhonu bude uveden na trh až v červnu a teď je teprve květen. Asi se vyzná v tlačenici a ví víc než ostatní.

Požadavek na vzhled partnera je pro ni velmi důležitý, ale co je důležité na onom vzhledu, už uvedeno nebylo. Trochu odbočím, jednou jedna paní, kterou jsem potkat na seznamce měla uvedeno: vzhled – vousy rozhodně požadovány, a já se zrovna oholil, když jsem si s ní začal psát a domluvil si rande. Odhlédnu-li od toho, jakou důležitou hodnotu ve vztahu pro onu paní hrají vousy, tak je teda fakt, že oholen jsem vypadal jako gumová pískací hračka a už vousy pouze zastřihuji. Nicméně v té době jsem to musel nějak vyřešit (bylo domluvené rande) a od jedné své známé, která pracuje ve filmové produkci, jsem si půjčil vousy, ale dotyčná paní neměla pro vousy zase takové pochopení. Utekla se slovy, že prý ZZ Top není její šálek čaje, a že by mě nechtěla vidět, jak jím její rajskou, kterou považovala za svůj kulinářský majstrštyk. Tak nevím, co přesně tedy chtěla, vím jen, že ženě je těžké vyhovět.

Zpět k Romaně a jejímu vtipnému seznamovacímu inzerátu. U sportu měla poznámku, už jen v TV, ale šachy mě naučit můžeš, když mě necháš vyhrávat. A u informace, zda má nějaké mazlíčky, myšleno domácí zvíře uvedla, že svého mazlíčka si najde tady, což muselo zaplesat srdíčko všech mužů do třiceti, kteří hledají pro vztah matku. U očí měla poznámku, že má obě, i když bylo na mysli jejich barva. Jestli kouří, tak prý občas, ale na tak, jak je myšleno, tak nevím co si pod tím představit. Znamení Střelec.

A to nejlepší jsem si nechal na konec a to byl odstavec „něco o mě a koho hledám“: Mám ráda klid, ale i adrenalin, jsem ženská, co chce ještě naplno žít. Nejsem ošklivá, vím to. Nejsem ani chudá, to sám zjistíš. Hledám k sobě NORMÁLNÍHO chlapa, pro vše hezké co se mi líbí, co mám ráda. Mám ráda, když chlap nemá pošlapané ego od své EX, na mě si ho nezvedneš. Neměl bys být vdovec, to mě děsí, stačí, když budeš rozveden nebo ještě lépe svobodný. Neměl bys chrápat, chci tě mít u sebe i v noci. Měl bys chápat, že při hovoru se mnou, by ses neměl drbat v rozkroku a na zadku a neříkat mi vole. Měl bys na záchodě dávat prkýnko dolů, nenacákat kolem mísy a mýt si ruce nejen po použití toalety. Nebudeš mi říkat, kde všude jsem tlustá a kde mám vrásky. Nebudeš kritizovat a zesměšňovat moje kamarádky z jógy a kosmetiky, ale rád budeš dolévat víno a nebudeš se chovat jako idiot, když budeme mít návštěvu. Neměl bys prdět v mé přítomnosti a to ani při chůzi. Neměl bys mlaskat při jídle a pít pivo ani víno z lahve. Nebudeš mě nutit do sexu, ani škemrat, že si chceš jen čuchnout a vždy po sobě umyješ umyvadlo po holení.

Za mě vtipný, i když takové dominantní. Jen to co chce ona, natož, že by i něco nabízela. Bude zřejmě mimo zjevné dominance i panovačná a nějakým způsobem pohrdající muži, i když se bez nich, v nějaké podobě neobejde. Působilo to na mě dojmem, jako by jí vadilo, že muži mají penis a podle toho se tak občas i chovají. Takže potencionální zájemci můžou být rádi, že jim něco z jejich mužství zůstane. Jako je třeba civění na fotbal, jít do hospody, slintat do piva a žvanit, jak lépe už bylo. Hodnotit s kumpány nové tváře na pornhubu a shodnout se na tom, že ten debil v ulici má zase novou káru a k ní nic moc milenku. Paní má zájem o sebevědomého, silného muže, který nebude do ničeho mluvit, bude ji k dispozici, a když bude poslušný dle představ Romany, bude se mít dobře. Měl by mít i pochopení pro emoční a náladovou rozkolísanost ženy v přechodu a správně i vyhodnocovat zasychající, použité nádobí na kuchyňské lince a včas ho naskládat do myčky. Tak i správně vyhodnotit čas doprání pračky, pověšení prádla a zvolit správnou technologii jeho následného žehlení, zejména u volánů a krajek.

Že není ošklivá, to měla pravdu. Z fotek na seznamce na mě koukala žena s delšími rusými až měděnými vlasy, výrazných až vykulených modrých očí, širokým úsměvem, špičatou bradou a vysokým čelem. Zdála se být sympatická a z očí ji koukala legrace. Na všech fotografiích, měla podobný úsměv a líbilo se mi, že se nepitvoří nebo nevyplazuje rozverně jazyk, že nemá fotku na kole, na lyžích, s rybou ani s půllitrem piva. Vše decentní a s úrovní dámy. Jen ten věk se mi nezdál. Její tvář měla už příliš přiznaných vrásek. Buď si v životě zažila své, nebo jako vdova zestárla odchodem milovaného muže. Já osobně bych jí hádal věk k šedesáti, ale kdo jsem, abych tohle soudil. Odpověděl jsem na její inzerát v podobném duchu bez dalšího očekávání.

„Zdravím Romano, koukám, že vám to sluší, ale hlavně reaguji na váš inzerát. V krátkosti se představím, moje prezentace není tak obsáhlá jako ta vaše, ale v podstatě jsem gaučový povaleč, který hledá ženu, která už má taky něco odžito jako já a chápe, že muže je třeba živit, šatit, dávat mu kapesné, chválit ho, nechávat mu volnost a dávat mu pocit potřebnosti, že je něco jako Big Boss a ochránce. Tak chápu váš požadavek na hledaného partnera. Já hledám ženu, která už ví, co od života chce, umí vařit, uklízet, prát, žehlit, štupovat a neremcá, když má domů přinést basu piva. Už jsem velký kluk a je tedy ten pravý čas opustit mama hotel. Požaduji jen jednu volnou cimru – matraci mám vlastní. Sex preferuji až po svatbě. Nabízím stoprocentní oddanost, závislost, úctu, obdiv a slušné zacházení za každé situace. Líbí se mi, že dokážete jasně formulovat své požadavky do souvislého textu tak, že i někdo jako já je dokonale chápe a souzní s nimi. Tím, že vás kontaktuji, se cítím tak nějak nadějeplně a budu rád, respektive se budu těšit na vaší odezvu.“

Odpověděla za tři dny, že se ji má odpověď líbila. Líbí se ji, že i já dokážu zformulovat své požadavky a představy do souvislého textu a o některých by si ráda osobně promluvila, na některé ať rovnou zapomenu. Tím si řekla o pozvání na rande, a jelikož bydlela kousek za Prahou, respektive za letištěm, domluvili jsme se na sobotu, na třetí hodinu, že si dáme odpolední kávu v POPu na terase s výhledem na letadla. A jelikož byl čtvrtek, tak jsme si ještě stihli vyměnit pár smsek. Nic důležitého, jen blbosti typu, jak se nedávno na letišti naštvala, když letěla se synem na Malorku a při odbavení ji přinutili přebalit kufr neb ho měla přes povolených dvacet kilo a byl tak ohrožen váhový limit letadla. A nikdo neřešil, že syn má sto třicet kilo a jeho kufr vážil 16kg, a ona má jen 45 kilo a kufr ukázal na pásu 24 kilo. Chápeš to? Jak jsem ohrozila přetížení letadla? Po téhle informaci jsem si znovu prohlédl její fotky. Volila správné oblečení, takže nebylo patrné, jak je její postava hubená, ale při uvedené váze a výšce 162 cm musela být hubená značně. Každopádně vím, že dokáže manipulovat s kufrem o tíze větší než je polovina váhy jejího těla. Její synek by už to tak snadné neměl. Pak jsme se dostali i do osobní roviny a na můj podbízivý dotaz jak to, že taková chytrá, hezká, úspěšná a bohatá žena jako ona, je sama a nedaří se ji seznamování. Přišla odpověď téměř okamžitě: To brzy poznáš.

Mám rád ženy s humorem, s černým humorem, kterému rozumí i muž a začínal jsem se těšit na rande. V sobotu hodinu před schůzkou přišla zpráva, že musí hlídat mimčo dceři, tak jestli kávu můžeme posunout na neděli. Odpověděl jsem, že pokud mimčo stihne včas vrátit, tak není problém. Odpověděla, že to chápe, že je ještě brzy na to, abychom spolu vozili kočárek. Rozhodně děcko vrátí včas. Děcko? Mluví o svým vnukovi a řekla děcko, tak aspoň je jasné, že dítě opravdu není její vlastní. I já mám vnučku, ale děckem bych ji nenazval, jen jménem. Jen děcka jsou, pro mě jen, ta cizí.

V neděli v půl čtvrté jsem stepoval v POPu u kavárny v patře a vyhlížel Romanu. Byla to hubená kudrnatá zrzka, tak by neměl být problém ji nepřehlédnout. Jedna taková vyšla z nákupní ulice a já si přál, ať to není ona. Byla to ona. Té ženské nebylo zcela jistě 52, i když fotky ji měly rády. Na nich vypadala podstatně lépe než ve skutečnosti. Prošla kolem mě a nedůvěřivě si mě prohlížela, ale nic neřekla a šla dál. Byla opravdu hubená, kdybych byl sarkastický, tak bych řekl, že kolem mě prošli kosti potažené kůží, která se zdála navíc být vysušená častým poleháváním v solárku. Na sobě měla upnuté až těsné džíny, které zvýrazňovaly její nohy jako dvě tyčky. Na nohou tenisky naboso. Dále měla na sobě volnější modrý svetr, asi vyrobený svépomocí v zájmovém kroužku háčkování při domově seniorů. Neposkytoval vůbec žádnou představu, jestli má i nějaká prsa. Její postava byla spíš chlapecká než zrající ženy. Přes rameno malou černou kabelku. Chodila okolo ve vzdálenosti, na kterou se nehodí pokřikovat na ženu. Koulela po mě těma svýma pomněnkovýma očima, ale když jsem k ní vykročil, tak se rychle odvrátila a popoběhla dál. Nevím, co to bylo za hru. Pokud se jí nezdám, tak mohla rovnou odejít a ne tady kroužit pořád dokola. Když zase popoběhla a zůstala stát v bezpečné vzdálenosti, zavolal jsem ji na mobil. Zvonění ve verzi zpívané Italské hymny „Fratelli D´Italia, L´Italia se desta“ by slyšel i hluchý. Zašátrala v kabelce a ozvalo se nejisté „Haló, kdo je tam?“ Podívala se směrem ke mně a já ji zamával na pozdrav. „Jé ahoj, já si tě vůbec nevšimla“ řekla, když už jsme stáli proti sobě. „Jsem takový k přehlédnutí“ reagoval jsem, když mi podávala ruku. Po úvodních zdvořilostních řečech jsme si došli k pultíku pro kávu.

„Pokud jdete na terasu tak pouze s kelímky, keramika je pouze pro vnitřní použití“ informovala nás obsluha za kafe barem. „Nebudu kafe pít z kelímku“ řekla Romana a bylo tedy rozhodnuto, že na terasu se nepůjde. Dali jsme si café late, dva dortíky a dvě minerálky ve skle. Použil jsem tácek, abych to všechno pobral a vyšel za Romanou a dal ji tak prostor, aby našla místo podle svého vkusu. Zamířila přímo na terasu. Tak paní bude rebelka, pomyslel jsem si a šel za ní. Za chvíli za námi přiběhla obsluha, že na terasu pouze s kelímky. Ujistil jsem ji, že šálky a ani podšálky nehodíme z terasy dolů a vše zase osobně přinesu zpět k nim na pult. Obsluha byla neoblomná. Romana vytáhla z kabelky pětikilo a vrazila ho dívčině, bránící pravidla, do ruky. „Já myslím, že tady zůstaneme a už nás neobtěžujte“ řekla ji hrubým hlasem. No nazdar a je to tady. Chování namachrované prachaté paničky, takovou jsem ještě ve své sbírce neměl. „To snad nebylo nutné“ řekl jsem. „To nech na mě, moje peníze, moje pravidla“ řekla neméně hrubě. Tak to bude výživné rande, to mám rád a jistě si ho užiju. Začátek naprosto famózní.

Romana uchopila svůj šálek s kávou a nešlo přehlédnout, jak se ji trochu třese ruka. Že by počínající Parkinson nebo jen stres z nepříjemné situace, kterou způsobila? Tak nebo tak prsty i ruce měla takové zkostnatělé a prsty navíc trochu křivé, takové ježibabovské, ale nehty naprosto perfektní. I make up měla vyladěný, ale už takový babičkovský. Stíny kolem očí protáhlé a syté. Co bylo opravdu hezké, tak to byly její oči. Jasně modré a nezvykle velké, když má člověk průměrnou představivost a dokáže odmyslet vrásčitou tvář, tak v kombinaci se světle rusými vlasy musela být za mlada moc hezká.

„Tak co mi o sobě řekneš?“ zeptala se, když se napila. „Vše co tě bude zajímat“ odpověděl jsem. „Ok, ale zajímá mě jen pravda“ a nedůvěřivě si mě prohlédla. Nadechnula se, ale skočil jsem ji do toho. „Předpokládám, že se taky o tobě dozvím to samé, na co se budeš ptát ty mě“

„To ještě uvidíme, podle toho jak mi budou sedět tvoje odpovědi.“

Ona to seznamování asi pojímá jako výslech. Tak fajn, ukaž, co umíš.

„Zajímají mě tvoje finance, dluhy, případné exekuce“ řekla a pohlédla mi do očí, jako kdyby v nich hledala odpověď. Jde na to zpříma a finance jsou jistě důležité, ale nevím, jestli se ptát na ně není moc brzo, ale asi má k tomu své důvody.

„Finance mám zdravé, nemám dluhy ani hypotéku. Uživím se na pohodu, nevydělávám nijak zvlášť přebytkově, ale mám na to pozvat tě na kávu, večeři, případně na nějakou kulturu.“

Romana přikyvovala hlavou a stále udržovala oční kontakt.

„Takže máš práci?“ položila další otázku.

„Jasně, jinak bych tě nemohl pozvat. Pracuji pro peníze, protože jsou potřeba k životu, dělá to tak spousta lidí, kdyby peníze nebyly potřeba, tak nikdo nepracuje. Ne každý je rentiér.“ Narážel jsem na informaci z její seznamkové prezentace.

„Zajímavý názor, to mě nikdy nenapadlo, beru peníze asi až moc samozřejmě“ vyslovila myšlenku.

„Protože ti asi nikdy nedošly nebo jsi je nemusela nikdy počítat.“

„To máš asi pravdu, nepřemýšlela jsem, co by bylo, kdybych je neměla“ přemýšlela nahlas.

Tak a pokračujeme.

„Majetková situace?“ vyřkla dvě slova s otazníkem. Do prdele co je to za otázky v první půlhodině prvního setkání. To má tak špatné zkušenosti a různýma vyžírkama? Mě v tuto chvíli nezajímá, kolik vydělává a co má. Zajímají mě jiné hodnoty, důležitější pro vztah. Materiální statky vždy nějaké byly, jsou a budou. Pokud mi něco nepřeskočí v hlavě a nepůjdu je protočit na bedny, ale to se snad nikdy nestane.

„Bydlím ve svém, nepřijel jsem na kole a telefon mám taky. Daňové přiznání jsem podal včas a nemám žádné daňové nedoplatky“ odpověděl jsem trochu nevrle. Všimla si toho.

„Dobře, dobře“ řekla Romana „a jaký máš vztah k dětem a k rodině?“ otočila svůj zájem od přízemních věcí. Řekl jsem ji, že mám, letos patnáctiletou, dceru ve střídavce. To na ni zapůsobilo a hodnotila to kladně, že se dokážu o dceru postarat, že to málokterý otec dokáže. Nevím, proč by to někdo nedokázat. Romaně zazvonil telefon na stole telefon. Tentokrát zpívaná hymna Španělska. „Viva Espaňa, alzad los brazos, hijos del poeblo Espaňol..,“ hovor přijala. Zvláštní záliba ve vyzváněcích tónech. Volal synek, že někdo chce za něco zaplatit patnáct stovek a ptal se jí, jestli to má zaplatit a vzít si účtenku, aspoň tak mi to znělo.

„Promiň, to byl syn. Dneska mu dělali kominíci revizi a chtěli to zaplatit na místě“ řekla, když domluvila. Kolik je synkovi, že se na tohle musí ptát? Třeba je nesvéprávný, jiné vysvětlení mě nenapadlo. A pak jsem se ptal já, jak to má ona. Dozvěděl jsem se, že se prakticky narodila do zlaté klícky. Její rodina, potažmo už jen ona sama vlastní několik lukrativních nemovitostí v lokalitách Ořechovka, Hanspaulka a Na Hřebenkách. Tedy rezidenční lokality s vilami. Nějaké nemovitosti pronajímá jako ambasádní rezidence. Dále má dům v Dlouhé a v Dušní ulici, v nich pronajímá byty a kanceláře a syn se stará o chod restaurací v přízemí a o jeden noční klub ve sklepě. Po manželovi zdědila dva domy v pražské Ruzyni, v jednom je nějaký sklad a kanceláře, ve druhém byty. Dále pak měla nemovitost na Mallorce, kde tráví celkem hodně času v roce. V současnosti bydlí kousek za Prahou s dcerou a jejím ročním dítětem v jejím domě, kde bydlela s manželem, ale má v plánu se přestěhovat na Ořechovku do čerstvě zrekonstruované vily. V patře už bydlí syn a ona se tam přestěhuje, až si někoho najde, kdo tam bude bydlet s ní. Dům za Prahou nechá dceři, kterou finančně podporuje, protože se ji nelíbil otec dítěte a nechtěla, aby s ním dcera žila. Prý takový darmožrout ze Slovenska. Dokonce zařídila, aby nebyl uveden v rodném listě vnuka, dala mu za to nějaké peníze a on se někam vypařil. Bylo vidět, že Romana tomu vládne pevnou rukou. Na moji námitku, že je to přece jenom věc dcery s kým bude žít a jistě otce svého dítěte milovala, tak proč se jim do toho plete. Oznámila suše a zcela vážně, že o tom koho bude dcera milovat a s kým žít v jejím domě, rozhodne jen ona.

Tak to jsou parádní rodinná pouta. Matka jako despotický generál všem nalajnuje život, jinak od ní nikdo neuvidí ani korunu. Peníze jsou v její rodině silné pojítko. Syn je svobodný a raději se ani nepokouší o nějaký partnerský život, nebo jen ještě nedostal povolení. Celkem má Romana tři dospělé děti. Nejstarší je syn a letos mu bude čtyřicet, a dcerám je, jedné třicet osm a té nejmladší s miminem třicet dva. Má i dva další vnuky. Tak moment. A je to tady. Romana se do toho vyprávění ponořila tak, že zapomněla upravit věk svých dětí, aby to sedělo s jejím prezentovaným věkem. Pokud je jí 52, jak mi i několikrát během hovoru zopakovala, tak synka měla ve dvanácti a první dceru ve čtrnácti. Začala tedy poměrně brzo. Ne, že by to nemohlo být možné, ale bylo to velmi nepravděpodobné. Nechám si její vysvětlení na později. Teď vyprávěla o svém životě despotické matky a týraných dětech a při dotazu jak zemřel manžel, jen odsekla, že slaboch spáchal sebevraždu před třemi lety. Aha takže nejen týrané děti, ale i partner v roli oběti, který to už zřejmě nevydržel. Divoce jsem v hlavě spekuloval. A navíc má manžela pořád doma v urně v kuchyni na lince. Taky výborná informace. Chtěl jsem se zeptat, proč spáchal manžel sebevraždu, ale jako kdyby otázku cítila ve vzduchu, a hned mě zarazila slovy: „Na to se mě nikdy neptej.“ A bylo jasno.

Celé to na mě působilo tak, že si k sobě hledá nějakého pucfleka či podrž tašku. Asi se bude mít dobře, ale za jakou cenu. Ztráty vlastní osobnosti, bude se muset kompletně přizpůsobit jejím potřebám a rozmarům, jinak nedostane kapesné. Ztráta svobody za jistě pohodlný život. Je s podivem, že to s ní ještě nikdo neskoulel tak, aby se ji vetřel do spokojené přízně. Silnější osobnosti do toho nepůjdou a ty slabší ona pozná a odmítne je. Věřím, že spousta mužů by po ní hrábla v domnění, že bábu opíjí rohlíkem a budou se přiživovat na jejím životě.

„Jak by sis představovala budování vztahu?“ zeptal jsem se. Podívala se na mě a bylo zcela jasné, že nechápe, na co se to ptám. „Mám na mysli, jak si představuješ život s partnerem, jaké máš vize, co od seznámení respektive vztahu očekáváš“ upřesnil jsem otázku.

„Aha“ pokývala hlavou a ani o tom nepřemýšlela a vypálila „ Já už nic budovat nepotřebuju, všechno je vybudované, bydlet budeme u mě, to je nabíledni“ řekla svoji vizi.

A jsme doma, tohle ji s rozumným chlapem nebude fungovat, pokud do toho nebude moci chlap zasáhnout z pozice chlapa.

„A jaká je tvoje představa budoucnosti?“ zeptala se.

„Tak moje je celkem jasná, mám dům, který klidně prodám a pokud partnerka má své bydlení, tak by ho taky prodala a koupili bychom si společné, které bychom mohli budovat. Nikdo by se tam necítil jako host. Není nad to pečovat společně o naše vlastní“ řekl jsem klidě svoji eventuální představu partnerského života.

„Já nic rozhodně nebudu prodávat, nejsem blázen kloučku, majetek se neprodává“ řekla Romana. Musel jsem se smát. Řekla mi kloučku? Zase jsem šlápnul vedle. Pak se zamyslela a řekla, že vlastně proč ne.

„Prodala bych domek na Mallorce, a když ty bys prodal ten svůj, tak bychom si mohli koupit nějaký společný dům u moře někde na azurovém pobřeží Francie nebo v Itálii v Toskánsku. Někde v dojezdové vzdálenosti autem, když chceš tak urputně mít něco společného“ a podle výrazu ve tváři to myslela vážně, ale proč si myslí, že to chci až urputně? Bavíme se o představách, nikoliv, že to tak musí nutně být. Můžou se časem chození naskytnout i jiné příležitosti.

„No a jaký by to dávalo smysl, jako že bych jezdil do práce z Itálie?“ zasmál jsem se její úvaze.

„No to je fakt, ale klidně to tak můžeme udělat, až se poznáme a sžijeme se…. a do práce bys nechodil, a pokud bys na ní trval, dala bych ti na starost údržbu nějakého domu.“

Myslím, že vůbec nechápala absurdnost jejího nápadu, udělat mě domovníkem.

„Jak se chceš sžít?“ opatrně jsem se zeptal.

„No týden budeš bydlet se mnou a týden s dcerou než bude jasné, že nám to vydrží. Pak tvé dceři dáme nějaký pokoj, třeba u syna v patře a jak bude starší tak dám někomu výpověď z bytu a může bydlet samostatně a zadarmo.“

No jedno se musí uznat. Řešení měla vymyšlené hned, teď ještě ti lidi co by do toho šli. Týden služba u ní a týden radosti s dcerou.

„Jakou by ten potencionální partner měl jistotu, že ho nevypakuješ z domu?“ zeptal jsem se.

„Teď tomu nerozumím, já myslela, že se bavíme o nás dvou“ odpověděla trochu mimo.

„Když prodám dům a koupíme si společný domek u moře, jakou mám jistotu bydlení v Praze?“

„No se mnou u mě přece“ nechápala, kam směřuji s dotazem.

„To by bylo pro mě docela riskantní, nemyslíš? Nebudeš spokojená třeba se sexem nebo se špatně vyspíš a kam půjdu?“ zeptal jsem se spíš odlehčenou formou než vážnou. Ale nepochopila to.

„Já už sex nemusím“ řekla a v obličej ji posmutněl. „Neměla jsem ho už pět let, tak to není nic, co bych považovala za něco důležitého. Ani by mi nevadilo, kdyby byl partner impotent, taky jsem o tom už tak přemýšlela“ a chytila mě lehce za mou ruku položenou na stole. Měla ji studenou asi jako moje potence k ní.

„Ale já sex potřebuji, jsem chlap a chci s partnerkou sdílet tyhle intimnosti. Patří to ke společnému soužití“ řekl jsem svoje stanovisko. Jsem normální chlap, který chce té své dělat hezky i po této stránce.

„Já vím, ale mě už stačí objetí, pusa, pohlazení. Jsem už stará a moje tělo už není to, co bývalo a abych řekla upřímně, tak se za něj i stydím. Nahota ve stáří není hezká.“

„Jaké stáří? Kolik ti je?“ chytil jsem se příležitosti a zeptal se opět na věk a dal ji tak poslední možnost, aby řekla pravdu.

„No 52, mám to v inzerátu“ opět lhala. Zřejmě mě má za někoho komu může lhát. Myslím ale, že lhaní komukoliv nepovažuje všeobecně za špatné. Přešel jsem do protiútoku.

„Syna jsi tedy měla ve dvanácti, takže jsi otěhotněla s manželem už v jedenácti a dceru jsi měla ve čtrnácti? To jsi tedy s dětmi fakt začala brzo.“ Dívala se na mě a oči ji jezdily sem a tam, asi usilovně přemýšlela co říct. Ruku mi pustila a sklopila hlavu.

„Promiň, omlouvám se, máš pravdu je mi víc“ řekla tiše. Nebylo kam utéct.

„Kolik ti tedy je? Stejně by to vyšlo najevo“ zatlačil jsem na ni.

„Pravdu?“ zeptala se.

Svatá prostoto, jak se může takhle zeptat. Ne asi, lži dál.

„64“dodala ještě tišeji a můj předpoklad jejího věku se skoro trefil.

„Přijde ti to důstojné?“ ale hned jsem toho nechal, ač byla, jaká byla tak já nemám rád, když někoho vidím plakat, byť na chvíli. Pár slz se ji skutálelo po tváři, ale nic dramatického a během vteřiny byla zase ve formě.

„No a co, tak jsem lhala, každý to dělá“ řekla zvýšeným tónem. Byl to její způsob rozšířené omluvy. Ještě by mohla dodat, ať se z toho neposeru a bylo by to dokonalé.

„Romano, každý ať se prezentuje, jak chce, ale přijde mi v našem věku lhát za zcela zbytečné“

„Vždyť se neznáme“ reagovala na moji poznámku. Ach jo.

„Ok, takže podle tebe, když se neznáme, tak si můžeme lhát a až se poznáme, odkryjeme všechnu pravdu a už si lhát nebudeme?“ zeptal jsem se tak, jak mi to logicky vyplývalo.

„Co?“ podívala se na mě a pokračovala „nerozumím tomu, co říkáš“ a než jsem se stačil nadechnout, tak debatu utnula slovy „když něčemu nerozumím, nebudu se o tom vůbec bavit.“

A bylo to vyřešené. Z nedalekého letiště vystartovalo s burácivým hlukem motorů nějaké obří letadlo bez oken, zřejmě nákladní. Sluníčko svítilo a na trávě za parkovištěm u plotu stála v podřepu nějaká paní a dělala svoji velkou potřebu. Neuvěřitelné. Před ní stál pán a dělal ji zeď, aby na ni nebylo vidět z nedaleké zastávky autobusu, ale jaksi si neuvědomili, že lidi na terase je mají jako na dlani a tím vzbudili patřičnou nechtěnou pozornost. I Romana se vyjádřila. „Co to je za lidi? Co nepopojdou pár kroků a jsou na normálním záchodě a nemusí dělat nechutné divadlo u plotu.“ Vysvětlení přišlo záhy. Přijížděl autobus a oba byť důchodci, on s holí a paní dokonce s berlemi se rozeběhli na zastávku s pomůckami na chození pod paží a křikem na autobusáka, že taky chtějí jet. Spěch, tenhle typ lidi, vždy zázračně uzdraví aspoň na tu chvíli, než se budou dožadovat míst k sezení na invalidních místech. Ale z této „kulturní“ vložky zpět na rande.

Romaně zase zahrála španělská hymna v kabelce a synek se dozvěděl, že nějaké křeslo do jeho bytu si za pět tisíc může koupit, ale až se na něj Romana podívá a schválí. A tak nějak by to bylo i ve vztahu. Diktátorka…, spíš by se hodilo přirovnání šašek a královna, pardon královna a její šašek. Nic co by mě naplňovalo. Venku se zatáhlo a začalo nepříjemně foukat. Jasný signál to ukončit.

„Tak, jak to vidíš?“ zeptala se a tím mi nahrála.

„Vidím to tak, že bychom se měli víc poznat“ řekl jsem zcela nepochopitelně.

Ten mozek si zase dělá, co chce. Usmála se, bylo vidět, že ji to potěšilo. Tome ty blbče, vzbuzuješ zbytečné naděje. Proč? Nevěděl jsem, asi mám nějak zakódováno, že nechci nikoho zklamat, ale to je špatně a vím to. Zvedli jsme se neb vítr už rozfoukával ubrousky a papírové kelímky po terase. Teď se ukázala prozíravost Romany, když odmítla pít kafe z papíru. „Já vím, proč některé věci dělám“ okomentovala, když kolem proletěl něčí prázdný kelímek.

Doprovodil jsem ji do garáže k autu. Dovedla mě ke stříbrnému Porsche Cayenne GTS, které otevřela. Všimnul jsem si koupené spz, bylo to něco jako 1BEST…a nějaké čísla. Asi to má vyjadřovat, jsem nejlepší jednička a číslo den narození nebo tak něco. Nebylo to moc kreativní na můj vkus. „Chceš někam hodit?“ zeptala se.

„Ani ne, taky jsem přijel autem, vždyť víš, ale děkuji“ odmítl jsem zdvořile.

„Já vím, myslela jsem, že by ses třeba chtěl projet v Porsche a řídit ho. Už jsi něco takového řídil?“

Popravdě jsem řekl, že ne a doplnil to svoji oblíbenou hláškou z mého neméně oblíbeného filmu Pulp Fiction. „Co mi není rovno, po tom je mi hovno.“ Romana na mě koulela ty své pomněnkové oči a moc tomu nerozuměla.

„Tak asi si snad pochopil, že nejsem žádná nuzota“ řekla a pokračovala. „Ještě mám Panameru, ale tohle je vyšší a lépe se mi v tom jezdí. A na zimu mám Range Rover SVéčko, mám na nich zimní gumy.“

Normální lidi si mění pneumatiky, ona to posunula na vyšší level a mění rovnou celé auto.

„Tu Panameru bych ti dala k užívání, kdybychom byli ve vztahu“ stále to nevzdávala a lákala mě na benefity, ale bylo mi jasné, že bych pak vyplňoval knihu jízd a předkládal ji ke kontrole. Co by se dělo, kdybych přetáhnul denní limit km, jsem rozhodně řešit nechtěl, asi by mi snížila na měsíc kapesné.

„Nechceš jet ke mně, že by sis to zkusil projet? Jen to tam stojí v garáži“ stále tlačila.

„Romano, myslím, že bychom se k sobě nehodili, já mám rád svoji svobodu a svůj styl života. Nebyl bych úplně šťastný ve tvém světě. Moje představa vztahu jiná a jinde, a to nemluvím o nějaké elementární vztahové rovnosti těch dvou. Necítil bych se jako chlap komfortně, kdybych se musel podřizovat ve smyslu, jak jsi naznačovala, moje peníze - moje pravidla. Promiň, vyrůstal jsem v patriarchální rodině a matriarchát není to, co já od vztahu očekávám, ale věřím, že jistě najdeš nějakého estrogenového muže“ vyhrkl jsem na jedno nadechnutí ze sebe a zasmál se tomu konci. Bravo mozku, dokázal jsi to a je ti jedno, jak se na to bude tváři či jak se cítit, jde o nás dva o nikoho jiného.

Romana očividně posmutněla. „Dobře, ale já chci chlapa, ne bábovku a ty mi přijdeš jako chlap.“ Nadechnul jsem se, ale okřikla mě. „Teď mlč. Nebudu nikoho do ničeho nutit, to nemám zapotřebí, nechceš, nech být“ řekla zase svým tvrdým hlasem, který jsem už ze setkání znal a věděl jsem, že mám vyhráno. Její ego má problém s odmítnutím, když si může dovolit v podstatě vše, co si zamane. Tohle, ale nejde koupit. Věřím, že nejsem sám, kdo jí odmítl dělat hračku na hraní. Aby se „chlap“ bál, jak se vyspí, nebo kdo ji naštve a vybije si to na něm. Nebo čekat na povolení, jestli si na svačinu můžu koupit víc než dvacet deka vlašáku. To by nebylo nic pro mě, ale věřím, že někoho submisivního a ovládaného penězi, kterému to nebude vadit a nebude mu vadit, že lež bere jako normu normálnosti, protože to nepovažuje za nic špatného, jistě najde. Pokud chce opravdu chlapa, neměla by se chovat jako ten co tomu chlapovi vládne. Na druhou stranu není tak hloupá, aby nedokázala dát chlapovi to, co potřebuje, tedy pocit potřebnosti a pocit, že chlap je šéf, že chlap je ta hlava, ale nevím, jestli by pro Romanu jen kroucení krkem bylo dostatečně uspokojivé. Je zkrátka zvyklá na poslušnost, vše řídit, vydávat rozkazy. Doporučil bych ji typ týpka, něco jako lidský ekvivalent gumového ubrusu v dětské jídelně, po kterém to všechno steče a vše je v pohodě. Do Romany bych se nezamiloval ani na zapřenou.

Motor Cayennu mohutně zaburácel v ozvěně garáží, evidentně měla nějakou úpravu na výfuku a s kvílením pneumatik vyrazila směr Exit. U výjezdu ještě srolovala a rozhodila pár oranžových kuželů postavených tak, aby bylo jasné kudy ven a nedošlo tak, ke křížení s druhým výjezdem a zmizela směrem na Tuchoměřice.