Pokud tě vezme zpět, tak to znovu nepodělej.

Někdy se stane, že od muže odejde žena, aniž by muž hned pochopil co ztratil, a až posléze si uvědomí, že to nejlepší co ho v životě potkalo by chtěl zpět.

Před několika dny jsem zase potkal Oskara, známého z předešlého postu. Hotelový portýr na stále neúspěšném lovu nové partnerky téměř na prahu šedesátky. Proč je neúspěšný, tím se nemusíme zaobírat, je už tak naprogramovaný. Mě spíš zaujalo to, s čím se mi svěřil během našeho zabřednutí do hovoru. Pojal jsem to jako další zamyšlení, pouhá úvaha nic víc, jen jsem v sobě objevil nový koníček, psaní.

Oskar stál před kavárnou Mondie v neobvyklou hodinu deset dopoledne. Vím, že v hotelu dělá dvanáctky od sedmi do sedmi a obvyklý čas, kdy jsem na něj mohl narazit bylo před sedmou večer, když šel do práce na noční směnu, nebo po sedmé večer, když šel ze směny ranní. Pokuřoval a vychutnával si kafe z velkého hrnku. Byl v uniformě portýra, takže byl v práci?

„Ahoj, co se děje? Jsi byl přesčas nebo máš další rande?“ zeptal jsem se rozverně.

Posmutněle se na mě podíval, labužnicky si potáhl z cigarety a kouř vyfoukl nad sebe.

Kouřil hodně. Bylo to znát na nažloutlých konečcích pěstěného prošedivělého kníru, zubech a stejně nažloutlých prstech, kterými cigaretu držel.

„Šéfová mě poslala domů pro novou košili“ řekl sklesle.

Je pravda, když se na něj člověk pořádně podíval, tak košile vypadala, jako by v ní spal, ale jinak bez jakýchkoliv fleků a děr. Žmolky na límci od častého praní se nepočítají.

„Co se jí nezdá?“ zeptal jsem se, i když jsem tušil.

„Zeptala se mě jestli v tý košili spím“ řekl v duchu myšlenky, která mi prolétla hlavou.

Košile byť čistá, trochu sepraná ale totálně sežmoulaná. Znám to, taky jsem se musel naučit žehlit a nesypat do pračky nesmyslné hromady prášku v domění, že čím více tím lépe.

„A to je problém, dát ji k vám do prádelny nebo k pokojským na vyžehlení?“

„Jo to je problém od té doby co máme novou šéfovou, nesnáší chlapy, když tam byl Kadlik, tak ženský makaly i pro nás“ povzdechnul si Oskar a pokračoval „mě to žehlení nebaví a vůbec ani to jídlo co si vařím za moc nestojí a ani ten hokej, bez toho, aby ti někdo přinesl pivo z lednice na gauč není tak zábavnej“ přešel i na další stížnosti svého bytí. Takovou kritickou reflexi na jeho staromládenecký život jsem od něj ještě neslyšel. Pokýval jsem hlavou, že mu rozumím a chtěl říci, svoboda za to snad stojí, ale překvapil mě svým následným konstatováním.

„Asi se vrátím ke starý.“

A to je ten námět pro dnešní myšlenkové pochody.

Dialog pak pokračoval něco jako v tom smyslu, jestli ho stará ještě vůbec bude chtít, jestli už někoho nemá a pokud má, tak jestli novou, pravděpodobně lepší partii, bude chtít opustit pro někoho jako je Oskar. Třeba ano, třeba si ti dva tak nějak jen zbyli, a zamyšlení bych nazval: „Pokud tě vezme zpět, tak to znovu nepodělej.“

Rozhodně se to netýká Oskara, ten ve vztahu nikdy nic nepodělal, a pokud to dotáhnul po třiceti letech manželství k rozvodu, tak za to může vždy „stará“, která toho jistě lituje a bude v podstatě ráda, když ji bejvalej vezme zpět na milost. To je myšlení Oskara, já to vidím jinak. Ne, že by se mě to týkalo, já svá rozhodnutí zpět neberu, ale jsou tací co si uvědomí, že ztratili něco skvělého až ve chvíli, kdy to nemají a chtějí to nejlepší co je v životě potkalo, zpět.

Pokud na tohle někdo přijde až po rozchodu, může se to zdát nevyzrálé až slabošské, ale může se jednat i o pud sebezáchovy slušného přežití. Otevření očí, opětovné rozsvícení světla ve tmě lebky, i prachobyčejné přiznání a uvědomění si vlastních chyb. A jistě existují páry, které se znovu dali dohromady, i když si provedli navzájem věci neslučitelné pro další společný život. Opět můžu mluvit z mužského hlediska, z mé podstaty ani jiné hledisko znát nemohu.

Když muž chce zpět ženu svého života a ještě to dokonale nenávratně nezničil, třeba bočním potomkem, násilím či ponížením, tak právě tahle snaha, pokud se špatně zvolí taktika, to může celé nenávratně pohřbít i s tlustou betonovou deskou nahoře. Chtít ji zpátky není tedy o hezkém mluvení, toho si užila dost a jak to dopadlo, není to ani vzít si neomezený úvěr na kurýrem zasílaný každodenní pugét červených růží, není to ani skládání srdceryvných básní psaných na ručně vyrobený papír. Není to ani o vzkazech z vaší minulosti, jak bylo vše zalité blahem společného štěstí, posílané v nekonečně dlouhých smskách. Tyto všechny věci můžou pomoct, ale domnívám se, že muž nezaujme odstrčenou ženu v okamžiku, kdy najednou najde své zapomenuté city, pokud se u ženy již plně dostavily a pomalu začaly i odeznívat emoční následky rozchodu. Společné štěstí a radost nelze ignorovat, pokud to má vést k oboustranné spokojenosti.

Pokud muž chce ženu zpátky nemůže k tomu přistupovat jako k návratu z příjemného výletu, kdy ho žena bude čekat s otevřenou náručí, teplou večeří a voňavým povlečením v ložnici. Nelze vykřikovat věty typu „změnil jsem se, uvidíš“ a posílat lítostivé vzkazy, aby pochopila, že to muž myslí vážně, že tentokrát to tak opravdu, ale opravdu, opravdu je. Buďte si jisti, že to nepochopí, neuvěří a mužská sebelítost bude spíš k smíchu než k zamyšlení. Muž by si měl konečně přestat lhát a lhát všem okolo. Ok, posral jsem to a to si i přiznat ať je to jakkoliv trýznivé pro jeho vlastní ego. Vím, že viník jinde se snadněji najde, ale tady jsou jenom oni dva. Muž a jeho ztracená žena, kterou by rád zpět. On ji chce zpět, ona si možná už oddechla.

Jde o to, aby se muž opět stal tím mužem, kterého milovala, kterého chtěla, na kterého čekala a byla ochotná s ním sdílet svůj život, zatímco on to z nějakého důvodu neviděl. Vztah bral jako samozřejmost k uspokojování pouze svých potřeb a ignoroval důležité maličkosti ve vztahu jako je spontánní pusa, něžný dotek, pohlazení, pochválení, povídání si, společné budování, držení se za ruku při usínání……, je toho hodně co vztah dělá vztahem, utužuje ho a koření. Muž tak pomalu začal mizet z jejich představ o svém vyvoleném. Když se do toho vkradl i mužův častý nedostatek času na ni, jako na ženu – nejbližšího člověka, s podivnými výmluvami na cokoliv a přidaly se do toho nedodržené sliby, muselo se to jednoho dne zhroutit. Někdy to trvá i roky, kdy žena věří, že se něco změní a ono nic. Nebo jsou v tom malé děti, na které se upne a drží rodinu silou, ale jakmile děti vyrostou, tohle nikdy neocení. A tak žena nemá důvod setrvávat ve vztahu už pouze s otravným, toxickým spolubydlícím.

Mužův problém je, když se probere ze své sebelítosti, že už mu žena přestala věřit. A to je to nejhorší co se mu mohlo stát. Ne proto, že by žena byla zahořklá nebo cítila vůči němu nějakou zášť. Ale proto, že mu už věřila tolikrát předtím a zklamala se. Žena si pamatuje každý vyřčený, ale nedodržený slib. Spolkla každou idiotskou výmluvu. Nechala se opíjet rohlíkem. Zkrátka udržovala naději při životě i dlouho poté, kdy věděla, že takhle žít nechce. Muž zlomil její důvěru ve společný vztah, který nekrmen pomalu vyhladověl, i když volal o pomoc a muži přišlo normální to neslyšet.

Takže, když se muži povede, že ho žena pustí zpátky do svého života, byť jen mezi přivřené dveře a na dva prsty, nemůže hned očekávat víc a navíc muž nesmí vyjádřit negativní emoci na cokoliv, co by mu mohlo být nepříjemné. Nesmí se hádat a napadat její vzpomínky. Nesmí ji vysvětlovat, proč by neměla cítit to co právě cítí. Nesmí ji říkat co všechno „strašného“ mu kdy provedla. Musí jen poslouchat, aniž by se bránil, objektivně namítal nebo dělal, že ho to nezajímá. Vyjadřoval cokoliv co by žena mohla vzít jako morální převahu ve svém subjektivním monologu. Muž to musí překousnout. Chce ji přece zpět, pokud se tak opravdu rozhodl.

Musí ji nechat, aby řekla vše, i to, jaké bylo toho muže milovat, i když cítila jeho emoční pasivitu. Muž zřejmě uslyší o každém okamžiku, kdy se cítila sama, i když byl vedle ní a pokaždé, když potřebovala povzbudit dostalo se jí jen lakonické: ale prosím tě, si snad dokážeš poradit. Uslyší, že když potřebovala jeho blízkost, dostala přednášku o těžkém životě muže, o ženské ne-logice, o špatném načasování nebo proč z toho zase dělá hysterickou záležitost.

A když žena opakovaně řekne, že už mu stejně nemůže věřit? Muž to musí zase zkousnout, nic nenamítat, necukat se, nehádat se, nic neslibovat a hlavně neprosit, aby věřila. Neříkat ani to, že už jsem tady zpátky, jako by to byl nějaký důležitý úspěch. Nechovat se tak, že je nad věcí, bagatelizovat, či to zesměšňovat. Prostě to nijak nekomentovat, ničemu to nepomůže.

Jestli ji muž opravdu chce zpátky, měl by si to zasloužit. Pomalou konzistentní důsledností a činy, které nepotřebují obdiv, ale čistě jen nudnou spolehlivost, zájem a být vždy na příjmu. Žádné útěky od projevené pozornosti, žádné schovávání se za zaneprázdněnost, žádné výmluvy. Vím je to těžké a není to hned, je to běh na středně dlouhou trať.

V počáteční fázi by muž ani neměl krvácet na ženu, která ho milovala, ze svých domnělých ran. Vypadalo by to jako snaha, vše hodit na ni a vyřešit jen sám sebe k dosažení zase toho emočního klidu a skvělého servisu, který mu žena poskytovala. Pokud muž chce vyjádřit, že tu ženu stale miluje a žena to pochopila, měl by ji prostě jen naslouchat, mít zájem, neoponovat skákáním do řeči, nemít snahu vždy vyhrát.

Muž by si měl uvědomit ten počátek konce. Proč k tomu došlo, že začala mlčet a muž ji neobjal, aby ji ujistil, že je vše v pohodě. Její mlčení se neobjevilo z ničeho nic, přišlo hned poté co ji došla slova a další byla zbytečná. V té chvíli měla žena v sobě muže už energeticky i emočně vyřešeného. Takže pokud žena muže pustí zpět, neměl by se muž chovat jako by to byl restart, vynulování a opětovné nastavení toho co už tady bylo. Tlačítko reset v tomto případě nefunguje. Muž by měl přijmout druhou šanci, pro kterou si přišel a byla mu nabídnuta nebo aspoň neodepřena. A měl by vědět, že ten, kdo ji nabídl, předpokládá, že ten muž ví, jak jejich společný příběh bude dál pokračovat a jak obvykle skončí v daleké budoucnosti.

Žena se na chování muže ve vztahu už bude dívat jasněni, růžové brýle odloženy. S menší nadějí, zato více ostražitěji a pro muže bude nemožné ji zase ukecat, pokud dojde k nějaké zásadní disproporci jím zaviněné. Pokud se muž vrátí ke starým vzorcům chování, které ho přivedly do téhle situace a nezvládne je zkrotit či odsunout, tak žena už nebude plakat, nebude nic vysvětlovat, nebude na nic čekat a prostě odejde. A tentokrát se už neohlédne. Most spálen.

„Tak jak to dopadlo s bývalou?“ zeptal jsem se Oskara, když jsem ho potkal sedícího pod stromem na lavičce Václava Havla před restaurací Na břehu Rhóny.

Na košili byla vidět snaha po žehlení, v ruce mobil s otevřenou seznamkou. Dalo se vytušit, jak to se starou dopadlo. Možný úspěch dle mého nepadal v úvahu, už když vyslovil myšlenku o návratu, s jeho nastavením alfasamce, ale možná překvapí. Neznám jeho bývalou „starou“ a pokud je nastavením emoční masochistka s posláním sloužit muži, aby nezahynul, tak možná nějakou naději Oskar mít mohl.

„Nic nepochopila, stala se z ní kráva“ odpověděl a tím moji předtuchu o neúspěchu jen potvrdil.

Že by Oskar někdy pochopil, že „stará“ přestala být onou krávou, když poznala, že život bez Oskara je pro ni zábavnější než jeho víceméně ješitně osvícené vtipy o ženách, uvolněnější než nosit pivo k televizi, čekat s teplou večeří až přijde domů a být v nervech aby nevychladla...

„Víš co mi řekla?“ přerušil můj tok myšlenek o jeho staré.

„Ne“ odpověděl jsem.

„Že už nemá zájem mi dělat služku, že už toho bylo dost, že z ní spadl balvan, chápeš to?“ V slzami zalitých očích měl vztek.

Nevěděl jsem co na to říct, držet s ním a souhlasit, že to je děsná kráva nebo mu naznačit, že tímto postojem si hodně zužuje výběr nové známosti.

„Chápeš to?“ zopakoval otázku a naštěstí pokračoval „Nechápe, že jsem chlap a ona ženská, já si přece nebudu sypat popel na hlavu, když ona podala žádost o rozvod. Na to ať zapomene, takových jako je ona můžu mít kolik jen chci a navíc je sama, nikoho si prý už nehledá, už toho bylo se mnou dost, co vlastně chce“ mudroval.

Moc smyslu mi to nedávalo. Skoro rok vidím jeho snahu si někoho najít a proč by zase měl chtít z jeho pohledu další krávu, když takových jako je ona, může mít kolik jen chce? Otázka je i kolik by jich chtělo jeho, když znám jeho nároky na partnerku. Chápu, že by chtěl do života někoho „lepšího“ a nemusím rozumět všemu, ale bylo by jistě zábavné vidět jakým způsobem proběhlo ono Oskarovo vrácení se k jeho „staré“. Teplá večeře, vřelá náruč a vychlazené pivko v lednici - něco mi říká, že nic z toho nebylo.

Ale rozumím oné staré, že raději být sama než s někým osamělá. Pro emoční zdraví lepší volba než setrvávat v nefunkčním vztahu, a že je nefunkční, bylo pod Oskarovými rozlišovacími schopnostmi, on se měl fajn. Pro její život je důležitější být šťastná a naplněná sama sebou než nuceně prázdná v páru, ale to je zase na jinou úvahu.