Nový začátek?

Rána osudu jako životní milník, startovací odraz do dalšího života lehkého bytí nebo neustálého hroucení a zatrpklosti. Tak či tak, je to vždy odraz do neznáma, ale není dobré se nechat vláčet osudem.

Je mi 53 let, právě dnes, sedím sám v hospodě kousek jižně od Dublinu v Irsku a zkouším rekapitulovat svůj život. Jsem sám, nemám partnerku, nemám kamarády, všechno tak nějak zkrachovalo. Dvě nevydařená manželství. Jedno jsem ukončil já, ona mě milovala a já byl krutý. Chtěl jsem víc než skvělou, milující holku z vesnice. Druhé manželství ukončila ona. Já ji miloval a ona utekla za jiným. Nevybrala si na to moc vhodnou dobu, ale chtěla víc než chlapa vyděšeného léčbou rakoviny, ale rozumím, bankéř z Dubaje by na vhodnou dobu nepočkal. Já jsem ji snížil životní úroveň a společenské postavení, tak co bych taky mohl čekat ve druhé fázi chemoterapie, než se dozvědět s kým jsem těch dvacet let vlastně žil. Ta její skála, ta pevná zeď, která za ní stála, jak často ráda říkala, se ji začala sypat. Ta hrůza, která ji zachvátila o nezabezpečené a nejisté budoucnosti musela být pro ni skličující, není divu, že se začala vidět na piedestalu chlapíka, byť Čecha, byť ženatého s malým dítětem, který byl bankéř v Dubaji. Tomu prostě nešlo konkurovat a rozumím, že nešlo odolat. Nezlobím se na ni, už se nezlobím, ačkoliv mi změnila život a přála si i moji smrt, že by to tak bylo lepší pro všechny, když se její nevěra a úmysly utéct přestaly maskovat za různé kamarádky a bylo na obtíž mě vyzvedávat z nemocnice. Odpustil jsem ji, asi proto, že jsem ji miloval a máme spolu, teď už čtrnáctiletou dceru, která mě tady držela a udržela.

Sedím sám v poloprázdné Irské hospodě na ospalém Dublinském předměstí s výhledem na nedaleký mořský příboj. Hluk příboje se občas dostane i k mému stolu. Ne, není to nepříjemný hluk, patří sem a je to můj jediný společník pro mé myšlenky. Nikdo u dalších stolů nesedí sám. Několik, zřejmě manželských párů, které se k sobě hezky mají a vyrazili si na pozdní oběd nebo brzkou večeři. Několik stolů s místními štamgasty, partičky kamarádů sledujících na několika obrazovkách koňské dostihy a občas si za hlasitého překřikování, sem tam někdo odskočí vedle do sázkové kanceláře vsadit na vítěze. Když to vyjde, tak radost je podpořena Irskou whisky, když ne, tak runda Guinnesse přinese další povzbuzení pro nové zaručeně vítězné tipy. Vzadu v rohu je nějaká společnost, kam před chvíli kuchař s doprovodem přinesl dort s prskavkou. Oslava něčích narozenin, s jistotou vím, že ne mých, ale někoho, kdo se narodil ve stejný den jako já. Já pozoruji pěnu piva na stěně prázdné sklenice, jak sjíždí téměř nehnutelně na dno. Nechci v tom hledat žádnou symboliku, ale mám pocit, že na mě kašle i brýlatá servírka, která chodí kolem mě, ale dívá se jinam. Občas se zastaví u některých stolů, prohodí s hosty pár slov, zavtipkuje s nimi a vymění prázdné sklenice s pivem za plné. Proč se nezastaví i u mě? Vypadám snad na to, že už nemám dvanáct éček na pintu hustého Irského piva?

Zůstat sám bez partnerky a kamarádů v 53-ti letech je štěstí nebo smůla? Vzít to jako životní styl, ač jsem si ho nevybral? Někdo řekl, že někdy jsme tak sami až to prostě dává smysl. Jaký smysl to už nedodal. Asi v tom hraje svoji roli slovo někdy, někdy být sám je asi nutná potřeba každého, ale trvalá samota je různá, tak jak jedinci různí jsou. Někdo se v ní uvaří, donutí ho nenávidět svět, dá jim pocit, že nemají už co ztratit a třeba to i tady zabalí, nebo je posílí a motivuje ke změně, ale snaha něco měnit v těchto letech může sklouznout do čirého zoufalství a zabalí to taky. Chce to tedy i určitou míru štěstí a mít naprosto jasno co od života ještě chtít a co reálně očekávat. Vím, snadno se to povídá. Někdo mi řekl, co chceš víc, buď rád, přežil jsi rakovinu, ale vše má svoji cenu. Ani pro lidi, které jsem považoval za přátelé jsem nestál za to, aby mě navštívili v nemocnici nebo mi zavolali aspoň s hraným zájmem, co a jak. Ztratil jsem pro ně taky hodnotu, hodnotu „kamaráda“ tak jako hodnotu pana Božského své ženy. Nikdy jsem nemíval hluboko do kapsy a rád organizoval pánské jízdy nebo s ex romantické dovolené. Tu na jachtu na Jadran, tu do Karibiku, jindy moto tour napříč Amerikou, zaletět si na koncert či tenisový grandslam, výlety autem po přírodních rezervací světa, až po cestu kolem světa a mnoho dalšího. Užíval jsem si to parádně, byl to hezký život. Jak je to pomíjivé, jako je pomíjivé vše na zemi, ale od člověka s rakovinou už se jaksi neočekává nějaká zábava a manželství i parta se rozpadla, nebo spíš jsem z toho všeho vypadl já. Vždy je lepší být bohatý a zdravý než chudý a nemocný.

Zachytil jsem letmý pohled servírky a usmál se na ni, jak nejmileji mi to jen šlo. Zabrala, zaostřila skrze brýle svůj pohled a vykročila směrem ke mě. Byla to drobná Irka s milým obličejem a servírku z ní dělala zástěra s logem hospody, tužka za uchem a papírový bloček zastrčený v zadní kapse džínů. Došla ke mě a mile se usmála. Věděla, že jsem cizinec v její zemi. „Můžu si objednat další pivo? Zeptal jsem se. Zatvářila se, jako kdyby ji otázka překvapila. Možná očekávala od smutného, zoufalého obličeje osamělého cizince objednávku láhve whisky. „Jaké si dáte?“ zeptala se. „Dal bych si nějaký Pilsner“ řekl jsem asi po stezku po domově. Nebyla si jistá objednávkou a odkráčela k výčepnímu s dotazem, zda něco takového mají v nabídce. Zřejmě to byla studentka na brigádě. Pokud vím, tak Pilsner označuje typ světlého silně od spodu kvašeného ležáku. Poprvé tato technologie byla použita v Plzni, odtud ten název. Po chvíli mi přinesla půllitr s logem Pilsner Urquell, tedy originální plzeňské pivo. Byl jsem překvapen, ale proč vlastně, každá dobrá hospoda by ho měla mít v nabídce. Servírka se vzdálila a já se zase mohl ponořit do chmurných myšlenek mého života. Jak s ním naložit, jak si nastavit nějakou strategii štěstí, potencionální spokojený partnerský vztah a žít si ten přesčas v klidu a pohodě. Někdo může namítnout, máš skvělou dceru ve střídavé péči, ta tě musí naplňovat. To sice ano, zvláště když jsem v tuto chvíli stále její nejdůležitější muž jejího života a nesmím ji zklamat, ale to je něco jiného než partner. Ten bude vždy trochu víc ve smyslu, dítě jednou odejde do svého života, ale partner zůstává v tom mém, respektive v tom našem.

Začnu tedy u hledání partnerky a tento blog jsem založil, neboť si myslím, že může být zábavné, ale i poučné pro mnoho lidí ve věku 50+, kteří se ocitli z nějakého důvodu opět na začátku a nechtějí to ještě vzdát, v podstatě, ve své poslední třetině života. Osobně nevím, jak na to. Jako ve dvaceti to už nepůjde a na druhou stranu nevím co čekat od randění po více jak dvaceti letech. Nejspíš cokoliv. Dopil jsem a šel se ještě projít k bouřlivému Atlantiku. Rackové se nad mojí hlavou chechtali a na rameni mi přistála jejich bílá bomba. Pro někoho příslib štěstí, pro někoho smůla, ale pro všechny návštěva čistírny. Jak symbolické, vyčistit tedy vše co jde a jít na to. Druhý den jsem se vracel do Prahy s nápady, jak se prezentovat na seznamkách. Nic lepšího mě nenapadlo.