Nový vztah v tzv. středním věku. Jde to, ale...

Mnoha lidem se stane, že po padesátce se ocitnout zase na začátku, co se týče partnerského života. Lze v tomto věku ještě nový vybudovat kvalitní vztah? Chce to hodně trpělivosti a zdrženlivosti.

Mám rád „svoji“ Prahu, byť jsem se v ní nenarodil, ale žiji a pracuji v ní bez přestávky více jak 56 let. Mí rodiče se se mnou přestěhovali do města nad Vltavou, když mi byl necelý rok, takže mě přesadili v době, kdy jsem si své rodné město nestačil a ani nemohl uvědomit. Vyrůstal a formoval se v pražské kotlině. V Praze jsem prožil vše, co takový chlápek jako já může prožít. Hezký, někdy nudný, někdy akčnější život. První láska, první dům, první dcera, první rozvod, první dělení majetku, druhá láska, druhý dům, druhá dcera, druhý rozvod, druhé dělení majetku. Jak říká klasik „syn se žení dvakrát třikrát za život“. Nevybočuji tedy z šedi průměrnosti rozvodových statistik a ani co se týče statistik narozených dětí. Pro daňový systém jsem dodal dva plátce. V tomhle ohledu mám splněno. Sám daně poctivě platím už třicet šest let, a pokud budu mít perspektivu zdraví, tak je budu platit ještě let sedm. Co můžu tedy od života chtít více ve svém středním věku? Odpověď je jednoduchá: všechno a nic. Ve své podstatě to není důležité. Jsme jen lidé a každý je strůjcem svého štěstí.

Miluji procházky Prahou. Uklidňují mě osamělé toulky ulicemi, po kterých kráčely dějiny. Vím, kde je ve městě nejstarší dochovaná dlažba z 12 století, patřící ještě k již zaniklému Juditině mostu. Vím, kde se projít po původní dlažbě Karlova mostu ze století 14. ….atd. Kolik chlápků jako jsem já, ve středního věku, za ta staletí po ní prošla a co se jim honilo hlavou? Procházím se po stále stejných starých místech už čtyřicátým rokem, kdy jsem objevil to kouzlo být sám se sebou a třídit si myšlenky a pamatuji si přesně i časy, i místa, kde jsem v tu chvíli byl. Kdy jsem si v sedmnácti říkal, že až mi bude třicet, tak jaké to bude být už starej, že ve čtyřiceti začnu přemýšlet o smrti a do padesátky natož šedesátky jsem už nedohlédl. A už je to tu a krize středního věku na mě už musí vyskočit nebo taky ne. Nicméně se mi na tuto krizi, popsanou v tolika edukativních spisech, vkradla myšlenka při pohledu na Bruncvíka a jeho zlatý meč. Proč já taky nemám zlatý meč?

Střední věk ten trapný hlas, tón, rachot, ale i jen šum našich vlastních emocí - zpětná vazba našeho dosavadního žití, který se nám vkrádá do života jako vadná zářivka, která začne nenápadně měnit svůj jas, až se za čas nepříjemně rozbliká. Je ovšem příliš vysoko nad hlavou a my jsme už příliš líní dojít pro štafle, ale něco s tím udělat musíte, lépe řečeno chcete. Někdo je v podstatě pořád stejný člověk, jen s lepším vkusem, vyzrálým, klidným životním stylem a s menším počtem souloží, ale o to větší požitkář, který si život umí vyvážně užít. Někdo zase zírá na svůj život jako na nábytek, který si koupil před třiceti lety na novomanželskou půjčku, a který mu zbyl po rozvodu a nemůže uvěřit tomu, v čem stále žije a jak se do téhle fáze života vůbec dostal. Někdo si zase uvědomí, že je fakt už starej i se vším co domnělé stáří přináší a život zase dostane smysl v hospodě s podobnými případy mužské zoufalosti. A někdo si koupí červené boty, koženou bundu, roláček na tělo a slim džíny. Takový chlápek si nepřipadá směšně, i když na takový outfit nemá postavu. Připadá si jako neodolatelný lovec mladých krasotinek, zvláště když to podpoří velkou károu, drahým doutníkem usazeným v koutku úst a spoustou mentorských, rádoby chytrých kecú o životě. Potřebuje obdiv mladších žen, pro svůj pocit, že není ještě ve středním věku odepsanej. Pravděpodobně ho odepíše právě ta ulovená žena, která v něm bude vidět jen své zabezpečení, ale mnohdy už ne život s ním v dlouhodobé perspektivě. Se splátkami dluhu nové káry mu rozhodně nepomůže.

Tak či tak, každého může přepadnout otázka. Jsem to ještě já? Proč je najednou všechno, na co jsem v životě spoléhal, tak nějak vyprázdněně vyhořelé?

A to je ta, dle mého, pravá krize středního věku. Nejsou to ty mladé milenky, červené boty, okázalé káry, nekonečné až osvícené mentorování nad životem, ani slintání do piva a vedení chytrých řečí s kámoši v hospodě, o tom, kde by mohli být a nejsou, protože za jejich posranej život může někdo jiný. Bez obav, viník se vždy najde.

Krize středního věku je tedy jakási ztráta identity každého jednotlivce. Je to posunutí se v čase, chcete-li zestárnutí, kdy mužská role se posouvá od role manžela, hlavy rodiny a živitele, kolem kterého se chodilo po špičkách a všem bylo jasné, že je lepší neodporovat a tím je zajištěn rodinný klid pro všechny. Muž se cítil jako šéf svého klanu, rozhodoval v rámci rodiny a tím si upevňoval svoji nepostradatelnost. Tahle role u muže udržovala vše v chodu, muž byl v širokém partu od policajta, generála, arbitra, velkorysého a chápajícího člověka, ochránce ..... až po dobráka, který to vždy myslel dobře a ne vždy to dopadlo jako obvykle. Vypadnutím z, byť jedné mužské role, mohly způsobit, že potřebné city k ostatním ve smečce se postupně ztrácely. Bez ohledu na to muž stále fungoval, hrál svou roli a tím zvládal svůj vzorec mužského instinktu, který mu říkal, že pouze pod patriarchátem vše přežije. Ale nepřežije. Děti vyletí z hnízda, manželka si chce užívat život jinak, s vámi nebo bez vás, sice vás nevyžene, ale už se nemusí ohlížet, vaše bouchnutí do stolu už nezabírá a najednou je ticho dostatečně hlasité, abyste slyšeli sami sebe, jak se sám sebe ptáte: „Co teď? Jaký je plán Bé?“

Pokud muž chce, koupí si konečně motorku, na kterou předtím nebyl čas ani peníze, ale to ho může záhy přestat bavit. Tak jako golf, rybaření či nejnovější herní konzole. I manželství může přestat bavit a snadno se rozpadne. Nejčastěji se rozvádějí páry po pětačtyřicítce a až v 70% rozvod iniciují ženy. Je na vině nenápadně plouživý střední věk?

Střední věk nepřichází s pozvánkou, neptá se jemně ani zdvořile, zda k vám může vstoupit. Prostě vás chytí do emocionální kravaty, stáhne vás do kanálu vlastního života a důrazně sdělí: „Už nic nebude jako dřív, už žádná přetvářka, že je vše v pohodě. Je čas si uvědomit, že i ten nejsilnější a nejodolnější se změní, je to součást života, každého z nás. Už není třeba soupeřit a stále mít potřebu vyhrávat….“ Pokud je muž už dospělý, pochopí a dokáže rozpoznat, respektive provede inventář všech svých emocí, pocitů a vymete i ty, které jsou uloženy hluboko ve sklepě své duše, jinak se stane nesnesitelným nejen pro své okolí, ale dost možná i pro sebe a to už může být pozdě.

Střední věk není o stárnutí, ale o tom, aby byl upřímně a důstojně přijat a nebyl potlačován schopností sebeklamu, kterou ovládá snad každý muž. Dokázat se aktualizovat, chcete-li zmodernizovat či přenastavit do aktuálního času svého věku. Už se nelze schovávat za mladickou nerozvážnost či roztomilou chlapeckou nezodpovědnost a říkat si, je to v pohodě, kluci jsou přece kluci, to každý chápe. Setrvávání na stejné emoční vlně – ve stejném emočním operačním systému od svých pětadvaceti let se zcela jistě příchodem středního věku zhroutí.

Většina vztahů na prahu středního nebo ve středním věku, tak nekončí kvůli nějaké velké zradě. Končí, protože ti dva lidé, co již vychovali děti, pomalu přestávají být upřímní, nejdříve sami k sobě a pak k sobě navzájem. Končí proto, že jste začali po tak dlouhé době dvacetiletého vztahu spíš víc toužit po klidu a pohodlí místo po oživení spojení spřízněných duší – chybí energie, prostě to odeznělo, pokud kdy spojení vůbec bylo a do popředí se taky dere neschopnost uchopit novou společnou životní příležitost a začít žít nově. Bez zodpovědnosti za děti, bez povinných návštěv u tchýně, splátek hypotéky či leasingu už starého auta. To je ten důvod proč až 70% rozvodů podává ve středním věku žena. Ta chce konečně žít jinak. Užít si to co si musela roky odepřít. Dost bylo stání u plotny, nekonečné šůrování s hadrem v ruce a ohánění se žehličkou celé večery. Muž se nemění, kluci jsou přece pořád kluci a proto to bez aktualizace jejich emočního potenciálu, pokud ještě nějaký zbyl, nepůjde. Žena kolem padesátky chce žít, nikoli přežívat s jezevcem, počínajícím mrzutým dědkem. Nechce pouhého spolubydlícího, který si představuje, že se o něj bude i nadále starat a on si bude dělat pořád jen to své.

Láska se změnila na stereotypní zvyk, přestanete říkat odvážné věci, odvážně plánovat byť blízkou budoucnost a spontánnosti se už přímo obávat. Pokud se muž nenaladí na střední věk a zůstane kdesi ve své nevyzrálosti, žena si začne přiznávat a uvědomovat si něco jako je osamělost ve vztahu. Zprvu si to nechce připustit, protože se ji to může zdát jako její selhání, jako potvrzení toho, že není dost dobrá, že si už nezaslouží lásku, pozornost, něhu muže, se kterým se rozhodla pomalu stárnout, ale ten muž už projevuje stáří svým sobeckým myšlením a chováním. Žena nedokáže lásku zvládnout sama bez odezvy partnera. Partnera se, kterým je svázaná manželským slibem a uvědomuje si, že tento slib už přestal být dávno platným. Dříve nebo později se s tím vyrovná po svém a pouze ona se stane správcovou své osamělosti, správcovou svého života a uvědomí si, že se obejde bez toho pasivního až letargického, vyhořelého údržbáře jejich vztahu, ležícího v trenkách na gauči před televizí a přepíná z programu na program a přitom si neuvědomí, že ten nejlepší a nekonečný seriál jeho života přestal být pro něj zajímavý, vtipný, přitažlivý a příjemně dobrodružný někde před třemi sériemi. Stále na něj tupě kouká, protože si myslí, že nic lepšího není. V tu chvíli se často žena rozhodne pro změnu svého života a dříve nebo později ji udělá.

To je ta krize středního věku. Ticho mezi partnery. Tichý klid to dokonalé, ovšem nežádoucí nerušení se navzájem. Zapomenutí cesty, jak se k sobě zase přiblížit. Vyhýbání se vlastnímu já, vyhýbání se vlastní fantazii na oživení vztahu, který byste chtěli, ale hůl už je zlomená. Muž, pokud si přizná, že singl život starého mládence je jen pokrytecká maska „tvrďáka“ a nezatrpkne na ženy, kvůli té jediné, která ho opustila. Té, která nepochopila, že kluci jsou přece pořád kluci a ti nějakou formu matky potřebují. Pokud to muže vhodně nakopne správným směrem, není ještě ztracen a po nějaké době je připraven na další vztah dle pořekadla: „Co tě nezabije, to tě posílí“ Pokud na sobě zapracuje a stane se dospělým, o to větší šance má, že neskončí osamělý bez ženské péče, kterou my muži jistě potřebujeme, ale že ji potřebujeme, zjistíme, až když ji nemáme.

Hledání partnera ve středním věku je sakra těžká disciplína. Máte už určité vztahové zkušenosti většinou z dlouholetého vztahu, který už ve vaší poslední třetině života pravděpodobně nepřekonáte. Vztah jste prožili ve vašem nejlepším věku, což je zcela relativní, neb každý věk má svá pozitiva překonávající negativa, když se to správně uchopí.

Proto vztahové spojení ve středním věku se obtížné navazuje ze spousty důvodů. Z onoho předešlého dlouhého vztahu, vlastní pohodlnosti a určité zbrklosti rychle si někoho najít. Už se nemůžete spoléhat jen na vzájemnou chemii a na nadšení z něčeho nového, vztah už jste prožili jednou, dvakrát… takže víte, do čeho jdete. Váš nervový systém je odolnější a city nepřístupnější, ale ty dobré zkušenosti vám zase pomůžou udělat ze sebe dobrého partnera, pokud to opět nepokazíte svojí pasivní agresivitou, protože jste zase nedokázali říct včas, jak to se vztahem doopravdy myslíte nebo se necháte z pohodlnosti kontrolovat ženou, místo toho abyste ji dal jistotu, že to co říkáte, myslíte opravdu vážně a aktivně ji začal životem vést společným směrem.

Každý vztah začíná zase od nuly. I v padesáti plus zase a zase od začátku. Z emocionálního útlumu se už nejde vyškrábat jen nadšením, vaše emoce už dávno znají pravdu a vy ji znáte taky, pokud jim nasloucháte. Touha se stává selektivní. Sexuální intimita začíná klást otázky, na které jste ještě před několika lety nemusely vůbec odpovídat, a tělo se začne bouřit studem. Začnete o sobě pochybovat, přeci jenom vaše tělo vypadá jinak, než kdysi o první svatební noci. Nový partner či partnerka s vámi nestárl tolik let jako ten předešlý a už nejde předstírat, že chcete někoho jiného, to by nedávalo smysl. Je na čase už být, nebo zase být, upřímní sami k sobě i k novému partnerovi a brát vše tak, jak to je. Není to chyba, všichni stárneme.

Ve středním věku nemáte zapotřebí, aby vaše tělo lhalo a předstíralo či vytvářelo vzrušení pro někoho, s kým být nechcete, komu nedůvěřujete a necítíte se bezpečně. Nechcete být s někým, kdo se bude vysmívat vašemu studu, když očekáváte něžnou intimitu, kterou chcete dávat, ale i brát. Střední věk už nelze obelstít. Pro někoho to může být až děsivé, protože to znamená, že už nemůžete předstírat něco jiného než, jak to ve skutečnosti je a všechny neuvážené plastiky na vylepšení těla, se už zdají být legrační pro svoji nepřirozenost.

Ve středním věku je důležitý humor, který pramení z jasného vidění sebe sama, zkrátka nebrat se až tak vážně. Humor bez sarkasmu, bez sebelítosti, bez odvádění pozornosti jinam, abyste se zdánlivě vyhnuli nevyhnutelnému. Svým emocím. Nový partner vás nezná, neví, kam emocionálně mizíte a za jakých okolností. Ještě vás neviděl unaveného, malicherného, hádavého, vzteklého, rozladěného, hladového, vystrašeného. Nezná vaše vzorce chování, tak jako ten partner předešlý, který vás znal dvacet a více let. Nezná nic z toho, jak vás uklidnit, povzbudit, změnit náladu...až po správné rozpoznání sdělení: „V pohodě jsem v pořádku“ a vědět, že je skutečně v pořádku. Je to hra na poznávání se navzájem a může být i zábavná. Jen je potřeba z hlavy vyndat myšlenky typu „Už jsem to jednou pokazil, tak to pravděpodobně pokazím znovu.“ Je to sice dobrá sebereflexe, ale nežádoucí. Jedete zase nanovo, tak to nemusíte znovu pokazit.

Střední věk není o jakémsi znovuzrození a nespočívá v tom se stát někým jiným. Nejde o změnu šatníku, který vám partnerka stejně nenápadně mění, nejde o změnu stylu úpravy vousů, který vám partnerka navrhuje, nejde o to s partnerkou skákat do studené vody, protože je členkou klubu otužilců, nejde o náhlé vzplanutí pro divadelní představení, když vám nová partnerka prozradí, že miluje divadlo. Jde o to být dosažitelný, dostupný svým i jejím emocím, naladěním se na sebe navzájem bez násilného přizpůsobování. Dostupný pro snahu se sžít s někým novým, kdo nezná vaše vzorce chování, ale chce je poznat a do jisté míry je i přijmout. Pokud budou vzájemně kompatibilní aspoň ze 60 -70% je zaděláno na nový hezký vztah ve středním věku.

Začít znovu ve středním věku s někým novým neznamená začít znovu ve smyslu poprvé. Všichni už jsme v tom věku popsaný list papíru, ale to neznamená, že nemůžeme začít popisovat společně papír nový. Každý si do nového vztahu přinese více méně stejné nevyřešené problémy. Nikdo se nemění, jen partner je jiný. Každý nový vztah má stejné emoce, které už znáte. Většina lidí po padesátce se bojí, že už nezvládnout správně zapůsobit, že už nepředvedou to nejlepší ze sebe. To nejlepší, které se neukáže, když je vztah krátkodobý. Potom podléhají jak muži, tak ženy, jen tomu co poskytne krátkodobou radost a to je sex – ta třešnička na dortu, každého vztahu. Zúží si tím značně svůj vztahový potenciál, a když vztah v této fázi končí, bolí to jistě méně. Láska neměla šanci se projevit. Někdy rozchod není selhání ani jednoho, je to jen zpětná vazba.

A pokud jste dostatečně odolní, odvážní a víte, co chcete. Do dalšího vztahu si jistě nepřenesete zkušenost otupění ze vztahu předešlého, a pokud to dokážete, zcela určitě se něco změní. Přestanete se snažit zapůsobit, přestanete se snažit za každou cenu, aby to vyšlo. Přestanete se snažit tlačit na pilu s obavou, abyste to nepřehnal. Přestanete dělat cokoliv, co doopravdy nejste. A záleží na jediné otázce: „Jsem stále svůj? Jsem to já ve své přirozenosti?“ Protože spojení ve středním věku se nestará o to, jak můžete ohromit. Žena sice může ocenit hezkou barvu auta, která je patrná na první pohled ať už je jakákoliv, než pod kapotou pětisetkoňový řvoucí motor, ten bude spíš na obtíž. Spojení ve středním věku se nebude ani zajímat o vaše pracovní úspěchy a kolikrát jste byli připíchnuti na nástěnce nejlepšího pracovníka měsíce. Nebude ho zajímat ani váš skvělý životopis s několika vysokými školami a vysokými pracovními pozicemi. To už je teď úplně jedno. Ve středním věku záleží na tom, zda zůstanete. Zda partner zůstane a nezmizí s prvním nedorozuměním nebo s první špatnou náladou jednoho z nich. Nezmizí z nepříjemného hovoru, který nemusí mít dobrý konec. Zůstane, aby ten dobrý konec s vámi našel. Zůstane s vámi, i když vám není dobře, aniž by se ho to nějak týkalo.

Láska v tomto věku chce jen vědět: Nezmizíte při první krizi, aniž byste hledali společná řešení? Dokážete říci pravdu, ať už je jakákoliv? Jste připraveni slyšet onu pravdu aniž byste nezpanikařili? Nehroutit se z toho, neodsuzovat, neponižovat, nevyvolávat u partnera stud? Můžete stále být obyčejně svůj a být hodni lásky? Dokážete být opravdu dobrým partnerem se vším, co to může přinášet? Pokud si odpovíte ano, tak se ve vztahu středního věku neztratíte. Co ale ztratíte, respektive se zbavíte všech lží, které vás podpíraly, když jste ze sebe dělali někoho jiného v domnění, že jste tak lepší. Ztratíte všechny ty vymyšlené příběhy o sobě, které vás měly vylepšit. Ztratíte i identity, které vám sloužily tak dobře, že jste občas ztráceli ponětí o sobě, jací opravdu jste. Jak odhodíte svoji masku dokonalosti, skořápku neomylného tvďáka nebo vyčůraného ufňukaného děcka, kterému všichni ubližují, aby vzbuzovalo lítost u žen…. až se všeho takového zbavíte, pokud to dokážete, zůstanete jen Vy, původní a syrové Já. Obyčejné, nedokonalé, ale opravdové a skutečné. Ve středním věku láska chce právě tohle. Chce opravdovost a skutečnost. Nechce žádnou fikci či padělek nejlepší verze vašeho Já. Chce toho, co to zkazí, ale stejně zůstane, aby to napravil. Chce toho co se i bojí, ale přesto se najde. Chce toho, kdo nemá na všechno mentorskou odpověď a dokáže přijmout a přiznat si vlastní chybu. Chce toho, kdo umí i naslouchat. Chce toho, kdo lásku dokáže i činem.

Vím, nikdo nepřekročí svůj stín, proto je těžké dojít k vlastnímu instinktivnímu Já. Vlastní instinkt, který to s námi vždy myslí dobře, je často překřičen rozumem a vlastní Já, tak nemusíme slyšet. Pokud se ho nenaučíme pozorně poslouchat. Instinkt vám to řekne správně jen jednou, rozum stokrát jinak.

Pokud dokážete poslouchat svůj instinkt a potkáte se s někým, kdo je bez masky, kdo je opravdový a bez koule minulosti na noze. Stojí za to se s ním potkávat a nechat se najít navzájem. Je to velký předpoklad pro schopnost dokázat se zamilovat, jen tak a opravdově z vás nikam nezmizela ani ve středním věku, který mnozí nenávidí pro jeho už rychlý běh do stáří.

Koukám na Bruncvíka a jeho zlatý meč a nevím jestli bych tak přemýšlel, pokud bych ho měl taky. Nevíme vlastně nic o obyčejných chlapech, kteří chodili po stejných místech, před pěti sty nebo třemi sty lety, jako já teď a co se jim honilo hlavou. O zrádnosti středním věku pravděpodobně ještě nic nevěděli, tak o něm nepřemýšleli, měli svůj meč, kterým se dalo vyřešit mnohé a tím možná byli i víc v pohodě. Už se mi ty myšlenky zase bláznivě rozjely jinam než bych chtěl, tak si dám svařák a krátce popřemýšlím, jestli být dobrým partnerem, ještě já sám ve svém středním věku dokážu.