Malé zamyšlení

Jak se seznámit s kvalitním partnerem po padesátce? Jen divoké myšlenky, čekání na zázrak, utopie či reálné vidění?

Jak jsem si slíbil v posledním blogu, že se musím nad sebou zamyslet po nárazu do zdi z prvního rande po čtvrt století a ujasnit si jakým způsobem půjdu na „lov“, jak se prezentovat, co od toho očekávat, co vlastně chtít ještě od života ve smyslu partnerského života na denní bázi.

Seznámit se ve věku 50+, aby se z toho ještě stal kvalitní vztah, ve vzájemné úctě a respektu na pevných emocionálních základech, bude vyžadovat hodně trpělivosti. Je to výzva a nebude to nic jednoduchého. Prakticky se to dá přirovnat úrovni štěstí v loterii. Každý už má svůj život nějak zajetý, nezačíná se od nuly, pokud vás tedy zrovna nepustili z vězení po dvaceti letech, kde žena byl pouze obrázek nalepený v plechové skříňce, ale to není můj případ. Ve věku padesát a více let už prostě nejsme nepopsaný list papíru. Když o tom tak přemýšlím, bude to rozhodně o velké vzájemné trpělivosti a přizpůsobování se bez kompromisů, ale ne jeden druhému, ale tomu vztahu, který ještě chci s někým mít ve vzájemné shodě a spokojenosti. Zase my zralí a pokročilí máme výhodu, že už jsme nějaké vztahy měli, přece jenom se člověk vdává, žení dvakrát, třikrát za život, jak říká klasik a lze z toho vždy vytěžit i něco dobrého. Máme i výhodu, že si už dokážeme představit, do čeho jedeme a máme jedinečnou příležitost se to pokusit nastavit tak, jak si to konečně nastavit chceme a můžeme. Limitující je pouze vlastní pohodlí, energie, kterou do toho chceme dát a určitá neochota měnit zaběhnuté, ale na druhou stranu nás nezatěžuje hypotéka, myšlenky na založení rodiny, kariéra, budování společné domácnosti, šetření na první auto, křik a péče o miminka…atd. To vše je již odžito, není třeba se k tomu znovu vracet v podobě mladé partnerky a stát se tak dobrovolně štvancem vlastního života. Je to tedy o ujasnění si, co od života ještě chtít. Umět o tom komunikovat, umět se domluvit a respektovat sebe navzájem, takže je to příležitost udělat si to konečně tak, jak to ti dva chtějí mít, samozřejmě v reálných mezích vlastních možností a tak to i mít budou. Tchýně už do toho mluvit nebude a nikde není dáno, že další nepopsaný list papíru nemůžou začít psát spolu.

Nedávno mi jedna známá, téměř šedesátiletá dáma, řekla zajímavou myšlenku. „Z biologického hlediska já, jako žena jsem v podstatě už k ničemu. Dítě už nikomu nedám, tak jsem tedy ještě ocenitelná pro muže? Pokud muž neocení mé životní zkušenosti, jak mu být dobrá partnerka, jak se hezky o muže po žensky starat, jak vytvářet teplo domova. Pokud neocení mojí skvělou kuchyni, sex bez zábran a obav z těhotenství, pak ten muž neocení ani sám sebe a takovému se raději vyhnout.“ Něco na tom zřejmě bude, ale víme, jak takový přechod s ženou dokáže i zamávat v podobě emocionální nevyrovnanosti, jako jsou změny nálad, nevysvětlitelná protivnost…atd. A to nemluvím i o fyzických symptomech v důsledku hormonálních změn. Únava, návaly a přibírání na váze. Neříkám, že něčím takovým si i muži neprocházejí. Krize středního věku taky dokáže s chlapem zacvičit a pupkatý tatík se najednou začne oblékat jako teenager a předvádět se v naleštěné Fábii v domnění, že tak oslní single dvacítky až třicítky, aby mu dali pocit vlastní potřebnosti a žádostivosti. Je to k smíchu pokud takový chlap 50+ začne ze sebe dělat takového víceméně šaška a k pláči nad ním, pokud takový chlap díky tomu opustí svoji ženu, se kterou toho tolik prožil a vrhne se do dobrodružství, které z 90% procent skončí po pár letech nespokojeností nové partnerky a následným placením alimentů, mnohdy do mužova skonu. Nepochopil tu příležitost si začít v podstatě neomezeně užívat život s někým, s kým se už dokonale zná. Žena mu za zajíčky spíš neuteče a to ani jednorázově. Spíše bude mít tendenci se o něj více starat, když děti jsou už venku z hnízda, ale bude chtít mít i více prostoru pro sebe samou. Což je naprosto v pořádku, a pokud ho bude mít, ráda se bude k tomu svému vracet a bude aktivní v nápadech, jak si ten společný život zpestřit. Ale zpět k myšlenkám o nových vztazích po padesátce.

Po padesátce bude už většina single žen zajištěná, soběstačná, sebevědomá a muže bude potřebovat jen občas (vyjet si na výlet, vyjít si do společnosti, vykonat mužské práce v její domácnosti, užít si sex, a cokoliv co žena vyhodnotí, že bude pro ni snazší ve dvou, než aby to dělala nutně sama, jiná otázka je, jestli si to umí i správně říct) a nemusí s mužem hned sdílet domácnost. Taková žena, by byla zřejmě dar z nebe. Je tady velký předpoklad, že to začne postupným sbližováním a vzájemným budováním vztahu na veškerých základech, na kterých se dá vztah budovat, od společného základu materiálního až po silné emoční pouto. A tady platí, co kdo do vztahu dává, tak si i bere.

Problém tedy single žen vidím v jejich uzavřenosti, ačkoliv by si hezký vztah velmi přály tak neumí s mužem zacházet tak, aby ony samy byly s ním šťastné a spokojené. Mnohé ženy si již nedokáží představit, že by k němu měly vzhlížet a užívat si mužovu bezpodmínečnou a bezpečnou náruč. Mnohé žen se toho i bojí z dřívějších zkušeností a nechtějí znovu zažívat to zklamání, které už zažily. Mnohdy to zklamání bylo z jejich strany, kdy nedokázaly dát muži to, co potřeboval. Než si to uvědomily, tak muž byl najednou pryč a ony si tak pozdě uvědomily, že to pivko, které nosily z lednice k televizi, když byl fotbal, bylo vlastně fajn.

Mě osobně imponují nezávislé a chytré ženy. Ty už z pravidla vědí jak na to, vědí, že je třeba muži dát šanci, aby ji mohl pomáhat, nebojí se mu ukázat, že i ona je slabá žena, která potřebuje tu svoji náruč, kam se může schovat, když je špatný den. A to muž potřebuje, cítit ji klidnou ve svém objetí. Muž má v genech od pravěku starost o ženu, rodinu, zajištění bydlení, obživy i postavit se nájezdníkům k obraně. Mnohé z toho v dnešní době už není potřeba a zůstala mu pouze jakási imaginární funkce pro rozmnožování. Chytrá žena ovšem dokáže v muži vzbudit to, co v těch genech leží zakódováno a následně si užít tu starost muže a pocit opečovávané ženy, aniž by ztratila cokoliv na své nezávislosti. Navíc získá více na ženskosti a ženské spokojenosti a tím i spokojenosti partnera.

Každému muži, jak bylo řečeno, dělá dobře, když mu jeho partnerka dokáže ukázat svoji slabost, když potřebuje jeho náruč, ve které se cítí bezpečně a vědomí, že jen on má to privilegium mít ji na tom místě. Na druhou stranu muž musí vědět, že je to bezpodmínečné, že tady pro ni musí být kdykoliv ho potřebuje. Nemůže si klást podmínky nebo to zlehčovat a odsouvat, či udělat to nejhorší co může udělat, zneužít to. S důvěrou nelze hazardovat a navíc už navždy propásne ten okamžik potřebnosti a domnívám se, že ačkoliv je to sobecké, tak ve vztahu platí spokojená žena rovná se spokojený muž a ruku na srdce, kdo z mužů by nechtěl být spokojený ve vztahu. Spokojená žena i pak ráda přistupuje ke všem požitkům muže. Od jídla vařeného s láskou až po sex plný radosti, kdykoliv má na ni muž chuť.

Méně chytré si budou jen stěžovat, kopat a hejtovat, poukazovat na svoje špatné zkušenosti, v podstatě tápou co dál, jak přesně ještě v tomto směru naložit se svým životem. V podstatě neví co dál od života chtít, ale pokud je vyřešena v tomto ohledu minulost, současností si pak všichni můžeme tvořit budoucnost. Překvapuje mě kolik, žen v mém okolí se přiznává, že ve vztahu byly dvacet let nějakému kreténovi, debilovi či egocentrikovi jen za služku, hospodyni, matraci…atd. Jak musely snášet to ponížení, když jim muž byl nevěrný. Proč o sobě ženy tak mluví? Emočním masochistkám se omlouvám, těm to musí vyhovovat a předpokládám, že ty si ten vztah užívají a hýčkají. Ty ostatní o sobě mluví, že byly za pěkné slepice, krávy, pí.e a další. Který rozumný muž by chtěl partnerku, která má o sobě takové mínění? Zřejmě tím ženy chtějí u muže vyvolat nějaký falešný soucit a muž by měl pochopit, že byly jakési nešťastné oběti svého vlastního života, za který si ony samy nemůžou a teď už jen očekávají spravedlivou láskyplnou péči muže, na kterou mají dle sebe nárok. Ale tak to nemůže fungovat. Nikdo neocení vaší domnělou oběť. Je přece každého volba, i žen, koho si vyberou pro život. Pokud si vybrala kreténa, otázka je, proč si ho vybrala. Pak je zcela jistě dvacet let za krávu kreténovi a obráceně. Ale je třeba to ventilovat svému potenciálnímu partnerovi? Není lepší chápající kamarádka? Kdo nutí ženu, aby žila v nevyhovujícím vztahu? Děti jistě ne, ty to v dospělosti neocení. Ty spíše ocení spokojenou mámu. Potřebu zajištění? Ale jděte, v době, kdy se dají základní životní potřeby koupit, není třeba zůstávat ve stresujícím vztahu a chudinky, které se nevymaní, nejsou pro zdravě sebevědomého muže zajímavé, nechtějí mít za partnerku závislé děcko. Teď, po letitých partnerských zkušenostech je to jen o tom umět si to nastavit, nebát se komunikovat o tom a společně se domlouvat na společných věcech. Je to jednoduché, v podstatě platí to, jak si to kdo udělá takový to má. Zkušenosti o tom lidé po padesátce by měli mít a i ve vztahu si žijeme své životy každý sám za sebe, byť spolu tvoříme sebelepší tým. Ale já vím, věk nezaručuje zralost jedince.

Jejda koukám, že jsem to vzal s tím zamýšlením vážně. Už je to dlouhé, ale na druhou stranu tyto čistě subjektivní myšlenky obyčejného, stárnoucího muže není povinnost číst, mnohé to jistě pobavilo a někdo se v tom i najde. Lze to tedy jednoduše ignorovat, ostatním přeji hezké čtení třeba v tramvaji nebo ve vlaku.

Ještě si dovolím dva názory ohledně vztahu muže a ženy.

Dle mého emancipace do vztahu nepatří, ve vztahu by měl fungovat princip mužské a ženské role či práce, která se navzájem doplňuje. Muž štípe dřevo a žena mezitím upeče bábovku ke krbu. Žena mi nemusí radit, jaký vrták mám použít pro navrtání poličky a já ji nebudu mluvit, jaké povlečení budeme mít v ložnici. Žena dělá teplo domova, muž dělá to, aby ho tvořila ráda.

A rovněž se domnívám, že kompromis do vztahu taky nepatří. Kompromis ve svém principu je prohra obou, oba musejí ustoupit ze svých požadavků. Lepší je volit způsob tzv styl win & win. Do vztahu patří vzájemná dohoda bez kompromisu a podmínek. Kompromis je vhodný pro obchod nebo politiku, kdy je ústupek něčeho za ústupek něčeho dalšího na druhé straně a v podstatě nikdo nedosáhl zcela toho svého. Ve vztahu to může být začátek soupeření, kdy se může začít prosazovat jeden vůči druhému, který má tendenci ustupovat z rovnocenné pozice. Začátek konce spokojenosti. Věřím, že pro mnohé to může být těžký intelektuální vzorec. Zde tedy příklad: Oba chtějí trávit čas společně, ale partnerka je vášnivá lyžařka, já nikoliv. Chce jet lyžovat, protože jsou pro to poslední vhodné podmínky. Ok, samozřejmě si uděláme výlet do hor. Ona si bude užívat jízdy na prknech a já připraven v bufetu pod svahem, vždy s horkým grogem, svačinou a teplou dekou. Já si to užiju, že je spokojená, mám čas na knihu nebo na resty z práce, které zvládnu s noťasem. Večer společná večeře a wellness a vím, že když půjdu druhý den večer na pokerový turnaj, nebude mít nic proti. Popřeje mi hodně štěstí a počká na mě v ložnici v prádle, které se mi na ni líbí. Pro mnohé jistě něco nepředstavitelného, ale tak si představuji zmíněný styl win&win. Oba si to užili, aniž by se museli nějak omezit či dělat nějaký ústupek vůči tomu druhému na rozdíl od kompromisu. Kompromis by byl, že ona by udělala ústupek a na lyže by nejela, on by nešel na turnaj a čas by trávili otráveně u filmu pro pamětníky, bábovky a čaje u matky některého z nich. Trávili by tak čas spolu jak chtěli, otázka je, zda i spokojeně.

Ještě mě napadl rozdíl v chování žen a mužů po padesátce, které taky hraje určitou roli při seznamování. Při mé nedávné cestě na prodloužený víkend v Itálii, jsem pozoroval spolucestující v letadle, ne že bych byl nějaký voyer, ale nedaly se přehlédnout dvě skupinky žen, zřejmě kamarádek ve věku cca 55 let. Skupinky k sobě zcela evidentně nepatřily, každá byla sama za sebe, ale měla společný rys a to ženy, které si život spolu užívají, cestují, výletují, klábosí…a nepotřebují k tomu žádného muže, ačkoliv jsem si všiml, že některé měly na prstě snubní prsten. Prostě si jezdí užívat svoji dámskou jízdu a k mužům, pokud by nějaký chtěl narušit jejich integritu, se chovají zcela neutrálně tak, že každý normální chlap pochopí, že je bez šance a jde lovit jinam. Zatímco muži po padesátce, pokud se nezblázní a nechytí tzv druhou mízu s nepřekonatelnou touhou ještě tady zanechat svůj genetický materiál, to jsou ti už zmínění štvanci, tak se ve velké míře stávají jakýmisi jezevci, bez zjevného zájmu si život také užívat. Aspoň nepotkávám žádné partičky mužů v mém věku, potkávám party o hodně mladších mužů, kde je zcela zjevná energie, divoký testosteron a nevybouřené sexuální predátorství, které ve většině případů utopí v litrech levného alkoholu a překřikováním, kdo je jak dobrý milenec. Muž 50+ zjevně unaven životem a domnělou představou, že už vše zažil, že vše zná a ví nejlépe, protože už na to má věk a zkušenosti, z velké části načerpané z televize a od kluků v práci. Přijde domů, nic moc ho nebaví, ani ta nová motorka, kterou si konečně mohl koupit, když jsou děti z domu a hypotéka zaplacena. Jakoby je už nic nenaplňuje, jen snad dojít do hospody, slintat do píva a komentovat, většinou negativně, vše co se odehrává na obří obrazovce pověšené na zdi za souhlasného pokyvování spolusedících. Vím to, hospody nejen na vesnicích a na maloměstech jsou plné těchto mudrujících všeznalců. Žena je už opustila, protože pro ni život neskončil a další si užívají na dámských jízdách, které by byly pro muže ponižující a ženy jsou za to rády. Když to potom takový muž chce změnit, začne sjíždět různé seznamky na netu a loví a loví, možná ani neví, co a proč loví, možná si myslí, že je spousta žen, které nadšeně skáčou do náruče vyhořelého muže hospodského typu, jehož ego je nepřekonatelné jen v jeho očích a hostinského, aby neztratil platícího štamgasta. Dokonce si dají tu práci a vytvoří nic neříkající inzerát typu: „Ahoj“, „Brno hledám“, „Byla by tady nějaká pro mě?“, „Zdravím dámy, pište!“…..a čekají smršť zájmu a ta nepřichází. Slabší jedinci skočí na sladká slova a srdceryvný příběh ženy, kterou neznají a pošlou dva – tři tisíce z nějakého ochranitelského pudu, který se v nich nečekaně ozval a ani netuší, že příjemcem může být jiný muž lovící tyhle naivní typy. A ty ještě slabší jedinci nezájem jejich neodolatelnosti frustruje natolik, že začínají jiné ženy vulgárně napadat. V lepším případě vypisovat co by ji v posteli všechno udělali. Asi mají na mysli, pokud by ještě mohli. Neříkám, že ženy nemají sex rády, dle mých osobních zkušeností mají, ale tento vzorec jim nevyhovuje. Žena potřebuje jiný přístup a ten musí muž akceptovat, aspoň pro začátek, pak se to může zvrhnout dle potřeby obou. Muž 50+ potřebuje k životu v nějaké formě pravidelný sex, pokud to ještě dobrovolně nezabalil. Potřebuje ho už jen z pohledu mého urologa, který tvrdí: co se nepoužívá, nefunguje. A když se ocitne z nějakého důvodu sám nelze spokojeného sexuálního života dosáhnout, pro ženu, nevybíravým způsobem a skončí na privátu a frustrace se prohloubí. S prostitutkou nelze budovat vztah. Platí to i obráceně. Nespokojené stárnoucí ženy podlehnou panice, že je nikdo nechce a tolik vytoužený zamilovaný romantický vztah se pomalu stává utopíí neb roky běží stále rychleji a je pak úsměvné, když takové ženy dokáží napsat „ty máš určitě malý péro“ nebo „tak co, pták ti už nestojí, viď, ty nulo“….co tedy chtějí? Je to začarovaný kruh a seznámit se s někým normálním se rovná zázraku. Když potom rozkliknete profil takové ženy, tak je vše jasné, proč svůj neúspěch takto ventiluje. A stačí tak málo, dbát o sebe, nebrat se tak vážně, nežít život pavlačové báby, žít aktivně s úsměvem a život si užívat i bez chlapa, jak to jen jde. Pak jsou kamarádky nad zlato a muž se jistě dříve nebo později objeví, protože i ta nejsamostatnější žena ví, že život ve dvou je snazší, radostnější a pohodovější. Stačí najít toho správného parťáka a shodnout se na vyhovující se formě vztahu a dál se uvidí. Žena by se s parťákem měla cítit lépe než sama, jen tak to dává smysl.

Tak to jsem se tedy zamyslel víc, než jsem chtěl. Jdu si napsat inzerát, kde nastíním, co očekávám a uvidíme, kolik bude příběhů. Osobně bych nechtěl psát žádný a jen si ho žít s tou dotyčnou, ale život je už takový a něco mi říká, že blog bude jistě pokračovat.