Madeirská romance.

Člověk si vyjede na dovolenou, aby si odpočinul od všech randíček a nakonec prožije trojúhelníkový romantický, téměř zamilovaný, příběh s vdanou paní na ostrově uprostřed oceánu. Plnohodnotný vztah z toho, ale zase nevyšel.

Jak jsem oznamoval, udělal jsem si prázdniny a vyrazil s dcerou, rozverným čtrnáctiletým puberťákem na necelých čtrnáct dní na Madeiru. Nabrat sílu do dalších randíček, které mě už začaly unavovat. Potřeboval jsem nabrat novou energii a chuť se dál seznamovat. Zprvu to vypadalo jako klasická dovolená s cestovkou, ale pak se to zvrtlo. Prostě už zůstanu šťastný, než být ve vztahu za každou cenu. A ještě malá poznámka, trochu jsem se rozepsal a vzal to ze široka, je to tedy pro opravdové čtenáře, nikoliv pro čtenáře titulků. Upozornění v číslech: jedná se o dvacet jedna stran A4 a 14 058 slov.

Madeirská romance

Mám kamarádku, která vlastní cestovku, tak to bylo jednoduché a osmnáctého srpna jsme vyrazili taxíkem na letiště. Naštěstí to máme kousek, takže mě to nestojí víc než kilo. Když jedeme na letiště, tak je to pohoda, horší to je, když jedeme z letiště. Jak se „drožkař“, po stání v hodinové frontě nadržený na tučné rito dozví, kam chceme jet, a já se zeptám jestli těch 32Kč za km na dveřích platí, tak se zatváří dost kysele. A mnohdy se stalo, že na taxametru najednou bylo 680Kč za 2,5 km jízdy. Hezký pokus, ale na to já neskáču a historky o poctivosti taxikářů by byli na dlouhé vyprávění. Ale teď to není ten případ. Trčeli jsme v zácpě, a ačkoliv jsem řidiči radil, kudy to má objet, ale tihle řidiči z Uzbekistánu či Kazachstánu spoléhají pouze na navigaci a nejkratší znázorněnou cestu na displeji nebo jen nerozumí česky. Ale i tak jsme to stihli v pohodě a u přepážek odbavení ještě nebyla žádná zásadní fronta. Před námi byla pouze jakási rozvětvená rodinka, která se loučila s širokým příbuzenstvem. Nejdřív jsem si myslel, že jedou všichni, vzhledem ke třem obrovitým lodním kufrům, ale nakonec se ukázalo, že letí pouze dva starší manželé a mladší obtloustlá žena, zřejmě jejich dcera. Asi dovolená na měsíc či dva, pomyslel jsem si, ale z toho omylu mě záhy dostala věta

„Nezapomeňte pro nás za týden přijet.“

A asi to uhrovitému klučinovi za přepážkou trochu rozhodili, neb když jsme přistoupili po jejich odchodu k pultu, jen zavrčel:

„Ještě jsem vás nevolal“ a pak dvacet minut divoce, s ne příliš ochotnou kolegyní od vedle něco řešil na svém odbavovacím počítači. Čímž se za námi vytvořila řádná fronta, ale to mi bylo s vědomím, že jsme první, jedno. Odbavil nás pak rychle, s omluvou, že je v zácviku. Na oplátku jsme mu nic nekomplikovali, měli jsme jen kabinová zavazadla.

Na rentgenu nám zavazadla prošla bez připomínek a já klasicky, jako ostatně vždy vyhrál namátkovou hru na stěry. Jak na výbušniny, tak i na drogy negativní. Asi vypadám jako drogový dealer nebo obchodník se smrtí. Příště si dám před odletem aspoň smotlé brčko se sousedem přes plot. Docela by mě zajímalo, co by se dělo. Unuděná kontrola by zažila krátkodobé pracovní vzrušení. Po tomto prověření se prochází otevřenou parfumerií, kde se vždy nenápadně navoním drahými parfémy, které bych si nikdy za tu cenu nekoupil. Pak kafe a čekání na otevření „gejtu“ nejčastěji s knihou nebo časopisem. Ale s dcerou, říkejme ji Anna, je to trochu jiné. Ve věku, kdy je všechno trapný a nic není tak, jak by mělo správně být, protože ona generace Z ví vše lépe než moje generace X a já navíc na hraně s generací boomers. Naštěstí chytila wifi free síť a já se mohl začíst do mého oblíbeného autora a po očku sledoval spolucestující. Většinou mladé páry, s i bez dětí nebo důchodci, s i bez vnoučat. Nástup do letadla se neobešel bez incidentu. Jedna korpulentní dáma se širokým slamákem na hlavě se domáhala přednostního nástupu, protože vyhrála bitvu být první ve frontě. Ale nebyla do letadla vpuštěna ostražitým, asertivním a nekompromisním personálem, který kontroloval palubní vstupenky, neb měla sedadlo v zóně C a nyní byl ohlášen nástup zóny A. Je neuvěřitelné, jak nedokázala nepochopit, že ji místo nikdo nezasedne a estrádním výkonem zakončeným výkřiky, ať si nezahrávají, že si bude stěžovat, že je to bude mrzet, že oni neví, kdo ona je ….. Smršť výhružných slov se rozptýlila v hlášení, že nastupuje zóna Cé. Tedy i ona a my. (Jen malá poznámka na okraj. Vždy mě tento typ lidí udiví v tom, že pokud ze sebe dělají něco víc a podpoří to i tajemnými slovy,…vy nevíte, kdo já jsem…tak letí na dovolenou charterovým letem. Očekával bych minimálně soukromé letadlo, alespoň levnější model Cessny, ale tam by zase nemohli položit tolika lidem onu hádanku: víte, kdo já jsem?) Nakonec jsme do letadla nastupovali i před onou dámou, která ječela na manžela, ať si konečně pohne, že na něj čekat nikdo nebude. Ve druhé řadě sedaček čekárny se v klidu a se slovy, vždyť už jdu, zvedl bodrý strejda v plandavé košili s havajským vzorem. Dokonalý pár.

Uhrovitý klučina, který na nás tak vrčel při odbavení, se ukázal jako formát. Zřejmě za čekání před přepážkou a milý úsměv pochopení, nikoho dalšího na naší trojku sedadel neposadil, čímž jsme si mohli udělat větší pohodlí. Anna zaujala pozici u okna, já obsadil uličku. Po startu nás čekal více jak čtyři hodiny dlouhý let. Po dosažení letové hladiny, byl čas se podívat na spolucestující. Před námi seděla taková nesourodá dvojička. Něco jako královna a chuďas. Ona tak čtyřicet let a celá ve značkovém oblečení - takový ten letní vzdušný, pestrobarevný komplet od Armaniho, přes ramena svetřík s visačkou Gucci a na sklopeném stolečku před sebou měla odloženou kabelku s nápisem Dior. Ve zlatých náušnicích a prstenech se ji jasně třpytily nějaké drahé krystalické kameny. On tak o deset let mladší v sepraném černém triku, u krčního lemu se párala díra. Žádné prsteny, jen špína za nehty. Vyholená šišatá hlava a odstáté uši. Ovšem měli se k sobě náramně, těžko říci co je spojovalo. Neustále si něco špitali, laškovně se okusovali, občas propadli nekontrolovatelnému líbání. Vedle nich na sedadle v uličce seděla paní, tak v mém věku, tedy 50+. Její manžel, stejná věková kategorie, vyfasoval taky uličku, ale přes a o řadu za ní. Neustále manželku pošťuchoval, aby ji oznamoval, co mu, kdo píše v emailech a v sms zprávách. Neustále ji ukazoval nějaké fotky a vyšším stupněm pak bylo, když po ní vyžadoval radu, jakou hru si má zahrát, aby se nenudil. Paní měla doma přerostlé děcko, pomyslel jsem si a vzápětí se to i potvrdilo. Pán ji oznámil, že potřebuje na záchod a vyzval ji, aby šla s ním, že neví kam. Tento vrchol bude těžké překonat. Ovšem nutno podotknout, že i dvojička královny a chuďase také chodila spolu na toaletu i s kabelkou Dior.

Za námi seděla, taky zajímavá trojka. U okna cápek v červeno černé flanelové kostkované košili s hustým šedivým plnovousem, ve kterém měl zapleteny dva copánky a hustými šedivými vlasy sčesanými dozadu do velkého culíku. Vedle klouček, tak kolem dvaceti v plátěných kraťasech a rovněž ve flanelové košili, ale s černo šedými kostkami. A v uličce za mnou drobná blonďatá dívčina v džínových kraťasech a béžovém triku, tak osmnáct, devatenáct let. Cápek s culíkem i klouček spali nebo to jen dělali, dívčina těkavě koukala kolem sebe. Po chvilce přijela obsluha s nabídkou občerstvení a velký culík si objednal všechno, co bylo nějak zapečené se sýrem, nějaký tvrdý alkohol a pivo a mladí těstoviny a víno. Z hovoru jsem vyrozuměl, že ten týpek s culíkem je otec synka a všichni tři jsou na společné dovolené. Budoucí tchán dívčiny měl asi za úkol hlídat mladé, aby zřejmě nedošlo k početí. Jiný důvod mě nenapadl, kdo by si bral na dovolenou dobrovolně otce, potažmo tchána. My jsme si dali k jídlu obligátní pannini - šunka sýr v meníčku s colou. Paní před námi s přerostlým děckem stydlivě odmítli a královna si dala víno s čokoládovými bonbóny a chuďas rozlévanou vodu, ta jediná v nabídce byla zadarmo. Jakmile se obsluha s jídelním vozíkem dostatečně vzdálila, přerostlé děcko šťouchlo do manželky a ta mu hned obratem podala z tašky chleba s řízkem v alobalu a tatranku. Řízek hezky zavoněl. Po jídle letadlo upadlo do částečné hibernace. Nic se nedělo, jen občas prošla letuška s pytlem na odpadky. Letěli jsme třetí hodinu, tedy jsme už byli za půlkou letu, když se ozval z reproduktorů kapitán a oznámil nám, že se jmenuje Šťastný a druhý pilot Veselý. Optimistická jména pro piloty zejména pro vánoční či novoroční lety, pomyslel jsem si, ale hlášení pro cestující bylo podáno v mdlém unuděném módu. Prostě jsme byli ve výšce 11 tisíc metrů, venku -50 a letová rychlost 860Km za hodinu. K čemu jsou tyto informace dobré nevím, v letadle nejsou stahovací okýnka, aby si to člověk ověřil, ale Anna mi po chvíli oznámila, že letíme pozemní kilometr za čtyři vteřiny. Aspoň tedy někdo to ocenil, já neměl sílu o tom přemýšlet. Chtělo se mi na záchod. Vstal jsem a flaneloví frajeři za námi zase spali a dívčina hladila svého kluka, který se libě usmíval, nenápadně v rozkroku. Pod plátěnými kraťasy bylo zcela zřetelné, co hladila. Dívčina si všimla, že jsem si toho všimnul. Zrudla, rozpačitě se uculovala, ale s rukou neucukla. Dělal jsem, jako že nic. Tohle jsem za mlada taky zažil, tak ať si to kluk užije. Budoucí tchán měl možná za úkol hlídat ji a ne kluka.

Když jsme už byli dávno nad oceánem a do přistání zbývala zhruba půlhodina, klimbající cestující vyrušilo hlášení vedoucí letušky v následujícím znění:

„Ukázalo se, že byl porušen zákaz kouření na palubě letadla a pokud se to bude opakovat, budeme muset nouzově přistát“.

„Abyste se neposrali, kvůli dvěma šlukům“ ozval se známý ženský hlas ve slamáku, který chtěl předbíhat při nástupu do letadla.

Na to ji letuška odpověděla, ať se uklidní, jinak že bude opravdu nutné nouzové přistání a to by se ji značně prodražilo. Teď bude po přistání jen předvedena na policii a dostane pokutu za porušení zákazu. Tajemná žena ještě něco nesrozumitelného zahuhňala a byl klid. Pro jistotu, kdyby si zase chtěla dvakrát potáhnout, jsem zkontroloval na palubní aplikaci naši polohu a zdálo se, že nejbližší letiště je už to na Madeiře. Pokud by tedy nastalo nouzové přistání, tak jedině dobře, ty mají vždy přednost, aspoň ve filmech. To mě uklidnilo, protože představa přistání, kdekoliv jinde, by byla jen komplikace a kvůli dvěma šlukům paní na záchodě, o které my ostatní nevíme, kdo vlastně je a koho všeho zná, by to nestálo za to, ale je to nevyzpytatelné, byť dobrodružné.

Letělo se dál a stále více lidí si všímalo jevu, že sluníčko chvíli svítí do jedné strany letadla a po chvíli zase do druhé strany a v letadle to začalo šumět. Že kroužíme, nebylo pochyb a po chvíli nám to potvrdil i kapitán Šťastný. Stroze nám oznámil, že letiště na Madeiře nepřijímá letadla na přistání z důvodu silného větru, který se má ovšem uklidnit a proto zůstáváme na vyčkávací pozici sedmí v řadě a kroužíme v bezpečné výšce. Nedalo se nic dělat než si něco přečíst, zahrát si karty nebo piškvorky. Anna z okna identifikovala čtyři letadla, která taky kroužila s námi. Wizzair, Easy Jet, Tap a British Airways. Po hodině kroužení nám druhý pilot Veselý oznámil, že to vypadá slibně, že už jsme devátí na řadě, že se vítr uklidňuje. Jen jsem doufal, že se to ještě nevylepší a nebudeme třeba dvacátí za další hodinu kroužení. V letadle to už hučelo, každý to „odborně“ rozebíral, jako by to mělo nějaký smysl. Nakonec jsme dramaticky přistáli, neb si vítr s letadlem celkem slušně pohrával a let byl časově jen o hodinu kratší, než kdybychom letěli do New Yorku. Ale byli jsme na zemi a to bylo hlavní, tedy ne, že by se někdy nějaké letadlo na zem nedostalo, dostanou se na zem vždy všechna, ale jak a v jakém stavu to rozhoduje o dalším osudu pasažérů. Kapitán Šťastný s námi šťastně přistál, pár odvážlivců zatleskalo a druhý pilot Veselý se s námi vesele loučil při výstupu z letadla a to byl dobrý předpoklad pro pohodovou dovolenou.

Autobus s označením Čedok - Hotel Vila Galé jsme našli celkem rychle v řadě dalších autobusů a počkali na dalších pár lidí, kteří měli ubytování v témže hotelu. Bodrý, snědý, šlachovitý řidič se na nás usmíval, pálil jednu marlborku za druhou a stále nás počítal, jestli jsme už všichni. Do uvedeného hotelu jsme jeli já, Anna, starší asijský pár česky mluvící s malým dítětem, asi vnouček, pak pár mluvící německy, česká tříčlenná rodinka - muž, matka a tak desetiletá dcera, která oba dospělé oslovovala křestním jménem, a ještě přistoupil mladý pár s batoletem. Ona klasická neurotická matka prvorodička a on dle výrazu ve tváři, chtěl být zcela evidentně jinde než s těmi dvěma na dovolené nebo to byl absolutní flegmatik. Po nástupu všech do autobusu pan řidič začal vykřikovat „Ales gute ja“ což se dalo pochopit, že počet lidí, které měl naložit a odvézt se naplnil. Natáhl si kožené rukavice, zavřel dveře, ale před autobus mu skočila drobná žena s plácačkou Čedok. Pustil ji dovnitř. Prohodili pár slov, zasmáli se tomu, ještě nás žena přepočítala a oznámila, že se jmenuje Gábina, že se s ní ještě třeba potkáme, a že schůzka s delegátem cestovky nějakým Trávníčkem, Bedřichem Trávníčkem bude na hotelu v devět hodin ráno v loby. Teď bylo něco po šesté večer a vítr nabíral na síle. Vyskočila z autobusu a zamávala na další z dalších šesti busů s cedulkou Čedok, aby jim oznámila to co nám a spočítala hlavy. V tu chvíli ji poryv větru zvedl sukni a všichni jsme mohli vidět bílé kalhotky s hlavou Minni Mouse na zadku. Gábina se hurónsky zasmála, jako by na tuhle situaci čekala a obratně stáhla sukni do původní polohy. Anna projevila přání, že takové kalhotky chce taky.

Hotel byl v městečku Santa Cruz, kde bylo i letiště. Po necelých deseti minutách nás řidič vyklopil před naším hotel a pro dnešek měl zřejmě padla. Vstupní hale dominovala protější obrovská prosklená stěna s výhledem na bazén a oceánem v pozadí. Před oknem bylo osm řad širokých kožených pohovek po čtyřech a konferenčních stolků. V rohu kdosi hrál na klavír melodii nějaké operety a hned mi naskočil český text zpívaný Božským Kájou „Vás, ženy jsem líbal rád…“. Ani nevím, kdo byl původní autor, ale tipuji, že někdo z trojce Offenbach, Lehár či Strauss. Vysoký a masivní pult z exotického dřeva stál vpravo od dveří a za ním párek usmívajících se recepčních. Hotel Vila Galé patřil do hotelového řetězce s majiteli v Brazílii. Podle plakátu na recepci vlastnili celkem 171 hotelů, z toho 150 v jižní Americe a zbytek v Portugalsku a na jeho ostrovech. Vyžádali si voucher na ubytování a doklady. Znám tyhle zdržovačky, tak se vždy snažím být u téhle formality první a později se ukázalo, že se to vyplatilo. Dostali jsme klíče od pokoje ve druhém patře a informaci o tom, že máme jen snídani od 7:30 do 10:30. Paní recepční udivilo, že nemáme All inclusive či aspoň polopenzi. Jen na okraj, All inklusive jsme měli kdysi jednou a 6kg za týden nahoře, polopenze u švédských stolů, sice jen 2kg nahoře, ale rádi zkusíme místní stravovací lokály. Dostali jsme pozvánku na ochutnávku vín, která bude zítra večer v hotelovém baru a voucher na láhev vína zdarma při útratě v hotelové restauraci 20 EUR. To mi přišlo fajn, za cca 500 Kč útraty láhev místního vína zdarma. Vzali jsme si kartu od pokoje a zamířili k výtahu. Recepční další turisty požádala o minutku strpení a jala se věnovat kolegovi, který nechtěl párek s batoletem ubytovat a oni nechápali proč a neurotická matka začala zvyšovat hlas, propadala panice a pláči, který střídal hněv. Flegmatik se v klidu dožadoval ubytování, a protože neuměl jinak mluvit než česky, byl to problém, protože nikdo za recepcí češtině nerozuměl. Všiml jsem si na jejich ubytovacím voucheru název hotelu Dom Pedro a už jsem se do toho chtěl zapojit, ale předběhl mě taťka, co mu dcera říkalo jménem.

„Jste v jiném hotelu“ řekl suše taťka Standa a ukázal jim pro porovnání svůj voucher.

Mladá matka propadla usedavému pláči, co tedy mají teď dělat, že mají malé děcko a že potřebuje nakrmit.

„Ty jsi pitomá vid“ vypadlo klidně z flegmatika, „říkal jsem, že se raději zeptám, který autobus je náš a ty ať se neztrapňujeme a tady to máš. Vždy a zase trapas, když je po tvým“

Anna pronesla poznámku, že generace miléniánu je taky blbá jako všechny ostatní, mimo té její samozřejmě. Flegmatik se zahleděl do svého telefonu a oznámil všem, že aplikace Bolt na Madaiře funguje a objednal taxi do Dom Pedra za 16 EUR a chtěl po taťkovi, aby to řekl recepčním, asi aby se kvůli nim dál nenervovali. Na to recepční zareagovala, že hotel Dom Pedro je kousek za letištěm na druhé straně a, že hotelový řidič je tam odveze hotelovým mikrobusem zadarmo. Tomu se říkají služby, tak snad řidičovi dali aspoň deset éček tuzéra. Už nás to víc nezajímalo a odebrali jsme se k výtahům. Ve výtahu Anna pronesla logickou úvahu o tom, že pokud počet lidí v autobusu seděl, tak teď někde na jiném hotelu tři lidi řeší, jak se dostanou na náš hotel. Mě se o tom přemýšlet nechtělo a ujistil jsem ji, že je mi to úplně jedno.

Hotelový pokoj byl klasický pokoj hotelu se čtyřmi hvězdami. Chodbička s vestavěnou skříní vlevo a vpravo dveře do prostorné koupelny s otevřeným sprchovým koutem a velkou dešťovou sprchou, tak půl metru na půl metru zabudovanou do stropu, rohová vana pro dva, dvě umyvadla, zrcadlo přes půl stěny, toaleta a bidet. To vše v černém obkladu osvětlené buď bodovkami nebo letkami s volbou barvy. Ideální pro partnerskou dovolenou. Pokoj byl taky prostorný s velkými postelemi, velkou televizí, velkou lednicí a velkým otevíracím oknem přes celou stěnu na velký balkón s výhledem na bazén, zahradu a bouřící oceán. Byl jsem spokojen a spustil klimatizaci. Vybalili si a šli na průzkum kolem hotelu. V městečku jsme našli otevřený obchod a Anna řekla, že má hlad, že si koupíme něco k jídlu. Navrhl jsem ji restauraci, ale odbyla mě, že to bude drahé, že ji stačí obchod. Souhlasil jsem a byl jsem rád, že není jako její matka. Ta by už neomylně seděla v té nejdražší restauraci v celém okolí. Anna si koupila brambůrky, tyčinky, dva balíčky oreo sušenek, buráky, zmrzlinu a sprite na pití. Raději jsem to nekomentoval, jsme na dovolené, takže je vše dovoleno. Procházeli jsme se po promenádě kolem oceánu. Bylo to hezké místo. Příboj se hlučně rozbíjel o kamenitý břeh a do vody se dalo bezpečně dostat z mola, které trčelo, tak šedesát metrů kolmo na břeh do oceánu, zakončeno žebříkem do vody. Mola byla umístěná tak po sto padesáti metrech od sebe.

„Už se těším, až si zaplaveme ve vlnách“ řekl jsem Anně, která fascinovaně sledovala vysoké o břeh rozbíjející se vlny.

„Nezaplaveme“ řekla chladně a dodala „právě jsem dostala obchody.“

Obchody v řeči její generace je název pro menstruaci.

„Ale jak to, vždyť to mělo nastat až při odjezdu“ chabě jsem za argumentoval, jako by to mělo něco změnit.

„To ano, tak to mělo být“ řekla a podívala se na mě smutně a já věděl, že je zle.

Krev ji tekla zpoza kraťasů po stehně. Dostala balíček papírových kapesníků, usadil jsem ji na kameny pláže a vrátil se do obchodu. Už byla tma. Koupil jsem několik balíčků vložek, noční – denní, plážovou osušku a vrátil se k ní. Zase to tak horké nebylo, vesele si chatovala po whats appu s kámoškami. Z osušky si udělala sukni, použila vložku a pádili jsme na hotel. Bylo jasné, že program dovolené bude poznávání ostrova výletováním než válení se u bazénu potažmo u oceánu. Večer jsem ji přepral v umyvadle kraťasy a šli jsme za zvuku televize, kde našla nějakou hudební stanici s dobrými „bengry“ její generace, spát. Sice můj oblíbený šálek kávy je jazz, soul a R&B, ale usnul jsem i u K-popu.

Nevím proč, ale u moře se mi vždy dobře spí. Asi ten slaný vzduch a monotónní hukot masy vody. Ráno jsem musel Annu vzbudit. Měli jsme v plánu účastnit se informační schůzky s Bédou Trávníčkem a už být po snídani. A jelikož se nám u moře dobře spí, tak jsme zaspali a původně naplánovanou snídani před schůzkou jsme posunuli po schůzce. Nepřijelo s námi moc lidí, nebude to trvat dlouho a za dvacet minut už budu u kafe a koláčků, jsem si myslel, než jsme dorazili do lobby. Postávalo tam, tak padesát lidí mluvících česky, kolem šlachovitého týpka v teplácích, tričku s logem Čedok a šusťákové bundě kolem pasu. Tak to bylo zklamání i pro Annu, která se mnou v soukromí mluví jako s kámoškami ve škole a jistě si každý dovede představit, jakou mluvu takové holčičky mají. U své matky si to nedovolí. Otec je vždy benevolentní, ale tady jí bude rozumět kde kdo. A i když říká, co je mi po ostatních, tak najednou s tím má problém, co by si o ni pomysleli. Béda Trávníček nás vzal do nějaké zasedačky a vysvětlil proč je nás tolik. Včera přiletěli tři letadla z Čech. Z Prahy, z Pardubic a z Brna a jal se nám vysvětlovat, co a jak na Madeiře lze podniknou. Z čehož neměla radost čtyřčlenná rodina z Brna, která měla problém, že u hotelu není písčitá pláž, že oni jsou zvyklí se o dovolené válet na pláži a dělat hrady z písku s dětmi, a že jim to nikdo předem neřekl. Paní držela před sebou mobil a zjevně si vše natáčela. Béda slušně odvětil, že pokud chtěli válecí dovolenou na písku, tak to musí volit all inklusive v Hurgádě nebo Bibione a opatrně se zeptal, zda si ho paní natáčí. Dostalo se mu kladné odpovědi, že to použijí při reklamaci za zkaženou dovolenou. Na to jim Béda odpověděl, že je nějaká slušnost se aspoň zeptat, zda k natáčení jeho osoby dá souhlas. Atmosféra houstla. Rozhlédl jsem se po ostatních. Zdálo se, že jsou v pohodě. Lidé všeho druhu, mladí, staří, děti, páry, rodiny a pár podivných singlů, kteří vypadali, že po schůzce se vydají na zuřivý lov motýlů a vzácných rostlin pro doplnění rodinného herbáře. Mě osobně zaujal pár, stojící u okna, neb už se na ně židličky nedostaly a těžko říci v tuto chvíli, zda to jsou manželé či otec s dcerou. Paní tak kolem padesátky, blondýna s vyčesanými vlasy do drdolu v těsných kalhotách, které prozrazovali její vytrénovanou postavu od pasu dolů, tílko zase ukazovalo, že ji zcela jistě bude těch padesát plus, dle dekoltu. Ruce měla hezky osvalené a prsa pod tílkem jako dvě lentilky stažené sportovní podprsenkou. Byla opálená, takže jistě ne první letošní dovolená. Líbila se mi a asi jsem na ni civěl příliš dlouho, protože si toho všimla a nejistě se usmála. Vedle ní stál dobře udržovaný chlápek s bílou kšticí na hlavě a vrásčitým obličejem ostrých rysů, měl na sobě sportovní trenky a sportovní lehkou bundu a bylo vidět, že mu sport není cizí, byť už mu bylo zcela určitě přes sedmdesát. Ten si mě nevšímal. Mezi tím se rozeběhla debata, zda potížisti mají právo natáčet Bédu i přes jeho nesouhlas. Řekl jsem Anně, že klidně můžeme jít na snídani, že tohle bude na dlouho. Ta mi odvětila, že nikam nejde, že ji to baví a, že si to natočí na mobil do WA skupiny „bůmři k pobavení“, kterou sdílí se spolužačkami. Nezbylo než zasáhnout.

„Prosím vás vážení můžete si to vyříkat až po schůzce?“ řekl jsem pevným hlasem a pokračoval jsem „ Ještě jsme nebyli na snídani a chci ji stihnout, koho tohle dohadování zaujalo, tak tady může potom zcela jistě zůstat“

Většina lidí souhlasně zahučela. Paní přestala točit rozčileného delegáta a otočila mobil na mě. Usmál jsem se a zamával do kamery, Anna přidala srdíčko z prstů a tím jsme ji zásadně změnili scénář a mobil si strčila do kapsy.

„Kdo ještě pospíchá na snídani?“ zeptal se Béda, poznal v mém požadavku určitou záchranu. Zvedla se většina rukou v sále. To odzbrojilo i nespokojeného chlapa a už se omezil jen na výkřik, že si bude na delegáta stěžovat, že se nezajímá o jejich problémy, že nikdo neví kdo on je, a že ještě uvidíme. Zase jeden, o kterém nevíme kdo je, kde se to pořád bere? To už zavání nějakým tajným možná zednářským spiknutím. Béda nám v rychlosti řekl pár informací a při prodeji výletů, jsem stál první ve frontě. Koláčky nepočkají. Koupili jsme si s Annou dva celodenní výlety. Jeden na západní pobřeží a druhý na to východní a šli na snídani, kde jsme udělali plán pobytu v závislosti s jejími „obchody“. Hned druhý den byl uvedený výlet na západ, další den bylo prozkoumání městečka a okolí, pozorování letadel, válení se na pláži na dřevěných lehátkách, vytvoření plánu na individuální výlet a půjčení si motorky na tři dny. Pak následoval organizovaný výlet na východní pobřeží a další individuální výlet do Funchalu, pak nějaké celo relaxové dny s knihou a hrami bez mobilu. Vše ovšem bez záruky. Pak by „obchody“ měli skončit, takže zbydou minimálně tři dny na koupání se ve vlnách oceánu.

Večer jsem zašel do hotelového baru s pozvánkou na degustaci místní vinné produkce. Anna zůstala na pokoji, protože ji prý víno nechutná. Jak na to přišla nevím, doma ji ho nenalévám. Bar byl celkem velký prostor s dlouhým barovým pultem a barovými stoličkami, pak kulaté stoly s klubovými křesly, taneční parket a menší pódium, na kterém chápek v bílém smokingu brnkal na klavír sentimentální melodie do rytmu melancholického ženského hlasu drobné zpěvačky stojící vedle něj. Na protější zdi od barového pultu byly stoly s lahvemi místního vína. Za stoly stáli číšníci a do skleniček rozlévali víno a podávali je zájemcům. Čtvrtá stěna byla celoskleněná s několika východy k bazénu. Potkal jsem tam tu sportovní blondýnu z rána. Tentokrát měla na sobě pestrobarevné letní šaty na ramínkách, vlasy rozpuštěné do půli zad a na nohou letní sandály. Voněla parfémem Gucci Envy – ten poznám, používala ho má ex.

„Jaké si dáte?“ oslovil jsem ji.

Mile se usmála a řekla, červené bude fajn. Kdo zná Madeirská vína tak ví, že jsou dolihovávaná a zde vzniklo i tvz. portské. Ten název na ostrově těžce nesou, protože jim způsob výroby byl ukradnut podnikavým vinařem z pevniny, který si ho nechal patentovat. Tak aspoň praví legenda. Ale ne, že by neexistovala i stolní vína, ty se zase dala pít jako voda. Dali jsme si tedy to dolihované a sedli do klubovek ke stolku. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje Mirka a je tady se svým manželem Mirkem, což mi přišlo vtipné. Mirka s Mirkem. Jak přibývalo skleniček, tak byla i stále více upovídaná. Byla příjemná, byla hezká, sympatická, tak proč neposlouchat co mi vypráví. Bylo ji 51 a Mirkovi 74. Tedy generační 23 letý rozdíl. Seznámili se, když nastoupila k Mirkovi do firmy, to jí bylo 21 a jemu 44. Rozbila mu dvacetileté manželství a odvedla od tří dětí, které ji dodnes nenávidí. Když s Mirkem otěhotněla, rozvedl se a po narození jejich syna Sebastiana se vzali. Jsou spolu více jak dvacet let manželé. Pro mě je stále nepochopitelné, jak tyto ženy přemýšlejí. Jasně, když Mirkovi bylo 44, byl úspěšný v podnikání a na vrcholu sil, tak ji jistě imponoval a na stáří nikdo nemyslel. Teď je ona aktivní a akční žena a on unavený odpočívající starý muž potřebující svůj klid. Mirka to ostatně i potvrdila, když na moji otázku, kde je Mirek odpověděla, že si šel lehnout, že je unavený, protože si byli odpoledne zaplavat. Žijí spolu v Šumperku v rodinném domě, firma jim funguje už bez jejich nutné přítomnosti, tak si užívají cestování. Všechno parádní, kdyby nebyli tak daleko věkově od sebe. Mirka měla jiné potřeby než Mirek a není se čemu divit. Mirka se trochu picla, což nebylo v mém plánu a možná ani ne v jejím, prostě jí víno chutnalo a začala se mě letmo dotýkat a smát se nahlas a dlouho mým vtipným poznámkám, až se lidé v okolí pobaveně otáčeli. Otázka je, jestli bych ji přišel vtipný i bez ovínění silným vínem. Když pak jednu sklenici nešikovně rozlila, vzal jsem sklenici z její ruky a uchopil za loket s tím, že ji odvedu, respektive doprovodím na pokoj nebo aspoň na vzduch. Nebyla na mol, byla to dáma, ale měla už dost. Chytila mě druhou rukou za předloktí a opřela se o mě. Její stisk byl tak jemný, měkký, teplý a uklidňující až jsem chvíli zaváhal, zda pomáhá ona mě nebo já jí. Otočila hlavu a podívala se na mě jak raněná laň a její stisk mé ruky byl silnější. Svaly na její ruce byly opravu pevné.

„Můžeme si tykat?“ překvapila otázkou, když jsem ji odváděl k výtahu zaklesnutí do sebe.

„Samozřejmě to je vždy záležitost ženy, a já nejsem tak nezdvořilý, abych odmítl. Ahoj já jsem Tomáš“

„Mirka“ usmála se a vzdychem dodala „polib mě na tykání.“

V chodbě za výtahy byla velká kožená sedačka, ke které jsme mimoděk došli. Zlehka se mi sesunula na klín a mě ovanul její horký dech alkoholového výparu, ale nebylo to nepříjemné. Naklonil jsem se nad její tvář a políbil ji. Třepotala řasami, kterými se dotýkala mé tváře a lehký polibek na tvář mi opětovala. Voněla mi. Dalšími jemnými polibky jsem se blížil k jejím rtům. Přivřela oči a lehce rty pootevřela. To žhnoucí jiskření by na dálku zapálilo i oheň v grilu stojící v rohu u bazénu. Její jazyk se míhal mezi jejími zuby a číhal na ten můj. Jakmile se naše rty dotkly, jazyky na nic nečekaly a společně vybuchly v nekontrolovatelné líbání. Z nenadálé vášně nás vyrušilo cinknutí výtahu, ze kterého vystoupil Mirek a pomalým krokem si to namířil do baru. Nás neviděl, seděli jsme za ním, na druhé straně než byl bar. Držel jsem Mirku v náručí a nebyl ji schopen okamžitě pustit. Cítil jsem, jak mě polil mrtvolný studený pot. Mirka se ani nepohnula, dokonce nezavřela ani pusu a rovněž pozorovala záda svého manžela, který za ní šel do baru. V očích měla napůl zasněný a napůl výsměšný výraz. Ach jo do čeho jsem se to zase namotal, napadlo mě mimoděk. Vstali jsme a zdálo se, že tahle situace Mirku zcela vystřízlivěla. Přesto mi dala ještě pusu a řekla, že bude ráda, když se ještě potkáme. Nevím, jestli myslela tady na sedačce nebo tak nějak všeobecně, což bylo téměř jisté např. u snídaně.

„Musím jít za ním“ oznámila mi, srovnala si šaty, před zrcadlem v chodbě si upravila účes a pospíchala do baru. Já se vrátil k Anně, která mě přivítala slovy, ty už jsi zase tady? Byl jsem jak omámen, tohle jsem první den dovolené, kdy jsem si chtěl odpočinout od všech randíček, rozhodně nečekal. Takže trojúhelník, vdaná Mirka s manželem ze Šumperka a single týpek z Prahy uprostřed Atlantského oceánu. Strašná představa, budu se ji muset vyhýbat. V noci se mi zdálo, jak se procházím s Mirkou po pobřežní promenádě, jak se směje, jak ji vlají vlasy ve větru, jak se ke mně tiskne a chce obejmout, jak ji oči svítí štěstím a očekáváním. Naštěstí v mém věku se prostata občas ozve a musel jsem na záchod. Snové poblouznění tak zmizelo, jak přišlo.

Ráno jsme samozřejmě zase zaspali a pospíchali na snídani. Autobus na výlet odjížděl za necelou půl hodinu. Restaurace tou dobou byla našlapaná k prasknutí a jediné místo, které Anna našla, byla „dvojka“ u pultu s míchanými vajíčky, fazolkami, párečkami a dalšími teplými pochoutkami. Stůl sice ještě nebyl uklizen, ale byl jediný volný. Rychle jsem nabral vajíčka a šel je dát na stolek, zatímco se Anna prohrabovala bez zájmu croissanty. To je tak, když ji řeknu, ať si pohne. Než jsem stačil dojít ke stolu, snídaňová servírka mě předběhla a stůl počala uklízet. Položil jsem na něj talířek s porcí míchaných vajíček a to byla chyba. Myslela si, že jsme ještě neskončili snídani, omluvila se a odkráčela pryč. V tu chvíli jsem si všiml, že na stolku leží malá béžová kabelka Valentino. Takže stůl je ještě obsazen, napadlo mě, i když vypadal opuštěně. Přesto jsem použité nádobí dal stranou, došel pro nové příbory a ubrousky s tím, že když se někdo objeví tak zmizíme.

„Čí to je kabelka?“ zajímala se Anna, když přišla ke stolu s talířkem a na něm jeden croissant. „Nevím, už tady byla“ odpověděl jsem.

„Tak tady ještě někdo sedí“ konstatovala a odmítla se posadit.

„Myslím, že je zapomenutá.“ To ji uklidnilo a vzbudilo zvědavost.

„Podíváme se dovnitř, třeba tam budou prachy“ a zasmála se jako pirát nad kořistí.

„Na to zapomeň kočičko“ zchladil jsem její nadšení.

„Když si pro ni nikdo nepřijde, dáme ji na recepci“

„Já to tak nemyslela, ale může tam být výbušnina, víš, co hlásili na letišti o opuštěných zavazadlech“

„Klid, prostě ji odneseme na recepci a tím to bude vyřízené.“ Po chvíli jsem ještě dodal. „Ať si pyrotechniky zavolají oni, já jsem na dovolené.“

Po snídani jsme kabelku odevzdali na recepci, kdyby se někdo přihlásil, a tím jsem to považoval za vyřízené. Autobus už čekal jen na nás.

Na výlet jela i Mirka s Mirkem a shodou okolností jediná volná místa k sezení byla ta před nimi, jinak byl autobus už plný. Pozdravil jsem se s Mirkou letmo očima a autobus vyrazil.

„Mirko ty jsi taková kráva, to není ani možný, jak můžeš být tak blbá, nikdo na tebe netlačil, měla jsi čas a stejně to zase posereš….“

Ozval se Mirkův rozmrzelý hlas za námi. Nastražil jsem uši. Snad mu to teď neřekla, napadlo mě. Co se stalo na gauči, mělo zůstat na gauči.

„Vzpomeň si, kde jsi ji měla naposledy, tohle je s tebou pořád, jak můžeš být tak blbá“ pokračoval Mirek ve svém monotónním přednesu.

Že žije a jezdí na dovolenou s blbkou je jeho věc, druhá věc je, že to není kvůli včerejšku. Mirek pak volal mobilem Béďovi, jestli by nemohl zavolat na hotel, jestli někdo nenašel dámskou kabelku, že v ní jsou jejich doklady, kreditky, hotovost a jeden mobil, manželky mobil zdůraznil. Otočil jsem se na ně. Mirka se na mě podívala se slzami v očích.

„Byla béžová od Valentina?“ Zeptal jsem se.

Mirka radostně až vyjekla.

„Vy ji máte, kde byla?“ zeptala se a dívala se opět výrazem raněné laně, tohle uměla dokonale.

„Nemám, našli jsme ji na snídani a odevzdali na recepci.“

„Tak to máš štěstí, snad tam ještě bude, až se vrátíme“ zapojil se do hovoru Mirek, kterému začal zvonit telefon.

Mirka se na mě mile usmála, a kdyby mohla, tak se na mě vrhne, minimálně pro zopakování včerejšího polibku. Mirkovi volal Béďa Trávníček, že kabelku někdo našel, odevzdal na recepci, že je v ní všechno co říkal a po příjezdu si ji tam mají vyzvednout.

„To mi spadl kámen ze srdce“ řekla s úlevou Mirka.

„Tak snad pánovi poděkuješ ne?“ napomenul je Mirek.

„Jasně, děkuji moc“ a poděkování podpořila spikleneckým mrknutím oka a atmosféra byla vyčištěna.

Během výletu kdykoli mohla, tak se snažila najít záminku k hovoru. Vykali jsme si, když byl Mirek poblíž a tykali, když byl daleko. Začalo mě to bavit, ostatně já jsem nic neriskoval, ale na druhou stranu jsem ji nechtěl vystavovat nějakému nebezpečí. Ona v tom byla odvážnější, já opatrnější. První zastávka výletu byla v muzeu banánů, kde byla i rozsáhlá banánovníková plantáž táhnoucí se do prudkého kopce. Na Madeiře je to téměř všude do kopce. Vydal jsem se nahoru s vidinou hezkého záběru banánové plantáže z výšky. Hlavní cesta vedla prudce nahoru a z ní pak po vrstevnici do strany vedly kamenné chodníčky. Béda nám dal dvacet minut na občerstvení v místním banánovém baru, kde měli i banánové pivo, čas na záchod anebo jako já na pořízení nevšedních záběrů plantáže. Anna zůstala v baru, byla tam wi-fi free. Ani jsem si Mirky nevšiml, jak za mnou nahoru rychle vyběhla, byla opravdu trénovaná. „Neutíkej mi“ zavolala na mě, když už byla skoro za mnou a já pořád šlapal vzhůru.

„Neviděl jsem tě, kde je Mirek?“ zeptal jsem se, když jsem se na ni otočil.

„Zůstal dole, tohle už by nedal“ odpověděla a vzala mě za ruku.

Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Chtěla bych si ten včerejšek zopakovat“ řekla a táhla mě na postranní kamenný chodníček. Tentokrát jsem to vzal do své režie já. V bezpečí banánovníkových listů jsem ji pevně objal jednou rukou za pas a druhou rukou - dlaní jemně chytil za tváře. Dívala se na mě oddaně a mírně se chvěla očekáváním. Přiložil jsem své rty na ty její a okamžitě mi vyplnila ústní dutinu svým divokým jazykem. Chvíli jsme se jazyky jemně přetlačovali. Vzrušeně dýchala. Chytil jsem ji za její pevný zadek a zmáčkl ho rukou. Nebránila se, tak jsem si dovolil víc a druhou rukou ji chytil v místě jejího hrudníku. To už se ji nelíbilo a z líbání se vymanila. Potichu řekla.

„Nemačkej, na téhle látce je všechno hned vidět, ale třeba se dočkáš“ řekla tajemně.

„Špatná volba šatů“ konstatoval jsem a jen jsem ji zlehka pohladil, v tu chvíli, výrazné bradavky. Sykla a vytrhla se.

„Musíme jít, ať to není nápadné, Mirek už mě jistě hledá“ a dala mi závěrečnou pusu.

Vyšli jsme zpět na hlavní cestu a vydali se zpátky dolů.

„Moc s tebou hezky nemluvil“ začal jsem hovor.

„On to tak nemyslí, dříve byl prudký to ano, ale teď už takový není“ vysvětlovala.

„To mi zavání domácím násilím, ten asi pro jednu nechodil daleko“

„Tak občas mu to i ujelo, ale to už je hodně dávno… kdy naposledy už si ani nevzpomenu, ale vždy se pak omluvil, je to prostě povahou, nikdy to nemyslel vážně, teď už je klidný“

Nechtělo se mi věřit tomu, co slyším. Vrazit facku a nemyslet to vážně, to jako, že to bylo vždy ze srandy? Mirda pruďas bude jeden z těch chlápků, co si klidně dovolí na slabší ženskou a pak je jim všechno hrozně líto a možná i uroní nějakou tu slzu.

„Teď už ví, že bys ho přeprala“ dodal jsem na odlehčenou.

Nicméně jsem mu lezl do zelí a mohlo by se v něm probudit nějaká prudká majetnická spravedlnost, divoce jsem o tom přemýšlel. V půli cesty jsme viděli Mirka, jak ji netrpělivě vyhlíží. Zřejmě věděl, že ji musí hlídat a taky věděl, že ji neuhlídá.

„Jsi ženatý?“ zeptala se mě, než jsme došli dolů.

„Nejsem nijak zadaný, jsem prostě jen singl s dcerou ve střídavce“ odpověděl jsem po pravdě.

„Tak to je fajn“ řekla a rozeběhla se k Mirkovi, jakoby nezadržitelně z kopce a ten jí jakoby chytal. Uměla to s ním koulet. Smála se a nechala se chytit do náruče. Mirda se na mě ani nepodíval. Upozornil jsem Annu zabořenou do mobilu, že už jedeme. Další zastávka byl nejzápadnější útes ostrova s majákem, tam se ji Mirek nepustil. U lávových bazénků v Porto Moniz, si Mirek dal pivo v bufetu, zatímco se Mirka svlékla ze šatů pod, kterými měla plavky, a když si mě všimla, jak na ni civím, tak se zřejmě schválně předklonila a předvedla své tělo. Dost možná jsem si to mohl i namlouvat, ale tělo na svůj věk měla opravdu hezké. Anna se chtěla jít taky do vody osvěžit, tak jsme si vlezli do míst, kde bylo vody tak po pás, ale zůstali jsme se ráchat na schodech s hladinou maximálně do půli stehen. Po chvíli se vedle mě na dosah objevila mrskající drobná rachitická postava se šnorchlovací maskou na obličeji, která odněkud připlavala a s evidentní snahou parodií na plavce se snažila dostat ke mně, potažmo na schody.

„Hele ten týpek se asi topí“ oznámil jsem dceři.

„Tady? V tak v metrové hloubce vody? To je nějaká blbost“ opáčila Anna a pobaveně pozorovala snahu plavce se dostat na schody.

Stejně jsem pro to mrskající tělo sáhnul, zvedl těch třicet kilo živé váhy a postavil na nohy. Z můstku nad námi se ozval aplaus skupinky starších Číňanů a zachráněný čínský důchodce, když si sundal masku plnou vody, mi stále děkoval za záchranu, až to nebylo příjemné, dokud jsme neodjeli.

V Sao Vicente jsme měli přestávku na oběd. Mirka zabrala stůl u zábradlí s výhledem na oceán a mávala na nás, abychom si k nim přisedli. Stoly byly po šesti. Ještě si k nám přisedl starší pár, ona generál a on možná rotmistr. Začali jsme společensky konverzovat. Seznámil jsem se s Mirkem, který mi ještě jednou poděkoval za děravou hlavu Mirky a tím záchranu kabelky a pozval mě na Ponchu, kterou za dvě eura roznášel číšník v deckových sklenicích. Poncha je místní ovocný likér. Poručil mě a sobě hned dvě skleničky a Mirce jednu. To bylo od Mirdy nadmíru šlechetné. Mirka seděla naproti mně, Mirek v čele stolu a Anna pak vedle mě. Dozvěděl jsem se, že už jsou letos na třetí dovolené, načež generálka poznamenala, že tohle by s tím svým nedala, že ji bohatě stačí jedna, a že už se těší domů, zítra prý letí. Takže ten její není rotmistr, ale jen mlčící a přitakávací vojín. Věděl své. Pak takové to tlachání o ničem až po informace, že svého času Mirek kdysi přeplaval kanál La Manche a Mirka se vrcholově věnovala atletice. Načež generálka poznamenala, že to je na ni vidět, že si to hned myslela, že na ní i ten její civí s otevřenou papulí, když se zapomene. V tu chvíli mě Mirka nohou pohladila po noze. Pak jsem se dozvěděl, že Mirda podniká ve výrobě novodurových odpadních trubek, které vyrábějí z recyklátu a jdou na dračku. Na to generálka trumfovala, že vede v korporátu finanční oddělení a být ředitelkou není špatné. A zeptala se Anny, co by chtěla být, až bude velká. Anna vůbec nechápala, na co se ji ta vyžilá vizuna ptá. Musel jsem si odskočit, a když jsem se vracel, potkal jsem Mirku. Měl jsem dojem, že na mě čekala.

„Chtěla bych být zase mezi banány“ řekla s milým úsměvem.

Nestačil jsem ani odpovědět, protože se z poza rohu objevil Mirek.

„To je kráva co“ řekl směrem ke mě a já byl zmaten koho tím myslí. Mirku nebo generálku? Naštěstí myslel tu druhou, i když co mi záleželo na tom koho tím myslí. Po pozdním obědě jsme ještě jeli na vyhlídku, na útes Cabo Girao na prosklenou plochu, kde pod námi byla hloubka 586m. V šest večer jsme byli zpět na hotelu.

Něco před sedmou jsem šel s Annou procházkou do jedné z těch restaurací na promenádě na večeři, ale ještě předtím do místní kanceláře půjčovny aut a motorek. Plán byl půjčit si motorku na tři dny a projet si ostrov po vlastní ose dle seznamu „co vidět na Madeiře“ z internetu. Bylo toho dost. Došli jsme na takové malé náměstíčko, když se k nám přihnala Mirka. Byla na večeři s Mirkem v nedaleké restauraci a viděla nás ze zahrádky. Hned se družně vyptávala, kam jdeme, co máme v plánu. Jako kdyby tam byla sama bez Mirka, který na nás koukal z oné nedaleké restaurace. Moc se mi s ní nechtělo vybavovat, protože v půjčovně zavírali za deset minut.

„Hned bych jela s tebou“ řekla, když jsem ji prozradil náš záměr

„To bude paráda“ dodala a podívala se na Annu.

Ta to vyhodnotila po svém a řekla.

„Tak klidně jeďte, když chcete, těch motorek tam mají určitě víc“

Mirka na mě mrkla a i mě bylo jasné, že to myslela tak, že výlet na motorce já a ona. V půjčovně jsme to vyřídili rychle s tím, že druhý den ráno bude motocykl připraven na desátou hodinu, plus dvě helmy velkosti L a S. Dali jsme si večeři a šli zpátky na hotel. Ještě jsem zahlédl Mirku a Mirka v baru jak si dávají nějaký koktejl ve vysoké sklenici.

Druhý den jsme si s Annou užili výlet na motorce a pozdě odpoledne ji zaparkovali do hotelové garáže na vyznačené místo pro motocykly. Ještě jsme si na chvíli lehli na lehátka k bazénu, měli jsme štěstí, jen dvě byla volná. Vedle nás se na lehátkách povalovala nějaká rodinka a holčička ve věku Anny si pouštěla nahlas K-pop přesněji skupinu Stray Kids, nejoblíbenější korejskou skupinu Anny. Z druhé strany byla taky rodinka a už od pohledu bylo jasné, že se jedná od despotického otce, matku generálku a ustrašené dítě, které se bálo veškerých rychlých a prudkých pohybů v okruhu deseti metrů. A za námi se na dvou-lehátku povalovaly dvě ženy, které se držely za ruce, a ta jedna tu druhou láskyplně hladila po tváři. Evidentně zamilovaný pár dvou leseb, které se rozhodly být lesbami po padesátce, kdy už měly chlapů plné zuby. Mezi tím se Anna seznámila s holčičkou od vedle, přes nadšení pro K-pop. Holčička se představila jako Sylvie, pokynul jsem si i s jejími rodiči a neměl nic proti, aby se ty dvě spolu bavily. Trochu mě zarazil dotaz rodičů Sylvie, jestli mi to nebude vadit. Byli to Francouzi, tak asi je to jejich nějaká společenská norma. Anna se Sylvií hned po svolení začali spolu anglicky klábosit. Ten francouzský akcent je tak roztomilý. Odněkud se znenadání vynořila Mirka.

„Tak jak jste si to užili?“ zajímala se.

„Parádní, ty přejezdy přes hory mimo hlavní tahy jsou úchvatné. Parádní serpentýny a výhledy. Co jste podnikali vy?“

„Nic, Mirek chtěl odpočívat, že je unavený. Já bych tak ráda jela s vámi…“

„Já jen s tebou“ skočil jsem ji do věty.

„Tak jsem to myslela“ usmála se. „Musím jít, jdeme na večeři, co budete podnikat zítra?“ „Zase jízda po ostrově“

„My zase asi na pláži nebo tady“ povzdechla si.

Bylo v ní hodně aktivní podnikavé energie, kterou Mirek už nezvládá čerpat. Pohladila mě po ruce a odešla do hotelu. Díval jsem se za ní. Měla hezkou chůzi a zadek se příjemně pro oko vlnil. Obě pubertální dívenky něco ohnivě řešily, tak jsem je nechal být a šel si zaplavat do oceánu, pak si ještě zašel na drink do baru. Dívenky pořád štěbetaly na lehátkách u setmělého bazénu, byly tam už samy a nijak je to nevzrušovalo. Tak jsem Anně oznámil, že jdu na pokoj a až přijde, tak ať zaťuká domluveným signálem. Kdybych neotevíral, tak už spím a v tom případě mě měla prozvonit telefonem, při troše štěstí mě vzbudí. Přišla asi za hodinu a to jen proto, že pro Sylvii přišla její máma a Annu doprovodila na pokoj, aby ji prý někdo nepřepadl, protože je tma. Poděkoval jsem za starost, jistě číhá za každým hotelovým rohem nějaký pobuda a usnul jsem jako špalek. Zdálo se mi o Mirce, jak někam spolu jedeme, asi na dovolenou.

Druhý den ráno, hned jak jsme se objevili na snídani, Mirka byla u nás a začala nám vyprávět, kde byla s Mirkem na večeři, že to není daleko, a že nám to doporučuje. Měli celé grilované kuře, které jim naporcovali a vykostili před nimi a hromada čerstvé zeleniny a hranolek. Láhev vína a tři piva a stálo to jen dvacet pět éček. Byla nadšená, ale vyprávěla o tom dlouho a Mirda už na ni od nedalekého stolku zamračeně zahlížel.

„Půjdu si zaplavat“ ukončila svůj monolog a vrátila se k manželovi.

„Konečně“ řekla Anna „ještě chvíli a došly by croissanty“

Dali jsme si snídani, a když jsme se vraceli, potkali jsme francouzskou rodinku, jak si to směřuje k bazénu. A Anna se Sylvií si měli zase co povídat.

„Můžu tady chvíli zůstat?“ zeptala se Anna a Silvie jakoby rozuměla neb horlivě přitakávala. „Ok, ale jak přijdu tak pojedeme“

„Super a nemusíš pospíchat.“

Opustil jsem je a vydal se k výtahu. Výtah cinkl a jediný pasažér byla Mirka. Měla na sobě plážové volné světle modré šaty pod zadek, které ji ladily k jejím blonďatým rozpuštěným vlasům, a v ruce měla bílý ručník.

„Kam jedeš“ vysoukal jsem překvapením ze sebe.

„Původně jsem si šla zaplavat, ale to počká“ a v očích se i zaleskla šelma, která právě spatřila svoji oběť.

„Jdu na pokoj, pro věci. Anna zůstala u bazénu“

„Půjdu s tebou, nevadí?“ Zeptala se trochu s ostychem.

„Klidně, ale co Mirek, nebude tě shánět?“

„Nebude, pracuje s noťasem a vyřizuje e-maily, objednávky a já nevím co ještě všechno na pokoji a to mu zabere obvykle skoro celé dopoledne“

Jak se zavřeli za námi dveře pokoje, Mirka mě chytla za ruku a přitáhla k sobě.

„Líbej mě miláčku“ zašeptala dychtivě.

„Zase ti budu chtít pomačkat šaty a bude problém“ namítl jsem.

„Tyhle se nemačkají“ řekla s úsměvem a dvěma tahy si zpoza šatů sundala horní i dolní díl plavek a odhodila je na zem.

Polkl jsem na sucho. Šlo do tuhého. Zcela jasně si říkala sex a moje občasná erektilní dysfunkce se už smála v hlavě. Nemysli na to Tome, zakázal jsem si a přitiskl jsem ji na zeď chodbičky a divoce políbil. Vzrušeně dýchala. Voněla touhou.

„Chci to…chci tě cítit v sobě…“ Přerývaně vzdychala a potichu mluvila.

Chá chá to nepůjde, na tyhle rychlovky už nemáš kámo, dostal jsem pěstí od mozku. Nemysli na to Tome, opět jsem kontroval. Cítil jsem, že jsem vzrušený, ale to může být zase jen poťouchlý a záludný výplod mozku. Rukou jsem to překontroloval a asi by to i šlo, ale žádná sláva a modrý prášek jsem měl v koupelně, vždy ho vozím v toaletních potřebách. Stejně je na něj už pozdě. Co teď? Takových trapasů jsem už zažil, takže o jeden víc nebo míň nehrálo žádnou roli. Přitiskla se na mě a já doufal, že možná pochopí, že potřebuji nějakou delší přípravu, bez těch správných emocí a předehry, je to jen a pouze o uspokojení momentálního sexuálního chtíče. A i ten mi můj poťouchlý mozek chtěl překazit.

„Vezmi si mě miláčku“ zasténala roztouženě a jakoby byla v nějakém rauši. Jak lehce bych si ji vzal ještě před několika lety, ale chemoterapie zanechala svoji stopu a mozek se zase přihlouple ptal „Tak co Tome chceš to taky?“ Ach, ten zatracený střední věk, je to úporný vnitřní boj, na tyhle rychlovky už fakt nemám. Byl jsem zmaten sám ze sebe, nepamatuji si, kdy se mi něco podobného přihodilo – taková přepadovka bez přípravy, možná na nějaké diskotéce před téměř čtyřiceti lety. Po krátkém zmítání našich už nahých těl, jsem nakonec po velkém sebezapření dokázal splnit její stále opakované přání, chci tě. Chvílemi se zdálo, že chvilkami přestávala dýchat, celá se občas roztřepala a tlumené výkřiky slasti prozrazovali, že si to užívá. Pak došlo k oboustrannému výbuchu rozkoše. Otevřela oči a ten výraz plný něhy jsem u ní zaznamenal poprvé. Usmála se a pohladila mě po tváři. „Tak to by mohlo stačit, na víc nemáš“ ozval se zase mozek a já cítil, že má pravdu. Mirka se přitulila a schoulila se mi do náruče. Hladil jsem ji po vlasech a zádech a ona si spokojeně vrněla. Oddychovali jsme jako po běhu na kilometr sprintem.

„Děkuji ti drahý“ řekla po chvíli a dala mi pusu. Moc jsem nechápal její díky.

„Tohle jsem neměla už hodně dlouho“ řekla a ještě víc se přitiskla a já věděl, že to bude průšvih, pokud se opravdu zamiluje. Začali jsme se zlehka líbat, ale už v tom nebylo tolik vášně a očekávání jako před milováním. Endorfiny a hormony jako serotonin a dopamin se prostě už odplavily. Po padesátce už nemůžeme očekávat jejich nekonečné záplavy.

„Chceš jít do sprchy?“ zeptal jsem se a podával ji svůj ručník.

„Nechci, chci tě cítit na sobě, nemilovala jsem opravdu dlouho“

„Máš manžela, neděláte to?“

Podívala se na mě s výsměšným úšklebkem.

„Mirka to už dávno nebaví, nejde mu to a můžu za to já, jak říká, nespíme spolu“ zasmála se hořce a pokračovala „za posledních deset let jsem měla jen krátkodobé milenecké vztahy, vždy se zamilovali a chtěli, abych opustila Mirka a tím vztahy vždy skončily.“

Tak to jsem ji podcenil s tím zamilováním, má to, jak se zdá srovnané. Prostě si bere jen to, co se ji doma nedostává. I mě se sex nedostává, jak bych chtěl, takže se zdá, že je vše v pořádku. Hodila na sebe šaty, upravila účes v zrcadle chodbičky, vzala ručník a ještě se ke mně vrátila. Já ležel na posteli, nechtělo se mi vstávat, točila se mi z toho všeho hlava a cítil jsem se báječně. Políbila mě a se slovy

„Doufám, že to nebylo naposledy“ mrkla na mě a odkráčela z pokoje.

Byla spokojená a snad i nějak šťastná, aspoň se mi tak zdála. Svědomí vůči Mirdovi v tomto směru měla už dávno dokonale zpracované. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jsem náhodou nebyl jen znásilněn, nebo nějak nezneužit, každopádně za mě to bylo úžasné. Pokud bude pokračování, tak to musím nějak načasovat a vzít si včas prášek, abych nemusel tak úporně bojovat s mozkem. Byl to jen první sex a ten je většinou takový oťukávací, uklidňoval jsem se a i Mirka se zdála být spokojená, tak co pořád ten mozek řeší? Někdy mi fakt leze na nervy, mám ho jinak rád, ale v tomhle se chová jako všehoschopný sabotér. Ještě chvíli jsem jen tak ležel a vychutnával si ty okamžiky a napadaly mě myšlenky, jak by to bylo skvělé mít vztah a užívat si tak kdykoliv a s větší chutí. Ze snění mě probrala pokojská, která bez klepání vtrhla do pokoje se smetákem v ruce a s výkřikem „Ha I am very very sorry, so sorry“ zase vypochodovala ven, jakmile mě spatřila ležícího v nedbalkách na posteli. Nestačil jsem ani nějak zareagovat. Dal jsem si sprchu, pohodil na postel deseti eurovou bankovku, za přivozenou újmu a aby převlékla povlečení. Snad to pochopí.

Vzal jsem helmy a vypravil se k bazénu za Annou, měli jsme v plánu další výlet na motorce. Zajeli jsme jen do dvacet kilometrů vzdáleného Funchalu. Vystáli s dalšími turisty půlhodinovou frontu na městskou atrakci - lanovku, sjeli po asfaltu v proutěných saních s dřevěnými sanicemi a dvěma řidiči pár ulic, prošli se po přístavu a uličkami starého přístavního města. Dali si mekáč na přání Anny a vrátili se zpět na hotel. Ten den jsem Mirku už neviděl a přestihl sám sebe, jak ji tak trochu hledám. Prostě to dopoledne ve mně zanechalo hluboký dojem. Pokojská tuzér pochopila správně a povlékla nám čisté povlečení a z ručníků vymodelovala labuť a nějaký falus (že by inspirace nechtěného pohledu?), ale Anna zkonstatovala, že to je květ na stonku, že už to viděla na Instagramu. Personál je zde velmi kreativní. Zakázala mi na to sahat, dokud si to nevyfotila, kam jinam než na Instagram.

Druhý den u snídaně, hned jak jsme vešli do hotelové restaurace, tak mi Anna stačila jen říct „Bacha, už je zase tady“. Za mnou stála Mirka s rozzářenýma očima.

„Včera jsem tě už neviděla, měla jsem starost, jestli se vám něco nestalo“ a tlumeně dodala „byl jsi nějak omámen nebo se mi to jen zdálo?“ zasmála se.

Anna odešla pro své oblíbené croissanty.

„Ty se divíš? Kdo by nebyl, jsi vzrušující a ….“

Nedokončil jsem, přiložila mi prst na rty.

„Nic neříkej, nechci se trápit, chtěla bych to znovu a ….“

Nedokončila ani ona, protože se Anna vrátila.

„Tak, kde jste včera byli?“ přešla Mirka na jinou vlnu.

Odpověděl jsem, že ve Funchalu a jal se v krátkosti odvyprávět co je tam k vidění.

„My se tam chystáme dneska. Mirek už nechce odpočívat, tak jedeme na výlet“ usmála se ironicky. „Máme objednaný hotelový autobus cca za hodinu“

„Tak si to užijte a běž za Mirkem už zase tak zle zahlíží, a nedivím se mu.“ Popsal jsem ji, co jsem viděl oknem na terase, kde seděl mírně nasupený Mirek.

„Má být taky komunikativní a nezahlížel by“ reagovala na mojí námitku.

Nicméně mě nenápadně pohladila po ruce a odběhla zpátky na terasu k naštvanému Mirkovi, aspoň se opravdu zdál naštvaný. Mirka ještě připravila z automatu dvě espressa a společně odešli ven k bazénu. Čas akorát tak na kafe, než jim pojede autobus. Mirka než si sedla, tak si vyhrnula sukni nad pas, odkryla tak plavky, natočila si křesílko proti slunci a pohodlně se na něj usadila s nohama nataženými pro jejich opalování. Nohy vypracované z atletiky přitahovaly pohledy všech pánů bez výjimky, co šli okolo. Pohled jinam nešel udržet.

Vyjeli jsme s Annou včas, nepotkala svoji francouzskou kamarádku Sylvii a já věděl, že z výtahu dneska Mirka nevyjde. Udělali jsme si výlet k vodopádům a na pláž s černým pískem. Vypadalo to divně, tak nějak špinavě. Pak jsme zase přejeli hory a na jednom z vrcholů se zastavili. Byli jsme ve větší výšce, než je Sněžka a všude kvetly neuvěřitelně obrovské hortenzie. Měl jsem dokonce dojem, že jsme viděli i divoké orchideje. Uchvacovali mě eukalyptové stromy a vavřínový les, který zadržoval vodu z nízké oblačnosti a tvz. levádami místní stahovali už několik století vodu do údolí. Občas nás na vrcholech nějaký ten mrak překvapil a v tu chvíli jsme byli komplet mokří, jak voda z mraku kondenzovala a tím mrholila, při styku s teplým povrchem země. Je to vlastně jediný zdroj pitné vody na ostrově. Naštěstí stačilo během pár chvil sjet o pár metrů níže a zase bylo teplo a sucho. Oběd jsme si dali v jedné malé rybářské vesničce, kde lokál byl vytvořený z garáže jednoho rodinného domku na svahu nad oceánem, s několika stoly na příjezdové kamenité cestě. U dvou stolů seděli a obědvali místní řemeslníci, prázdné stoly byly prostřené. Anna nebyla příliš nadšená, protože neměli interaktivní obrazovky k vytvoření objednávky, jak to zná z McD a KFC, ale vysvětlil jsem ji, že zažije pravou madeirskou kuchyni a bude mít zajímavý obsah na Instagram a do Whatsappové skupiny kámošek ze třídy, to ji zaujalo. Dal jsem si madeirskou klasiku všech klasik. Espadu s pečenými brambory a grilovaným banánem. Anna, po podání informace, že Espada je ryba s českým názvem Tkaničnice tmavá, si objednala jistotu v podobě grilované vepřové kotlety s hranolky. Jídlo bylo chuťově absolutně vyvážené a ryba absolutně čerstvá. Byla bez kostí a Annina kotleta se rozpadala sama. Před grilováním je vaří nebo podusí nebo tak něco. Annu, ale uchvátily hranolky a objednala si ještě porci navíc. Prý nejlepší hranolky ever. Na plážové promenádě je Espada taky na jídelním lístku za dvacet éček, tady v místní garáži to bylo za devět a věřím, že byla koupena na stejném rybím trhu. Ještě jsme si vyjeli na útesy východního pobřeží, kde z jednoho místa bylo vidět severní tak i jižní pobřeží a hezká názorná ukázka jak mraky ze severu se vyprší nebo vy-kondenzují v horách a na jižní pobřeží se už nedostanou. Pokud na Madeiru, tak doporučuji hotel na jižním pobřeží, kde prší tak o devadesát procent méně než na tom severním. A ještě jeden zajímavý jev jsme zaznamenali a to hranici větru. Kde v určité části útesu neuvěřitelně foukalo, ale stačilo popojít několik kroků a bylo téměř bezvětří. Pro nás suchozemce z pevniny zajímavý úkaz proudění atlantských proudů. Zpět v Santa Cruz jsme byli před sedmou, abychom stačili vrátit motorku do půjčovny. Mladíček s brýlemi motocykl dlouho prohlížel a každý škrábanec považoval za důvod nevrácení sto eurové kauce. Slušný pokus jak vydělat, ale každý škrábanec, který reklamoval, jsem mu ukázal na videu, které jsem pořídil mobilem před půjčením a dokázal jsem mu tak, že už tam byl. Anna ocenila, že jsem to video udělal, i když při jeho pořizování to brala jako „boomrovské“ zbytečné zdržování. Mladíček se poškrábal za uchem, vyleštil si brýle, aby zkontrolovat datum a čas pořízení videa a neochotně vrátil celou kauci. Doporučuji si dělat vždy svůj záznam.

Večer jsme si zašli do hotelové restaurace na večeři a ilegálně se vmísili mezi ostatní s polopenzí. Všimnul jsem si už předchozí večery, že vždy jeden z pinglů kontroluje u vstupu strávníky tím, že se ptá na číslo pokoje a pak si je odškrtne, ale vždy tam vydržel stát, ptát se a odškrtávat něco málo přes hodinu a jelikož večeře se podávala formou švédských stolů od půl šesté, tak v sedm byla jistota, že už jsou buď všichni odškrtnutí, nebo ho kontrolní činnost jen přestala bavit či jejich šéf odchází domů v půl sedmé. Anna se bála a pořád sýčkovala, že se to nesmí, ale kdo byl vychován za socialismu, tak by s tímto dobrodružstvím problém neměl, včetně mě. Annu přesvědčil až stroj na zmrzlinu, kde si každý mohl natočit, kolik chtěl. Povečeřel jsem na černo řízečky, lososa, tuňáka a další dobroty, které na stolech nedocházely. A na černo to chutná dvakrát tak znamenitě. Anna ten večer večeřela zmrzlinu, karamel, vanilku, malinu a melounovou a v restauraci potkala i Sylvii, která měla na ruce pásek All Inclusive, jako zbytek její rodiny. Pozdravil jsem se rodiči pokynutím hlavou a šel si pro nášup. Anna se domluvila se Sylvií, že půjdou na městskou promenádu. Klidně jsem ji pustil, neb jsem věděl, že zcela jistě budou pod dohledem ostřížího zraku a pečlivé kontroly jejich pohybu „security“ francouzské matky. Oznámil jsem Anně, že až francouzská matka zavelí a odpíská konec, tak mě najde v hotelovém baru, nebo na pokoji. Pokud nebudu tam ani tam, tak ať použije mobil. Vše odkývala a já jsem odkráčel s klidným srdcem do baru za linoucí se živou hudbou. Moderní vokální jazz – to mám rád.

V baru bylo celkem plno. Zrovna probíhala akce Poncha Happy Hours, půl decka tohoto likéru za jedno euro. Hned jsem si objednal na baru skleničku. Tyhle ovocné likéry mi jedou, ale musím přiznat, že italské Limochello je o kapku lepší. Na pódiu se svíjela v tónech něčeho srdceryvného zpěvačka, na Portugalku byla neobvykle vysoká, která svoji produkci vylepšovala hrou na saxofon. Doprovázeli ji čtyři další hudebníci v bílých kostýmech alá Ein Kessel Buntes – starší čtenáři vědí, jak vypadali. Bar byl téměř plný, tak jsem zůstal u pultu a rozhlížel se, s kým navážu nenucenou konverzaci. Měl jsem chuť se napít.

„Ahoj“ ozval se vedle mě známý hlas s vůní známého parfému. Mirka se smála a bylo vidět, že mě ráda vidí.

„Anna je se Sylvií, tak mám volnej bejvák“ řekl jsem rozverně, ale ne vážně.

„Ty bys mě zase chtěl?“ zeptala se a dodala „To se mi líbí.“

Trochu mi zatrnulo a asi si toho všimla, neb mě hned uklidnila.

„Já bych taky chtěla, ale neboj se, Mirek mě dneska nepustí“ řekla se smíchem.

„To je škoda“ reagoval jsem odvážně a na oko zkroušeně.

„A co zítra?“ zeptala se naprosto vážně a tím mě zaskočila.

„Mám Annu, to bych se ji musel nějak nenápadně zbavit“

„Mám nápad, vyměníme si telefony, a když to půjde tak vyšleš signál“ spiklenecky navrhla nevěrné spiknutí proti manželovi.

Pokud ještě budu mít někdy vztah, tak tohle nesmím nikdy dopustit. Nadiktovala mi číslo a já ji prozvonil. Zkouška spojení byla ok.

„Zítra nikam nejdete?“ zeptal jsem se.

„Zítra jsme tady poslední den a to jsme vždy buď u bazénu, nebo u moře, už nikam daleko a pojď si k nám sednout, sedíme za pódiem“ pozvala mě k nim ke stolu.

Objednala u barmana lahev portského vína, lahev stolního červeného vína a půllitr Poncha v rámci šťastné hodinky. Barman ji to vyskládal na tácek, přidal čisté skleničky a kyblík s ledem. Mirka zaplatila Mirkovou kreditkou, já vzal tác a šel jsem za ní. Měla na sobě vypasované džínové kraťasy a bílé triko. Vyšpulený zadek se ji vlnil na svalnatých nohách na vysokém podpatku, a asi si dávala záležet. Věděla, že jdu za ní. Moc dobře ví, jak probouzet u mužů žádostivost. Ještě si rozpustila vlasy z culíku a nadhodila s nimi. Opravdu byla moc hezká a atraktivní. Přál jsem si, aby ten sex s ní zítra vyšel. Budu připraven i připraven se i nějak zbavit Anny. Zatím jsem nevěděl jak.

Mirek se na mě zamračil, ale nic neřekl, když jsem přišel ke stolku. Už měl něco vypito a nebyl to zrovna ten typ, který má veselou opici, spíš tu nepříjemnou. Než jsem se usadil, chtěl jsem dolít Mirce, ale předběhnul mě se slovy „Své ženě snad doleji já sám“ zamumlal a dolil ji víno až po okraj sklenice. Sám si dolil portské taky po okraj, asi nějaký šumperský hospodský zvyk. Já zůstal u Poncha dokud bylo ještě studené.

„Tak jak se ti líbí Madeira?“ zeptal se mě Mirek mírně opileckým hlasem.

„Jsem nadšený a určitě tady nejsem naposledy“ odpověděl jsem mu a Mirek něco nesrozumitelně zamumlal ve smyslu, že jsem toho asi ještě moc neviděl.

„Už bys neměl tolik pít“ napomenula ho Mirka.

Na to zareagoval tak, že nalitou sklenici vína vypil na ex.

„ A co teď“ okřikl se na ni, když dopil a pokračoval „Ženská mi nebude říkat, co mám a nemám dělat, že ano, ženský nám nebudou rozkazovat“ sjel pohledem na mě a hledal ve mě spojence proti ženskému pokolení.

Později jsem se dozvěděl, že už tam sedí a pije od pozdního odpoledne. Chápal jsem, že jsem pro něj byl v jeho napité hlavě konkurent, když věděl, že už svoji manželku nedokáže nebo nechce sexuálně uspokojovat, ačkoliv ona je potřebná i žádoucí a znovu jsem si uvědomil, že pokud budu mít ještě partnerku, tak k tomu prostě nedojde, abych ji zanedbával. Já budu ten zahradník, který dostatečně bude obdělávat vše, jak bude potřeba, aby zahrádka vzkvétala a věděla, že není třeba hledat dalšího či lepšího. Nemám zájem o cizího oráče, který bude můj pluh šetřit. Mirka oznámila, že ještě doběhne pro nějaké oříšky nebo mandle na zobání. A asi jak jsem se zálibně díval za ní, se Mirek ke mě naklonil.

„Chtěl bys ji prcat viď“ a než jsem cokoliv stačil říct, pokračoval „Ale máš smůlu, je to moje manželka rozumíš, můj majetek tu nikdo už prcat nebude, dokud budu živej“

V jejich vztahu byla jeho impotence zřejmě velké tabu. Nechce ji připustit, a co vlastně není, nemůže ani řešit, neb by přiznal, že to je. A jeho nejistota, že si Mirka zřejmě chodí pro to, co od něj nemá jinam, plodí jen další jeho nejistoty a způsobuje iracionální podezřívavé chování ke všem, kteří se na ni se zájmem podívají. Možná na druhou stranu, kdyby umožnil Mirce, aby byla spokojená po stránce sexu a nějak prostě přijmul, že si Mirka občas odskočí a zase se vrátí, mohl by se cítit komfortněji. Přijal by to jako fakt a bylo by to jen další tabu v jejich vztahu v řadě. Ale jeho ego velkopodnikatele s chováním maloměšťáka bude stát navždy v cestě, aby získal zpět nevěrnou ženu. Prostě věří, že za jeho problémy může někdo jiný než on sám. V tomto případě zřejmě Mirka, ale ta je za něj řešit nemůže. Může mu být maximálně nápomocna a pomáhat mu, nikoliv to za něj vyřešit. Každopádně mě se Mirka líbila jako žena a pokud to půjde, tak se s ní zase rád pomiluji. Ne kvůli němu a jeho frustraci, ne kvůli ní a její potřebnosti, ale kvůli sobě, že já to chci.

„A co jinak? Chodíš za kurvama?“ probral mě Mirek z myšlenek herdou do zad.

„Jasně, když nemám dlouho partnerku, tak si občas zajdu mezi honěním“ řekl jsem trochu drsně ve snaze být vtipný, tak nějak po chlapsku.

Mirka se vrátila s horkými, čerstvě upraženými mandlemi.

„Šuká s kurvama“ oznámil ji Mirek posměšně a ukázal bradou na mě.

Mirka byla zmatená, nevěděla, jestli Mirek nemá na mysli i jí, že by se něco provalilo.

„Ha Ha Ha „ rozesmál se Mirek, když viděl zkoprnělou manželku.

„Neboj, tebe se to netýká, vysvětlil jsem mu, čí jsi žena, a do jaké postele patříš“

Ještě, že nepoužil slovo majetek, ale i tak to bylo pro Mirku ponižující a myslím, že zalitovala, že mě pozvala k nim ke stolu. Bylo celkem zábavné je pozorovat. Opilí Mirek s mindrákem se stylizoval do role oběti očekávající záchranu a ochranu od Mirky, ale ta byla spíš otrávená a rozhodně netoužila po jeho ocenění. Mirek začal vytvářet další dusno. Vytahoval přede mnou staré křivdy jejich manželství a chtěl je řešit. Nevím, jestli si uvědomoval, že to reálně nepůjde, ale každopádně měl potřebu další a další pozornosti, kterou jeho ego potřebovalo. Klasické jednání sobce. Mirka se mi očima za něj omlouvala. Byly to sice zajímavé záležitosti jejich života, ale to si vybral špatného posluchače. Mě to spíš pobavilo než cokoliv jiného a pro tento příběh to není absolutně podstatné. Zakročil jsem jen v momentech, když měl snahu Mirku nějako zesměšňovat a tím ji ponižovat. Bylo na ni vidět, že ji opilost Mirka byla značně nepříjemná. Musela přeci vědět jaký je, když se napije, jsou spolu dvacet let, ale na druhou stranu viděla, že jsem stále na její straně. Naštěstí Mirek začal usínat v křesle a z koutku rtů se mu táhla slina. Po chvíli začal škytat nahlas, že si okolní lidé museli myslet, že každým škytnutím hodí mezi ně šavli. Mirek byl v podstatě takový nešťastník, kterého okolí dostatečně nechápe. Pak najednou vstal a oznámil všem dokola nahlas, že se potřebuje vychcat a zamířil si to to chodby kuchyně. Zřejmě bílé kachličky na zdi, za létacími dveřmi, ho inspirovali toaletou. Mirka po něm skočila se slovy, že to nejsou záchody a očima mě prosila, abych ji pomohl od gigantické ostudy. Hrubě ji odstrčil a zamířil si to do jednoho z rohů rozepínajíc si poklopec. Vzal jsem ho pevně za paži a táhnul k východu. Podíval se na mě nechápavě a na celý lokál vykřikl

„Ty chceš oprcat moji ženu, přiznej se.“

Ti co rozuměli, se poťouchle uculovali, ti co nerozuměli, měli v očích buď pohoršení pro Mirka, nebo pochopení pro mě, nebo se bavili nenadálou estrádou. Mirka za námi cupitala s omluvami na všechny strany.

„Jasně, že bych chtěl, kdo by nechtěl takovou krásku do postele.“

Zvýšeným hlasem jsem mu odpověděl na jeho výkřik. To nečekal. Byl z odpovědi mírně paralyzován a nechal se klidně odvádět k výtahu.

„To máš pravdu kámo“ řekl potichu a potichu se rozbrečel.

Ach jo, tihle lítostivý a přiopilí chlápci to přímo nesnáším.

„Máš pravdu, je to kráska a já si ji ani nezasloužím“ vzlykal a pokoušel se mě obejmout.

Vešli jsme do výtahu. Tam si všiml Mirky a zase spustil tu lítostivou.

„Promiň miláčku, já to tak nemyslel, já tě miluju, vždyť víš, že bych ti neublížil“

Naštěstí výtah bez zastávky zastavil v jejich patře. Pomohl jsem mu do pokoje, kde se svalil na postel, a zdálo se, že usnul. Snad ho to časté nutkání na močení, vždy včas probudí. „Hrozně moc se ti omlouvám“ spustila Mirka, když už jsem byl zpátky na chodbě.

Bylo mi ji líto. Oči měla zalité slzami. Přivřel jsem dveře pokoje a na chodbě ji objal. Něžně se přitiskla a já ji pohladil po vlasech.

„To je v pohodě, prostě se opil a ty řeči neberu vážně. Znám tě takovou, jak tě znám a rozhodně si to nebudu kazit“

Přitiskla se ještě víc. Bylo to příjemné ji cítit v objetí. Po chvíli se trochu vymanila ze sevření, ale to jen proto, že mě chtěla políbit. Za dveřmi se ozval šramot. Mirka včas probudilo ono močení.

„To už zvládnu“ zašeptala mi do ucha „Děkuji ti moc“

„V pohodě a zítra signál platí“ zašeptal jsem a v jejích očích jsem viděl zase tu šibalskou jiskru.

„Jasně, že platí“ a zmizela za dveřmi pokoje.

Bylo něco kolem půlnoci a Anna nikde, že by sekuriťácká matka selhala? Vyšel jsem ven k bazénu a uviděl u něj poskakovat dvě holčičky se spící francouzskou matkou na lehátku. „Nepůjdeš už spát?“ zeptal jsem se Anny.

Francouzská matka se probrala, vyskočila a zablekotala něco jako „vi, mersi, kvele de tile“ a podívala se na hodinky.

„Oh sorry, so sorry is too late, I probably fell asleep here, so sorry“ začala se omlouvat.

Ujistil jsem ji, že je všechno v pořádku, že jsem věděl, že holčičky jsou v těch nejlepších rukou. Cestou na pokoj mi Anna oznámila, že zítra chce zůstat na hotelu, že si na odpoledne domluvila se Silvou natáčení několik videí na instáč, že mají několik nápadů a že to musí být zítra, protože další den brzo ráno odjíždějí domů. Že by se domluvený čas s Mirkou přece jen naplnil a já nemusel tolik s Annou konspirovat, abych se ji zabavil jinak a jinde? To by bylo ideální, ale řekl jsem jen „Uvidíme“ abych neztratil autoritu, načež Anna spustila její oblíbený nátlak ve stále se opakujících větách

„ Prosím, prosím, můžu tati, můžu, můžu?“ Nechal jsem to, u toho uvidíme, i když se mi chtělo zakřičet, jak je to super a představoval si Mirku v milostném objetí. Odněkud dokonce zavanula její vůně.

Druhý den ráno na pozdní snídani se u našeho stolku zastavil místo obvyklé Mirky Mirek. „Strašně moc bych se chtěl omluvit za ten včerejšek, opravdu se omlouvám za moje chování, muselo to být nepříjemné…vůbec nechápu, že se něco takového stalo….“ Koktáním to tahal za sebe.

„To je v pohodě, prostě jste na dovolené, tak se člověk hned jinak uvolní“ přerušil jsem jeho monolog chápavou odpovědí.

„Opravdu se nezlobte, Mirka mi řekla, jak jsem byl nepříjemný a jak jste ji pomohl mě odvést na pokoj, opravdu se omlouvám“ pořád jel jak omlouvací automat.

„V pohodě, stačí jednou, já to tak neberu, že se stalo něco mimořádného, opravdu, nemusíte se tak omlouvat“

Podíval se na mě skleněným, pohaslým pohledem a zdálo se mi, že byl, ještě starší než byl. Takový zkroušený dědeček. Ostré rysy byly najednou tupé a bílá hustá kštice se zdála jako chmýří.

„Děkuji“ řekl a odšoural se někam k východu k bazénu. Muselo mu být strašně. Opice s ostudou. Mirku jsem nikde nezahlédl. Posadil jsem se zpátky ke stolu. Anna koukala s otevřenou pusou.

„Co to bylo?“ zeptala se, jak se vzpamatovala.

„Toho si nevšímej, pán si málem spletl záchod s kuchyní.“

„Ty vole“ vysoukala ze sebe a začala se smát, ale jen krátce.

Podívala se podezřívavě na svoji denní dávku croissantů.

„To pečou v té kuchyni?“ zeptala se starostlivě a odsunula talířek od sebe.

„Říkal jsem, že málem, tak buď v klidu“ odpověděl jsem.

Talířek si zase přisunula, ale pro jistotu si ke každému sladkému croissantu čuchla, než ho s chutí snědla.

„Na kolikátou, jsi domluvená se Sylvií?“ zeptal jsem se během snídaně.

Podívala se do mobilu a řekla, že teď někam jeli, a že budou zpátky na oběd. Nesmím na ni moc tlačit, abych nevzbudil nějaké podezření.

„A opravdu ti to nebude vadit, když budu se Sylvou a ne s tebou?“ starostlivě se ptala.

„Jasně, že ne, udělejte, co potřebujete, jaké máte ty nápady?“

„Tak jo, jsem ráda, že ti to nebude vadit, ale kdyby jo, tak budu s tebou.“

Co jí to bere? Snad mi to nepokazí i taťka má něco domluveno.

„Vím, že jsem to včera přehnala s časem, když jsi pro mě musel přijít“ pokračovala.

Kde se v ní najednou bere tolik zodpovědnosti.

„To je v pohodě, ještě tady budeme pět dní, ale Sylva ti zítra odjede a já zůstanu“

„Tak jo“ ukončila debatu s úsměvem.

Hned, jak jsem se dozvěděl, že Anna má sraz se Silvou za hodinu u bazénu, zobnul jsem si prášek na erekci, abych si byl ve všem jistej a odpojil tak i mozek, protože i on ví, že proti prášku je bezmocný. Napsal jsem Mirce, že ve dvě budu slaměnej a dotaz, jak to vypadá u ní. Odpověď přišla vzápětí. Že je Mirek unavený a po obědě si půjde lehnout. Všechno jelo, jak mělo. Anna odešla na domluvené natáčení a přišla zpráva s dotazem, jestli už jsem sám, že Mirek právě usnul. Odepsal jsem, že už se těším. Skočil jsem do sprchy a po chvíli klepala Mirka na dveře. Nestihnul jsem se obléknout a otevřel jsem nahý s omotaným ručníkem kolem pasu. Mirka vklouzla do pokoje. Měla na sobě zase ty lehké plážové šaty pod zadek a na nohou takové ty nazouváky na vysokém podpatku. Chtěl jsem ji moc. Mozek tentokrát neměl šanci cokoliv zkazit. Její tělo mě vzrušovalo, ale možná to byla jen moje nadrženost a absence vlastní partnerky. Přitiskla mě na stěnu a naše jazyky se zase spojily v jeden. Ucítila mé vzrušení a rukou odmotala ručník. Naše těla se zase spojila ve vášnivém až divokém milování, slastné vzdychání a smysl pro rozkoš. Po chvíli se zase zatřepala a zrychleně zasténala, byla hlučnější než při prvním milování. Zřejmě si to užívala více, tak jako já. Jak přicházely její vrcholy slasti, byly divočejší a pak to přišlo i u mě. To napětí, které mi projelo tělem od paty a temene hlavy do středu těla, aby vybouchlo nekonečnou rozkoší. Bylo moc hezké a nepamatuji si, kdy jsem něco podobného zažil naposledy. Snad jen se svoji ex, ale tou jsem si to teď kazit nechtěl. Svezl jsem se vedle Mirky, otevřela oči a zase ten její výraz v očích plný něhy a lásky tohoto okamžiku. Byli jsme zpocení a udýchaní tou nenadálou smrští vášně a vzájemné pozornosti. Mirka mi ležela v náručí a mlčky jsme si vychutnávali vše tady a teď. Mohlo to trvat tak půl hodiny a já zase cítil, jak se mi má mužná síla vrací. Prášek fungoval přesně, jak mi můj urolog popisoval účinky, pokud dojde k sexuálnímu vzrušování. Mirka si toho všimla a nechápavě, ale krátce se mi podívala do očí, aby se v nich objevil zase výraz touhy a naše těla se opět propletla do sebe a zmítala se ve slastných křečích vzájemně dávané rozkoši. Byla to dokonalá milenka. Přesně věděla a uměla vše, co si jen chlap od své milenky dokáže přát.

Myslel jsem, že mi rozkoší vybouchne klín, že chytnu infarkt, že se zblázním tou nekonečnu slastí. Voněli jsme syrovým sexem. V tom se ozvalo, nejdřív jako v dálce a mlze a potom hned blízko a hlučně ťukání na dveře dvakrát dlouze dvakrát krátce, můj domluvený signál s Annou.

„Asi pokojská“ špitla Mirka

„Zamknul jsi?“ zajímala se.

„To není pokojská“ zašeptal jsem „To je Anna“ doplnil jsem.

Ťukací signál se ozval znovu a nebylo jisté, jestli nás neslyšela, dovedl jsem si živě představit Annino přilepené ucho na dveřích.

„Co budeme dělat?“ zašeptala naléhavě Mirka

„Dělej, že tady nejsi“ radila.

V tom mi začal zvonit nahlas telefon. Přesně podle instrukcí, když mě Anna bude hledat. Bylo jasné, že má ucho na dveřích a zvonící telefon slyší neb se ozvalo „Tati jsi tam?“ a už obyčejné ťukání.

Už nic předstírat nešlo. Mirka na sebe hodila ty své tři svršky a já trenky a triko. Chtěl jsem jít otevřít, ale Mirka mě zastavila, že nechce, aby ji tady viděla. Zřejmě nějaká forma paranoi a vyběhla na balkón, tam si uvědomila, že dolů neskočí, ale to bylo jasné i bez vyběhnutí a podívání se dolů. Rukou jsem ji přivolal zpátky a zašeptal plán úniku. Navedl jsem Mirku do koupelny s tím, jak Anna bude uvnitř v pokoji, zabavím ji a ona pak může nepozorovaně vyklouznout na chodbu. Nemůžu dělat, že tady nejsem. Musím ji otevřít. Telefon začal znovu zvonit. Rozhodil jsem peřinu, aby to vypadalo, že jsem spal, naštěstí Annina postel byla netknutá a šel otevřít. Mirka se schovala do koupelny dle plánu. Anna seděla na chodbě před dveřmi.

„No to je dost“ řekla.

Postavil jsem se ke dveřím koupelny, aby ji nenapadlo se do ní podívat, ale už jsem neměl plán bé, kdyby se podívat chtěla. Zašupovací dveře koupelny byly nedovřené tak na dva centimetry a uvnitř se svítilo. Asi se Mirka ve tmě bojí, napadlo mě.

„Nějak jsem usnul“ řekl jsem Anně, když mě míjela.

„Už to máte hotový?“ zajímal jsem se.

„Jasně, teď to musíme sestříhat.“

A Anna skočila na svoji postel. Mirka vyklouzla a já jsem zavřel dveře.

„Nebyla tady ta ženská od toho starouše?“ zeptala se mě Anna, když jsem se vrátil od dveří. „Proč myslíš?“

„Cítím tady tu její voňavku“

„Jako kde?“ zeptal jsem se přihlouple.

„A nejsou to její boty, támhle na zemi?“ a ukázala rukou pod stůl s televizí.

Byly to její boty. Vyběhla tedy bos.

„Jo jsou“ přiznal jsem „našel jsem je na chodbě“ řekl jsem už ne přihlouple, ale přímo hloupě. Naštěstí to přešla větou:

„Ta ženská jednou ztratí kabelku a pak i boty, nechápu“ a zdálo se, že o tom už nebude dál diskutovat, neb se ponořila do svého mobilu.

Až do večeře jsem musel koukat na to, co holčičky natočily a jak to on-line sestříhávají. Musím, říct, že některé nápady byly opravdu originální. Mají talent. Na dotaz proč to nestříhají spolu, ale on-line mi bezelstně odpověděla, že chtěla už být se mnou, že ji to bylo blbý mě nechávat tak dlouho samotného, že by mi to mohlo být líto a to ona nechce, protože jsme na dovolené spolu. Na to jsem nemohl nic říct, nic chytrého, tak jsem raději mlčel. Hodná holka.

Večer mi přišla sms od Mirky, jestli jsem našel její boty. Ne asi, napadlo mě při čtení. Napsal jsem, že je má u nás na pokoji. Po chvíli zaťukala na dveře. Otevřel jsem a ona vklouzla dovnitř.

„Brý den“ zahučela Anna pozdrav, když jsme procházeli přes pokoj na balkón, aby neslyšela, co mi Mirka chce říct.

„Dneska jsme se neviděli“ spustila, jak se zavřeli balkónové dveře

„Mirek mě hledal po celém hotelu, ztropil mi strašnou žárlivou scénu, zapomněla jsem telefon na pokoji a vlezl mi do něj“

Vyděšeně jsem se na ni podíval, to poslední co bych chtěl mít potyčku, či rovnou souboj s jejím manželem.

„Neboj, mám tě v mobilu jako Markétu a zůstala tam jen poslední zpráva, že se těšíš. Tu jsem nestihla smazat, jak jsem za tebou pospíchala, jinak všechno hned mažu. Řekla jsem mu, že to je jedna kamarádka z jógy, že mi volala a máme domluvené kafe až přijedu a nestihla mi říct, že se těší, tak to napsala do sms“

„A spolknul to?“

„Asi jo, já nevím, tolik bych chtěla tady být jen s tebou a v klidu“

To sis měla rozmyslet dřív, než ses se mnou spustila, pomyslel jsem si. Ale na druhou stranu by se mi taková dovolená taky líbila, ale ne s vdanou paní, ale partnerkou.

„Musím jít pa miláčku, jdeme na večeři a zítra ráno odjíždíme už domů“

„Užij si i manželský sex“ popíchl jsem ji.

„Ty jsi blbej“ zasmála se.

„Sex jsem si už užila“ a podívala se oknem do pokoje.

Anna koukala do mobilu, jak jinak, bez zájmu co se dělo okolo ní. Mirka se naklonila a dala mi pusu.

„ Zavoláme si, až budeme v doma. Pa“ a chvatně i s botami odešla.

Zašel jsem s Annou do našeho oblíbeného lokálu na městské pláži na večeři a večer se pak převaloval v posteli, kde jsme se s Mirkou milovali. Tu noc jsem ji cítil všude, z povlečení, z ručníků, z mé kůže. Nakonec jsem usnul a zdálo se mi o našem milovaní.

Ráno jsme jeli s Annou na druhý koupený výlet s Bédou Trávníčkem po východním pobřeží. Po snídani jsme šli na místo, kde nás měl autobus vyzvedávat. V lobby hotelu jsme potkali Mirku s Mirkem se dvěma velkými kufry, jedním menším kufrem, jedním batohem a jednou cestovní taškou. Je fakt, že Mirka každý večer měla jiné oblečení včetně bot na rozdíl od Mirka, který si vystačil s bílými plátěnými kraťasy a s několika tričky. Mirka měla na sobě vypasované bílé džíny, modré tílko a přes ramena lehké plátěné sáčko. Slušelo ji to moc. Nemohl jsem dělat, že je nevidím, i když mi Mirka pohledem naznačovala, ať je jen mineme.

„Tak už odjíždíte?“ zeptal jsem se formálně, když mě zaznamenal i Mirek.

„Tak to je snad vidět“ odpověděl ne příliš přátelsky.

„Tak šťastnou cestu a hodně štěstí“ a podával jsem mu ruku.

„Štěstí potřebujeme“ odpověděl a v jeho očích byl lesk smutného, unaveného muže, který prošvihl být šťastný se svoji ženou.

„Tak se mějte a šťastnou cestu a ať se daří“ podal jsem si ruku i s Mirkou.

V jejích očích byla jiskra, ale i jakási naděje. Bylo jasné, že Mirek nic neví, nic se neprozradilo. Nejraději by Mirka poslala domu samotného, ale to nešlo. Ruku na rozloučenou jim podala i Anna a celé to tak nějak odlehčila. Když nečekaně řekla, že ji bylo potěšením se s nimi potkat.

„To se tak říká ne?“ odpověděla mi v autobuse, když jsem se ji zeptal, jak na to přišla.

Výlet jsem si moc neužil, myslel jsem na Mirku. Zanechala ve mě nějaké emoce, které chová muž k ženě, když mu není lhostejná, ale srdce mi neotevřela. Byla pro mě nedostupná a tudíž nic co bych chtěl. Vdaná a až v Šumperku. Na vztahy na dálku nevěřím, natož s vdanou ženou, ale zamotala mi hlavu. Mozek tedy bude mít práci, aby mě zase srovnal a já tak na ni nemusel myslet. Zbytek dovolené jsme si Annou ještě parádně užili. Obchody ji skončily, Sylvie už byla taky v trapu, tak jsme si konečně i zaplavali v oceánu, chodili na dlouhé večerní procházky na promenádu, jedli zmrzlinu na kila, váleli se na pláži a tak vše co se dělá na dovolené. Anna mě dokáže vždy dostat z každých splínů a mě to s ní moc baví, jako otec jistě neselžu. Jako hledač vážného vztahu už to tak jisté není.

Mirka se mi pak v září několikrát ozvala, ale už jsem to měl v hlavě zpracované a vysvětlil ji, že moje cesta vede jinudy, pokud nemá v úmyslu se rozvádět. I když nevím, jestli to pochopila. Její předposlední smska sice byla, že to je škoda, ale hned ta následná poslední zněla, že jak pojede do Prahy, tak se mi určitě ozve, a že by ji nevadilo, kdybych taky někoho měl ve smyslu partnerském. Jaksi zapomněla na mě, že mě by to rozhodně vadilo. Co se týče nových vztahů, tak vyhrála Anna a Sylvie. Ty dvě si píšou stále a denně.