I v politice jsou ženy, které se chtějí seznamovat. Díl první.

I političky jsou ženy se svými potřebami, touhami a sny, které si chtějí naplnit či jinak svůj život zpestřit tím, co se jim nedostává, jako každý jiný člověk. Veškerá podobnost prostředí, času, děje, postav je zcela náhodná.

Na jednu takovou jsem narazil díky mému spolužákovi ze střední Milanovi, kterého jsem zcela náhodně potkal na Malostranském náměstí. Na setkání s Milanem je vždy fajn to, že spolu mluvíme, jako kdybychom se viděli včera a ne jednou náhodně za několik let. Vždy se domluvíme, že se setkáme, ale nikdy k tomu pak nedojde, přesně jak zpívá Olda Říha „někdy příště a v davu zmizí ….“ Setkáváme se tak zcela bez domluvy a kdo věří na náhody, tak jsou to setkání zcela náhodné. Milan byl už za mlada ten typ „mladej - starej“ a teď už je jen starej.

Byl začátek listopadu, ten den počasí už výrazně podzimní, ale Milan měl sandály, černé ponožky, šedé plátěné kalhoty s kostkovaným vzorem, hnědé sako, modrou košili a kravatu do červena. V ruce koženou aktovku. Jediné co mu zůstalo ze střední, byly husté delší černé vlasy, které ani trochu neprořídly. Trochu bříško, ale ne moc, dalo by se říct, že jen takové koketní. Vystudoval vysokou školu, katedru jaderné fyziky a stal se z něj vědec. Nikdy nebyl ženatý, ale nějaké vztahy měl. Ženy ho většinou opouštěly díky absolutní nepraktičnosti, ale zastává celkem vysoký post v jedné známé IT zahraniční společnosti, kam to dotáhl na ředitele vývoje s ročním platem s dvojciferným číslem a šesti nulami. A to si myslím, že je ten důvod, proč se na něj ženy snaží lepit, když se prosákne, kdo je, a že je nezadaný. Prostě se domnívají, že Milan je dobrá partie. Jak víme, peníze můžou přinášet určitou svobodu. Svoboda nemusí nutně dávat smysl, smysl dává naplnění v podobě štěstí, radosti a duševní pohody. Milan nebyl a není nijak atraktivní chlap, spíš taková bábovka a v posteli moc nevyniká, dle toho, co mi o tom vypráví. Prostě ho to nebaví a nevidí v těch směšných pohybech smysl, jak říká. A při představě orálního sexu se mu regulérně zvedá žaludek. Jeden by ho tipoval i na věčného panice. Vzrušení a nadšená nachází ve vzorečcích a výpočtech něčeho nového, vyvíjeného, co normální lidé nikdy nepochopí. Jednou ještě během školy měl referát na téma, jak pracuje motor raketoplánu. Měl jsem pocit, že během prezentace měl i několik orgasmů, jak vzrušeně a dýchavičně psal na tabuli vzorečky a vysvětloval něco, co nikdo nechápal včetně našeho profesora. Na škole byl ovšem i nepřekonatelný šampión v lízaném mariáši. Chodíval jsem si s ním jako student vydělávat po hospodách. Počítal nějakým způsobem karty a pak podle toho volil taktiku naší hry a vždy to vyšlo. Později, jak se otevřeli kasína s „živou hrou“, tak jsme párkrát zašli na Black Jack, kde díky jeho matematickým schopnostem jsme dostávali různě „ploty“ (zákaz vstupu a hry). I na ruletě dokázal odhadnout dopad kuličky, ne na číslo, ale výseč kam pravděpodobně dopadne. Rychle dokázal odhadnout rychlost kola rulety i kuličky proti sobě, v hlavě to hodil do vzorečku, dosadil do něj místo odkud byla kulička vypuštěna z ruky krupiéra a určil výseč dopadu cca 8 čísel z 37. Padalo to tam cca 3:2, takže se šlo vždy to plusu. Ale nezvolil si dráhu profesionálního hráče, neměl na to tu správnou náturu a myslím, že ho to i trochu nudilo a já zase neměl jeho výpočetní schopnosti, takže bylo jasné, že ani ze mě se nikdy nestane profi hráč. Nicméně, ženy ho dokázaly hezky využívat a ždímat. Nedokázal si to připustit, bylo to pod jeho rozlišovací schopnosti, ale líbilo se mu, když se na něj nalepil typ, většinou umělé ženy, která věděla, jak mu polechtat ego. Ale před nedávnem (cca 5-6 let) se mi svěřil, že mu imponují úspěšné ženy, které jsou sebevědomé a samostatné. Proti tomu se nedá nic namítat, takové imponují i mě, ale v jeho případě bych to tipoval na ženy vyčůrané a všeho schopné. Prostě to nedokáže oddělit.

Ten den byť téměř pršelo a byla zima a on v sandálech přesto vypadal více než šťastně a musel mi to štěstí sdělit, i když měl mokré ponožky.

„Tak zajdeme k Hrochovi nebo ke Svatému Martinovi?“ navrhnul jsem. Jsou to snad jediné restaurace v okolí s normálními cenami pro nás obyčejné lidi.

„V žádném případě“ nesouhlasil Milan. „Zvu tě k Malířům“ řekl hlasem, kterému jsem nemohl oponovat, ale myslím, že to bylo spíš tím, že tam bylo to sousloví „zvu tě“.

„Dáme si šestichodové degustační menu a francouzské víno a všechno ti řeknu, musím to někomu říct. Jsem rád, že jsme se potkali“

To bude povídání, minimálně tak za osm tisíc, pomyslel jsem si. Ale je to otázka. Pro někoho normálka pro někoho čistě vyhozené prachy za chvilkové posezení u „kostky ve skluzu“. Nemyslím si, že bych byl nějak uškrcenej, jen patřím k těm, kteří by tento typ restaurace volil při jiné výjimečné příležitosti, než klábosení se spolužákem. Bylo mi to samotnému hloupé, ale Milanovi svítila očka radostí. Nemohl jsem se vzpírat, ale na druhou stranu jsem věděl, že ho to ani neštípne. „Ten pán v sandálech je tady s vámi?“ zeptal se mě číšník, který se ke mně přitočil a sjel Milana s úšklebkem, tak abych ho viděl, když se Milan zdržel u dveří. O kliku se mu zachytil pásek od aktovky. Profi číšník to tedy rozhodně nebyl a nabídl nám stůl snad nejhorší v celém prázdném lokálu. Malý, v rohu u stěny za krbem. Upozornil jsem ho, že máme v úmyslu ochutnat degustační šestichodové menu a vypít to nejlepší francouzské víno co tam mají. Posadil nás k velkému stolu k oknu. Milan objednal degustační menu za šestku a láhev vína z oblasti Bourgogne jen za trojku.

„Jsem konečně beznadějně zamilovanej a je to opětovaný“ řekl, když ten protivný pingl odešel.

„To vidím, to se nedá přehlédnout“

„Konečně ženské podle mého gusta, úspěšná, sebevědomá, samostatná a jde ji o mě, ne jen o sex nebo prachy.“

Nemyslím si, že při pohledu na Milana ženu napadne sex, spíš antisex, přemýšlel jsem potichu, ale rozhodně mu to přál.

„Jsi si jistý Milane, že ji nejde jen o nějaké zabezpečení a sex si bude řešit jinde?“

„Není na sex vůbec vysazená, tak jako já, nebaví ji a to je ideální“

„No nevím. Ještě jsem nepotkal ženu, která by sex dříve nebo později nechtěla či přímo nevyžadovala“

„Toto je jiný případ, věř mi a zabezpečit nepotřebuje, peněz si vydělává dost a je i úspěšná a hlavně cítím, že mě má opravdu ráda.“

„Tak nenapínej, kdo je to“ byl jsem napnutý.

„Je to politička, poslankyně“ a vyhrknul ze sebe i její jméno.

Nic mi to neříkalo, tak asi jen jedna do počtu. Podal mi telefon s fotkami. Nic. Opravdu jedna z těch neviditelných. Možná pro toho, kdo sjíždí noční přímé přenosy ze sněmovny, může být známá. Vygooglil jsem si ji. Je mimopražská, z maloměsta, což se dalo čekat a je vdaná.

„Víš to Milane?“

„Jasně, ale je to jen formální, už jsou dlouho od sebe a navíc on už má nějakou mladou paní, které udělal děcko, ale teď se rozvádět nebude, nevypadalo by to politicky dobře“ řekl vážně.

Jako vážně? Pomyslel jsem si. „To ti řekla?“

„Jasně, je upřímná a líbí se mi, že to netají“

„Děláš si ze mě prdel? Je to politička, a řekni mi který politik je upřímný a nelže?“

„Jak se znáte dlouho?“ pokračoval jsem v dotazování.

„Něco málo přes dva měsíce.“ Odpověděl zasněně. No nazdar, je oblbnut hormony lásky a, i kdyby mu lhala sebevíc a on na to přišel, tak stejně bude vše zalité sluncem. V téhle fázi není nic, co by jeho zamilovanost mohlo ohrozit. Láska je jako droga. Prý stimuluje stejná místa v mozku, dělá dobře, ale taky může vytvářet spoustu problémů. Seznámili se v poslanecké sněmovně v nějakém výboru pro vědu, inovace a vzdělávání, aspoň tak jsem to pochopil. A je naprosto úžasná. Už byli v Louis Vuittonu, kde ji koupil tenisky na třicet a v Dioru pro kabelku za padesát. Milan prostě nedokáže rozlišit, že štěstí není věc, co se dá koupit. Možná chce ukázat svoji velkorysost, ale ta je zaslepena láskou k ženě, kterou ani pořádně nezná, ale ona poznala, jak ji využít. Myslím si, že normální žena nebude přijímat, tak drahé dárky, které si navíc sama vybere, po tak krátké známosti. „Co dala ona tobě?“ zeptal jsem se.

Podíval se na mě, jako kdybych právě zapálil sirotčinec, tak jsem se raději věnoval fotkám s jeho vyvolenou. Na všech byla sama, bud zezadu nebo z boku a ty které fotil Milan, byly více či méně rozmazané, zcela jistě focené na „tajňáka“.

„Máte nějakou společnou?“ zajímal jsem se.

„Zatím ne“

„Zřejmě kvůli manželovi, aby se to někde neobjevilo“ vyřkl jsem pochybnost a Milan se zamračil. „Už jsem ti řekl, že spolu nežijí, že to je jen formalita, jak ji skončí mandát, tak se rozvede“

„Jasně, to ti řekla ona. Kde tady bydlí?“

„Má poslanecký byt.“

„Už jsi v něm byl?“ Zavrtěl hlavou, že ještě ne. Scházejí se spolu na hotelu. Domů si ji taky ještě nevzal. Dovedu si představit staromládeneckou domácnost nepraktického vědce, který je věčně v práci, nosí stejné věci několik let, nic nového do domácnosti nekoupí, takže to jsem chápal.

„Ale už jsem si najal firmu na úklid a architekta, aby mi to dal dohromady, abych ji oslnil“ řekl Milan, jakoby četl mé myšlenky. Hlavně oslnit, ach jo, to nevypadá na zdravou lásku. Zvláště, když ji ještě přispěl na dovolenou na Srí Lanku, kam se údajně chystá s kamarádkou, tak aby prý nebydlely jen v hotelu se třemi hvězdami, ale rovnou v pětihvězdě a více. Ten Milan se fakt zbláznil. Chtělo by se říct, jak je starej, tak je blbej, ale v tuto chvíli nemělo cenu cokoliv namítat. Byl zamilovaný a to je vždy fajn, i když se mi to nezdálo, ale z historie je znám jeden případ, kdy se žena zamilovala do „sexy mozku“ muže.

Po několika dnech od setkání jsem na Tinderu narazil na ženu, respektive na fotky ženy, které jsem už viděl. Popis byl, že se cítí sama a opomíjena, byť je v manželství a ráda by se zase chtěla na někoho těšit, zažít opravdovou lásku a vášeň vztahu a další…. bláboly vdané ženy, která chce být nevěrná. Zakončeno, tím, že se těší na společnou tajnou lásku se vším všudy. Měla uvedené falešné jméno Valentina, věk cca o deset méně než říkal Milan a označení, že profil je aktivní, tedy že se do něj často přihlašuje. Nicméně fotka zezadu a z boku s vlasy přes obličej jsem rozhodně viděl u Milana v mobilu. Doplněno fotkami nějakého stromu v parku, nohami v džínách a teniskách LV a detail ruky s kabelkou Dior. Byla to Milanova láska bez žádných pochyb. Dal jsem ji laik a druhý den jsem s ní byl ve shodě. Dala mi lajk taky. Zavolal jsem Milanovi a řekl mu o mém objevu. Nevěřil tomu, že to musí být nějaká náhoda nebo omyl. Včera byly spolu na večeři, v divadle a skončili na hotelovém pokoji hotelu Four Season, ale nic nebylo, protože mu to nešlo, ač se prý velmi snažila. Nicméně jsme se domluvili, že mám zkusit navázat kontakt, aby mi dokázal, že to je někdo jiný. Ale já jsem spíš nabil jistotu, že je to ona. Vedlo mě k tomu jeho přiznání, že nic nebylo, protože mu to nešlo. Normální chlap by se z toho aspoň vylízal, ale ne Milan, ten by se nepochopitelně pozvracel.

Oslovil jsem ji a konverzace se rozjela. Byla vtipná. Psala, že pracuje v Praze a cítí se tady tak sama, samotinká samička, manžel zůstal na maloměstě a nechce za ní jezdit, ale ona chce žít naplno. Užívat si volnosti a velkého města s tolika možnostmi. Že má důležitou a odpovědnou práci, která pozitivně všechny ovlivňuje. Co přesně dělá, mi neprozradila. Požádal jsem ji o fotku, aby to bylo fér, když ona vidí moji tvář. Poslala mi hned tři na můj seznamovací email. Byla to ona, Milanova láska a domluvili jsme si rande, respektive kafe v mé oblíbené Cukrkávělimonádě. Milan byl někde v letadle do USA, tak mi nebral telefon. Měl jsem dilema mu poslat obdržené fotky, aby už prozřel a tím mu zkazit celé symposium i pobyt nebo s tím počkat až se vrátí. Rozhodl jsem se pro to druhé a jen mu napsal zprávu, že bychom mohli zajít na pivo, až bude zpět a běžel na setkání s Valentýnou před kostel Panny Marie pod řetězem a šli naproti do kavárny.

Tady musím být velmi opatrný v popisu, poslankyň zase tolik není. V pokračování příběhu je smyšleno její „pravé“ jméno, ani popis moc nesedí až na pár detailů, i město jejího bydliště je vymyšleno, to poslední co bych chtěl, jsou problémy s poslaneckou sněmovnou a partou rozdivočelých poslankyň, děkuji za pochopení.

Valentýna měla na sobě tenisky LV a přes rameno černou kabelku Dior. Oblečená byla ve světlých vypasovaných džínách, které ji, ale moc neseděly. Její silnější nohy, respektive zadek a stehna v tom nevypadala moc sexy. Měla krátký dvouřadý béžový flaušový kabát a pod ním nějaký tmavě modrý plyšový svetr s dlouhým chlupem. Když jsem byl ještě děcko něco podobného jsme měli doma jako přehoz přes gauč a křesla a máma tomu říkala leskymo, nebo tak nějak a otec si na tom velice zakládal a každou chvíli to hladil kartáčem, aby dlouhý chlup byl vždy v jednom směru. Tak něco takového měla pod kabátem ze, kterého jsem ji pomohl. Kabát nesl značku OP Prostějov a ta skončila někdy kolem roku 2010, takže historický kus oblečení. Musím dát Milanovi tip na další dárek, kabátek od Gucciho nebo aspoň Armaniho by se hodil. Tenhle se nehodil k již darovaným doplňkům a byl mírně odřený v oblasti loktů. Chlupy svetru zcela stíraly rozdíly její postavy a nebylo jasné, kde končí prsa a začíná břicho. Klasickou pneumatiku neměla, spíš takový mozol. Nehty ovšem vymazlené. Tlusté nehtové lůžka do obloučků a nehty nakrátko upravené do špičky. Vypadalo to jak drápy a nemohl jsem z nich sundat obdivný pohled. Rovné blond vlasy s patkou po ramena, kde se trochu kroutily do prstýnků. Make up výrazný, jak se říká nahozený zednickou lžící, tlusté dlouhé a husté řasy obaleny vrstvou něčeho černého co na nich žmolkovatělo. Pusa, kde horní ret byl o trošku širší, než ten spodní, byla namalovaná tmavou červenou, tak jako nehty. Měla zvláštní barvu kůže, něco jako kdyby cirhotik usnul v solárku, oranžovo hnědou. Na očích měla velké obroučky brýlí, zpoza nich se na mě koukaly celkem přísné oči, ale rty se ji rozšířily do úsměvu, když jsme si sedli ke stolečku proti sobě. Zuby měla jistě všechny a jistě se o ně pečlivě starala a zřejmě pravidelně bělila.

„Tak co si dáme?“ zeptal jsem se.

„Kávu už ne“ řekla kategoricky. Asi ji přes den pije na litry.

„Tak skleničku prosecca?“ Nadšeně souhlasila. Objednal jsem dvě skleničky nápoje s názvem Millesimato Extra Dry, to znělo dobře. V té části kavárny, která je rozdělena vstupní chodbou, jsme v tu chvíli byli sami.

„Myslíš, že to je dobrý podnik? Nikdo tady není.“ Vyslovila obavu.

„Aspoň nás dřív obslouží a budeme to mít jen pro sebe“ odpověděl jsem.

„Tak to ano, to se mi líbí“ a na potvrzení rychlosti mlaďoučká servírka přinesla dvě skleničky a zeptala se, jestli ještě něco budeme chtít. Než jsem stačil odpovědět, odpověděla ji Valentýna.

„Až něco budeme chtít, tak vám řekneme“ a podívala se na mě hledajíc souhlas, že servírka není podle jejího gusta. Byl jsem neutrální, tak se vrhla na skleničku a trochu ochutnala.

„Omluv mě, potřebuji si odskočit“ vstala a její pohled zamířil k pultu s dorty.

„Jé, dáme si?“ vyhrkla nadšeně.

„Jasně vyber si“ pobídl jsem ji.

Vybrala si něco velkého čokoládového se šlehačkou a obří větrník a odcupitala do druhé půlky kavárny na toaletu. To se k jejímu věku hodí, pomyslel jsem si a objednal ji, co chtěla. Pro sebe jsem si vzal štrůdl, ten tam mají vždy výborný. Po chvilce se vrátila, sedla si vedle mě a zvedla skleničku do výše očí. Přiťukli jsme si.

„Tak na setkání“ řekla, ale nenapila. Zbrunátněla a zavolala servírku.

„To myslíte vážně, dávat hostům špinavé skleničky?“ zeptala se ostře vyplašené servírky a ukázala ji otisk rtů na podávané skleničce.

„Co mi k tom řeknete?“

„Já nevím“ špitla dívčina.

„Jak nevíte“ zvýšila hlas Valetýna „okamžitě mi přineste novou a zavolejte mi šéfa“

Mladičká servírka se málem rozplakala, vzala skleničku a mazala s ní někam do útrob kavárny.

„A ne abyste mi to přelila do nové, to já poznám“ hulákala za ni Valentýna.

„Co se na mě koukáš tak vyděšeně?“ zeptala se, když se otočila zpět na mě.

„Já jen, že to byl tvůj otisk, napila ses, když to přinesla a pak jsi šla kolem pultu s dorty na záchod“ „To je blbost, nikdy nepiju dřív, než si ťuknu s tím, kdo mě pozval.“

Konstatovala a pohodila patkou, tím si potvrdila, že je to tak, jak řekla. Servírka přinesla novou skleničku a roztřesenou rukou ji postavila s omluvou před Valentýnu na stůl s tím, že majitel restaurace přijde asi za půl hodiny. Na to Valentýna jen zasyčela a procedila mezi zuby, že může jít. Nelíbilo se mi její povýšené chování, zvláště když vím, že se napila, ale jsem vždy mlčky loajální, i když je dusno.

„A jo, máš pravdu, napila jsem se“ vzpomněla jsi po chvilce mlčení.

„Tak vidíš“ oddechl jsem si a dusno se rozplynulo.

„A pro jsi nic neřekl?“

„Vždyť jsem ti to řekl, jak odešla“

„A proč jsi to neřekl, když tady byla?“

To myslí vážně, že bych se postavil na stranu servírky proti ní, když jsem tady spolu?

„Pořád se ji můžeš omluvit“ navrhnul jsem.

„Aby se neposrala, lekce ji neuškodí, je mladá, tak proč ji kazit iluze o reálném světě?“ zakončila, pro mě trochu nesrozumitelně. Mám za to, že ten reálný svět děláme my svojí přítomností. Ale aby ses neposral, už jsem slyšel a vím, že to je jeden ze vzorů ženských omluv, když žena přizná, byť nechtěně, že muž či kdokoliv jiný měl pravdu. Nebudu to dál rozpitvávat a doufám, že majitel za námi nepřijde. Valentýna se vrhla na objednané dortíky. Než do nich zasekla desertní vidličku, tak je podrobila pečlivému zkoumání. Naštěstí žádný vlásek ani jiný podezřelý drobek neobjevila a s chutí se pustila do toho čokoládového.

„Já jsem Jana, Vali je moje přezdívka z vejšky“ začala povídat.

Ten okamžik mám rád, když ženy začnou vyprávět o sobě.

„Líbila se mi tvoje prezentace a i následná komunikace“ pochválil jsem ji inzerci.

„Proto tady sedím“ odvětila a šlehačka z dortu ji kápla z vidličky na bradu a následně na její chlupaté leskymo.

„Do prdele..je promiň to mi ujelo. Proč tady nemají ubrousky? Tvl to je podnik“ zaklela a svůj hněv tak odklonila od sebe, od své nešikovnosti. Aby nestačila cokoliv nepříjemného vyvolat, došel jsem pro ubrousky do druhé části kavárny k pultu, nervovat sebe a servírku nemá význam. Co na ní ten Milan vidí? Napadlo mě, když jsem se vrátil a ona už zápasila s větrníkem.

„Kde pracuješ? V tom jsi taková tajemná. Že jsi vdaná, jsi řekla hned.“ zeptal jsem se, když polkla poslední sousto.

„Kousek odsud, ale nevím, jestli ti to můžu říct.“

„Proč, musíš se někoho zeptat?“

„To ne, ale aby tě to neposadilo na zadek.“

„Neposadí, vždyť sedím a navíc jsem už velkej kluk, takže mě nic hned tak nerozhodí“

„Ok, píšu zákony téhle země“ řekla tlumeným hlasem a rozhlédla se kolem sebe. Byli jsme tam pořád sami.

„Jako nějaká zapisovatelka ve sněmovně?“ zeptal jsem

„Tsss za koho mě máš?“ a zdálo se, že trochu zrudla a zlostně po mě hodila očima.

„Na to se právě ptám“ usmál jsem se.

„Jsem poslankyně, tedy zákonodárce téhle země“ a vrhla na mě vážný pohled.

„Tak to jdou žerty stranou, patříš tedy k té volené elitě národa“ konstatoval jsem s úsměvem. Vtip nepochopila.

„Nejsi překvapený?“ Zeptala se udiveně.

„Proč bych měl být? Jste snad taky jen lidi, ne?“ odpověděl jsem otázkou.

Evidentně čekala jinou reakci. Zřejmě pokleknutí a políbení prstenu, ale nedával jsem ji šanci. Příliš si na tom zakládala, asi to maloměstské prostředí, ze kterého přišla. Tam u nich je jistě Paní Někdo, která to dotáhla až do parlamentu. Možná bude mít na místní autobusové zastávce pamětní desku. Pak jsem se dozvěděl, že manžel pracuje v místním podniku technických služeb a má na starosti posypové materiály. Práce mu nic moc nenese a ona bere skoro pětkrát víc než on, ale do politiky se nehodí neb je to ňouma a nejraději sedí v montérkách v místní hospodě u piva. A zcela jistě erudovaně řeší politiku téhle země, poznamenal jsem, ale nevšímala si toho, tak jsem ji připomněl, že se zrovna ve sněmovně řeší platy. Na to reagovala, že doufá, že to rychle přejde a navýší se to spravedlivě jak má, tedy o 14%, ale spíš to bude míň a snad neprojde návrh na zmrazení, jak by k tomu přišla. Nemá se to vůbec řešit veřejně. Všichni musí říkat na veřejnosti, jak je to hrozně moc a něco by se tím mělo udělat, ale všichni doufají, že projde nejvyšší možné navýšení a rychle to odejde do zapomnění. Tak uvidíme. Vypila ještě jednu skleničku Prosecaa a řekla, že se jí líbím, že jsem moc milý a, že bude ráda, když bychom pokračovali v seznamování. Na dotaz, jak ji jde seznamování přes Tinder jen odsekla, že to je děs a hrůza. O Milanovi ani slovo, pokud ho tedy nepovažovala za děs a hrůzu, což bych z pohledu ženy i pochopil.

Vyšli jsme ven. Řekl jsem, že ji doprovodím, ale nedošli jsme daleko. Jen na roh Lázeňské a Maltézského náměstí, kde na rohu na vyhrazeném parkovišti pro invalidy stálo její Volvo XC60. Za oknem cedulka se státním znakem a popisem „Poslanecká sněmovna“ a překvapivě i modré osvědčení ZTP, tedy invalidy, který může parkovat na onom místě.

„Jsi nějak invalidní?“ zeptal jsem se překvapeně, když jsme došli k autu.

Pobaveně se na mě podívala a nabídla mi cigaretu. S díky jsem odmítl a vzal ji z ruky zapalovač, abych ji připálil.

„Mívám silné astmatické záchvaty a moje doktorka, tam u nás, mi to sama nabídla“ zasmála se až strašidelně.

„A cigarety ti doporučila na léčbu?“ jízlivě jsem se zeptal.

„To ne, mám foukačku“ odpověděla bezelstně.

Prostě arogance moci, ještě jsem neslyšel, že na astma by byl vydán ZTP průkaz, ale neříkám, že jsem slyšel vše. Pokud by na invalidech bylo plno, tak by zřejmě zaparkovala na chodníku a odkázala se na druhou kartičku. Každý městský strážník něco ví o imunitě poslanců, a že pouštět se do nějaké pokuty by nemělo smysl. Tím se vysvětlila i ta sklenička prosecca, kdyby něco tak odmítne, v podstatě beztrestně, fouknout to testeru a život jde dál.

„Jedu na letiště pro dceru a zeťáka“ oznámila. Asi mi četla myšlenku, proč přijela autem.

„Musím najet nějaké km, beru na to náhrady“ pokračovala ve vysvětlování, které po ní nikdo nechtěl. Vyměnili jsme si telefony, abychom se nemuseli domlouvat přes seznamovací aplikaci a s prosbou ať telefon nikomu nedávám neb je důvěrný odjela jednosměrkou v protisměru, směr Nebovidská. Na letiště je to kratší přes Prokopskou, ale asi má nějakou aplikaci na najíždění kilometrů, aby si mohla vykazovat náhrady. Milan byl stále nedostupný a já tak nevěděl, jak dál pokračovat. Napsal jsem mu zprávu, že jsem byl na rande s Janou, a že je to tutově ta jeho láska, se kterou má tak hluboký vztah.

V noci mi přišla od Milana zpráva, že se mu to nezdá a poslal mi scan zprávy od Jany. „Miláčku tolik se na tebe těším, už abys byl zpátky, stýská se mi moc“ a několik srdíček a doplnil to zprávou: „Nedává mi smysl, aby chodila na rande s někým jiným“ Na to jsem reagoval: „Nenapsala ti, třeba, že byla na procházce v Pařížský a něco se ji tam líbilo?“ Odpověď: „Jak to víš? Byli jste ve Fendi spolu?“ A bylo to jasné. Jana se těší, až tam půjdou a Milan ji koupí z lásky na co si ukáže a pak stráví večer opulentní večeří a následně noc plné jalové snahy v luxusním hotelu. Odpověděl jsem, že jsme byli jen na kávě v kavárně a zda mám pokračovat. „Jasně pokračuj, zajímá mě, jestli je to opravdu ona. Nezdá se mi to. Pošli mi fotku, až se potkáte, přiletím dvacátého“ Dvacátého bylo za víc než týden. Napsal jsem Janě na whatsapp, jak se má, že se mi rande líbilo a kdy bude mít čas na další, že ji rád uvidím, že bychom mohli jít třeba do kina“

Od Jany přišla zpráva za dva dny. „Chlape taky se mi líbíš a taky tě ráda uvidím, co dneska, mám dva lístky do divadla od sedmi, tak tě zvu. J“ Neměl jsem ten večer nic v plánu, tak jsem souhlasil a navrhnul ji, že bychom se mohli sejít třeba už v pět, že ji zvu za pozvání do divadla na večeři. Odpověděla, že ráda, že je to komedie v divadle DVA na Perštýně, že se koukala do mapy, kde to je, tak by bylo fajn se sejít někde blízko a navrhla Uhelný trh a restauraci si vybereme, jak se sejdeme.

V pět jsem byl na Uhelném trhu a vytočil její číslo. „Já už jsem tady“ ozvala se a od kašny mi mávala černovláska v dlouhé černé sukni a bílém lehkém kabátku. Neměla ani brýle, ale poznal jsem ji podle oranžovo hnědého obličeje se stejným nánosem make-upu, možná tu barvu kůže má na svědomí používaný pudr, napadlo mě, když se přiblížila. Voněla stejným parfémem jako prvně. „Já jsem tě nepoznal, promiň a to jsem šel kolem tebe.“ Řekl jsem na uvítanou a dal ji letmý polibek na nastavenou tvář. Cítil jsem prach naneseného pudru mezi zuby a na mé tváři.

„Trochu jsem se změnila“ zasmála se. Ač se mi líbí blondýnky, tak jako černovláska vypadala taky fajn.

„Vypadáš skvěle“ ujistil jsem ji a moji ruku v kase si vysvětlila, jako nabízené rámě a zavěsila se. Vyšli jsme směrem do Perlovky, kde je má oblíbená pizzerie „La Piccola Perla“, ale bohužel měli obsazeno soukromou akcí. Navrhnul jsem Janě, že bychom se tam mohli zkusit nenápadně vetřít, ale nezdálo se ji to jako dobrý nápad. Já v tom viděl příležitost se najíst zadarmo. Vzali jsme to na Národní obloukem do Platýzu a skončili u stolu v italské Ristorante Mimosa. Jana si objednala rovnou láhev bílého za osm stovek. Nějak bych ji měl naznačit, že nejsem Milan s bezednou pokladničkou. Já jsem si dal minerálku a skleničku červeného s tím, že jedu autem. Jako předkrm jsme si dali Bruschettu s ančovičkami a jednu pizzu dohromady, jak navrhla Jana, ale za to tu nejdražší: Frutti di mare. Mohlo to být horší, když jsem viděl ceny hlavních jídel od 650 plus. Takhle to ještě šlo, nerad bych Milanovi dával účet k proplacení, přece jen je to jeho holka. První sklenička vína do ní hupsla skoro na ex, já jsem jen upil z té své a dolil její skleničku.

„Tome, je ti jasné o co mi jde?“ zeptala se přímo a pokračovala.

„Nechci s tebou chodit, ve smyslu nějakého vztahu, jsem vdaná a nechci na tom nic měnit, bylo by to složité…. jestli mi rozumíš.“

„Naprosto, měla jsi to napsáno v inzerátu a už jsi o tom mluvila v kavárně a já ač se nezdám, tak jsem to pochopil. Proč mi to připomínáš?“

„Když jsme se naposledy loučili, tak ses mě ptal na to, jak mi jde seznamování. A můžu ti říct, že se mi zdá, že muži to nechápou. Nikdy nebudu jen jejich ve smyslu jejich ženy a vážného vztahu.“ Myslela to vážně s vážným rozhovorem o vyjasnění si pozic a situace.

„To mě připravuješ na nějaký polygamní vztah?“ Zeptal jsem se a hned pokračoval. „Pochopil jsem to tak, že máš zájem o takzvaný vztah kamarádství s výhodou, prostě užít si tady a teď a tím nemyslím jen sex, ale i třeba dnešní večeři, divadlo a všeho co nás napadne bez nějakých výčitek, vysvětlování a obhajování“

„Přesně“ vydechla a pokračovala „jsi snad první, kdo to pochopil“

„Prostě žádné vyptávání, kolik nás je, mi může být jedno“

„To ano, ale není to nic o zmíněné polygamii, to zase ne, tak to nemyslím, pokud by manžel fungoval v posteli, tak mě to ani nenapadne mu zahýbat. Pokud najdu muže, který mi bude vyhovovat po sexuální stránce, tak nebudu mít důvod hledat dalšího a dalšího. A může si být jistý, že v tomto ohledu bude sám. Je nám tolik kolik nám je a čas letí“ Jana se rozmudrovala.

„Není ho třeba ztrácet, když to bude fungovat“

„Lépe bych to neřekla“ a vypila druhou skleničku.

Číšník přinesl předkrm. Pro Janu to bylo zřejmě první setkání s ančovičkami. Jak do nich kousla, tak se oklepala.

„Brr to je slaný, to jsou nějaké rybičky ne?“ řekla s odporem.

„A co jsi myslela, že to je?“ Zasmál jsem se.

„Něco jako nějaká zelenina“ řekla bezelstně.

Ach jo, projev maloměsta, kde gastronomický vrchol bude pizza s ananasem v hospodě na návsi. „Víš, že jsme si objednali Frutti di mare a to bude něco podobného“ upozornil jsem ji, že se rozhodně nejedná o nějaké ovoce.

„Tak to vím, zase tak blbá nejsem, už nejsem blondýna“ zasmála se svému vtipu a v kabelce ji zazvonil telefon.

„Promiň to je manžel“ řekla s omluvou a telefonát přijala.

„Ano drahý“ promluvila něžně do telefonu a hned pokračovala „V rychlosti miláčku, teď nemůžu, máme tady na výboru nějaké jednání, zavolám večer jo?“ Chvíli ještě poslouchala, než řekla „Pa, Pa“ a telefon zmizel opět v kabelce a na stole přistála objednaná pizza. Číšník ji dolil třetí dvojku a já se začal obávat, že lahev ji nebude stačit.

„A máš tedy ještě někoho, tedy chodíš i další rande?“ zeptal jsem se neohrabaně.

„Ale ano, ale není to, co bych si představovala nebo chtěla.Většinou jsou jak děti, nechápou, o co mi jde, že nechci žádný vážný vztah, kdy bych jim nosila pivo k televizi a dělala služku, to už mám za sebou. Nebo se chtějí hned nastěhovat nebo mají představu jedné noci a pryč a to já taky nechci.“ „Jsi příliš náročná“ zasmál jsem se.

„Myslíš?“ zeptala se vážně, nepochopila vtipnou repliku.

Na mě byla moc upjatá, taková samožerka s vysokým míněním o sobě, ale na druhou stranu zase mluvila přímo, na ženu až neobvykle otevřeně. Bylo na čase ji vyzkoušet a zeptat se nějak na Milana, jestli ho přizná. Musela si odskočit a to byla i příležitost ji při návratu nenápadně vyfotit. Připravil jsem si telefon, vypnul zvuk a blesk, abych eliminoval prozrazení, a když si se vrátila, omluvil jsem se, že musím odpovědět dceři na zprávu, zvednul jsem telefon a cvaknul ji.

„Ty máš dceru?“ zeptala se. První otázka nějakého zájmu o mě.

„Jasně, ve střídavce, je ji čtrnáct“ odpověděl jsem po pravdě.

Dle mých zkušeností to odradí až osmdesát procent žen, aniž bych přesně chápal proč. Nejde přeci o dceru.

„Tak to je super“ rozzářila se úsměvem.

„No většinou je to příčina, že mi nejde se seznámit, tak jsem uvítal tvůj model“ vařil jsem z vody. Snad se ještě k Milanovi dostaneme.

„Ale to je opravdu super, budu vědět, kdy můžu mít potenciální volno na své zájmy, tedy pokud se nám to kamarádství rozjede“ zasmála se upřímně.

Trochu mě tím zaskočila a vyvstala myšlenka, proč tak i jiné ženy neuvažují. Možná jen ty vdané, to tak optimisticky vidí. Vdané, které svého milence nemůžou mít každý den, neb jsou prostě dny, kdy i manžel má nárok na teplou večeři do své ženy. V klidu jsme dojedli pizzu a bylo půl sedmé. „Dopijeme a půjdeme, je čas“ řekl jsem.

„Je to tady za rohem, to ještě zvládneme desert“ reagovala na moji výzvu k odchodu a řekla si o jídelní lístek číšníkovi, když odnášel prázdný talíř od pizzy. Trochu mě tím vykolejila, já už desert rozhodně nemusím, ale měla pravdu, divadlo je Na Perštýně a to je tak minuta chůze. Objednala si Coppa di Gelato – tři kopečky zmrzliny s čerstvým ovocem a šlehačkou. Číšník přijal objednávku a dolil ji zbytek vína.

„No a seznámila, jsi se s někým?“ vyzvídal jsem a byl zvědav na její přiznání k Milanovi.

„Abych řekla pravdu, tak ano“ řekla a já jsem natáhl uši až k ní.

„Ale je to takový jiný, pokud bych byla spokojená, tak tady s tebou nejsem“ pokračovala.

„Takže nepochopil formu kamarádského vztahu nebo výhodu?“ píchal jsem do živého.

„Myslím, že obojí. Zamiloval se, zpočátku jsem si myslela, že hraje nějakou hru. Věděl, co chci, ale nějak do toho spadl, je to z jeho strany až moc opravdové“

„Chodíte spolu?“

„No, jak bych to řekla“ zamyslela se

„Řekněme, že máme nějaké společné zájmy.“

Asi utrácení Milanových peněz mě maně napadlo, ale nechtěl jsem vyzvídat, když bude chtít, sama mi to řekne.

„Takže sex v tom není“ hodil jsem do prostoru spíš konstatovanání než otázku.

Málem ji zaskočil hlt vína, až se zakuckala.

„To opravdu není“ potvrdila.

Dál jsem se na tenký led nepouštěl. Číšník přinesl desert a Janě zasvítila očka.

„To si dělaj prdel“ tlumeně zasyčela, když se do něj pustila a já zpozorněl. Tenhle její tón jsem už znal a nevěstil nic dobrého. Místo čerstvého ovoce měla pod šlehačkou nějaký teplý kompot čehosi. „Hele v pohodě, dej si jen tu zmrzlinu a šlehačku, nemáme čas to řešit“ pokoušel jsem ji vrátit vztekem natékající obličej do normálu. Nesnáším tyhle scény, kdy bude vykřikovat na celou restauraci.

„Tak to tedy ne“ řekla odhodlaně a zvýšeným hlasem se domáhala číšníka. Naštěstí to nebyl hádavý typ. V klidu si ji vyslechl a talíř odnesl.

„Ten desert neplať“ radila mi Jana, když číšník přinesl vyžádaný účet.

„Já bych jim nezaplatila nic“ doplnila a významně se na mě podívala. Číšník mi ukázal, že desert na účtu není a já zaokrouhlil částku na plnou stovku.

„Nic, žádný dýško, ať tě to ani nenapadne“ vyštěkla Jana, ale bylo pozdě, karta pípla a bylo zaplaceno.

Vyšli jsme ven. Prošli jsme do Martinské kolem Kostela sv.Martina ve zdi a vstoupili do divadla Studio DVA. Nikdo nikde nebyl, bylo cca za pět minut sedm a mladý uvaděč stál u schodů do suterénu a nezaujatě nás pozoroval.

„Ještě nebylo třetí zvonění?“ zeptal jsem se.

„Ještě máte tři minuty“ usmál se mile a Jana mu strčila lístky pod nos.

„V divadle jste správně, ale na jiné scéně“ zasmál se uvaděč.

Jana se naježila. „Jak na jiné scéně? Moje asistentka to kupovala tady mladej“

„To klidně mohla, ale tady to je Malá scéna Studia DVA, ale vy máte lístky na hlavní scénu v Paláci Fénix, podívejte se na lístky.“ Jana zalapala po dechu.

„Tak nás pusťte sem, tam už to nestíháme“ vyřkla nesmyslnou větu.

„To bohužel nepůjde“ odpověděl zcela pochopitelně.

Podíval jsem se na lístky a musel mu dát za pravdu.

„Omlouvám se, máte pravdu, naše chyba“ řekl jsem mu.

„Jak naše chyba? Snad jejich ne?“ ptala se Jana, ale už jsem ji táhl ven na ulici za pobaveného výrazu uvaděče.

„Co budeme dělat?“ zeptala se venku na chodníku. „Tak snad zavoláš taxika, ne?“ pokračovala. „Ne, nezavolám“ řekl jsem rozhodně. „Je to nahoře na Václaváku, bývalé kino Blaník, tak cca kilometr, než by to s námi taxi objelo, tak tam budeme dřív pěšky. Vezmeme to přes Františkánskou zahradu“ rozhodl jsem a vzal Janu pevně za ruku, mírně s ní smýkl za sebou a táhl směrem na Jungmannovo náměstí. Kupodivu ani nehlesla a poslušně cupitala za mnou. Svižným krokem tam budeme do deseti minut. Až v pasáži Světozor se mnou srovnala krok. Ruku mi nepustila a naše pohledy se střetly. V jejích očích nebylo naštvání, ale jakýsi až něžný obdiv. Do divadla jsme dorazili deset minut po sedmé. Uvaděčky ještě stály u dveří a pustili nás dál se slovy, že už se začalo, ale před chvílí neb začátek měl zpoždění. Navedly nás na naše místa, ale ty byly už obsazeny. Měli jsme je uprostřed řady, ale už tam někdo seděl a na nás zbyla volná místa na kraji. Jana se chvíli chtěla domáhat svých míst, ale rázně jsem ji usadil na krajní sedadlo. Už náš pozdní přístup se setkal s nepříjemnými pohledy lidí, kteří přišli včas a šum v sále vyvolal i zvýšený hlas a pohled na nás Petra Štěpánka na jevišti při nějakém úvodním monologu. Jana chtěla něco říct, ale jen něco zamumlala a lidé okolo se na nás pohoršeně otáčeli a mlaskali. Už jsem zase viděl, jak Janě najíždějí vzteklé oči. Rukou jsem ji objal a přivinul k sobě. Fungovalo to jako přepínač ze vzteku na pohodu. Opřela si hlavu o moje ramenu a ruku si položila na moje stehno a po chvilce spokojeně, ale nahlas zachrupla, což opět aktivovalo pohoršené pohledy, mlaskání a syčení lidí okolo nás. Láhev vína v ní odváděla svoji práci. Do přestávky jsem to nějak přetrpěl, ale nebylo to jednoduché. Chvíli upadala do hlubokého spánku, chvíli se chtěla líbat, chvíli si chtěla povídat a občas měla snahu si mi sednout či lehnout do klína. Během přestávky odešla na toaletu, že se musí dát dohromady. Strávila ji tam téměř celou a po návratu se domohla našich míst uprostřed a druhou polovinu představení jsme seděli na místech, které byly uvedeny na vstupenkách. Už neusnula, i když si často pokládala hlavu na mé ramenu a měla snahu se tulit v rámci možností divadelních sedadel. Bylo to dlouhé představení, téměř do dvaadvaceti hodin. Během cesty z divadla se mě zcela vážně zeptala, o čem to vlastně bylo. Láhev vína tak dokonala své.

Šli jsme do Vodičkovi ulice na tramvaj s tím, že ji doprovodím do jejího služebního bytu v Nerudovce. Když jsme pak procházkou míjeli mexickou restauraci v Karmelitské ulici, oznámila, že má ještě chuť na koktejl a táhla mě k baru oné restaurace. Nic jsem nenamítal, ale dal jsem si Piňa Coladu bez alkoholu a Jana s alkoholem.

„Tak jak to vidíš mezi námi“ zeptala se mě, když jsme usrkli ze sklenic.

„Vidím to dobře, pravidla jsou jasná“ odpověď jsem.

„Tak to je dobře“ pokývala hlavou.

„Prostě ti jde o sex, když na něj budeme mít chuť bez dalšího, žádné závazky, žádné otázky, žádné povinnosti, jen zábava“ vyjmenovával jsem, co všechno mě v té souvislosti napadlo.

„Přesně chlape, líbíš se mi“ řekla a lascivně si jazykem přejela po horním rtu.

Bylo na čase zmizet, ale Jana si o tom chtěla ještě povídat. Vysrkla brčkem koktejl na jedno vcucnutí a objednala další. Vím, jak tyhle koktejly jsou zrádné, ale nevěděl jsem, jak ji přesvědčit, aby šla domů. Myslel jsem, že si dáme tak jeden drink, jen tak na chuť a půjdeme.

„Líbilo se mi, jak jsi mě rázně odtáhl z toho prvního divadla a pak usadil na ty místa na kraji. Ta rozhodnost, to mám u chlapa ráda.“ Začala hodnotit závěr dne a pokračovala „ A pak jak jsi mě něžně objal…cítila jsem se tak bezpečně, to je přesně ta kombinace co mi imponuje. Nechat mi volnost, ale když je potřeba tak zakročit.“

Ach jo, teď bude vyprávět, jak přesně tohle potřebuje.

„Přesně tohle potřebuji, zdá se mi, jako bychom se znali už dlouho“ a barman před ní postavil další koktejl. Dychtivě se přisála na brčko a půlka sklenice v ní zmizela. Ona ani neumí pít long drinky, u nich na maloměstě je očividně do sebe kopou jako panáky slivovice.

„Tak co říkáš? Půjdeme ke mně?“ bezelstně se zeptala.

Toho jsem se bál, že řekne a pokračovala. „Líbíš se mi tak proč ten hezký večer hezky nezakončit a ráno si dát společnou koupel?“ začala fantazírovat.

„Nepřijde ti, že se známe celkem krátce?“ zeptal jsem se.

„To máš sice pravdu, většinou jsem svolná k sexu až po třetí schůzce, to pravidlo klidně ve tvém případě poruším.“ Upřímně odpověděla.

No nazdar, co teď? Mám ji říct o Milanovi nebo se na něco vymluvit a zmizet, ale na co se vymluvit. Bylo už po třiadvacáté hodině, tak jedině, že už mám po večerce, ale obávám se, že by to nepřijala. Absolutně nebrala v potaz mě, jen sebe. Odmítnutí rozhodně neočekávala.

„A jak si to jako představuješ?“ zeptal jsem se. Otočila oči v sloup a kopla do sebe zbytek sklenice a objednala další, aniž by se mě zeptala či čekala na moje, dáš si ještě?

„Tak jsi silný chlap a já slabá žena, tak si se mnou snad poradíš“ už se ji začínal pomalu plést jazyk. Přisedla si blíž ke mně a rukou mě chytla za vnitřní stehno cca tam 5 cm od rozkroku. Podívala se mi zblízka do očí. Chtěla to, a kdybychom nebyli v restauraci u baru, tak by snad došlo ke znásilnění. V očích měla odhodlání chtíče po sexu. Nevěděl jsem co dělat, komu ji předhodit. Nechci to. Milane proč nejsi na sex? Nebyl bych tady. Jazykem mi olízla tvář a dožadovala se polibku. V kabelce ji zazvonil telefon a naštěstí se rozhodla ho neignorovat. Byl to opět její manžel. „Jasně jsem ti řekla, že ti zavolám později…..aha tak zítra. Máme tady ještě něco rozdělaného a chceme to dneska dokončit……jo ….jo …tak jo, běž si už lehnout….jo taky tě miluju, dobrou noc, já půjdu za chvíli…ráno si zavoláme..pa a pusu.“

Rozdělaná byla tak maximálně ona, se mnou to nemělo nic společného.

„Promiň“ řekla a provinile se na mě podívala.

„V pohodě, kde jsme to skončili?“ zeptal jsem se akademicky a hned dodal. „Jak si to představuješ?“

Odsunula se a napila se dalšího koktejlu, už ho pila rovnou bez brčka.

„Mám ráda, když si mě chlap vezme, na nic se neptá a vezme si, co potřebuje, víš jak to myslím?“ Chtěla ujištění, jako kdyby si myslela, že to chápu tak, že si vezmu její kabelku a uteču. Přikývnul jsem a pokračovala.

„Přitlačí mě třeba na stěnu, vyhrne sukni a hezky mi to udělá, ojede rukou, pak si mě otočí, podrží a já mu budu držet jak čubka…“ zasnila se. Ach jo, co tady Tome děláš? Máš to zapotřebí, poslouchat divoké sny přioplilé, nadržené paničky, co si ještě potřebuje dokázat, že je žádoucí a je jí jedno s kým a kde to bude.

„Nebo mě ohne o kapotu auta a beze slova si mě vezme.“ Pokračovala ve svých, zřejmě masturbačních fantaziích. „A víš, co považuju za top, za vrchol rozkoše?“ zeptala se a dívala se na mě svýma lesklýma až dychtivýma očima.

„Neboj se, není to nic, co bys ještě žádné nedělal.“ Řekla v reakci asi na můj vyděšený výraz. Co o tom může tak vědět, co jsem už dělal nebo nedělal.

„Co?“ vydechnul jsem. „Když mě hezky vylíže, rukama roztáhne a vylíže, to považuju za vrchol slasti.“ Řekla jedním dechem a v očích měla plamen vášně. Zřejmě si to rovnou i představovala. „Chlapovi ani nemusí stát, když se z toho dokáže hezky vylízat.“ A potichu se zasmála, asi tomu jak je vtipná. Zmohl jsem se jen na „Dobře.“

„To je všechno co řekneš?“ zklamaně se zeptala.

„Na kapotu je venku přeci jenom už zima“

„Ty jsi blbej“ zasmála se nahlas a málem spadla z barové stoličky. Naštěstí ji procházející pingl zachytil.

„Děkuji“ řekla a pohladila ho po tváři.

Číšník se zapýřil, že to byla maličkost, že tak hezkou ženu by nenechal padnout na zem. To byla šance pro mě, přenechat ji uhrovitému pinglovi, který by jistě ocenil a zhmotnil její fantazie, ale bylo to bez šance. Nechtěla ho.

„Viděl jsi, jak mě chytil? Prase nadržený.“ Řekla, když se vzdálil.

„Co mě má, co chytat za prsa, udělej s tím něco…ty nejsou hned tak pro někoho…ale ty můžeš…“ Drmolila už opilecky, ale stále se držela.

„Skočím si na toaletu a půjdeme“ oznámil jsem ji

„Můžu jít s tebou? Ráda se podívám.“ a hrnula se za mnou.

Když se žena opije, může to být i peklo.

„A dost, sedni a čekej“ usadil jsem ji povelem na stoličku. To zafungovalo. Zkoprněla a poslušně si sedla. Cestou jsem potkal pingla zachránce a oznámil jsem mu, že zaplatím. Mrknul na mě okem.

„Máte prima paničku.“

Při mém návratu vesele klábosil s Janou.

„Miláčku máš tady účet a nechej pánovi zpropitné“ oznámila mi a podávala bloček z pokladny. Na bločku bylo 277Kč, tři točený piva a jedno pivo nealko. To mi nějak nesedělo, koktejly byly po dvou stovkách a byly čtyři. Podal jsem mu nechápavě pětikilo.

„Děkuji, vyřízeno“ pronesl pingl a bankovku si strčil do kapsy.

„Taky musí něco vydělat a měl jsi to levnější, všichni jsme spokojeni“ vysvětlila mi Jana, když jsem ji pomáhal do kabátu. Tak tenhle trik okrádání majitele podniku jsem ještě neznal, zřejmě import z jejího venkova. Vyšli jsme do chladné noci.......pokračování v druhém díle už brzo....