I v politice jsou ženy, které se chtějí seznamovat. Díl druhý.

I političky jsou ženy se svými potřebami, touhami a sny, které si chtějí naplnit či jinak svůj život zpestřit tím, co se jim nedostává, jako každý jiný člověk. Veškerá podobnost prostředí, času, děje, postav je zcela náhodná.

Byla půlnoc, když jsme vyšli na prázdnou ulici. Jana se do mě zavěsila a klátivou chůzí jsme se vydali do Nerudovky, kde dočasně po dobu jejího mandátu bydlela ve služebním bytě a já přemýšlel, jak se jí zbavit. Trávit noc v její posteli mě vůbec nelákalo hned z několika dobrých důvodů. Došli jsme k nějakému domu. Jana vyštrachala klíče a vešli jsme do průchodu. „Tak já…“začal jsem se loučit. Těžké, dřevěné dveře se zavřely s dunivou ozvěnou. „Psst“ řekla, dala mi svůj prst přes mé rty a natlačila mě na stěnu mezi popelnice. Z jejího dechu byl cítit sladký alkohol s příchutí vína. Přitiskla se na mě, rukou mě stiskla v rozkroku, a jak nahmatala, co nahmatat chtěla, začala nahmatané zlehka mačkat. Své rty přitiskla na mé a pokoušela se o líbání. Příšerný opilecký odér ji šel z úst a navíc všude kolem páchlo něco z popelnic. „Chceš mě?“ zeptala se dychtivě. „Já tě chci“ pokračovala, aniž by čekala na moji odpověď a hned pokračovala další nečekanou otázkou. „Chceš vykouřit?“ zeptala se přímo a zase nečekala na odpověď. Ohnula se k poklopci, který se pokoušela neohrabaně otevřít. Klekla si, neboť ztrácela rovnováhu. Popadl jsem ji za ramena a zvedl zpátky na nohy. Není nám šestnáct, abychom si zakázaný sex užívali tajně v průchodu domu za popelnicemi. Podlomily se ji nohy. Už toho alkoholu bylo opravdu hodně, ale byla to šance jak se ji zabavit. „Jdeme domů, jaké patro?“ zeptal jsem se rázně. „Třetí, bez výtahu“ řekla opilecky a zase se začala klátit ze strany na stranu. Hodil jsem si její ruku přes rameno a krk, objal ji a začali jsme stoupat po točitém schodišti. „Proč mě nechceš?... Copak jsem tak špatná?... Jsem žena…. a taky to potřebuju …to….. potřebuju tu… lásku, vášeň, cítit jak chlapa vzrušuju…“ začala mrmlat cestou a já věděl, že už to je v pohodě. Lehne do postele a můžu jít. A tak se i stalo. Jak jsem ji uložil, byť oblečenou, okamžitě nevěděla o světě.

Domů jsem se dostal něco málo po jedné. Odeslal jsem fotku Milanovi s tím, že pokud si myslí, že ho miluje, tak je na velkém omylu. Odpověď přišla rychle. Milan už měl za velkou louží dávno ráno.

„To není ona, Jana je blondýna, všechno je v pořádku“ reagoval.

Ještě než jsem usnul, přišla ještě jedna zpráva s otazníkem.

„Je to Jana, proč má obarvené vlasy na tmavo?“

Ptal se jako, kdybych to měl vědět, je to jeho životní láska, ne moje. Do rána jsem od něj dostal ještě několik zoufalých smsek s otazníky. Na můj vkus příliš mnoho otázek najednou a já odpovědi na všechny neznal. „Kde jste to byli?“ „Šukal jsi ji?“ „Proč mi to dělá?“ „Proč je na seznamce?“ „Je tedy jasné, že nás je víc? Nechápu to.“ Přidal i několik přeposlaných zpráv od Jany: „Milane miláčku tolik se mi už po tobě stýská“ „Chci zase usínat ve tvé náruči, myslím na tebe“ „Bez tebe je to hrozná nuda, tolik mi už chybíš.“ Vtipné bylo, že byly ze včerejšího večera.

„Myslíš, že kecá, že to je jen mrcha?“ Zeptal se Milan závěrem.

Tak snad už pochopil, jak ho Jana vodí za nos.

„Jasně, že kecá, proč by si nedržela někoho, jako jsi ty, který ji koupí na co si ukáže a užije luxusu za, který by ona sama neutrácela.“

„Stejně se mi to nezdá, ale zkus zjistit, s kým jede na tu dovolenou, mě řekla, že s kamarádkou a zkoušela na tebe nějaký sex?“

Konečně Milan začíná otevírat oči. Napsal jsem mu, že pokud se ještě ozve, tak to zkusím zjistit. Ještě jsem ho informoval, že její manželství rozhodně není formální a že rozhodně má zájem o sex, ne že ne.

Jana se ozvala hned druhý den s omluvou, že ty koktejly jsou silnější než na jaké je zvyklá a abych si o ni nemyslel, že je snad alkoholička. Ujistil jsem ji, že si to nemyslím, a že jsem rád, že je v pohodě. Milan se vracel pozítří, tak na úkol s kým jede na dovolenou, kterou on zaplatil, jsem měl v podstatě jeden den, plus ověření ohledně sexu, tedy její nevěry i vůči Milanovi ve střízlivém stavu. Začíná to být na mě už trochu složité. Napsal jsem Janě, že pokud by měla dneska čas, že bych se s ní rád viděl. Odpověděla, že bude ráda, ale že neví, kdy se dnes dostane ze sněmovny, ale pokud ji chci tak vidět, mohl bych přijít já za ní. Ok, ve sněmovně jsem ještě nikdy nebyl. Domluvili jsme se na druhou hodinu. Jak budu u vchodu na Malostranském náměstí, tak ji mám zavolat a někoho pro mě pošle. Ve dvě hodiny jsem zavolal a po chvíli pro mě přišla mladá dívčina. Řekla mi, že je asistentka Jany a taky její dcera. Takže poslanecký rodinný podnik, nic neobvyklého. Prošel jsem rentgenem a policista u okénka mě legitimoval a prolustroval, co jsem zač. Neshledal nic podezřelého, dostal jsem visačku „Návštěva“ a po připnutí na viditelné místo jsem mohl následovat asistentku do útrob budovy. Vystoupali jsme do třetího patra a zastavili se před dveřmi kanceláře, kde na štítku byly uvedeny pod sebou dvě jména. Janino a jedno mužské. Asistentka zaklepala, ozvalo se dále a já vešel. Asistentka odkráčela někam chodbou, neznámo kam.

„Ahoj“ pozdravili jsme se s Janou. „Promiň za ten včerejšek, ještě teď mě bolí hlava“

Na stole ji šuměla ve sklenici vody tableta aspirinu. Letmo jsme se políbili. Dnes měla na sobě tmavě modrý kostýmek se sukní po kolena, lodičky na vyšším podpatku a pod sáčkem bílou blůzu s volánem. Vlasy stažené do drdolu. Slušelo jí to snad nejvíc za ty tři dny, co jsme se znali.

„Myslela jsem, že se na mě budeš zlobit“ začala provinile.

„Proč? Nemyslím si, že bylo něco špatně, prostě jsi přetažená z práce, tak ses potřebovala uvolnit, prostě vyhodit si z kopýtka“ mentoroval jsem chápavě.

„To je fajn, že to tak bereš, myslela jsem, že budeš naštvaný.“

To jsem rozhodně nebyl. Byl jsem na „tajné“ misi a ta byla jiná, než ji dělat parťáka u pití alkoholu.

„Sluší ti to“ řekl jsem a ona se začervenala.

Objal jsem ji a opřel o dveře. Nebránila se. Políbil jsem ji a papíry, které držela v ruce, se rozletěly po zemi. Rukou jsem ji držel na dveřích, aby se nemohla moc hýbat a druhou pomalu vyhrnoval sukni. Nebránila se a její dech se zrychloval. Pohladil jsem ji v rozkroku, nejdřív jen tak něžně potom více důsledně. Přesně dle jejích, včera vyřčených fantazií na toto téma. Kalhotky začaly vlhnout a ona tlumeně vzdychla. Zpoza dveří se ozval rachot, někdo začal lomcovat s klikou a snažil se přetlačit dveře do otevření. Odskočili jsme od sebe a než se dveře otevřely dokořán, stačila si upravit sukni.

„Co se tady děje?“ vstoupil do kanceláře zavalitý muž menšího vzrůstu.

„Co děláš Zdenku, zrovna jsem chtěla jít nakopírovat dokumenty a ty mě srazíš dveřmi“

„Jejda promiň, to jsem nechtěl“ a ztěžka se ohnul pro papíry na zemi.

„Tohle je Tomáš, můj kamarád a tohle je Zdenek, kolega ve straně a v této kanceláři“ představila nás Jana. Podali jsme si ruce, já tu, která ještě před pár vteřinami byla na příjemnějším místě než v upocené dlani jejího kolegy. Tak Jana nelhala, byla jak paralyzována a rozhodně si to užívala. To je tak, když se představy stanou skutečností, ale na druhou stranu jsem rád, že Zdenda přišel a nezašli jsme příliš daleko.

„Tak já to skočím nakopírovat“ nabídl se Zdeněk. Asi měl špatné svědomí a uvěřil Janině historce o kopírce. Když zmizel, Jana se přitočila, mile se usmála a řekla:

„Jo to je přesně ono co mě dostává a ty si to pamatuješ, to se mi líbí“ a pohladila mě po ruce.

„Poslouchám, co mi říkáš, zajímáš mě“ odpověděl jsem a pokračoval „ale Zdenda nám to zkazil, škoda.“

A na oko jsem se trpce zasmál, že jsem byl rád, že přišel, jsem už nedodal.

„Měl přijít až za hodinu, ale předseda klubu nás svolal dřív“ mluvila a koukala do mobilu.

„Teď jsem si toho všimla, dneska bude za dvě hodiny schůze a budeme mít teď krátkou poradu. Počkáš na mě?“ podívala se na mě tak nějak prosebně roztouženě.

„Hezky voníš“ odpověděl jsem, tak trochu mimo mísu. Že se znovu začervenala, bylo poznat i pod nánosem jejího make-upu.

„Teď budu muset za chvíli odejít na tu poradu, ale klidně se tady projdi, pokud tě to zajímá, visačku máš a zavolám dceru, ta tě provede.“

„Tak jo, nikdy jsem tady nebyl“ souhlasil jsem. Jana někam zavolala a po chvíli přišla dcerka a Zdenda současně.

„Provedeš tady po sněmovně Toma“ oznámila dceři a Zdendovi poděkovala za kopie a popohnala ho, že musejí už jít na klub.

Z části Paláce Smiřických, kde jsou kanceláře poslanců, jsme prošli prampouchem – naduličním průchodem do Thunovského paláce, kde je samotná Poslanecká sněmovna a kanceláře členů vlády. V jakési hale byl vystaven slib prezidenta republiky i s jeho podpisem, vyobrazeni všichni dosavadní prezidenti a spousta historických dokumentů souvisejících s českou státností od roku 1918. V další hale bylo jakési fotografické tablo všech poslanců a zasedací pořádek ve sněmovně. V samotné sněmovně mě překvapily štítky se jmény na poslaneckých lavicích, jako kdyby si poslanci nepamatovali, v jaké lavici sedí, ale při jejich častých hádkách, je to možná dobře, že mají svá místa podepsané. Nevypadalo by to dobře, když by se hádali i o to, že někdo někomu zasedl jeho místo. Překvapilo mě, jak je v lavicích málo místa a jak jsou nepohodlné. Pod řečnickým pultem bylo zasunuté stupátko, když někdo nedosáhl k mikrofonům. Já na ně dosáhl i bez stupátka. Ve foyeru sněmovní místnosti byl vchod do poslanecké kantýny, ale ta byla v tu chvíli zavřená. Otevírá se pouze, když je schůze. Škoda, mohl jsem si dát za poslanecké ceny nějakou svačinku, ještě jsem neobědval. Pak tam byly skleněné dveře na terasu s výhledem na hrad a malé náměstíčko se vzrostlým stromem lemované Sněmovní ulicí, myslím, že náměstíčko nemá jméno. Terasa slouží víceméně jako kuřárna, podle velkého počtu rozmístěných popelníků. A to bylo tak všechno. Vrátili jsme se zpátky do kanceláře.

Byla ještě prázdná. Asistentka mě usadila do křesla a přinesla kávu se sušenkou. Vysmátá Jana se objevila po chvilce. Zřejmě na poradě byla i nějaká kulturně komická vložka.

„Kde je Zdenda?“zajímal jsem se.

„Šel si ještě zapálit na terasu. Tak jak se ti tady líbí?“

„Za mě nic moc, abych řekl pravdu“ Na to nijak nereagovala a listovala v nějaké brožurce, zřejmě mě ani neposlouchala.

„Tak co? Budeš tady na mě čekat? Přestávky můžou být jen naše“ řekla z nenadání, když odložila brožuru.

„Co Zdeněk?“ zajímal jsem se.

„Ten o přestávce do kanclu nechodí, je to pro něj daleko, čas tráví na terase s cigaretou a v bufetu s kolegy. Nepřijde, to vím zcela jistě.“ A sedla si na opěradlo křesla, ve kterém jsem seděl, a povytáhla si sukni do míst, kde začínala stahovací guma punčoch.

Část mise ohledně sexu byla splněna, známost s Milanem tomu nebrání, ale to se dalo čekat, když tomu nebrání ani její manželský stav, nebylo třeba v této věci víc dělat. Teď byla přede mnou mise její dovolené.

„To se mi moc líbilo“ řekla a pohladila mě po hlavě.

Bylo jasné, že myslela tu příhodu u dveří, než přišel Zdenda.

„Tak co budeš tady na mě čekat? Přijdu vždy, když to jen bude možné a uděláme si hezky“ Jana zopakovala svoji žádost.

Spíš myslela a uděláš mi hezky. Nejsem zase tak submisivního založení, abych čekal na paničku a dělal ji pomyšlení a sexuálně rozptyloval, když přiběhne za svým čekajícím pejskem. To bychom museli mít za sebou aspoň roční vztah, abych ji dokázal vyhovět. A tady se o vztahu ani počátečním nedalo mluvit.

„Promiň, ale dneska jsem s tím nepočítal a už něco mám domluveného s dcerou, mrzí mě to, víš, že mám dceru ve střídavce a takhle narychlo už to nedokážu změnit“ řekl sem posmutněle, aby nabyla dojmu, že mě to fakt mrzí.

„Jo to chápu, ale je to škoda“ řekla a zvedla se z opěradla křesla a posadila se za svůj stůl.

„Taky mě to mrzí“ lhal jsem statečně „musíme to domlouvat aspoň den dopředu, určitě nemáte poslední schůzi“ ale věděl jsem, že žádné příště už nebude.

Vstal jsem a přikročil k ní. Seděla za stolem a čekala, co bude. I mě to překvapilo, že jsem k ní přistoupil. Zvrátil jsem ji hlavu dozadu a přilepil se na její ústa, která mírně pootevřela a jazykem ji polechtal snad až na mandlích. Vzdychla a oddala se tomu. Chytila mě pevně za hlavu a tiskla ji k té své. Chtěla vášeň, tak tady ji měla. Lehce jsem ji chytil za prso. Po chvíli mě pustila a já pustil i její ňadro.

„ Ach to bylo tak nečekané“ řekla s rozmazanou rtěnkou po puse „líbí se mi to, víš, co chci, co potřebuji“ Dobrý, situace byla zachráněna.

„Co zítra, dáme nějakou procházku nebo večeři?“ zkoušel jsem si s ní domluvit rande.

„ Zítra nevím, jedu pro syna na letiště, pak chce poradit s něčím pro svoji manželku, tak nevím, jak mi to vyjde. Jen doufám, že se schůze neprotáhne do rána.“

„Tak mi dej vědět, můžeme skočit k Hrochovi, pokud bys měla hlad na stejk nebo koleno“ nevzdával jsem se.

Zítra se vrací i Milan a já nemám splněno ohledně dovolené. Tak jsem musel napřímo.

„Kdy jedete na tu dovolenou, jak ses zmiňovala?“ Ani nevím, jestli se o ní vůbec zmiňovala. Ale byl jsem ve výhodě, věděl jsem o ní a ona byla včera mimo, tak se mohla zmínit.

„O vánočních prázdninách“ odpověděla a ani o tom nepřemýšlela.

„Do té doby bude ještě plno schůzí“ odvedl jsem to jinam, aspoň jsem v to doufal.

„Počkej, počkej, já jsem ti říkala o dovolené?“ najednou znejistěla a bylo vidět, jak přemýšlí.

„Jasně včera, jak bych to jinak věděl“ řekl jsem naprosto přesvědčivě.

„Včera jsem toho asi nakecala hodně viď“ řekla se smíchem.

„Neboj, nic tajného ani odrazujícího to nebylo, baví mě to s tebou“ uklidnil jsem ji.

„Tome pokud to se synkem nebude na dlouho nebo se něco změní, tak zítra půjdeme k Hrochovi na pivo, nechme to otevřené, dám vědět, tak do půl páté.“

A bylo to v pohodě. Ještě chvíli jsme klábosili o blbostech, mimo moji misi, než jsem se rozloučil a já mohl na vrátnici už jinému policajtovi odevzdat návštěvní visačku a být zase volný a volně dýchat.

Večer jsem napsal Milanovi, že by se se mnou oddala sexu bez absolutních výčitek či zábran. Do půl hodiny mi volal. Zase něco blábolil, jak se na něj Jana těší a jak ho miluje a jak je už nadržená, až budou spolu. Asi myslela spolu v obchodě Prada nebo ve Fendi. Že jsou domluveni, že ho vyzvedne na letišti a pojedou k němu domů neb rekonstrukce bytu byla hotová, tak to musejí zkolaudovat a pokřtít. Co myslí tím pokřtít nevěděl, to slovo použila jeho milá Jana. Řekl jsem mu, že mi řekla, že jede pro synka, což ho pobavilo. Taky jsem mu řekl, že ještě nemám informaci o dovolené, s kým jede, jen mi potvrdila, že jede, tedy jedou, tedy nejede sama. Dále jsem mu sdělil, že jsem s Janou předběžně domluven na večer k Hrochovi, pokud se to křtění u něj doma moc neprotáhne. Na to reagoval něco jako „cože do takového pajzlu“ tam on by ji nikdy nedostal. Na otázku jestli to zkusil, uznal, že vlastně ne. Milan tedy přiletí v poledne a domluvili jsme se, že se ji do čtyř zbaví a budeme doufat, že se mi Jana ozve a u Hrocha se potkáme všichni a Milan bude chtít vysvětlení. Tím se narýsoval zajímavý a zábavný večer. Aspoň pro mne. Občas se stane, že ukončím vztah, který není můj, ale pokud já bych byl v kůži Milana a věděl o svých, respektive si přiznal své nedostatky, tak by mi bylo jedno, že Jana má ještě někoho, když by mi bylo s ní dobře a náš vztah byl jasně vymezen, což si Milan ani jedno připustit nedokázal. Bral by to zcela správně jako ztrátu času. Myslel si naivně, že potkal někoho, s kým bude spokojeně stárnout a tloustnout. Nevím, jak Jana dokázala v něm probudit takové city, které zcela přehlušily, to co Jana opravdu chce. Věřím ale, že mu svůj záměr a zájem najít si pouze kamaráda s výhodou zcela určitě řekla. Milan měl prostě tu smůlu, že se zamiloval, asi se bude i trápit, ale zkusím to udělat tak, aby se ten amorův šíp zlomil s co nejmenší škodou. On by pro ni dokázal udělat cokoliv, bohužel ona ne, je jen ta, co jeho zamilovanost materiálně využívá, ač by vůbec nemusela. Ne, že by to bylo něco nového, takové ženy jsou ve většině. Někde jsem četl jednu studii, která poukazovala na to, že pokud žena nemá peníze nebo se tváří, že je nemá, tak až 90% mužů se jí snaží pomoc, ale když muž najednou nemá peníze, ztratí příjem z nějakého důvodu (nemoc, ztráta práce…atd) tak až 98% žen začíná hledat důvod proč ho opustit, byť ona svůj příjem neztratila. Zajímavé a pravdivé, je to prostě v genech žen, „vlastnit“ a „ovládat“ úspěšné muže a využívat jejich genového nastavení pomoci ženě, dělat ji spokojenou a šťastnou kabelkou Gucci či od Diora nebo šperkem do Tiffaniho. Povrchní? Ale jděte. Dost filozofování, kdejaké ženě, která se v tom poznala, se právě teď nahrnula krev do hlavy, ta menšina se jen pousměje.

Byl zítřek. Milan mi sms zprávou oznámil, že právě přistál. Pak mi napsal, že Jana na něj čekala a právě jedou k němu domů. Pojal to zřejmě jako reportáž. Napsal jsem mu, že není třeba hlásit jednotlivé kroky, že plán je jasný, aby byla volná ve čtyři, a uvidíme, jestli se mi ozve. Ještě napsal, že ji koupil nějaký šperk a dotazoval se, jestli ji ho má dát, že by chtěl vidět, jakou má Jana radost. To jsem mu kategoricky zakázal, pokud se nejedná o vystřelený šmuk na střelnici. Zeptal se proč na střelnici? Ach jo, svatá prostoto. Milan je sice uznávaný vědec, ale o to víc je natvrdlý v otázkách praktického života, nicméně úkol splnil a v půl páté Jana volala, že se synka zbavila, ale bylo to těžký neboť její snacha by pořád něco chtěla řešit. Pochválil jsem ji jak je šikovná, že myslela na mě a domluvili jsme se, že se sejdeme u Hrocha v půl šesté. Hned jsem informoval Milana, že za hodinu budu s Janou u Hrocha. A zase se ukázala Milanova naivita všedního dne.

„Ona tam nebude, říkala, že když nemám čas tak, že se staví u mladých a půjdou vybírat nové závěsy do jejich bytu“ zcela vážně zapochyboval, že se setkám s Janou u Hrocha. Na to jsem už neměl, abych mu to vysvětlil. Vlastně ani nevím, co bych mu měl vysvětlovat, já nevím, proč ženy lžou

„Ok, když tam nebude, tak si dáme spolu pivo a koleno, zvu tě.“

„Tak jo, snad nepřijde“ vyslovil Milan přání. To mě v duchu rozesmálo.

„Přijeď na šestou, ještě z ní zkusím dostat, s kým jede na tu dovolenou“

„Ok, ale bojím se, co když tam fakt přijde“

Na to jsem už nereagoval a zavěsil.

Pět minut před půl šestou jsem byl na rohu Sněmovní a Thunovské ulice a viděl Janu, jak už postávala před hospodou. Tak to vyšlo. Pivnice U Hrocha je klasická putyka, kde nepodlehli tlaku turismu a je více méně oázou místních štamgastů. Plzeň za 54Kč, vepřový steak za 90Kč, pečené koleno za 140Kč, utopenci, tlačenka, zavináče, uzená makrela….atd od 40Kč - 60Kč. Kafe za dvacku. Ceny se drží někde z počátku dvadesátek a na Malé Straně to je takový malý zázrak. Pár metrů odtud na Malostranském náměstí si dáte párek v rohlíku za 150 nebo Trdlo (kus opečenýho těsta) za 100+. Pivnice zařízena jednoduše a stylově, dřevěné masivní stoly stejně tak i lavice a židle. Masivní pult s pípou a na stěně informace o nabídce jídla, dvě velké dřevěné hlavy hrocha, obrázky s hrochem a několik informačních nápisů, jako třeba, že na stojáka si pivo nedáte. Sedli jsme si k druhému stolu u okna. Jana chtěla vidět do lokálu, tak seděla zády ke dveřím, což se hodilo. Objednali jsme si pivo a pečené koleno.

„Tak jak synek, kde vlastně byl?“ zeptal jsem se.

„Jen na skok se byli vycáchat v Atlantiku, týden na Kanárech“ odpověděla a víc se o tom nechtěla bavit.

Do lokálu přišla skupinka anglicky mluvících turistů. Byli hluční a Jana se po nich nevraživě ohlédla. Naštěstí poslední volný stůl byl v protějším rohu kam i zamířili. Od skupinky se však oddělil takový cápek, dlouhý vlas, ofina přes obličej, výrazný nos, hustý knír a kozí bradka. Na hlavě rybářský klobouček do čela. Vypadal jak inspektor Clouseau v jednom ze svých převleků. Byl to Milan a bylo ho těžké poznat. Chraplavým hlasem se anglicky zeptal, jestli máme u stolu volno. Seděli jsme u něj sami, tak jsem pokynul a on si sedl na lavici tak metr vedle od Jany. Musel jsem zachovat klid a pokerovou tvář. Milan z toho svým převlekem, zcela jistě může nevědomě nakonec udělat nepovedenou komedii. Jana si ho naštěstí moc nevšímala, nestál ji ani za letmý pohled. Vrchní přinesl pečená kolena a dvě plzně a já šel přímo k věci.

„Jano kolik nás je, myslím těch kamarádů s výhodou.“ Nechápavě se na mě podívala.

„Vím, že mi to může být jedno, ale pokud milenecký vztah tak preferuji dlouhodobý a jen trojúhelník nikoliv čtyř a více úhelníky.“

„No to záleží, jak budu spokojená…., tedy jak budeme se vztahem oba spokojeni. Nemám v plánu mít víc milenců, když mi bude jeden stačit. Víš jak to myslím.“

Sice jsem nevěděl jak to myslí, ale to nebylo důležité.

„Jasně, máš manžela a ten bude vždy na prvním místě, to respektuji. Máš ještě někoho? Jsi na seznamce, tak se jistě potkáváš s dalšími“ nenechal jsem ji a ryl do ní, dokud to šlo.

Milan ač si něco vyťukával na mobilu, měl jistě uši až u ní. Musím uznat, že byl zcela nenápadný a nebudil dojem, že má s námi něco společného.

„Hele to je nějaký výslech?“ zeptala Jana ostře.

Nejlepší obrana je vždy útok, ale nenechal jsem se.

„Jano, líbí se mi to s tebou, líbí se mi ten náš začátek, líbíš se mi a věřím, že to má určitou perspektivu mého štěstí.“ Usadil jsem ji blábolem o štěstí.

To co jsem ji řekl, se ji zamlouvalo.

„Dobře řekneme si to jednou a tím bude mezi námi jasno a nemusíme se k tomu už nikdy vracet.“

„No jasně, to je účel tohoto hovoru, aby bylo jasno mezi námi, tak je to vždy nejlepší.“

„Ach vy muži, pořád musíte mít ve všem jasno“ utrousila a pokračovala „Dobře, jak jsem už řekla, mám manžela, máme hezký vztah a na tom nehodlám nic měnit, jde mi čistě o trávení příjemného volného času tady v Praze, víš, jak myslím?“ znovu použila už jednou vyřčenou otázku.

„Sex?“ odpověděl jsem taky s otazníkem.

„Ano, mám ho ráda, ale nejde jen o sex, když to bude fajn jako celek, nebudu mít důvod hledat další a další milence, preferuji stálost a stačí mi jeden, na kterého se budu těšit a tak“

„Takže jsem v tuto chvíli jediný potenciální milenec?“

„Ano a už toho nechme.“

„Jasně, vše je jasné, mám rád tvoji otevřenost a na dovolenou tedy jedeš s manželem?“ Nechtěl jsem to vzdát, ale už to bylo na hraně.

„Co je to za otázku a s kým asi jiným“ odpověděla udiveně. To už Milan nevydržel.

„Takže já jsem co? Hlupák, kterého budeš tahat za nos, dokud to půjde?“ Milan odhalil svoji identitu asi tím nejostřejším slovem, které měl ve slovníku.

Jana vyděšeně těkala očima na mě a na Milana.

„Co, co, co to je za komedii?“ Vykoktala ze sebe. „Ale miláčku, to je nějaké nedorozumění, co tady děláš?“ zmateně se ptala, otočila se na Milana a pak hned zase na mě.

„To je můj kamarád Milan“ řekl jsem v klidu.

„Ale jak to?“ pokračovala v pomateném módu „A..a..proč jste mi to udělali?“ Asi ji došlo, že žádné courání v Pařížské ulici už nebude a v očích se ji objevily slzy, nezbytná součást ženské taktiky, vzbudit lítost a být pak přes ni vydíratelný.

„Protože, jsi lhářka a vodilas mě za nos a já ti tak věřil“ řekl Milan a dokonale se ovládal, být to někdo jiný, tak ji přinejmenším profackuje nebo na ní vylije nedopité pivo.

I Jana se snažila ovládat, ale bylo na ni vidět, že to moc nezvládá, začala se celá klepat. Musel to být na ni velký stres, na paní poslankyni.

„Jste hajzlové, oba, o tobě bych si to Milane nikdy nemyslela, jsi pro mě velké zklamání“

Tomu jsem se musel pousmát.

„Čemu se směješ ty hajze?“ zeptala se mě zlostně a už jsme připoutávali pozornost okolo sedících lidí.

„Kdybych byl hajzl, tak dám vědět bulváru a to by bylo sousto.“ Odpověděl jsem ji v klidu.

„No, no to snad ne“ a zakryla si dlaněmi obličej, tak jak to dělají děti, když si myslí, že nejsou vidět, tudíž že tam nejsou.

Byla na odchodu, bulvár ji vyděsil. Jak by to vysvětlila doma a na stranickém výboru. Milan vstal a vzal ji za ruce. Nechtěla se na něj dívat.

„Těch stodvacet tisíc co jsem ti poslal na tu dovolenou s kamarádkou, mi pošli zpátky na účet.“ Řekl tiše, ale tak, aby to slyšela a pochopila, že to myslí vážně.

„Aby ses z těch prachů neposral ty impotente“ řekla vztekle, vytrhla se mu z držení a se zakrytou hlavou vyběhla z hospody.

„Ona vážně řekla to, co řekla?“ řekl jsem na půl pobaveně a napůl nechápavě.

Milan si sedl na lavici a po tváři se mu kutálely slzy. Snad se z toho brzo dostane, první rozchod, kdy byl konečně opravdu zamilovaný, bývá nejhorší. Bývá i s pocitem, že se hroutí celý svět a nechce se dál žít. Jak rozchodů bude přibývat tak zjistí, že to zase taková tragédie není. Milan byl do té doby opravdově zamilovaný jen do své práce a kariéry, která mu to vracela, tam ke zklamání nikdy nedojde neb to měl pod kontrolou. Teď zjistil, že kontrola a víra v milovanou ženu je absolutně iluzorní, tak snad si vezme ponaučení. Co do vztahu dává, by si měl i brát, ale hlavně mít otevřené oči a být pevně na zemi. Možná by stačilo jen pozorně naslouchat, ale v jeho případě nevím, jestli bude nějaké další příště.

Jana se pečeného kolena ani nedotkla, tak si ho dal Milan a ten večer se poprvé v životě opil jak prase, jako zapřisáhlý nekuřák vykouřil krabičku cigaret a poblil se v taxíku. Nevěděl jsem, kde má ten zrekonstruovaný byt, ale věděl jsem, kde bydlel, když jsme chodili do školy. Odevzdal jsem ho jeho matce. Doma teď bude mít tu nejlepší péči. A ta maska, ve které přišel, byla součást nějakého tematického veselého vánočního večírku ve stylu Růžového pantera, který připravovala u něj v práci nějaká teambuldingová agentura a on měl být za inspektora. Podobu tedy trefili.