Double rande a zase průšvihy.

Na seznamkách opravdu natrefíte na různé typy lidi a přesně to sedí na někde někým zmiňovanou bonboniéru, kdy nevíte, jaký bonbon si rozbalíte. Seznamování po padesátce je těžká disciplína.

Tak jsem si dal zase randíčko, o kterém stojí něco napsat a po dlouhé době rovnou dvě jednou ranou v jeden den a hned prozradím, že to byl zase průšvih. Asi potřebuji pauzu a setřást ty typy žen, které si přitahuji. Někdo mi říkal, že to co vyzařuješ, to si i přitahuješ. Nechci snad ani vidět tu zář mé svatozáře. Potřebuji zřejmě odbornou pomoc nějaké zaříkávačky, ve smyslu velké špatné pryč, velké dobré sem a šalvějí vykouřit respektive vyčistit auru, moji seznamovací auru. Dost nářků. Lepší tančit v bouři než plakat v dešti.

Se Simonou jsme se potkali na nějaké seznamce a, i když mi intuice napovídala, že tohle nechceš, mysl byla silnější. Zvláště, když to Simona umí s muži hezky zahrát. A já přece jenom jsem zcela obyčejný, povrchní, prvoplánový muž, u kterého dokázat vzbudit zvědavost a zájem není nic těžkého. Dokonce to snad bylo poprvé, kdy jsem dostal i kompliment od ženy, že jsem sympaťák a, že mám hezké oči. Takové laskavé a plné něhy. Absolutně jsem nevěděl co s tím. Nejsem zvyklý přijímat komplimenty, natož umět s nimi zacházet. Není to pro mě tak důležité jako pro ženu, já byl vychován trochu jinak. Nicméně už se stalo, začali jsme komunikovat. „Asi tady hledáte mladší jako všichni muži tady“ pokračovala ve zprávě. To trochu nedávalo smysl, neboť bychom se nepotkali, když bych měl nastaven věk potencionální partnerky jinak než 51 až 58. Simoně bylo 54, tedy pro mě v pohodě. Kdo neví, tak je mi 56. Ujistil jsem ji, že za mě je vše v nejlepším pořádku, že znám své limity a rozhodně nehledám ženy o generaci mladší, že už to mám hozené do klidu a pohody, nikoliv do polohy soupeřícího štvance, co si potřebuje něco dokazovat. Tak pokud nemá problém se svým sebevědomím, pak nerozumím, její narážce, že jistě hledám mladší. Na to odpověděla, že je sama ráda a problém žádný nemá, že je krásná, milá a inteligentní. Tak smysl pro humor tedy měla. Její seznamovací prezentace obsahovala jednu jedinou fotku, ze které na mě koukala hlava tuctové blondýny bez výrazu jakýchkoliv emocí. Asi fotka z občanky a takových je na seznamkách přehršel. Každopádně jsem ji potvrdil, že je krásná, to chce asi žena vždy slyšet, ale zda i milá to dle fotky neposoudím. „Tak to bychom se měli setkat osobně, abyste to poznal. Vy máte fakt hezké oči a taky jste fakt vysokej a to se mi líbí a nejste tlustej jako skoro každej na seznamkách. Já taky nejsem tlustá.“ Zrovna jsem byl s mobilem v koupelně, když tahle zpráva přišla. Oči jsem si zkontroloval v zrcadle a jediné co mě napadlo, že asi budu muset zajít co nevidět na víčka. Pak jsem v zrcadle zkouknul celou postavu a, že nejsem tlustej je relativní. Jen mi to připomnělo neotálet a zahájit už každoroční proces hubnutí do plavek. Z myšlenek na zaručeně zázračnou dietu mě probrala další její zpráva. „Tak už jste se prohrabal tou spoustou zájemkyň? Jste tady nový a pohledný, pro ženy atraktivní.“ Nevěděl jsem co si o ní myslet, ale koulela to dobře. Taková pasivní rezistence tlaku na pilu. Trochu zabrnkat na ego a trochu pošťouchnout pro setkání. A je fakt, že jsem na té seznamce byl teprve čtyři dny a zájem je tedy až překvapující, ale je to takový ten prvotní zájem, který vždy brzy opadne. Každopádně je z čeho vybírat. Další den začala zprávou s mnoha otazníky. „Tak už jste si vybral? Nebo jedete nějaký předvýběr? Sešel jste se už? Už vám nějaká uvařila? Už vás skutečnost mnohých žen překvapila? Například staré fotky a pak přišel někdo jiný, po deseti letech?“ Ujistil jsem ji, že jsem se ještě s někým nesešel, že probíhá přirozený výběr a selekce, že se nemůžu rozčtvrtit a některé ženy jsou fakt dost úporné. „Tak až budete sestavovat pořadník, s kým se sejdete, ráda bych se do něj vešla. A pokud by fotka celé postavy usnadnila vaše rozhodnutí, jestli ano nebo ne, mohla bych poslat a to zcela čerstvou. Prostě když to nezkusím tak nevím, ale když už jsme tady….“ Holka to hned tak nevzdá, což na jednu stranu může vyvolávat sympatie a na druhou pocit zoufalého ulovení kohokoliv. A pozval jsem ji na kávu, jinak by ta chatovací konverzace neměla konce. Hned souhlasila, a že si toho moc váží. Domluvili jsme se na druhý den u kašny na Maltézském náměstí a to mi vyhovovalo, neboť jsem to neměl z práce daleko. Ale kdybych tušil, co měla v úmyslu, tak bych navrhnul McDonalds v Mostecké ulici. Ještě večer mi v e-mailu přistála její nevyžádaná fotka celé postavy, jak o ní mluvila. Stála tam postava ženy focená proti slunci v nějakém kalhotovém kostýmu. Slunce udělalo své, takže nebyla silueta její postavy dobře zřetelná, natož obličej. Mohla to být fotka kohokoliv. Jako kdyby nic neposlala, ostatně já po ní nic takového nechtěl.

Druhý den po práci, jsem obcházel po čtvrté hodině po čtvrté kašnu na náměstí, když se najednou zjevila proti mně. Ani jsem si nevšiml, odkud přišla. Počasí bylo slunečné a nezvykle teplé na tohle období, tak možná vystoupila přímo ze slunce, tak jako na fotce ze včerejšího emailu. Byla rozesmátá a její vlasy do zlatova měly tvar trvalé, jak jsem si ji pamatoval z dětství, když s ní máma občas přišla od kadeřnice domů. Kulatý obličej asocioval, respektive představoval ono zmíněné sluníčko z dětských pohádek. Nos jak bambulku a v kulaté bradě důlek. Rozzářené oči do modra a červeně malovaná rozesmátá pusa. Vrásky naznačovaly, že se ráda směje. Podobnost s fotkou z inzerátu tam byla. „Ahoj, tak to jsem já“ řekla a podala mi ruku s až nezvykle dlouhými do běla namalovanými nehty. Tu ruku ani podávat nemusela, stisk respektive její ne-stisk tzv. leklé ryby a navíc zpocené ruky nemám v oblibě u nikoho. Na sobě měla vypasované džíny kolem většího zadku na poměrně dlouhých nohách, bílé triko a okrové sáčko, kde zpoza rukávu vykukoval obří ciferník zlatých hodinek. Na nohou lodičky, v barvě saka, na vysokém podpatku, které ji dělaly hezký nárt. To se mi vždy líbí. Kabelka ve stejné barvě na koženém pásku kombinovaném zlatým řetízkem. „A to jsem zase já“ řekl jsem. Naklonila se ke mně, naše tváře se dotkly zprava i zleva a já ucítil známý parfém Chanel No.5. Hezky se holka vystrojila, oproti mě, kdy já šel z práce. V teniskách, džínách a triku a zimní bundě, neb ráno, když jsem šel do práce, bylo mínus sedm, teď odpoledne skoro sedmnáct a na sluníčku ještě víc. Prostě nevyzpytatelné počasí začátku jara. „Tak jo, půjdeme se projít a sedneme někde na kafe“ řekl jsem a chtěl jít směrem ke Karlovu mostu. Měla opačný názor a táhla mě směrem k Nostickému paláci. Ok, tak si dáme kafe ve Werichově vile nebo někde na Kampě, problesklo mi hlavou. Cestou začala štěbetat, jak je ráda, že jsem ji pozval na rande, že na těch seznamkách je to hrůza, o slušného muže patřičného věku je těžké zavadit. Buď chtějí hned sex, nebo se rovnou nastěhovat. Oslovují ji i podstatně mladší muži, ale ona nikomu matku dělat nebude a těm výrazně starším ošetřovatelku taky ne. Naznačil jsem ji, že ti mladší spíš než o matku mají zájem taky o sex, neb se domnívají, že single ženám 50 plus chybí. O matku jde až v sekundárním zájmu. Nejdřív obskočit a pak se nechat vyživovat. Nad tím se chvilku zamyslela a utrousila něco jako, tak určitě, ten by letěl, že by se nezastavil. Zřejmě myslela hned po radovánkách v ložnici. „Jak jsi na tom s časem, v kolik musíš být doma?“ zeptal jsem se, abych odvedl řeč jinam. „Já můžu být venku, do kolika chci“ dotčeně se na mě podívala. Nepochopila můj mužský pokus o vtip. Ale řekla, že má čas do šesti, pak musí jít něco vyřídit do Karmelitské. Fajn dvě hodiny na první rande je tak akorát. „Jé tady je Mandarin Oriental“ radostně vyjekla, když jsme dorazili na roh Harantovy a Nebovidské ulice u Nosticova paláce. To jsem zpozorněl. V jejím hlase byl zřetelný tón naléhavosti tam zavítat. Pozor Tome, po zkušenostech s randěním, rozpočet na první rande by se mohl mnohonásobně předběhnout a v té části mého mozku, kde sídlí ostražitost, jsem cítil zvednutý prst. Poděkoval jsem za něj a chtěl navrhnout Werichovu vilu, která je nedaleko. „Mandarin jsem vždy chtěla navštívit a něco si tam dát, pocítit tu atmosféru luxusu“ zašveholila Simona, usmála se a vykročila branou do dvora hotelu. Když ho vždy chtěla navštívit, tak proč si sem už dávno nezašla, maně mě napadlo a hranici rozpočtu prvního rande jsem posunul na horní hranici, tedy tisíc korun. Nedělal jsem si iluze o cenách v hotelu, kde nejlevnější jednolůžkový pokoj s oknem do zdi Nosticova paláce začíná někde na dvanácti tisících. Dveřník v uniformě na nás cenil zuby, když jsme kolem něj prošli do hotelu. Na recepci nám vyumělkovaná blondýna a metrosexuál v perfektně padnoucím obleku taky ukázali bílé zuby a na otazník v jejich očích jsem reagoval slovy. „Rádi bychom si u vás dali kafe“ načež prstem ukázali shodně směrem doleva, kde byla cedulka na zdi Restaurace Monastiq a víc se o nás nestarali.

V restauraci byly dokonale prostřeny stoly, osvětlena byla příjemným tlumeným světlem a celý prostor vyplňovala tichá hudba dokreslující atmosféru luxusu v přímém protikladu zůstatku na mé kreditce. No Tome bude to výzva, nepřekročit rozpočtový limit, ozval se posměšně mozek. V restauraci nikdo nebyl až na opět ukázané zuby servírky. Asi to mají v popisu práce, cenit na všechny zuby, aby bylo jasné, že typ lidí jako já bude oškubán vždy s úsměvem. Na druhou stranu za takového počasí na zahrádce Werichovy vily by bylo jistě narváno a nesedli bychom si. Tady jsme si mohli vybrat. Usadili jsme se do křesílek a objednali si. Simona Aperol Spritz, domácí limonádu s broskví a flat white, s tím, že jídlo si dá později. S tím jídlem to řekla tak vážně, že jsem nerozpoznal, jestli to tak i myslí nebo to říká jen tak a dává tak naději kuchaři, že se v kuchyni neunudí. Já si objednal flat white a minerálku a bylo jasné, že celý rozpočet byl v tu chvíli v deficitu dvacet procent. Dobře ti tak Tome, zkušenosti máš, víš to a stejně to zase uděláš, jsi nepoučitelný. Rýpal si do mě mozek. Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějaký škrt, ale soudné ženy mi jsou zapovězeny. Tento podnik se nehodí pro první rande, měl jsem být důsledný a konečně se naučit říkat ne. První rande může být i procházka s kávou přes ulici, ale nemám problém ji sem pozvat třeba po ročním vztahu zalitém sluncem. Vždyť ji ani neznám. Jsi vůl Tome, neopustil si mozek poznámku.

Začali jsme si povídat. Simona se zdráhala říct, co dělá za profesi, že se to teď nehodí, až jsem ji podezříval, že se jen válí doma. Nedovedl jsem si představit s těmi jejími nehty jakoukoliv pracovní činnost, která mě napadala. Dle mého musí mít problém použít, i něco tak běžného jako je toaletní papír. Každou chvíli někomu odepisovala na zprávu, když ji pípla smska. Měla to sice naučené, ale bylo to nepřirozené až směšné, pozorovat jak ťuká slova do telefonu bříškem, posledního článku ukazováčku. Občas u toho vztekle zasyčela. Nicméně jsem se dozvěděl, že bydlí kousek za Prahou v domku po babičce, který ji odkázala. Bydlí společně s dcerou a jejím přítelem a má tři kočky domácí, které nikdy neopustili byt. No to nic moc, dýchat výpary z kočičího hajzlíku. Pak mi znovu zopakovala, jak si váží toho, že jsem ji pozval na rande. Pak jsem chvilku poslouchal, jak jsou ti chlapi strašní, že každý chce jen mladou a ona je tak bez šance. Narazit na slušnýho chlapa je fakt zázrak. Pak mi řekla o své práci. Osobně nikoho takového neznám, ale její práce je myslím dost důležitá pro pozůstalé. Pracuje už dvacet let pro jednu nejmenovanou (název firmy mi sdělila) pohřební službu, jako ceremoniářka smutečních obřadů. Zcela jistě záslužná činnost a snad si práci jako takovou nebere domů, i když ty energie smutku někdy za sebou asi táhne. To je možná důvod proč ji ti chlapi zdrhají, když každý den jim přijde domů paní od mrtvol. Říkala, že dělají i posmrtné masky nebožtíků a otisky dlaně včetně otisku papilárních liníí. Což je jistě příslib pro přeživší manželku nebo manžela, který se přes daktyloskopický otisk konečně dostane do nebožtíkova mobilu. Lidé často pro svůj klid musí vyslovit to, „já jsem to věděl-a“, i když už je to zcela jedno. Simona mluvila klidně a pomalu, a když se dostala do dlouhého monologu, bylo to uspávací. Zajímala se, jestli mám auto a jaké a zda bydlím ve svém jako ona. Ona mi sdělila, že auto nemá a má tedy tu výhodu, že se nechá všude vozit. Znenadání se mi rozpípal mobil na stole a oznamoval smršť „whatsappových“ zpráv. To musela být jen má pubertální dcera, jen ta dokáže napsat jednu holou větu do pěti zpráv. Nerozumím tomu, ale nezměním to, tak to neřeším.

„Kdo ti píše?“ Byla Simona zvědavá, když jsem se podíval do telefonu. Normálně bych to neudělal, ale v průběhu našeho povídání ona zcela běžně sahala po telefonu a odpovídala tím legračním stylem psaní zpráv, tak jsem to udělal taky. „Tak kdo ti píše?“ zopakovala dotaz, když jsem nereagoval a vyťukával odpověď. „Dcera“ odpověděl jsem po pravdě.

„Tolik zpráv? To se mi moc nezdá“ nenechala se odbýt.

„Píše jednu větu do několika zpráv, proč to tak dělá já nevím“ a odložil jsem telefon, respektive ho zasunul do kapsy kalhot.

„Píšou ti nějaké další ženy ze seznamky?“ dotírala s další otázkou.

„Občas nějaká napíše, pokud jsme už v telefonním kontaktu. A my dva jsme přece oba na seznamce, tak se to snad stát může“ odpověděl jsem ji a píply další dvě zprávy. Zrovna teď dcera musela se mnou řešit něco, co nechce z nějakého důvodu řešit se svojí matkou, byť je zrovna v jejím týdnu střídavky a já jsem zrovna na rande s, pro mě nepochopitelně, žárlivou paní.

„Můžu to vidět, jestli to je dcera?“ vypálila Simona otázku. Cože? Nevěřil jsem vlastním uším, vážně to řekla?

„A když to nebude, může moje rodina využít služeb tvé firmy se slevou?“ zeptal jsem se, ale vtip jsem pochopil jen já. Simona vypadala, že se každou chvíli rozbrečí nebo vybouchne vztekem. Ale já nemám co skrývat, když chce vidět, že dcera řeší, jestli může jít se spolužačkami na nějaký Photocard Event její oblíbené K-pop skupiny.

„Ok“ řekl jsem a podal ji přes stůl mobil otevřený na oné komunikaci.

„Ehm, dobře, děkuji, víš je to pro mne moc důležité“ řekla, aniž by vysvětlila, co je na tom pro ni tak moc důležité. „Jé, ty tady máš i Tinder, mrknu se“ řekla a telefon stáhla z podávané pozice zpátky do pozice slídící. Byl jsem v klidu. Včera jsem dělal čistku a nechal si tam pouze její profil, kdybych měl problém ji poznat v reálu. Byl bych v klidu, i kdybych to zrovna nevyčistil, neviděl bych to jako můj problém.

„Wau tady jsem jenom já“ řekla vesele.

„Takže spokojená? Tohle po mě ještě žádná na rande nechtěla, abych ti řekl pravdu.“ zeptal jsem se a i okomentoval tento zážitek. Nestačila na otázku reagovat a pípla zpráva pro změnu jí. Muselo se stát to, co se stát muselo.

„A teď ty. Půjčíš mi mobil, abych se taky podíval?“ řekl jsem napůl vážně a napůl v žertu. Kdyby odmítla, tak bych to dál nehrotil, ale zareagovala jak z nějakého blbého filmu.

„Cože? To jako myslíš vážně?“ řekla tvrdě, hodila na mě opovrhovaným pohledem a pokračovala „To jako, že mi nevěříš? Nemyslíš si, že takhle projevovat nedůvěru hned na prvním rande, je trochu přes čáru?“ sypala na mě slova, snad abych se začal styděl.

„No myslel jsem, že když já jsem …..“ nedokončil jsem. Skočila mi do toho svým spravedlivým hněvem.

„Tak ty mi snad nevěříš? Pokud to tak je, pak to nemá význam, důvěra je přeci základ všech vztahů. To snad víš.“

Na to jsem neměl sílu, tak snad jen nějak důstojně ukončit tenhle další omyl.

„Pojďme od toho, nebudeme to dál rozpitvávat“ a líbezně se na mě usmála. Tak rychlou změnu nálady dokáže jen žena typu umělohmotného sprchového závěsu, po kterém vše rychle steče.

„Dala bych si něco k jídlu, můžu?“ zeptala se. Sice jsem nechápal, proč se mě ptá, nebo si snad myslela, že budu lépe vědět než ona sama jestli má hlad?

„Pokud máš hlad, tak si dej něco k jídlu. Mě se ptát nemusíš“ ujistil jsem ji, že nemám nic proti tomu.

Simona zamávala na nudící se zubatou servírku. Přiběhla okamžitě a podala Simoně jídelní lístek. Očekával jsem, že si objedná nějaký salát, ale vzala to zhurta a neomylně jen to nejdražší co bylo na lístku. Objednala si pokrm s názvem Straka a jablko, což byla hovězí svíčková, bramborový knedlík a omáčka z pečených jablek za 995 Kč porce, a řekla si rovnou i o dezert s názvem Staropražský Wonka – čokoládové ganache, třešně a maliny za 345Kč. Ani nevím co je to to ganache, ale já to jíst nebudu. Servírka poděkovala za objednávku, a když se dozvěděla, že já jíst nehodlám, odkráčela vzbudit kuchaře. Restaurace stále zela prázdnotou.

„Proč nebudeš?“ zeptala se Simona.

„Nemám hlad a tohle jídlo mi přijde předražené, i když bude jistě kvalitní. A za druhé mé pozvání bylo na kávu, ale nic proti tomu, že se najíš, když máš hlad.“ Konec věty jsem si už vychutnával její zarudnutí a oči měnící se z jemných ženských na ostré dračí.

„To jako, že mě nezveš?“ zeptala se a prsknula nekontrolovatelně u toho slinu na svoji bradu.

„Pozval jsem tě na kafe, tak znělo pozvání, které jsi přijala. Nepadlo slovo o jídle.“

Rozpočet tisíc korun na první dvouhodinové rande jsem už přetáhl pitím a kávou minimálně o dvě stovky. Nehodlal jsem ji to vysvětlovat a na druhou stranu nejsem žádný oslíčku otřes se. Nemám problém pozvat partnerku na jídlo do nobl a drahé restaurace, jak už jsem zmiňoval, ale viděl bych to třeba až na oslavu ročního vztahu, nikoliv u příležitosti prvního setkání, které se skrz vyvinuté lustrování mobilu už odsoudilo do zániku.

„Takže ty to nezaplatíš?“ zeptala se výhružně.

„Zaplatím pouze to, na co jsem tě pozval, jídlo, které sis objednala je na tobě“

„A to si o sobě myslíš, že jsi gentleman? S takovým přístupem? Ani kytku jsi mi nepřinesl a já se tě přece ptala, jestli si můžu objednat“

„A já ti řekl, že můžeš, snad nečekáš, že ti budu něco zakazovat nebo rozhodovat za tebe“

(Jen malá poznámka ke zmíněné kytce. Přinést ji na první rande je ještě brzy dle mého, za prvé nevím, jestli řezané kytky a jaké má dotyčná vůbec ráda. Už se mi stalo, že jsem netrefil nebo přímo dostal vynadáno, že raději v květináči, že řezaná zvadne a vyhodí se a za druhé, nevíte, jestli půjdete na procházku, nebo kde vůbec skončíte a tahat se s pugétem nebo květináčem, prostě není za mě ono, ale na prvním rande to vždy zjistím a pak už se podle toho samozřejmě zařídím.)

Simona prudce vstala, vzala moji skleničku od minerálky do ruky a chtěla ji chrstnout na mě, ale uvědomila si, že sklenice je prázdná a tak ji zase položila na stůl s patřičným prásknutím. Jasně, že byla prázdná, byl jsem na odchodu a nebudu nechávat nedopitou minerálku za dvěstěpadesát vočí. Měla ještě půl sklenice limonády s broskví, kterou vzala do ruky, a já už přemýšlel, kde a do čeho se převléknu, ale nebylo třeba. Simona ji jedním hltem vyprázdnila. Mezitím jsem přivolal servírku, že zaplatím všechno pití a jídlo bude platit paní.

„Odcházím, to jsem si nemyslela, že jsi takový lakomec, jsi jako ti všichni ostatní, jen lžeš jako oni a myslíš si, jakej jsi chytrák, ale omyl, jsi lhář jako všichni muži a já se tak spletla. Lžete všichni!“ Konstatováním bez vysvětlení v čem jsem lhal jako všichni ostatní, ukončila svůj monolog a zázračně přestala mít hlad neb se otočila na podpatku a kráčela směrem k východu. Servírka stále cenila zuby v úsměvu, zřejmě nepochopila, že ji odchází host bez placení nebo jen tohle chování nezná a neví jak na něj reagovat.

„Paní odchází?“ zeptala se opatrně a nechápavě se na mě podívala.

„A už se nevrátí“ ujistil jsem ji a dodal „to jídlo můžete stornovat, už nemá hlad“

Servírka odběhla do kuchyně, aby zarazila kuchařovu snahu a já v poklidu taky odcházel. Tohle rande se zase nepovedlo. V recepci nikdo nebyl a dveřník mi otevřel dveře se šibalským úsměvem na tváři. Vyšel jsem na ulici a po Simoně ani stopy, asi běžela na další rande, když mě upozornila, že může maximálně do šesti. Bylo teprve půl šesté, tak aspoň nepřijde pozdě.

Přemýšlel jsem co s načatým večerem a vzpomněl jsem si na Kamilu, se kterou jsem sice už byl dvakrát na schůzce, dvakrát jsme byli na štrůdlu a kávě v podniku Cukrkávalimonáda v Lázeňské ulici, ale Kamila byla vdaná, takže nezajímavá pro nějaký vážný dlouhodobý vztah, maximálně kamarádka pro občasnou výhodou. A navíc se mi zdála trošku z prominutím praštěná. Jak, to možná mnozí pochopí, až to dočtou do konce. Její poslední smska, kterou jsem dostal, koncem minulého týdne zněla: „Tome, kávy s tebou byly fajn, vím, že mám hendikep stavem vdaná a taky vím, že se ti líbím a až všechny ze seznamky přebereš a nebudeš mít náladu na další seznamování, ale budeš mít chuť se jen tak projít po Praze a nebudeš se bát zažít něco neotřelého se střelcem tak budu ráda, když napíšeš kde a kdy, kdykoli.“ Tak možná teď je ten čas zažít něco neotřelého se střelcem, napadlo mě, protože se mi nechtělo domů a hlavně jsem musel rozdýchat ten zážitek s funebračkou Simonou.

Napsal jsem Kamile smsku co dělá, že bychom mohli jít na tu procházku, pokud tedy má čas a náladu. Odpověď přišla okamžitě. Že to je super, že akorát končí v práci a manžel ji doma nečeká, protože není doma a zrovna přemýšlela co s načatým večerem a vzpomněla si na mě, takže je to vlastně telepatie, že jsem se ozval. Domluvili jsme se za půl hodiny na náměstí Republiky před Palladiem. Kamila byla takový trochu poděs, nebyla na můj vkus moc pěkná, ale měla v sobě na její věk 58 let neuvěřitelnou životní energii. Cítil jsem se vždy v její přítomnosti dobře. Znamení Střelec mi zřejmě vyhovuje. Kromě stavu vdaná, mi tak trochu podvědomě vadilo, že tělesnými proporcemi mi připomíná moji pubertální dceru. Výška pod 160 cm, drobná holčičí postava. Bez ženských křivek, malé prsa, žádný zadek. Děti Kamila nikdy neměla a s manželem je krátce jak říká, teprve patnáct let, ale už ho má plné zuby. Pracuje ve vyšším managementu zahraniční banky přes ulici zmíněného Palladia. A vím, že ona není zrovna „kytková“ ale čokoládová a nejlépe 90% čokoláda s mořskou solí. Pro mě děsná kombinace, pro ní delikatesní záležitost a skočil jsem pro jednu tabulku k Vackovi.

Na náměstí Republiky z Karmelitské nejlépe tramvají 15ctkou bez přestupů. Procházel jsem se po refýži a všiml jsem si Simony naproti přes ulici na předzahrádce Pizzerie Carmelita, jak sedí u venkovního stolku s nějakým týpkem ve žlutých kalhotách, červených botách a teplákové bundě. Na stole koláč pizzy, od kterého si právě odtrhla trojúhelník a vedle položená rudá růže. Tak se dočkala. Týpek dvakrát tak širší než vyšší ji nakrmil, když u mě se toho nedočkala. Jen tu kytku měl vyměnit za věneček se stuhou „Nezapomenu“ či „Spi sladce“, to by ocenila. A asi jsem se díval příliš ostře, protože týpek do Simony ťukl a pohozením brady ukázal směrem ke mně. Simona se otočila a já ji zamával. Kdybych byl blíž, tak bych jistě slyšel její tssss a ze rtů odečetl „ubožáku“. Naštěstí mě zachránila přijíždějící patnáctka.

„Baf“ vyhrkla na mě Kamila, když jsem vystoupil z tramvaje na náměstí. Otočil jsem se a podíval se dolů. Smála se a bylo vidět, že mě ráda vidí. „Dáme kafe v Obecňáku?“ spíš zavelela, než se zeptala a my vyšli směrem k Obecnímu domu. Na nás dva musí být skvělý pohled. Žena cca 45 kilo, 155 cm a muž 193 cm a 115 kilo svalové hmoty, samozřejmě. Mohl bych si ji nosit.

„Tak jak se máš? To jsem ráda, že jsi přijel. Ty seznamky to je pěknej vopruz, viď“ začala hned jak jsme dosedli do jednoho z boxů prvorepublikové kavárny. Dal jsem ji čokoládu, čímž jsem si ještě víc šplhnul. Pak jsem si poslechl nějaké zážitky z práce, pak stížnosti na manžela až jsme se dopracovali k jejímu skoro sexuálnímu zážitku, který jak sama říká totálně „posrala“ a je jí to líto, že zareagovala, jak neměla. Tak to mě samozřejmě zajímalo. Prý se seznámila s nějakým klukem přes instagram, který ji pozval k němu domů. „A to jsi šla? Vždyť jsi ho neznala“ trochu mě to udivilo. „No šla“ zasmála se „byl takovej milej“ „A viděla jsi ho aspoň na fotce?“ vyzvídal jsem a nevěřil tomu co jsem slyšel. „Neviděla, neměl ji na profilu, já vím, jsem hrozná“ smála se Kamila. „Snad tě nenapadlo pozvání přijmout“ řekl jsem. „Napadlo“ odpověděla a pokračovala. „Byl to starý dům, starý činžák v Nuslích. Když jsem tam přijela, tak mi zazvonil telefon a jeho hlas, který mimochodem zněl opravdu dost mladě, mi dával instrukce. Bylo to tak záhadné, strašidelné, ale zároveň tak romantické.“ Jen jsem koulel očima a poslouchal jak se to romantické drama vyvine. „Měla jsem zazvonit na zvonek Ctiborovi, což už samo o sobě bylo divné. Jak jsem zazvonila, tak mi bzučák otevřel vchodové dveře. Měla jsem vyjet výtahem do čtvrtého patra, kde na topení byla růžová kravata a tou jsem si měla zavázat oči a jít do pootevřených dveří, kde svítilo modré světlo.“ „Ty jsi to fakt udělala? To vypadá na doupě nějakých zvrhlíků, ty jsi věděla, že může jít i o sex?“ přerušil jsem ji. „Jo věděla, počkej a poslouchej. Byla ve mně malá dušička, bála jsem se, ale na druhou stranu to bylo děsně vzrušující“ „To věřím, ocitnout se dobrovolně nechtěně na nějakém mejdanu, s tebou v hlavní roli nějakého gangbangu. Se svými proporcemi bys neutekla. No a jak jsi to posrala?“ zajímal jsem se. „No sundala jsem si tu kravatu z očí předčasně, když jsem ucítila lehký dotyk, pohlazení něčí rukou mezi mýma nohama a přitom jsem se málem udělala, víš jak to myslím, bylo to fakt vzrušující.“ „Jo? A kolik jich tam na tebe čekalo?“ zeptal jsem se. „Tři“ a nahlas se zasmála „Takový tři mladý ucha, nebylo jim ani dvacet a myslím, že bych byla jejich první. Já jsem pak hodně litovala, že jsem si tu kravatu sundala z očí“ „Buď ráda, že to tak dopadlo, mohlo to být podstatně horší“ „To víš, že mohlo, ale zazmatkovala jsem a vypálila pryč, místo abych si to užila a zbavila je panictví. Měli tam připravené šampaňské, nějaké jídlo a takové sněhobílé letiště se spoustou polštářů. To už se mi podruhé nestane, zablokoval mě všude“ řekla Kamila až smutně. To přesně odpovídá tomu mému pocitu, že je tak trochu poděs. „No nic, tak už je to pryč“ řekla, když jsme dopili dvojku červeného. „Tak co Tome, co s načatým večerem?“ zeptala se a v očích ji hráli všichni čerti. „Těžko říct, nevím, jak můžeš být dlouho venku.“ „To je v pohodě, Radek přijde až někdy po půlnoci, každý pátek mají klubovnu“ Pochopil jsem, že Radek je manžel a někde do sebe lije pivo s kumpánama. „Co kdybychom šli ke mně?“ zeptala se opatrně, ale v očích záblesk rebelky, která ví, že až půjde domů, jen tak mimochodem rozkopne několik popelnic stojících na chodníku. „Tak já nevím“ řekl jsem taky opatrně, nebyla zrovna můj stoprocentní typ, ale jako kamarádku bez výhod bych jí bral. Jenže teď ta výhoda visela ve vzduchu. „Pojď, já tě neukousnu, už jsme dávno dospělí“ Souhlasil jsem jen proto, že se mi fakt ještě nechtělo domů. „Stavíme se ještě v Bille v Celnici, musím koupit Radkovi něco k snídani, má pak vždy ráno děsnej hlad a vyžaduje slaninu s vejci“ Nakoupila ještě nějaké rohlíky, máslo, mléko a onu slaninu, vejce, dvě piva v lahvi a pár drobností, vše se vešlo do malé igelitky. Já jsem vzal láhev vína, hermelín a hrušku. Jen tak na zakousnutí. Bydlela za rohem v Truhlářský, kousek od Petrského náměstí.

„Tome, jako chlap se mi líbíš moc“ řekla, když jsme dosedli do sedačky v obýváku a nalili si víno. A jé, už je to tady Tome a prášek na podporu erekce máš v kapse. Vůbec sis na něj nevzpomněl a už se to blíží. Mozek je hroznej provokatér. „Pokud mě chceš, tak si mě vezmi“ „Jsi vdaná, odsoudili by tě za bigamii“ zkoušel jsem zažertovat. „Ty víš jak to myslím, tak blbej zase nejsi“ zasmála se a chytla mě za ruce. „Tak co myslíš? Myslíš, že je na to ještě brzo?“ zeptala se s obavou v hlase. „No venku už je tma, tak to je tak akorát“ řekl jsem s kamennou tváří „Někdy nevím, jestli to myslíš vážně nebo si děláš legraci, dej si víno, já za chvíli přijdu“ a přiblížila se tak, že nebylo zbytí a naše rty se pootevřely, jazyky se chvíli přetlačovaly v polibku. „ Za chvilku přijdu“ zašeptala, když jsem ji jazykem vytlačil od mé horní dásně. „Udělej si pohodlí“ řekla a zmizela v předsíni. Tak co teď Tome, tady nemáš šanci se uvolnit natolik, pod hrozbou nečekaného zvuku klíče v zámku, abys předvedl to, co se od tebe očekává, už ti není třicet. Mlel mozek skeptickou prognózu. Ale zase na druhou stranu, když už jsem tady….zkoušel jsem prognózu vylepšit. Po chvíli se Kamila vrátila. Měla rozpuštěné vlasy a na sobě saténový župánek a krajkové body pod ním. Ještě víc jsem v ní viděl tělo mladé holčičky, než roztouženou ženu před šedesátkou a tělo holčičky to mě fakt nebere. Zřejmě viděla mé rozpačité zděšení a přistoupila ke mně. „Poslouchej srdce“ řekla a položila si hlavu na moji hruď a objala mě. To se lehce řekne, poslouchej srdce, ale jen do té doby, kdy si uvědomíte, kdo vám veškeré informace podává a můj mozek umí být hodně zákeřný vůči mě a tedy i sobě. Já bych snad přivítal ten zvuk klíčů v zámku. „Udělal bys pro mě něco prosím?“ zašeptala Kamila, stále s hlavou položenou na mé hrudi. „No jasně, co máš na mysli, ale nikoho zabíjet nebudu“ řekl jsem odlehčeně. „Já to myslím vážně“ a popošla k sedačce na, kterou si předtím něco odložila. „Vzal by sis to prosím na sebe?“ sklopila oči a podala mi hromádku oblečení, která obsahovala dámské kalhotky, podprsenku, punčochy a podvazkový pás. Nechápavě jsem se na ni podíval a nevěděl, zda mám vyprsknout smíchy nebo si dát lexaurin na uklidnění. To myslí vážně? To je nějaká skrytá kamera? A začal jsem v duchu přivolávat Radka, aby se hned vrátil domů. Jo jo Tome, věděl jsi, že je prdlá, ale tohle vykolejilo i tebe, to si přiznej, jelo mi v hlavě. Ale jak z toho ven? Budu v tom vypadat jak idiot a moje chlupaté tělo v dámském prádle bude dokonale poníženo. „Mě dámské prádlo na mužském těle rajcuje“ promluvila do ticha Kamila „zvláště, když vím, co pod krajkovými kalhotkami najdu, ale jestli to je problém, tak na to zapomeň“ Asi by mi to nevadilo vyhovět takhle bizarnímu přání své milující partnerce, po nějaké době intenzivního vztahu, když to potřebuje, ale tohle je jiná situace. Mám ji spíš za kamarádku a to ještě ne pro mě tak žensky přitažlivou a ženské prádlo na mužském těle mě dokonale odpuzuje a teď se do toho mám nasoukat? Navíc v cizím bytě, který obývá i její manžel. Ještě, že nepřinesla jeho pantofle a župan. „Nikdo to na sobě předtím neměl“ řekla Kamila zase do ticha. Tak tím to tedy vylepšila. „Dobře, ale jen pro dnešek“ řekl jsem jako bych to nebyl já a mozek se smál na celé kolo, kdy ty se vole naučíš fakt říkat ne. Na druhou stranu se má vyzkoušet všechno a mozek sklapnul. Kamila se usmála jak holčička co ji rodiče po dlouhém přemlouvání konečně koupili morče na hraní. „Vážně to uděláš? Bála jsem se odmítnutí“ řekla vesele a dodala. „Začni punčochami, máš docela hezké nohy, takové osvalené“ povzbuzovala mě, když jsem si sundal kalhoty. Nechápu, jak ty ženský to můžou nosit, tahá to, svírá to, lechtá to a nahoře na stehně ta guma je schopna mi odkrvit, tedy i umrtvit nohy dolů. Když jsem se nasoukal, za zálibného Kamilina sledování, do obou punčoch a prohlížel si moji první podprsenku v životě, zazvonil Kamile telefon. Snad je to on, moje prosba byla vyslyšena. Byl to on, Radek, aleluja. Kamila ho dala na hlasitý odposlech. „Kamčo, v klubovně odešlo chlazení a teplý pivo se nedá. Beru chlapy a jedeme k nám, nevadí? Nebo tam snad někoho máš?“ ptal se Radek nahlas a otázka rozesmála jeho kumpány. „Tak to ona určitě Ráďo“ byl slyšet někoho výkřik ztrácející se v huronském smíchu. „Už jsem si šla lehnout, nemůžete jít k Pavlovi?“ zkoušela nás bránit Kamila. „To nejde, dneska mu přijela na víkend dcera s malým. Za chvíli jsme tam, klidně si zase lehni, čau puso“ ukončil debatu a zavěsil. „Jak jsou daleko?“ zeptal jsem se, abych věděl, kolik máme času. „Jsou tady za rohem, takže máme tak pět, deset minut“ řekla velmi zklamaně. Natáhl jsem si chvatně kalhoty na punčochy a pomohl Kamile uklidit naše stopy. Ve dveřích se na mě ještě přisála do dlouhého hlubokého polibku, ze kterého nás vyrušilo bouchnutí vchodových dveří a zvuk mužských hlasů někde z přízemí a dupání po schodech. Chvatně jsem ji pohladil po vlasech. „Promiň“ řekla a smutně se usmála. „Tady máš čip od vchodu, ten se automaticky zamyká. Hoď mi ho do schránky, jak si otevřeš. Pa“ Potichu jsem vyběhl o patro výš a počkal, až bude na chodbě zase klid. Pak seběhl dolů kolem bytu, podíval se na jmenovku, abych si nespletl schránku a podle instrukce hodil čip do schránky, která byla označena stejnou jmenovkou jako dveře bytu. Kamila a Radek Vejvodovi.

Rozhodl jsem se projít noční Prahou a došel si tak pro auto, které jsem měl zaparkované u práce na Malé Straně. Odbila třiadvacátá hodina a uvědomil jsem si, že jsem v bytě nechal ponožky vedle sedačky. Od Kamily přišla smska. „Promiň Tome ještě jednou. Ponožky máš u mě. Líbám tě.“ Takže je stopila, ta mi snad čte myšlenky na dálku. V Róně tedy ve vinárně Na břehu Rhóny na Maltézském náměstí stála provozní Jolana před podnikem. Známe se, klábosíme spolu, občas se mi snaží dohodit nějakou její kamarádku. Smějeme se mému seznamovatelskému úsilí. V provozní místnosti mě nechala ze sebe strhnout ty punčochy za zajíkavého smíchu, až ji tryskaly slzy. V podstatě jsem byl rád, že se ta bizarnost nedotáhla do konce, ale na druhou stranu mi bylo líto Kamily. Ach jo, ta moje rozervanost mi dává zabrat, ale nakonec jsem děkoval rozbitému chlazení. Na seznamkách opravdu natrefíte na různé typy lidi a přesně to sedí na někde někým zmiňovanou bonboniéru, kdy nevíte, jaký bonbon si rozbalíte. Simona, Kamila odškrtnuto a cestou domů už jsem svipoval a lajkoval dámy na seznamce, tak uvidíme. Někde ta moje vyvolená být musí.