Ztraceni v nekonečnu #1

Stoupám si před zrcadlo a pracně se soukám do černého saka. Zapínám knoflíčky, upravuji límeček a tmavomodrou kravatu.

„Jak se cítíš?“

Přistupuje ke mně Liz a ruce mi dává kolem pasu. Na sobě má už své červené koktejlky. Pozoruje mě svým starostlivým pohledem v zrcadle.

„Jsem jen nervózní.“

Dává mi pusu na tvář.

„To zvládneš. Všichni ti věříme.“

Znovu mě políbí, tentokrát na krk a s úsměvem odchází z ložnice. Znovu na sebe zírám do zrcadla. Fakt se to děje? Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Nemyslel jsem si, že bych mohl v životě něco takového dokázat. A přece! Zhluboka naberu do plic vzduch a pomalu vydechuju. Vzpamatuj se chlape, to zvládneš! Beru si kabát a vycházím před dům. U krajnice stojí černé BMV se šoférem a nedaleko postává Liz se svou kamarádkou Emily. Jakmile mě Liz uvidí, spěchá za mnou k autu. Šofér nám mlčky, ale s úsměvem, otevírá dveře. S Liz usedáme na zadní sedadla a dveře za námi zabouchne šofér.

„Připraven?“ Otáčí se na mě Liz a vezme mě za ruku.

„Připraven.“

Stojím s Liz skrytí divákům za venkovním podiem. Za námi se táhne obrovská přízemní budova, nebo spíše hangár, který svou rozlohou zabírá okolo dvou fotbalových hřišť. Z kapsy vytahuju kapesník a utírám si orosené čelo. Je tu hrozné horko. Ale čekal jsem to horší, přeci jenom stojíme v Nevadské poušti. Mlčky pozoruju, jak ředitel NASA přichází k mikrofonu ve středu pódia a začíná mluvit k davu před ním.

„Dámy a pánové, je mi nesmírnou ctí Vám všem dnes představit muže, který nejen dokázal nemožné, ale posunul naši technickou vyspělost o mnoho dále. Představím vám muže, který nám otevřel naši Sluneční soustavu, otevřel nám Mléčnou dráhu, ale především, nám otevřel celičký vesmír. Prosím přivítejte muže dvacátého druhého století, doktor Archibald Drake!“

Celý dav, novináři, zpravodajové a pár významných osobností z oboru vědy a výzkumu začínají tleskat. Liz vezme můj obličej do rukou a dlouze mě políbí. Skoro se celý třesu nervozitou, ale má žena mě uklidňuje.

„Asi bys měl jít.“

Broukne mi do úst, než mě naposledy políbí a odtáhne se.

„Tak ať to už mám za sebou.“

Narovnávám se a s nádechem vstupuji na vyvýšené pódium. Ředitel mi pokyne rukou a uvolňuje místo u mikrofonu. Celý dav se rozezvučí ještě víc. Pohledem na všechny ty nadšené lidi se musím decentně zazubit. Několikrát rozpačně zamávám fotografům a do kamer. Čekám, až se uklidní. Po chvilce dav skutečně postupně umlká, až je úplně ticho.

„Dámy a pánové, je mi velkou ctí tu dnes před Vámi stát, v tento významný den. V životě jsem si nepomyslel, že jednoho dne budu mít možnost pracovat s lidmi, kteří jsou špičkou ve svých oborech a že společně vytvoříme něco tak… technologicky pokročilého, přímo umělecké dílo! Bylo to dlouhých dvacet jedna let, ale nyní jsme na konci této dlouhé cesty. Tímto chci poděkovat všem, kteří se na tomto projektu podíleli, kteří nás v tom podporovali – sponzorům, kolegům, přátelům a rodinám nás všech.“

Na vteřinu se odmlčím, za mnou zahučí obrovská vrata, která se táhnou přes polovinu této strany budovy. Ohlížím se přes rameno a pozoruji pomalu se otevírající vrata. Jako by něco ve mně strnulo vzrušením a nadšením zároveň. Opravdu je to tady!

Pozornost ale přesouvám zpátky k davu. Ten jistě se zatajeným dechem pozoruje vrata a očekává, co přijde. Jejich soustředěnost na budovu za mnou vyrušuje až můj hlas.

„Dámy a pánové, dovolte mi Vám představit…“

Zhluboka naberu horký vzduch do plic.

„…projekt Mercur!“

Poslední slova už skoro křičím. Otáčím se zády k lidem a dívám se s nimi na objekt v budově, který je díky otevřené stěně dokonale vidět. Celý ten výtvor sahá několik pater pod zem. Odsud je vidět jen horní část, respektive vrchní paluba skryta pod pláštěm ze speciálních slitin titanu, keramiky, která se využívá pro vesmírné rakety a raketoplány, a několika dalších vrstev. Jediné, díky čemu je poznat, že uvnitř pláště něco je, jsou malá okna. Za nimi jsou znát chodby a místnosti. Nejvíce nápadná je místnost s obrovským čelním sklem, díky němuž jsou uvnitř vidět monitory a něco, co vypadá jako palubní deska. Ve skutečnosti to opravdu palubní deska je. Všichni právě pozorujeme historicky první vesmírnou loď, kterou kdy vytvořil člověk na Zemi.

Pozorujeme Mercur.