Řecko otázkou a strastí eurozóny

      Evropská unie se v těchto dnech nachází v mimořádně znepokojující situaci. Většina lidí považuje za příčinu současné krize eurozóny především rozmařilou a hýřivou politiku řecké vlády za poslední dekádu. Je tomu opravdu tak? Značná část odborné veřejnosti totiž soudí, že za nastávající situaci není zodpovědné pouze Řecko, nýbrž kolektivní nedisciplinovanost značné části této měnové unie.

Marek Hila

      Konvergenční (Maastrichtská) kritéria, která by měla být zárukou stabilní finanční a dluhové situace celé eurozóny, byla během posledních let bezostyšně porušována nikoliv pouze ojedinělými hříšníky, ale i stěžejními ekonomikami, jimiž jsou i Německo či Francie. Avšak jako nejmarkantnější se v této problematice jeví helénská ekonomika, neboť při porušování výše zmíněných kritérií dospěla do fáze krajní meznosti, jež se stala pro celý systém neúnosnou a finančními analytiky shledána rizikovou. To zapříčinilo strmý nárůst úrokových sazeb krátkodobých i dlouhodobých dluhopisů, s nimiž Řecko financuje své rozpočtové deficity. Jako důsledek se mimořádně prodražila obsluha řeckého národního dluhu. Jako jediné východisko musela řecká vláda zvolit doposud nevídaný postup a požádala Mezinárodní měnový fond a Evropskou Unii o pomoc, jelikož by jinak nebyla nadále schopna financovat běžný chod státu.

      Evropská unie tedy po energickém a akceschopném vyjednávání s Mezinárodním měnovým fondem dospěla k závěru, že nejschůdnější cestou bude poskytnutí rozsáhlé půjčky na restrukturalizaci řeckého dluhu pod podmínkou bolestivých škrtů a především hlubokých sociálních a ekonomických reforem. I přes houževnaté protesty nespokojených občanů se Řecko rozhodlo jít cestou zodpovědnosti a na návrh MMF a EU přistoupilo. Započaté důsledné snižování státního deficitu a snaha vykořenit předchozí rozhazovačnost dočasně stabilizovaly stav věci.

      Nejpalčivější otázkou ale zůstává, jak vůbec mohlo k této tristní situaci dojít? Jelikož Evropská unie před vypuknutím světové ekonomické recese nepočítala s krizovým scénářem těchto rozměrů a už vůbec neměla zavedenu příslušnou legislativu, bylo jen otázkou času, kdy dlouhodobé přivírání očí před porušováním současných stabilizačních kritérií vyústí v nekontrolovatelnou krizi.

      Protože samotný výklad příčiny nezodpovědnosti při nedodržování unijních rozpočtových pravidel, by mohl být námětem samostatného pojednání, zároveň by nám však nepřinesl žádné řešení, budu se tedy zabývat otázkou: Jaká východiska lze nalézt? Spektrum možností není příliš rozsáhlé. Obecně jsou v rámci debaty nabízená dvě řešení. Prvním z nich, to, které by uchovalo princip solidarity, a tím i pověst Evropské unie, je finančně nákladný prosazovaný přístup rozložení nákladů vzniklé krize mezi státy eurozóny skupinou zemí, vedených Francií. Druhým je silná apelace na individuální zodpovědnost každého státu za své vlastní potíže. Země okolo Německa tím naznačují možné vyloučení problémových zemí.

      Z mého pohledu by bylo prospěšnější spíše to řešení, jež by potvrdilo onu pověstnou solidaritu Evropské unie, jež je základním stavebním kamenem tohoto společenství, a tudíž by nebylo moudré ji podkopávat. Není přece možné odsoudit osvícené myšlenky evropského společenství pouze pod tlakem dočasně zvýšené finanční zátěže. Za zmínku také stojí fakt, že Česká republika jako nečlenská země eurozóny by tímto blahosklonným rozhodnutím nebyla postihnuta.