Oblíbený sociální demokrat

Je opravdu těžké cítit sympatie k nějakému poslanci ČSSD, a to zejména v dnešní době. Přesto takový jedinci v minulosti, ale i v současnosti, existují. I když jich je jako šafránu. 

Nikdy jsem nebyl příznivcem levicových myšlenek, a proto není divu, že mě politici, hájící oranžové barvy, příliš neoslovovali. Alespoň v pozitivním smyslu slova. Za poslední roky to byli konkrétně dva představitelé sociální demokracie. Oba dva se shodou okolností společně setkali ve vládě Vladimíra Špidly. 

Prvním z nich je ekonom a někdejší ministr financí, posléze průmyslu obchodu, Jiří Rusnok. Od chvíle, kdy jsem jej na televizní obrazovce zaregistroval poprvé, zaujal mě svým chováním a vystupováním. Působil poměrně skromným dojmem a většina jeho názorů měla hlavu a patu. I když s ním člověk nemusel úplně ve všem souhlasit. Většinou se zdráhal vykřikovat nějaké populistické bláboly, na rozdíl od některých spolustraníků. Dnes, kdy se politika Lidového domu, více než kdy jindy, řídí zásadami nejhrubšího populismu a demagogie, se i přes nesouhlasné názory svých sociálně demokratických kolegů, kteří veškerou svou činnost omezili na ustavičné prostoduché kritizování, rozhodl pomoci současné vládě při hledání nejvhodnějšího postupu v současné ekonomické situaci, v rámci tzv. NERVu. A prokazuje, že je prakticky jediným významnějším členem ČSSD, který není maňáskem Jiřího Paroubka a dokáže mít vlastní názor bez typických socialistických žvástů, orientovaných podle průzkumů veřejného mínění.  

Druhým oblíbencem z řad sociálních demokratů byl donedávna Jaroslav Tvrdík, bývalý ministr obrany. Voják z povolání, u kterého měl člověk pocit, že pro armádu udělá první poslední. Kdykoliv se za dobu jeho úřadování stal v armádě nějaký průšvih, tak bylo vidět, že ho to mrzí. Vždy bral odpovědnost na sebe a snažil se zajistit nápravu. Jednoznačně ho považuji za jednoho z nejlepších na tomto postu v posledních 20 letech. 

Kdepak loňské sněhy jsou. Po poměrně úsměvné rezignaci, kdy podal rezignaci, posléze rezignaci stáhl, aby nakonec opravdu rezignoval. Údajně kvůli snižování rozpočtu resortu obrany. Poté pracoval nějakou dobu pro ČSA. Aby se po čase do velké politiky opět vrátil. Stal se hlavním poradcem Jiřího Paroubka. Podílel se na několika předvolebních kampaních, nemá cenu rozebírat jejich stupidní úroveň.

Přesto nechápu, jak může člověk, který se snažil vzbudit dojem, že mu na naší armádě skutečně záleží, dělat poradce Paroubkovi, který neváhá využít v politickém boji vyslání či nevyslání našich vojenských misí do zahraničí. Nevím jak může Jaroslav Tvrdík, který jako voják zažil zahraniční mise, spolupracovat s někým, kdo takto bezprecedentně zachází s dlouhá léta budovanou prestiží naší armády ve světě. A znejišťuje naše vojáky při plnění náročných úkolů v zahraničí. 

Pokud se Jaroslav Tvrdík rozhodl vrátit do světa politiky, nezvolil si podle mého názoru správnou cestu. Dříve budil dojem schopného politika na správném místě. Dnes, kdy jej máme možnost vidět při různých tiskových konferencích ČSSD, jak postává za sociálně demokratickým předsedou, působí se svým přihlouplým úsměvem jako politický moula. Role „podržtašky“ nebo „podrždeštníka“ mu moc nesluší.