Mluviti stříbro, mlčeti zlato

Prakticky každý den se mi náhodou podaří v televizi narazit na tiskovou konferenci pořádanou ČSSD. Stejně tak tomu bylo i dnes. Tak jsem si ji se zájmem opět vyslechl. Není důležité kdo na ní mluvil, a co říkal. Všechny tyto opoziční konference jsou totiž neustále stejné.  

Veškerou mediální pozornost na sebe momentálně strhává české předsednictví Evropské unie pod vládní taktovkou. Proto se opoziční sociální demokraté snaží alespoň část pozornosti obrátit na sebe, právě prostřednictvím tiskových vyjádření. Nemíním zde rozebírat naprostou bezobsažnost nekonečného kritického tlachání levicových klaunů, kteří ve skutečnosti pouze, jako jeden muž, papouškují názory svého vševědoucího principála Paroubka. Spíše se zde zamyslím nad východisky politiky ČSSD.  

Politika ČSSD stojí v posledních letech na 3 hlavních pilířích:

1. pilíř - negace všeho, s čím přijde ODS 
Socialisté nemají žádný vlastní politický program. Ten vytvoří až na základě programu ODS tak, že jej celý znegují. Stejným způsobem postupují i v případě předvolební kampaně.

2. pilíř - kam vítr, tam plášť  
Všechny politické názory ČSSD vycházejí vždy z nálad momentálně převládajících ve společnosti, potažmo z průzkumů veřejného mínění. O kontinuitě jejich politického smýšlení nemůže být ani řeč. Co na tom, když se pravidelně názorově obracejí o 180 stupňů. (radar nebo vojenské mise)  

3. pilíř - ať řekne Jirka cokoliv, budeme to říkat taky, i kdyby to byla úplná politická stupidita 
(a zpravidla to stupidita opravdu je)
Je poměrně zábavné, jak nikdo ze sociálních demokratů nemá názor odlišný od jejich předsedy. Vedení strany důsledně zajišťuje názorovou jednotu. Nejvíce mě pobaví, když některý z poslanců či senátorů ČSSD řekne, že sice má na určitou věc svůj názor (který se liší od Paroubkova názoru), ale přece nepůjde proti svému předsedovi. 


Na závěr svého příspěvku si dovolím popustit uzdu fantazii. Když slyším předsedu Paroubka neustálé urážet a trapně kritizovat jednotlivé členy stávajícího vládního kabinetu, pokusím se představit, jak by asi dnes vypadala oranžová vláda „talentů“. 

Premiérem by byl nepochybně Jiří Paroubek. Brilantní politik, světoznámý ekonom a člověk, který ví vždy všechno nejlépe. Jistě by naší zemi vedl v duchu své nejslavnější ekonomické koncepce „dluhy se nemusí platit“ vstříc světlejším zítřkům. 

Ministra financí by mohl dělat ekonomický žvanil Bohuslav Sobotka, který sice nyní neustále do světa roztrubuje, že musíme co nejdříve přijmout Euro, ale za dobu svého ministrování přivedl rozpočet do takového deficitu, že splnění konvergenčních kritérií pro přijetí evropské měny oddálil o několik světelných let. 

Vícepremiéra pro ekonomické záležitosti by bez debat dělal další výrazný ekonom z řad ČSSD Ivo Svoboda, který ještě donedávna bručel ve vězení za vytunelování Liberty.

Post ministra průmyslu a obchodu by připadl Milanu Urbanovi, jehož nedávná teze v souvislosti s ekonomickou krizí „ani jedna koruna zbytečně přes hranice“ způsobila záchvat smíchu snad u každého. 

Ministerstvo práce a sociálních věcí by měl ve svých rukách zkušený koumák Zdeněk Škromach, který sice za dobu svého úřadování nic nedokázal, ale jeho předvolební slib o 120 tisícovém porodném zní pořád skvěle. A to, že si takové porodné nemůže dovolit ani Brunejský sultanát, je vedlejší. 

Na ministra spravedlnosti se nejvíc hodí Vladimír Dryml, který se neustále označuje za novodobou JUDr. Miladu Horákovou.

U postu ministra zahraničních věcí jsou hned dva adepti. Eurokomisař Vladimír Špidla, který se snad již naučil alespoň jeden cizí jazyk nebo expert přes africké kakao Michal Kraus.

Ministryni zdravotnictví by mohla dělat Marie Součková. Podobně jako všichni šéfové tohoto resortu z řad ČSSD nepředvedla nic a snad dodnes běhá po soudech v souvislosti s kauzou DIAG Human. V případě ministra by tuto pozici obsadil David Rath, který jednou poplatky energicky prosazuje, podruhé je ze všech sil proti nim.

Na místo ministra kultury se nejvíce hodí Vítězslav Jandák. Jako správný sociální demokrat se neštítí zneužít smrti architekta Kaplického ke svému zviditelnění, a přitom blábolí něco o kumštu, se kterým v životě nepřišel do styku.

A tak by se dalo pokračovat dále…
V případě sociálních demokratů beze zbytku platí, že „mluviti stříbro, mlčeti zlato“.