O zubech a volební kampani

Bolavý zub mne donutil i v předvolebním shonu vyhledat našeho rodinného lékaře. Velmi chytrý a vtipný pan doktor má na starosti zuby celé naší rodiny a já si obtížně dokážu představit, že by mi spravoval zuby někdo jiný. Jsem ještě klasický produkt socialistické péče o zuby. Tedy péče veškeré žádné. Kartáček jsem měl stále ten stejný (druh) a zuby jsem si prostě nějak „šmidlil“. Evidentně málo a špatně. Ale plomby byly zadarmo, takže mimo občasného utrpení u zubaře a množící se tmavě šedé hmotě uvnitř mé pusy mě vlastně situace ohledně mých zubů nikdy netrápila. Jen ten dech jaksi už nikdy neměl mít ten správný odér…

Stejná jako naše péče o zuby však byla i tehdejší úroveň naší školní zubařky. Možná to byla její osobní chyba, možná systémová chyba, v každém případě jsem si tenkrát jaksi mohl obtížněji vybrat někoho jiného (jako rodina jsme neměli žádného známého). Každý zub byl několikrát opravován, plomby stále vypadávaly a dobře si vzpomínám, že právě první návštěva u mého dnešního pana doktora se musela rozložit na tři po sobě jdoucí schůzky. Předělal mi tenkrát 7 stoliček. A důležitá poznámka – od té doby drží. Poslední vrtání je alespoň dva roky zpět.

Každou mou návštěvu jsem navíc podrobně informován o mém stavu. Na plazmové obrazovce přede mnou se rozsvítí model mého chrupu s vyznačenými abnormalitami. Jeden zub už není můj – ten je modrý. Mám tedy jeden opravdový bluetooth. Před případným vrtáním jsem dotázán, zda je třeba místo třeba umrtvit. Rentgen je v případě potřeby na místě. Před odchodem dostávám instrukce a leták pro zamezení opakování problému. Tentokrát to byl špatný krček, takže potřebuji konkrétní medikament – roztok.

Všechno samozřejmě platím. A rád. I samotnou návštěvu považuji za společenskou událost. Je mi zkrátka potěšením poctít tuto ordinaci svou návštěvou. Jen mám vždy trochu problém s termínem. Dojíždím totiž do ordinace 250 km, většinou vlakem a na otočku: Praha – Olomouc.

Co tak teď ještě zlepšit takto i ostatní lékařská zařízení a nemocnice. Rozumím, že to bude stát všechno peníze. Ale to se přece nedá s minulou dobou vůbec srovnávat.

Návštěva mého rodného města však měla ještě jeden aspekt. Uvědomil jsem si, co je v Praze v poslední době divného. Vypadá to tam, že politické strany (některé) vykradli banku (švýcarskou). V moravské metropoli na Vás nekoukají desítky tváří z billboardů, velkých jako mrakodrap. Sloupy veřejného osvětlení neslouží jako tyčky pro kartónové ksichty. Zbytečné lavičky, na kterých v Praze sedávají zejména bezdomovci, nenesou žádná pitomá hesla. Obrovské krychle, módní trend současné pražské kampaně, v Olomouci nikdo nikdy neviděl. O tom, že se tam blíží volby, svědčí pouze pár letáků v tramvajích. Sem tam také malý plakátek politika mezi spoustou dalších reklam na koncerty a na informačních plechových stojanech, které si pamatuji ještě z komunismu.

Skoro se mi mezi tu změť tváří do Prahy ani nechtělo. Ale otázka zní trochu možná jinak. Přímo z našeho volebního štábu vím, kolik stojí kampaň. Kolik stojí jeden billboard. Kolik stojí reklama na jedné tramvajové zastávce. Kolik stojí ona zmiňovaná krychle. Když to všechno sečtu a porovnám s čísly, které jednotlivé strany hlásí, že do pražské kampaně investovaly, něco mi nesedí. Abych pravdu řekl, chybí mi u některých jedna nula. Ze svého studia matematiky si však na nulu pamatuji, že vypadala trochu jinak.