Kvalita vzdělávání v Čechách

Kvalitní vzdělání bylo ve vyspělé a alespoň trochu demokratické společnosti považováno za základ úspěšné pracovní kariéry a také jako vstupenka mezi  střední třídu. Během 40 let zvráceného rovnostářského režimu a následných prudkých společensko-ekonomických změn v 90. letech minulého století však došlo k nebývalému zeslabení těchto institucionálních pilířů naší společnosti. Slušný člověk se dnes nestačí adaptovat na první šok a už přichází jiný, mnohem závažnější.

http://www.javierllinares.es/wp-content/uploads/2011/07/bienesta

Ať už to byly aféry s neoprávněně užívanými tituly (Kalvoda, Benda) či prudký nárůst plagiátorství. Na jedné straně trend umožněný informačními technologiemi, na druhé straně právě těmito technologiemi naštěstí relativně snadno odhalitelný. Nedlouho poté se nad hladinou objevila aféra Právnické fakulty v Plzni a prodávání titulů bez jakékoli potřeby vlastního studia. To už byl silnější šálek kávy i pro otrlejší.

Možná už jsme na opravdovém dně, říkáme si. Opak je však nejspíše pravdou. Začíná být čím dál tím více zřejmé, že některé vysoké školy, a v Praze je jich již bezpočet, vznikly pouze a jen za účelem rozdávání, resp. prodávání titulů. Nejlépe prominentům veřejného a zejména politického života. Ruku v ruce s tím jde bohužel i trend, realizovaný na základě Boloňské strategie, tedy aktivně prosazovat vysokoškolské vzdělání pro většinovou populaci.

Netřeba také polemizovat s tím, že se dnes už vůbec nejedná o univerzitní studium, které by mělo za úkol změnit myšlení absolventů – viz dříve absolutně povinná a nepraktická výuka řečtiny a latiny v době, kdy vzdělanec byl zároveň matematik, filosof, astronom či následně fyzik. Rychlejší doba, vyspělejší technika a složitější organizace světa a společnosti způsobila větší potřebu specializace a tedy stále užšího zaměření jednotlivých studijních oborů. Jak s tímto trendem ale souvisí absolutní a nezadržitelná inflace manažersko-pseudo - ekonomicko-magistersko - inženýrských oborů? Těchto, na běžnou praxi zaměřených typů vzdělání, u kterých se přímo naskýtá jednoduchá otázka: Za jak dlouho se v běžné praxi nadaný, schopný  zaměstnanec přirozeně naučí všechny poučky, kterými studenty takováto škola vybaví?

Negativní vývoj naší společnosti v přístupu ke vzdělání, naivní a dnes už poněkud přežitá představa, že titul před jménem přinese věhlas a úctu, již pokročil do té fáze, že z něj nelze uhnout zpět. Můžeme sice zpřísnit podmínky, za kterých akreditační komise bude odebírat tituly. Můžeme se snažit unifikovat požadavky nutné pro obhájení bakalářské, magisterské a doktorské práce. Všechno je to ale sysifovská práce bez zřejmého dohlédnutí do cíle. Situace na Právnické fakultě v Plzni, která nebyla řešena jediným možným správným řezem – tedy zavřením fakulty - je zřejmým příkladem, že zpět se již nebudeme moci nikdy vrátit. Tituly a vysokoškolské vzdělání již nebudou mít nikdy takovou prestiž jako dříve. Naprosto chápu studenty Právnické fakulty v Plzni a soucítím s nimi. Jak k tomu oni přijdou, že na ně padá stín jimi nezaviněných podvodů? Co však bylo a je horší? Dokončit studium v Praze a své vzdělání mít bez stínu pochybností, či při každém pohovoru pokud možno neříkat „… v Plzni“.

A právě tento případ byl  jedním z mezníků ve vývoji v organizaci a nahlížení na vzdělání v naší společnosti. Vývoj totiž neustal. Společně s některými, zejména pražskými rádoby vysokými školami, kde diplomové práce připomínají seminární práci středoškoláka a absolventi si ani nepamatují jméno svého školitele (naprosto nemyslitelná věc, vždyť právě s ním má mnohokráte projednávat mezi čtyřma očima svoje cíle, literaturu, teze, hypotézy, metodiku, hodnocení, závěry), nám vzniká nový precedens, ve kterém napodobujeme například Spojené státy. Pokračujeme směrem, kdy vysokou školu a titul před jménem bude mít v podstatě každý a tento fakt tedy nebude třeba vůbec uvádět. Nebude mít žádnou odlišovací a vypovídací hodnotu. Teprve následné sdělení, kde daný člověk studoval, podloží svou váhou schopnosti a vědomosti potenciálního uchazeče o práci.

Musí to tedy být samotné vysoké školy, které budou dbát na absolutní preciznost svého vzdělání, nenechají se uplácet vlivnými studenty a nebudou rozdávat tituly zadarmo. Pouze takovýto proces můžeme chápat jako ten ne úplně špatný směr vývoje. Přirozeně dochází a v budoucnosti bude docházet k diferenciaci univerzit. Ukončené vzdělání na těch prestižních bude mít větší váhu proti řadovým  college s prodejnými profesory, děkany, rektory a mizernými požadavky.

Ačkoliv se nám tedy může jevit současný proces jako důkaz společenského kolapsu, institucionálního selhání, popřípadě jako důvod k nastolení nějaké verze „neuniverzitní“ diktatury, je možná lepší naopak proces „vzdělávání“ mas značně urychlit a tím také mírně popohnat onu tolik potřebnou diferenciaci univerzit, která tady už ostatně dávno měla být. A o tu by se měly postarat samotné univerzity s prozřetelnými rektory, děkany a vedoucími kateder. Ale to už se trochu dostáváme k samotnému problému jejich financování, což už je jiný příběh.