K čemu vlastně máme v Praze územní plán, když je neustále měněn

Hlavní město Praha se chystá na schválení konceptu nového územního plánu. Podle zákona je nutné vypořádat se s asi 16 000 připomínek a námitek od jednotlivých Pražanů i občanských sdružení. V současné době je odbor pro územní plán hl. m. Prahy asi v polovině tohoto bezprecedentního počtu. Nový územní plán pak musí být podle zákona schválen Zastupitelstvem hl. m. Prahy do konce roku 2015.

http://www.estav.cz/gfx/we/zpr/ilustr/uzemni-plan-praha.jpg

Položme si ale zásadní otázku: K čemu vlastně máme územní plán, když je neustále měněn? Proč už máme dokonce různé kategorie změn, celoměstských změn a celoměstsky významných změn? Zkusil někdo vyčíslit, kolik vůbec už těch změn bylo a jaké jsou jejich dopady? Jsme tak trochu v situaci, kdy by bylo asi lepší žádný územní plán nemít a schvalovat jen změny. Změny ničeho na něco. Nikoli změny něčeho na něco jiného.

Praha má ve stavebním zákoně postavení, které jí umožňuje tvořit dvojúrovňový plán. Této možnosti se však Praha poněkud nepochopitelně vzdává. Přitom i selský rozum napovídá, že vzhledem k obrovskému rozsahu dat, komplexnosti problematiky struktury města, jeho rozvoje a života, je v podstatě nereálné sestavit jednu jedinou úroveň územního plánu v měřítku 1:10 000 tak, aby dále nemusela být měněna podle stále nových a nových skutečností, okolností a požadavků. Problémy na jednom místě navíc blokují bezproblémové schválení míst jiných.

Teprve když budeme při schvalování jakéhokoli nástroje územního plánování počítat s tím, že developer je dobrý sluha, ale špatný pán, můžeme dosáhnout kýžené synergie veřejného a soukromého sektoru. Tedy vzájemně protichůdných, ale spolupracujících a provázaných zájmů a částí nejen městské reality.

Kdo má kvalitnější odborníky? Developer, tedy soukromá firma, mající za sebou vlastní armádu prvotřídně placených, praxí a konkurencí utužených architektů? Nebo veřejný sektor se svým úřadem, plným častokrát přetížených úředníků - také architektů? Kdo hraje divizi a kdo extraligu? Kdo má více prostředků, peněz a času?

Pojďme konečně město a jeho rozvoj postavit na moderních principech, tolik dnes používaných v anglosaských zemích. Na územní plánování a tedy územní rozvoj přece můžeme nahlížet jako na optimalizaci vztahu města a investorů. Můžeme přece zavést systémovou diskuzi nad rozvojovými plochami mezi městem, občany a investory. Dnes máme rigidní pravidla, která neustále měníme, až už vlastně žádná neplatí. Pravidla, která nejsme ochotni dodržovat, a která rodí jenom podvody, korupci a spekulace s pozemky. Nechme Prahu konečně nadechnout!

Zaveďme dvojúrovňový systém územního plánu, kdy celopražská strategická část, schvalovaná zastupitelstvem hl. m. Prahy, bude v menším měřítku - 1 : 25 000. Teprve pro jednotlivé části města a pro rozvojové plochy se držme stávajícího podrobnějšího měřítka 1:10 000. Vytvořme pravidla postupu jednání mezi městem a developery, kdy na základě diskuze nad konkrétními místy a územími naleznou architekti města a investora vzájemný soulad k uspokojení zájmu obyvatel i provozní a funkční účelnosti rozvojového projektu.

Většina investorů chce silnou ruku a jasná předvídatelná pravidla. Dnes se však dějí fauly téměř neustále. Město nefunguje jako rozhodčí a už vůbec ne jako poctivý rozhodčí. Tento sudí totiž musí mít v této hře mnohem více povinností. Vedle rozhodčího musí být také stratég, plánovač, určovatel pravidel a kontrolor. Město by vždy mělo sledovat veřejný zájem, zatímco developer sleduje zisk a kvalitu svého projektu. Pokud se tedy Praha má nějak rozvíjet, musí se sama stát developerem a jednotliví investoři jeho výkonnými jednotkami. Je však třeba nebát se změnit celý systém, nikoli si pokaždé hrát na vlastním písečku, a rozporovat dílčí a z celkového kontextu vytržené minizměny územního plánu. A pokud to bude nutné, nebát se iniciovat i změnu zákonů. Vždyť kdo jiný než právě hlavní město by měl určovat a nastavovat koncepce a směrování územního plánování a rozvoje.

Pozn.: přezato též z parlamentních listů