Ženy v závodě se smrtí

Návraty z cest jsou vždy plné očekávání, ale někdy i překvapení. Skláním se tímto před ženami, které dokážou být lépe než muži včas na správném místě, nebojí se hlavní role a nečekají na potlesk.

Po příjezdu do Prahy jsem vlezl do metra, přestoupil na trasu „A“ a ve vagónu poslouchal libozvučnou italštinu našich jižanských turistů, když se do toho najednou ozvalo: „Dejvická konečná stanice, prosíme vystupte!“ a hlas z reproduktoru pokračoval „terminal station, please leave a train“ a já přemítal zda ti Italové tomu rozumí a pak jsem si říkal, že je to vlastně fajn být Italem, protože se mohou bavit nahlas a málo kdo jim rozumí. Potěšeně jsem tak stoupal po schodech a spěchal domu, za dětmi, za ženou Kačenkou a v ruce nesl v igelitových taškách nákup, o který mne Katka požádala. Byl jsem na sebe téměř pyšný, že jsem koupil vše co chtěla a měl jsem velkou chuť udělat Kačence radost. Chvíli jsem zaváhal u krámku s kytkami, zda by tou radostí mohla být květina, ale pohled na jejich ceny mne ubezpečil, že radost se dá dělat i jinak.

Rychle jsem prošel kolem „našeho“ prodejce Nového prostoru Kamila, který mlčky stál a pozoroval proudící dav lidí jako by se jich chtěl zeptat „Kam spěcháte? Vždyť venku prší!“ Při letmém pohledu do jeho tváře jsem si všiml strhaných a unavených rysů v jeho obličeji. Blížil jsem se k východu z metra, přítmí a lidé postávající pod střechou dávali tušit, že se Kamil nemýlil. Naštěstí však už nepršelo. Vzduch byl vlažný a příjemně vlhký jak se z ještě ne zcela vychladlých chodníků odpařovala voda z právě odeznělé průtrže mračen. Nad hlavou mi zablesklo, v dáli se ozval hrom a já si představil jak někdo jde po chodníku a z čista jasna „prásk!“ Udeří do něj blesk a člověk leží na chodníku. „Jak takový blesk pozná do koho má udeřit?“ říkal jsem si a hned jsem tu myšlenku zažehnal, neboť se mi nechtělo o tom dále přemýšlet a rozhlížím se po autobusech, aby mi náhodu neujel ten, který jede přímo před barák.

Zaujala mne skupinka postávajících lidí ve vozovce u středního nástupního ostrůvku. Na zemi leží muž, u hlavy mu klečí žena, tlačí mu dolů spodní čelist, zaklání hlavu a přitom volá na přihlížející lidi okolo zda nemají papírový kapesník. Mezi tím druhá osoba dlaněmi stlačuje hrudník tak jak se to dělá při masáži srdce. Najednou vidím, že tou osobou, která masíruje statnou hruď starého muže je mladičké útlé děvče. Zůstal jsem chvíli civět na tento výjev stejně tak jako už na něj zíralo mnoho dalších lidí okolo. Další mladá dívka, která měla v ruce mobilní telefon opatrně oslovovala přihlížející pány s prosbou, že bude nutné takto resuscitovat až do příjezdu záchranky a že dívenka, která ze všech sil se činila na mužově hrudi bude asi potřebovat vystřídat a oslovení pánové se tvářili, jako že tam nejsou. Rychle jsem sundal batoh a odložil tašky a nabídl se, že budu střídat. Dívka byla ráda a já se snažil napodobit to, co ona dělala přede mnou. Druhá žena, která držela mužovu hlavu a čelist, mne povzbuzovala a snažila se nahmatávat tep, který buď nebyl žádný a nebo byl jen vynucený stlačováním hrudníku. Muž ležel částečně v kaluži vody po bouřce a pod sebou měl hůl, která dokazovala, že se ještě donedávna pohyboval bez větších problémů.

Mladičká dívka mne opět vystřídala a s novou vervou veškerou svoji sílu směřovala do středu hrudníku. S každým zmáčknutím vytlačila z muže sípavý zvuk, který naznačoval, že dochází k nucenému dýchání a zároveň se tímto stimulovalo i srdce. Po chvíli jsem se ujal opět hrudníku já. Měl jsem obavy, abych při masáži muži nepolámal žebra a tak jsem se snažil zachovat intenzitu i sílu podle mé předchůdkyně, když tu najednou jsem při stlačování hrudníku cítil větší odpor. Muž se zakuckával a dáma, která mu doposud stále držela čelist mne požádala, abych s masáží přestal. Přestal jsem tlačit, ale ruce jsem měl stále na hrudníku připravené abych mohl okamžitě začít znovu s masáží, když v tom cítím pod rukama, že muž dýchá sám a pod hrudním košem se silně rozbušilo srdce. Žena u hlavy poplácávala muže po tvářích a žádala ho, aby s ní hovořil a ujišťovala ho, že už je na cestě záchranka. Zmínka o záchrance muže přivedla k řeči a udýchaně ze sebe vypravil: „To je v pořádku, žádnou záchranku nepotřebuji“ Přesto, že situace byla vážná museli jsme se pousmát: „Člověče, vždyť Vám tady na hrudníku rajtovali dva lidé, abychom Vás přivedli k životu“ odvětila s úlevou žena, která ještě stále muži držela hlavu.

Sanitka mezitím dorazila a tak žena zdravotníkům nahlásila, že resuscitace probíhala 7 minut a že muž nedýchal a byl bez srdeční činnosti. Ohlédl jsem se kde je ta mladičká dívenka, která si tak statečně vedla, ale byla už pryč. Sesbíral jsem tašky a na záda hodil batoh a naskočil do autobusu číslo 107, který akorát zavíral dveře. Do uší mi doléhal hovor dvou studentů cestujících na Suchdolskou kolej, že nedávno stejným způsobem téměř na stejném místě zemřel Jan Kaplický, protože neměl tolik štěstí, aby ho někdo přivedl k životu a já si uvědomil, že tenhle muž žije. Do očí mi vstoupily slzy.