Selektivní sdělování informací je jednoduchý obtížně napadnutelný a zároveň velmi účinný nástroj pro ovládání mas. Většina z nás čte hlavně titulky a na hlubší zkoumání reality zcela jednoduše nemá nebo si nechce udělat čas. Svět se nám zplošťuje do plochých obrazovek jedniček a nul. Snadno se pak může stát, že jedno tvrzení je pravdou i lží zároveň a tady začínají labužnické hody pro každého manipulátora. Co se s tím dá dělat? Snad jedině nabídnout rozšířený pohled a doplnit chybějící informace. A to je moje motivace k napsání tohoto blogu.
Pan Zeman pravděpodobně na Národní třídě skutečně byl, i já jsem tam byl. S bratrem jsme nesli transparent, na kterém bylo z jedné strany napsáno "V JEDNOTĚ JE SÍLA" a z druhé strany bylo "NECHCEM SE JEN DÍVAT". Už z nápisu je zjevné, že s bratrem nejsme žádní hrdinové. Měli jsme potřebu se vyjádřit, ale raději jsme se schovali za dvojsmysl hesel, jejichž výklad může být i v době komunismu zcela nevinný. Ale hezky po pořádku. Na Albertov jsme přišli s bratrem a mojí přítelkyní Magdou mezi posledními a tak jsme stáli na kraji shromáždění. Když se průvod hnul směrem na Vyšehrad, bylo to naším směrem a my jsme tak tvořili s dalšími nosiči praporů a transparentů čelo průvodu. Organizátoři nás navigovali, kudy máme jít, abychom vedli skandující dav schválenou trasou průvodu.
Projevy na Vyšehradě byly plamenné, ale vyznívaly poněkud do prázdna, a tak se začalo skandovat "Jsme na špatném hradě!". Chvíli se pak v davu vyvolávalo, jestli jít na Hrad nebo na Václavák. Průvod se nakonec hnul Cihelnou bránou do Vratislavovy ulice směr Václavské náměstí. Kráčeli jsme tak jásajícími ulicemi, kde lidé mávali z oken nebo se rovnou přidávali k průvodu. Takto jsme vpochodovali do Vyšehradské ulice, kde nám cestu zastoupil kordon obrněných policistů v helmách a s plexisklovými štíty. Dopředu jsme nemohli, za zády nám stál dav lidí, a tak nezbylo, než vyčkávat. Nálada byla povznesená, na tvářích uniformovaných mladíků za plexisklovými štíty byly znatelné rozpaky, holky se na ně usmívaly a přemlouvaly je, ať jdou s námi.
Po nějaké době se dav za zády začal rozvolňovat a my jsme zjistili, že se průvod přelil na nábřeží. Z čela jsme se tak ocitli na konci průvodu. Na kolejích stály tramvaje s otevřenými dveřmi, zvonily průvodu na pozdrav. Vzájemná podpora umocňovala všudypřítomnou radost a euforii, kterou mi trochu kalilo jen vědomí, že ti zelení kluci s plastovými štíty budou zase někde stát. Prošli jsme kolem Národního divadla a na Národní třídě jsme se zastavili. Tentokrát jsme neviděli jak to vypadá vpředu, ale po zkušenosti z Vyšehradské ulice jsme si to dovedli představit. Zpívalo se, skandovalo se a začínalo být jasné, že se na Václavské náměstí nedostaneme.
Policisté uzavřeli Národní třídu u Národního divadla a pomalu postupovali směrem k davu. Euforie nás pomalu opouštěla a začala ji nahrazovat obava z dalšího vývoje. Ulice již potemněly a byl tak nejvyšší čas jít domu. Rozhodli jsme se proto vytratit boční Mikulandskou ulicí. Záhy jsme však zjistili, že Mikulandská je na konci také uzavřena policisty. Brzy nám však svitla naděje. Zjistili jsme, že policisté nechávají mezi sebou lidi projít. Našemu Milošovi se zjevně v této chvíli podařilo z Národní třídy utéct stejně jako stovkám dalších lidí, a tak může směle prohlásit, že to byla prima manifestace, kterou si pěkně užil. Žádné brutální násilí na Národní třídě neviděl neboť policistům či "dědkům z Lidových milicí" utekl. Opřel se o svoje osobní pozorování a pomlčel o událostech, kterých se osobně nezúčastnil a odehrály po jeho odchodu z Národní třídy. Postup, který lze v mnoha případech považovat za správný, je v tomto případě velký problém, neboť svojí částečnou informací uvádí lidi v zásadní omyl. U prezidenta se totiž předpokládá, že poskytuje informace úplné a nezkreslující.
My jsme Milošovo štěstí neměli. Se složeným transparentem v ruce jsme se vydali vstříc průchodu mezi policisty a se zlou jsme se potázali. Policisté se na nás vrhli jako psi. Nastavili jsme před sebe instinktivně tyče s transparentem, do kterých se zakousli, a my jsme nyní již bez transparentu ustoupili zpět do Mikulandské. Mezi tím nás v Mikulandské zavřeli i ze strany Národní třídy. Agresivita přítomných policistů razantně rostla. Dostal jsem regulerní strach a zjevně jsem nebyl sám. Odejít se nedalo a zcela zřetelně se připravoval masakr zbylých demonstrantů. Pod heslem zachraň se jak můžeš jsme začali zkoušet vytratit se přes dvory domů. Na kraji Mikulandské ulice jsme tak vlezli na dvůr, na jehož konci bylo schodiště, za schodištěm dveře. Zaklepali jsme na dveře a k naší úlevě se otevřely. V temném prostoru se tiše tísnili lidé, kteří již před námi měli stejný nápad. Opatrně jsme se zasunuli mezi ostatní ukryté demonstranty a s hrůzou jsme naslouchali občasným výkřikům a burácení motorů těžké techniky. Obrněné transportéry? Tanky? Proč? Co se to tam děje? To přeci není možné? Zoufalství, strach a obrovský hněv se míchal s tichými poznámkami souputníků a těžkým vydýchaným vzduchem v malém prostoru, kde jsme se báli rozsvítit abychom nepřitáhli pozornost policie.
Když venku všechno utichlo, ještě chvíli jsme vyčkávali a pak jsme se začali pomalu postupně z bytu vytrácet aby nešlo z bytu nápadně moc lidí najednou. V Mikulandské se válely části svršků a nejrůznější věci a osobní předměty, které zjevně pocházely od našich spoluobčanů, kteří zůstali na ulici. Znovu tak tímto děkuji majiteli bytu, který nám umožnil ukrýt se před zlovolným násilím. Ohlášená smrt Martina Šmída pro nás byla zcela logickým vyústěním událostí na Národní třídě. Následující studentská stávka pak byla pro nás studenty jediná rozumná cesta, jak dát najevo, že se nedá studovat ve státě, který své studenty nechává surově bít za to, že svobodně, kultivovaně a poklidně vyjádří svůj názor. Události na Národní třídě 17. listopdu 1989 v kombinaci se symbolikou mezinárodního dne studenstva postavily komunistickou moc do pozice nacistického gestapa. Tato jedinečná souhra okolností se stala silným spouštěcím mechanismem, který komunistická moc zcela nechtěně odjistila a nedokázala jej již zastavit.
