Zdá se, že odpověď na tuto otázku je jasná a jednoduchá a to až do té doby, než svému okolí oznámíte, že máte v úmyslu na svět svého potomka přivést doma. Pak zjistíte, že rodí doktoři nebo při nejhorším sestřičky pod dohledem doktora, ale vždy a zásadně v porodnicích. Cokoli jiného je neodpovědné hazardování se zdravím a životem matky a dítěte. Porod doma je v českém ďolíčku pro většinovou veřejnost a velkou část odborníků nepřekročitelné tabu a zcela zde chybí kultivovaná diskuse, kde by se zohlednily individuální potřeby některých žen.
Moje žena Kateřina patří k lidem, ve kterých naše zdravotnictví nebudí příliš důvěru. Představa, že je převážena s kontrakcemi do nemocnice autem ve kterém se jí dělá zle i bez těhotenství a přijede do nemocnice kde bude v cizím prostředí s neznámými lidmi, kteří po ní něco budou chtít, ji upřímně děsí. Mne zase trochu děsilo, co by se dělo, kdyby včas nedojela porodní asistentka, ale je údělem nás mužů nenechat na sobě znát svou slabost. Devět měsíců je dost dlouhá doba, aby si budoucí rodiče vše vydiskutovali a na porod se odpovídajícím způsobem připravili. Hodně mi pomohla knížka Znovuzrozený porod francouzského porodníka Michaela Odenta, ze které jsem pochopil, že pro rodičku je niterný pocit bezpečí jedním z klíčových faktorů úspěšného zdravého porodu. Pěkně mi to předvedla i naše fenka Fira, která rodila půl roku před námi. Udělal jsem jí doma krásný pelíšek. Když „to“ však na ni přišlo, najednou zmizela a našel jsem ji zalezlou ve vyhrabaném doupěti pod hromadou starých prken. Jasně mi tak ukázala, že to, co se mně může zdát ideální, nemusí být ideální pro ni. A tak jsem musel začít pelíšek upravovat, až nakonec uznala, že už to odpovídá jejím představám a v pelíšku porodila pět krásných štěňat.
Že některé ženy nedokážou v sobě vzbudit pocit důvěry a bezpečí při pobytu v porodnici, tak považuji za zcela přirozené a není to chyba těchto žen. Je rovněž pochopitelné, že porodnice se nemohou přizpůsobit všem individuálním požadavkům jednotlivých žen. Pokud je žena zdravá, životní funkce jsou zabezpečeny, průběh těhotenství je zcela normální a vyšetření neukazují na žádné anomálie, může se tedy vše soustředit na druhý stupeň Maslowovy pyramidy potřeb – pocit bezpečí. Považuji za zcela přirozené, že by mělo být snahou všech tento pocit bezpečí rodičce zabezpečit.
Když moje žena vyslovila přání rodit doma, věděl jsem, že ji podpořím a nebál jsem se vyjádřit svoji podporu nahlas, a to i svému okolí. Vzápětí jsem toho však trpce litoval. První porod byl pro nás ve znamení psychického teroru, kterým se snažilo okolí včetně nejbližších přimět nás, ale zejména moji ženu Kačenku, aby upustila od porodu doma. Všichni „přesvědčovatelé“ nakonec mohli oslavovat. Porod začal sice zcela standardně odtokem plodové vody, ale po více než jednadvaceti hodinách, kdy se nám stále nepodařilo porodit, jsme se po dohodě s porodní asistentkou přesunuli na Bulovku. Tam jsme po dalších dvanácti hodinách nakonec radostně porodili. Psychika sehrála své a Katka hodně zkusila.
Pro druhý i třetí porod jsme tak byli nuceni vytvořit konspirační plán s porodem v porodnici a já se stal pozorovatelem koncertu, kde se mísí radost očekávání s bolestí, kde se žena vždy znovu stává Matkou s velkým „M“. S blížícím se porodem se vždy zintenzivňoval úklid a chystání všeho potřebného pro miminko, až nakonec jsem byl rodičkou zcela vykázán z jejího dosahu, aby si mohla o samotě projít první dobou porodní. Tak jsem čas trávil měřením doby mezi kontrakcemi a čekáním na pokyn, až bude správný čas pro zavolání porodní asistentky. Skutečnost, že Katka chtěla být o samotě, mi velmi vyhovovala, neboť když jsem viděl, jakou bolest jí působí kontrakce, trpěl jsem s ní a vůbec se nedivím lékařům, že vymysleli epidurál, předepisují oxitocin, anebo že ženy rodí císařským řezem častěji než by bylo nutné. Porod je zkrátka proti mužské přirozenosti.
Narození miminka pro mne bylo vždy fascinujícím a dojemným završením devítiměsíční cesty a přes všechny pochyby jsem byl vždy rád, že se Katka rozhodla pro porod doma, neboť na ní bylo vidět, jak si užívá důvěrně známého prostředí a jaký to má příznivý dopad na její psychiku. Právě tyto poznatky mne vedou k otázkám: Jaké jsou skutečné příčiny toho, že ženám, pro které porod v porodnici představuje zcela reálná riziko zvýšených komplikací, není umožněno, aby rodily tam, kde se cítí bezpečně? Proč český zdravotní systém nevyjde rodičkám vstříc a nesnaží se zabezpečit takové podmínky, které budou minimalizovat rizika v případě zcela neočekávaných komplikací, jak je to dnes běžné například v Německu, když je známé, že je to levnější než porod v porodnici?
