Chápeme věci v globálu, nebo jen každý podle své pozice? Není pravděpodobnější, že se rozdělujeme dobrovolně?
Od poslední světové války utekl zdánlivě dlouhý čas a podle jakési periody bychom mohli očekávat další. Málo kdo z pamětníků už dnes může vyprávět o utrpení války. O tom, že dnešní, bez pochyb hrozné obrázky ze světa, jsou jen takovým náznakem opravdového utrpení. Žijeme v době, kdy se možná nenápadně, ale o to hrozivěji, stupňují konflikty mezi jednotlivými velmoci, státy, kulturami, náboženstvími, levicí a pravicí až po skupinky na sociálních sítích. Tak nějak, jak byl i překládán Nostradamus, že ze spousty požárů, vzplane jeden velký oheň.
Je to ovšem všechno nevyhnutelné? Kdo to ovlivňuje? Nebo to přichází jaksi samovolně? Velká část populace je přesvědčena, že nic není náhoda a nic se neděje bez příčiny. Že tu existuje boj několika významných rodů, které díky dosažené moci a bohatství řídí nejdůležitější vrstvy lidí, vlastní bankovní sektor a prakticky řídí světový chod. Další část populace se tomu směje, nebo tak daleko nechce zacházet. Řešíme otázky Islámského státu, jako možná největší současné hrozby. Přesto je tento problém s celosvětového pohledu jaksi odstrkován na vedlejší kolej a daleko větší mediální pozornost si zasluhuje podle západních médií nebezpečí z Ruska. Varování před jeho roztahovačností a agresivním jednáním. Naopak z druhé strany se předkládá, jak USA přestoupili z demokratické koleje na hlavní stanici a samočinně si ujmuli právo dispečera celého světa. Jak chtějí ovlivňovat jednotlivé vlády států a kontrolovat ekonomickou moc.
Zajisté je pro jednotlivé státy prospěšné spojenectví a spolupráce, jak z bezpečnostních, tak obchodních důvodů. Bohužel se z podstaty vzniku takových uskupení stalo jakési zlo. Alespoň tak to vidí část lidí. Ze spolupráce a obrany se stalo nařizování a vměšování do jednotlivých států. Základní usnesení se používá pouze v případě prospěchu, a když je překážkou, tak se prostě obejde.
Místo společného postoje proti opravdové bezpečnostní hrozbě, místo řešení humanitárních a ekologických problémů se pomalu celý svět natáhl do boje o ekonomické zájmy několika velmocí. A bohužel my s ním.
Z ledabylých diskuzí o pravdě západu, či východu, se strmě stává nenávistný boj o svou pravdu. Vstupuje mezi nás stále více odhodlanosti za svou pravdou stát, stále více opovrženosti druhou stranou. Zjednodušeně řečeno se z americko-ruského boje stává revoluce v českém národu. Copak jako národ mezi sebou musíme bojovat, jestli Temelín dostaví Rus, nebo Američan? Proč se hádáme o sestřeleném Boeingu, přičemž od počátku víme, že obě strany znají pravdu, ale nám ji nikdy po pravdě nesdělí.
Neměli bychom raději řešit to, jak vrátit státu jeho suverenitu, jak obchodovat bez diktování velmocí a spolků? Jak řešit své vnitřní problémy a starat se o své sociální a hospodářské potíže? Samozřejmě, že nemusíme, pokud očekáváme, že právě ony to za nás vyřeší a přinesou nám to kuře na zlatém podnosu. Takový jejich cíl ale dnes není.
Měli bychom se na ulici postavit společně, za společné zájmy a trable, které tu máme. Ne tam stát proti sobě, protože jednomu se líbí politika USA a druhému politika Ruska.
Nevidím prvořadý problém v rozdělení společnosti díky přednesu prezidenta, že tu kurva je fakt něco špatně. Nevidím zásadní problém ani v jeho návštěvě Číny, kam jezdí celý svět a nakonec ani nebude jezdit, protože oni budou u nás, jestliže něco nezměníme. To všechno proto, že i když prezident Zeman skončí a nastoupí nový prezident, tak si možná část národa řekne ,,pěkně mluví chlapec“, ale …. Ale copak ten další také nebude jednat s jinými státy? A máme někoho naprosto neutrálního, který by zastupoval tolik názorově rozlišný národ? Nebude protestovat pro změnu jiná část národa, protože jedná s politiky špatných států a že láskyplně obchází problémy krásnými slovy, ale nic neřeší? Budeme spokojení, že naše děti neuslyší jednou za dva roky slovo kurva z úst prezidenta, přesto, že už na základní škole znají takové urážky, že by ani prezident Zeman nevěděl, co znamenají? I přes to, že v televizi slyší a vidí takové věci, které i dospělý člověk s potíží spolkne?
Neschvaluji to, ale zásadní problém v tom nevidím. Ten vidím v nás, v naši komunikaci, v neochotě se chápat a
vzájemně si pomoci proti věcem, které nás opravdu sráží na kolena a hrozbám, které jsou reálnými hrozbami.
( Co nemůže přinést nápravu, je politika vedená kapitálem. — Karel Čapek )
