Dali nám nové postroje, a ač nás chomout pálí, zaujímáme postoje, místo abychom stáli. Nejsme na kolenou, jen ryjeme držkou v zemi.
Minulý režim vzal Karlovi Krylovi domov a dal mu úctu lidí. Revoluce mu umožnila návrat a sebrala mu iluze. Minulý režim uvalil na Kryla vyhnanství a nalil mu do žil sílu k boji. Sametová doba mu otevřela dveře a zavřela srdce.
Porevoluční věta Havla ke Krylovi ,, Zpívej a nepleť se nám do toho“ mu dala jasně na vědomí, kam se bude pokračovat. Konec jeho života pak podle toho proběhl, když zlomený umřel při cestě do Německa. Místo určitého zadostiučinění a něčeho naplnění, odešel zničený a naprosto zklamaný. Už při oslavách na Václavském náměstí cítil určitý smrad z těch navoněných revolučníků. Žádná emociální radost ze změny a bujaré výkřiky. Jen přesné instrukce kdo, kde a jak. Vše nalinkované a předem určené. A on to rozpoznával a varoval. Ano byl to rebel tělem i duší, ale věděl, o čem mluví.
Nikdo ho už neposlouchal. Všichni měli Havla a hlavu plnou nadšení.
Kryl odcházel do samoty a zapomnění. Jeho jméno se ve větším objevilo až při jeho skonu. To mu dokonce i sám Havel poslal na pohřeb věnec. Jaká to pocta, pane prezidente.
A teď by se bronzová hlava Karla Kryla najednou hodila. V poslanecké sněmovně, jako symbol národní oddanosti. Jako symbol čistých poslanců, kteří bojují bok po boku za náš národ. Jako symbol svobody našeho národa, který si svoje už vytrpěl a nyní vzkvétá do výšin demokracie a svobodných zítřků.
Ty morální ignoranti, co se vydávají za hlas lidu, mají jen jediné štěstí, že Karel Kryl už nežije. Jsem totiž přesvědčený, že na to konto by napsal takovou píseň, která by v tomto svobodně demokratickém státu byla jako první zakázána.
