Kópila sem cedník...

Pilotní díl seriálu o tom, že energetická chudoba je bohužel velice často pouze pokročilým stádiem chudoby intelektuální.

...a von teče - praví se v jednom staletém vtipu. Použil jsem to jako název článku v marné naději, že to třeba přitáhne pár naivních zvědavých čtenářů a mě se bude s půlnocí dobře usínat, když bude u článku uvedeno že počet shlédnutí tentokrát konečně překročil stovku - ale jinak to moc přiléhavé není. Nebudeme se totiž bavit o cedníku, který má tečení tak nějak geneticky dané, ale spíše o velikém sudu s vodou, který začal reznout natolik, až se v něm začaly objevovat malé a velké dírky, takže se tomu cedníku nebezpečně podobá.

Je zajímavé, jak jsou mezi venkovským lidem (k němuž se hrdě hlásím i já) pevně zakořeněné některé dávné pověry. Plno lidí třeba neochvějně věří, že ježeček tráví den tím, že si napichuje pod jabloní na bodlinky malináče a pak si to s nimi vesele štráduje přes celou zahradu do domečku, aby si je tam schoval na zimu. U prostého vesnického chasníka je to jistě omluvitelné, ale proto aby se národ složený z podobných chasníků někam posouval, volí si pravidelně ty chytřejší, vzdělanější a zkušenější ze svého středu, aby jej minimálně čtyři roky vedli směrem k zářným zítřkům. A proto mi přijde velmi tristní, že i tyto naše elity skálopevně věří, že úbytek vody v rezavém sudu se dá nejlépe zastavit tak, že se s každou novou dírkou patřičně zvýší přítok vody. Prostě že stačí o něco víc roztočit kohoutek, co tam tu vodu přivádí. Tak nějak jsem bláhově doufal, že naše nová, pravicově se tvářící vláda, třeba přijde s tím, že by možná bylo lepší - když už ne rovnou vyměnit celý sud - začít postupně letovat a ucpávat ty díry. Bohužel to zatím vypadá, že se akorát vystřídala obsluha u kohoutků...

Energetická chudoba je poněkud slabomyslný, ale uznávám že efektní novotvar, který se během posledních pár měsíců najednou začal skloňovat ve všech pádech. Kdekdo je jí ohrožen, či rovnou už přímo postižen a je potřeba s ní bojovat minimálně stejně nemilosrdně jako s koronavirem. A nejlépe stejnými zbraněmi - propracovaným a nepřehledným systémem dotací, kompenzací, vypsaných výzev, náhrad, příspěvků a programů - které se budou populárně nazývat třeba "PLYN 22", "NAFTA 22", "třetí kolo výzvy DĚDOVY AKUMULAČKY 22" a podobně. Souhrnně prostě další sofistikovaná česká "HLAVA 22".

Zdažuje nafta ? Snížíme spotřební daň. Snížíme silniční daň. Zastropujeme ceny, zkomprimujeme marže, když bude nejhůř, tak třeba postřílíme nenažrané pumpaře - ale prostě nebojte se občané, uděláme cokoliv, abyste si do svého oblíbeného Kauflandu mohli třikrát týdně dojet. Ano, super. Jako patologický motorista a spalovač benzínu tleskám a zvedám vládě palec. Jako realista ale kroutím hlavou sem a tam. Nemluvím o tom, že takový přístup je neskutečně diskriminační - protože nejvíc na něm logicky vydělá ten, kdo té nafty koupí nejvíc. Hlavně mě štve to, že tím vláda sama ochotně přijímá roli bodrého obvodního lékaře, který obeznímu panu Strnadovi neradí, že by měl zhubnout, ale říká mu "nebojte dědo, žerte si ten svůj bůček klidně dál. Přeci se těch pár let co vám zbejvá nebudete stresovat. Na ten tlak vám něco napíšu, nebojte"...

Hergot, přece nejjednodušší a nejefektivnější boj se zdražováním čehokoliv je už několik tisíciletí ŠETŘENÍ. Ne jednorázové "úspory", které všechny vlády doposud tak rády energicky a marně hledaly, ale jednoduché a účinné trvalé ŠETŘENÍ. Když jsem si kupoval dvacet deka salámu za pětatřicet korun a zdraží mi ho na padesát, tak za něj přece nemusím padesát dávat. Můžu dávat pořád stejně, holt si prostě dopřeju jen patnáct deka - beztak jsem těch pět deka akorát naházel pávovi, když jsem na lavičce čekal na fotografa.

Mrzí mě to. Teď by totiž ještě šlo začít ukazovat na císařovu nahotu. Do poslaneckých lavic SPOLU usedly nové tváře. Mají hlasovací většinu a i když je u podobně uměle vzniklého multikoaličního útvaru nějaký rozkol v budoucnu bohužel prakticky jistý, zatím jednají svorně a tudíž ustojí i pár obligátních hlasování o důvěře (nebo nedůvěře, čert se v tom vyznej). Možná někteří ještě pořád mají chuť a mají potřebný drive ke změnám. Za pár měsíců je interpelační, rozpravové, návrhové a hlasovací sněmovní martýrium osoustruží natolik, že už nebudou mít chuť cokoliv měnit. A za tři roky už si žádný nepopulární krok udělat nikdo nedovolí - protože bude zase to klasické české "předvolbamno" a každý hlas se bude hodit.

Teď by ještě čas a prostor ke skutečně účinným - byť asi bolavým - změnám byl. Jenže jak už jsem zmínil výše, jsem realista. A tak je mi jasné, že velká konev na dolévání sudu se v té naší zabordelené garáži vždycky bude hledat mnohem jednodušeji, než nějaké malé špunty nebo těsnění...