TruXa aneb příběhy ze školních lavic - kapitola 11

JAK TOM PRODÁVAL BRUSLE. Tato amatérsky napsaná kniha je stvořena studenty druhého až čtvrtého ročníku a podle toho taky vypadá. Pokud neradi čtete krátké humorné příběhy, tímto článkem se raději nezabývejte  :)

JAK TOM PRODÁVAL BRUSLE

Květy kvetou, pupeny pučí, tráva raší a Truxovi nohy rostou. Poněkud zvláštní začátek, ale je to tak. Vše živé, ať je to rostlina či živočich, se vyvíjí a roste. U některých je přírůst hmoty zanedbatelný, u některých je znatelný, ale u Truxi by se přírůst hmoty mohl definovat jako abextrémní *. Náš malý Tomík prostě rostl a rostl, až dorostl do své téměř dvoumetrové výšky a téměř metrákové váhy. Není se tedy čemu divit, že jeho oblíbené, téměř nové brusle, si moc dlouho neužil. Brusle byly zakoupeny v prvním ročníku jeho studií a ve třetím už byly bohužel pro Toma nepoužitelné. Mohl se na ně leda tak koukat, a to ho opravdu nebavilo. Půjčil je tedy Kubovi Rybovi, a když si Kubík koupil své brusle, mohl se na ně Tom zase jen leda tak koukat, a to ho opravdu nebavilo. Rozhodl se tedy, že je prodá.

,,Vezmu je do toho bazáče na autobusáku. Prodám je tak za dvanáct stovek!" líčil dost sebevědomě Skubla. ,,Přijdu tam, hodim je na stůl a pod tisícovku nejdu!" stále vyhrožoval. A musím říct, že to znělo přesvědčivě.

Zvonek zazvonil a my byli vypuštěny zase na nějaký čas domů. A Tom čapnul tašku s bruslemi a už si to štrádoval na autobusové nádraží do místního bazárku v doprovodu Jendy, Víti a samozřejmě mě. Bazar byl proslulý svým nefér jednáním a šizením;

,,Říkám, pod tisícovku nejdu. To si je raději nechám!" všem nám líčil Tom, jak jim to nandá, a že On se ošidit nenechá.

A to už přišla ta veliká Tomova chvíle. Stáli jsme před úzkými schody vedoucími dolů, k malým dveřím. Tom vykročil levou nohou a já za ním. Víťa s Frodem dovnitř jít nechtěli, ale někdo zvědavý prostě být musel.

Zvoneček nade dveřmi zacinkal. Dveře jsem hned za sebou zavřel a zvoneček nade dveřmi...cinknul. Mysleli jste si, že upadl, že jo?Ale to by musel zavírat někdo jiný. Všichni víme kdo.

Tomáš přistoupil k malému pultu a položil na něj svou tašku. A brusle bouchly. Krámek byl opravdu malý. Smrdělo to tam všelijak podivně, jen ne normálně, a topení tady dole nejspíš neznali. Byla tam pěkná klemra. Kolem zdí byly narovnány staré lyže, na podlaze se válely staré lyžáky a v policích ležely staré brusle. Po chvilce se přiřítil o dvě hlavy menší plešatý chlápek. Tomík se na mě usmál a vítězoslavně pokýval hlavou. Pokývání vyznělo jako něco ve smyslu: Teď mrkej, jak ho tu vošéfuju.

Vše se ale semlelo úplně jinak. Malý plešatý prodavač, ač vypadal jako mamlas, mamlasem opravdu nebyl. Byl to zcela určitě úspěšný obchodník a vydřiduch. Znát to bylo hned po jeho prvních slovech.

,,Tak co chcete, pánové," vyhrknul dost drsně. Tím Toma úplně zaskočil a jeho bojovnost a odhodlanost zalezly někam hodně hluboko za některý ze záhybů jeho kanárkově žlutých trenek. Měl jsem pocit, že Tomáš, dříve tak velikánský balon, byl propíchnut malým špendlíkem.

,,Tady mám brusle," pronesl tiše Bubo. Znatelný byl i náznak nervóznosti. Plešoun si brusle pozorně prohlížel a dál se Toma vyptával...

,,Odkud jsou ty brusle...Jak jsou staré...Jak moc se používaly..."

Do dneška mám pocit, že tohle všechno už věděl, a že to bylo jen jedna z mnoha obchodních manipulací, jak ošálit zákazníka.

Tom pokorně odpovídal na otázky: ,,Z domova...Rok, dva...Skoro vůbec..."

,,A kolik za ně chceš?" položil svou poslední otázku, obchodník.

,,Tisícovku," pípnul veliký Tom.

,,Pět set!" vyslovil nekompromisně plešatý malý obchodník.

,,Hm"

Tom se otočil a pohlédl do mé chichotající se tváře. Už jsem se nadechoval, abych něco řekl, ale Skublova jasná výhrůžka: ,,DRŽ HUBU" mi plně postačila k tomu, abych se zdržel komentáře.

Pozn.aut. * Toto nové slovo vyjadřuje souhrně dvě anomálie; a to

abnormální a extrémní.

Ze záznamníku:

Tomáš Truxa je takovej velkej, no, spíš malej, i když vzrůstem velkej ale psychicky na menší úrovni. Takovej veselej člověk. Bohužel, dneska nebyl skoro tři hodiny ve škole. Bylo nám tady po něm hrozný smutno. Tome, děkujeme, že jsi přišel. Zbohem – Smířil se se svým koncem Honza.

Taxído konečně dostal diktafon – Tak copak nám řekne, třeba pan Fojtík – zeptal se Jeníka, který nesnášel, když mu někdo říkal Fojtík. Také mu naštvaně odpověděl – Di do pr...ele – Hopík se ale nevzdal – Tak nám řekne něco Víťa Ešner – Vítek ale nechtěl trhat partu, a tak odpověděl – Di do pr...ele – Baby ale dál zkoušel – Copak nám řeknete pane Kubo Rybo – a Kuba Ryba říkal – Já vám řeknu, že ty si pěknej čů...ák a že máme pana Píchla a máme práva a máme do třech. Takže se můžu v klidu prospat. Děkuji – Kubíkové odpovědi se Hopovi líbily, a tak chce víc – Nic víc nám neřeknete? – Kuba říká – Jen tykavky! – Pak už jen Taxído nahrává hodinu pana Píchla.

Víte, že Sokolová je pí...a?…Nevíte?…Tak to brzo poznáte! – Kdo tohle řekl, ale nepovím.

Co chceš, Tome…Řekni nám něco. No, musíš pořádně nahlas – strkám diktafon Tomovi pod nos. Ten si ale jen krkne, nemluva jeden. Jeník se začne smát – Jenda se nám směje. Zasměj se – žádám Froda ještě o jeden úsměv pro diktafon – To nejde takhle spontáně. To musí bejt nějaká reakce – říká Jeník – Tak se koukni na Tomáše – říkám já. Jenda se začne smát – Tak to jde skoro samo – Všichni se smějou a Hop… - On mi kope do hlavy – sděluji budoucím poslucháčům Tomova počínání.