Zneužití institutu legislativní nouze, kým? ČSSD

Nechápu současnou hysterickou reakci ČSSD na vyhlášená stavu legislativní nouze a jejich záměr napadnout tento krok vládní koalice u Ústavního soudu, když právě ČSSD má se zneužíváním tohoto institutu bohaté zkušenosti a tak nyní zcela cíleně zapomíná, že právě ona se zneužíváním začala. Pojďme se podívat do nedávné parlamentní historie. Stačí nám k tomu události za poslední rok minulého volebního období.

Na podzim loňského roku  (24.9.2009) byl například vyhlášen stav legislativní nouze při projednávání takzvaného Janotova balíčku (oficiální název: Vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s návrhem zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2010), tedy zákonů potřebných pro rozpočet 2010. Pro tehdy hlasovalo 187 poslanců (tedy i ČSSD). Vláda se tehdy neobtěžovala ani provést nějaké zdůvodnění vyhlášení tohoto stavu. V tomto balíčku bylo mimo jiné zvýšení sazeb DPH o 1%, zvýšení spotřebních daní, zvýšení stropů sociálního a zdravotního pojištění, změna porodného a rodičovského příspěvku atd. Tento balíček byl přijat i hlasy ČSSD, která se na jeho přípravě aktivně podílela.

Druhý výlet do nedávné historie podnikneme do roku 2010, konkrétně 2. března 2010. Odbory hrozí generální stávkou kvůli zdanění zaměstnaneckých výhod.  Reakce vlády a sněmovny? Vyhlášení stavu legislativní nouze. Nedá mi v tuto chvíli než citovat tehdejšího premiéra Jana Fischera, když jmenoval dva důvody, které ho přiměly k vyhlášení stavu legislativní nouze:

„Druhý důvod jsem už zmínil. Byl to stav Poslanecké sněmovny. Po několika schůzích, kdy nebyl schválen ani jediný projednávaný bod, bylo zřejmé, že jedině aktivní angažmá vlády může zajistit, aby se problematika placení DPH za zaměstnanecké benefity dostala na program Sněmovny. Vláda proto využila možnosti vyhlášení legislativní nouze. A já rozumím tomu, že někteří z vás mají užití tohoto institutu za nepřiměřené; ale ruku na srdce - vláda neměla mnoho na výběr, chtěla-li skutečně efektivně jednat a přispět k odvrácení hrozby stávkou. Jiný nástroj vedoucí k rychlým výsledkům užít nemohla.“

Všichni máme v čerstvé paměti, že tehdy blokovala právě ODS Poslaneckou sněmovnu a zrušení zdanění zaměstnaneckých výhod prosazovala levice v čele s ČSSD. Pan premiér Fischer zcela otevřeně přiznal, že jedním z důvodů bylo obejití opozice uvnitř Poslanecké sněmovny.

Dovolím si to shrnout:

1.       ČSSD nevadilo v roce 2009 při schvalování zákonů potřebných pro rozpočet 2010 využití institutu legislativní nouze a to zcela bez odůvodnění!

2.       ČSSD aktivně využila tuto možnost jako cestu pro eliminaci sněmovní opozice na jaře 2010 při projednávání dodatečného zdanění zaměstnaneckých výhod!

Nyní máme situaci velmi podobnou, opět se projednávají zákony potřebné pro rozpočet a ČSSD již několikráte předvedla maximální možné zdržování legislativního procesu. Proč tedy nyní mluví ČSSD o zneužití institutu legislativní nouze, když sama stejné opatření učinila již dvakrát? Proč o něm nemluvila na podzim 2009 či na jaře 2010?

Není to pouze proto, že nyní je obcházena ona? Nebo je důvodem selektivní ztráta paměti, kterou trpí větší část vedení ČSSD?

ČSSD rozehrává nyní partii, ve které neumí domyslet další tah (jako už po několikáté). Pokud totiž podá stížnost k Ústavnímu soudu a ten jí dá za pravdu, tak vznikne velmi nebezpečný precedent, na jehož základě mohou být a budou zpochybněny a zrušeny oba výše zmíněné zákony. Ústatní soud totiž velmi striktně drží judikaturu a pokud v jedné věci již nějak rozhodl, rozhoduje ve všech podobných stejně.

Pokud by tedy k tomuto došlo, pak celý rok 2010 platíme všichni o 1% vyšší DPH, firmy odvádí jiné spotřební daně, které nám promítají do cen, lidé s vyššími příjmy zaplatili více na sociálním a zdravotním pojištění atd. Zrušení těchto zákonů by vznikla ohromná pohledávka lidí i firem za státem a zároveň právní chaos, neboť další zákony a tyto navazují. Další velmi těžká rána pro tento stát, pro nás všechny.

Chápu, že by se ČSSD hodilo ještě více destabilizovat právní řád i finanční situaci našeho státu, aby zvýšila míru frustrace jeho občanů. Jenže, cena, kterou za to stát (tedy my všichni) zaplatíme, je vysoká. Příliš vysoká.