V posledních týdnech (a lze říci již v měsících) hýbe celou Evropou krize Eura způsobená řeckými dluhy. Spolu s tím se objevují články trojího typu: typ první - já už to říkal dávno, typ druhý - tohle není zdaleka všechno, typ třetí - je nutné zorganizovat masivní pomoc a zajistit vyrovnané rozpočty. Rozhodl jsem se, že přidám čtvrtý typ článku - nic z toho nepomůže.
Ač jsem založením optimista (dle názoru své ženy příliš velký optimista), tak tento článek budu psát ve velmi pesimistickém duchu. Evropská Unie a Euro, tak jak oba tyto instituty známe, není jen ohroženým či mrtvým projektem. Nikdy neměli v této podobě vznikout. Proč?
Odpověď je překvapivě prostá - Prostě to takto nefunguje. To není převratný objev - jedná se o 200 let známá makroekonomická pravidla, která říkají cosi o hospodářské politice státu, která se opírá o své nástroje: monetární a fiskální politiku. Ve stručnosti teď zopakuji ty nejzákladnější definice, které se učí každý student ekonomie:
Hospodářská politika je souhrn hospodářsky ekonomických opatření, ekonomických nástrojů a procesů, prostřednictvím kterých je možno působit na makroekonomickou a mikroekonomickou oblast národního hospodářství. Hospodářská politika je hraniční mezi politologií - snaží se o vytvoření komplexního hospodářsko-politického systému a ekonomií - zkoumá možnosti realizace ekonomických zájmů.
Nástroje hospodářské politiky
1. právní normy - právní úprava fungování trhu
2. fiskální nástroje - dosažení cílů pomocí státního rozpočtu; sladění příjmů a výdajů do rozpočtu
3. monetární nástroje - regulování nabídky oběživ a peněz prostřednictvím Centrální banky; např. operace na trhu cenných papírů, úvěrové programy...
Fiskální politika je součást hospodářské politiky státu, která se snaží ovlivnit vývoj ekonomiky změnami výše a struktury veřejných výdajů a daní. Na rozdíl od monetární politiky, která pečuje o stabilitu měny, je fiskální politika nástrojem aktivního zasahování státu do hospodářství.
Monetární politika je hospodářská politika prováděná pomocí měnových nástrojů centrální banky.
Doufám, že nyní jsi laskavý čtenáři dospěl k nutnému ekonomickému závěru, že stát, který má efektivně řídit svoji ekonomiku (tj. vykonávat hospodářskou politiku) potřebuje mít k dispozici nástroje fiskální a monetární politiky. Pro jistotu přidám ještě jeden výňatek z odborného textu:
Koordinace fiskální a monetární poilitiky je klíčovým problémem hospodářské politiky. Cíle obou politik jsou v přirozené opozici a mohou vzájemně eliminovat své působení popřípadě snížit nežádoucí efekt jedné.
Převedeno do neekonomického jazyka - pokud se stát (vláda, parlament) chová fiskálně neukázněně (vysoký deficit státního rozpočtu s cílem snížení nezaměstnanosti a zvýšení HDP růstem spotřeby domácností a státu) může stát (tentokráte Centrální banka státu) prostřednictvím monetární ukázněnosti částečněš eliminovat tuto fiskální neukázněnost.
Tohle jsou obecné základy makroekonomie, na kterých není nic nového a ani světoborného. Na myšlenku napsat tento článek mne přivedla náhoda, která mne zavedla na stránky ČNB do sekce Měnová (monetární politka). Zde prosím kopíruji doslovný text z těchto stránek:
Měnová politika
Podle Ústavy ČR a zákona o České národní bance (pdf, 190 kB) hlavním cílem ČNB péče o cenovou stabilitu. ČNB rovněž podporuje obecnou hospodářskou politiku vlády, pokud není tento vedlejší cíl v rozporu s cílem hlavním. Svého hlavního cíle - cenové stability - ČNB dosahuje změnami v nastavení základních úrokových sazeb. Rozhodování bankovní rady ČNB o nastavení úrokových sazeb vychází z aktuální makroekonomické prognózy a vyhodnocení rizik jejího naplnění. Po vstupu ČR do eurozóny se ČNB vzdá samostatné měnové politiky ve prospěch Evropské centrální banky.
Nemohl jsem jinak, než tu poslední větu zažlutit a zvýraznit tučným písmem. Tato věta, která mimo jiné je základní podmínkou pro přijetí Eura pro všechny členské země EU, je totiž onou zásadní a jedinou příčinou celé eurokrize.
Pokud existuje rovnovážný bipolární systém a vy odejmete jednu jeho část a nahradíte jinou, která už nerespektuje bipolaritu, systém se zhroutí.
Převedeno na případ Řecka - Řecku byla ponechána jeho fiskální politika, ale monetární politiku Řecka již stanovoval centrálně Bursel, který do ní nepromítal a nemohl promítat pouze změny řecké fiskální politiky, ale snažil se hledat kompromis fiskálních politik celé eurozóny. Definičně tak muselo dojít k tomu, že země, které se nejvíce odchylují od průměru eurozóny jsou ohroženy velkou disproporcí mezi fiskální a monetární politkou s vysokým rizikem, že se celý jejich systém zhroutí.
Je nutno nyní přiznat soudruhům z Bruselu, že velmi pravděpodobně toto riziko tušili - proto vznikl systém rozpočtových omezení pro státy eurozóny. O to trestuhodnější je laxnost, s jakou bylo tolerováno jejich porušování. Bez ohledu na tato jednotná pravidla je však tento systém nestabilní a dlouhodobě neudržitelný.
Je cesta jak z toho ven? Pro Řecko nikoliv. Pro Evroskou Unii? Ano je.
EU stojí na rozcestí:
Buď zvolí varinatu stabilního evropského systému a sjednotí nejen monetární, ale i fiskální politiku celé Evropské Unie. Sjednotí daňové sazby, strukturu veřejných rozpočtů pro všechny zemně eurozóny a bude ve svém důsledku vznikat jeden jediný eurorozpočet. Pak by (opět dle principů makroekonomie) vznikl ekonomicky stabilní systém.
Druhou alternativou je zrušení Eura a decentralizace monetární politiky na národní úroveň.
Jiná cesta a ani pomoc Řecku i ostratní ohroženým zemím eurozóny není. Za oněch 720 mld. EUR si tak Evropská Unie kupuje jen čas - odklad do dalšího projevu nestability.
