aneb proč Juncker opět rozdělil Evropu a proč Západ nikdy nepochopí postkomunistické státy v jejich odporu proti Karlu Marxovi.
Z tisku víme, že předseda Evropské komise Jean Claude Juncker odhalil v Tervíru sochu Karla Marxe u příležitosti 200stého výročí jeho narození. Pro nás občany z postkomunistických zemí naprosto nemyslitelná věc, zejména když náklady na tuto sochu hradí komunistická Čína, ale pro mnoho občanů ze Západní Evropy naopak věc zcela běžná. Proč je takový rozpor ve vnímání osobnosti Karla Marxe? Dovolte mi krátké zamyšlení nad jeho osobou i nad tím, proč existují takovéto rozdíly mezi Západem a Východem ve vnímání jeho osobnosti.
Pokud se na dílo Karla Marxe podíváme realisticky a bez emocí, velmi rychle zjistíme, že nejde o jednorozměrnou komunistickou biblí, jak se díky 40 letům komunistického vzdělávání valná většina lidí v ČR domnívá. Je to dílo vícerozměrné, které má přinejmenším dvě základní roviny, které jsou od sebe vzdáleny jak „nebe a dudy“. Je totiž nutné si uvědomit a připustit si jednu zásadní věc - Marxův Kapitál je největším, nerozsáhlejším a nejkomplexnějším ekonomickým dílem 19 století a je po Bohatství národů od Adama Smithe druhým základním kamenem moderní ekonomie. Málokdo si to uvědomuje, ale Marx svými ekonomickými úvahami obsaženými v tomto díle inspiroval téměř všechny významné ekonomy 20 století, ať už to byl John Maynard Keynes, Friedrich August Hayek, Ludwig von Mises, ti všichni čerpali právě z díla Smithe a Marxe. Neznamená to, že by s Marxem a jeho závěry souhlasili a pokračovali v nich (to se týká jen Keynese), ale často to byla i negativní inspirace, kdy cítili potřebu dokázat, v čem se Marx mýlí. Ať chceme nebo ne, ekonomický rozměr díla Karla Marxe byl a je významný, protože posunul ekonomii jako vědu o notný kus dále. Za toto si zasluhuje uznání, kterého se mu na Východě Evropy nedostává.
Pak je tu ovšem ještě politický rozměr jeho díla, protože Marx neskončil pouze teoretickými úvahami o ekonomii a kritikou kapitalismu založeném na volném trhu. Zároveň navrhl politickou cestu, jak jím navrhované změny prosadit, cestu která je obsažena v Komunistickém Manifestu a jejímž důsledkem je nám známá diktatura proletariátu. Nemá významu o tomto dlouze hovořit, protože tato zkušenost je pro mnoho z nás ještě příliš čerstvá. Marx (s Engelsem) položil základy pro implementaci komunistické ideologie do praxe, podložili to ekonomickými „důkazy“ a udělali tak první krok ke vzniku komunistického státu, bylo jen otázkou času, kde a kdo se toho chopí a všichni víme, jak to pokračovalo.
Skutečně všichni?
Bohužel zjevně všichni ne. Neví (nebo nechce vědět) to pan Juncker a ani značná část Západní Evropy. Proč?
Odpověď je velmi prostá, zatímco se Východ Evropy po pádu komunismu začal od Západu učit kapitalismu, demokracii a občanské společnosti, Západ ochotně přijal roli blahosklonného učitele, který ale nemá potřebu se cokoliv učit od svého žáka, zaostalého souseda. Západu zůstaly utajeny chyby, které vedly k nastolení komunistické totality a ke kolektivnímu selhání morální integrity národů, nebo (v lepším případě) tuší jejich existenci, ale je přesvědčen, že tento vyspělý Západ to ustojí a tragédie se nebude opakovat. Západ je prostě přesvědčen, že Marxova cesta sociálně tržní ekonomiky je nadčasová a proveditelná v 21. století. Východ je přesvědčen (dle své životní zkušenosti), že právě toto je tragický omyl.
Právě hodnocení osobnosti Karla Marxe je dokonalou ukázkou toho, proč jsou východní státy skeptické k současnému vývoji EU, která skutečně směřuje k sociálně tržní ekonomice, zatímco státy ze Západu, které nemají onu hořkou zkušenost, jásají nad pokroky dosaženými v této oblasti. Mezi Západem a Východem skutečně existuje propast historické zkušenosti, kterou se zatím nedaří přemostit a nepodaří se to, dokud Západ nepochopí, že se má co učit od Východu.
