Trochu jiný příběh o českém zdravotnictví

Lékaři nám děkuji a odcházejí. Tedy neděkují a neodcházejí, spíše protestují a vymáhají jiné podmínky a vyšší platy a jen tam na okraj mluví o nutnosti reformovat zdravotnictví, o plýtvání a neefektivitě. Přitom právě toto jsou body, na kterých se shodnou snad všichni zastoupení (pacienti, sestry, doktoři, ředitelé nemocnic, kraje, vláda). Všichni říkají sborově – ano, je nutné provést zásadní reformu zdravotnictví. Říkají to už 20 let. Všichni, do jednoho.

Nechme na chvilku stranou vyhraněné názory a emoce, které vyvolává akce „Děkujeme, odcházíme“. Část veřejnosti z dobrých důvodů považuje akci za oprávněnou a plně v souladu s českým i evropských právem, druhá část v ní vidí vydírání a neskutečnou aroganci a pohrdání vůči ostatním občanům. Patřím k té druhé skupině, ale jsem přesvědčen, že nemusí být vždy cílem názorová jednotnost, společnost může zůstat rozdělena. Za mnohem užitečnější považuji najít odpověď na otázku, proč za 20 let nedošlo k reformě zdravotnictví, když všechny zainteresované skupiny o ní mluví a považují ji za nezbytnou. Proč?

Nejčastější odpověď zní: nebyla politická podpora a ani odvaha, nebylo možné prosadit potřebné reformní zákony, docházelo k častým výměnám na postu ministra zdravotnictví atd. Vše z toho je pravda, ale jaksi zástupná pravda – pouze důsledek nějaké jiné příčiny. Položme tedy otázku ještě jednou – jinak. Proč nebyla politická podpora, proč neměli politici odvahu, proč nebylo možné prosadit reformní zákony, proč se tak často měnil ministr zdravotnictví a díky tomu všemu nedošlo nikdy k reformě zdravotnictví?

Domnívám se, že odpověď je překvapivě jednoduchá. Nikdo jí ve skutečnosti nechtěl, všem zainteresovaným totiž současný stav vlastně vyhovuje a tak každý pokus o reformu (ať pravicovou či levicovou) zadupou do zemně ve strachu o svůj vlastní prospěch. Nevěříte? Jedná se totiž o uzavřený kruh, ze kterého není cesty ven. I proto, že jsme v něm uzavřeni také.

Vláda

Vláda vzniká na základě volebního výsledku (a voliči jsou všichni do jednoho možnými pacienty). Vláda tedy a priory neudělá nic, čím by ohrozila zdraví a životy svých voličů. Současný stav českého systému zdravotní péče jejich životy neohrožuje, naopak dostupnost zdravotní péče je vnímána pozitivně. Zároveň členové vlády, koaliční poslanci, ale i opoziční jsou dosazováni do správní rady VZP či jiných státních zdravotních pojišťoven, odkud mohou ovlivňovat peněžní toky systému všeobecného zdravotního pojištění a tyto toky tak přerozdělovat a přesměrovat k svému prospěchu. Jako příklad uveďme VZP a případ IZIP, kde bylo přes projekt elektronických zdravotních knížek úspěšně odčerpána téměř 1 mld. Kč až do kapes členů dozorčí rady VZP, kteří jsou shodou okolností i koaličními poslanci (je to jen jeden případ, nikoliv jediný). Zároveň vláda (resp. ministerstvo zdravotnictví) má pravomoc rozhodovat o rozpočtu fakultních nemocnic a zejména vydává úhradovou vyhlášku a schvaluje lékovou politiku. To je kopec pravomocí rozhodovat o přerozdělování peněz, které jsou určeny na léky, lékařské úkony, vytvoření nemocničních lůžek atd. Je to rozhodování o zdrojích, na jehož efektivitě není vláda či poslanci nikterak zainteresována, než spokojeností svých voličů a svými případnými podnikatelskými aktivitami na pomezí zákona o střetu zájmů.

Proč by tedy vláda měnila systém, který relativně dobře uspokojuje základní požadavky jejich voličů a zároveň jí umožňuje plnit korýtka sobě a svým poslancům?

Kraje

 Kraje, jako relativně nové správní celky, byly delší dobu mimo tento kruh. Převodem nemocnic do správy krajů, se ale situace výrazně změnila. Kraje se stali zřizovateli nemocnic s pravomocí rozhodovat o jejich rozpočtu. Zejména o jeho investiční části, což je hezká hromádka miliard. Krajští hejtmani, představitelé krajských sdružení politických stran si tedy hlasitě zachrochtali blahem a počali plnit svoje krajská korýtka zcela po vzoru vlády. Ani oni nemají pražádný důvod cokoliv změnit. Dokud systém odbavuje pacienta tak, že nejsou žádné vážnější problémy a většina voličů vnímá dostupnost zdravotní péče jako přiměřenou, korýtka jsou na prvním místě, neb přízeň voličů je zajištěna.

Proč by hejtmani a krajští zastupitelé volali po změně? Jejich korýtka se zaplnila a navíc si vždy mohou umýt ruce prohlášením, že návrh a příprava reformy je plně v kompetenci vlády a oni velmi rádi, pokud budou přizváni, se zúčastní připomínkového procesu. Vzhledem k tomu, že se politická rovnováha v ČR ustálila na modelu, že kraje jsou ovládaný opozicí, vždy tato prohlášení přisladí i správnou opoziční rétorikou, aby nasbírali politické body. Jakýkoliv náznak reformy, který by snad probůh privatizovala krajské nemocnice, nebo je vrátila státu, a  hejtmanům i krajským zastupitelům tak zase vzala jejich pracně získaná korýtka, až dosud vždy narazila na odpor

Zdravotní pojišťovny

Jsou především státní organizace, v jejich čele stojí političtí zástupci všech stran a všech úrovní. Právě tyto organizace reálně zajišťují přerozdělování peněz, aniž by za jeho efektivitu měli sebemenší odpovědnost. Jejich jediným a primárním cílem je ochrana této role. Nezodpovídají se voličům, ale pouze politikům. Voliči mají ze zákona povinnosti jim platit pojistné bez ohledu na přijaté plnění. Na tomto místě je nutné zdůraznit, že v dozorčích radách pojišťoven naleznete  zástupce jak koalice, tak opozice, takže onen koaličně opoziční boj, prezentovaný na vládní a krajské úrovni je vskutku hezkým divadlem pro voliče pacienta.

 Ne ani odtud nezavane reformní vítr. Naopak, pokud se objeví na stole reformo omezující pravomoci pojišťoven (a zejména VZP), tak rychle šturmují do boje proti ní.

Nemocnice

Ředitelé nemocnic – jak nám pan Ludvík z pražské motolské nemocnice názorně vysvětlil, tak ředitelé nemocnic se prostě přizpůsobili a fungují na systému kulichů. Vědí velmi dobře, kdo ovládá ten který penězovod a velmi čile napojili na to které potrubí své vlastní trubičky. K jejich cti nutno říci, že značná část těchto trubek vede vskutku do jimi spravované nemocnice, ale část potrubí vede kamsi do neznáma a je zahalena podivnou šedou ekonomickou mlhou. Ředitelé nemocnic jsou asi jako jediná skupina v tomto řetězci, která si díky manažerskému nadhledu, detailní znalosti neefektivit systému, které každodenně potkává a využívá, dokáže přijít se skutečně dobrými podněty, ale vskutku nemá důvod. Většinou by tím totiž zbořila léta budovaná penězovodní potrubí, které vede k jejich vlastní nemocnici, za což by jim nepoděkoval nikdo – ani pacienti, ani lékaři a ani krajští či vládní politici.

Nemocniční lékaři

 Nutně jsme museli dospět až k protestující skupině. Jsou vskutku lékaři tak neviní, jak tvdí? Jsou vskutku dvacet let vykořisťováni? Řekl bych – jak kteří! O speciálních akcích pro lékaře, hrazených z rozpočtů farmaceutických firem a z toho plynoucí řízené předepisovaná léků, o systému vlastních lékařských kulichů a o úplatcích by toho šli napsat desítky stránek. Lékaři mají své jisté místo, jistý plat a díky neefektivnímu systému ohromné množství zpeněžit komoditu, která je nejcennější na světě – lidské zdraví.

I proto mám neodbytný pocit, že současný protest je jen o tom, že lékaři zjistili, že se krade více, než si dosud mysleli a tak chtějí také svůj díl. A tak lékaři chtějí sice reformu, ale zároveň z ní mají strach, že by mohla znamenat ztrátu bezpečných pozic. Jejich reformní očekávání lze pak shrnout do prostého – nechte nám naše výhody, náš plat zvyšte a snižte nám množství práce. Hlavně probůh sem nepouštějte soukromý sektor, neboť bychom si nemohli přilepšovat.

Vskutku koncepční a velmi konstruktivní přístup.

Pacienti

Poslední zainteresovanou skupinou jsme my samotní – pacienti a hlavně voliči. Vskutku chceme reformu? A jakou jí chce? Chceme, aby nás nestála víc, ale přinejhorším stejně a lépe míň, chceme, aby péče byla zachována a pokud možno byla ještě kvalitnější a co je nejhorší, necháváme za sebe mluvit lidi, které nikdo nezvolil – Svaz pacientů. Tato organizace je přizývána k většině podstatných jednání o reformě, kde vyjadřuje stanovisko pacientů, tedy i vaše či moje, aniž by se na to zeptala. Tento svaz primárně hájí současný stav a jeho hlavní tezí je zabránit vstupu soukromého sektoru do zdravotnictví, tudíž posiluje pozici státního přerozdělování peněz. (Vřele doporučuji tento odkaz, kde je rozhovor s panem Mrázkem, místopředsedou tohoto svazu - http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/843489)

Zároveň my voliči jsme jasně dali najevo, že pokud se komukoliv podaří nás mediální masáží přesvědčit, že daný návrh znepřístupní zdravotní péči, tak si houfně odhlasujeme při volbách, že takováto reforma nebude. I nám pacientům tedy vlastně současný stav vyhovuje. A pokud vyhovuje současný stav voličům, vyhovuje i politikům a kruh se uzavře.

A tak všichni dál svorně budeme říkat, jak je potřeba zreformovat zdravotnictví, ale naše vlastností rezistence vůči změnám je mnohonásobně silnější než touha po změně. Vládou počínaje a lékaři i pacienty konče.  Není zde nikdo, kdo by byl reálně ochoten riskovat svoji pozici a svůj osobní prospěch. Krize ve zdravotnictví není tedy jen produktem neschopných politiků, je to bohužel věrný obraz celé naší společnosti.

Proto platí, dokud se celá společnost (námi voliči a pacienty začínaje a vrcholnými politiky konče) neodhodlá k zásadní změně vnímání role státu v péči o zdraví svých občanů, dokud bude současný stav brán jako mantra, které nemá být měněna ale pouze kosmeticky vylepšována, je české zdravotnictví dojnou krávou, kterou může podojit každý, kdo si najde volný cecík. Obávám se ale, že už žádný není. U jednoho sedí vláda společně s vládními koaličními poslanci, u druhé kraje spolu s opozičními poslanci, u třetího ředitelé a management nemocnic a čtvrtý okupují lékaři. My pacienti jsme pak spokojeni s faktem, že máme dost mléka a hovězího masa.