Vítejte ve světě dluhů. Ve světě, kde každý dluží každému. Ve světě, který již dávno překročil onu pomyslnou hranici, kdy se už dluhy neplatí, ale restruktualizují a nahrazují dluhy novými. Vítejte v našem světě – ve světě roku 2011.
Mluvím o státních dluzích, neboť na rozdíl od států, my občané musíme za všech okolností svým závazků dostát a dluhy splatit. My občané, platící své dluhy, tvoříme státy, jež dluhy neplatí. Paradox, možná. Realita? Bohužel.
Státy neplatící své dluhy pak tvoří unii, která dluhy států nahrazuje dluhy svými - Dluhovou unii, kdy jsou dluhy států za společné peníze nás euroobčanů přeprodávány do Bruselu, který je využívá pro prosazování svých zájmů a omezování samostatnosti členských států této Dluhové unie. Svoboda jednotlivce i celých států je tak postupně směňována za dluh. Kus za kus.
Víte, jaký výraz je načastěji spojován s eurem? Správně by to měl být výraz „selhání“, ale je to výraz „stabilita“. Zavedení eura přinese stabilitu, protože jednotlivé ekonomiky se k sobě přiblíží (správně politicky korektně – konvergují). I dnes se najde mnoho takových, kteří tento nesmysl budou opakovaně hájit, zatímco ekonomiky jednotlivých států eurozóny vesele divergují (opak konvergence – tedy se od sebe vzdalují) a státy padají jak domeček z karet - Řecko, Irsko, Portugalsko a nyní začíná bitva o Španělsko a Itálii. Přitom se nejedná o nic nečekaného, ekonomové již tušili (očekávali či věděli – vyberte vhodnější termín) delší dobu, že k této situaci dojde, zatímco politici v rámci politické korektnosti opakovali vznešená slova o stabilitě a ekonomické prosperitě a ingorovali veškerá varování.
Nebo nevěříte, že existovaly jasné a zcela zřejmé signály, že k tomuto dojde? Dokáži Vám, že zde skutečně bylo dost informací a blížící se státní bankroty rozhodně nejsou nečekané, pouze se svět dluhů neodvratně přiblížil svému nevyhnutelnému konci.
Důkaz první – nerespektování vlastních pravidel aneb nelze kázat vodu a pít víno
Asi není mezi čtenáři ekonomických článků mnoho těch, kteří by neznali pojem maastrichtská kritériia a povinnost členských zemí eurozóny (a žadatelů o přijetí eura) držet své národní ekonomiky v mezích daných těmito kritérii. Snad nejznámějšími kritérii jsou požadavek na státní deficit (má být méně než 3% HDP) a celkový státní dluh (má být nižší než 60% HDP). Stejně tak všichni vědí, že státy eurozóny zejména tato kritéria občas porušují . Skutečně jen občas?
Víte však i to, že v okamžiku přijetí eura státy jako Řecko, Itálie, Španělsko a Portugalsko dlouhodobě neplnily základní maastrichtská kriteria a neměly tedy dle těchto pravidel nikdy vstoupit do eurozóny a společnou měnu zavádět? Řecko i Itálie měly v okamžiku přijetí eura celkový dluh na úrovni okolo 100% HDP a deficity Portugalska, Španělska, Řecka i Itálie se před přijetím eura pohybovaly až příliš často nad 3% HDP a to mnohdy výrazně.
Po celou tu dobu, tedy od roku 1999, věděli tvůrci a architekti společné jměny jménem euro, že tento symbol stability nemá stabilní základy v podobě respektovaných a dodržovaných pravide a že celý jimi vytvářený ekonomický systém bude v recesi nestabilní díky rozdílnosti národních ekonomik, protože některé ekonomiky jsou příliš odlišné a nastavení eura jim nevyhovuje. Jenže politické zadání bylo zřejmé a tlak na „úspěšné“ zavedení eura byl extrémní. A tak začal finální odpočet konce světa dluhů a to za tichého souhlasu tvůrců Evropské měnové unie.
Důkaz druhý – varování ratingových agentur aneb občas se vyplatí poslouchat i analytiky
Vím, že když se řekne ratingová agentura, mají snad všichni lidé tendenci vybavit si spolek namyšlených pánů v bílých límečcích, kteří škrtnutím pera odepisují miliardy EUR bez osobní odpovědnosti za cokoliv. Asi nikdo nemá rád ratingové agentury, přesto by se vyplatilo jim občas naslouchat.
Ratingová agentura ve své podstatně totiž jen sama za sebe říká, jak moc důvěřuje schopnosti dlužníka splatit své závazky. Pokud se ovšem jedná o agenturu, která tato svá tvrzení zvěřejňuje dlouhodobě a pravidelně a zároveň je ve svých předpovědích a doporučeních úspěšná, pak jejího doporučení uposlechnou i skuteční investoři, tedy potencionální i skuteční věřitelé. Rating obdržený od takovéto agentury je tedy jakýmsi indikátorem důvěry trhu ve schopnost dlužníka splácet své dluhy a zároveň možnosti dlužníka získat další úvěry.
Státy si možná můžou dovolit ignorovat trhy, trhy ovšem neignorují státy.
V červnu roku 2006 (tj. dva roky před začátkem hospodářské krize) a čtyři roky před první řeckou dluhovou krizí (lépe by bylo napsat před prvním řeckým bankrotem) ratingová agentura Standard & Poor’s zvěřejnila dlouhodobý výhled samostatných ratingů členských států EU i některých kandidátských zemí (celkově 32 států). V tomto velmi obsáhlém materiálu je i následující graf vývoje ratingů těchto států pro tzv. base-case scenario (vývoj, při kterém se všechny státy budou chovat dle svých schválených plánů platných v roce 2006 a nepřijmou žádná opatření vedoucí ke změně).
Zatímco v roce 2006 výrazná většina zemí EU dosahovala rating A a vyšší (tedy velmi dobrého hodnocení), tak S&P naprosto jasně vyjádřilo, že očekává v období 2010 až 2015 zhoršení situace a od roku 2015 postupnou ztrátu důvěry finančních trhů ve schopnost států EU dostát svým závazkům a splatit své dluhy. V grafu totiž od roku 2015 postupně narůstá počet zemí s tzv. spekulativním ratingem, což je označení pro extrémní riziko nesplacení poskytnutých úvěrů. Na konci tohoto grafu (rok 2040) agentura S&P očekávala, že v Evropě prakticky nebude existovat zemně, která by dosáhla nejvyššího ratingu AAA, který byl v roce 2006 pro většinu členských států EU zcela běžným standardem. Naopak 29 států Evropy dostalo nejhorší možný rating a poskytnutí úvěru těmto zemím bude extrémně rizikové.
Poselství v tomto materiálu bylo jasné a zřejmé – pokud nezměníte svoji fiskální politiku a nezastavíte zadlužování, dostanete se nutně do situace, kdy Vám již nikdo nepůjčí, protože investice do Vás (do Vašeho státu) bude příliš riziková a vaše nesplacené dluhy Vám zlomí vaz.
Nepřipomíná Vám to situaci Řecka, Irska, Portugalska a Itálie? Mně tedy rozhodně ano.
Snad jediným nedostatkem tohoto materiálu z roku 2006, že neočekával tak rychlý proces, jaký ve skutečnosti nastal. Je to způsobeno tím, že v roce 2006 jen skutečně málokdo odhadoval příchod krize v roce 2008 a uvedený materiál s touto krizí vůbec nepočítal. Lze tedy říci, že krize, kterou prožíváme, celý proces destrukce světa dluhů jen zrychlila, není však jeho prvotní příčinou, jak nám je až příliš často namlouváno.
Zdroj: http://www2.standardandpoors.com/spf/pdf/fixedincome/Euro_Soveriegns_June2006_Text_%20July%20Update.pdf?vregion=eu&vlang=en
Důkaz třetí – varování trhu, aneb když prasátka letí vzhůru
Myslíte, že prasátka neumí lítat? Ono zaleží na tom, jak která. Ta živá, chovaná pro maso jistě ne. Ale máme tu i jiná „prasátka“, říkáme jim PIIGS – Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko. Složením prvních písmen anglických názvů těchto států vznikla zkratka podobná anglickému slovu „pigs“ (prasátka) a tak už jim nikdo jinak neřekne. Resp. vzhledem k jisté hanlivosti anglického termínu existuje snaha zavést nový termín GIPSI. Zda tím bylo situaci pomoženo, snadno ověříte zadáním anglického slova gipsy do libovolného překladače. A pak že analytici a ekonomové nemají smysl pro humor.
Skupina států PIIGS nevznikla náhodou a členství v této skupině rozhodně žádný z dotčených států nestál. To opět páni analytici (téměř po celém světě a nezávisle na sobě), přesto, že jim mnozí nemůžou přijít na jméno, velmi přesně a správně identifikovali slabé ekonomiky (vysoký dluh, dlouhodobě deficitní státní rozpočet, nízký růst HDP) v rámci EU resp. eurozóny a začali sledovat tyto státy (jejich ekonomiku i rizikovost) společně a odděleně od ostatních. Už to mohlo a mělo být pro politiky varováním a nebylo. Nebylo jím ani to, že riziková marže dluhopisů těchto států byla po většinu času výrazně vyšší než například u Francie, Německa či Velké Británie. Trh opakovaně při každé emisi státních dluhopisů dával najevo, že těmto dluhům (resp. jejich splacení) věří téměř dvakrát méně než u ostatních ekonomik. Přesto to nikoho z politiků netrápilo a ještě v roce 2009 oslavili 10 let od zavedení eura jako velký úspěch, který přinesl tolik toužebně očekávanou stabilitu. V ten okamžik už byl rozdíl mezi rizikovou marží Německa a Řecka více než 233 bps. Loď se potápěla a na palubě se pilo šampaňské a tančilo. Nepřipomíná Vám to Titanic? Teď mne napadá, že Titanic se potopil v roce 1912 a vzal sebou ke dnu i většinu nejbohatších lidí tehdejšího světa. Odhadl bych, že o 100 let později bude v tomto směru loď jménem euro mnohem „úspěšnější“ a ke dnu půjdou celé státy.
Takže tu máme našich pět prasátek, které skutečně umí létat. S příchodem krize sice neletěla vzhůru prasátka samotná, ani jejich ekonomika, ale rizikové marže jejich dluhopisů a tedy celkový výnos (bond yield), které u Řecka, Irska, Portugalska a nyní Itálie vyletěly do výšin výrazně přes 700 bps (kritická hranice), které by pro každou ekonomiku světa znamenaly extrémně velké problémy s financováním a pro slabé ekonomiky to nutně znamenalo pád. Bubliny praskly a vznikla dluhová krize.
Ano ještě před krizí existovala řada signálů, že případná recese způsobí kolaps celého systému. Ti, kteří mohli něco udělat, těchto signálů buď vědomě nedbali, nebo jim nerozuměli, ani jedno však neomlouvá.
Naše Dluhová unie skončí. To je neodvratitelný fakt, protože dluhy většiny států přesahují splatitelnou výši. Záchranné balíčky pouze oddalují konec chybné myšlenky měnové unie. Může jí nahradit buď jiná, zdravější a lépe postavená unie, nebo návrat k národním měnám. Bohužel ani to nám nepomůže zachránit Svět dluhů, tedy náš svět. Už začala totiž tikat jiná časovaná bomba, která způsobí ekonomický výbuch skutečně apokalyptických rozměrů.
USA
Největší ekonomika světa, symbol demokratické prosperity i spotřební společnosti, překročila hranici, kdy ještě bylo možné svět postavený na dluzích zachránit. Dluh USA nelze nikdy zaplatit a je jen otázkou času, jak rychle si to trhy uvědomí. Omlouvám se za chybný výraz, trhy už to vědí, ale vědí i to, že bankrot USA nutně znamená totální kolaps všech finančních trhů, bankroty většiny států a ekonomický svět a i ten faktický se doslova a do písmene zastaví. Otázkou času je jen to, kdy trhu dojde trpělivost a najde se někdo, kdo si bude jist tím, že tento ekonomický armagedon přežije. Pak dojde výbuchu.
14,3 biliónu USD. Možná lépe bude to napsat takto: 14 300 000 000 000 USD – to je současný dluh USA. Jen úroky tohoto úvěru jsou dvakrát vyšší než celé HDP našeho státu. ZA posledních dvacet let existovalo jen jediné období (1998 až 2001), kdy USA dokázalo snižovat svůj dluh v průměru o 100 mld. USD ročně. Tímto tempem, kdyby vydrželo, by byl současný dluh USA splacen za pouhých 143 let! Bohužel většinu času se USA zadlužuje a celkový dluh USA za posledních dvacet let vzrostl čtrnáct krát – z přibližně 1 biliónu dolarů na oněch 14,3 biliónu.
Poslední tři roky roste tento největší dluh na světě rychleji než třeba dluh řecký a USA tak vykazuje vyšší deficity než Řecko.
Pokud do 2.8.2011 Kongres USA nezvýší limity pro další zadlužování, tak USA nebude mít dost peněz na úhradu svých závazků – to je jasný důkaz, že bez ochoty finančních trhů dále USA půjčovat, tento gigant nepřežije. Nový dluh však jen posune tuto hranici o nějakou dobu dále o měsíc, půl roku nebo rok? Bude se psát rok 2012….
V okamžiku, kdy dojde k bankrotu USA, světový ekonomický systém se zhroutí. Většina států totiž drží své měnové rezervy v amerických dolarech. Americké dluhopisy tvoří „bezrizikovou“ část aktiv téměř všech světových finančních institucí (bank, pojišťoven, penzijních i investičních fondů). Měny mnoha států jsou přímo navázány na dolar. Atd. Bankrot USA spustí bankroty ostatních států a ekonomický svět se zhroutí jak kostky domina. Lidé přestanou důvěřovat státům a jimi emitovaným penězům. Proč si myslíte, že cena zlata za poslední tři roky téměř zdvojnásobila a i nadále roste raketovým tempem? Co se nám tím trhy snaží říct? Pouze to, že věří více zlatu jako uchovateli hodnoty, než dolaru či euru.
Rok 2012 je často označován rokem, kdy skončí náš svět (přesné datum je 21.12.2012 – konec mayského kalendáře). Nejsem fanouškem scifi a ani katastrofických scénářů, ale těch signálů je příliš. Světová ekonomika se dostala do situace, která je nám naprosto neznámá a neumí jí řešit. Státy propojené ekonomicky i politicky v gigantické byrokratické struktury nejsou schopni reagovat na měnící se ekonomickou situaci dostatečně rychle a nemají šanci stihnout realizovat jakékoliv obrané opatření. V roce 2012 dle mého názoru skutečně skončí jeden svět, ekonomický svět, náš svět – svět dluhů.
