Současná EU zažívá krizi Nic nového, EU je v krizi už téměř deset let. Nejprve to bylo krize realitní a bankovní, pak eurokrize, dluhová krize, migrační krize a teď krize získala úderný název - Brexit.
A vždy za tuto krizi (dle politiků EU) mohl někdo jiný – USA, ratingové agentury, Řecko, Sýrie, Velká Británie. Není Vám to divné?
Na rozdíl od politiků (zejména těch evropských, ale mnoho českých nevyjímaje) je lidem vcelku zřejmé, že to divné je.
Ono to bude tím, že tato krize není jen krize dluhová, realitní, bankovní, migrační či jen krize způsobená rozhodnutím občanů Velké Británie, ale je to krize celého systému EU, ekonomického a zejména toho politického. Krize, která tu je už dlouho, jen jí odpovědní nechtěli vidět, či spíše nechtěli přiznat její existenci.
Jenže už je to vše natolik divné, že i oni evropští politici, kteří deset let tvrdí, že to vše není jejich vina a že naopak EU je zdravá a právě díky EU tuto krizi přestojíme, právě oni, začali připouštět, že je třeba změn.
Evropa (EU) se ocitla na rozcestí a musí si zvolit cestu, po které půjde dále. Čas, který si tak draze koupila při řešení předchozích krizí, dává smysl jen tehdy, pokud se využije na přípravu řešení a na zcela zásadní rozhodnutí o dalším směřování EU.
Současný trend mezi evropskými státníky je v tomto směru bohužel až příliš jednostranný, vydat se po cestě směrem k větší federalizaci (vícerychlostní) s cílem ochránit měnovou unii (EURO) za jakoukoliv cenu, přičemž nepřipouští možnost, že by mohly být některé dosud učiněné kroky sporné, či dokonce chybné, a že mohou existovat alternativy.
Vždy jsem považoval a považuji i nadále ideu společné Evropy na principu vzájemné solidarity a soudržnosti mezi státy i národy za správnou a vytvoření společného silného vnitřního trhu s volným pohybem zboží, služeb a práce za ekonomickou nutnost a zároveň za další vývojový stupeň v historii Evropy, ale cesta k naplnění této myšlenky, po které se EU vydala od roku 1993, není dle mého názoru správná a neváhám jí označit za selhání či slepou uličkou, která je hlavní příčinou současného stavu.
Architekti nové Evropy historicky zaměnili myšlenku společného volného trhu zboží služeb a práce za klamný pocit nutnosti jednotného (unifikované a centralizovaného) trhu, kde každý Evropan musí mít možnost si za jednotnou měnu koupit všude stejný rohlík, stejně zakřivený banán či máslo se shodným obsahem tuku, bez ohledu na místní zvyklosti. Vytvořili si ideu univerzálního ekonomického systému, který bude použitelný pro všechny národy v nové Evropě. Ideu opírající se o centrální plánování prostřednictvím limitů, vyhlášek, norem a dotací, s jednotnou uměle vytvořenou měnou a jednotnou monetární politikou. To vše s cílem přimět jednotlivé národní ekonomiky ke konvergenci do jednotného fiskálního modelu a vytvořit tak Evropskou hospodářskou a měnovou unie.
Jsem přesvědčen, že jejich přístup je mylný. Společný trh neznamená trh jednotný, centralizovaný a unifikovaný a jednotná měna není jeho nutnou podmínkou.
Zavedení měnové unie (EURa) a jednotné monetární politiky bylo předčasné a ekonomiky jednotlivých států na to nebyly připraveny. Měnová unie měla být/má být zavedena jako jeden z posledních kroků ekonomické integrace a to teprve po té, co vlivem působení společného silného vnitřního trhu dojde k vyrovnání rozdílů mezi jednotlivými národními ekonomikami. Bohužel politické zadání nerespektovalo ekonomická pravidla a tak předčasné zavedení společné měny jen rozdíly mezi státy zvýraznilo a slabší ekonomiky se pod tíhou společné měny hroutí (klesá jejich reálná produkce). Ekonomiky místo toho aby dle plánu evropských architektů konvergovaly, si drze a plánovačům navzdory divergují, a vzniklé rozdíly neumožňují existenci měnové unie v současné podobě. Pokud bude následovat i pokus o předčasné sjednocení fiskální politiky, rozdíly a jejich negativní dopady se ještě zvýší. Ekonomiky evropských států nyní naopak potřebují získat dostatek času a prostoru pro obnovu a následnou přirozenou konvergenci prostřednictvím společného volného trhu bez zbytečných regulací a pokusů o centralizaci či federalizaci.
Rozdílnost evropských národů v současné době naprosto vylučuje existenci jednoho univerzálního ekonomického modelu pro všechny státy EU. Jednotlivé národy Evropy jsou až příliš odlišné ve svých morálních, kulturních a sociálních hodnotách, stejně tak i spotřebitelském chování, chování na trhu práce, přístupu k riziku atd., takže jakýkoliv pokus o implementaci jednoho univerzálního ekonomického modelu, který tyto odlišnosti nebude respektovat, povede v mnoha zemích ještě k výraznějšímu snížení produkce a ke zhoršení ekonomické situace (o čemž nás přesvědčuje vývoj členských států eurozóny za posledních deset let). Pořád platí, že výkonnost každé ekonomiky je závislá na jednání a rozhodování lidí, na způsobu jakým provádí svou subjektivní volbu. Když člověk provádí volbu, nevolí pouze mezi různými hmotnými věcmi a službami, do hry vstupují veškeré lidské hodnoty. Všechny cíle a všechny prostředky, hmotné i duševní, velkolepé i přízemní, vznešené i prosté, jsou seřazeny do jedné škály a podrobeny rozhodování, které vybírá jednu věc a ponechává stranou věci ostatní. Nic, po čem člověk touží nebo čemu se chce vyhnout, nezůstává vně tohoto uspořádání do jediné stupnice preferencí. A právě stupnice preferencí se liší člověk od člověka, ale i národ od národu. Na to vše architekti nové Evropy pozapomněli a naprosto podcenili vliv individuálního rozhodování lidí na ekonomiky států a tedy i celé EU. Jednotný univerzální ekonomický model pro všechny státy EU je v současnosti nebezpečný mýtus. Nic takového nyní neexistuje!
Bohužel chybně nastavený proces ekonomické i politické integrace vedl k extrémnímu nárůstu evropské byrokracie a zároveň chytil některé státy (Řecko, Španělsko, atd.) a jejich občany do ekonomické pasti, ze které nemají úniku – situace, kdy jejich národní ekonomika upadá, roste nezaměstnanost a oni nemají ani ekonomický a ani politický nástroj, jak na toto dění reagovat. Pokud nemají občané dostatečně silné a účinné demokratické řešení, vzniká sociální napětí a přichází ke slovu extremismus a násilí.
Jaká by tedy nová Evropská Unie měla být? Je na čase, abychom se právě o tomto začali bavit. Možná máte pocit, že tohle by za nás měli dělat politici. Ano, měli. Ale skutečně to dělají? A dělají to dle Vás dobře? Proč tedy nevěnovat trochu času tomu, říci si, co bychom opravdu chtěli.
Evropská unie by měla být pro své členské zemně nikoliv nadřazeným orgánem, ale partnerem, na kterého občané členských států mohou přenést část své národní svrchovanosti, které se tak dobrovolně zřeknou ve prospěch budoucího rozvoje Evropy. Pokud bych měl já navrhnout novou Evropskou Unii, byla by moje vize Evropské Unie následující a lze shrnout do jedné věty: „ EU silná a jednotná navenek, ale slabá a decentralizovaná dovnitř.“:
- EU je společenství rovnocenných evropských národů, které mají shodné nebo velmi podobné morální hodnoty, tradice a zájem na mírovém soužití národů v Evropě a vzájemné spolupráci a obchodu.
- Členské státy EU jsou si rovny a žádný členský stát nesmí být (ani kvalifikovanou většinou) jakýmkoliv způsobem nucen k žádným rozhodnutím, která by poškodila nebo omezila jeho vnitřní suverenitu, s výjimkou oblastí, které na základě rozhodnutí svých občanů v referendu svěří do správy EU.
- EU navenek jednotně zastupuje své členy při jednání s ostatními světovými politickými a ekonomickými organizacemi (např. OSN, WTO, MFF, OPEC atd.) nebo se světovými velmocemi USA, Čína, Japonsko, Rusko, či s ostatními státy. Jednotné vystupování navenek by mělo být hlavním (ekonomickým i politickým) přínosem EU pro všechny občany. Dodnes mi nikdo rozumně nevysvětlil, proč EU jako druhý největší odběratel na světě již dávno nemá společnou organizaci pro nákup strategických surovin (ropa, zemní plyn atd.), která by významně posílila vyjednávací pozici. Přenos části svrchovaným pravomocí každého státu na EU v oblasti zahraniční politiky považuji za žádoucí a nutné pro vytvoření smysluplné Evropské Unie.
- Podstatou ekonomického integračního procesu je vytvoření silného společného vnitřního trhu EU pro zboží, služby a práci. Na rozdíl od současnosti tento vnitřní trh nesmí být regulován a podroben centrálnímu plánování, měl by být co nejotevřenější pro všechny členské státy a zároveň neomezovat jejich vzájemné konkurenční působení. Pestrost a různorodost tohoto trhu neznamená nutně neefektivitu, ale naopak umožňuje pružně reagovat na lokální změny na spotřebitelském trhu.
- Zrušit současný systém evropských dotací, které směřují většinou do nadbytečných projektů, nebo do projektů, které mají být financovány především s peněz jednotlivých států. Místo toho by měla EU použít evropské peníze na skutečně evropské projekty a to zejména na vytvoření moderní celoevropské infrastruktury (dálniční a železniční síť, datová síť, přenosová soustava) a do jazykového a počítačového vzdělávání napříč generacemi. Vytvoření evropské infrastruktury a boj proti jazykové a informační bariéře prostřednictvím vzdělávání považuji za skutečné priority dotační politiky EU.
- Minimalizovat ztráty z předčasného zavedení měnové unie. Umožnit státům, které o to požádají, řízený návrat k vlastní měně.
- Ekonomickou funkcí EU je pak především ochrana (ekonomická, politická a v případě nutnosti i vojenská) svého vnitřního trhu před politickými a ekonomickými vlivy z vnějšku.
Muže ale malé problémové ČR vůbec něco udělat na úrovni EU?
Česká republika si mezi ostatními státy EU vysloužila pověst euroskeptika a nálepku „troublemaker“ – zdroj potíží. Jsem přesvědčen, že je tomu tak neprávem a nepochopením českého postoje a je právě úlohou budoucích českých politiků, aby postoj ČR a českých občanů vysvětlili evropským partnerům.
Jsem toho názoru, že současný negativní postoj českých občanů pramení z historie českého státu. Češi (a Moravané) měli v posledních stoletích pramálo možností žít jako svobodný národ v samostatném státě a rozhodovat o svém osudu. Od roku 1620 až do současnosti se to Čechům poštěstilo jen dvakrát od 28. října 1918 do 30.9.1938 a pak od 17.11.1989 až do současnosti. Stručně řečeno se občanům ČR dostalo jednou dvacet let svobody a jednou 30 let svobody a samostatnosti za poslední čtyři století. To bohužel není vše. Za posledních sto let český národ sice svobodu třikrát získal (roky 1918, 1945 a 1989) ale také třikrát ztratil (1938, 1948 a 1968). To, že Češi tak dlouho žili područí či okupaci si mnozí v Evropě mylně vykládají jako slabost, neschopnost a ztrátu národní hrdosti.
Opak je pravdou. Češi jsou silný a hrdý národ, který právě pro svou historii velmi citlivě a negativně reaguje a bude reagovat na jakýkoliv pokus omezit jeho nedávno získanou svobodu a samostatnost proti jeho vůli. Byť možná politická reprezentace ČR podlehla a podléhá tlaku zvenčí (jako se to historicky stalo třeba v roce 1938), tak jsem přesvědčen, že Češi jako národ tuto svoji chybu již nezopakují. Češi na rozdíl od mnoha jiných evropských národů totiž znají velmi dobře cenu svobody a samostatnosti. To není prostý euroskepticismus, ale vědomí obnovené národní identity.
Domnívám se, že rezervovaný přístup občanů ČR k současné EU má ještě druhou příčinu - její směřování k byrokratickému centralizovanému řízení, které není zcela nepodobno dřívější RVHP, prostřednictvím které byla centrálně plánována a řízena ekonomika satelitů SSSR. Je to právě snaha o jednotný centralizovaný trh prostřednictvím různých limitů pro výrobu a vývoz (cukru, brambor, mléka), vyhlášek o kvalitě tropického ovoce, či vážně míněného rozhodování úřadů EU o názvu pomazánkového másla, které v očích Čechů diskreditují EU na úroveň zcela zbytečného byrokratického aparátu, který zavání „absurdistánem“. Češi až příliš době vědí, k čemu vede snaha o centrální plánování a zcela přirozeně se tomu brání, protože jejich špatná zkušenost je příliš čerstvá.
Co tedy můžeme udělat?
Co zkusit jednou nebýt českými Švejky a přijmout výzvu v podobě reformy Evropské Unie a zkusit být aktivní. Nečekat s čím přijde Německo a Francie, které čekají, jak dopadnou jejich volby, a na platformě V4 připravit vlastní návrh nové EU. Pojďme nečekat, jak dopadne jednání o Brexitu. Vystupme z řady!
Naše současná politická reprezentace tohle neudělá, neudělá, pokud jí k tomu nepřimějí lidé tím, že o tom sami začnou mluvit a dokud z toho neudělají naše politické téma, pro naše volby. Jsem přesvědčen, že politická strana, která přípravu reformy (nikoliv jen papírové, ale zásadní reformy vedoucí k obnově původních myšlenek EHS) vezme za svojí prioritu, bude pro mnoho voličů zajímavou alternativou v našich českých volbách. Využijme tedy tlaku našich českých voleb, k tomu, aby se pro jednou politici museli řídit názory voličů.
