„…a na znamení souhlasu a vyjádření svobodné vůle, nikoliv pod nátlakem, připojí svůj podpis.“ Je vám tato věta povědomá? Pokud ano, není se ani co divit. Velmi často bývá v různých obměnách součástí smluv, které stvrzujete svým podpisem. Svým podpisem vyjadřujete svůj souhlas či nesouhlas, můžete prodat či koupit nemovitost, auto, či zadlužit se po zbytek života. Právě díky podpisu se pero stalo zbraní mocnější než meč. Podpis je vyjádřením naší vůle a slibu dostát závazkům.
Každý občan demokratického státu má právo se rozhodnout, zda předložený dokument podepíše či nikoliv. Každý?
Za poslední roky došlo již dvakrát k podpisu významného dokumentu, kdy signatář veřejně prohlašuje, že jej podepisuje proti své vůli a pouze na základě legislativní povinnosti. Opravdu naše legislativa odpírá svým občanům právo nepodepsat. Občanům ne, ale nejvyšším ústavním činitelům zřejmě ano.
Prezident Václav Klaus opakovaně vyjadřoval svůj nesouhlas s Lisabonskou smlouvou, kterou ale nakonec opatřil svým podpisem. Premiér Petr Nečas, zase dle svého vyjádření podepsal Amnestii, se kterou on nesouhlasil. Tyto dva podpisy jsou pro mne zajímavé hned ze dvou úhlů pohledu:
- 1. Pohled etický a právní
Nejsem právník a ani to nehodlám předstírat, ale obávám se, že právo podepsat či nepodepsat považujeme za tak samozřejmé, že není obsaženo ani v Listině základních práv a svobod. Možná (a je to pravděpodobné) mne právníci doplní, že sílu podpisu stanovuje nějaký jiný zákoník (pravděpodobně Občanský), ale neměla by právě být upravena v Ústavě či její části Listině základních práv a svobod? Součástí našich svobod je i právo na vyjádření svého názoru, ale svobodné rozhodování o svém podpisu, který zavazuje, není exaktně popsáno v ústavním pořádku.
Místo toho je tam jiný paradox, či spíše nejasnost, která se stala součástí slibu jak poslance (a premiér Nečas je i zároveň poslancem) i prezidenta „…svůj úřad/mandát budu zastávat/vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“
V zájmu všeho lidu? Kdo a jak ale určuje, co je v zájmu všeho lidu? Pokud říkáte, že to určuje lid (občané) ve volbách, dovolím si Vám oponovat hned ze dvou důvodů. Ve volbách lidé určují, co chtějí právě oni (každý jednotlivě)mít, v lepším případě, to co si myslí, že je v jejich vlastním zájmu a v nejlepším, co si myslí, že je v zájmu většiny. Ale všeho lidu není ani technicky možné, neboť zájmy různých skupin lidí si často odporují. Zájem skutečně všeho lidu totiž v moha případech neexistuje, to je mým druhým argumentem.
Dle mého soudu je správnější výklad, že tím kdo prezidentovi, či poslanci určuje, co je „všelidovým zájmem“, je právě jeho vlastní vědomí a svědomí. Pokud ano, tak je jeho podpis pod jakoukoliv legislativní listinu, učiněný proti jeho vůli a svobodnému názoru v zásadním rozporu s jeho slibem. přesto tak oba pánové učinili a v případě pana prezidenta Klause lze říci, že názor, že musí podepsat zastával i Ústavní soud.
Právo či povinnost ratifikovat mezinárodní smlouvu či amnestii je zcela shodně vyjádřeno článku 63 Ústavy ČR odst. 1,3 a 4:
1) Prezident republiky dále
a) zastupuje stát navenek,
b) sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy,
.
j) nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo,
k) má právo udělovat amnestii.
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavce 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.
Ponechávám na každém z Vás, zda v textu cítí povinnost či právo podepsat či nepodepsat. Na mne osobně tento text působí tak, že oba (jak prezident, tak premiér) mají právo nepodepsat a neexistuje moc, která by je k tomu měla přimět.
O to více mne historicky velmi překvapilo, že zejména pan prezident Klaus nakonec Lisabonskou smlouvu podepsal, vede mne to k přesvědčení, že můj laický výklad Ústavy je chybný, a že opravdu máme ve svém ústavním pořádku zakotveno, že ústavní činitelé nemají přiznáno právo nepodepsat.
Dovolte mi moji laickou úvahu. Principem zastupitelské demokracie je, že si volíme své zástupce. V současné době ve společnosti převládlo přesvědčení, že si je volíme proto, aby dělali to, co my chceme. Nikoliv, to není demokracie a už vůbec ne zastupitelská, to je populismus v nejčistší podobě. Volíme si je proto, že to mají být osobnosti a odborníci zkušení ve správě věcí veřejných, aby za nás tyto věci spravovali co nejlépe, dle svého vědomí a svědomí. My bychom ve volbách měli zhodnotit výsledek jejich práci a buď jim jejich mandát obnovit, nebo ho dát někomu jinému. Pokud svým zvoleným ústavním činitelům systémově odpíráme právo konat podle jejich vědomí a svědomí, máme v našem právním systému chybu.
Pozn. Rád bych na tomto místě exaktně a pro diskutující uvedl, že toto není obhajoba současné vlády ale zamyšlení nad obecnými pravidly v ČR. Děkuji
- 2. Pohled politický
Je velmi logické, že oba tyto kontroverzní podpisy vzbudily reakce na politické scéně, ale nedá mi to neupozornit na pro mne poměrně zajímavý názorový veletoč ČSSD. Jestli něco v životě totiž nemám rád, je to pokrytectví, a v tomto bodě mne ČSSD opět nepřekvapila.
Když se v ČR vedl boj o Lisabonskou smlouvu, byla to právě ČSSD, kdo aktivně vyzývala prezidenta Klause, aby s podpisem neotálel a podepsal Lisabon neprodleně, a když to odepřel, začala zkoumat, zda nelze kvůli tomuto dokonce prezidenta odvolat. Ještě na jaře roku 2012 vyhrožovala ČSSD prezidentovi žalobou, když bude i nadále otálet s podpisem některých mezinárodních smluv (viz. http://zpravy.idnes.cz/klaus-porusuje-ustavu-rika-cssd-a-zvazuje-spor-u-soudu-pgv-/domaci.aspx?c=A120223_214636_domaci_mad ).
Dle ČCSD tedy prezident má jednoznačně povinnost podepisovat a nemá právo nepodepsat. Zcela opačně však přistupuje (na základě stejného článku Ústavy) k premiérovi, který dle ČSSD tuto možnost samozřejmě má. Inu, jak se nám hodím do krámu (oprava – do Lidového domu). ČSSD by si místo pokrytectví měla uvědomit, že kvalitu vlády a úroveň demokracie ve společnosti určuje kvalita opozice a ta je díky této straně vskutku mizivá.
