Nechci být regulovaným občanem socialistické EU

Zprávy Českého Rozhlasu dne 6.10.2010: "EU jedná s Čínou o řízení globální ekonomiky i o lidských právech - Víc než miliarda lidí proti půl miliardě. I tak by se dal charakterizovat dnešní summit Evropská unie - Čína v Bruselu. Špičky evropské sedmadvacítky chtějí s čínským premiérem Wen Ťia Paem mluvit hlavně o globálním vládnutí v ekonomice a klimatických změnách. Čína má jako komunistická totalita s ovládáním hospodářství letité zkušenosti."

Nevím jak Vám, ale mne tehdy ráno, když jsem slyšel tuto zprávu, tak nějak přestalo chutnat. Skutečně se píše rok 2010? Skutečně máme za sebou 20 let demokratického vývoje? Pokud ano, tak proboha jak může představitel unie demokratických zemí jednat s představitelem totalitního režimu o čemkoliv jiném než o porušování lidských práv? Co hůře, diskutovat s ním o regulaci trhu a řízení globální ekonomiky.

Pro mne je to poslední hřebíček do rakve myšlenky, která si kdysi říkala Evropská Unie. Myšlenka spojení demokratických zemí umožňující volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a lidí bez zbytečných byrokratických procedur je definitivně mrtvá a je potřeba jí s veškerou pietou pohřbít a postavit se čelem novému nepříteli.

Ano, nepříteli. Jak jinak chcete nazvat někoho, kdo aniž by se pokusil Vás znát, aniž by s Vámi sdílel společné město, kraj, či stát, Vám direktivně nařizuje a bude nařizovat, co smíte a nesmíte, jak má vypadat Vaše jídlo, jak má vypadat Váš život. A to vše ve jménu centralizace, sociální spravedlnosti, globálně ekonomické prospěšnosti. Děkuji, ale nechci.

V novém ideálu Evropské unie bude totiž vše stejné. Všichni budeme kupovat stejné máslo, stejný chleba, pít stejnou vodu, dýchat stejný vzduch jen proto, abychom se necítili zmateni, když náhodou přejedeme z jedné evropské provincie do druhé.

A tak  Evropská unie vyrábí normy úplně na všechno: od zakřivení okurek a banánů (o čemž jsem si dlouho myslel, že je to blbý vtip, dokud jsem skutečně nenašel ona nařízení EU č. 1677/88 a 2257/94, kde je norma pro tvar okurek a banánů skutečně definována) až po to co je máslo, co je rum a jaké má být složení vzduchu.

Někdy mám pocit, že cizinci (míněno ostatní obyvatelé EU), kteří k nám přijíždějí, musí být úplní hlupáci, kteří jsou ještě ke všemu barvoslepí, protože jinak by jistě rozeznali čajově hnědý tuzemský rum od čirého rumu z cukrové třtiny. Zároveň jsou ale tak dobří, že jistě umí česky a rozumí českému slovu máslo a přesně vědí, že takovýto produkt musí mít více než 80% (nařízení EU č. 1234/2007) či od oka jsou schopní přeměřit zakřivení okurky. Bojím se tak okamžiku, kdy si některý vnímavý úředník z Bruselu povšimne, že u nás chleba vypadá poněkud jinak než ve Francii, Itálii či Anglii. Tvrdší propečená kůrka, kterou má většina Čechů tak ráda, by mohla zmást cizince cestující do českých zemí natolik, že by pravděpodobně zemřeli hlady.

Nyní hodlá EU přikročit k globální regulaci trhu. Už dříve regulovala množství vyráběných zemědělských produktů  - např. cukr, mléko, bramborový škrob. Nejednalo se ovšem o regulaci vývozu, ale přímo o regulaci výroby i pro vnitřní spotřebu dané země. Společnou regulovanou energetickou politikou nás EU dovedla k problémům fotovoltariky (státní podpora fotovoltarických elektráren vychází ze Směrnice EU). Nyní se do regulace zapojuje pro změnu finanční sektor (nadnárodní evropský dohled) a cíl je zjevný – regulovat celý trh. A inspiraci hledá v Číně.

Argumentem se stala současná ekonomická krize. Ekonomové vyznávající globální ekonomický systém postavený na základě centralizace ekonomik sociálních států již za hlavního viníka krize označili trh. Respektive jeho selhání. Proti tomu stojí ekonomický „zázrak“ v podobě rostoucí a sílící ekonomiky Číny, který „stojí“ na regulovaném trhu. Takže půjdeme čínskou cestou. Když tak může žít 1,5 miliardy Číňanů, tak může žít takto i půl miliardy Evropanů.

Kde pánové v Bruselu ztratili poslední zbytky soudnosti či snad dokonce zdravého rozumu?

Čínský ekonomický „zázrak“ rozhodně nestojí na regulovaném trhu ale na levné pracovní síle v neomezeném množství a na ohromném přílivu zahraničních investic, které přišli do Číny právě pro tuto tržní příležitost. Prosperita Číny tedy stojí primárně na čistě neregulovaném tržním principu, kdy vlastníci kapitálu neregulovaně odešli z Evropy a Ameriky do země, kde jsou levnější zdroje pracovního kapitálu.

Stejně tak je zavádějící výklad mnohých ekonomů, že příčinou krize je selhání trhu. Selhání trhu skutečně nastalo, ale je důsledkem nějakého vnějšího vlivu, nějaké události.  Je nutné si tedy položit otázku, co tedy vedlo k selhání trhu?

Odpověď je možné demonstrovat na příkladu americké hypoteční krize, která je obecně považována za první kostku celého dominového efektu. Příčiny této krize ekonomové vidí primárně ve dvou zásazích státu:

1)      V roce 1995 prosadil tehdejší americký prezident Bill Clinton významnou revizi CRA (zákon upravující poskytování hypoték), která mimo jiné snížila nároky na prověřování bonity dlužníků. Tato revize vedla k podstatnému zvýšení počtu a objemu hypoték a půjček pro nejchudší vrstvy, a to přímou autorizací a podporou nestandardních (subprime) úrokových sazeb.

2)      V roce 2001 FED (státní úřad regulující finanční trh – možno přirovnat k ČNB) během jednoho roku snížil základní úrokovou sazbu z 6,50 na 1,75 procenta, což představovalo jednu z nejnižších hodnot v historii USA. FED tímto otevřel kohoutky toku levných peněz do ekonomiky, do firem i do domácností.

Dva zásahy státu = krize. Až tak prosté to bylo. V roce 1995 umožnil Bill Clinton vznik rizikových hypoték, následně o pár let později FED dodal bankám levné zdroje. Kombinace těchto dvou faktorů zaplavila americký trh levnými hypotékami, které byly téměř nedobytné. Nutno dodat, že díky těmto dvěma zásahům zažila ekonomika USA od roku 1995 do roku 2005 ekonomický růst. Nyní tento růst nazýváme bublinou, protože nestál na reálném ekonomickém základu.

Za viníka současné krize lze tak obecně označit státní zásahy, které vychylují trh z jeho přirozené rovnováhy. Regulace tedy není cesta k cíly, pouze dočasně uměle vytvořené prostředí, které se zákonitě jednoho dne zhroutí.

Co tedy vede EU právě tímto směrem? V současné Evropě je uznáván sociálně stát postavený na tržních principech. Za tímto hybridem stojí sociálně demokratické vlády, které v posledních dvaceti letech získali v Evropě převahu. Ať už Velká Británie, Německo, Francie, Itálie nebo Švédsko. Ve všech těchto státech určovali trend sociálně demokratické iluze o sociálním státu. Všechny tyto státy mají nyní problém se svým sociálním systémem i se státním dluhem. Tyto státy jsou vůdčími velmocemi EU a svoji politiku přenesli i na ní. Snaží se vytvořit novou globální umělou bublinu a ve snaze aby jim nepraskla, jí regulují. Jsem přesvědčen, že stejně jednou praskne. Sociální stát je ekonomický nesmysl, který nefunguje nikde na světě. Neexistuje totiž jednotné řešení pro všechny státy i národy. Každý národ je jiný, má jinou mentalitu, jiné spotřební zvyklosti, jiná očekávání. Universální jednotné řešení nemůže existovat. Každý národ si musí své řešení najít sám. Nikdy mu v tom nepomůže, spíše mu svým zásahem zvenčí uškodí.

Stejným nesmyslem je proto i unijní snaha sjednocovat a unifikovat. Naopak nejen trh, ale i příroda existuje pouze díky rozdílnostem a přirozenému neregulovanému konkurenčnímu boji. Čím více rozmanitostí, tím méně rizika a větší pravděpodobnost, že celek přežije (říká se tomu diversifikace rizika).

Buďme tedy vděčni za naše národní odlišnosti, a bojujme za ně. Za náš český rum, pomazánkové máslo, cukr nebo za českou korunu, za každou českou firmu, která se umí prosadit ve světě. Za náš český systém veřejných financí, který doufám jednou vznikne, za náš český stát, za vše čím se odlišujeme od ostatních národů. Respektujeme je, važme si jich jako dobrých sousedů, ale přeci nemusíme bydlet ve stejném domě, mít stejné auto, trávník či poštovní schránku. Každý potřebujeme něco jiného.

Cítím se a jsem svéprávným člověkem a občanem dosud samostatného státu.  Znám svá práva a jsem připraven nést všechny důsledky svého jednání. Nepotřebuji a nechci být regulován. Chci si jíst to, co mi chutná, bez ohledu na tvar a velikost.

A nechci se stát regulovaným občanem Svazu evropských socialistických republik!