Včera večer zástupci kolaci zveřejnili mimo jiné svůj záměr snížit podporu stavebního spoření, neboť si stát (státní rozpočet) nemůže dovolit takovýto výdaj. Snížení se dotkne tentokráte všech smluv (nových i již uzavřených). Tohoto chce koalici dosáhnout prostřednictví daňového instrumentu – zavedení zvláštní daně na tento příspěvek.
Tento krok mne velmi zaujal, protože ve mne vyvolává jistou schizofrenii. Jedna část mé osobnosti s ním bytostně souhlasí. Jedná se totiž ve své podstatně o nejčastěji zneužívanou sociální dávku. Většina účastníků stavebního spoření totiž tento produkt vnímá jako čistě spořící. Postupně založí stavební spoření pro všechny členy rodiny a inkasuje za každého jedno 3 000Kč nebo 4 500 Kč ročně. Tato část mé osobnosti s tímto nesouhlasí. Proč by měl stát podporovat spoření na auta, dovolené, nákup spotřební elektroniky apod. Všichni totiž víme, že samotné stavební spoření nestačí pro pořízení nového bydlení. Pokud přijmeme axiom, že pouze ti, kteří využijí možnost úvěru ze stavebního spoření, používají stavební spoření za účelem výstavby, dostaneme necelý 20% podíl (stavební spořitelny v ČR na konci roku 2009 evidovali 5,5 mil. Smluv na stavební spoření, ale pouze necelý 1 mil. Smluv na úvěry). Zbylých 80% pravděpodobně použije uspořenou částku včetně státního příspěvku na něco jiného. Samozřejmě, že existuje skupina osob, které použijí úspory ze stavebního spoření v kombinaci s hypotékou, takže číslo 20% jen velmi pesimistický odhad. Dovolím si však tvrdit, že reálný odhad by měl být někde na úrovni 30 až 35%. Tvrzení, že více než polovina klientů stavebních spořitelem využívá stavební spoření pouze jako nejvýhodnější spořící produkt, považuji za nezpochybnitelné. Ta část mé osobnosti, která se vždy staví proti zneužívání systému, tedy rozhodně jásá.
Problém je ale právě v tom, že číslo 50% a více znamená, že existuje značná část obyvatel (minimálně oněch 20%), zejména mladých rodin, kteří využívají tento produkt správně a budou takto potrestáni za něco, co neudělali a ani nemohli ovlivnit. Druhá část mé osobnosti je tedy naprosto zásadně proti. Je zapotřebí podporovat mladé lidi a umožnit ji zajistit si nové bydlení. Při současných cenách bytů a rodinných domů je totiž téměř nemožné pro mladou rodinu zajistit bydlení (argument o možnosti nájmu neberu – nájmy jsou na stejné úrovni jako splátky hypotéky).
Jak tedy z toho ven? Zjevně tedy způsobem, který umožní oboje, zabrání zneužívání stavebního spoření jen jako spořícího produktu a naopak zvýhodní ty, kteří jej skutečně použijí na bydlení.
Správný postupem by dle mého názoru bylo k rozhodnému dni (stanovený zákonem) zrušit produkt stavební spoření s následujícími parametry:
1) Všichni klienti budou mít možnost vybrat bez poplatků své naspořené peníze včetně naběhlých úroků a přiznaného státního příspěvku, přičemž by stát garantoval i přiznání poměrné části za tento rok (pokud by za rozhodný den byl zvolen 31. Prosinec 2010 došlo by k přiznání celého příspěvku).
2) Stát by zákonem vytvořil nový produkt s mnohem přísnějšími podmínkami pro přiznání státního příspěvku; tj. lidé by si mohli dále spořit, ale pouze za úroky zajištěné stavební spořitelnou, nárok na příspěvek by vznikal jiným způsobem, než prostým faktem spoření. Výše příspěvku by mohla být potom i výrazně vyšší a třeba by se mohla promítat do splátek úvěrů ze stavebního spoření či hypoték formou zvýhodněného daňového odpočtu.
3) Každý účastník zrušeného stavebního spoření by měl možnost zdarma přejít na nový produkt a úspory včetně naběhlých úroků a státních příspěvků by tvořily počáteční jednorázový vklad. Tento přechod by byl osvobozen od poplatků
Tímto postupem by současní účastníci nebyli kráceni na svých právech a ani nebyli trestáni ti, kdo skutečně využívají tento produkt pro zajištění svého nového bydlení.
Celý problém má pak ještě jednu rovinu – právní. Je totiž nutno říct, že návrh vládní koalice je přinejmenším velmi diskutabilní a pohybuje se na hranici zákonnosti.
Český právní řád (tedy nejen český ale obecně právní řády demokratických států) zakazují retroaktivitu zákona (stav, kdy se již nastalé události posuzují dle zákona, který nabyl účinnosti až po události samotné). Existuje jen několik málo výjimek, ve kterých je retroaktivita umožněna – například události v období, kdy prokazatelně neexistoval právní stát (válečný konflikt, diktatura) lze následně posuzovat dle zákonů vzniklých v právním státě. Rozhodně ale nemůžeme tvrdit, že náš stát nesplňuje definici právního státu, i když občas se jeho funkčnost trochu zadrhne.
To je i podstatou právní analýzy, kterou mají zástupci koalice. Proto volí cestu, která se retroaktivitě vyhne. Přiznaný příspěvek potvrdí. Ten je ale příjmem běžného kalendářního roku a je tedy na něj možné aplikovat daňové zákony platné pro ten který kalendářní rok. Daňové zákony jsou velmi často novelizovány a doplňovány, proto může být do nich zahrnuta i zmiňovaná speciální nová daň. O tuto tradici se opírá návrh koalice, bohužel malinko nepočítá či spíše zamlčuje dva zásadní protiargumenty. Jedná se o dva právní principy, s jejichž uplatněním jsem se již ve své praxi (byť nejsem právník) setkal.
1) Princip právní jistoty
Jedná se o jednu ze základních složek fungování právního státu, který je zakotven i v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Nejedná se však o jednoznačně psaný paragraf ale o princip užívaný při výkladu práva. Jeho podstatou je závazek státu poskytnou všem subjektů přiměřenou právní jistotu, že jejich práva budou nezkrácena a budou ochráněna před jakýmkoliv zneužitím zákona. Je spravedlivé, aby právo bylo předvídatelné. Je spravedlivé, aby ten, kdo se na právo spolehne, kdo v dobré víře svěří své záležitosti pod ochranu práva, aby nebyl zaskočen nečekaným zvratem. Právní jistota je nedocenitelná, protože je s ní spojeno něco, bez čeho se právo neobejde - důvěra.
Lze říci, že účastník stavebního spoření uzavřel smlouvy v dobré víře, že mu bude náležet příspěvek od státu. Účelovým přijetím návrhů koalice je poškozen. O tom zda došlo k porušení principu právní jistoty muže rozhodnout Ústavní soud.
2) Institut obcházení zákona
Jedná se o poměrně nový princip, který postupně proniká do českého práva a to nejčastěji právě v oblasti daňové. Přímo tento institut zmiňuje pouze občanský zákoník, který ve svém § 39 prohlašuje za neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem obchází zákon. Toto obecné ustanovení naplnil obsahem Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 119/01., který vyslovil, že „podle § 39 ObčZ je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům, absolutně neplatný. Absolutní neplatnost nastává bez dalšího přímo ze zákona. Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.“
Z nálezu tak vyplývá, že obcházení zákona se uplatní buď při obcházení kogentního pravidla, které určité jednání nebo stav přikazuje či zakazuje, když přitom takovýto právní úkon je činěn za účelem vyloučení účinků kogentního pravidla, nebo v případě, kdy je určitý právní úkon v rozporu s cíli určitého zákonného ustanovení. Jako sankce za obcházení zákona je občanským zákoníkem stanovena neplatnost právního úkonu, a to neplatnost absolutní.
Volněji přeloženo není možné úkonem, který je sice v souladu s právem, účelově obejít ustanovení zákona. Tento institut dosud využívá zejména stát, který prostřednictví finančních úřadů napadá některé úkony. Vzhledem k tomu, že i stát je vázán právem, nic nebrání směr otočit a napadnout úkon státu. Přijetí zákona o speciální účelové dani je sice zákonný postup, ale jeho realizací je obcházen zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, který přiznává účastníkům stavebního spoření nárok na podporu, protože tuto podporu následným zdaněním snížím, či zruším.
Jinak řečeno přijetím zákona o zdanění státního příspěvku stát provedl úkon, „který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům“. Došlo tedy k přesnému naplnění usnesení ústavního soudu.
Nejsem právník a rozhodně nechci napovídat opozici a už vůbec nechci brát kolaci vítr z plachet na lodi jméne Stop zadlužování, ale domnívám se, že pokud se koalice vydá touto cestou, tak jí čeká stížnost u Ústavního soudu s velkou pravděpodobností na úspěch. Když ne od opozičních stran tak od někoho z 5,5 miliónu účastníků stavebního spoření.
Tak mne napadá, že i naše rodina má nějaké to stavební spoření. Přiznávám, jsem jeden z těch, kteří využívají systému stavebního spoření, a ukládám tam penízky svým synům, neboť je budou potřebovat.
Myslím, že je nutné tuto cestu označit včas za slepou. Ač nerad, vezmu kolaci tuto hračku. Nikoliv proto, zda je stavební spoření zneužíváno nebo není. Ale proto, že je tento návrh odporuje Ústavě ČR.
