Národ, který se nepoučí ze své historie, je odsouzen k tomu ji opakovat. To samé je možné říci i o celém kontinentu, o Evropě. A protože jsme my lidé prostě nepoučitelní, tak se historie opakuje. Nevěříte? Zkusme si společně porovnat některá historická fakta.
Snad každý člověk ví a zná starověkou historii do té míry, aby věděl, co byl starověký Řím a kdo to byl Caesar. Osud Římského impéria, jeho vznik a pád je nám známý. Málokdo si ale položil jednu zásadní otázku - Jak ale bylo možné, aby jedno město, byť na svoji dobu obrovské, ovládlo téměř celý známý svět?
Římané přišli s jednou na svoji dobu velmi inovativní myšlenkou. Velmi rychle pochopili, že je sice možné vojensky zvítězit a dobýt rozsáhlá území, ale tato území nelze vojensky dlouhodobě udržet. A tak začali poraženým soupeřům nabízet spolupráci a udělovali jim statut spojence a přítele města Říma.
Tento statut byl postaven na několika velmi prostých pravidlech. Především na faktu, že poražený bude Římu platit daně a respektovat jeho autoritu v osobě římského prokonsula a budou respektovat římské zákony. Na oplátku bylo ale novému členu římského impéria nabídnuto, že jim bude ponechána lokální autonomie, náboženství, budou postaveny římské cesty, vybudovány školy a divadla, vodovody a kanalizace, umožněn mezinárodní obchod v rozsahu, v jakém to předtím nebylo možné. Většina poražených tuto nabídku přijala a mnohdy se skutečně pod vládou Říma měli po nějakou dobu lépe než dříve. Díky této napůl vynucené a napůl dobrovolné spolupráci mohl Řím ovládat s relativně malou armádou ohromná území. V Galii (dnešní Francii) trvale sídlily pouze dvě legie a podobně tomu tak bylo i Hispánii (Španělsko) a Germánii (Německo). Celých šest legii stačilo k dlouhodobé kontrole území téměř poloviny západní Evropy. Jednu legii přitom tvořilo přibližně 5 000 mužů a Řím tedy s 30 tisíci muži efektivně kontroloval dnešní Německo, Francii a Španělsko.
Srovnejme si na chvilku podmínky získání statutu spojence a přítele města Říma s přístupovými smlouvami EU, Lisabonskou smlouvou a dalšími EU dokumenty. Novým členům EU je ponechávána částečná autonomie, přislíbeny dotace na vybudování komunikací a infrastruktury, dotace na školství, kulturu bude jim umožněn volný pohyb a obchod po celém území EU, na oplátku budou EU zákony respektovány a nadřazeny zákonům místním a budou placeny pravidelné příspěvky do EU. Jen EU prokonzul mi tam chybí (i když pro Řecko už se nějaký chystá), jinak mi to přijde zcela shodné.
Ve srovnávání ale můžeme pokračovat dále. Řím pro odůvodnění své expanzivní politiky pře sebou samým (svými občany, neboť byl postaven na principu republiky) používal argument kultury a označoval všechny okolní národy a státy za barbary, kterým přinese vyšší úroveň kultury a občanského života, protože právě ta jeho je jediná správná. I EU považuje samu sebe za jakýsi vyšší stupeň demokracie nadřazený demokraciím jednotlivých států. Kritizuje tedy některé demokraticky přijatá rozhodnutí nebo zákony jednotlivých států a požaduje jejich korekci či zrušení (Maďarsko anebo např. v ČR Benešovy dekrety).
Řím zásadě dosazoval do pozice místního vládce sobě loajální jedince. I proto většinou požadoval po místních vládcích, aby své děti posílali do Říma jako „rukojmí“ ale hlavně do škol, aby měl následně koho dosazovat. Takto převychovaní vládci již byli více Římany a byli tedy automaticky prořímsky orientováni. I EU v poslední době velmi často iniciuje odvolání demokraticky zvolené vlády a na její místo dosadí novou, v jejímž čele usedá člověk, který dříve působil ve struktuře EU (Itálie, Řecko).
Nevím jak Vám ale mně připadá celá EU velmi podobná starověkému Římu. Přesto můžeme ještě porovnávat dále.
Římská říše se zastavila na západě v Británii. Sice Britský ostrov dobyla, ale nebylo možné je dlouhodobě udržet a tak se Řím snad poprvé v historii stáhnul z dobitého území a Británie pak byla na Římu nezávislá. Na východě se stala přirozenou hranicí řeka Dunaj, kdy římští velitelé označili obyvatele žijící na sever od Dunaje za příliš barbarské, že není možné je civilizovat a území trvale kolonizovat, a tak území severně od Dunaje nebyly pod římskou nadvládou. V současnosti sice Velká Británie je členskou zemí EU, ale má sjednanou trvalou výjimku z přijetí EURA a patří mezi euroskeptické země. Velmi podobně na tom jsou i státy takzvané Visegrádské čtyřky (ČR, Polsko, Maďarsko a Slovensko), tedy země, jejichž území leží převážně severně od Dunaje.
Od časů Říma došlo ke dvěma pokusům římské impériu obnovit (k jednomu úspěšnému a jednomu neúspěšnému) a vždy u toho hráli velkou roli Němci a Francouzi.
První pokus je ze středověku a měl ho na svědomí franský Karel Veliký, který svými výboji rozšířil franckou říši tak, že dosáhla původní velikosti Západořímské říše a tak byl v roce 800 papežem Lvem III. Korunován římským císařem a římská říše byla v západní Evropě obnovena. I Karel z podrobených území vytvářel ekonomicky i politicky samostatné územní celky (falce), které se staly říšským lénem. Na těchto územích karel budoval kláštery (se školami, které se stávali nositeli kultury, a obchodní cesty). Jeho Říše se později rozdělila na dvě části. Z první části (Západofranské říše) vzniklo francouzské království a následně dnešní Francie. Z druhé části (Východofranské) vznikla tzv. Svatá říše římská a později Německé císařství a současné Německo.
Expanze Karla Velikého se na západě zastavila před britskými ostrovy a tak se opět Británie nestala součástí římské říše. Na východě se jeho expanze zastavila opět u Dunaje a v české kotlině, kdy sice Karel území Čech, Polska, Slovenska i Uherska párkrát projel a vyplenil, ale nikdy neudržel a později se stáhl. I proto ve středověku v Evropě existovaly velmoci, kterými bylo české, maďarské a polské království.
Druhý pokus je téměř ze současnosti. Byl tentokráte především německý a měl ho na svědomí velmi nebezpečný člověk jménem Adolf Hitler. Není potřeba se o tomto pokusu rozepisovat, ale pro úplnost dodejme, že i Hitler měl dalekosáhlé plány na ekonomickou stabilizaci Evropy po té, co jí dobije. V těchto plánech byly nové dálnice a železnice, významné investice do měst (školy, university, divadla, sportoviště), vytvoření silného mezinárodního obchodu a město Berlín se mělo stát novodobým Římem. I v tomto případě byla agrese obhajována tím, že přináší světlo v podobě nového a lepšího řádu i nové kultury (germánské). I tentokrát se na západě expanze zastavila před britskými ostrovy. V tomto případě díky Mnichovu, vzniku Slovenského štátu a bleskové válce v Polsku na východě Dunaj Hitlera rozhodně nezastavil. I díky tomu nevznikly po konci této neslavné éry silné státy Maďarska, Polska či ČR, ale pouze slabé satelitní státečky, které ovládal a řídil Sovětský svaz.
Historie Evropy nám dává jasnou paralelu. EU a její vývoj v posledních dvaceti letech připomíná vědomý či nevědomý třetí pokus o obnovení římského impéria. Tedy nic nového. Vždy u toho bylo Německo a bez ohledu na úspěch se časem každý pokus rozpadl do menších státních celků. Vždy proti tomu slučování aktivně vystupovala Anglie na západě a národy žijící na území za Dunajem.
Historie se opakuje a velmi pravděpodobně se zopakuje i tentokrát. EU není vůbec nic nového, jen snaha oživit model, který fungoval před dvěma tisíci lety a prostřednictvím slibu dotací a obchodu obnovit celoevropskou říši pod jednou centrální vládou, která bude vybírat centrální daně a stanovovat zákony platné pro všechny, to vše jménem nové a lepší demokracie. Pro naše dobro doufám, že tentokráte budeme silnými odpůrci (oněmi necivilizovatelnými barbary, kterými byli pro Římany naši předci) a až dojde k zákonitému konci tohoto pokusu vytvořit opět římskou říši a EU se rozpadne, tak vznikne silný český stát, tak jako tomu bylo v minulosti.
