Poznatek z přednášky o extremismu

Před pár dny jsme měli s kolegou přednášku na téma Extremismus. Na začátku přednášky jsme si třídu rozdělili na dva tábory. Levicové extrémisty a pravicové extrémisty. Obě skupiny dostaly jednoduchý úkol složený ze dvou částí. První bylo říci kladné stránky svého hnutí, případně důvod, proč do něho vstoupily. Druhým úkolem bylo říci negativní stránky druhého hnutí. Takovým možným skrytým přáním bylo vyvolat menší názorovou rozepři. Jako ostatně ve všem se průběh vyvíjel jinak, než jsme předpokládali.

Upřesním. Jsem studentem Sociální patologie, a toto přednášení bylo v rámci úkolu. Na přemýšlení měli všichni necelých 10 minut. Tak tedy stojím před třídou potencionálních a doufejme, že budoucích sociálních patologů, špiček ve svém oboru, čekám na to, až mi skupina „pravicových radikálů“ řekne něco, co může člověka přilákat právě k tomuto hnutí. A ono ticho. Snažím se nahodit pár pomocných otázek. Žádná reakce. Zkouším druhou stranu. Jedna odpověď, víc nic… Jak to, jak to?  Nedostatek času? Neochota vyjádřit svůj názor na ošemetnou otázku? Možná, nicméně podle mého názoru je to ještě jinak.

Jde o to, že vnímáme svět jako dobro versus zlo. Dobro je takové, jak ho vnímáme a zlo je to, co pro nás není dobrem. Zažitým archetypem při boji se zlem jsou pro nás pohádky, které známe z dětství. Přiletí drak, přijede princ a zabije ho. Ztratí se princezna, přijede princ, najde jí a zabije čaroděje. Nikdo se neptá, proč drak přiletěl a jestli by nemohl odletět a jaké jsou vlastně jeho úmysly. Uvedu příklad. Skupina partyzánů seskočí na nepřátelské území, kde má podnítit odpor občanů k vládnoucímu diktátorovi, jenže ejhle, občané mají diktátora rádi, protože jim dal práci, jistoty, a souhlasí s jeho kroky. Milý partyzáni jsou tedy po pár snahách o kontakt samotnými občany nahlášeni, chyceni do pasti a popraveni. Toto je velký problém naší doby. Při řešení problému se na něj nedíváme komplexně a proto často i přes vynaložení maximálního úsilí neuspějeme (odtud pak většina „burn-out“ syndromů u pracovníků v pomáhajících profesích). Přirovnal bych to k vyrážení dveří, které jsou ovšem z druhé strany zabarikádované. Pokud však vidíme jen ty zavřené dveře, nepřestaneme bušit, dokud nepadneme únavou.