Duše

Zdruba rok stará "úvaha", která vlastně ani tak úvahou není. Snažžil jsem se zamyslet nad pojmeme duše, ale i nad jeho vznikem a významem v různých historických dobách. 

Obvykle začínám úvahu množstvím otázek na dané téma, ale dnes nejspíš zvolím jiný postup. Pokud se bavíme o duši, je základní otázkou: „Existuje vůbec duše?“ Každý, kdo si tuto otázku položí, odpovídá jinak. Nerad bych vás zasypal hromadou metafyzických otázek typu „Jak duše vypadá?“, „Může bolet?“, „Jde jí zničit?“ nebo „Je duše ve všech živých tvorech?“. Můj názor na to je ten, že číst takovýto třístránkový dokument je intelektuální masochismus. Není sporu o tom, že po přečtení podobné eseje bych reagoval stylem „Páni“ nebo „Wau!“ ale nejspíš bych za pár minut nevěděl, co v eseji bylo a co jsou mé myšlenky. Zkusím proto psát poněkud volněji, snad se mi povede vystihnout i pár faktů. Jednou z častých otázek je „Kde se vlastně duše vzala?“. Zkusím být při odpovědi trochu nohama při zemi.

            Jakási první hrubá myšlenka „duše“ musela vzniknout již v pravěku. Nemyslím teď v úplném pravěku, kdy se prapředci lidí snažili přijít na to, k čemu je vlastně dobrý takový ulomený klacek, kromě toho, že s ním můžete hodit. Dejme tomu od doby kamenné. Tím, že lidé začali žít v tlupách a uvědomovat si svůj význam a význam ostatních členů tlupy. V té době se také rozvíjí jakási praforma řeči, která byla důležitá pro sdělování myšlenek. Již se nepoužívali pouze posunky a skřeky, ale vznikala první slova. Tito lidé začali také přemýšlet o prostředí, ve kterém žijí. Lesy byli divoké. Nebezpečné.  Často se také stávalo, že některý člen zemřel. Tlupa stála před jeho mrtvým nehybným tělem. Podle mého názoru prapůvodní verze „duše“ vznikla právě tady, v tomto okamžiku. Primitivní člověk nechápal, jak je možné, že tento mrtvý kus masa ještě před chvílí urputně zápasil s medvědem.  Nejspíš si řekli, že v každém člověku je něco, co ho ovládá a po smrti ho opouští a zanechává za sebou opuštěnou schránku. Lidské tělo.  Tuto nedokonalá myšlenka se v mé eseji pravděpodobně ještě několikrát objeví a bude hrát také velikou roli v závěru.  Naši prapředci si potřebovali nějak vysvětlit věci, kterým nerozuměli. Dnes víme, že uctívali mnoho bohů, mnoho živlů. Věřili v nadpřirozené bytosti, protože prostě nechápali, jak je možné dění kolem nich. Proto si myslím, že i smrt si potřebovali zdůvodnit. Proto si myslím, že toto stálo na počátku vzniku duše.

            Tisíce let rozvíjení člověka, rozvíjení kultury a myšlení nepřinesli v tomto směru žádné velké změny. Lidé žili s vírou v to, že existuje vyšší moc, která nás řídí a pravděpodobně se ani nepídili po tom, jestli tomu skutečně tak je. To se změnilo až s příchodem Antiky. Především Řecko, které bylo strategicky výhodné svou polohou (střetávalo se zde několik kultur) začalo být otevřenější novým myšlenkám.  Samozřejmě Řekové věřili v bohy, ale jakási zvídavost člověku tak vlastní je nutila přemýšlet o tom, jak chápat něco, co je neviditelné, necítitelné a nepopsatelné. Začali mezi sebou diskutovat o tom, jak se vlastně může projevovat duše, jestli jde nějak rozdělit nebo co se stane s duší, když člověk zemře. Došli k závěru, že projevem duše v těle je vědomí. Vnímání je projevem vědomí. Vnímáme smysly. Máme různé smysly a různých částí těla. Je tedy duše rozložena po celém těle? Odpovědi vyvolávaly další a další otázky. Filosofové se od sebe vzájemně inspirovali a formuloval složité teorie o duších. Právě zde se, podle mého názoru, duše stala velice nepochopitelnou záležitostí. Z debat a úvah o duši byli vyloučeni obyčejní lidé a vzniknul zde volný a téměř neomezený prostor pro filosofické orgie.  Lidé ztratili ponětí o tom, jak byla duše brána do této doby, že v podstatě vznikla z jednoduché myšlenky, jednoduché myšlenky, na kterou se vrstvili stále nové a čím dál složitější teorie. Byly tyto teorie správné? Kdo ví…

            Co se jiných kultur a náboženství týká, duše byla viděna přibližně stejně. Mluvím o formě duše. Laicky řečeno, pod pojmem duše, si lidé představovali jakýsi bezbarvý beztvarý plyn, obsahující naše vědomí, který po naší smrti opustí tělo. Ne u všech náboženství však byl zastáván názor, že duše je nesmrtelná. Pokud srovnáme hinduismus a buddhismus, dvě náboženství, které vznikli geograficky nedaleko od sebe, můžeme vidět, že jejich názory na nesmrtelnost nebo posmrtný život duše se výrazně liší. Hinduismus zastává myšlenku, že duše se po naší smrti vrátí do nového těla tzv. reinkarnace. Jde přibližně o to, že čím žije člověk více podle svatého písma, tím lepší bude mít následný život (narodí se třeba do bohaté rodiny). Na druhou stranu, bude-li špatným člověkem, reinkarnuje se do podoby například hmyzu. Hinduisté věří, že každý živý tvor má duši. Zvláštní u nich je, že pokud po smrti jejich příbuzného, přijde do jejich domu například pes, věří, že v něm je duše jejich mrtvého člena rodiny. Budhismus naopak nevěří v nesmrtelnost duše. Odmítá všechny otázky typu „Exitoval jsem už někdy? Co bude, až existovat přestanu?“.

            Jako zvláštní kapitolu bych si dovolil zvolit křesťanství. Ne kvůli tomu, že by se nějak lišilo od ostatních, ale spíše proto, že je nám nejbližší. Křesťanství, které se začalo šířit po Evropě přibližně kolem začátku našeho letopočtu, vetlo velký klín do celého vnímání spirituálna. Doposud každý národ věřil ve vícero bohů a neexistovala žádná pravidla, co by měl správný „věřící“ dělat. Pokud si vezmeme například severské státy, tak například Vikingové věřili, že jejich duše přejde po smrti na místo, zvané Valhala. Taková místa má téměř každé náboženství. Jde o jakési místo, sdružující duše mrtvých. Co se Vikingů týče, jedinou možností, jak se dostat na Valhalu, bylo padnout statečně v boji.

            Křesťanství, které přišlo s jedním bohem a se svatou knihou Biblí, ve které se mimo jiné uvádí Desatero přikázání, který musí správný věřící dodržovat, aby se dostal do nebe. Nebudu zde zmiňovat to, jak moc se Desatero hodilo panovníkům a církevním hodnostářům, to je nejspíše všem známo z dějepisu. Jde tedy o takový první morální spis platný pro všechny věřící. Odměnou je Ráj, trestem je potom Peklo. V ráji se naší duši bude dostávat blahobyt, klid a věčné štěstí. Naopak v pekle pozná naše duše trýzeň, bolest a nekonečná muka jako trest za svůj hříšný život. Jen taková zajímavost. Známá pověra o vodnících vypráví o tom, že duše utopeného připadne vodníkovi. Taková duše potom neskončí ani v nebi, ani v pekle. Co by se s takovou duší stalo? Podle toho, jak křesťanství líčilo Ráj, Peklo a posmrtný život celkově, začali si prostí lidé pod pojmem duše představovat jakýsi otisk fyzického já. V jejich očích už nešlo o beztvarou průhlednou hmotu. S tím, že si pod požitky v ráji představovali požitky, které si odepírali v reálním životě, bylo příhodné duši stylizovat do lidské podoby. Víra v existenci duše se stala důležitou součástí křesťanství.

            Jak ale nahlížíme na duši dnes? V médiích, filmech a seriálech je nám duše prezentována převážně jedním způsobem. Tím způsobem je jakýsi psychofyzický otisk duše. Takovému otisku říkáváme duch. Duch jak je prezentovaný je především nehmotný, lze jím procházet, ale zároveň může vydávat zvuky. Nabízí se otázka: „Jak může něco nehmotného vydávat zvuky?“ Uvedu pár příkladů z kinematografie. Klasický film, Šestý smysl, který vypráví o mladém chlapci se schopností vidět mrtvé duše. Tyto duše si leckdy neuvědomují, že již nežijí. Čím jsou vázány k našemu světu? V tomto filmu, pozor spoiler, ztvárnil postavu mrtvého psychologa Bruce Willis. To, co ho celou dobu drží ve světě živých je to, že chce pomoci hlavnímu hrdinovi s jeho problémy. Ve finále si uvědomí, že je mrtvý a jeho duše „najde pokoj“. Další příklad je seriál Lovci duchů. Zde jsou duchové duše lidí, které se dobrovolně rozhodly zůstat ve světě živých. Jejich duše jsou svázány s jejich ostatky či předměty, obsahující jejich genetickou stopu. Posledním příkladem je poměrně nový seriál, který se jmenuje American Horror Story. V tomto příběhu jsou duše navždy spojené s jedním opravdu starým domem, kde zemřeli. Jak tyto duše naleznou pokoje a jestli vůbec, to ukážou další epizody.

Dnes již není celá Evropa křesťanská. Stále sice zůstáváme ovlivněni křesťanstvím, silně zakořeněním v naší kultuře, ale je tu velká část populace, která se hlásí k ateismu. Zvláštní je, že i otrlý ateista má před smrtí nutkání v něco věřit. Nedokáže se smířit s tím, že je konec. Úplný a definitivní. Pokud si dobře vzpomínáte, tento motiv se už objevil na začátku mé práce. A blížíme se do finále.

Moderní věda nenalezla v lidském těle nic, co by mohlo připomínat duši. Neexistuje žádná ověřená teorie o tom, že by duše existovala. Nevíme, jestli existuje posmrtný život, ale z toho, co víme, soudíme, že neexistuje nic po smrti. A v tom je to. Člověk se bojí smrti. Bojí se ztrát vědomí. Doživotní ztráty vědomí. Představa toho, že je a najednou že není ho děsí. Zároveň také nedokáže pochopit, že jeho vědomí by mělo být pouze chemickými reakcemi v mozku. Nedokážeme si představit, že to co nás dělá originálními lze vyjádřit pomocí vzorců. Nedokážeme to, ale hlavně to nechceme. Pokud se hovoří o vzorcích, vybaví se mi sériovost. Jednotvárnost. Kontrola… Tím v nás tedy vzniká otázka: „Co tedy dělá člověka člověkem? Co tvoří osobnost? Co nás činí schopné reagovat v různých situacích jinak?“ Lidé, co nevěří vědě, věří, že je to duše. Duše je pro ně symbol nepochopitelna uvnitř jich samotných. To neviditelné rameno, co je řídí, nazývají duší. To, co je nepochopitelné na světě nazývají bohem. Tato myšlenka mě napadla, když jsem stál před domem a hledal klíče. To, co nás řídí je duše. To, co řídí svět je bůh. Stejně tak, jako věřící nepřestanou věřit v boha, ať jim věda předkládá jakékoliv důkazy, tak obyčejný člověk nepřestane věřit, že má duši. Že má duši, která je jedinečná. Originální. Nenapodobytelná. Nepřestane věřit, že po smrti pro něj vše neskončí, že smrtí začne další kapitola. Nepřestane doufat. A tak i my, kteří vyvracíme teorii o duši, my kteří jsem kritiky a zastánci „zdravého“ rozumu, ano v uvozovkách, neboť by bylo jednodušší věřit v duši, i my budeme na smrtelné posteli doufat v nekonečnost našeho vědomí a nalhávat si, že smrt není konec, jen začátek něčeho úplně nového.