Zatmění světa

Lidé se bojí zkázy světa, ale mnoho z nás už nemá strach, protože jejich svět potemněl dávno a život na této zemi už nepovažují za nutnost, na které by museli tak strašně lpět. I mně se sesypal svět z iluzí v hromádku trosek, kterou navíc překryla nemilosrdná tma.

Panika před úsvitem - zatmění světaSoňa Tomanová

Panika před úsvitem

Kapitola 12.

      Musí být už kolem poledne, ale já teprve vstávám. Naštěstí dnes nikam nejedu, čeká mě pouze terapie, takže mám spoustu volného času. Vůbec nevím, co budu dělat, protože jsem se jaksi neplánovaně ocitla ve svém bývalém bytě v Praze a vypadá to tak, že zde budu nějakou dobu bydlet. Všechno se zdá být jako dříve, přesto nemám nikde nic rozdělaného, na oknech už nejsou žádné květiny k zalévání, jen v předsíni je cosi nezvyklého. Od včerejška se tam válí můj bágl, takže bych mohla začít tím, že jeho obsah vysypu a vyperu si prádlo.

     Situace s Honzou rychle vygradovala, nenašli jsme pro sebe ani jedno dobré slovo. Potřebovala jsem s ním řešit kalamitní situace ve firmě, ale slyšela jsem jen blbé řeči o tom, ať si to všechno řeším sama, když jsem tak chytrá. Když jsem ho slušně poprosila, jestli by se mnou mohl probrat, co je potřeba, dal od všeho ruce pryč. Nepomůže mi s ničím. Když jsem na něj mluvila, dokonce ani nezvedl oči od televize, na kterou koukal z postele. Co k tomu dodat?

     Protože to nešlo po dobrém a řvát na nikoho neumím, sebrala jsem se a odjela pryč. Jediné místo, kam se mohu uchýlit, je právě pražský byt a tohle všechno, co zde popisuji, se stalo včera večer.

     Mám opravdu štěstí v neštěstí, minimálně co se bydlení týče. Zrovna když jsme se opožděně rozvedli, můj bývalý muž si našel známost. Velice rychle se stalo, že jeho nová přítelkyně otěhotněla a on se k ní hned nastěhoval. Nevzal si zatím své věci, ale bydlí už mimo Prahu, zatímco se plánuje termín svatby. To se mi momentálně velmi hodí, protože byt je volný a já jej mohu na nějakou dobu využít. Nevím sice do kdy, ale útočiště mám, což je pro mě velké štěstí. Jsem teď moc ráda, že jsme se rozešli bez hašteřic a já ho mohu poprosit o laskavost, když jsem v tísni. Nemusím spát ani v hospodě na kulečníku, ani v zadní místnosti obchodu, ani v těch prostorech, kde se zatím zdržuje Honza.

     Jdu si napustit vanu, lehám si zatím jen tak na sedačku, která je v obýváku. Brečet už se mi nechce, přehrada se protrhla právě včera. Když jsem odjela od Honzy, věděla jsem, že se sesypu až tady. Celou silou své vůle jsem udržovala tu betonovou hráz v sobě, ačkoli pukliny v ní se rychle zvětšovaly. Hned po zaparkování jsem vběhla do baráku, zamkla za sebou dveře bytu a pak jsem propadla snad nejzoufalejšímu pláči, jaký jsem kdy zažila.

     Po čase se to začalo zklidňovat a já jsem poprvé poznala, že pláč může být sice bouřlivý, ale nakonec se utiší. A když přijde znova, není ten průběh už tak živelný a ten další pláč je ještě slabší, nebo už jen tečou slzy po tvářích. Občas jsem pěstí třískla do dřevěného rámu dveří, chvílemi jsem se držela za břicho, které bolestivě přežívalo otřesy, provázející ten děsný stav. Také jsem naprázdno volala Boha, který opět mlčel. Několikrát jsem tiše řekla, že už nemůžu, ale věděla jsem, že musím.

     Dokonce jsem tiše křičela, že nechci žít, že na to už nemám sílu. V té chvíli jsem věděla, že bych se možná i zabila, kdybych neměla v sobě zárodek dalšího života. Jako by bylo zařízeno, že přijde tato pojistka, abych svůj život ukončit nemohla. Už to není jenom má hra, kterou bych mohla vypnout podle své volby. Je to už o něčem jiném, je to najednou složitější. Cítila jsem poprvé v životě totální vyhasnutí, krutou nechuť dál tohle všechno snášet. Svůj život bych byla schopná odložit jako naprosto ničemný, bez nároku na cokoliv.

     Když utichly bouřlivé procesy mého těla a přestaly téct slzy, nastoupila fáze vyčerpání. Zamotala jsem se do peřin, můj duch se rychle oddělil a putoval do říše snů. Škoda, že to nešlo udělat s celým mým životem – tedy odložit ho a vypadnout duchem navždy pryč, bez nutnosti se sem vracet a řešit tyhle zemské kalamitní stavy.

      Vana je už plná po okraj, takže ji musím zase upustit. Udělám si relax. Jsem moc ráda, že se můžu naložit do teplé vody a nikdo mě nebude ničím otravovat. Hurá, mám tedy útočiště. Alespoň něco pozitivního. Včera bych se nejraději zabila, nyní jsem ráda za toto málo, co zrovna mám. Jsem chráněná přede všemi a od všeho, po strašně dlouhé době mohu vypnout. Svíčka byla v pokoji na svém místě, dokonce jsem našla svou levandulovou esenci do koupele.

      Dívám se na sebe do zrcadla, připadám si jako někdo úplně cizí. Už ani nevím, kdy jsem se viděla v koupelnovém zrcadle. Zahlédla jsem se poslední dva roky v zrcadlech na toaletách různých hospod, na benzínkách, v kavárnách nebo jen v malém zrcátku. Nikde jsem neměla koutek s toaletními potřebami, protože jsem nikde neměla normální domov, žádné místo pro své věci. Dva roky už to trvá, dva roky žiji v provizorních podmínkách. Co potřebuji, tahám v batůžku, koupu se u rodičů nebo se sprchuji v hospodě, v šatně, která je tam pro zaměstnance. Peru tady nebo tam, prádlo pak suším někde úplně jinde.

     Připadám si jak po náletu. ANO. Po leteckém náletu na vlastní život. Dívám se sama sobě do očí a vím, že kvůli sobě tu už být nechci. Nenacházím, stále ve všem tápu, sbírání zkušeností je příliš bolestivé. Už to nechci, ale přesně vím, proč právě nyní čekám dítě. Zadrží mě při životě, ale vznikne i on, ten malý nový člověk. Bude se dožadovat mé plné funkčnosti, ačkoliv teď se na to vůbec necítím. No nic, musí to jít. Není důvod se tím dál zaobírat, protože mám před sebou povinnost minimálně na dvacet let dopředu. Takže se s tím vším musím vyrovnat a doufat, že se něco změní k lepšímu. Jakýkoli posun je zlepšení situace, protože tohle je totální dno. Dno je prý dobré v tom, že se od něj dá konečně odrazit… no nevím. Uvidíme. Mně to spíš připadá jako žvást.

      Protože je opravdu krásný den, místo jízdy tramvají zvolím raději procházku po nábřeží a pak směr Dejvice. Od jihu fouká vyloženě teplý vítr, lehce odlamuje žluté a hnědé listy podzimně zbarvených stromů. Lidé chodí v tričkách, bundy mají přehozené přes rameno nebo jen přes ruku. Praha je roztopená jako v létě, snad jen silnice a chodníky nejsou tak rozpálené. Na hladině řeky jsou krásné malé vlnky, jejich pravidelnost ukazuje na vyrovnanou sílu mírného větříku. Bleděmodrý odraz nebe na hladině je krásný, obloha je posetá načechranými kompaktními malými mráčky roztodivných tvarů. Celá Praha dnes vypadá přívětivě, má procházka se ukázala jako dobrý nápad.

     Jdu přesně. Sovička si zalévá kafe, a jak vidím, nemusí ani intenzivně větrat, protože vše je otevřené dokořán. Nedivím se. Slunečný podzimní den láká ke vpuštění voňavého teplého vzduchu do útrob vily. Je to jiné než v létě, kdy vedro bývá úmorné. Na jaře a na podzim je teplo vlídné, laskavé a zároveň čerstvé či občerstvující.

„Dobrý den přeji,“ vytrhl mě Sovička ze zamyšlení, podává mi ruku a zároveň si mě měří rychlým kontrolním pohledem.

„Tak jak vám je?“ ptá se hned.

„Asi dobrý. Tedy na těle.“

„Tak jinak. Co přesně jste zjistila na vyšetření?“ začíná systematicky Sovička.

„Vypadá to dobře. Jsem v sedmém týdnu. Mám i fotku z ultrazvuku. O všem jsme si popovídali a všechno se zdá být bez problémů.“

„No sláva. To musím zaťukat na dřevo,“ řekl překvapivě Sovička a napřáhl ruku ke svému stolu, aby dobré zprávy zaťukal. Docela mě tím pobavil i potěšil. Chová se sice jako bába Blažková, ale je to milé.

„Jsem objednaná na kontrolu, také bych měla jít na genetické testy kvůli vrozeným vadám. Rozhodla jsem se ale, že nepůjdu,“ vysvětluji dál, zatímco Sovička se na mě dívá, ale neříká nic.

„Testy na genetické vady se prý nabízejí standardně. Nevím to určitě, ale nic záludného jsem v tom neviděla… tedy s ohledem na svůj věk a vrozené vady, které mám já sama,“ dodávám ještě, protože doktor se dívá, jako kdyby tu něco nesedělo.

„Měla jsem vrozený rozštěp měkkého patra a špatný kyčelní kloub. Rozhodla jsem se, že na žádné testy nepůjdu, protože z děsu před poškozením plodu jsem byla před dvěma lety na přerušení. To už ale víte. Nechci pro tentokrát vědět nic a děsit se nehodlám. Mohou to být spekulace a statistiky. Nemám už zájem. Věda je dobrá, bohužel každou chvíli hlásá něco jiného, takže to nebudu brát tak vážně.“

     Sovička se dívá neurčitě, možná jsem znehodnotila vědu a pořádně nevysvětlila, co cítím.

„Je to podivné, ale můj vnitřní pocit, že dítě se narodí zdravé, je velmi mocný. Je to jako hluboká důvěra, něco, čemu mohu na tisíc procent věřit, ačkoliv je to nelogické a většina žen právě v tomhle období prožívá strach a bojí se o zdraví dítěte. Nevím, kde se to vzalo, ale i když vím, že mě čekají dluhy a celková existenční nejistota, něco jako by mi říkalo, že o zdraví dítěte se nemusím bát, že v tomhle směru mě nečeká žádná zkouška. Ne dnes a ne v této situaci. Možná proto, že bych to nevydržela, zatímco budu muset vydržet všechno ostatní. A peklo to asi bude.“

„To je dobře, jsem rád. Jak vám je celkově? Spíte? Nespíte? Co úzkosti? Vypadáte trochu unaveně,“ konstatuje doktor, zatímco mě bedlivě pozoruje.

„Jde to. Úzkosti jako takové jsou snesitelné. Bohužel všechno ostatní se hroutí a s velkým třeskem se to řítí dolů. Když se nad tím zamyslím, právě zde, daleko od všeho, tu zkázu teprve vidím. Prachy jsou téma číslo jedna všude, kam vlezu. Snažím se najít nějaké řešení, které by mě vyvedlo z toho labyrintu ven.

„Už jsem nad tím uvažoval. Kdybyste potřebovala, sem je možné obrátit se na bezplatnou právní poradnu,“ podává mi Sovička ze svého křesla nějakou vizitku. „Je to tam, jak jste chodila na skupinovku. Ještě občas s někým z tamního střediska spolupracuji, a když zavoláte té paní, co je na vizitce, vyšla by vám vstříc a objednala vás u jejich právníka.“

„Děkuji. Zatím nevím, ale další kontakt se mi může hodit,“ beru si vizitku a dávám ji do kapsy batůžku.

„Nevím, nakolik by vám byli schopni pomoci. Oni spíše řeší jiné záležitosti, ale třeba by vám to k něčemu bylo. Nebo by vás aspoň nasměrovali jinam,“ vysvětluje Sovička.

„Právnické porady nějaké mám. Proti levárnám obecního úřadu mám právníka z pivovaru, ostatní záležitosti konzultuje jeden můj známý se svým právníkem. Zatím mám důvod mu věřit.“

„Zdá se, že to zvládáte docela dobře. Jak vám v tom je?“ zeptal se klasicky Sovička.

„Nejhorší na celé situaci je, že jsem si dříve zakládala na tom, že nikomu nic nedlužím. Peníze jsem si na blbosti nepůjčovala a lidem jsem se mohla normálně podívat do očí. Nejhorší je ztráta cti, nevím, jak jinak to říct. Nikdy jsem si na nějaké cti přímo nezakládala, nebylo proč se tím zaobírat. Myslím, že svou nedůvěryhodnost snáším nejhůř ze všeho.“

Přemýšlím dál o svých slovech, nebylo snadné zformulovat přesně, co jsem chtěla, ale snad se to alespoň trochu podařilo.

„Říkám to teď celkem v klidu, ale právě tato skutečnost a nemožnost ji změnit mě nejvíce deptá. To, že jsem blbá, je momentálně druhořadé. Dovedu si odpustit blbost a naivitu. Nedokážu ale snášet, že jsem pro druhé lidi nesolidní partner, dlužník a lhář, který neplní závazky. Některé chvíle jsou opravdu hrozné,“ říkám s povzdechem a myslím to právě tak.

„Stane se, že vás někdo donutí k nějakému slibu. Já v tu chvíli ani nelžu a chci dostát svému slovu. Jenže mezitím se celá situace propadne ještě hlouběji a není možné svému slovu dostát. Ráno získáte nějaké množství peněz, odpoledne je chcete správně použít, ale už před obědem vás o tu částku někdo právem připraví. Pak vypadám jako lhář a každý se samozřejmě a pochopitelně stará jen o to svoje. To, že se mi mezitím zhroutilo dalších deset věcí, nikdo neví a vědět nechce. Proč taky?  Situací, kdy se mnou jednají jako s prašivým psem, přibývá.“

     Sama se divím, že to tak košatě popisuji. Myslela jsem, že toho nebudu schopná, ale Sovička je první člověk, kterému to mohu říci, protože jemu nedlužím ani korunu a může mě jen vyslechnout.

„Na kolik to celkem odhadujete?”

„Momentálně nevím. Nemám ani chuť to přesně vyčíslit, protože mi to strašidelné číslo nebude k ničemu, když prostě nemám. Jen by mě všechno ještě víc děsilo. Mám úvěr na tři čtvrtě milionu u spořitelny. S pivovarem v tom jedu asi za půl milionu, ale tahle záležitost snad dopadne dobře a obec vrátí to, co chtěla ukrást, aby zamaskovala své divné čachry. Pak jsou ve hře dluhy u státu. Tipuji přibližně tři sta tisíc. Dál pak nějaké menší částky, které budou v průběhu času naskakovat. Pojistky, leasing na dvě auta, plyn, elektrika. Nejaktuálnější jsou platy zaměstnanců, pak zbývají už jen nějaké drobnější platby. Telefony, pár tisíc za nájem a, to je nejhorší, tři sta tisíc za obchod. Na to jsem už ve výčtu zapomněla, přitom mě ten člověk drtí nejvíc.

Ti ostatní s vymáháním teprve začínají, ale on už mě nahání dlouho. Bývalý majitel obchodu je zatím jediný, z koho v tuhle chvíli mám dokonce i strach. Takže suma sumárum, celkem se tu bavíme asi o dvou milionech, plus minus něco.“

„No, je toho požehnaně. Proč máte zrovna z toho jednoho dluhu strach? Vy jste si přece od žádných lichvářů nepůjčovala? Tedy jestli vše správně chápu z toho, co říkáte.“

„Strach mám, protože je to dluh konkrétnímu člověku, a navíc, dalo by se říct, rodinnému známému. On si vzal nějaké peníze oficiálně, tedy podle smlouvy. Měli jsme ovšem ještě jednu dohodu, která byla pouze ústní. Já bych to strašně ráda měla z krku, protože by mohl použít nějaké donucovací prostředky. Ze státu strach mít nemusím, všichni pověření úředníci na mě pošlou exekuci, když nebudu splácet podle jejich představ. Co ale udělá on, to netuším. Nevím, nakolik dokáže přitlačit. On sám je celkem protřelý, i když si myslím, že silné tlaky také nemá rád. Vím, že jednou pod nějakým lisem byl a selhal. Proto se ho bojím víc než jiných. Nevím, jak to vysvětlit.“

„Jak to myslíte, že pod tlakem selhal?“ dotazuje se doktor.

„Já nevím, jak to s ním přesně bylo, ale on se před pár lety zamotal do nějakých čachrů nebo do finanční spekulace, která nevyšla. Pak byl nucen platit a neměl. Pokusil se o sebevraždu, nebo mu možná někdo ublížil zvenčí. Právě čekal rodinu, tedy jeho žena čekala dítě, takže má situace je něčím podobná té jeho. Detaily ale nevím. Mám pocit, že šlo také asi o dva miliony, ale on měl výhodu, že při podnikání celkem vydělával a nejspíš by takovou částku poměrně brzo splatil. Také měl nemovitosti, takže by nezůstal tak chudý a zadlužený jako já, kdyby byl ochoten je prodat. Ale to je už jedno, stejně musel být ten tlak enormní. Nevím, s kým se zapletl a jak tvrdé to bylo či nebylo.“

„V jakém smyslu máte právě z něho strach? Vyhrožoval vám?“

„V podstatě ano, i když zatím dost neurčitě. Prý bude muset přistoupit k jiným metodám a tak, ale já nevím, co pro něj slovo metoda vlastně znamená.“

„Jak vám teď je?“

„Blbě.“

„A co Honza? Neměl by se starat také on?“ hodil do placu Sovička.

„Honza se už nestará, před týdnem mi řekl, že to mám prodat i s dluhy. Prý jsou firmy, které takové kšefty dělají. Ověřila jsem si to, v mém případě je to blbost. Některé firmy kupují krachující podniky, protože se jim to hodí kvůli praní peněz a co já vím co všechno. Nikdo nestojí o obchod s hospodou, která je ještě navíc zatížená nějakými čachry s obecním úřadem a korupcí.

Tyhle levé kšefty jsou o něčem jiném, navíc těm dobám, kdy se to dělalo, asi už odzvonilo. Tudy cesta nevede, a i kdyby vedla, není to nic pro mě. Navíc takové obchody probíhají mezi známými a na doporučení a já do této skupiny lidí nepatřím. To málo, co jsem během této zkušenosti pobrala, mi jasně říká, že nechci s nikým sdílet podobné praktiky a přizpůsobovat se něčemu, co se mi nelíbí a s čím nesouhlasím.“

Když se tak poslouchám, je hrozné, v čem jsem se to vymáchala. Vlezla jsem do žumpy, plavala jsem v ní a předpokládala, že si v ní zbuduji nějakou existenci. Páni, jak jsem byla blbá a jak pitomě jsem odbočila. Jak daleko a nesmyslně zašla. To není svět pro mě. Prachy, vyjednávání, taktizování… je mi z toho zle.

Takže můj partner ve firmě oficiálně doválčil. Já si to prý mám řešit po svém, když už jsem to všechno tak… s prominutím… rozesrala. Urazil se a prohlásil, že je to všechno moje vina. Prý jsem se do toho začala srát. Omlouvám se za ty výrazy.“

„Tomu nerozumím. Jak jste se do toho začala srát?“ ptá se Sovička.

„Nevím, jak to myslel. Dokáže být zlý. Většinu aktivit rozjížděl on. Nemohu říct, že jsem se jen vezla, protože jsem musela být u všeho a starostí jsem měla také dost a dost. Když všechno začalo fungovat, tedy provoz, byla za tím nějaká práce a tahounem byl on. Musel být, protože obchod i hospodu chtěl právě on a oháněl se svými vizemi a zkušenostmi. Jenže jednu věc neřešil, a sice to, jaké jsou reálné tržby v hospodě, ne ty, co nám oficiálně předkládají. Nesedělo to. Řekli nám, dnes byl obrat deset tisíc, tady je máte nachlup přesně a hotovo. Já jsem jim ale přestala věřit a měla jsem k tomu pádné důvody.

Jednou jsem v hospodě s tím svým známým udělala takový menší kontrolní den. Oba jsme tam od rána až do pozdní noci seděli a zapisovali úplně každou položku, která se vydávala. Číšníci byli hysteričtí. Jeden měl žlučníkový záchvat, druhý tam celou šichtu chodil úplně zelený. Byli dost vydeptaní, ale ukázalo se, že to k něčemu bylo. Tržba byla o padesát procent vyšší, i když, dalo by se říci, že byl o trošku větší šrumec než třeba jiný stejný den. Pak tam neseděly ještě i další věci.

Tím vším se ale jenom potvrdilo, že když má člověk hospodu, tak tam prostě musí dřepět, jinak otevírá dveře kdejakým praktikám. Jenže Honzovi vadí, že se v mé blízkosti vyskytl někdo, kdo to se mnou probírá, a že si dovoluji jednat podle sebe, Myslím, že nejde o žárlivost. Já ale jinak nemůžu, když on na mě kašle a není s ním rozumná řeč.

Na začátku plánoval vesele, když to ale začalo po chvilce drhnout, tak je najednou skoupý na slovo, uražený a rozesrala jsem to já. Původně slíbil, že se o provoz hospody bude starat. Já hospodská být nechtěla, ani na to nemám. Když šlo do tuhého, dal do hospody provozního, ale řešení to samozřejmě nepřineslo. Byl to jen další krk, který se připsal na výplatní listinu. Další nenahraditelná osoba, která byla ráda, že potkala takové idioty.“

     Je mi z toho trpce. Páni, měli jsme zaměstnanců, jako bychom byli mezinárodní letiště. Vůbec jsem to nestíhala pobírat.

„Neměl by nějaký podíl ohledně likvidace firmy převzít také on? Vypadá to, že všechno padá jen na vaši hlavu. Nešlo by dohodnout se na tom, že i on převezme odpovědnost za tyhle sračky, když jste to jeli od začátku spolu? Notabene, zejména teď? Když byste potřebovala klid? To snad ani nemusím zdůrazňovat,“ vytahuje Sovička přesně to, co se bojím slyšet, protože jsem opět blízko pláče. Snažím se ovládnout, jak to jen jde.

„Podle toho, jakým způsobem se k tomu všemu Honza staví, bude asi problém se dohodnout. Vlastně se nemůžeme dohodnout na ničem,“ říkám pomalu. Cítím, jak se mi lehce zvedl žaludek, doufám, že nebudu zvracet.

„Proč?“

„Protože mi na začátku řekl, že má na finančáku dluh z bývalého podnikání a že si nemůže udělat živnosťák na to, co je potřeba, protože mu ho nevydají. Kdybych nebyla hloupá, nabídla bych mu peníze na zaplacení dluhu. Pak by si ten megalomanský projekt mohl vzít na sebe. To mě ovšem nenapadlo, a tak jsem všechny závazky plynoucí ze společných plánů vzala na sebe já. Jelo se na moji živnost. Ve všech dluzích, které z toho vznikly, figuruje má osoba. On s tím teď končí, takže zůstane čistý jako slovo boží, tedy kromě minulých dluhů, které si vyrobil dříve.“

„Neměla byste všechno brát na sebe. S tím, co říkáte, třeba nejde nic udělat, ale on by se měl podílet na řešení těch problémů, o kterých jste mluvila. Měl by vám dělat aspoň štít a ne vás v tom takhle nechat. Když byl u těch začátků všude s vámi, mohl by být i u těch konců, když to na vás padá,“ říká celkem rozhořčeně doktor.

      Jenže já to vím. Sovička jen řekl nahlas to, co mě velmi bolí, ale nejsem schopná s tím nic udělat. Podle mě se chová sprostě jako hulvát, ale co s tím nadělám? Kromě toho, že mi nedělá štít, když ho potřebuji, on se ještě chová jako kretén a svými slovy střílí přímo do mě, s úmyslem zranit a způsobit další bolest. Kdybych vypustila svůj vztek, musela bych ho… nevím co.

„Máte nějakou představu jak dál?“ vyptává se Sovička, zatímco já uvažuji nad tím, že bych Honzu vzteky možná i přizabila.

„Nevím, co s tím vším. Nabízí se ještě několik možností. Ve hře jsou potenciální zájemci o hospodu, je to ale zamotané ohledně finančního vyrovnání, které se táhne už z dřívějška. Všechna jednání o nějakém konkrétním řešení jsou neurčitá. Každý spekuluje, ale všechno se dá udělat i jinak, takže ze všech záchranných operací nevyjde asi nic.

Většinou čekají, až se položím a celá ta mršina bude ještě levnější než teď. Koneckonců, vlastně jim nenabízím žádné extra výhodné podmínky, takže není divu, že čekají na lepší situaci. Osobně mi to začíná být jedno, protože cítím, že se musím stáhnout. I kdyby přišlo nějaké řešení ve formě spolupodílnictví, nebudu se v tom nikdy cítit dobře. Nebyl to můj projekt, nechci dál podnikat v tomhle oboru, když od toho dal Honza ruce pryč.

Ten známý, který se mnou udělal přepadovku v hospodě, mi pomáhá hodně. Hlavně s tou právničinou. Jak jsem říkala, mám tahanice s obecním úřadem. To byste ani nevěřil, co je možné. Vlastně dneska je možné všechno. Starosta roztrhal platný originál smlouvy a nechce vrátit půl milionu od pivovaru. Že si prý ty peníze nechají. Museli přijet dva pašáci z pivovaru a kulantně to s ním řešit na místě, aby o svou investici nepřišli. Starosta naštěstí couvl, dělal, jakože tu smlouvu vůbec neroztrhal. Jenom jsem zírala. Celkově jsem si musela nechat hodně líbit. Škoda slov.“

      Ztichla jsem, nevím už co říkat, opravdu to nejde odvyprávět ani stručně shrnout.

„Abych to zkrátila. I kdyby se našel způsob, jak tu káru táhnout dál, stejně bych chtěla co nejdřív z takového podnikání odejít. Není to můj svět. Nechci se učit, jak to chodí, přizpůsobovat se praktikám, které jsem měla možnost vidět. Ani nemám obchodního ducha, natož abych řídila číšníky, kuchaře, uklízečky, prodavačky a další pomocníky. Jsem příliš měkká. Když si vzpomenu, jak jsem musela vyhodit dva zaměstnance, není to pro mě. Nemám na to, abych taktizovala se zkorumpovanými lidmi, nebo protřelými kšeftmany. Jdu moc napřímo, oni mě vyšachují ze hry sami, protože nejsem jejich druhu. Nehodlám se ani podřizovat, ani přizpůsobovat situaci. Neumím levně koupit a pak výhodně prodat. Jsem v obchodě k ničemu. Když neklapnou věci, které jsou rozjednané, mé snahy najít řešení skončí. Nechám to všechno dopadnout na zem. Nebudu už shánět žádné peníze na záchranu, vždyť ani nevím, jestli už za týden nebudu mít rizikové těhotenství. Kdo by se pak o to všechno staral?“

„Co Honza? Je s ním možné počítat alespoň v něčem?“ zformuloval Sovička jednoduchou, ale podstatnou otázku.

„Už asi ne. Včera jsem s ním potřebovala mluvit. Měl blbé kecy, celou dobu z postele sledoval televizi, ani jednou se na mě nepodíval. Seděla jsem na židli kousek od něj jako idiot, on na mé naléhání nereagoval, vlastně se choval arogantně. Nakonec jsem se sebrala, třískla dveřmi a odešla pryč. Sedla jsem si do auta a uvažovala nad tím, co udělat.

Nápad přišel skoro hned. Věděla jsem, že byt v Praze je volný, informoval mě o tom bývalý manžel. Napsala jsem mu tedy zprávu, že se tam rozjedu, abych ho nějak nezaskočila. To se stalo včera večer. Když jsem přijela domů, zamkla jsem a pak jsem se strašně rozbrečela. Bylo to tak intenzivní, že mě dnes bolí namožené břišní svaly jako po sklapovačkách. Ulevilo se mi ale. Teď už vím, jaké to je, když zoufalství povolí a odejde s bouřlivým pláčem.“

„Chcete žít ve společné domácnosti s bývalým manželem, nebo je to jen přechodné řešení, abyste si měla kde odpočinout od toho všeho?“ dotazuje se Sovička, zjevně zaujat vývojem situace.

„Ne. Já nevím, co z toho vyleze, ale on se v podstatě odstěhoval. Je to zajímavé, právě když jsme se rozváděli, seznámil se s novou holkou, ona hned otěhotněla, takže dnes už je její stav známý a chystá se svatba. Ona bydlí v bytě mimo Prahu, bývalý manžel se k ní už nastěhoval. Promluvím s ním, třeba se na něčem dohodneme, když se situace takhle obrátila. Myslím, že je šance, i kdyby to bylo bydlení jen na omezenou dobu, zaplať pánbůh za něj.“

„No to určitě. Takže budete mít možnost někam se uchýlit a vysadit. To je dobře,” komentuje situaci Sovička.

 „Byla jsem sice jako po náletu, ale už dnes jsem si začala uvědomovat, jak moc mi chyběl domov. Je jedno, jak by vypadal. Malý, velký, barevný nebo černobílý. Došlo mi, jakým způsobem jsem ty dva roky žila. Byla jsem jako vandrák na cestě, veškeré bydlení jsem vláčela v batohu. Vlastně až doteď nemám odstěhované věci z Prahy, je to, jako bych se vrátila do svého. Stačilo jen přijet, lehnout si do své postele, pustit si muziku nebo televizi a sáhnout do skříňky pro něco svého. Byl to silný zážitek. Dokonce i vana s levandulovou silicí se stala zážitkem. Dveře bytu byly zamčené, slyšela jsem známé zvuky baráku… A všichni ti nasraní lidé a mnoho dalšího, zůstalo za Prahou, daleko od vany, kde jsem právě relaxovala. Zítra mě to peklo čeká bohužel zas, musím krach firmy dotáhnout do konce,“ konstatuji na závěr.

„Potřebovala byste krytá záda. Máte někoho, kdo by vám mohl pomoci? Co rodiče? Můžou vám být oporou? Doteď jsme tu rozebírali záležitosti spíše z jiného soudku, ale můžete s nimi počítat v tom, co právě přichází?“ ptá se Sovička na něco, o čem jsem dosud vlastně ani nepřemýšlela.

„Teď mi pomoci nemohou. To je nad jejich možnosti, ale i nad moje. Později mohou, také jsem si jistá, že to udělají,“ říkám s vnitřním přesvědčením.

„Proč s nimi nemůžete počítat teď? Kdyby bylo zle, mohla byste třeba bydlet u nich?“

„To ano. Mohla bych tam bydlet už dnes, ale takhle je to pro mě lepší. Já nevím, jak to říct. Oni by mě přijali bez problémů, okamžitě, automaticky. Jenže máma a táta by začali řešit věci neřešitelné pro mě, natož pro ně. Já, když jsem na tom nejhůř, nikdy neoslovím rodiče, protože bych si nabrala ještě další náklad navíc. Dejme tomu, že v tuhle chvíli nesu deset tun. Podlamují se mi nohy, ale odpočinu si, když potřebuji. Nemusím nikde vysvětlovat nevysvětlitelné, nemusím se přizpůsobovat nebo vláčet ještě břemena jiných.

Sama si s tím poradím. Když se spojím s nimi a obrátím se na ně, začnou mít právo do toho mluvit. Minimálně tím způsobem, že přijdou s otázkami a různými návrhy a já je budu muset vyslechnout. Pak nesu místo deseti tun dvacet. Pak to narůstá a narůstá. To prostě nejde. Právě v okamžicích, kdy jsem nejslabší, cítím potřebu chránit se před zbytečným výdejem další energie. Hlavně se to týká mámy. Ta by na to pořád myslela, pořád by něco řešila a roztáčela by to mlýnské kolo, které já teď nemám sílu otáčet s nimi,“ snažím se mluvit srozumitelně. Přesně vím, co mám na mysli, ale Sovička mlčí.

„Zkusím to lépe připodobnit. Když jsem se před pár lety začala zdravotně sypat, z ničeho nic mi ochrnula levá půlka obličeje, ztrácela jsem sluch a tak dál. Doktorka, která mě vyšetřovala, mě poslala okamžitě do nemocnice a já nevěděla, kde se ten propad zastaví. Už jsem nemohla mluvit, mrkat okem, slyšela jsem jen na pravé ucho… prostě krizová, rychle se měnící a stále se zhoršující situace. Sama jsem měla co dělat, abych stíhala přiměřeně a při zdravém rozumu na všechno reagovat.

Náhle jsem se ocitla v nemocnici na kapačkách a uvažovala nad tím, jestli mám k sobě povolat rodiče. Konkrétně tedy, jestli jim o sobě mám dát zprávu. Jen jsem si to představila a bylo vše jasné. V žádném případě nevolat, zatím rozhodně nekontaktovat. Nejenom abych já jim nepřidělávala starosti, ale aby je také oni nepřidělávali mně. Tedy konkrétně máma. Táta je věcný, praktický, klidný a nic nekomplikuje.

 Už jsem si barvitě představovala, jak nemůžu mluvit, vypadám jak po mrtvici a budu muset odpovídat na kraviny, které máma ze stresu vyprodukuje. Budu se muset soustředit na něco, co stejně nevyřeším… totiž na její pokroucený svět. Budu uvažovat nad tím, co řekla, pak nad tím, co tím asi mohla chtít říct, a pak nad tím, co to ve skutečnosti znamená, protože ona má všechno přes několik oklik, přes několik odrazů.“

„To si neumím moc představit, máte nějaký konkrétní příklad?“ zajímá se Sovička. Uvažuji, ale nic mě nenapadá. Snad jen ten mejdan… jako příměr by mohl stačit.

„Mám. Není to úplně z tohoto soudku, ale jeden by byl. Když mi bylo kolem dvaceti, byla jsem na jednom velkém mejdanu, nebo spíš dlouhém tahu v Praze. Všechno probíhalo v pohodě, ohromná sešlost lidí společně pařila několik dní. Měla jsem mezi nimi pár blízkých kamarádů, pak asi dvacet známých, se kterými jsem se viděla mockrát, a ty ostatní jsem neznala.

Právě v těch dnech naši odlétali na dovolenou, protože dostali poukaz od ROH. Letěli tehdy do Ruska, tedy Sovětského svazu. Poprvé se chystali někam do ciziny, takže před cestou, když mi dávali různé instrukce, řekli, že právě začíná sezóna jahod a já je mám pravidelně trhat a dávat do mrazáku. Souhlasila jsem, rozloučili jsme se a já jela na ten mejdan, o kterém jsem mluvila předtím.

Druhý den jsem akci přerušila, musela jsem na ty jahody, když už jsem něco takového slíbila. Někdo jel se mnou. Tedy přesněji, jela se mnou jedna kámoška se svým klukem. Takže pařba pro mě neskončila, jen se ten okruh přátel hodně zmenšil. Právě tenkrát jsem poprvé přišla do kontaktu s trávou a nejspíš to bylo doladěné ještě něčím jiným. To fakt ale nevím, je to jen mé podezření.

Další den dostali kamarádi v Praze nápad, že pojedou za námi. Přijela k nám autobusem celá banda a já koukala jako puk. Šli jsme tedy do hospody, shodou okolností právě do té, kterou teď provozuji. Bylo nás hodně, hospoda zůstala otevřená do noci, pak šla celá ta tlupa samozřejmě k nám domů, kam jinam?

Z oken našeho bytu byl slyšet rámus široko daleko, takže se dokonce i místní omladina, která šla v noci z jiné hospody, neovládla a přišla na návštěvu k té divné a záhadné metalistce, kterou nikdo v obci moc neznal. Náš počet se tedy rozrostl o místní výtržníky, na tichý paneláček u lesa to byl dost zběsilý rámus. Téměř všichni naši sousedé byli spolupracovníci mého otce, vesměs se jednalo o zaměstnance složek státní bezpečnosti. Ale to dodávám jen pro dobarvení situace.

Mejdan dopoledne skončil, všichni odjeli do Prahy, já už zůstala doma. Za prvé, zcela jednoznačně jsem byla pod vlivem něčeho psychotropního. Buďto šlo jen o účinek trávy a já ještě nevěděla, co to umí, nebo v tom bylo ještě něco jiného. Každopádně jsem byla trochu mimoň. Za druhé, v bytě byl tak strašně strašný bordel, že se to nedalo pochopit, natož uklidit.

Celý sporák byl oblemcaný od vajíček tak hnusně, jako by jich tam bylo rozpatláno snad padesát. V kuchyni na podlaze bylo absolutně všechno, co lze rozsypat. Fazole, hrách, mouka, okurky, těstoviny, koření, prostě všechno, co jde najít ve špajzu. Bordel byl vlastně všude, ale největší humus byl v kuchyni.

Motala jsem se bezradně po bytě, nakonec jsem šla zase do zahrady sbírat jahody. Byl to děsný zážitek. Čas fungoval nějak jinak, zdálo se mi, že jsem na zahradě snad týden. Potím se, ohýbám se a nekončí to. Dotáhla jsem domů dva kyblíky jahod, na zbytek jsem se nezmohla. Lehla jsem si, celý svět byl prostě jiný.

Druhý den, v pondělí, mi opožděně došlo, že mám vlastně být v práci. Byla jsem ještě úplně nepoužitelná, nemohla to být jen kocovina z alkoholu, takže opravdu věřím tomu, že jsem zkonzumovala nějakou tvrdší drogu, i když nevím jakou. Soustředila jsem se na cestu k telefonní budce, zavolala šéfovi, vzala jsem si týden dovolené a pak se vrátila domů.

Zbytek dne jsem myslím ležela tak nějak mimo svět, hlavně mimo zahnojenou kuchyň. Teprve v dalších dnech jsem tu kalamitu začala likvidovat. Uklidila jsem postupně všechno, během pár dní odezněly i ty divné příznaky. Pak naši přiletěli ze sovětu. Nezdálo se mi moudré něco tajit, a tak jsem jim na rovinu řekla, že jsem v bytě měla hlučnou společnost. Konkrétně jednu noc. Hned poté máma někam zmizela, myslím, že se šla podívat k sousedům. Když se vrátila, tvářila se děsně neurčitě. Čekala jsem, že mě seřvou nebo mi to propříště zakážou nebo prostě cokoliv, co se dá předpokládat. Jenže máma šla na záchod, pak přišla do kuchyně a pronesla: „Teda, když si představím, že tady bylo tolik lidí a jak muselo být slyšet to splachování…“ Tehdy jsem nevěřila vlastním uším,“ říkám Sovičkovi, protože se mi znova vybavují pocity z tehdejší doby.

„A teď, konečně, se dostávám k tomu, co jsem chtěla na začátku vysvětlit. Totiž to, že matčiny reakce nejsou normální. Mámu na celé té situaci zaujalo to, že je u nás hlasité splachování u záchodu a to znamená, že když celou noc třicet lidí chodí na záchod s hlasitým splachováním, že jsme tím museli rušit.

Já myslela, že mě sprdnou a hotovo, ale celé to pak probíhalo asi takhle: Máma vzdychala ohledně splachovače a táta svou podrážděnost projevil tím, že upozornil na svůj zdravotní stav. Prý se nechce nervovat, a tak už neřekl nic jiného. Máma se mě pak ještě jednou přišla zeptat, jestli u nás všichni ti lidi chodili splachovat na záchod. Táta neříkal nic, nenápadně si na zápěstí kontroloval tep a pak si šel lehnout. Máma se mě po chvíli znovu zeptala, jestli všichni ti lidé chodili na záchod u nás. Možná se jen chtěla ubezpečit, že nelítali po chodbách a nechovali se jako zvířata. Vůbec netuším, ale už jsem jí odpovídala poněkolikáté na to samé.

Nakonec jsem řekla: „Ano, všichni ti lidé chodili na záchod zde, nechodili jinam. Nikoho ani nenapadlo chodit jinam. A jestli ti dělá starost, že máme hlasité splachování, tak to není až tak podstatné. Tady se totiž nikdo nechoval tiše. Byl od nás slyšet řev třiceti lidí plus hodně hlasitá uřvaná hudba. Docela určitě nikdo nevnímal hlasité splachování záchodu, protože ten záchod nebyl v tom řevu vůbec slyšet. Takže mami, je mi to líto, ale hlasitost záchodu je absolutně nezajímavá ve srovnání s tím celkovým hlukem z hudby a překřikování třiceti lidí. V tomhle bytě se nikdy nic podobného neodehrávalo, ani se už odehrávat nebude, to ti můžu slíbit.“

Strašně mě vytáčelo, vidět ji v takovém stavu. Byla jsem naštvaná na sebe, ale její reakce mě děsně drtila, ani nevím proč. Že si táta měřil tep, na to jsem byla zvyklá, ale tohle mě vždycky rozhodilo.“

Sovička se stále dívá, nad něčím přemýšlí, ale otázky neklade a já vím, že v tom plavu. Jak je možné, že nic nedokážu vysvětlit a popsat? Týká se to přece mě, tak proč nemám k tomu svému zmatku přístup? Proč mě to tak děsně vytáčí?

       Napadl mě další příměr. „Nedávno, když jsme otevírali obchod, měla jsem všeho možného nad hlavu a také jsem neměla zrovna moc času, když za mnou máma přišla do obchodu. Dala mi papírek, že prý na to musí stále myslet a že mi sepsala pár věcí, na které bych v obchodě neměla zapomenout. Na papírku byla tato slova: fix, provázek, TIK TAK, televizní program a pak ještě něco. Koukala jsem na to opravdu dlouho a nemohla jsem pochopit, co se s ní stalo, že vůbec píše něco podobného. Musela být ze všeho dění kolem obchodu tak rozklížená, až vzala papírek, aby mi sepsala to nejpodstatnější, co jsem dle ní právě potřebovala.

Nerozumím tomu. Asi neměla vůbec žádnou představu, čím se právě zabývám. Že se prohrabuji stohy katalogů, zaškrtávám zboží, vyhodnocuji ceny, objednávám tisk, deníky, týdeníky, různé časopisy a křížovky. Asi netušila, že fixy, propisky a provázky musím kupovat po celých krabičkách či baleních. Chápu, že nemá představu o tom, jak to chodí, ale tohle už bylo moc,“ vzdychla jsem, nemajíc další slova. Sovička mlčí, vidím, jak mu hlava šrotuje.

„Dost jsem se zase rozkecala, ale chci tím říct, že reakce, která přijde, je vždycky složitější, než by člověk čekal a odhalí neuvěřitelný, pro mě téměř nepochopitelný duševní obraz mámy. Z toho jsem asi na nervy. Babička měla do hlavy vypálený cejch „Mně nikdo nemůže nic říct”. Moje máma tam má vypálený cejch „Co na to řeknou lidi?“. Vlastně je to podobné. Co se týče toho průšvihu s mejdanem, bylo jasné, že nás za ten noční bengál nikdo nepochválí. Sousedi to přežili, podobnou akci už jsem doma nikdy neprovozovala, ale mámě ten záchod vrtal hlavou ještě dlouho. Možná se naučila mluvit jako babička, to znamená v záhadných poselstvích, kterým nikdo nerozumí, ale která mají konkrétní účel, totiž připomenout nějakou situaci, ve které člověk selhal nebo se nezachoval úplně OK.

Každá silnější událost v rodině způsobí ten známý stres a moje máma bude reagovat jinak, než se obvykle reaguje. Když jsem byla v té nemocnici, pud sebezáchovy mi řekl, šetři silami. Svou situaci musíš řešit sama, nikdo z nich ti teď nepomůže, spíš uškodí. Tenkrát jsem se zařídila podle vnitřního hlasu, opravdu jsem se mocně soustředila na to, jak se ze svého bídného stavu dostat vlastními silami, a povedlo se. Máme ještě čas?“ vybafla jsem náhle, když mi došlo, jak dlouho zase mluvím. Sovička mrkl na hodiny.

„Zatím ještě ano. Když to nebude moc široce pojaté,“ pousmál se.

„Tak jo. Zajímalo vás na začátku, proč nemůžu ve své nynější situaci bydlet u rodičů. Myslím, že se cítím stejně, jako když jsem byla ochrnutá a na kapačkách. Byl to opravdu silný zážitek, ve kterém jsem potřebovala čelit nepřízni osudu. Dnes je to stejné. Nemám kapacitu na to, abych četla máminy papírky se seznamem věcí, které by mi mohly pomoci z dluhů. Ona mi pomůže, ale jindy a jinak, a já jim k tomu určitě dám prostor. Teď to ale nejde, já sama musím všechno pochopit, setřídit a sebrat sílu k budoucím krokům. Není jiná cesta, jsem si tím jistá.“

 „Podle toho, co zažíváte dnes, je zde spojitost. Zase jde o boj s osudem. Nějaký smysl to dává. Jestli máte cokoliv, co vám teď tohle pomůže ustát, jsem rád, že si to vybavujete právě teď. Také jsem rád, že v sobě sbíráte odvahu. Není náhoda, že vás právě nyní napadají takové souvislosti,“ říká zamyšleně Sovička.

„Já to tak cítím. Něco mi říká, že mi v tomto směru nikdo nepomůže, a už vůbec ne máma. Ten problém nevznikl u ní, ale u mě a já musím najít příčiny, proč se vše stalo a jak z toho zase ven.“

 „To je dobře. Myslím, že je mi jasné, jak to myslíte s tou potřebou šetřit silami a věřit sama sobě. Moc se ale neorientuji v tom, co jste říkala o mámě. Popisujete ji jako horlivou, zmatenou, necitlivou. Vždycky vás to strašně rozhodí, ale nedokážeme se pořádně přiblížit k tomu, co to je. Je to pocitově nějaké složité. Matka znamená ohrožení, když vám docházejí síly, ale přesto s její účastí počítáte a rodině se nevyhýbáte. Bude to tam složitější. Navíc se celé téma začne otevírat i tím, že vy sama budete matkou. Takhle je to vždycky, s tím počítejte,“ řekl vážně.

„Já opravdu nevím. Honza říká, že moje máti má takt motorové pily.“

„Jak se to v praxi mezi ním a mámou projevuje?“ reagoval doktor pobaveně.

„Honza občas mámu vezl někam autem a ona se ho během jízdy vyptávala, co dělá můj bývalý manžel. Nebo mu vypráví o minulých záležitostech, se kterými se rozhodně nemá obracet na něj, když už to potřebuje řešit. Mě se nezeptá. Prostě to nedává smysl. Když jsem odmaturovala a pak to řekla doma, máma hned odbočila jinam, na nějaké mé slabé místo. Chtěla například vědět, kam mi má ušít záclony, protože já určitě nějaké ušít potřebuji. Jenže já záclony nerada, nikde je nemám, a proto k tomu odbočí. Prostě jí nerozumím,“ říkám už téměř bezradně.

„Dobře. Zkuste se nad tím trochu zamyslet. Pozorujte přitom, jaké pocity to ve vás vyvolává. Dnes už budeme muset končit. Moc bych vám přál, aby se vám podařilo někomu přenechat tu hospodu. Nebo ji pronajmout nebo něco, co by nabízelo nějaké řešení. Kdybyste potřebovala tu poradu právníka, tak zavolejte. Jen se obávám, že se při těch právních konzultacích řeší spíš sociální dávky, rozvody nebo jiné podobné záležitosti.“

„Vizitku si nechám, třeba se bude hodit později. Díky.“

„Takže kdy se uvidíme příště?“ bere si Sovička notes.

„Já nevím. Blbě se mi teď cokoliv plánuje, protože ty obchodní schůzky jsou většinou dost narychlo a nedá se to moc ovlivnit. Spíš musím být v pohotovosti, podle momentálního vývoje situace.“

„Jasný,“ pokyvuje hlavou a kouká do notesu. „I když toho teď máte hodně, potřebuji, abyste se chodila ukázat pravidelně. Takže za čtrnáct dní v tuto dobu?“

„Dobře.“

„Mám to zas někam napsat?“

„Radši ano,“ beru si od něj papírek s datem a vstávám k odchodu.

„Tak se držte, a kdyby něco…“

„Jasně, já už vím. Buď mám volat vám nebo na krizová centra nebo jít rovnou do blázince,“ odsekávám jako puberťák.

      Odcházím. Není mi ani dobře, ani špatně. Překvapuje mě, jak těžko se mi charakterizuje moje vlastní máma. Kdybych měla popsat kohokoliv známého, šlo by to snadněji. Tento úkol je však nad moje schopnosti a možnosti. Jsem zvědavá, na co ve svém rozjímání přijdu.