Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 9.)

Jana se dívala nervózně na hodiny v mobilu, stále jej kontrolovala, jako by jí mezitím došla zpráva, byl to však jen zvyk. Obávala se, že každou chvíli bude odvolána, ale zatím se nic nedělo. Pokračovala tedy dál.

„Samozřejmě, že mě mockrát napadlo, že jsem blázen, nebo mám nějakou tu paranoidní schizofrenii. Ale těch tzv. “náhodiček“ bylo už moc. Navíc tchýně mimoděk slušně dokázala, že s elektrikou to umí dobře, jenže předstírá opak. Viděla jsem ji jednou, jak zkušeně přepojovala nějaké ohořelé dráty v líhni na kuřata. Nebyl totiž čas, aby čekala, až někdo přijede a tak to spravila celkem zdatně sama. Přinesla si vercajk, naměřila kabely, oholila jejich konce, spálené a krátké dráty vyhodila a vše pak přišroubovala, kam to patřilo. Viděla jsem ji vlastně náhodou a tehdy mi došlo, že neblázním já. Dokonce měla i měřák a něco tam proměřovala, protože se asi bála, aby se to nestalo znova.“

„Poslyšte, Jano, můžu vám tak říkat?“

„Určitě ano.“

„Jestli se nepletete a není to opravdu nějaká shoda náhod, tak v tom případě otázka nestojí, zda-li vám jde o život, ale jestli tam máte vůbec být. Protože i kdyby nešlo o život v tom smyslu, že by vás zabila nebo chtěla zmrzačit, tak stejně nechápu, proč byste s ní měla žít. I trvalý stres přece zabíjí, takhle se žít nedá.“

„Když já vlastně nevím. Dnes jsem se chtěla ptát i na dceru, na Rebeku. Já se jí totiž bojím snad i víc, ale zase jinak. A ke všemu jsou nějak zvláštně spolčené proti mně a přitom ji Rebeka také nemá ráda. Já už tomu nerozumím. Snad bych i dokázala odejít, ale momentálně nemám kam.“

Hanu napadlo, že to byla ta karta o strachu z nouze. Byla v poloze očekávání, nebo obav. Tím se to vysvětluje.

„Vy nemáte nikoho? Kde vlastně je teď malá a jak to, že jste v Praze?“

„Když máma zemřela, netrvalo dlouho a donutili mě dům prodat a vložit peníze do společného podniku a na další renovaci a přístavbu pro nás. Nešlo to odmítnout a ty peníze si nechat. To je jasný.“

Hana pokyvovala hlavou, že si to dovede přestavit.

„Naštěstí trochu peněz mám, máma mi dala už předtím vkladní knížku, která neprošla dědictvím. Ještě za života ji založila na mé jméno a tím pádem o ní nikdo nevěděl. Dala mi ji předtím, než umřela a musela jsem jí slíbit, že si peníze nechám jako pojistku. To jsem slíbila. Ale ostatní, vše co bylo oficiálně po smrti moje, to zmizelo v baráku a ve firmě tchýně.

Teď jsem u tety v Praze, je také zrovna dost nemocná a kupodivu mi tchýně dovolila pár dní zde být a starat se o ni. Ale abych se tu neflákala, dala mi za úkol být půlku dne ve stánku v tržnici, protože sem vozí zeleninu a jedna prodavačka pracuje teď pouze na půl úvazku. Proto jsme se tam potkaly, nechává mě na stánku odpoledne s malou, když už je tam menší nebo skoro žádný provoz,“ řinulo se z Jany, která se zase podívala na hodiny.

„Máte si vůbec s kým promluvit?“

„Ne, jste první, komu to říkám.“

Na Hanu dolehla tíha z té situace, nechtěla si na sebe nabírat starosti jiných a ještě méně něco tak dramatického, jako byl případ Jany. Ale pocítila najednou něco jako povinnost, a napadlo ji, že byl její první den v roli kartářky zajímavě využit. Možná byla poslaná k té ženě, aby dostala podporu a sílu čelit své situaci. Možná opravdu nebylo, kam se obrátit a strach byl příliš veliký.

„Tak jo, uděláme takovou dohodu. Vy nevíte, kdy vás kdo kam odvolá. Takže, kdyby se stalo, že musíte hned odjet, ozvete se mi, kdy máte zase čas a já se vám přizpůsobím, abych čas měla také. Dala jste mi tisíc korun, máte právo na svůj výklad, ale třeba bylo nutné si nejdříve o tom všem promluvit.“

„Děkuji, pokusím se tedy pobyt v Praze protáhnout. Myslím, že tchýně bude podporovat, abych k tetičce zatím jezdila.“

„Proč myslíte?“

„Jednoduchý, teta zde už dlouho nebude a má pěkný velký byt v soukromém vlastnictví na Malé Straně. Nikoho nemá, tchýně chce, abych ho zdědila, protože pár milionů to vynese.“

„No jo, tak alespoň něco je dostatečně čitelné, aby se na to dalo spolehnout. Hrabivost je úžasná vlastnost. To ji asi hned nepřejde,“ zasmála se Hana a dokonce i Jana.

„Co ta malá, jak je na Vás zlá? Jak to myslíte s tím, že se jí bojíte?“

„Kope do mě, často dělá, že si hraje, ale působí mi záměrně bolest a zneužívá toho, že je jako malá a že se jí vše bude tolerovat. Ale dělá to často naschvál a ví, že jsem bezmocná a prostě ji neseřežu, aby se začala bát. Zkoušela jsem domluvit jí po dobrém, ale nikam to nevedlo, absolutně se vše míjí účinkem.“

„A nechovají se tak i jiné děti? Já nevím, já žádné nemám, ale svatoušci to zrovna nejsou.“

„Musela by jste ji sama vidět. Je to jako kdyby měla nějaký radary na vaše skryté myšlenky a strachy. Má nějaký dar, nebo co já vím. Ví všechno možný, má divné hry, prostě se jí bojím, i když jsem ze všech sil proti tomu bojovala. Někdy je situace lepší a pak zase o hodně horší.“

„A jak se k ní chová tchýně? Když je to také taková divná perzóna?“

„Nerozumím tomu, co mezi nimi je. Na jednu stranu jsou spojenci, ale jindy se zdá, že ji tchýně nenávidí a to samé u malé. Někdy je spojenec a jindy se proti ní doslova staví jako prskající kočka. Rozhodně bych si vztah babičky a její vnučky představovala jinak. Těžko popsat.“

„To zní jak z nějakého hororu,“ podotkla Hana.

„No právě. Já už se na žádné dívat nemůžu, pak je to všechno o hodně horší. Doslova se mi vše zabydlí v mysli a nemůžu to vypudit. Tedy to, co jsem viděla.“

„Kdybychom se nemohly setkat, můžete třeba na počítač? Abychom si třeba volaly přes skype?“

„Ne, počítač doma máme a používáme ho jen účelově. Když je něco potřeba zařídit, tak na něm buďto pracuju já s tchýní za zády nebo můj muž. Někdy i ona, ale nesmí to být moc složitý.“

„Divná rodina. No nic, můžeme se podívat na karty znova, ale zkusíme nějakou praktičtější otázku. Například, kudy z té šlamastiky ven. Snad to k něčemu bude. Zatím jen bezpečně víme, že tchýně je na prachy jak dělaná a že to je generál v ženském provedení.“

„Dobře,“ řřekla vděčně Jana a poposedla si blíž k Haně. Pro jistotu zase kontrolovala telefon.

°°°°°°°°°°°

Pan Baránek měl převelikou smůlu, protože „náhodou“ nic nejelo, jak mělo jet. Tramvaje se vůbec nedočkal a když mu došlo, že na místě trčí už třičtvrtě hodiny, zvolil náhradní alternativu a jel nesmyslně oklikou před Holešovice. Nakonec se dostal tam, kam měl, tedy do Tróje, ale celý manévr zabral skoro dvě hodiny. To ovšem nebylo nic proti tomu, co následovalo.

Doma nikdo a místo manželky u televize našel jen lístek, položený na stolku. Na něm bylo pouze pár vět:

Bedřichu, odešla jsem, protože už nedokážu v našem vztahu existovat. Věřím, že až překonáš prvotní šok, vše bude nakonec dobré. Nehledej mě prosím, stejně mě nenajdeš hned , a kdyby se ti to během pár dní podařilo, mám možnost jít zase jinam a stejně by to nic neřešilo. Za pár dní ti sama zavolám, abychom se domluvili na dalším, můj návrat však neočekávej. Míša

Béďa četl a četl a vůbec nechápal něco tak prostého, jako je jednoduchý odchod, při kterém není žádného jiného potvrzení, než lístek s pár větami na papíře.

To není možný, říkal si. Není možný, aby byla pryč a nebyla zde a byla s ním. Jen tak, zničehonic. To je stejně nemožný, jako kdyby přišel k baráku a on tu vůbec nebyl. Prostě by chyběl na své místě. Takhle to přeci nemůže být. Nenechá ze sebe dělat blba, jakože jim na to skočí, protože takhle to nejde.

Ona je s ním na chatě, nebo u něj doma a on má dělat co? Jakože se nic nestalo? Jen si odskočila a on se má dívat na televizi sám?

Napadlo ho, že na lístku není ani zmínka o večeři, kterou mu často nechávala, když přišel domů pozdě. Když byla na chatě, nechávala mu vzkaz, co si má ohřát, nebo jak se o sebe postarat. A kde to je? No?

Utíkal se podívat do lednice, protože nedokázal pochopit po dvaceti letech manželství skutečnost, že nemá připravenou možná ani večeři.

Vždyť jenom jela za tím hajzlem, proč píše, že nemůže takhle existovat?

Bedřich se svalil na lednici, objímal ji, jako kdyby šlo o člověka větších rozměrů a plakal. Byl už tak unavený z toho strádání a všechno mu přišlo tuze moc líto.

„Míšánku,“ šeptal lednici. „Vždyť jsme přece Méďa a Béďa. My se nemůžeme rozejít. Ty jsi můj Méďa Míša a já Méďa Béďa. To nemůže nikdo zničit.“ A utíkal do ložnice, kde si hýčkali dva staré plyšové medvídky, symbolizující jejich lásku. Oba dva je sundal ze skříně, mačkal v náruči, zatímco mu tekly slzy do jejich kožichu. Pak medvědy zahodil do postel a ze skříně vytáhl bouchačku, na kterou neměl zbrojní pas. Měl ji schovanou ve starém těžkém kabátě, který už nenosil, takže ani Míša s ním nemanipulovala. Navíc ji tam dal nedávno, když měl zrovna velmi vážné myšlenky. Nakonec bouchačku hodil do staré tašky i s náhradním zásobníkem, hned potom do tašky nacpal oba medvědy. Hodil na sebe tmavé bavlněné oblečení, vzal si rukavice, do tašky ještě hodil nůž a provaz na prádlo a pak už mohl odejít z bytu. Nenapadlo ho, co dalšího by si mohl vzít a tak jen zapnul televizi, aby se zdálo, že někdo je doma jako vždy. Při odchodu si vzpomněl ještě na izolepu, ta by se také mohla hodit. Popadl tedy ze svého stolu nejlepší lepící pásku a vypadl z baráku.

Najednou mu došlo, že mají jen jediné auto a že ani neví, jestli s ním neodjela ona. Bylo však na svém místě před domem a tak rovnou nasedl a odjel. V ulici bylo ticho, sotva to mohlo někoho zajímat. Jejich okno blikalo modravým světlem jako vždy, dokonce i zvuk pustil silněji, jako když se dívá na domácí kino.