Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 30.)

Adéla, která opět šmírovala u okna, uvědomila si najednou, že musí vyzvednout svoji vnučku od sousedky, kam ji před večerem narychlo odložila a pak na ni dočista zapomněla. Stejně tak manžel nebude spát pořád a dříve nebo později se probudí a bude chtít zapnout lampičku. Když to nepůjde, docela jistě vstane a začne šmejdit o berlích po domě, aby situaci vyřešil. Také na koně zapomněla, všechno je vykolejené a neví teď, co dřív.

Je v pasti. Potřebovala by klid, aby se mohla soustředit na svoje problémy a místo toho se vše kupí a stále nemá žádné řešení. Nejraději by obě dvě někam odvláčela a pak, když by Bůh dal, mohl by tam vzniknout požár. Jenže to nejde. Modlila se chaoticky o záchranu, o pomoc Boží prozřetelnosti, ale stále se nic nedělo. Dokonce i vnitřní hlas byl tichý, nebo jí jen připomínal, že to všechno zvorala a nyní přijdou následky. Bylo to nesnesitelné.

Ulice před domem byla tichá, kdyby šla pro malou, mohlo by to projít. Ale co pak? Teď se jí dítě nehodí, musí zavolat sousedce a poprosit o pomoc s hlídáním i přes noc. To ale bude podezřelé, kdyby pak … neví jak… co teď?

°°°°°°°°

Chytrolín s ostatními prošli kolem domu Zoubkových, ale šli o kousek dál, kde předpokládali nějakou odbočku směrem ke stodole, o které mluvil pan Novák z hospody. Za chvilku skutečně viděli cestu, která vedla někam do tmy, takže Magda s Hanou šly do auta pro baterku, zatímco Antonín s panem Baránkem plánovali, jak dům prozkoumat a zároveň minimálně porušovat zákon, kdyby jejich podezření bylo plané. Nápad, že tam půjdou všichni a Chytrolín jen otevře, nebyl až tak špatný, jen nevěděli, jestli se to podaří. Co však byla výhoda, měli mobilní telefony, takže mohli vše konzultovat a domluvit se podle potřeby.

Obě ženy se po předání baterky vrátily zpět k autu a měly za úkol se před domem viditelně procházet a číhat. Oba muži šli ke stodole, která byla skutečně zezadu otevřená a pak rozsvítili přesně podle instrukcí. Našli i žebřík, který naštěstí vypadal celkem zachovale a snažili se zorientovat, která zeď dělí pozemek souseda a Zoubkových. Nakonec jim vyšla jediná možnost a žebřík přistavili ke zdi, která měla asi pět metrů na výšku. Nebylo to tak hrozné, původně čekali větší opevnění ze strany Zoubkové.

Pan Baránek žebřík přidržoval, zatímco Chytrolín stoupal, ačkoliv se trochu bál, že pevnost žebříku přecenili, ale nic nepraskalo, takže vystoupal na vršek zdi, na kterou se hned posadil. Naštěstí byla opravdu široká a dobře se na ní sedělo. Nejdříve se ve tmě rozhlížel, teprve potom vytahoval žebřík, což bylo docela namáhavé, ale povedl se mu celý manévr, včetně spuštění žebříku na druhou stranu. Zapotil se však. Když žebřík opět pevně stál, zklidnil se a pomalu na něj vstoupil a pak sestoupal až dolů. Byl opravdu rád, když byl zase na zemi.

Antonín měl dobrý orientační smysl, věděl už, kudy má jít k hlavním vratům, ale vidět bylo skutečně málo. Podle domluvy prozvonil pana Baránka, který měl za úkol vrátit se zpátky před dům, když vše dobře dopadne. Vrata byla opravdu vysoká, ale neviděl na systém, jakým by se daly otevřít. Musel si malinko svítit mobilem, protože baterku nechal u Baránka. Ať pátral sebevíc, na žádný systém otevírání nepřišel, tak hledal další dveře, kudy by se mohl dostat do domu. Jedny brzy našel a když sáhnul na kliku, dveře se otevřely samy. Posvítil si opět mobilem a viděl, že dveře byly vypáčené. V tu chvíli nedokázal odhadnout, jestli je to pro něj dobře nebo špatně a co to znamená.

Všude bylo ticho a tma, do chodby svítilo světlo skrze hlavní vchodové dveře z ulice. Bylo sice díky mlze velmi mdlé, ale stačilo, aby viděl na cestu. Prošel chodbou až ke vchodovým dveřím a měl štěstí, ve dveřích byly klíče. Když odemykal, zdálo se mu, že zámek dělá otřesný hluk. Ale pak už otevřel a ukázal se ostatním, že je živý i zdravý a vstup do hradu je konečně volný.

Tchýně, která byla zase přilepená k oknu, úplně se zděsila, když viděla, že k hlavnímu vchodu se hrnou tři postavy a nevracejí se k autu, ani nezvoní. Ten čtvrtý zmizel. Možná někudy přelezl. Začala panikařit, potřebovala je vyhnat. Zavolat policii. Ale to vlastně nemůže, určitě by sami řekli, proč se sem dobývají. Nic nemůže udělat, může pouze utéct.

Chtěla brečet. Jak je to možný? Přece ona tu nařizuje, ona určuje co je špatně a co ne. Ona říká, kdo komu bude pomáhat a teď kdo pomůže jí? Musí někomu zavolat. Ale komu? Nebo rychle pustit Janu a tetu a bude všechno v pořádku. Ano, rychle je pustí a tyhle zastaví a všechno bude zase jako předtím. Daruje své obrazy kostelu, přijede biskup, vysvětí kostel i s obrazy a všichni ji budou uctívat a budou jí vděční a začne vyrábět i hostie, jak má domluvené a přijede k ní papež a celá oblast bude z toho profitovat … a všechno dělala pro dobro a z lásky.

Posadila se na židli poblíž okna, úplně ztuhla a došlo jí, že je vyřízená, protože přepadla přes palubu lodi, která pojede dál bez ní. Všichni účastnící plavby pojednou dál, ale ona zůstane napospas rybám. Situace se nepochopitelně zvrtla a najednou neměla otěže, neměla nic. Vůbec nechápala, jak je to možné a zapomněla myslet na ty čtyři, kteří již vstoupili do domu.

Chodili ve skupince, svítili si baterkou, ale trvalo jen chvilku, než našli skříň s jističi a také je nahodili. Pak už to bylo snadné. Vstoupili do jednoho bytu, ale tam asi nikdo nebyl. Nakoukli i k Janě do bytu, ale také se tam zjevně nic nedělo. Pak vstoupili do třetí chodby, kde našli rozbité dveře a pak přišlo to, čeho se báli.

Nejdříve našli Janu, která byla živá, ale byla připoutaná k mohutnému vyřezávanému kříži, na kterém byla přitlučená velká postava Ježíše Krista. Byla v pořádku, nejdříve jí sundali roubík z nějakého sadomasochistického salónu a pak hledali klíče od kovových pout. Hana zavolala policii a oznámila trestní čin omezování osobní svobody. V kostce popsala, co společně našli a začala hledat klíče v kanceláři, zatímco chlapi dál prohledávali ostatní místnosti. Tetu našli hned vedle, byla přivázaná k těžkému radiátoru, železná pouta však neměla, takže se jim podařilo vysvobodit ji z provazů poměrně rychle.

Teta po chvilce mohla i vstát, neměla žádný otřes, dokonce ani žádné zranění, kromě poškrábaného krku a naraženého lokte. S Janou to bylo trochu horší, ale když se napila a mohla už mluvit, poprosila o kbelík, aby se mohla vyčůrat, protože pár hodin se jí už chtělo a od kříže zatím odejít nemohla.

„Kde je tchýně a Rebeka a tchán?“ zeptala se první Jana. Ale o nich zatím nikdo nic nevěděl.

„To je mrcha, podívejte se, co četla. Já to věděla, že si na cosi hraje,“ křičela tetička z místnosti, kde byly všechny ty monitory, vana, postel a pracovní stůl. „Tady se povalovala, četla Kladivo na čarodějnice a k tomu si pouštěla tohle.“ Praštila do jednoho monitoru a zapnula jej.

„Nedivila bych se, kdyby tu měla i Čachtickou paní, hraběnka sadistická,“ procedila mezi zuby a šla se podívat do sálu, aby si prohlédla obrazy a další podivná díla.

„Fuj, tak tohle si nechala vymalovat od Paní Bouře, proto chtěla, aby kostel i s obrazy vysvětil biskup. To snad není možný i když nevím, proč mě to vlastně překvapuje. Vždycky se do církve infiltrovali zvrhlíci a úchylný lidi. A pořád si hrajou na zeměpány,“ rozčilovala se teta a šla k Janě, podívat se, jestli by nemohli ty pouta nějak přeseknout.