Zahran "Vědma" za hranou (Zápis 17.)

Pan Baránek, i když se rozhodl přepít svou bolest, nebyl až tak trénovaný ve velkém prolévání a tak se mu k večeru chlastat už nechtělo. Poctivě se ráno snažil, ale přeci jen cítil klasickou kocovinu a tu přepíjel nerad. Nedalo se nic dělat, bude muset vystřízlivět a nebo se musí trefit do vlastní hlavy a ne do medvědů.

Venku už byla tma, vzal si prášek na bolení hlavy a podíval se do lednice, jestli tam něco vhodného nenajde. Našel sice, ale znamenalo by to vařit a to vlastně moc neuměl. Tedy ne, že by se někdy nevyhecoval, ale byly to opravdu jen mimořádné kuchařské předváděčky a pak o tom mluvil půl roku, někdy i déle.

Když jednou uvařil guláš, věděli to všichni. Dokonce to říkal každému několikrát, což si sám uvědomoval, ale nijak mu to nebránilo v tom, aby vše nezopakoval. Vlastně ho napadla i myšlenka, že ztrapňuje svou ženu, nebo její vaření. Ona mu vařila tolik let a o ní nemluvil, jen o sobě. Jsem blbec, pomyslel si. Tak dobře mi vařila a kolikrát jsem o ní někde mluvil, abych ji pochválil? Třeba o to nestála, ale jak se jí ty moje žvásty asi poslouchaly? Sám bych od sebe utekl, kdybych mohl.

Byl líný cokoliv kuchtit, bude muset do obchodu koupit něco hotového. Šel se tedy konečně převléknout a podíval se na mobil, jestli Míša nevolala nebo nepsala. Pořád se mu nechtělo uvěřit tomu, že je konec a vlastně doufal, že není. Včera sice nedoufal, ale včera šílel a to se nepočítá.

Podíval se do skříně k Míše, a přestože asi něco chybělo, neodstěhovala se úplně. Musí být naděje, bude se snažit. Zahrne ji květinami, udělá cokoliv, aby ji získal zpět. Předně si musí uvědomit, kde všude dělal chyby a má z půlky vyhráno, protože Míša ho měla ráda a má ráda i svůj domov a to je kapitál, který žádný nový milenec mít nemůže.

Zrovna si rval na hlavu rolák, když náhle zazvonil mobil. Byla to ona, což zjistil hned po té, co se mu podařilo vyrvat hlavu z roláku.

Nejdříve chtěl skuhrat a kuňkat zmučeně, ale najednou mu fungoval mozek a uvědomil si, že se má raději chovat normálně a že něco takového mu nepomůže. Kousal se do rtu a nechal jí prostor, aby mohla mluvit ona, protože nevěděl co říct, aby nic nepokazil. Měl asi nějakou chybnou představu, že se mu bude vysmívat, ale také mluvila zdrchaně, takový vyčerpaný hlas nemívala.

Nejdříve ho napadlo, že jí ten hajzl ublížil, ale slyšel ji říkat, že je sama v nějakém bytě u kamarádky a že odešla proto, protože jí nikdy nenaslouchal a ona nevěděla, jak dál. Pak se rozbrečela a zavěsila, což ho naprosto rozhodilo, protože ho nenapadlo, že ona by mohla také brečet. Brečel přece on a nyní tomu nerozuměl. Kdyby tak mohl něco udělat. Napadl ho však jediný člověk, který mohl vědět v tuto chvíli více, a to byla kartářka, se kterou mluvil včera. Vlastě by bylo dobré seznámit jí se situací víc, včera ji jen testoval.

Rozhodl se zavolat hned a i když měla zrovna konzultaci, jak se ukázalo, byla ochotná se s ním večer po osmé vidět. Byl rád, že se bude moci s někým poradit, vlastně neměl nikoho, s kým by mohl sdílet takovou osobní krizi. Ani jednoho známého by kvůli tomu neoslovil, tak mělké všechny jeho vztahy byly.

°°°°°°°°°°

Paní Adéla Zoubková, rozená Chytráčková, tchýně mladé paní Jany, přijela domů i se svou vnučkou, kterou hned předala pomocnici, která k nim v poslední době častěji chodila. Pomocnice měla zajímavou vlastnost, byla němá, což se paní Adéle velice líbilo. Nešlo jen o to, že „služebná“ nemohla nic vykecat, ale její postižení Adéle celkově vyhovovalo.

Služebná se směla zabývat malou, ale její hlavní povinností bylo vařit, prát a uklízet a to jenom v prostorách, které měla přesně vymezené. Byla to společná kuchyň, hala, obývák, chodby, ložnice pana Zoubka, který často ležel a pak dětský pokoj. Jinam přístup neměla a do útrob domu a dvora vyloženě nesměla.

Paní Adéla, když začala s rekonstrukcemi, měla celkem jasné požadavky ohledně přístupnosti dalších místností. Tam, kam směla služka, tam byla vlastně „veřejnosti“ přístupná část domu, kde se odehrávalo klasické rodinné dění. Z jedné chodby byla odbočka do půdního bytu k Milanovi a jeho ženě, na druhou stranu odbočka k jejímu prostřednímu synovi Matějovi. Všichni do svých bytů vcházeli centrálním vchodem, ale vchod do apartmánů pro návštěvy byl ze dvora. Dokonce i dvůr byl rozdělený na oficiální část firemní, část pro návštěvy a pak tu soukromou.

Celá rodina si postupně zvykla, že vše, co každý potřebuje, má vlastně po ruce a zbytek prostorů ovládá Adéla a také si je zamyká, protože sbírá cennosti, které má zabezpečené. Do jisté doby věděli, jaké exponáty vlastní, ale postupně ztratili přehled a nikoho to moc ani nezajímalo, protože její vkus byl pro ně nezajímavý.

Veškeré další přístavby, úpravy a rekonstrukce plánovala už jen sama a využívala firem, které nebyly místní. Ani její vlastní muž už nevěděl, jak vypadá staré sklepení, které bylo nemalé, protože se jednalo o budovu, ve které kdysi býval malý pivovar.

Jediné, co bylo všem zjevné, dařilo se jí. Rozhýbala nejen farmářskou práci, ale i malou výrobu likérů, začala vařit mýdla podle starých receptur, prodávala bylinnou kosmetiku a chtěla se pustit do výroby vonných esencí, kvůli kterým nechala vysázet velké množství růží, levandulí a jiných květin.

Už dávno se nejednalo jen o rodinnou firmu a její zvláštnost byla, že zaměstnávala postižené lidi. V jejím případě se ale nikdo nedivil, protože svou neobvyklou zbožností byla známa široko daleko. Byla ve všech směrech mimořádná a také o to usilovala.

Stejně jako jindy i dnes, když využila pomocnici, hned zmizela ve firmě, jak tomu sama říkala. Slovem firma myslela většinu těch prostor, které měla zamčené, nebo prostor, které přikoupila hned vedle a kde skutečně probíhala výroba likérů, mýdel atd. Vlastně přikupovala prostory pořád a zdálo se, že hned tak s tím neskončí.

Když prošla obývanou částí domu do své galerie, odložila si jen kabelku, stavila se v šatně a oblékla si domácí tuniku. Pak z chodby zahnula do firmy, což představovalo další velmi dlouhou chodbu s různými dveřmi, za kterými bylo uzamčené to nejcennější z ingrediencí pro výrobu, kam nechodili ani zaměstnanci, ani rodina. Nejbližší dveře byla její malá osobní kancelář, ze které se dalo vstoupit do jedné galerie, kam nikoho nevodila. Tam na sebe vzala dlouhý vlněný a teplý kabátek, ve kterém šla dál.

Nejdříve vstoupila do galerie, kde se pokochala plátny, kvůli kterým dnes podnikla svou neobyčejnou výpravu do Prahy a za panem Drobným. Neměla v úmyslu toho perverzáka obšťastňovat, chtěla ho jen vydráždit, aby fungoval, jak ona potřebuje. Pak mu předhodí někoho jiného, ale pro ni měl slabost a to ona dobře věděla. Teď se přetrhne, aby si ho vzala do parády, ale bude muset dokázat, že je toho hoden.

Byla spokojená, všechno jí hrálo do karet. Dokonce i tu prozíravou tetičku získá pro svoji věc, léčitelka jí vyloženě spadla do klína a ty prachy ráda investuje, navíc je investuje do svého, nebo pro malou.

Přešla do další své soukromé místnosti, kde musela použít nejen kód, ale musela použít dokonce svůj hlas, aby se dveře, nebo spíš vrata, skutečně otevřely.

Místnost byla vlastně malá, stěnu pokrývaly monitory napojené na různé kamery, byla tu i šatna, nějaké sportovní nářadí a větší masážní vana. Tu měla naprogramovanou tak, aby touto dobou byla voda ke koupání. Svlékla se, ponořila do vody, sáhla si pro knihu a otevřela tam, kde minule skončila.

Četla asi jen půl hodiny, když došlo ke spontánnímu samovolnému orgasmu, i když s tím tak trochu počítala a proto tam šla. Byl to její desátý orgasmus a začala tomu propadávat čím dál více, protože všechna ta dlouhá léta předtím něco podobného nezažila. Nejdříve si myslela, že se něco změnilo tím, že začala jezdit na koni, ale nyní už začínalo být zřejmé, že jí dělalo dobře i něco jiného.

°°°°°°°°°°